A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Když u knížky začnete druhým dílem a potom se teprve dostanete k dílu prvnímu, byť i jen volně navazujícímu, tak obvykle máte dvě možnosti. Můžete dojít k názoru, že ten druhý díl, co jste četli jako první, je v zásadě blbej. Potom taky můžete dojít k závěru, že ten první díl byl vlastně jen takový „rozjezd“ k tomu druhému a je vlastně blbej ten první. A potom je ještě třetí možnost, totiž, že čtete dva díly volně na sebe navazujících románů se stejnými postavami od německého spisovatele Hanse Ratha a výsledkem je, že spíláte vydavatelství, v tomto případě vydavatelství Anch Books, jak to, že ještě není xakru přeloženej a vydanej ten díl třetí, protože výborné jsou díly prostě oba.

Tím druhým dílem, jehož hlavním hrdinou je neúspěšný psycholog Jakob Jakobi a který jsem četla nejdříve, je román „Ďábel je také jenom člověk“. Nad tím jsem se již rozplývala. Nyní se věnuji dílu prvnímu, čtenému v pořadí číslo dvě, nad kterým jsem rozplynulá již zcela.

Protože je to výborný. I když… ve srovnání s tím prvním dílem je přece jen občas vidět, že autor se teprve nadechoval, že rozmach je teprve možno očekávat v díle následujícím, nyní tedy doufejme v díle třetím. Oproti dílu druhému je díl první malinko méně svižný, což není způsobeno rozsahem díla, protože u obou knížek to je lehce přes 300 stran, ale proto, že autor udělal několik „odboček“ jak co se týká místa, tak co se týká osob. V tomto díle psycholog se svým pacientem cestuje vlakem za účelem poznání jeho rodiny, což bylo dle mého názoru poněkud… rozbředávající… a také postav je o poznání více. Dle mého názoru opět ke škodě věci.

Nicméně bezezbytku platí to, co již bylo řečeno o druhém díle: svižné čtení, hbité živoucí dialogy, do kterých se čtenáři chce vstoupit.

Dějová linka malinko zakrývá smysl knížky, totiž těch pár vět, které čtenáře navedou ke skutečnému obsahu díla. Do mysli se totiž neodbytně vetře několik podstatných myšlenek. Jako třeba: je Bůh skutečně všemocný? A má být všemocný? Co když není všemocný? Co když nás potřebuje stejně, jak my potřebujeme Jej? A co když opravdu nás, lidi, stvořil pro to, že pouze pomocí lidské nedokonalosti je možné, aby se jedinec posunul dál – a to dokonce i v případě, že je to Bůh?

Samozřejmě, že čtenář, který půjde jen po přímočarém ději, tyto otázky, jemně vetkané do přediva textu, může přehlédnout. Což je ovšem plus, protože ten, kdo odpovědi na ně nehledá, jimi není obtěžován a může se těšit z umně nahozeného příběhu.

Intelektuál je však potěšen obzvláště, a to nejen právě filosofickým podtextem románu. Z obsahu knížky je totiž vidět, že i autor je „intoš“, takže čtenář i pisatel se bezpečně pohybují na dobře známé „intošské“ půdě.

„O něco později sedím potmě v otcově pracovně. Za sebranými spisy Williama Jamese jsem našel velice staré brandy…“

Jojo, t o h l e je ta půda. My, dětičky z intelektuálních rodin, u nichž je existence domácího baru znakem příslušnosti k parvenu, jsme doma. Snad jen s tím rozdílem, že u nás za Ottovým slovníkem naučným bývá domácí slivovice. Ke třetímu dílu, na který se už bezmezně těším, si ji rozhodně naleju – na zdraví autora.

 

 

Posted in Nezařazené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv