4. přikázání

Jako právníka mne vždy zajímaly právní kodexy, včetně těch nejstarších. Proč je vlastně lidé vymýšleli? Co je v dávných dobách vedlo k tomu, aby je vytesali do kamene a nutili všechny ostatní, aby se jimi řídili? Odpověď dle mého názoru neleží v oblasti právní vědy, ba ani věd společenských, ale tam, kde bychom ji na první pohled hledali nejméně, totiž v evoluční biologii. Vše, co se na zemi vyvinulo, se totiž vyvinulo na základě evoluce. Úspěch tohoto nástroje přírody je posuzován pouze jediným parametrem: totiž zvýšením schopnosti přežití toho kterého druhu, na kterém evoluce „pracuje“. Co ke zvýšení šance na přežití neposlouží, tak odumře, vymře, ztratí se jako nepotřebné.

V určité fázi vývoje společnosti se lidé jako druh dostali do situace, kdy si jedinci začali jeden druhému překážet. Lidé se začali ohrožovat navzájem – nikdy nebylo jisté, kdo koho zabije, podvede, okrade. Jedinci museli proto začít vynakládat obrovskou energii, aby se proti újmám, které jim hrozily od příslušníků vlastního druhu, zabezpečili a ochránili se před nimi. Tím ovšem docházelo k obrovským ztrátám energie, a to energie úplně marně vynaložené. Na jejím základě nevznikla žádná přidaná hodnota, ale za cenu obrovského nasazení se udržel jen stávající stav. To bylo extrémně nevýhodné jak pro každého jedince, tak i pro společnost, která nemohla vzkvétat. Ustavením a vynucováním prvních zákonů došlo k tomu, čemu ekonomové říkají „úspory z rozsahu“. Tím, že se jedinci nemuseli starat o svou bezpečnost a byla dána základní organizace společnosti, která byla společností (v té době ještě nikoliv státem, ale na příklad i kmenovým společenstvím) vynucována, mohli svoji energii věnovat činnosti, na jejímž konci byly skutečné výsledky, zejména ekonomické. Pakliže bylo jasné, že krást nemožno, mělo to mimořádně pozitivní dopad na ekonomiku. Ta se mohla rozvíjet, z čehož opět mohli jedinci profitovat. Pochopitelně, jak bohatli jednotlivci, bohatla i společnost, která mohla poskytovat účinnější, rychlejší a efektivnější ochranu. Tak docházelo k pozitivní zpětné vazbě, která celý tento proces, totiž bohatnutí společnosti a zároveň nárůst složitosti organizace společnosti, přinášející novou lepší a účinnější ochranu a pomoc jednotlivci v jeho každodenním životě, znovu a znovu rozvíjela. Výsledky rostly exponenciálně, až jsme se dostali tam, kde jsme dneska. Bohužel se ovšem v mezidobí pozapomnělo, co je skutečným důvodem existence právního řádu – totiž ulehčovat lidem i celé společnosti život.

Abychom si tento původní účel práva připomenuli, vraťme se k začátkům a k prvním zákonům. Na čelném místě stojí, pochopitelně, Desatero. Deset přikázání, které Mojžíš přinesl z hory Sinaj, mu bylo údajně svěřeno samotným Bohem jako návod a směrnice ke způsobu života. Desatero je považováno za „etické minimum“ a křesťané mu připisují univerzální platnost, tedy, že jeho dodržování je povinností všech lidí, nejen židů a křesťanů. Z tohoto pojetí ovšem vzniká základní konflikt mezi křesťany a židy na straně jedné a muslimy na straně druhé, protože muslimové žádnou takovou povinnost, jako je respektování Desatera vůči nemuslimům, vůbec neuznávají.

Avšak zpět k Desateru. To bylo původně vytesáno do dvou desek, přičemž ta druhá „deska“ vymezuje základní lidské vztahy. Ráda bych se zastavila u toho přikázání, které židé a pravoslavná církev uvádějí jako páté, katolické a protestantské církve pak jako přikázání čtvrté. Držme se katechetické formule, formulované svatým Augustinem, která je v našich končinách nejznámější a která zní:

„Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.“

Pro právníka je toto ustanovení obzvláště zajímavé. Proč? K pochopení té zvláštnosti zavzpomínejme klasické definice právní normy dle právní teorie. Právní norma se skládá ze tří částí: hypotézy, disposice a sankce. Hypotéza bývá často „zamlčená“, protože popisuje okolnosti, za kterých má být norma použitá, a ty okolnosti se často rozumí „samy sebou“. Disposice je onen příkaz či zákaz, tedy popis toho, co se má či nemá dělat. Sankce pak obsahuje popis trestu, co se stane, když se člověk nebude chovat tak, jak mu „disposice“ přikazuje.

Pojďme si to čtvrté přikázání teď rozvinout podle těchto teoreticko-právních pravidel, pojďme hlediska právní teorie doplnit to co je „zamlčeno“ a rozšifrovat to, co jako součást právní normy na první pohled možná nevypadá.

Hypotéza: „Tato norma platí v případě, že jsi člověkem, členem společnosti a narodil jsi se v rodině. (A kdo se nenarodil, že…) Toto pravidlo musíš aplikovat vůči svým rodičům a obecně všem předkům.“

Disposice: „Své rodiče musíš ctít.“

Sankce: „Jestliže je ctít nebudeš, povede se ti špatně (na zemi, tedy po celý tvůj život).“

Čtvrté přikázání je jediným přikázáním Desatera, které v sobě obsahuje sankci, která ještě navíc má v sobě něco, co my, právníci, nazýváme „důvodovou zprávou“. Důvodová zpráva je něco, co v dnešní době musí každý, kdo předkládá zákon do Parlamentu – tedy vláda nebo poslanci, kteří mají též zákonodárnou iniciativu – předložit společně se zákonem. V důvodové zprávě musí být popsáno, proč se vůbec zákon předkládá, co je jeho účelem a čeho má být přijetím toho kterého zákona dosaženo, případně jak toho má být dosaženo a kolik to bude stát.

Žádné jiné ustanovení z Desatera neobsahuje ani sankci, tím méně pak nějakou „důvodovou zprávu“. Proč tuto strohost prolamuje pouze čtvrté přikázání? Zjevně proto, že má mimořádný význam. A proč? Protože je o… organizaci společnosti. Posloupnost rodičů a dětí je přirozená, biologicky daná a s ohledem na tok času jednoznačně určená. Je základním organizačním prvkem společnosti. Čtvrté přikázání tedy vymezuje základní vztah mezi generacemi tak, aby společnost mohla fungovat. Všimněme si dvou aspektů:

První pozoruhodností je, že čtvrté – a ani žádné jiné – přikázání nevymezuje vztah rodičů k potomkům. Tento vztah evidentně nebylo potřeba upravovat. Zřejmě i Mojžíš (a velký Jahve) tušili to, co moderní psychologie ví velmi dobře, totiž, že zplození potomků a zajištění jejich přežití je úhelným příkazem evoluce, tedy úhelným příkazem geneticky daným všem rodičům. Výjimky jsou řídké a vždy, celoplanetárně a ve všech lidských civilizacích jsou považovány za psychopatologické či sociopatické, často je porušení péče o potomky sankcionováno trestním právem. Ochrana potomků je chování, které je biologicky vtisknuto do naší podstaty, a tento vztah není nutno upravovat právem. Opačným směrem to je ale diskutabilní… Z pouhé existence čtvrtého přikázání můžeme totiž dovodit, že vztah potomků k rodičům byl problém již za Mojžíše – kdyby nebyl, nebylo by jej nutno upravovat. Dětičky tedy měly a mají tendenci své rodiče nectít, což ovšem přináší katastrofální důsledky. Tak katastrofální, že bylo již před třemi tisíci lety nutno upozornit na sankci, která bude následovat při nedodržování této normy, a zároveň ještě navíc Jahve považoval za nutné trest zdůvodnit. Desatero uvádí, že důvodem, proč mají děti své rodiče ctít, je, aby se jim „dobře žilo na zemi“. Z čehož vyplývá, že když děti nebudou své rodiče ctít, tak jim „dobře na zemi“ nebude. Bude jim na zemi špatně. Čímž ohrozí pokračování svého vlastního rodu, rodu svých rodičů a svých předků. A to je špatné – to je proti zákonům nejen Božím, ale především proti zákonům evoluce, se kterými evidentně pracuje i Bůh. Tedy znovu: jestliže děti nectí své rodiče, pak ohrožují svou vlastní existenci, existenci svých dětí a tím existenci a organizaci celé společnosti. Hrozí tedy všeobecný rozval, a to i rozval dalších ustanovení, daných Desaterem. Jinými slovy, celé lidské společenství to může zabalit.

Druhým zásadním aspektem čtvrtého přikázání je slovo „ctít“. Povšimněte si prosím, že ani Desatero nevyžaduje, aby děti své rodiče milovali. Evidentně i v dobách Mojžíšových byli rodiče, kteří se chovali ke svým dětem tak, že by nebylo bývalo spravedlivé, aby Bůh od dětí vyžadoval, aby své rodiče milovali. Co to ale znamená rodiče „ctít“? Podle výkladových slovníků jazyka českého se slovo „ctít“ znamená toto:

  1. mít v úctě, ve vážnosti
  2. někoho hostit (uctít jídlem a pitím)
  3. prokázat někomu čest
  4. zachovávat (pravidla, zvyky)

Všem těmto výkladům je společné jedno: určitá míra podřízenosti, kterou prokazuje ten, kdo „ctí“ vůči tomu kdo je ctěn. Domnívám se však, že ve významu, ve kterém bylo slovo „ctít“ použito v Desateru, je ale ještě něco navíc. Je to určitá míra vlastní odevzdanosti a pochopení rodičů ve smyslu, který je vlastní židovskému výkladu Desatera a ke kterému došel také Bert Hellinger, tvůrce rodinných konstelací.

Podle židovského výkladu se přikázání o povinnosti ctít rodiče přiřazuje k té části Desatera, která upravuje vztah lidí k Bohu – na rozdíl od druhé části Desatera, která reguluje vztahy mezi lidmi navzájem. Podle židovské tradice je vztah dětí a rodičů totiž považován za náboženskou záležitost, protože Bůh je jako univerzální dárce života při plození dětí třetím vždy přítomným partnerem.

K podobnému závěru dochází i Bert Hellinger, mimo jiné dlouholetý vedoucí katolické misijní školy v jižní Africe. Podle něj lidská bytost nepochází z rodičů, ale přichází na zem prostřednictvím rodičů. Pohled potomků po časové ose zpět, až k tajemnému prapůvodu bytí, považuje Hellinger za religiózní akt, kterým akceptují hloubku prapůvodu věcí. Za akt přijetí života, kterým se potomci dostávají do souladu se svým původem. Je skutečností, že zdánlivě nekonečným řetězem předků – řetězem nikdy nepřerušeným, řetězem starším, než je uspořádání světadílů, řetězem starším, než jsou všechny geologické útvary na naší planetě – se dostáváme až k úsvitu času, kdy se u podmořských sopek způsobem, který dosud nejsme schopni zcela pochopit, natož zopakovat, replikovaly jisté organické molekuly, aby začaly svůj vývoj vedoucí v posledku až k naší dnešní podobě. Uznání předků, uznání rodičů, je uznáním  a přijetím tohoto řetězce života, je uznáním sounáležitosti s Vesmírem. Tím, že potomci své předky ctí, se jim od předků dostává „uznání“ jako jejich pokračovatelů a následovatelů. Dostane se jim toho, co je ve všech kulturách na zemi pojmenováno jako „otcovské požehnání“. (Feministky, nečilte se, pod slovem otcovské je pochopitelně míněno požehnání předků bez ohledu na takovou nepodstatnost jako je pohlaví.) Nejde jen o požehnání od rodičů – ale o požehnání od jejich rodičů a jejich rodičů a jejich rodičů… až k oněm záhadným již zmíněným pramolekulám ve vroucích vodách praoceánu. Můžeme říci, že propojením přítomnosti a minulosti dostanou potomci právo být následovníky.

Povšimněte si, prosím, velmi zásadního jevu. Stejně jako se ve 4. přikázání nehovoří o tom, že děti mají své rodiče milovat, nehovoří se ani nic o tom, jací ti rodiče mají být. Na tom totiž vůbec nezáleží. I kdyby to byli šílenci, vrazi, prostitutky, drogoví dealeři, jsou to vždy dárci života. To, že potomci mají své předky ctít, není postaveno na zásluhách předků, ale pouze na jejich prostém bytí. Je to postup, který v obráceném gardu známe opět velmi dobře z moderní psychologie, která jako úhelnou rodičovskou hodnotu staví schopnost bezpodmínečného přijetí dítěte. Bez ohledu na jeho povahu, zdravotní stav, vzhled, charakter – moderní vývojová psychologie nekompromisně trvá na tom, že děti mají být svými rodiči bezpodmínečně přijímány a milovány. A co rodiče? Pro ty to neplatí? V očích dnešní mladé generace nikoliv. Odepřít rodičům úctu je dnes velmi módní a také velmi jednoduché. Neúspěchy rodičů totiž leží před potomky jako na dlani. Krachy manželství a jiných rodinných vztahů, neúspěchy v práci a bankroty v podnikání. Exekuce, zanedbání vlastního zdraví, nezvládnutí osobních problémů a nedostatečné finanční zabezpečení. Nudný fádní život, zaplněný jen každodenními starostmi. Jak snadné je kritizovat a úctu odepřít! Potomci si přitom neuvědomují, že umožnění této jejich bezbřehé kritiky je dáno pouze jedním jediným aspektem: totiž plynutím času. Rodiče a prarodiče je totiž možno kritizovat proto, že mají náskok v odžitých letech. Jejich prohry jsou již povětšinou dokonány. A děti? Ty mají ještě život před sebou a nikdo neví, zda za dvacet či třicet let na tom nebudou stejně jako jejich rodiče a prarodiče. Právě tato nesouměřitelnost hodnocení výsledků života jednotlivých generací je důvodem, proč čtvrté přikázání není postaveno na hodnocení rodičů – hodnocení se totiž vždy vztahuje ke srovnávací hodnotě: a zde ještě není srovnávat co…

Pokud shrneme poselství, které nám čtvrté přikázání odhaluje a vztáhneme je k dnešku, vyvstane problém současné generace – a také současné úpravy rodinného práva (a to naprosto nejen českého, troufnu si říci, že tento negativní trend se prosazuje napříč všemi právními řády všech zemí, bohužel však mimo zemí muslimských, kde je „moc otcovská“ ve své mocensko-násilnické starověko-středověké formě stále zachovávána) v plné nahotě. Potomci své rodiče nectí – potomci je hodnotí. Celý soudní systém, vypolstrovaný psychologickými znaleckými posudky, jim v tom napomáhá. Jaký jsi rodič, rodiči? Jaké jsou tvé „výchovné schopnosti“? Celá právní úprava rodinného práva – a to opět celosvětově – jde proti tradici, vyzkoušené tisíciletími a zformulované právě ve 4. přikázání. Jaké budou důsledky, které z toho poplynou? Bůh ve své nekonečné milosti nám to v odůvodnění zde rozebíraného přikázání již sdělil: našim potomkům se nebude dobře žít na zemi. Organizace naší společnosti se neodvratně rozpadá s tím, jak se rozpadá ochota potomků navázat svou úctou na dědictví svých předků a vyprosit si požehnání. Co s tím? Jestliže potomci nejsou schopni a ochotni změnit svoje chování ke svým předkům, nezbývá dosud alespoň částečně svéprávným a při rozumu dosud jsoucím předkům, aby se pokusili změnit současný legislativní rámec úpravy rodinného práva, který tento úplný rozklad rodiny dovoluje.

Čímž jsem se na straně čtyři tohoto svého traktátu konečně dostala k tomu, proč tento článek píši. Jestliže nezměníme evidentně protievoluční a proti Božím přikázáním jdoucí systém rodinného práva, který se v současné době praktikuje, kopeme sami sobě i svým potomkům hrob. Jde jen o to, kudy se do toho pustit. Možná, že bychom mohli začít od začátku, tedy od jedničky:

„V jednoho Boha věřit budeš. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.“

Pokud snad někdo netuší, jak toto první ustanovení s tématem vztahu předků a potomků souvisí, nezbývá mi než mu dát následující návod: Ať o prvním přikázání začne přemýšlet tak, jak jsem rozebrala přikázání čtvrté. Začněme: jestliže první přikázání říká, že máme věřit v jednoho Boha, a nikoliv v jiné další, je tento příkaz mezi přikázání zařazen proto, že asi jiné bohy ctíme. Rozhlédněte se kolem, podívejte se, kteří to jsou – a dál už to jistě zvládnete sami…

P.S. Inspirací pro sepsání této úvahy mi byla drobná knížečka Dennise Pragera: „Desatero přikázání“. Při mé poslední návštěvě Arcibiskupského paláce mi ji věnoval primas český, kardinál Duka. „Napsal ji Žid, ale Desatero platí pro nás všechny,“ řekl mi, když mi ji dával. Jeho Eminence měla pravdu. Platí pro všechny – dokonce i pro muslimy. I když ti to zatím, chudáci, vůbec netuší.

Klára A. Samková

klara.samkova@lawyers.cz

 

 

Posted in Nezařazené
3 komentáře » for 4. přikázání
  1. Petr Sobotík napsal:

    Vážená paní doktorko Samková,za měsíc se snad dožiji sedmdesáti pěti let.Myslím,že o životě už něco vím.Pokládám se za věřícího katolíka.Váš rozbor 4.přikázání mě silně zasáhl!S úctou,Petr Sobotík

  2. Peter O. Ruby napsal:

    Sakra dobré. I pro mne jako ateistu.

  3. Maggie Rosa napsal:

    Skvěle vystiženo. Nejsem věřící, ale plně se ztotožňuji. Děkuji.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv