Bez sýpky o sypku a sypání

Moje představa, že peří dám vyčistit a sypky mezi tím vyperu a pak se to do nich nasype znova, byla mylná. Paní na mne hleděla jak na spadlou z višně a říkala mi:

„Mladá paní (sic!) zaprvé vám to peří, zbylé v sypku, úplně zaneřádí pračku, zadruhé nám se to těžko podaří vypárat tak, abychom to nikde nezatrhly, takže by se to muselo záplatovat  a zatřetí, když se to šije, prošíváme to křižmo, takže se určitě nestrefíme do původních švů a těmi dírkami po původních švech vám to peří zase poleze ven.

Takže jasně, chce to nový sypek.

Jenže ta deka nebyla pro mne, takže volám dceři:

„Darinko, jaký chceš sypek? Jakou barvu? Růžovou zavrhuji, jak tě tak znám, ale je tady fialová, mitisová, bílá, bleděmodrá a bledězelená.“

„Jaký chci co?“

„Sypek“, odvětila jsem v přesvědčení, že se dítě přeslechlo.

„Sypek jako co sypek? Co je to sypek? Nač je sypek? Nechci sýpku!“

Zhroutil se mi svět. Co já jsem to za matku, co jsem to za naprosto neschopnou vychovatelku, když moje šestnáctiletá dcera, dítě vychované ve slušné středostavovské rodině, neví, co je to sypek? Následovalo moje vysvětlení, že to je vlastně peřina, tedy to, na co se navléká povlak. Odpovědí mi bylo, že jí je to úplně jedno, jakou to bude mít barvu. Chce peřinu, teplou. Tak jsme vzala ten nejtmavší sypek, co tam měli, protože moje miminko je prasisko, jako všechna šestnáctiléta miminka, která do postele lezou s kafem, čajem, lakem na nehty, pleťovou maskou a dalšími tekutostmi, které se kupodivu poměrně pravidelně vylévají všude, včetně do peřin.

Nicméně moje deprese z naprosté nedostatečnosti mojí výchovy nepominula. I zavolala jsem svému otci, abych mu jednak poděkovala alespoň ve svých dvaapadesáti, že já vím, co je to sypek, takže mne evidentně vychovali slušně, jednak našla útěchy při svém fatálním pedagogickém selhání.

A hle – zde se mi jí dostalo. Než jsem došla z procházky se psem, v jejímž průběhu jsem otci lkala nad svou neschopností, čekal mne doma od něj e-mail:

„Milá Klárko, sáhni do paměti a hledej, jak a kdy ses Ty s takovým sypkem poprvé setkala. A Bětce bys měla poskytnout filologické vysvětlení slova jako mnemotechnickou pomůcku a vyložila jí rozdíl dvou v podstatě identických slov, lišících se pouze rodem a kvantitou jedné hlásky.

Tedy: základem obojího je sloveso sypati. Stodola selského hospodářství obsahovala části:

1/ mlat nebo mlátek s udusanou jílovou podlahou, na němž se rozestřelo požaté obilí a mlácením cepů se z klasů vymlátila obilná zrna (po vynálezu strojní mlátičky tam stával tento „mláticí stroj“, který se po žních vyvezl za stodolu, aby nepřekážel.

2/ vymlácená zrna se sypala do sýpky, což byla, hned vedle mlátku, plocha ohrazená asi metr vysokou prkennou ohradou, kam se to zrní sypalo. Odtud sýpka. (Panská pole ovšem dávala větší úrodu, než byla pole selská; proto se stavěla kromě stodol také samostatná panská sýpka – také na desátkové obilí. Panská sýpka bylo stavení s hustou řadou  poměrně malých obdélníkových nebo oválných oken – naležato; tato sýpka měla více pater, ovšem nižších, než je obvyklé. Protože obilí je těžké a také nesmí být ukládáno ve velkých vrstvách, neboť by se zapařilo. A to obilí se dřevěnými lopatami, zpočátku velice často, přehazovalo. Takováto sýpka je vyobrazena v UPMS 2, str. 431, obr. 638, pohled do interiéru v UPMS 1, str. 113) Nad selskou sýpkou bylo ještě patro s podlahou z řídce kladených prken, tam se ukládala sláma, aby se „odpařila“; tomu patru se říkalo párník. (Ovšem ten posloužil také nejen jako místo klukovských her, ale i k ilegálnímu „páření“, jak mu rozumíme v jiných souvislostech.)

Od doby, kdy naši předkové odvrhli jako ložní pokrývku chlupatou kůži, máme peřinu čili duchnu (a polštář či podhlavník), o dvou vrstvách. Do jednoho „pytle“ se sype drané peří, které tam zůstane do doby, než dlouhodobým užíváním přikrývky ztratí svou zahřívací funkci. Pytli, do něhož se sype peří, se pak říká sypek, a materiálu, z nějž je utkán, sypkovina. A protože lidé jsou špindírové, sypek je nutnou chránit onou druhou vrstvou, povlakem, nazvaným tak proto, že se ten sypek povléká.

Takto nás etymologický výklad provází životem, abychom tomu životu dobře rozuměli.“

Takže otázku sypku a sýpky bychom měli vyřešenu, ovšem moje pedagogické schopnosti nikoliv. Neboť, ach, bohužel, já jsem samozřejmě s maminkou přesypávala peří ze sypku do sypku (nikoliv na sýpce) od časného dětství. Že jsem nepřesypávala s dcerou já – moje chyba. Faktem ovšem je, že když potřebuji já přesypat obsah svého počítadla do záložního disku, pravidelně volám… ano, dceru. Prostě každá generace sype něco jiného. Jen by mne zajímalo, jak se to bude v budoucnu etymologicky vysvětlovat…

 

 

Posted in Nezařazené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv