Valtr Komárek

(psáno pro  Hospodářské noviny – publikováno 17. 5. 2013)

Ten rozdíl mezi námi již nemohl být větší. ON byl hvězda… prvního půl roku po Listopadové revoluci místopředseda vlády, tvář Občanského fóra, člen předsednictva Federálního shromáždění, sedící čelem k nám, poslaneckému plebsu, na vyvýšeném místě ke kterému bylo obtížno se vztáhnout. Důstojný muž. Já jsem byla mladá holka, která se dostala k poslancování omylem, zastupující Cikány…. pardon, Romy.  Jak se začalo rozpadat Občanské fórum, vzdalovali jsme se ještě více. Já jsem chodila po chodbách s Václavem Bendou a tvrdili jsme, že to, co bylo ukradeno, musí být vráceno a prosazovali jsme restituce. Kupodivu nedošlo k tomu, že nepřítel našeho nepřítele by se stal našim přítelem, že by se Valtr Komárek stal našim spojencem proti oslnivě stoupající hvězdě všemocného Václava Klause, neboť dle názorů pana Komárka privatizace nebyla tou správnou cestou, kudy se měla rozpadající se Československá, případně Česko-Slovenská federace vydat, stejně jaké jí nebyly restituce.  Když se Občanské fórum rozdělilo a na scéně se objevila sociální demokracie, pan Komárek do ní vstoupil a já jsem mu přestala rozumět úplně. Kamarádil se totiž s „dinosaury“ typu pana Jičínského a mně se, přiznávám, otvírala kudla v kapse.

Dlouhá léta běžela a muž ve věku mého otce s hřívou jak Marx zamlada skutečně nebyl centrem mého zájmu…. až jednou…. až jednou jedna moje mladá asistentka přinesla do kanceláře jím napsanou knížku „Kronika zoufalství a naděje“. A jak praví klasik – když už knížka upadne a otevře se, vzdělanec si přečte stránčičku i dvě… Přečetla jsem, ba zhltla oba díly této filosofické autobiografie muže, kterého jsem vlastně, jak jsem zjistila, vůbec neznala. Díky němu a jeho dílu jsem pochopila mnoho z českých moderních dějin, věci začaly dostávat smysl a řadily se do souvislostí.  Život Valtra Komárka a jeho ideje se dostaly do logického rámce, sepjatého nepřehlédnutelnou vnitřní integritou, důsledností a průzračností myšlenek. Porozuměla jsem mu a zpětně jsem si uvědomila řadu souvislostí, které jsem dříve nebyla schopna odhalit. Kdybych dnes měla někomu doporučit dvě biografie, ze kterých by poznal moderní české dějiny, dala bych mu Komárkovu „Kroniku“ a Grušova „ Beneše –Rakušana“.

Po přečtení Komárkovy ságy jsem udělala něco, k čemu jsem našla odhodlání jen párkrát v životě: sedla jsem a napsala jsem panu Komárkovi obdivný a omluvný osobní dopis. Omluvný za to, že jsem byla blbá, že jsem soudila a neměla jsem informace a z nich vyplývající vnitřní porozumění. Taky jsem mu poděkovala za to, že Kroniku napsal. Ten dopis jsem považovala za nutné napsat rukou, takže jej nemám v počítači. Osobně jsem jej doručila na Úřad vlády, kde pan Komárek tehdy působil. I když mi na něj nikdy neodpověděl, vím, že jej dostal. Vím, že mne naučil něčemu, co se jinak naučí velmi těžce: totiž, že s někým můžete hluboce a zásadně nesouhlasit, ale přesto je možno jej hluboce obdivovat. Za co? Teď, když zemřel, hledám na tuto otázku odpověď. Za co je možno obdivovat muže, který, jak se může z polistopadového vývoje zdát, vlastně se svou ideovou základnou neuspěl?

Odpověď nám dá hledání podstaty dnešní doby. Dnes, kdy se nám vlamují do soukromí agresivní reklamy na „sedací soupravy z pravé textilní kůže“, kdy je možno k letním šatům vzít beztrestně briliantové kolié v platině, protože nikoho ani nenapadne, že to n e n í  štras, v dnešní době všeobecné imitace zboží, vztahů, ba i samotného života, je možno říci: život a dílo pana Valtra Komárka nebyla imitace. Byl tak opravdivý, že víc to ani nešlo.

Kolik z nás to může říci o svém životě…..

Posted in Nezařazené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv