You're in all Blogs Section

MERKEL MUSS WEG! – LÜGENPRESSE MUSS ENDEN!

Anlässlich des Besuchs der Kanzlerin Angela Merkel am 16. 11. 2018 fand eine Demonstration der Chemnitzer Bürger begleitet mit den oben erwähnten Slogans statt. A. Merkel begab sich in die Stadt erst jetzt, ein halbes Jahr nach dem von Migranten begangenen Mord an einem jungen Mann aus Chemnitz. Seit diesem Zeitpunkt veranstaltet die Bewegung Pro Chemnitz (https://pro-chemnitz.de) jede Woche eine Demonstration; zu dieser speziell gegen Angela Merkel gerichtete Demo kamen über 5.000 Menschen (laut Medien 550). Auch ich kam mit den Mitgliedern des Frauenvereins Éra žen und anderen Freunden die Bürger von Chemnitz unterstützen. Mit Dr. Martin Kohlmann, dem Vertreter der Bewegung Pro Chemnitz, an meiner Seite (Anwalt von Beruf) trug ich die folgende Rede vor:

Liebe Teilnehmer dieser Demonstration,

liebe Bürger von Chemnitz,

Erlauben Sie mir, Sie im Namen einiger tschechischen Vereine und einer Menge von tschechischen Bürgern, die zu Ihnen stehen, zu begrüßen. Genau wie Sie sind auch viele Bürger der Tschechischen Republik stark beunruhigt über die Politik der künstlichen Begünstigung von Migranten, die nach ganz Europa aus den muslimischen Ländern strömen. Diese künstlich gesteuerte Politik halten die jenigen, für die ich da spreche, für einen vorsätzlichen politischen und ideologischen Angriff seitens des Islam. Dieser Angriff hat die Aufgabe, Europa zu erobern und da ein weiteres totalitäres Regime einzuführen, und zwar den Islam. Die Initiatoren dieses ideologischen Krieges haben unter den europäischen Politikern Verbündete ausgesucht, die aus verschiedensten Gründen bereit sind, sich korrumpieren zu lassen, ihr eigenes Volk, Kultur sowie eigene Geschichte zu verraten und damit zu diesem erbärmlichen Ziel beizutragen. Als undirektes Nebenprodukt dieser sogenannten großen Geschichte ist Leiden von Hunderten und Tausenden von sogenannten normalen Bürgern, die als Opfer der Straftaten dieser Neuankömmlingen werden. Nach den Erfahrungen mit dem Nazismus und Kommunismus wissen wir alle, wie es ist. Die Kriminellen, denen der ideologische Schutz gewährt wird, sind im Prinzip nicht verfolgbar. Die werden nicht bestraft oder lediglich völlig unangemessen. Ihre Ideologie ist wichtiger als Gerechtigkeit. Wir halten für völlig alarmierend die Tatsache, dass Deutschland auch als Eingangstor zur Eroberung Europas durch Islam ausgesucht wurde. Der Islam missbrauchte die Lage, wo Deutschland bereits eine Erfahrung mit dem totalitären Regime durchgemacht hatte, die auf der Zugehörigkeit zu der sogenannten besseren Rasse aufgebaut worden ist. Heute behauptet Ihre Regierung Ihnen, den Deutschen, Ihre eigene Rasse sei nicht gut genug, und daher muß sie von den Migranten bereichert werden. Und zwar auch um den Preis Ihrer Todesopfer. Ich behaupte, dass die deutsche Kanzlerin Angela Merkel in dieser Hinsicht eine direkte Nachfolgerin der Rassenideologie eines anderen deutschen Kanzlers ist, nämlich Adolf Hitlers.

Sie verdeckt jedoch diese Tatsache mit der Negation der nazistischen rassistischen Stellungnahmen. Im Prinzip geht es um das Gleiche, weil der Rassismus und die Ideologie der Überordnung auf der Welt in jeglicher Form keinen Platz haben: als Begünstigung einer Rasse, Ideologie oder Nation sowie deren Beleidigung und Erniedrigung. Persönlich bin ich völlig davon überzeugt, dass jedes Volk auf seine einzigartige Weise unerträglich und auf seine einzigartige Weise hervorragend ist. Etwa Sie, Deutsche, sind völlig unerträglich als präzis, sorgfältig und ordnungsliebend – vor allem für uns Tscheche, die nicht so ordnungsempfindlich sind. Und Sie haben Ihre außerordentlichen Eigenschaften: etwa die, dass Sie fast so gutes Bier wie wir brauen. Die Rasse oder die Ideologie, die sich hinter die Religion versteckt, haben mit dem Charakter eines Volkes gar Nichts zu tun.

Die Politik von Angela Merkel wird von der Mehrheit der Tschechen als verheerend nicht nur für Deutschland sondern auch für Tschechien betrachtet. Diese Politik ist verheerend nicht nur für ihre proislamische und Promigrationsorientierung sondern auch dafür, dass sie wieder die Tschechen gegen die Deutschen stellt. Infolge Angela Merkels Politik halten sich die Tschechen bedroht. Wir möchten Ihnen sagen, dass wir dieser Tatsache nicht zustimmen. Wir wollen nicht, dass sich die Tschechen sowohl auch die anderen europäischen Länder vor Deutschland fürchten müssten. Daher sind wir hier, um gemeinsam mit Ihnen zu sagen: Angela Merkel und jene, die ihre versteckt rassistische Politik unterstützen, müssen weg!

Posted in Deutsch

Merkelová musí jít a lžimédia musí skončit!

Dne 16. 11. 2018 se při příležitosti návštěvy kancléřky Angely Merkel uskutečnila demonstrace obyvatel města Chemnitz a nejčastější hesla byla ta svrchu uvedená. A. Merkel se do města vypravila teprve nyní, půl roku poté, co migranti zavraždili místního mladého muže. Od té doby pořádá hnutí Pro – Chemnitz (https://pro-chemnitz.de) demonstraci každý týden; na tuto, speciálně zaměřenou proti Angele Merkel, přišlo přes 5.000 lidí (podle  médií 550). Obyvatele města Chemnitz jsem přijela podpořit i já s členkami spolku Éra žen a dalšími přáteli. Po boku představitele hnutí Pro Chemnitz, pana Martina Kohlmanna (v občanském povolání advokáta)  jsem přednesla následující řeč:

Vážení účastníci této demonstrace,

vážení občané Chemnitz,

dovolte mi, abych vás pozdravila jménem několika českých spolků a řady českých občanů, kteří stojí na vaší straně. Stejně jako vy zde, i mnoho občanů České republiky je silně znepokojeno politikou umělého protěžování migrantů, kteří přicházejí do celé Evropy z muslimských zemí. Tuto uměle řízenou migraci považují ti, za které zde hovořím, za úmyslný politický a ideologický útok vedený ze strany islámu. Tento útok má za úkol dobýt Evropu a zavést v ní další totalitní režim, totiž islám. Iniciátoři této ideologické války si vytipovali mezi evropskými politiky spojence, kteří jsou ochotni se z nejrůznějších důvodů zaprodat, zradit vlastní národ, kulturu i vlastní dějiny a přispět k tomuto nebohulibému cíli. Nepřímým vedlejším produktem těchto tak zvaně velkých dějin je utrpení stovek a tisíců tak zvaných obyčejných lidí, na kterých noví příchozí páchají trestné činy. Po zkušenosti  s nacismem a komunismem všichni víme, jak to chodí. Ti kriminálníci, kteří požívají ideologické ochrany, jsou prakticky nepostižitelní. Nejsou trestáni vůbec anebo jen zcela nepřiměřeně. Jejich ideologie je důležitější než spravedlnost.

Považujeme za zcela alarmující, že jako brána k dobytí Evropy islámem bylo vybráno také Německo. Islám zneužil toho, že Německo již prodělalo jednu zkušenost s totalitní ideologií, postavenou na příslušnosti k tak zvaně lepší rase. Nyní vám, Němcům, vaše vláda pro změnu tvrdí, že vaše vlastní rasa není dost dobrá, a proto musí být obohacena migranty. A to i za cenu obětí na vašich životech.

Tvrdím, že v tomto směru je německá kancléřka Angela Merkel přímým pokračovatelem rasových ideologií jiného německého kancléře, totiž Adolfa Hitlera. Zakrývá to ovšem negací nacistických rasistických postojů. Avšak jde o totéž, protože rasismus a nadřazenecké ideologie nemají na světě místo v žádné podobě: ani jako protěžování nějaké rasy, ideologie či národa a ani jako jeho pohana a snižování. Osobně jsem úplně přesvědčena, že každý národ je svým jedinečným způsobem nesnesitelný a svým jedinečným způsobem vynikající. Třeba vy, Němci, jste úplně nesnesitelní tou svou precizností, pečlivostí a pořádkumilovností – a to zejména pro nás, bordelářské Čechy. A taky máte svoje vynikající vlastnosti: třeba tu, že vaříte skoro tak dobré pivo jako Češi. Rasa či ideologie, skrývající se za náboženství, s národním charakterem nemají co dělat.

Politiku Angely Merkel považuje velká část Čechů za zhoubnou nejen pro Německo, ale také pro Čechy. Je zhoubná jednak svou pro-islámskou a pro-migrantskou orientací, ale také tím, že znovu staví Čechy proti Němcům. Následkem politiky Angely Merkel se cítí Češi v ohrožení. Chceme vám říci, že s tímto nesouhlasíme. Nechceme, aby se Češi, ale i ostatní evropské národy musely Německa bát. A proto jsme tady, abychom to řekli s vámi: Angela Merkel a ti, kteří podporují její skrytě rasistickou politiku, musí jít!

Posted in Nezařazené

Antická tragédie Andreje Babiše

Mám takových spisů spoustu: úspěšní rodiče, kteří se věnovali podnikání, případně politice, případně obojímu. V práci od rána do rána… a taky mají děti… Děti, kterým dávají úplně všechno… a všechno funguje až do doby, kdy to zcela tragicky fungovat přestane.

Příběh Andreje Babiše a jeho syna Andreje mladšího je klasickou osobní tragédií, kterých mi prošlo rukama, bohužel, snad stovky… Peníze a úspěch v podnikání jsou vykoupeny…časem. Časem, který rodiče nemohou trávit se svými dětmi, dětmi, které jsou obklopeny naprostým luxusem. Děti mohou dostat vše, na co si vzpomenou, ba i to, na co si nevzpomenou. Poměrně pravidelně, na co si vzpomenou, jsou drogy… protože to je fakt cool – a všechno ostatní už mají… (Druhá možnost, se kterou se u takovýchto dětí často setkávám je, že zcela zavrhnou svoje rodiče, navždy s nimi přeruší jakékoliv styky, občas si změní i jméno…)

Rozhovor s ruským opatrovníkem A.B. mladšího přesně popisuje zoufalství rodiče, jehož dítě propadlo drogám – a dotyčný rodič se snaží udělat naprosto cokoliv, aby to dítě zachránil. Zamezí mu přístup k drogám, najde někoho, kdo s dítkem bude 24/7 a bude na něj dohlížet, aby se k němu žádný dealer nedostal. Protože se děťátko nudí, je naprosto nutné je z terapeutických důvodů zaměstnat. Šup se synáčkem do Agrofertu, byť na zcela podřadné místo, které v podstatě není schopen ani vykonávat sám. V tatínkově miliardářské firmě dělá poslíčka, aby nějak utloukl čas.  Nemám při ruce časovou osu (doufám, že nějaký investigativní novinář ji iniciativně a necinkle vyhotoví) ale je možné, že Čapí hnízdo bylo OPRAVDU dětí A.B. st. …. bylo hračkou, kterou se měly děti – nebo alespoň syn – za nenápadného ekonomického dohledu tatínkova holdingu bavit, aby měl v životě i jinou náplň života než drogy. Ukáže se, že ale hračka nefunguje. Dítko nějaké ovečky na farmě zvířat nezajímají, lajna je lepší… Drogově závislý synátor je sice stále pod dohledem, leč nedaří se odříznout jej zcela od dealerů. Co naordinuje jakýkoliv – opravdu, jakýkoliv, kterýkoliv a každý psychiatr drogově závislému dospělému dítku? Slyším to úplně v přímém přenosu, jak ošetřující lékařka říká Babišovi staršímu: „Pane inženýre, chce to změnu prostředí. Nějaké místo, kde nikoho nezná, kde nezná především žádného dealera. Kde se nedomluví.“ (Protože – registrujte: opatrovník A.B. mladšího říká, že umí jenom rusky a v jinojazyčném prostředí by byl ztracen. Jakými jazyky vládne A.B. mladší?  S ohledem na jeho studia v zahraničí můžeme vsadit na angličtinu, pravděpodobná je němčina a možná francouzština. Ruština? Ani náhodou… Nikde v Rusku se nedomluví. Což je v tomto případě mimořádné plus.  Takže Krym. Cachtání v moři, relax… zkusíme další krok, pane inženýre, nějakou rodinu, rodinný život. Protože mladí muži totiž sociálně dozrávají až s vlastním otcovstvím – v mnoha kulturách je muž uznán dospělým až tehdy, když má sám dítě. (Na tomto místě je potřeba si uvědomit, že Andrej Babiš st. je nejenom Slovák, ale je to Slovák s kořeny z východního Slovenska a jeho jméno ukazuje na rusínský původ. Takže na svoje měřítka, jak moc pro vás je či není důležitá rodina, zapomeňte… zde je vše hodně posunuto k… můžete tomu říkat tradiční rodinné hodnoty). Nicméně zpět k našemu příběhu. „Pane inženýre, chce to rodinný život, opatříme mu děvče.“ To je něco, čemu A.B. st. bytostně rozumí. Rodina nade vše… Protože tak strašně často neříká pravdu nebo mění své názory, nikdo by mu nevěřil, že zrovna tohle říká vážně. Náhodou jo. Říká to vážně a je to jedna ze stálic jeho života. Vždyť konec konců i do partaje vstoupil, protože mu to říkala jeho maminka, ne?

Tak mu najdou děvče, s dítkem až do domu. Špatná volba… Krivoj Rog je doupě feťáků – a jak na potvoru to děvče pochází zrovna odtud. Oba „šťastní mladí lidé“, jinak „náš páreček“, pochopí svou šanci. A.B. ml. zjistí, že má cestu k lajně opět otevřenou. Děvčice zjistí, že má životní příležitost k sobě připoutat synátora vysokého politika a hlavně multimiliardáře, ještě navíc s pasem z Jevropejskej junije – a navíc svobodného. Promiňte, ale když uvidíte na zemi se povalující zlatou cihlu, tak ji přece neskopnete do kanálu, že… Adrejko má opět havaj solaj a jak uvádí jeho ošetřovatel (neboť to je to pravé slovo) „dává si vodní dýmku třeba dvakrát denně tři hodiny“. Tak schválně hádejte, co v té „vodní“ dýmce asi je… Pro připomenutí: jedním ze zásadních důvodů proti legalizaci marihuany je, že „rozjíždí“ schizofrenii v dospělém věku. Nedá se to předvídat a nedá se tomu zabránit. Otec je zoufalý, že nevyšlo vůbec nic, jak syna ochránit a zachránit. Opatrovník je zoufalý, že má trčet – on, Rus, někde v díře na východní Ukrajině. Odjíždí. Na žádost otce znovu přijíždí. Kupodivu autem. Proč ne letadlem? Protože zkuste do letadla dostat úplně zfetovaného chlapa tak, aby jej nevyloučili z přepravy. A zkuste to udělat anonymně – to nejde. I kdyby papá vyslal soukromé letadlo, let je zaregistrován a pasažéři taky. Auto je anonymní. Jestli v příběhu A.B. ml. někde figuruje nějaký únos, tak to není únos na Krym, ale únos z Ukrajiny… Domnívám se, že ošetřovatel nejel pro A.B. ml. sám. Není možné zároveň hlídat osobu zhulenou bůh ví čím pod obraz a zároveň řídit 2000 kilometrů. Možná s ním jela manželka s uspávačkou, možná někdo, kdo Andrejka jenom přidržoval. V každém případě jej vykládají v Blavě u maminky. Lékařky. Ta ví, co má dělat – a hlavně nemá jinou práci než Andrejka hlídat. Ve Švácarsku. Bez dealerů. Doufejme… možná už je čistej, ale ta schizofrenie je nevratná.

Je mi Andreje Babiše st. upřímně líto. Bolest rodiče, který přijde o dítě buď proto, že se dalo na drogy nebo proto, že jej zavrhlo, je nekonečná. Chápu jeho zoufalství otce a chápu jeho zoufalství politika, který ví, že když kápne božskou, tak jej jeho političtí protivníci rozsápou na kousky.

Tento příběh jsem vypsala proto, abych řekla všem, že kdo této kauzy zneužívají, jsou lidský odpad. Ať se každý podívá na své vlastní děti – a ať si přiznají, jestli mohou opravdu zaručit, že nedopadnou se svými dětmi jako Andrej Babiš starší se svým synem. Ten příběh má mnoho variant a o desítkách z nich mohu jako rozvodová advokátka vyprávět. Všechny jsou plné zoufalství a beznaděje.

Chtěla bych také říci Andrejovi Babišovi, že za to, co se přihodilo jeho synovi, by se neměl stydět. I on sám je obětí generace 90. let, kdy se všichni vrhli na podnikání – a najednou zjistili, že se jim děti válí v příkopě zhulené… či hůře. Takových bylo! Čímž neumenšuji tragédii ani jednoho z nich. Jenom podotýkám, že není tak úplně pravda, co se píše v Anně Karenině, totiž, že „všechny šťastné rodiny jsou si podobny, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“  Všechny rodiny s drogově závislými dětmi jsou totiž nešťastné úplně stejně. Disclosure vám uleví, pane premiére a vašemu synovi taky. Neštěstí a osobní tragédie není hanba. Je to jenom… neštěstí…

A na závěr doporučení voličům. Často se na sociálních sítích rozčilujete, že řada evropských politiků nemá děti. Mayová, Marcon, Junker, Angela Merkelová, první ministryně Skotska Nicola Sturgeonová. Když nemají sami děti – jak mohou vést národ? Tak tady máte premiéra, který děti má. Minimálně jedno z nich je výsostně průšvihové. Než na něj začnete kvůli tomu plivat, zamyslete se nad tím, jakému politikovi dáváte přednost: bezdětnému a tím pádem bez průšvihů anebo s tomu s totálně průšvihovým dítětem, se kterým sice nesouhlasíte, politicky jej nesnášíte, prachy mu závidíte anebo z něj máte srandu – ale s tou jeho otcovskou bolestí se umíte ztotožnit?  Tohle si rozmyslete, než odsoudíte. A nezapomeňte: v tomto bodu můžete dopadnout úplně stejně… jako premiér.

 

 

Posted in Nezařazené

Babišení…

To je vám ale ráno, paní Millerová! Ledva oko proloupnete, už na vás kouká z Slonková a Seznamzprávy… Půlroční hledání Babišova syna, rozhovor s ním nahraný na skrytou kameru a bezostyšně vysílaný celému národu na odiv.

Jaký postoj k tomu zaujmout?

Tak především: milá paní Slonková, už tady nepanují devadesátky, ba dokonce ani první desetiletí jednadvacátého století. Časy ze začínají měnit v tom smyslu, že novináři, jako jste Vy a Janek Kroupa, už přece jen svými manipulativními metodami nemůžete tak úplně a napřímo zasahovat do politické scény, už vám jde obtížněji to obcházení demokratických principů fungování společnosti, a to, i když, jak vidno, se stále snažíte. „Reportáž“, správně aranžovaný pseudodokument o uměle vytvářeném dokumentu je nutno brát jako to, čím je: totiž pokusem o opětovnou destabilizaci země a vyvolání politické krize, a to úplně stejným způsobem, jaký byl realizován v případě vraždy slovenského novináře Kuciaka. (Pokud jsem se na toto téma bavila se svými slovenskými přáteli pak ti, kteří byli blíže obeznámeni s danou problematikou, poukazovali na fakt, že z této vraždy byli obviněny osoby, které již před tím byly odsouzeny na doživotí za jiné trestné činy… takže neměly co ztratit. Z čehož vznikla přetrvávající pachuť, roztahující se po Slovensku, že skutečný vrah je stále na svobodě…)

I z této „reportáže“ je jasné, co je jejím účelem: má padnout vláda Andreje Babiše, protože přece takové hovado, které nechá unášet vlastní děti a zavírá je do psychiatrických léčeben nemžeme nechat vládnout. Reportáž je spuštěna měsíc po senátních a komunálních volbách, ze kterých sice plyne, že Babišovo hnutí ANO neposílilo, ale o ztrátě politického vlivu není možno ani náhodou se bavit. Objevuje se také v momentě, kdy se Andrej začíná „stavět na zadní“ ohledně celounijní politiky vůči migrantům a další eurounijním výmyslům. Odmítl pakt OSN o migrantech a jestli je něco jisté, pak to, že kdyby jeho vláda podepsala Istanbulskou smlouvu, bude to mít ANO v nadcházejících eurovolbách opravdu hodně, ale hodně těžké… Takže proč by premiér Babiš dělal věci, které mu evidentně berou voliče a nic zásadního mu nepřinášejí.

Za této situace, kdy je „eurounijní orientace“ vlády ČR ohrožena, je nutno přijít s diskreditací nejvyššího kalibru. A tou také uvedená reportáž je… Oba tzv. reportéři se snaží ve svém hraném dokumentu poukázat na to, že „hledání Andreje Babiše ml.“ je téměř stejná letitá investigativní práce jako „Hledání Suggermana“. Práce na půl roku… Když však projedete reportáž pečlivěji a všímáte si nikoliv postav, ale jejich okolí, zjistíte, že jediné skutečně časově zařaditelné snímky „reportáže“ se týkají cesty Slonkové a Kubíka do Švýcarska a přípravy na jednání ohledně proniknutí do domu A.B. mladšího. Povšimněte si oblečení lidí, jednoznačně podzimního. Ze stavu zežloutnutí listí na stromech je možno jednoznačně dovodit, že ta reportáž je stará maximálně 14 dnů, možná méně. Z některých „oslích můstků“ o získávání informací o pobytu A.B. ml. lze spíše než na investigativní žurnalistiku pomyslet na neoficiální zpřístupnění policejních spisů novinářům – což ovšem toto podezření není v případě paní Slonkové není nic nového. Takže před cca 14 dny paní Slonková a pan Kubík pronikli pod falešnou záminkou do domu a do bytu pna Andreje Babiše mladšího, člověka, který ať je jaký je a ať se odehrálo cokoliv, je zcela evidentně psychicky nemocný. Aniž by to věděl, pořídili zvukový i obrazový záznam z jejich rozhovoru a ten pustili do celostátního internetového éteru.

Ustanovení § 81 a následující Občanského zákoníku je naprosto jasný: „Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. … Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví, právo žít v příznivém životní prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.“

Svou „reportáží“ zasáhli Slonková a Kubík do osobnostních práv Andreje Babiše ml. takovým způsobem – a to způsobem obzvláště zavrženíhodným, když jde o člověka evidentně těžce psychicky nemocného – že doufám, že budou užalováni k smrti tak, aby už nikdy nevzali novinářskou tužku do ruky. Je mi jasné, čím se budou ohánět na svou obranu: totiž tím, že existuje „veřejný zájem“ na objasnění závažného protiprávního jednání premiéra Andreje Babiše. To samozřejmě mají pravdu, tento veřejný zájem na vyšetření případu „Čapí hnízdo“ existuje. Ale to vůbec neopravňuje Slonkovou s Kubíkem, aby se získanými materiály zacházeli takovým způsobem, jakým s nimi zacházeli. Uvedení rozhovoru s A.B. mladším v obrazové formě považuji za zcela svévolné a s „veřejným zájmem“ nesouvisející. Samotný rozhovor, vedený jak ze strany Beatrice Babišové, tak A. Babiše ml. zcela bezelstně, říká o souvislostech s případem Čapí hnízdo jen velmi málo.

Postup, kterým se měli Slonková a její novinářský kolega ubírat, je zcela evidentní: sepsat o svých zjištěních zprávu, tu eventuálně podložit získanými důkazy a veškerá zjištění zformulovat do trestního oznámení, případně podání informace o skutečnostech relevantních pro již probíhající vyšetřování trestného činu. Takovouto zprávu či ohlášení měli poslat vrchní státní zástupkyni JUDr. Bradáčové, případně dalším orgánům činným v trestním řízení. O těchto krocích pak mohli/měli podat informaci široké veřejnosti. Tím by dosáhli zveřejnění veškerých získaných informací, ovšem zároveň s poskytnutím zákonem (a mimochodem také Listinou základních práv a svobod) garantované ochrany soukromí A. Babišovi mladšímu a jeho matce. Takovýto postup ovšem by „neměl tu šťávu“ a zejména by neměl ten dopad přímé politické akce, což je dle mého nejhlubšího přesvědčení skutečný důvod celé „reportáže“.

Co říci na závěr? Trestní zákoník obsahuje jedno ustanovení, k němuž byste judikáty, tedy rozhodnutí, která se jej alespoň nepřímo dotýkají, spočítali na prstech… no dejme tomu dvou rukou.  A i tak se jedná jen o souvislost s uvedeným ustanovením § 328 pouze nepřímou. O čen tento paragraf pojednává? Jmenuje se „Přisvojení pravomoci úřadu“ a zní:

„Kdo neoprávněně vykonává úkony, které jsou vyhrazeny orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jinému orgánu veřejné moci, nebo

kdo vykoná úkon, který může být vykonán jen z moci úřední orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci,

bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“

Takže abych to shrnula: to jsem zvědavá, jak dlouho si nechají orgány činné v trestním řízení zasahovat do svých kompetencí a mařit neopakovatelné vyšetřovací úkony … novináři.

 

 

Posted in Nezařazené

Dopis do neznáma – na romské téma

Dny, kdy jsem se snažila něco „vylepšit“ nebo „vyřešit, jsou dávno pryč. Protože nakonec nezájem utluče každého, dokonce i mě. Přesto se čas od času stane, že se mne někdo na něco zeptá… třeba, jak řešit romskou otázku… a hlavně, proč to nefunguje. A já pak se dnu a asi tak po tisícáté napíšu znovu. Protože… víte… Gori, gori, moja zvězda…

(https://www.youtube.com/watch?v=dt-TpPLRkQ0)

 

Vážený pane XY

dovolte mi, abych navázala na naši FB komunikaci ohledně „Řešení romské otázky“ a se svou drobnou knížečkou Vám zaslala i pár slov, rozšiřující dané téma o osnovu subkapitolky s možným názvem „návrhy na řešení – postupné kroky“.

Kde se Romové nacházejí, proč a jak tam došli, je popsáno v přiložené knížečce. Nyní, jak z toho ven.

Dovolím si zopakovat základní tezi. Základním problémem Romů je, že možnost jejich sebeidentifikace je sebeidentifikací sociální nikoliv sebeidentifikací národní. Samozřejmě, pokud můžete být tím, kým jste, pouze jako příslušník určité sociální skupiny, tak byste byl blázen, kdybyste se tuto sociální skupinu snažil opustit, neboť byste tak přišel o svou duši… Toto je zásadní problém, který udržuje sociální status v dnešní zcela zabetonované podobě. A proč neopustit svou duši? Myslím, že přepisovat Junga by bylo poněkud nadbytečné… Být tím, kým jsem a kým mohu být, je z hlediska psychologie základem osobního štěstí a předpokladem osobního růstu. Je to něco, čeho se člověk nemůže vzdát, bez ohledu na své ekonomické postavení, protože jinak by své lidské Id odsoudil k záhubě. Kromě toho je zde ještě jeden obecně platný poznatek: odpovědnost, která je stále znovu a znovu od Romů požadována, a to na úrovni osobní, rodinné i společenské, je jednoznačně provázaná s mocí. Jestliže jsem bez-mocný, nemohu pochopitelně za sebe nést žádnou zodpovědnost. Přesně to se s Romy stalo. O svém sociálním postavení, zákonech, možnostech sebeurčení nerozhodují oni sami, ale majoritní společnost. Na příklad – nebyli to oni, kdo vymyslel systém sociálních dávek… Hřebíčkem do rakve byly nejrůznější granty a neziskovky s různými projekty, které ovšem měly opět jedno společné: absenci zodpovědnosti Romů jak na osobní, tak na kolektivní úrovni.  Kombinace těchto faktorů je totálně zhoubná – výsledky vidíme na každém kroku.

Podle mého názoru je jediným způsobem nápravy možnost nabídnout Romům jinou možnost sebeidentifikace než je sebeidentifikace se sociální skupinou, tedy se sociální skupinou vyloučených. Jsem přesvědčena, že čím víc budeme tlačit na ekonomickou pilu, tím více budou Romové lpět na své sociální sebeidentifikaci a paradoxně, čím více peněz se nalije do systému, tím horších výsledků se bude dosahovat, protože Romové to budou vnímat jako stupňující se ohrožení.

Jaká jiná sebeidentifikace by měla být Romům nabídnuta? Pochopitelně ta národní. Ostatně splňují veškerá kritéria pro národ, kromě vlastního území. Když se však dívám na dnešní svět, který je ve své podstatě systémem horizontálních vztahových sítí, nejsem si jistá, zda pojem „území“ má ještě vůbec nějakou relevanci. (A vůbec nechápu, proč s tímto konceptem nepracuje EU.)  Je to národní povědomí, které musí být Romům nabídnuto, umožněn jeho všeobecný rozvoj (prosím, nezaměňovat s nacionalismem) a na tomto základě jim bude umožněn sociální transfer, protože příslušný sociální status bude již zcela nepodstatný.

Návrh praktických kroků:

  • zřídit televizní kanál celostátního veřejnoprávního vysílání jen pro Romy. Televize jedou v romských domácnostech pořád – i v osadách, kde není elektřina… Tuto televizi, bez ohledu na kvalitu vysílaných pořadů, musí řídit Romové, protože jen romské štáby budou mít přístup do autentického romského prostředí. K obsahu programu:
  • masivní zavedení romštiny – zejména pro malé děti – romská obdoba Sezam street
  • využití alloparenting [2](na výchově se nepodílí jen rodiče či dospělí, ale také starší děti. Ty jsou pro mladší děti důvěryhodnější vzdělavatelé než jacíkoliv dospělí.) Prezentace vzdělávacích programů ve všem, ale prezentováno dětmi a dospívajícími. Jestliže bude půlhodinová lekce hraní na jakýkoliv hudební nástroj prezentována 14letým Romem, který sice není profík, ale umí to a bude jej bavit to vysvětlovat dětem, které mají nástroj poprvé v ruce, zaručuji o 500 % vyšší sledovanost, než když to bude učit filharmonik… Na tom je vybudovaná původní Khan Academy apod.
  • diskusní pořady dospělých – do úplného omrzení, na jakákoliv témata… Pamatujete na pořad „Sněží“ z 90. let? A na „Z očí do očí Antonína Přidala“? Nejde o kvalitu – jde o sdílení životů, opětovné propojení komunity… a při této příležitosti o diskusi nad problémy.
  • každý den přenášenou jednu hodinu skupinové psychoterapie.
  • Masivní reportáže z romského světa. Je někde svatba? Fajn, jedeme tam. V místní vesničce jsou romští zastupitelé? Jedeme na zasedání zastupitelstva. Tancovačky, reportáže o problémech, pozitivní příklady – z celé země. Chce to jednoho řidiče s autem, kameramana s kamerou, která se dá v dostačující kvalitě záznamu pořídit do 10.000,- Kč. Návštěvy škol, mimoškolní aktivity… témata musí dodávat sami Romové, musí redakci zvát – jakmile se to rozeběhne, budou se reportéři dostávat sami k novým a novým informacím automaticky.
  • Když běžel Bella a Sebastián, ulice romských osad se vylidnily – všichni se dívali a radovali se z této letité záležitosti. Filmů o Romech a s Romy je spoustu. Následně bezostyšně přejít na pozitivní neromské filmy. Asi vám to bude znít blbě, ale Vinnetou dělá divy :-). Každý, opakuji k a ž d ý chce být kladným hrdinou… Chce to zažít ve filmu a chce i sám podle toho žít…
  • Romská „sama doma“….

To jen tak na první nástřel….

Změnit vzdělávací systém. Školský systém nevyhovuje ani českým/slovenským dětem, natož romským… Přestaňte s umělou inkluzí – nic neřeší, majoritu naštve a Romům nepomůže. K začlenění musí dojít až na základě „svůj k svému“. Pro Romy jsou typické sourozenecké skupiny. Přestaňte trvat na chození do jednotlivých ročníků (zvláště 1–5) a zaveďte malotřídky. Ano, je to náročnější na přípravu učitelů, ale starší děti se budou chtít vytáhnout před mladšími sourozenci i jinými dětmi, mladší děti budou chtít ty starší dohnat.

Školní asistenti. Zapomeňte na formální kvalifikaci a zkombinujte zaměstnávání + učení se + vyučování. Udělejte konkurzy na asistenty na základních školách. Bez jakékoliv požadované kvalifikace (přednost mají ti, co dokončili základní školu, ale i s těmi, kteří by se přihlásili a tuto podmínku by nesplňovali, se musí pracovat). Nejdůležitější je motivace[3]. Pro Romy je motivací získání úcty. V komunitě, v rodině… U školních asistentů bych cílila na mladé chlapce – cca 16+, nikoliv na dívky! Jejich společenská úloha je jiná a chlapečci – žáčci – už v 1. třídě budou mít mírný problém poslouchat „tetu“… jooo – asistent, mladý muž, to je jiná…. mužská iniciace na dosah – a to pro oba: pro žáčka i asistenta… Vypracovat projekt postupného vzdělávání školních asistentů:

  1. pedagogické minimum – cca 5 víkendů
  2. pokračování pedagogického minima…. v několika dalších kurzech. Ty musí být místně dostupné… v místní škole o víkendech nebo po odpolednách… Účast na kurzech musí být drobně placená (cca 2 Euro za hodinu?? – ale nesmí to být normální zdanitelný příjem – viz níže otázka „exekuce“.) Vím, že to zní šíleně, zvláště, když všichni nadávají, že Romové nepracují… Je to jinak: oni nejsou zaměstnaní (nejsou v pracovním poměru), to ale neznamená, že nepracují… oni si opatřují živobytí. Když se budou účastnit kurzů, nemohou si toto živobytí opatřit, budou strádat = nebudou/nebudou moci chodit do kurzů. Toto pouze na prvním stupni pedagogického minima. Zakončeno zkouškou, která podmiňuje další kurzy = další prachy. Po polovině pedagogického minima už hned do škol! Třeba jen na náslechy… musí „chytnout slinu“…navazuje možnost „pedagogického učňáku“, následuje možnost maturity z pedagogiky a nejlepší na vysokou. Podle hesla „co Rom, to učitel“… Nevím, jaká je teď situace se zaměstnaností, všude je málo zaměstnanců, ale myslím, že v osadách to až tak neplatí… Být učitelem/asistentem musí být „in“ – mladí muži se musí začít předhánět a soutěžit se svými skupinami žáků…. to sledováno romskou televizí… zpětná vazba do sociálních struktur.

    Pokud vím, svého času byli v osadách i jinde zavedeni romští zdravotničtí asistenti a následně byli zrušeni – to tedy byl krok velmi nesprávným směrem… Totéž, co s pedagogy udělat se zdravotníky. Zdravotní situace Romů v osadách je katastrofální. Moje kamarádka Hana Brixi, dlouholetá poradkyně Světové banky, která participovala na vytváření systému veřejného zdravotnictví v Číně mi vykládala, jak zavrhovaný Mao Ce Tung významně zlepšil zdraví lidí na čínském venkově tím, že zavedl „zdravotní asistenty“ a dal jim základní výcvik zhruba na úrovni první pomoci našeho Červeného kříže. Vyrušily se úrazy, otravy, nebezpečné porody, prevence infekčních chorob, sexuální osvěta. Šla bych stejnou cestou.

  • Všichni jsou na FB… i na té poslední osadě… Dejte si na FB do hledání „Rom“ a jděte po odkazech – dostanete se k neuvěřitelným věcem, neuvěřitelným diskusím… převážně v romštině. „Význam FB na vývoj a kodifikaci romštiny“ by si zasloužilo zvláštní práci… diplomku, disertaci, výzkum… Přes FB projdou jakékoliv informace… proč s tím nikdo nepracuje?
  • Poslední věc: zadlužení a exekuce. Nevím, jak je to na Slovensku, v ČR je průnik dluhů/kreditek/exekucí na straně jedné a Romů na straně druhé obrovský. Odhaduji, že cca 80 % Romů má exekuce. A jsou v nesplatitelné výši. Z 30 korun jízdy na černo je 30.000,- Kč[4]. Pokud jdou pracovat, ohrozí je to na životě. Dám příklad. Jdou pracovat do nějaké továrny a dostanou 13.000,- Kč čistého. Z exekucí jim strhnou cca 7.000,- Kč, zůstane jim tedy 6.000,- Kč, ze kterých by měli vyžít. Sociální dávky a podpory se však nevypočítávají z těch 6.000,- Kč reálného příjmu, ale z těch 13.000,- Kč. Samozřejmě, že není možné, aby se dostávaly sociální dávky na úhradu exekucí… ale řešení se prostě musí najít. Jinak tady máme faktické doživotní otroky.

Omlouvám se, že tímto svůj výčet „nástřelů“ skončím. Pět stránek je už i tak nad rámec snesitelnosti. Chtěla bych Vám jenom říci, že tyto návrhy jsem předkládala české politické reprezentaci opakovaně. V roce 1994 jsem svoje návrhy na „pravicové“ řešení romské otázky, tedy řešení, které nebylo založeno na konstruktu sociální skupiny, předala Zieleniecovi, který byl tehdy předsedou programových a odborných komisí ODS. Naprostý nezájem. Totéž v roce 2010 u TOP09 a Kalouska – ten dal jen příkaz, že se Samková nesmí nikdy dostat do jakékoliv funkce. (Zjištěno ze zcela spolehlivého zdroje, a z více stran.) Možná se zeptáte, proč jsem se svou vizí nešla za levicovými stranami. Šla jsem – pro ně však byl jakýkoliv jiný koncept řešení romské problematiky než jako problém sociální naprosto nepřijatelný. S Míšou Tominovou Marksovou se znám osobně přes dvacet let. Od chvíle, kdy se stala ministryní práce a sociálních věcí, se mi začala obloukem vyhýbat… Což, prosím, neberte jako nějaký můj výkřik osobní zhrzenosti, ale jako důkaz toho, že ideologie nakonec vždy zvítězí nad konceptem… Smutné, ale pravdivé… Kdyby ty ideologické koncepty fungovaly, neřeknu ani půl slova, vzdám Pánu díky a budu šťastná a spokojená. Ale ony, bohužel, nefungují. Z mého pohledu je stále hůř a hůř. A ideologie stále vítězí, bez ohledu na třeskuté neúspěchy. Protože stranické sekretariáty nikdy nebudu schopna porazit, nezbývá mi než svoje nápady posílat v naději, že snad někdy někde nějak dopadnou na nějakou odrazovou plochu, která je rozzáří a bez ohledu na prvotního původce toho zážehu způsobí, že bude lépe. S toutéž nadějí posílám svůj dopis i Vám. Viděla jsem příliš noho bídy, neštěstí a smutku, než abych to někdy vzdala. Znáte ten příběh Sixto Rodrigueze? Člověk se nikdy nesmí vzdát, když je přesvědčen, že jde o dobrou věc – i když mezi tím třeba vyklízí bouračky na skládku.

v dokonalé úctě

Klára, jak jinak…

[1] Raději bych nalezl jednu příčinu, než bych se stal perským králem. Zlomek B 118

[2] https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5768312/

[3] motivace: Samozřejmě Nakonečný, ale daleko lépe “Růže pro Algeron“, že…

[4] nevím, jaký je Váš poměr ke sci-fi, můj velmi kladný. Znáte Fredericka Pohla, Obchodníci s vesmírem? Je tam přesně popsaný systém, jak fungují dluhy a exekuce na příkladu pracovní smlouvy se společnosti Chlorella, do které se dostal  Mitch Courtenay, hlavní hrdina – nejde se z toho dostat, pokud ovšem nevyhrajete ve sportce..

 

Posted in Nezařazené

Malá předvolební úvaha o tom, jak nahlížet na členství různých kandidátů v KSČ.

K této volné úvaze mne inspirovala s jistým bývalým vysoce postaveným manažerem, který měl se všemi kategoriemi níže uvedenými své přebohaté životní zkušenosti. To je tak smutný, když mají staré struktury pravdu!

Především musím s lítostí konstatovat, že A. Babiš má pravdu, když říká, že už (téměř) nikoho nezajímá, co kdo dělal před třiceti lety. Ono to tak pěkně česky vyšumělo… Nicméně, stále jsou jisté aspekty, které nevyšuměly tak docela a v předvolebním čase bychom si měli na ně dát pozor. Ono to s těmi členy KSČ totiž bylo asi zhruba takto:
Myslím, že po třiceti letech po revoluci se dá dedukovat, kdo ve straně
a) byl, protože tomu systému věřil a navíc zůstal přitom člověkem,
b) kdo ve straně byl, ale systému nevěřil a měl ho jenom jako lístek do správných pater a (do jisté míry) zůstal přitom člověkem, případně jim nezůstal
c) a potom tu máme třetí kategorii, totiž ty, kdo ve straně byli, systému nevěřili a navíc to byly to echt svině.
d) těch několik výjimek, kdy někdo systému věřil a ještě k tomu to byla svině, bylo pravděpodobně nejméně, ale to byli obzvláště vypečen kousci.

Osobně se domnívám, že od kategorií b) – d) je vzrůstající pravděpodobnost, že dotyčný byl svině a svině zůstal i nadále. Tak, jako si moje ( a starší) generace naivně myslela, že svobodná ekonomika automaticky znamená demokratické zřízení (Bože, já se za sebe tak stydím, jak jsem byly blbá! Ještě že jsem v tom nejela sama…) tak stejně naivně jsme si mysleli, že svině je sviní proto, že je v KSČ. Ono to je a bylo naopak – protože ony totiž jsou některý lidi svině „an sich“, tedy samy o sobě a v případě nutnosti si tu partaj (anebo jiný zájmový kroužek, na příklad některé církve by mohly taky ledasco na toto téma říci) přizpůsobí – a vůbec to nemusí mít s komunisty nic společného…
Ti, kteří do partaje vlezli ad a) a částečně ad b) dostali ca 30 let od osudu bene, aby se napravil a své případné hříchy odčinili – a dlužno říci, že dosti z nich bylo v tomto směru úspěšných. Musím říci, dle dle mého názoru bychom se měli soustředit na kategorii b+ (tedy t, co brali své členství jako výtah do správných pater, a to i přes hlavy svých bližních) a dále c) a d) a podívat se na to, jak se svým životem naložili. Zejména kategorii ad c) bych ráda viděla v nějaké pěkné ťurmě, přičemž na respektování lidských práv bych až tak úplně netrvala (dodávám právně zlořile…) Myslím, že obzvláště pěkným příkladem takovéhoto exempláře je jistý Pavel Telička. Protože kdyby na něj a jemu podobné došlo, tak já bych už pak prosila jen kávičku… (Nejlépe s Tereza Spencerova).
Nu a co se samotných voleb týká, já osobně volím na magoš tu tlupu kolotočářů, protože ti umí s cirkusem zacházet a když Berouskové půjčí svý cirkusácký lvy, tak možná bude i nějaký to správní řízení vyřízený dokonce i před lhůtou.
Čímž se s vámi všem loučím s pozdravem své generace „mupy mup!!“

Posted in Nezařazené

PAROUBKOVI, ACH PAROUBKOVI…

Zdroj: Magazín Mladé fronty DNES
Datum vydání: 13.9.2018
Rubrika / pořad: Téma
Strana / zpráva 20
Autor: IVANA KARÁSKOVÁ
TAKOVÁ TO BYLA LÁSKA

Po deseti letech manželství se rozvádějí a soudí. A jelikož jde o známé protagonisty, zvyklé se o svoje pocity dělit s národem, máme jejich půtky jaksepatří na očích. Zkusme trošku zmapovat příběh manželů Petry a Jiřího Paroubkových, jejichž vztah v roce 2007 tak idylicky započal.

Taková to byla velká láska,“ zpívá Yvetta Simonová v jedné prastaré písni. Momentálně se dá vztáhnout i na manžele Petru aJiřího Paroubkovy. Prvotním okouzlením ostatně začínají mnohé podobné příběhy. „Můj muž je nesmírně pozorný a galantní. Prostě báječný,“ rozplývala se v Ódě na manžela Petra Paroubková na dovolené v létě 2009. „Vstává první, hned jde plavat a cvičit. Pak mě něžně vzbudí a vyvenčí psa. Všechny denní povinnosti přebírá na dovolené on. Pořád se směje, vtipkuje a laškuje. A vypadá báječně. “
Tahle idyla panovala dva roky po svatbě. To už byla dávno na světě i Petřina památná věta, že na muži je nejvíc sexy jeho mozek. Vyřkla ji zřejmě v situaci, kdy zlé jazyky na Jiřím marně hledaly alespoň ždibec kouzla Alaina Delona. Vlastně to byla docela trefná věta. Přitažlivost mužů pro ženy skutečně jen málokdy dělá jejich vzhled.
Petra stála po manželově boku dlouho jako skála, byť už tehdy některé její počiny prozrazovaly, že navenek éterická bytost v sobě ukrývá bojovného ducha. Když bulvární fotograf vyfotil několikaměsíční dceru v botičkách od Diora a média to jízlivě propírala, dotčeně se ohradila. Značkové botky byly dárkem od kmotry děťátka! A jak už dnes víme, když se Petra Paroubková rozzlobí, umí být zlá.
Knížku V botičkách od Diora sice kritika smetla jako dívčí románek ublížené ženy, ale šla na odbyt a autorka na ní podle vlastních slov vydělala přes milion korun. Svoje zážitky a pocity ze „života po boku špičkového politika“ vyšperkovala žlučovitými sentencemi na adresu bulvárních novinářů. Psala o nesnesitelném tlaku a přála si, aby manžel v politice skončil.
Možná právě tehdy v sobě objevila potřebu vyjadřovat se k věcem veřejným. Její blog z roku 2012 na aktuálně.cz má podobu otevřeného dopisu tehdejšímu ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi. Autorka se v něm pozastavuje na tím, jak hanebně justice zachází s Davidem Rathem a bez ohledu na to, zda je vinen, či ne, ho drží ve vazbě. V dalších příspěvcích zase ironicky tepe Jana Krause, Miroslava Kalouska a samozřejmě novináře.
Ještě větší literární potenci osvědčuje její manžel, který sepsal knih hned několik. Nicméně politická kariéra expremiéra jde od desíti k pěti. V roce 2010 po volbách rezignuje na post předsedy ČSSD. Rok na to dokonce stranu opouští a zakládá novou – LEV21 Národní socialisté, která ovšem zcela propadá. Petra už dávno nemá doma špičkového politika.
Malá dcerka dělá páru radost, manželé si kupují dům v Řecku a zdá se, že se před nimi otevírá klidnější životní etapa. Jiří se věnuje víceméně už jen podnikání. Petru stále miluje. Stále ještě v ní vidí krásnou kultivovanou bytost a nešetří superlativy. „Zaujala mě u ní až brilantní chytrost,“ svěřuje se roku 2015 v Třinácté komnatě České televize, v níž jeho žena popsala svůj boj o život poté, co ji postihlo krvácení do mozku a tři týdny strávila na JIP.
V témže pořadu se Petra poněkud překvapivě sama označí za plachou a introvertní bytost.

SLÍBILI SI SMÍR

Za rok a něco už je všechno jinak. Po sluncem zalitých dnech přichází vystřízlivění. Nejdříve u Petry. V únoru 2017Paroubkovi navštěvují sexuologa Radima Uzla, který se s Jiřím trochu zná z doby, kdy byl premiérem. Svěřují se s problémy v manželství a žádají ho o radu.
„V první řadě jsem se zeptal, zda chtějí v manželství zůstat, nebo se rozejít. Oba unisono potvrdili první možnost. Trošku jsme to probrali, dal jsem jim nějaká doporučení a ti dva si přede mnou rukoudáním slíbili měsíční klid zbraní. Jenže ona pak hned za tři dny sebrala dítě, psy a zdrhla,“ přibližuje setkání sexuolog Uzel. V Petřině chování vidí podraz na manžela i na sebe jako poradce a později se zařadí mezi sýčky, kteří zpochybňují opravdovost její lásky.
Jsou typy lidí, kteří před národem bez zábran ventilují své příběhy a city. Extroverti z rodu účastníků televizního pořadu Pošta pro tebe. Někteří si to dokonce užívají. Nic proti tomu. Jenže běda, když vztah začne skřípat. A tak mají společenské rubriky už nějakou dobu žně.
I když se Paroubkovi tu a tam dušují, že nehodlají zatěžovat svými půtkami veřejnost, vždycky se jeden z nich takříkajíc utrhne ze řetězu. A ten druhý mu nechce zůstat nic dlužen. Krátce poté, co odešla ze společné domácnosti, manžel zveřejňuje jejich soukromou korespondenci. Připomeňme si, že rodačka z Nitry Petra, rozená Kováčová, v ní svůj odchod vysvětlila slovy:
„Jirko, nemohla jsem jinak. Poslední týdny jsem měla strach z tvých reakcí. Tlačil jsi na mě a psychicky mě vydíral. Žila jsem v neustálém strachu, s čím přijdeš… Vždy tě budu mít ráda jako otce naší dcery. Já už ale nemůžu dál, ber prosím ohledy na můj zdravotní stav…“
Jiří kontruje vysvětlením, že Petra dlouhodobě trpí depresemi a bere silné léky. To je podle něj příčinou problémů z posledních týdnů. Tehdy ještě dodal, že je odhodlaný udělat pro záchranu manželství všechno. Vytvořit ženě milující zázemí a pochopení.

LITUJI TY DALŠÍ

Jak víme, už to dávno neplatí a mezi – stále ještě – manželi přituhuje. Láska je v troskách. Petra se nechává slyšet, že jedním z důvodů rozpadu svazku – ne tím hlavním –byla skutečnost, že se Jiří stále více sbližoval s exmanželkou Zuzanou. Prý s nimi jezdila na chatu i na dovolenou, chtěl z nich udělat kamarádky.
Jiří štiplavě prohlašuje, že v manželství nejvíc trpěla jeho kreditní karta. Spekuluje, že Petře nemoc změnila povahu. Už to není žádný gentleman a poněkud nerytířsky manželce připomíná, že když v roce 2015 zkolabovala, byl to on, kdo jí včasným zásahem zachránil život.
Inteligentní kráska se v jeho očích mění v tygřici. Neváhá ještě sám sebe pochválit poznámkou, že on s onou tygřicí uměl zacházet, ale dopředu lituje každého dalšího, který to umět nebude. Jiří neuspěje s žádostí o střídavou péči, soud svěřuje dceru Petře a jemu vyměří desetitisícové výživné. Manželé přitom stále nejsou rozvedeni.
Vystřelené šípy začínají mít v zuřící válce otrávené hroty. A podle renomovaného manželského poradce Tomáše Nováka může být ještě hůř.
„Když to zlehčím a použiju sportovní terminologii, zatím soupeří na úrovni první ligy. Extraliga to ještě není,“ říká.

CHCI TO UKONČIT!

Následuje fáze vzájemných žalob. Petra se dožaduje vyššího výživného a zároveň manžela obviní z nelegálního zisku. Toto téma nicméně přenechejme jiným a hleďme se držet příběhu smutného konce jedné lásky.
S tímto záměrem jsme také oběma manželům – možná poněkud naivně – poslali deset stejných a korektních otázek týkajících se víceméně retrospektivy jejich vztahu. Jenže příkop mezi nimi doznal už povážlivé hloubky. Petra nereagovala vůbec, Jiřína otázky MF DNES rovněž odmítl odpovědět, což v telefonu zdůvodnil takto:
„Už s ní nechci být spojovaný, ta osoba je mi odporná. Choval jsem se k ní slušně, měla se jako princezna, ale reakcí byly jen nechutnosti z její strany. Chci to s ní ukončit. Jenže ona mě chce teď okrást a já se nechci dát. Někdo za ní stojí, někdo ji hecuje a její motivace je zřejmá, chce mi před senátními volbami uškodit. Ale jak vyhodnocujeme sociální sítě, prohrává na celé čáře,“ míní uchazeč o senátorské křeslo v Ostravě.
Na tom bude něco pravdy. Internet se právě baví fiktivní tiskovou zprávou z pera Luboše Xavera Veselého, v níž se moderátor podělil o svůj živý sen. Zdálo se mu o sněmu Svazu českých zlatokopek v pražském hotelu Olšanka, který prý začal minutou ticha za okradené partnery. Předsedkyní ústředního výboru SČZ byla jednohlasně zvolena Petra Paroubková, posty místopředsedkyň získaly Kateřina Kristelová a Lucie Plekanec.
Ale zaslouží si ty dámy skutečně takovou porci výsměchu? Příroda přece zařídila, že si ženy odjakživa intuitivně hledají partnera, který je příslibem dobrého bydla a genetického materiálu. Co svět světem stojí, silní jedinci jim imponují. Přitahují je muži s postavením, kteří toho hodně mají a vědí, aby své polovičky dokázali zajistit a ochránit. Žádné překvapení, že sociologové v USA dospěli k závěru, že věrní američtí prezidenti byli méně úspěšní a charizmatičtí než hříšníci, s nimiž mocně cvičil testosteron. Právě k těmto jedincům bývá bůhvíproč okolí shovívavější.
Zakladatelka hnutí mateřských center Rut Kolínská nedává svazkům vlivných mužů s mladými kráskami valnou naději. Jak říká, je jí vždycky líto, když se po letech manželství najednou na obzoru objeví nějaký „zázrak“, jemuž muž podlehne. „Ze začátku se to tváří jako velká láska, ale mladá žena dozraje a zjistí, že ji stařík nebaví. Prohrávají oba a nejvíc v tom lítá nevinné dítě. Ne každý je Charlie Chaplin, s kterým žila jeho poslední, o 36 let mladší manželka až do jeho smrti,“ míní dáma, která jako první Češka získala v roce 2003 mezinárodní ocenění Žena Evropy.
Jiřího Paroubka před lety poznala osobně. Když tehdy Václav Havel přišel s myšlenkou, že by se po něm mohla stát prezidentkou, oslovoval různé politické strany. „Mně se do toho nechtělo, navíc žádní politici nereagovali, pozval mě právě jen Jiří Paroubek. Nebyla jsem a nejsem jeho fanynka, ale tenkrát mě velmi příjemně překvapil. Tím, jak šarmantní a milý byl,“ přiznává Rut Kolínská.

BITVY BEZ VÍTĚZE

Jiří dnes milý není a manželství už nechce zachraňovat. Sám se rychle „zahojil“ dalším vztahem s o čtyřiadvacet let mladší Gabrielou Kalábkovou, bývalou poslankyní za ČSSD. Po turbulentním vztahu s Petrou tentokrát vsadil na klidnou sílu. Podle něj je to velmi oddaná žena, na kterou je spolehnutí.
Dceru se snažil dostat do střídavé péče, soud však Margaritu svěřil Petře. Spokojený není ani jeden z nich. Petra tvrdí, že ji manžel pronásleduje, má obavy, že ji někde přejede auto.
Pro Tomáše Nováka, psychologa a autora řady knih, je svár Paroubkových obrazem nezvládnutého manželského konfliktu, v němž se negativní náboj nesčítá, ale násobí. V tom se ti dva neliší od obyčejných smrtelníků. „Lidé si často říkají, tak tohle by můj partner neudělal, ale v rozvodovém boji je každý schopen provést cokoliv. Rozdíly bývají jen v důsledcích takové havárie,“ míní psycholog.
K popisu obvyklého scénáře se hodí parafrázovat pasáž z jedné z jeho knížek: Starší muž se najednou takříkajíc zblázní… Jde o iluzi omlazení, čemuž u mužů zcela neodborně říkáme totální spermiosepse organismu čili úplná otrava spermiemi. Otrava romantickou láskou vyřadí řídicí centra mozku, omezí na minimum racionální jednání. To je stav, kdy, jak folkový bard praví, nákupní tašky letí na vozovku, a kdyby jen to.
V poslední době se podle Tomáše Nováka objevuje výrazně častější motiv prodané nevěsty či ženicha. Čili jednoznačná cesta za lepším materiálním standardem. Rozvod je pak nutnou předehrou nového sňatku s reprezentativní firmou, automobilem a dovolenou. Takto tepe autor v knížce Péče o dítě po rozvodu a její úskalí všechny alfa samce a jejich často velmi dočasné polovičky.
Mnohdy se i takzvaně slušní lidé rozparádí tak, že je okolí nepoznává. Zneurotizovaným potomkům pak může ještě hrozit trauma zavrženého otce, kterého před nimi matky zostudí. Na tento nejsmutnější aspekt manželských půtek upozorňuje se svou příslovečnou břitkostí také členka Unie rodinných advokátů Klára Samková.
Paroubkovi zcela ignorují, že spolu mají devítiletou dceru, která umí číst, stejně jako její spolužáci. Neuvědomují si, že vystavili své dítě obrovskému potenciálu šikany, a za to je zcela odsuzuji. Soud by měl oběma zakázat vyjadřovat se o rodinných záležitostech v médiích, protože se tím dotýkají lidských práv dítěte. A to pod pohrůžkou pokut.“ Odbornou pomoc podle advokátky už potřebují oba. 
Podle ní by těm dvěma měla být nařízena intenzivní psychoterapie dva- až třikrát týdně po dobu nejméně tří měsíců, spíše půl roku. Posléze by měli přibrat k párové psychoterapii i psychoterapii rodinnou tak, aby situaci dokázalo zpracovat i dítě. 
Chtělo by se věřit, že ti dva zabrzdí, leč vývoj posledních dnů spíš dává tušit opak. Bohužel tyhle bitvy nemívají vítěze. *

***

Magazín DNES

Posted in Nezařazené

Den strávený s Českou advokátní komorou

… tedy nikoliv s ní, ale nad přípravou ke správní žalobě, která má být projednávána dne 10. 10. v 10,00 hod. Městský soud Slezská, č. dv. 057)

III.

už mě nebaví, aby mě 29 let po pádu komunistického režimu honily staré struktury

 Jak již uvedeno výše, dle názoru žalobkyně jsou důvody jejího kárného stíhání někde jinde než v jejích „prohřešcích“, a to jmenovitě v osobách kárného senátu, a to zejména odvolacího.

Prvoinstanční tříčlenný kárný senát se skládal ze dvou advokátů, jejichž působení se započalo již před rokem 1989. Již z tohoto důvodu žalobkyně namítala, že těžko budou rozhodovat vůči její osobě, jakožto osobě striktně vystupující proti komunistickému režimu, nepodjatě.  Tato námitka byla zamítnuta.

V odvolacím kárném senátu byli VŠICHNI advokáti z doby před rokem 1989, byli tedy zásadním způsobem spjati s komunistickým režimem.

Námitku podjatosti kárného senátu vznesla žalobkyně opakovaně, a to i v případě odvolacího senátu. Dopadla stejně jako u senátu prvoinstančního. O nepodjatosti těchto advokátů rozhodl JUDr. Bohuslav Sedlatý, sám praktikující advokát z dob komunistického režimu, který na odůvodnění žalobkyně o podjatosti odvolacího kárného senátu odpověděl takto:

„Na okraj poznamenávám, že pokud bez konkrétního zdůvodnění, jen obecným odkazem na výkon praxe v době komunistického režimu, kárně obviněná označuje člen kárného senátu za expozé minulého politického režimu, pak zcela pomíjí, že řada advokátů v době nesvobody s rizikem vlastní újmy aktivně hájila práva osob tomuto režimu nepohodlných a tímto režimem perzekvovaných.“

Předseda odvolacího kárného senátu zřejmě považoval žalobkyni za osobu, která ztratila historickou paměť nebo žijící ve vzduchoprázdnu, ač je o pouhých 14 měsíců mladší než on sám. Žalobkyně uvádí, že si velmi dobře pamatuje, jakým způsobem a kdo obhajoval disidenty, z nichž řada byli přátelé jejích rodičů i jí samotné.

S „rizikem vlastní újmy“ skutečně obhajoval (alespoň v Praze) pouze jeden advokát, a to již zemřelý JUDr. Josef Průša, a to zejména v souvislosti s jeho obhajobou Jazzové sekce, kdy mu bylo na příklad zlikvidováno auto.  Z advokacie byl vyhozen za svou obhajobu disidentů Ján Čarnogurský, který také obhajoval také několik brněnských undergroundových osobností. Velmi dobrou práci odváděl JUDr. Milan Hulík a JUDr. Dítě. Dalšími činnými na daném poli byl JUDr. Lžičař a samozřejmě JUDr. Motejl. Není možno zapomenout na JUDr. Dagmar Burešovou. Z brněnských to byl jmenovitě JUDr. Jiří Machourek, obhajující prakticky všechny brněnské disidenty, např. Dušana Skálu, Petra Cibulku.

K vyjádření námitky předsedy odvolacího senátu již ve svém původním přípisu žalobkyně poukázala na fakt, že advokáti, zastupující disidenty, je velmi často nezastupovali na základě svého vlastního přesvědčení a rozhodnutí, ale jako ex offo obhájci, přičemž na tuto činnost byla v Praze speciálně vyčleněna advokátní poradna v Ječné ulici, stejně jako v Brně advokátní poradna č. 1, ve které byl právě JUDr. Machourek.  V té době bylo již pro komunistický režim neúnosné, aby odsuzovali disidenty bez advokátů, nebo aby advokáti tak, jak tomu bylo v procesu Milady Horákové v 50. letech, žádali pro svoje klienty přísné, ba nejpřísnější tresty.  V roce 1976 totiž i Československo  na základě podnětu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která se konala v roce 1975 v Helsinkách formálně přistoupilo k  Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech a  Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech  a muselo je alespoň zdánlivě dodržovat. V posledním roce své existence pak stát nemohl riskoval, že by se mohla obhajoba „nepovést“ tak, jako v případě Pavla Wonky, který si zcela nezodpovědně dovolil ve výkonu trestu umřít, bez ohledu na probíhající protesty mezinárodních lidskoprávních organizací. Následkem toho byla podniknuta rozsáhlá mezinárodní šetření, včetně opakované pitvy zemřelého, která jednoznačně určila jako příčinu smrti trombózu, způsobenou ovšem bitím do nohou, ke kterému došlo při jeho posledním uvěznění. Proto ačkoliv je pravda, že někteří advokáti dělali pro své klienty skutečně mnoho, je tvrzení předsedy odvolacího kárného senátu, že „řada advokátů v době nesvobody s rizikem vlastní újmy aktivně hájila práva osob tomuto režimu nepohodlných“ tvrzením paušalizovaným tak, že je nutno je jako neúplné, a tudíž nekorektní, odmítnout. Pro ilustraci svého tvrzení může žalobkyně uvést příběh doposud činného advokáta, JUDr. Josefa Danisze, který infiltroval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a jako člen výboru, tak jako advokát některých disidentů z titulu své funkce agenta StB předával obsah spisu přímo svým nadřízeným. V této věci je možno si doplnit vědomosti z knížky Mikuláše Chadimy „Alternativa I: Od rekvalifikací k „Nové“ vlně se starým obsahem. (Svědectví o českém rocku sedmdesátých let)“ ve které popisuje i míru nedůvěry jednotlivých disidentů k jednotlivým advokátům a důvody této nedůvěry.  Na druhé straně, aby věc nebyla černobílá, v několika případech obhajovala moravské disidenty Zdeňka Urválková, zřejmě neteř nechvalně známého JUDr. Urválka…

Jestliže by skutečně tomu bylo tak, jak tvrdí předseda odvolacího senátu, totiž, že skutečně řada advokátů „s rizikem vlastní újmy“ obhajovala oběti zločinného komunistického režimu, pak je s podivem, že se Česká advokátní komora k tomuto odkazu pranic nehlásí. Ano, do „síně slávy“ byli uvedeni JUDr. Motejl, JUDr. Kessler a JUDr. Burešová. Ti všichni se však stali vrcholovými představiteli polistopadového režimu a rozhodně to nebyly jen, ba dokonce převážně, jejich zásluhy na obhajobu disidentů, které je do těchto míst vynesly.  Ani v obsáhlé publikaci „Komunistické právo v Československu“, v kapitole sepsané (pochopitelně) JUDr. Stanislavem Balíkem o advokacii v letech 1948–1989 (str. 892–910 knížky) není ani jedno jméno, ani jeden konkrétní případ obhajoby disidentů. Monografie na toto téma už vůbec neexistuje, ani Ústav pro studium totalitních režimů se touto problematikou nezabýval.

Žalobkyně upozorňuje, že z cca 13.000 advokátů, činných v době vydání odvolacího kárného rozhodnutí bylo cca 300 advokátů, kteří byli činní před rokem 1989. V Kárné komisi, ve které bylo v době vynesení odvolacího rozhodnutí celkem 81 členů, byly DVĚ TŘETINY advokátů z doby před rokem 1989, přičemž v prakticky každém trojčlenném senátu jsou vždy dva „původní“ advokáti a jeden polistopadový. Je tedy zřejmé, že o tom, kdo bude a kdo nebude vykonávat činnost advokáta – a s jakými obtížemi – rozhodovaly (a doposud v podstatě rozhodují, protože situace se příliš nezlepšila) „staré struktury“. V tomto směru žalobkyni vůbec nepřekvapuje její soustavné stíhání Českou advokátní komorou, když kárná žaloba byla podána předsedou Kontrolní rady JUDr. Janem Mikšem, který začal vykonávat advokacii v době nejtužší normalizace, tedy v roce 1977. Souhrnně je možno poukázat na to, že čtyři z pěti osob jsou advokáti, kteří vykonávali praxi před rokem 1989, tedy v době, kdy bych se na příklad žalobkyně (stejně jako obrovské množství dalších) nikdy nemohla advokátem stát, neboť bych nemohla nikdy splnit určité „základní“ předpoklady.

Pro úplnost žalobkyně dodává, že u několika členů odvolacích kárných senátů (z dvanácti) má důvodné podezření, že jsou vedeni jako spolupracovníci Stb.

Zde žalobkyně odkazuje na přiléhavé rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, kde svým nálezem sp. zn. I ÚS 517/2010 Ústavní soud rozhodl, že informace o členství soudců v KSČ před rokem 1989 nejsou citlivým údajem podle zákona na ochranu osobních údajů a že představují podklad pro diskusi občanské společnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců. Kárné senáty jsou obdobou soudu, což je dáno mimo jiné i tím, že podpůrně se na něj vztahuje trestní řád. Žalobkyně je proto přesvědčena, že má právo vědět, zda členové kárných senátů byli členy KSČ, případně, zda jsou jejich jména uvedena ve složkách spolupracovníků Stb a jaký vztah mají ke svým jmenovcům z jejich domovských regionů, kteří v těchto složkách vedeni jsou. Těchto informací se žalobkyně marně domáhala již v rámci kárného řízení před Českou advokátní komorou.

Žalobkyně upozorňuje, že VŠICHNI TŘI členové odvolacího kárného senátu byli nomenklaturními kádry normalizačních let a u dvou z nich má důvodné pochybnosti ohledně jejich vztahů s StB.   Na základě těchto úvah žalobkyně jako osoba, která se přímo angažovala v obhajobě zájmů nově nastoleného polistopadového režimu uvádí, že z důvodů výše uvedených má zásadní pochybnosti o nepodjatosti všech členů kárných senátů a o objektivnosti řízení.

Proto stále setrvává na svých původních argumentech, pro které mají být obě rozhodnutí České advokátní komory zrušeny a přidává k nim navíc argument, že o jejích věcech rozhodovali lidé, kteří upřednostnili svoje vlastní politické názory a přesvědčení před objektivním posuzováním věci, takže nemohli rozhodnout spravedlivě.

 

Posted in Nezařazené

Co je češství?

(Psáno pro Parlamentní listy)

Před pár dny jsem byla pozvána do TV Barrandov do pořadu „Instinkty Jaromíra Soukupa“. Moje poznatky z tohoto pořadu jsou značně rozporuplné, nicméně na úvod bych se ráda pozastavila nad dvěma poznatky, které mi angažmá v tomto pořadu přineslo.

Prvním poznatkem je, že lidé se na tento pořad dívají, a i když jsou rádi, že alespoň odněkud zazní jiné než oficiální slovo á la „Otázky Václava Moravce“, který si již léta plete svůj pořad s kabaretní verzí soutěže „Chcete být milionářem“, tak jim tento formát pořadu nevyhovuje.  Na ulici mne zastavilo několik lidí a stěžovali si, že se věc nemohla „vydiskutovat“. V rozhovoru jsme se propracovali pak k tomu, že postrádají diskusní pořady z devadesátých let typu „Sněží“, „Z očí do očí Antonína Přidala“ a později i „Krásný ztráty Michala Prokopa“. Prostě není pravda, že „národ si přeje bulvár“. Národ si přeje platformu pro svobodné tříbení myšlenek a názorů. Těch rozhovorů s lidmi s obdobným tématem a názory, jak uvádím výše, nebylo málo. Zdá se mi tedy, že kdo přijde jako první s tříhodinovým studiovým programem s dvěma až čtyřmi diskutujícími, ten vyhraje.  Bohužel, nyní tady žádný takový program není, ačkoliv by bylo povinností minimálně České televize, aby byl.

Druhý poznatek vyplývá z posměšného komentáře amerického novináře v Čechách již dlouhá léta žijícího, Erika Besta, který si neopominul do mé účastni v barrandovském pořadu kopnout s tím, že „o názory Samkové se zajímají už jen Parlamentní listy.“ Což myslel jako pohanu a jako něco, co dokazuje moji pokleslou úroveň.  Ve skutečnosti to znamená pouze jedno: v ČR neexistuje platforma, kde by bylo možno nadhodit a diskutovat „undergroundová“ anebo alespoň méně mainstreamová témata. Což je také důvodem, proč jsem téměř přestala psát: „do šuplíku“ se tak komunikativní osobě, jako jsem já, píše špatně… V podstatě jsme všichni od komunikace odříznuti téměř stejně a s obdobným výběrem, jako když jsme si mohli vybrat mezi Rovností, Rudým právem a Haló na sobotu. Situace je o to lepší, že samizdaty není nutno přepisovat na mechanickém psacím stroji (z dob svých VŠ studií mám prstýnky o dvě čísla větší než teď, a to jsem měla o 20 kilo méně, ale do kláves jsem bušila tak usilovně, až mi narostly na prstících svaly) ale jsou scannery, e-maily a různá další hejblátka, vedoucí k přímému porušování autorských práv. Jinak zůstává vše při starém. Platforma pro dialog anebo pro prezentování různých názorů schází… Jo, abych si postěžovala: situace není stejná, je horší. Protože už nikdy neuslyšíme ten kouzelný hlas „Ivan Medek, Hlas  Ameriky, Vídeň.“…. Takže panu Bestovi s připomínkou dob dávno minulých a s díky Parlamentním listům, které přece jen občas zajímá i něco jiného než to, co zajímá Václava Moravce, odpovídám na níže položené otázky.

  1. Nedaleko českých hranic ve čtvrtmilionovém saském Chemnitzu se konají demonstrace v reakci na násilnou smrt pětatřicetiletého Němce s kubánskými kořeny, z níž jsou podezřelí dva muži z Iráku a Sýrie. Velká část tamních obyvatel bere jako obrovské nepochopení to, že média i politici líčí jejich město jako plné pravicových extremistů a nacistů. Máme věřit tomu, že jde při protestech opravdu o akce radikálů, pravicových extremistů či jinak nenávistných jedinců, nebo politici a mainstreamová média nejsou ochotni připustit jiný stav věci, než že do ulic vyrazili náckové?

 Situace v Chemnitz – Saské Kamenici, dříve Karl-Marx Stadtu, mi velmi připomíná situaci, která byla v roce 2011 ve Šluknovském výběžku, zejména ve Varnsdorfu a Rumburku. (Pro připomenutí: https://cs.wikipedia.org/wiki/Nepokoje_na_%C5%A0luknovsku_2011) Obě města – Varnsdorf i Chemnitz jsou příhraniční města, nedaleko od sebe vzdálená asi dvě hodiny jízdy autem. Obě města byla a doposud jsou sužována problémem, do kterého je „uvrtaly“ centrální vlády jejich zemí. Ve Varnsdorfu se protestovalo proti katastrofální (vlastně i dosud neexistující) realistické politice ČR vůči Romům, v Chemnitz se protestuje proti dopadům pro-migrantské politiky Německa na toto město. V obou případech byla města zatažena do něčeho, co je dalece přesahovalo a dožadovala se komplexního a systémového řešení na příslušné, tedy celostátní úrovni. Vlády obou zemí se zachovaly stejně: obyvatele prohlásili za „nácky“ a vytáhly proti nim ozbrojené policisty, případně vodní děla. V ČR jsme se realistického řešení romské otázky nedočkali doposud, situace se stále zhoršuje, města – na příklad Ústí nad Labem – se snaží řešit své obtíže svépomocí a dle mého názoru protiústavně. V Německu to vypadá obdobně a je otázka, zda je možno od německé vlády očekávat jiný postup, než jaký byl realizován tou českou. Osobně jsem skeptická, i když samozřejmě Chemničanům vyslovuji svou podporu.

Při takovýchto příležitostech se vždy k protestujícím přidají určité skupinky osob, které se vzpírám nazývat nacisty, extremisty či rasisty, ale nazývám je prostě blby. Přijedou v černých bombrech, s vyholenými hlavami a příslušnými užvaněnými kecy o Vlasti, Národu a obraně obého. Přitom kdyby měli hodit granát, tak to vidím tak na patnáct metrů a po dvou klicích se zhroutí. Takže jim nezbývá opravdu než ty blbé kecy. Kdyby byli co k čemu, měli by naposilováno něčím jiným pivem, měli by záchranářské kurzy, byli by zapojeni do organizace krizových štábů a připraveni ke skutečné pomoci. Takto ať jdou do háje, nejlépe na nějaký uzavřený večírek, kde si mohou ty své blbosti vyřvávat. 

Tato charakteristika se ovšem netýká občanů Chemnitz. To jsou normální lidé s normálními problémy, stejně jako ve Varnsdorfu před sedmi roky… Jestliže o nich média píší jako o rasistech, nacistech, případně pravicových extrémistech, pak by média měla tato svá tvrzení prokázat. Protože na sebe může tuto charakteristiku vztáhnout kdokoliv, kdo se demonstrací zúčastnil. I v Německu mají propracovaný systém ochrany osobnosti a docela by mne zajímalo, jak budou dotyčná média prokazovat, že takto psala o účastnících protestních pochodů oprávněně. Ve videozáběrech demonstrací z Chemnitz jsem viděla, jak jede za sebou asi 15 lidí na vozíku. Zvláště u těchto lidí bych chtěla vidět ten důkaz jejich pravicového náckovství…

  1. Nehledě na poslední události v Německu, jak se podle vás proměnilo vnímání migrace u nás i v Evropě od léta 2015 do dneška?

Zde si musím brutálně postěžovat. Kde jsou ty doby, respektive, kde je ten (přesně – to jsou ty nezapomenutelné vzpomínky) 30. leden 2014, kdy mne pan Veselovský tehdy ještě v Českém rozhlase drtil za moje názory na migraci. V následujících letech jsem byla dle oficiálních médií nacistka, fašistka, xenofobka, prostě pes by ode mne kůrku nevzal. A dnes? Podívejte se! Mgr. Jana Feberová kandiduje za ČSSD na primátorku Havířova s heslem „Havířov bez migrantů“, premiér Babiš sice říká každou chvíli něco jiného, ale i jemu je jasné, že vyslovit se pro kvóty či přijetí migrantů je politická smrt. Zastávat pro-migrantskou a otevřeně pro-islámskou politiku je v podstatě dnes nemožné. Což, bohužel, ještě neznamená, že by politici pochopili, že je nutno zastávat otevřeně  p r o t i  migrantskou a  p r o t i  islámskou politiku. Což si myslím, že je nutno. Takže mi dovolte odhadnout, že jestliže to politikům trvalo čtyři roky, než přišli na to, co jsem říkala já, tak jim to bude zase trvat čtyři roky, než opět přistoupí na moje dnešní stanoviska a ze mne se opět stane mainstream stejně jako v otázce první. Upřímně, vzpomínám při této příležitosti   na svou maminku, která, když jsem se vdávala, mi dala následující radu: „Dcero, pokud budeš mít nějaký geniální nápad a od doby, než jej poprvé vyslovíš do doby, než s tímtéž geniálním nápadem coby se svým vlastním přijde tvůj muž, uplynou méně než dva roky, pak mlč a věz, že máš šťastné manželství.“ V politice to mám opakovaně u sebe odzkoušeno na ty čtyři roky, takže uvidíme. Blbé je, že mně při tom pořád zůstávají ty nálepky rasisty, nacisty a xenofoba. Ale uvidíme, třeba se i zde majitelé pravdy a lásky posunou do dalších literárně ambicióznějších poloh.

  1. Po schůzce Viktora Orbána a Mattea Salviniho, na níž maďarský premiér podpořil italského ministra vnitra v jeho tvrdém postoji vůči migrantům a vyzval ho, aby od něj neustupoval, se ozvaly hlasy, že tito dva politici vytvořili spojenectví proti demokratům. Jak postoje a kroky obou pánů hodnotíte?

Víte, to je pořád o tomtéž. Definujme si, co je demokrat, respektive demokratický politik.  Je to politik, který byl demokratickým způsobem zvolen svou politickou stranou do stranické funkce a následně demokratickým způsobem a za demokratických okolností (to bych podtrhla, neb na to se často zapomíná) zvolen do čela své země. Pojďme do historie: Hitlerovi spolubojovníci se při své obhajobě oháněli tím, že Hitler byl demokraticky zvolen, a tudíž nebyl důvod k odepření poslušnosti. Inu – a co ty všechny „události“ před volbami 1933 – je možno takový zcela evidentně „fejkový“ požár Říšského sněmu, na jehož základě se Hitler dostal ke skutečné moci (do té doby měl v Říšském sněmu jen 30%) „demokratickou okolností voleb“? (pro připomenutí: https://cs.wikipedia.org/wiki/Po%C5%BE%C3%A1r_%C5%98%C3%AD%C5%A1sk%C3%A9ho_sn%C4%9Bmu) To rozhodně nikoliv. Stejné to bylo v Československu s volbami jak v roce 1946, tak po „Vítězném únoru“ v roce 1948.  Již ve volbách 1946 byla omezena účast politických stran, takže bylo „předvybráno“. Tedy o demokratické volbě ani vidu ani slechu. A teď mi řekněte, jestli víte o nějakých obdobných nátlakových akcích jak v Itálii ve směru k volbě Salviniho, tak v případě Orbána.  V druhém jmenovaném případě je nařknutí z nedemokratické volby obzvláště legrační. Žádný z opozičních vůdců nebyl ani v jedné zemi zatčen, ani jedné straně nebyla zakázána účast ve volbách. Pokud chcete vědět jméno nějakého nedemokraticky zvoleného politika, tak bych o jednom věděla. Byl zvolen do funkce prezidenta o jeden jediný hlas chybějícího poslance, který byl – jistě čirou náhodou – právě ve vazbě kvůli svému (jinak naprosto pitomému) politickému blábolení. Pokud chcete další nápovědu, tak se po něm jmenuje letiště a jeho žena na projev nesouhlasu s některými vystoupeními prezidentských volitelů v sále pískala na prsty.  Takže abych se vrátila k tomu, co je či není demokratické. O tom, co demokratické je či není, nerozhoduji ani já, ani Královna Kristýna, ale volby, provedené demokratickým způsobem, za demokratických okolností. A jak se píše na konci každé epizody „Toma a Jerryho“ – „That´s all, folks“ – A to je všechno, lidi…  Dál už to je o demokracii, o které nerozhodují média…  

  1. Francouzský prezident Emmanuel Macron při návštěvě Dánska k setkání Orbána a Salviniho řekl, že oba tito protiimigračně zaměření politici by v něm měli vidět „svého hlavního oponenta v Evropě“. „Nedaruji nic nacionalistům a těm, kdo hlásají nenávist,“ dodala hlava Francie. Je v Macronových silách udržet ten promigrační a vstřícný étos, který v Evropské unii v posledních letech dominoval?

Mno, a není to trochu za moc rohů? Přeložme si to: Jistý Marcon říká pánům Orbánovi a Salvinimu, co by si o něm měli myslet.  Už v tom je kámen úrazu: nařizovat někomu, co si má o druhém myslet, je silně diskutabilní záležitost a že v takovém případě hrozí zcela neadekvátní reakce dotyčného, kterému je ono myšlení nařizováno, vám potvrdí každý rodič kamuflující výchovu (protože nic jiného se s tím dělat nedá) pubertálního potomka. Od doby, kdy jsem se své dcery zeptala, co si o mne v jistém ohledu myslí a dostalo se mi odpovědi „Matko, jsi retro“, určitý typ dotazů nekladu a vnucování názoru, co si má kdo myslet, se upřímně vyhýbám. Panu Marconovi bych doporučila totéž. Chápu, že coby bezdětný má ztíženou pozici vnímání, ale on by mu to mohl připomenout někdo jiný než jeho dítě, a i někdo jiný než pánové Orbán se Salvinim. Dalším problémem je, jak se vnímá pan Marcon sám. Obávám se, že způsob, jakým reflektuje sám sebe, se správně nazývá „kognitivní disonance“  (https://cs.wikipedia.org/wiki/Kognitivn%C3%AD_disonance). To bude pane překvapení, až zjistí, že realita  je jiná, než si on sám myslel! Takže ať je to jak je to, myslím, že pan Marcon by měl udržovat nadstandardně dobré vztahy s nějakým opravdu dobrým psychiatrickým sanatoriem a zavčasu si zamluvit útulné místečko u okna. Řekla bych, že to bude potřebovat. 

  1. Mattea Salviniho vyšetřuje italská prokuratura kvůli zadržování migrantů na lodi Diciotti, ministr vnitra přitom čelí čelí podezření z „únosu, nezákonného zadržování osob a zneužití pravomoci“.  Co jako právnička tomuto stavu říkáte?

Hm… tak především… pan Salvini je, pokud se nemýlím, též senátorem v italském Senátu. A vsadím boty, že i italští senátoři mají imunitu. Takže se ptám: a byl pan Salvini vydán Senátem k trestnímu stíhání? Prý se tímto případem má zabývat zvláštní soud, který se zabývá trestnými činy vlády.  Protože „ta pravá“ média, která o „stíhání zvláštním soudem“ nedodala o tomto soudu žádné další informace (no samozřejmě, protože takto to vypadá, že když už existuje příslušný soud, tak už je pravomocný rozsudek prakticky na stole), dodávám pár informací já:

  Zvláštní soud zabývající se odpovědností ministrů

Tento soud je ustaven na základě článku 86 Ústavy Italské republiky.

Svolává se pro každý jednotlivý případ a tvoří jej šest členů Státní rady a sedm členů Nejvyššího soudu, které vylosuje předseda parlamentu po zahájení soudního řízení. Jednání soudu má formu veřejného zasedání parlamentu a vedou je členové výše uvedených dvou nejvyšších soudů, kteří museli být jmenováni nebo povýšeni do své funkce před podáním návrhu na zahájení soudního řízení. Soudu předsedá z losování vzešlý nejvýše postavený člen Nejvyššího soudu, v případě stejného postavení dvou nebo více vylosovaných členů předsedá nejstarší z nich. Jako státní žalobce jedná člen úřadu státního zástupce při Nejvyšším soudu, jmenovaný na základě losování, společně se svým zástupcem.

Tento soud má pravomoc projednávat trestné činy spáchané ministry vlády nebo náměstky ministrů vlády při plnění jejich povinností, za předpokladu, že byli tomuto soudu vydáni parlamentem. 

Takže znovu: především bych chtěla něco slyšet o tom vydání Salviniho parlamentem. A abych nezapomněla… co se týká stížností na porušování práva na spravedlivý proces z důvodu nepřiměřené délky řízení, tak Itálie u Evropského soudu pro lidská práva již desetiletí obsazuje čelná místa. Takže aby nám to (když teda by Salviniho parlament k trestnímu stíhání vydal) páni soudci stihli alespoň v n á s l e d u j í c í m  volebním období…  Jestli to bude obdobné jako vyšetřovací komise českého Parlamentu, což se mi tak jeví, tak si myslím, že mohou v klidu spát ještě Salviniho vnuci. Že se jedná o politicky účelové stíhání nemusím snad dodávat. 

  1. To Českem v uplynulém měsíci hýbaly připomínkové akce k 50. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Prezident Miloš Zeman se při této příležitosti veřejně nijak nevyjádřil, premiér Andrej Babiš byl při svém vystoupení vypískán. Kdo z politiků – nejen zmíněných dvou – vzal připomenutí výročí za správný konec a co pro nás po půlstoletí znamená?

Víte,  je to historie… historie, ze které bychom si měli vzít ponaučení – a to především v tom smyslu, že žádná cizí vojska na svém území nechceme. Žádná. Tečka. Ani radar v Brdech, ani vypůjčené gripeny. Země Koruny České byly vždy územím, přes které se valily dějiny. Je správné si připomínat, že jak naše historie  šla – ovšem je nutno vzít také na vědomí ponaučení, které z toho plyne: Češi stále, již 1000 let, vlastně stále řeší jednu a tu stejnou otázku, totiž, že „nesouhlasí se vstupem“. Poprvé jeden jistý český panovník ten souhlas zkusil, respektive, pokusil se ten ne-vstup vymediovat za 120 volů a 120 hřiven stříbra. Jak známo, moc to nedopadlo. No a pak už vstupoval kde kdo: Braniboři v Čechách, křižácká vojska proti Husitům, Švédové za třicetileté války, pak taky vstoupili Habsburci, nacistické německé vojsko, vojska Varšavského paktu a nakonec ten již vzpomínaný americký radar v Brdech. Bratrská pomoc kam oko pohlédne. Jenže to je spojitost, která se se nerada vidí… Pískání na Babiše? Trapné.  A ti, kteří se dožadovali promluvy prezidenta Zemana na dané téma, by měli být rádi, že mlčel. Protože to, co by býval mohl říci, by je pravděpodobně vůbec, ale vůbec nepotěšilo. Takže já prezidentovo mlčení vnímám jako obzvláštní projev laskavosti k pražské kavárně a spol. 

  1. Ředitel Knihovny Václava Havla a bývalý velvyslanec Michael Žantovský označil prezidentovo mlčení k 21. srpnu za hanebnost a skutečnost, že Miloš Zeman nepojede letos na Valné shromáždění OSN v New Yorku, ho vede k úvaze, zda je hlava státu ve stavu, který dovoluje reprezentovat Českou republiku, a proto Miloše Zemana vyzývá, aby řekl o svém zdraví pravdu. Co si o této výzvě myslíte?

Zájem o zdraví prezidenta Zemana? Že s pan Žantovský nezajímal o zdravotní stav bývalého prezidenta Havla: ten býval také nemocen, a to tak že velmi. Prezident je prezident. I se zaťatými zuby to je prezident. Pro mne dnes prezident Zeman vykonává především jednu funkci: udržuje prezidentskou sesli obsazenou. Protože kdo po něm, to ví jen Bůh… a každá změna opravdu nemusí být k lepšímu. Jinak mohu zájem pana Žantovského považovat také za móresy, které blahé paměti vedly k přijetí ústavního zákona č. 50/1975 Sb., na jehož základě byl sesazen z funkce Ludvík Svoboda – pro zdravotní problémy. Pokud se chce pan Žantovský připojit k pánům Štrougalovi a Indrovi, kteří tento zákon podepsali, nic mu v tom nebrání. 

  1. Blíží se oslavy stého výročí vzniku Československa. Jak by měly ideálně vypadat a neobáváte se, že se zase zvrhnou v přestřelky politiků a různé truc podniky odpůrců hlavy státu? 

Jsem už daleka toho představovat si cokoliv, a už vůbec nejsem schopna si představit nic „ideálně“. Myslím, že bychom si měli připomenout zhruba toto: ať chceme či nechceme, náš stát je postaven na národním/národnostním principu, i když ta „národnost“ je poněkud jiného charakteru, než jak je obvykle vnímána. Nejedná se totiž o nějakou „genetickou čistotu“, ale o „memetickou danost“. Mem – podle vzoru gen – je jednotka nikoliv biologického, ale kulturního přenosu. (viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mem_(informace)). Česká republika není republikou Čechů, ale české kultury – a to je rozdíl. Tím, čím jsme, jsme také na základě naší příslušnosti k našemu národu, respektive k naší národní kultuře. Můžeme se ptát, zda to stojí za to, být Čechem, když již přihlášení se k národnosti je v dnešním světě považováno za xenofobii a příslušnost k národu je automaticky hodnocena jako negativní nacionalismus. Jako obvykle to není tak jednoduché. Psychologové se shodují na tom, že člověk je šťasten tehdy, když „je tím, čím může být“. Tedy, když naplní svůj potenciál, plně jej využije a tím žije smysluplný život. K tomu ale musí přijmout sám sebe, takový, jaký ve skutečnosti je, i se svými chybami a nedostatky, které, pochopitelně, má každý nějaké. Nu a nyní: co vlastně tvoří ono „JÁ“, ono psychologické self? (viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bytostn%C3%A9_J%C3%A1) To není tvořeno jenom tím, jak sami sebe vnímáme, co si myslíme, že jsme, ale také našim podvědomím. A to je, jak se ukazuje, zachyceno nejenom v našem mozku, ale i epigeneticky. To, že jsme nějaké národnosti, že máme za sebou jakousi historii a historické zkušenosti táhnoucí se tisíc let dozadu, není něco, čeho se můžeme vzdát na základě svého rozhodnutí. Je to něco, co máme zakódováno v každé buňce našeho těla. Jediné, co s tím můžeme provést, je přiznat a uznat tento fakt a způsobem, který uznáme za vhodný, se toto naše podvědomé a epigenetické dědictví pokusit převrstvit a přetavit pomocí memů do další podoby. Což je práce na další staletí. Avšak představa, že příslušnost k národu, tedy k národní kultuře, prostě hodíme do koše a bude po ní,  je asi stejně naivní jako kdysi idea, že poručíme větru a dešti… Příslušnost k národu se může projevovat různě a může mít různé názvy. Můžeme mluvit o kolektivním vědomí či kolektivním nevědomí. Můžeme hovořit o společných archetypech, o sdílení egregoru, o společném informačním poli. V každém případě je to něco, co nás dalece přesahuje. Uznat tuto naši osobní závislost na něčem tak nehmatném, jako je – dejme tomu – kulturní povědomí, tedy přiznat si, že nejsme zcela nezávislé bytosti, že jsme ovlivňováni mnohým, co ovlivnit sami nemůžeme, protože často o tom ani nevíme, k tomu je potřeba mnoho odvahy. Myslím, že nastávající výročí by nás mělo vyzvat právě k takového odvaze – totiž k tomu, abychom si přiznali naši vlastní osobní sepjatost s národem a naší zemí.

Klára A. Samková

klara.samkova@lawyers.cz

 

Posted in Nezařazené

Odůvodnění odvolání do kárného rozhodnutí České advokátní komory, kterým jsem byla odsouzena za „proklínání tureckého velvyslance“

Česká advokátní komora

k rukám předsedy Kárné komise

JUDr. Petra Čápa

Národní tř. 16

110 00 Praha 1

V Praze dne 24. srpna 2018

Ke kárné žalobě sp. zn.:                                142/2016 a ke stížnosti 864/216/K

                                                                         odůvodnění odvolání

 

Vážený pane předsedo,

Dne 11. července 2018 jsem obdržela Vaši výzvu, abych odůvodnila své odvolání do kárného rozhodnutí. Požádala jsem o prodloužení lhůty, ve které mi bylo vyhověno. Bohužel tak mohu učinit z důvodů, které jsem uvedla ve svém přípisu ze dne 8. srpna 2018, až nyní.

Znovu připomínám, že o stížnosti č. 864/2016/K, která je obsahově stejná jako projednávaná kárná žaloba, nebylo dosud rozhodnuto. Je to již asi popáté, co žádám o zastavení této stížnosti z důvodu duplicity řízení.

Nyní tedy odůvodňuji odvolání do rozhodnutí kárného senátu výše uvedené spisové značky ze dne 16. 5. 2018 t a k t o:

ROZHODNUTÍ KÁRNÉHO SENÁTU JE VĚDOMĚ LŽIVÉ, PROTIZÁKONNÉ A PROTIÚSTAVNÍ

 Proto žádám okamžité zastavení mého kárného stíhání tak, jak je uvedeno v závěru tohoto odůvodnění.

 Odůvodnění tvrzení

I. 

Rozpor v aplikaci právní normy, Nesprávné posouzení právní otázky

Kárný senát mne odsoudil za to, že „při výkonu advokacie (jsem) nepostupovala tak, aby(ch) nesnižovala důstojnost advokátního stavu, když za tímto účelem (jsem) nedodržovala pravidla profesionální etiky ukládající jí povinnost všeobecně poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu.“

Tohoto jednání jsem se měla dopustit tak, že „dne 7. 6. 2016 v době od 19,00 do 21,00 hodin před budovou velvyslanectví Turecké republiky v Praze 6, Na Ořechovce 733/69, na shromáždění občanů s názvem „Veřejné čtení“, při kterém byl veřejně čten její projev ze dne 18. 5. 2016, který přednesla v |Poslanecké sněmovně ČR, vystoupila s projevem mířícím proti velvyslanci Turecké republiky, když pronesla: „A protože, pane velvyslanče nerozumíte diplomatickému protokolu, udělám teď něco, čemu budete rozumět: Proklínám vás, proklínám vás, proklínám vás, umřete dřív než zplodíte syny a umřete beze cti.“

Kárný senát se přitom odkázal na ust. § 17 zák. č. 85/1996 Sb. o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 usnesení představenstva ČAK č. 1/1997, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex).

Citované ust. zákona o advokacii zní:

„Advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis.“

Pro posouzení možnosti aplikace ust. § 17 zákona o advokacii je nutno se zabývat vymezením pojmu „výkon advokacie“. K tomu se vyjadřuje hned ust. § 1 zákona o advokacii, které zní takto:

„(1) Tento zákon upravuje podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování právních služeb advokáty (dále jen „výkon advokacie“).

(2) Poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Poskytováním právních služeb se rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu, je-li vykonáván advokátem.

Z uvedeného ustanovení § 1 vyplývá, že charakteristika úkonů, které jsou „výkonem advokacie“, je uvedena pouze demonstrativně nikoliv taxativně. Avšak přes demonstrativní výčet způsobu výkonu advokacie je zřejmé, že mezi tyto rozhodně nelze zařadit „účast na politickém shromáždění a vyslovování politického názoru advokátem“ tak, jak protiprávně učinil kárný senát. V žádném případě jednání kárně obžalované není možno podřadit pod ust. § 1 odst. 1 zák. o advokacii, tedy pod „poskytování právních služeb advokáty“. Pokud by ČAK trvala na podřazení této činnosti mezi právní služby, pak nezbývá než konstatovat, že rezignovala na právní vědu a za „poskytování právních služeb“ považuje též… proklínání. Je pravda, že historicky se právnické povolání vyvinulo z činnosti kněží, případně náboženských vůdců (viz Mojžíš), leč kárně stíhaná se do doby vydání kárného rozhodnutí hojila nadějí, že civilizace přece jen o nějaké cca 4000 let pokročila. Česká advokátní komora však zřejmě v tomto časovém období setrvala.

Není možno přehlédnout, že jednání kárně stíhané též nenaplňuje druhou pojmovou charakteristiku výkonu advokacie, totiž „vykonávání soustavně a za úplatu“. Kárně obžalovaná prohlašuje, že proklíná (resp. proklela) pouze jednorázově, a nikoliv za úplatu, i když té by se, samozřejmě, nevzpírala.

K otázce pojmu „výkon advokacie“ se též vyjadřuje Nejvyšší správní soud, a to ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2004, čj. As 34/2003-47, který je též uveden ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. Ej 368/2004, která je plně veřejně dostupná i v elektronické formě[1].

Protože kárný senát ČAK se navzdory tomu, že je složen ze tří advokátů tváří, že mu je judikatura Nejvyššího správního soudu neznámá a nepřístupná, nezbývá než z tohoto rozsudku obsáhle citovat. Především se Nejvyšší správní soud zabývá pojmem „výkon advokacie“, ke kterému se vyjadřuje takto:

 „Advokacii lze definovat jako činnost, nezávislé povolání vykonávané advokátem, tj. osobou právnicky vzdělanou, zvláště kvalifikovanou, která je zapsána v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. V citovaném ustanovení § 1 odst. 1 zákona o advokacii je obsažena legislativní zkratka „výkon advokacie“, tedy výkon tohoto nezávislého povolání, pod kterou zákonodárce podřadil jak vlastní poskytování právních služeb advokáty, tak podmínky, za nichž mohou být tyto právní služby poskytovány, Advokát přitom nemůže poskytovat právní služby libovolnou formou, ale jen způsobem stanoveným v zákoně a za podmínek v něm uvedených.“

 Ve zcela shodných intencích definuje činnost advokáta a výkon advokacie na svých webových stránkách i samotná Česká advokátní komora[2].

Kárně stíhaná opět připomíná, že se zúčastnila politického shromáždění, které nemělo s výkonem advokacie nic společného. Toto politické shromáždění – demonstrace – byla svolána svolavatelem (nikoliv kárně stíhanou) na podporu jejího jiného politického projevu, který opět neměl žádnou souvislost s výkonem advokacie.

Z VÝŠE UVEDENÝCH DŮVODŮ JE KÁRNĚ STÍHANÁ ZCELA PŘESVĚDČENA, ŽE UST. § 17 ODST. 1 ZÁKONA O ADVOKACII JE NA JEJÍ PŘÍPAD ZCELA NEAPLIKOVATELNÉ, Z ČEHOŽ OVŠEM VYPLÝVÁ, ŽE STEJNĚ TAK NEAPLIKOVATELNÉ JE I UST. ČL. 4 ODST. 1 TZV. „ETICKÉHO KODEXU ADVOKACIE“, neboť podzákonná norma nemůže rozšířit normu legislativně nadřízenou nad smysl, který jí dal zákonodárce (o čemž kárně stíhaná pojedná dále).

Česká advokátní komora vědomě nesprávně posoudila právní otázku a k tíži kárně stíhané úmyslně překroutila právní normu tak, aby bylo možné kárné stíhání odvolatelky.

Kárně stíhaná nepřehlédla tu část odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího soudu 5 As 34/2003-47, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že ust. čl. 4 odst. 1 dospěl k názoru, že se jedná o generální skutkovou podstatu pokrývající pravidla v celé jejich šíři“ takže údajně „Požadavek poctivosti, čestnosti a slušnosti platí tedy nejen pro výkon advokacie, ale i pro soukromý život advokáta, pro vztahy k jeho soukromým věřitelům a dlužníkům, pro jeho projevy na veřejnosti, pro jeho chování ve společenském styku atd.“ Tento svůj názor, jen tak volně utroušený, Nejvyšší správní soud naprosto neodůvodnil a sám se tak dopustil zcela nepřiměřeného rozšíření výkladu zákona na situace, se kterou zákonodárce zcela evidentně nepočítal. Dlužno také podotknout, že uvedený rozsudek se nezabýval „mimoadvokátní“ činností odvolatele, ale činností, která zcela bezprostředně s výkonem advokacie coby poskytováním právních služeb za úplatu souvisí. Z tohoto důvodu považuje kárně stíhaná tuto část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu za jsoucí v rozporu s tvrzeními v témž odůvodnění obsaženém výše, nehledě na další četné právní vady tohoto názoru, o kterých bude pojednáno dále.

 

 II.

Úvahy de lege ferenda

 Jak již výše kárně stíhaná naznačila, Česká advokátní komora dle jejího názoru při své rozhodovací činnosti neovládá základní pravidla pro dotváření práva tak jak jsou předmětem výuky na právnických fakultách již v prvních přednáškách právní teorie. Pro to, aby Česká advokátní komora mohla rozhodnout právně konformně, je nutno ovládat pravidla pro výklad práva.

Výklad práva spočívá v řešení významových nejasností, což je prováděno procesem poznání právní normy, která je obsažena v textu právního předpisu. Základem tohoto způsobu poznávání právní normy je poznatek, že právo zdaleka není pouze text zákona, ale na tento text je nutno vždy pohlížet z hlediska hledání spravedlnosti.

Zákon o advokacii lze spíše podřadit pod normy veřejného práva, neboť rozhodování České advokátní komory ve směru k jejím členům lze považovat – a to i ve smyslu standardní judikatury Nejvyššího správního soudu – za vrchnostenské, tedy nerovné, když Česká advokátní komora plní úkoly orgánů veřejné státní moci. Jedná se však o veřejné právo subjektivní, kdy ČAK rozhoduje individuálním správním aktem. O oprávněnosti této kvalifikace svědčí i fakt, že rozhodnutí České advokátní komory jsou oprávněny v přezkumném řízení dle soudního řádu správního správní soudy[3]. Přesto, že se tedy jedná o sui generis akt správního práva, je možno se odvolat na ust. § 2, a to zejména odst. 2 a 3 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., kde je precizně vysvětlen a stanoven způsob, jakým má být právo vykládáno, přičemž tento způsob výkladu práva/právní normy/právního předpisu je základem výkladu i právních norem veřejnoprávních. ust. § 2 odst. 2, 3 OZ zní takto:

„(2) Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.

(3) Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“

V souladu s takto obecně formulovanými pravidly výkladu práva/právního předpisu, je nutno zdůraznit, že z mnoha výkladů zákona může být v daném čase správný jen jeden.

Základním východiskem pro výklad práva/právního předpisu úvaha o racionálním zákonodárci. Ta předpokládá, že zákony nejsou tvořeny svévolně, ale zákonodárce jimi sleduje rozumné a rozeznatelné účely, které mají být použity v souladu s ideou práva a s existujícími hodnotovými východisky společnosti. Je proto možno považovat za absurdní výklad, prováděný nyní Českou advokátní komorou, že do zákona o advokacii zákonodárce napsal něco zcela jiného, (tedy upravil chování advokátů    p o u z e při výkonu advokacie) než chtěl ve skutečnosti, a co nyní ČAK fakticky nad rámec zákona neoprávněně d o p l ň u j e. Česká advokátní komora není zákonodárce a zásadně překročila své pravomoci. Protože kárný senát, jakož i kárný žalobce jsou osoby právnicky vzdělané, považuje kárně stíhaná tento jejich postup za úmyslný.

Pro demonstraci skutečnosti, že úmysl zákonodárce ve věci regulace chování advokátů při výkonu jejich práce advokáta a v jejich jiném, soukromém životě, byl úmysl zákonodárce zcela odlišný od toho, jak se nyní zákon o advokacii snaží dezinterpretovat Česká advokátní komora, kárně stíhaná předestírá různé způsoby úpravy „důstojného jednání… etc….“ pro různá právnická povolání. To jsou: soudci, státní zástupci, notáři a exekutoři. Tato právnická povolání jsou přitom odlišná od výkonu advokacie z jednoho zásadního hlediska, totiž podle toho, v jaké míře na sebe přebírají úkoly státu.

Zcela nejsvázanější s úkolem státu jsou soudci, kteří vydávají rozsudky “jménem republiky“ a o kterých je možno říci „stát jsem já – soudce“. Prakticky na stejné úrovni jsou státní zástupci, kteří vystupují v trestních řízeních jako „orgány veřejné žaloby v trestním řízení“[4]. Státní zástupci tedy zde přímo hájí zájmy státu na dodržování a vynucování práva. Dalšími v pořadí jsou notáři, kteří v celém jednom segmentu práva, totiž projednávání dědictví, vystupují jako soudní komisaři[5], takže minimálně v této oblasti je možno je považovat za součást výkonu státní (soudní) moci a za součást justice. Nejblíže advokátům jsou svým postavením exekutoři, ovšem i ty je možno vnímat do značné části jako součást justičního systému, kdy jsou beze zbytku vázání nalézacími rozhodnutími soudů, přičemž zde stále existuje paralela mezi soudními exekutory, kteří jsou přímo součástí systému justice[6] a tzv. „soukromými“ soudními exekutory[7], jejichž předmět činnosti je totožný. Dle ust. § 1 exekučního řádu je exekutor „Fyzická osoba… kterou stát pověřil exekutorským úřadem“ je tedy zřejmé, že exekutor přímo vykonává úkol státu. Regulace činnosti exekutorů státem se též projevuje, stejně jako u notářů, v regulaci počtu a rozmístění jejich úřadů. Oproti tomu na advokáta delegoval stát svou jedinou povinnost/ činnost: totiž zajistit právo na spravedlivý proces tak, aby stát dostál svým mezinárodním závazkům, a to zejména ve smyslu ust. čl. 6 Úmluvy o lidských právech a svobodách, případně čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod[8]. Jejich počet a působnost není státem regulována. Advokát je nedílnou součástí justice v tom smyslu, že umožňuje plnit státu jeho mezinárodně-právní a ústavní povinnost, a to tím, že převezme obhajobu ex offo. To je však jediné pouto, které jej se státem – co se náplně jeho práce týká – váže.    

Všechny výše uvedené právnické profese mají své chování regulované příslušnými zákony, které upravují jejich postavení, a to následujícím způsobem:

 

A

soudci

Chování soudců upravuje zákon č 6/2002 Sb. – zákon o soudech a soudcích, ve svém ust. § 80 takto:

㤠80

(1) Soudce a přísedící je povinen vykonávat svědomitě svou funkci a při výkonu funkce a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Soudce je povinen podávat oznámení o osobním zájmu, o činnostech, majetku, příjmech a závazcích podle zvláštního právního předpisu.

(4) Soudce je povinen při své činnosti mimo výkon funkce soudce a při výkonu svých politických práv si počínat tak, aby tato činnost neohrožovala nebo nenarušovala důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu nebo nenarušovala důstojnost soudcovské funkce anebo mu nebránila v řádném výkonu funkce soudce.

(5) Soudce je povinen ve svém osobním životě svým chováním dbát o to, aby nenarušovalo důstojnost soudcovské funkce a neohrožovalo nebo nenarušovalo důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.“

Zde je patrné, že zákonodárce speciálně myslel na to, že soudce je součástí justice – tedy příslušníkem jedné ze „státní moci“ i tehdy, jestliže funkci soudce nevykonává a zákon o soudech a soudcích reguluje i jeho soukromé a osobní jednání mimo výkon funkce.

 

B

státní zástupci

Chování státních zástupců je upraveno zákonem č. 283/1993 Sb., zákonem o státním zastupitelství, a to v ust. § 23 odst. 2, který zní:

„(2) Státní zástupce je při výkonu své funkce, ve svém osobním životě i při výkonu svých politických práv povinen vystříhat se všeho, co by mohlo vzbuzovat důvodné pochybnosti o dodržování povinností uvedených v odstavci 1, ohrozit vážnost funkce státního zástupce nebo vážnost státního zastupitelství anebo ohrozit důvěru v nestranný a odborný výkon působnosti státního zastupitelství nebo státního zástupce.“

Další části ustanovení § 23 zákona o státním zastupitelství jsou obsahově praktiky totožná s ust. § 80 zákona o soudech a soudcích, čímž je potvrzeno postavení státních zástupců v rámci oficiálního systému justice – jedné z „mocí“ státu. I v případě státních zástupců je explicitně uvedeno, že je – stejně jako soudce – povinen se vystříhat všeho, co by mohlo „ohrozit vážnost funkce“, a to i v soukromém životě. Stejně jako soudci, i státní zástupci jsou nabádáni ke zdrženlivosti při výkonu jejich politických práv.

Na tomto místě bude užitečné si připomenout, co to jsou „politická práva“. V české právním řádu jsou upravena v oddílu druhém Listiny základních práv a svobod, která se přímo jmenuje „politická práva“. Dle č. 17–23 LZPP to jsou: svoboda projevu a právo na informace, petiční právo, právo na pokojné shromažďování, právo svobodně se sdružovat, právo podílet se na správě věcí veřejných, právo na ochranu svobodné soutěže politických sil v demokratické společnosti a v neposlední řadě i právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod.

Je nutno zdůraznit, že (s výjimkami přesně stanovenými zákonem) nejsou ani soudci ani státní zástupci zkracováni na výkonu svých politických práv, pouze jsou nabádáni k tomu, aby dodržovali svou povinnost při výkonu těchto svých politických práv neohrozili vážnost své funkce.

 

C

notáři

Chování notářů je regulováno notářským řádem, zák. č.358/1992 Sb. Jediné ustanovení, které je možno ve smyslu regulace jednání notáře považovat omezení notáře obdobně, jak tomu je u státních zástupců a soudců, je ust. § 48, který zní:

(1) Notář, kandidát a koncipient jsou kárně odpovědni za kárné provinění.

(2) Kárným proviněním notáře, kandidáta nebo koncipienta je

a)závažné nebo opětovné porušení jeho povinností stanovených tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem nebo předpisem Komory, anebo usnesením orgánu notářské samosprávy, nebo

bzávažné nebo opětovné narušení důstojnosti notářského povolání jeho chováním.

Co je jednáním „proti důstojnosti notářského povolání“ přitom není nikde stanoveno, a to ani notářským kárným řádem. Na notáře je přímo delegováno státem jednání v celé jedné právní oblasti, tedy v projednávání dědictví, tudíž se jedná o právnické povolání, ve kterém jsou osoby, které jej vykonávají, těsněji propojeny s mocí soudní než advokáti. Přesto mají notáři benevolentnější zákon a vnitrostavovské normy než advokáti, co se regulace jejich chování týká.

 

D

exekutoři

Chování exekutorů jako vykonavatelů rozsudků, vydaných jménem republiky, je upraveno ust. zákona č. 120/2001 Sb. – exekučním řádem, a to konkrétně ust. § 2, který zní:

 „§ 2

(1) Exekutor vykonává exekuční činnost nezávisle. Při výkonu exekuční činnosti je vázaný jen Ústavou České republiky, zákony, jinými právními předpisy a rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení.

(2) Exekutor je povinen vykonávat svědomitě své povolání a při jeho výkonu a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost exekutorského povolání nebo ohrozit důvěru v nezávislý, nestranný a spravedlivý výkon exekuční činnosti.“

Na rozdíl od soudců a státních zástupců zde není odkaz na zdrženlivost při výkonu politických práv.

 

E

státní zaměstnanci

S ohledem na výše uvedené je zajímavé srovnání toho, jaké stát vyžaduje standardy vůči právnickým povoláním na straně jedné a jaké požaduje od svých vlastních zaměstnanců, tedy reprezentantů své vlastní moci. V tomto směru je nutno zohlednit ust. § 77 zákona č. 234/2014, zákona o státní službě, který je uveden v části třetí cit. zákona, která upravuje povinnosti a práva státních zaměstnanců, příkazy k výkonu služby a ocenění za příkladný výkon služby, který zní takto:

 (1) Státní zaměstnanec je povinen

  1. a) zachovávat při výkonu služby věrnost České republice,
  2. b) vykonávat službu nestranně, v mezích svého oprávnění a zdržet se při výkonu služby všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v jeho nestrannost,
  3. c) při výkonu služby dodržovat právní předpisy vztahující se k jejímu výkonu, služební předpisy a příkazy k výkonu služby,
  4. d) plnit služební úkoly osobně, řádně a včas,
  5. e) prohlubovat si vzdělání podle pokynů služebního orgánu,
  6. f) dodržovat služební kázeň,
  7. g) poskytovat informace o činnosti služebního úřadu podle zákona o svobodném přístupu k informacím, jestliže to patří k jeho služebním úkolům,
  8. h) zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dověděl při výkonu služby, a které v zájmu služebního úřadu nelze sdělovat jiným osobám; to neplatí, pokud byl této povinnosti zproštěn; povinnost zachovávat mlčenlivost, která státnímu zaměstnanci vyplývá z jiného zákona, není dotčena,
  9. i) zdržet se jednání, které by mohlo vést ke střetu veřejného zájmu se zájmy osobními, zejména nezneužívat informací nabytých v souvislosti s výkonem služby ve prospěch vlastní nebo jiného, jakož i nezneužívat postavení státního zaměstnance,
  10. j) v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody v hodnotě přesahující částku 300 Kč, s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných služebním orgánem,
  11. k) oznámit služebnímu orgánu, že je proti němu zahájeno trestní stíhání a v jaké věci,
  12. l) zastupovat představeného nebo státního zaměstnance na služebním místě zařazeném ve vyšší platové třídě,
  13. m) vykonávat službu ve výběrové komisi, zkušební komisi, při smírčím řízení, v kárné komisi a v dalších orgánech zřizovaných služebním orgánem podle služebního předpisu,
  14. n) zachovávat pravidla slušnosti vůči představeným, ostatním státním zaměstnancům a zaměstnancům ve správním úřadu a při úředním jednání,
  15. o) plně využívat služební dobu k výkonu služby,
  16. p) řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu služebním úřadem a střežit a ochraňovat majetek, který mu byl svěřen, před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím,
  17. q) při výkonu služby z jiného místa vykonávat službu pouze na místě sjednaném v dohodě o výkonu služby z jiného místa a dodržovat podmínky sjednané v této dohodě,
  18. r)při úředním ústním nebo písemném jednání s fyzickými osobami nebo právnickými osobami sdělit své jméno, popřípadě jména, a příjmení, služební označení a název organizačního útvaru služebního úřadu, v němž je zařazen,
  19. s) vykonávat službu při odvracení živelní pohromy nebo jiného hrozícího nebezpečí anebo se podílet na zmírnění jejich bezprostředních následků,
  20. t) dodržovat pravidla etiky státního zaměstnance vydaná služebním předpisem.

(2) Povinnosti podle odstavce 1 písm. a) a h) až k) je povinen státní zaměstnanec dodržovat, i když nevykonává službu.

(3) Víra, náboženství ani politické nebo jiné smýšlení státního zaměstnance nesmějí být na újmu řádného a nestranného výkonu jeho služby.

(4) Povinnosti zachovávat mlčenlivost o služebních věcech může státního zaměstnance zprostit služební orgán; vedoucího služebního úřadu může této povinnosti zprostit vedoucí nadřízeného služebního úřadu. Nemá-li služební úřad nadřízený služební úřad, může vedoucího služebního úřadu zprostit povinnosti zachovávat mlčenlivost náměstek pro státní službu.

(5) Povinnosti zachovávat mlčenlivost o služebních věcech může náměstka pro státní službu zprostit vláda nebo ministr vnitra na základě pověření vlády.

(6) Jiné zákony, které stanoví povinnost zachovávat mlčenlivost, nejsou odstavci 4 a 5 dotčeny.

 Z uvedeného vyplývá, že zákon neklade na státní zaměstnance žádná omezení pro jeho soukromý život. V tomto směru se tedy naskýtá otázka, proč právnická povolání jsou omezována ve svém soukromém a osobním životě více, než přímí státní zaměstnanci. Pochopitelné to může být při výkonu soudce a státního zástupce, při výkonu dalších právnických povolání pak takové omezení, které je v přímém rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který zní:

„Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“

Jakákoliv nadřazenost důstojnosti a nutnosti tuto důstojnost v mimořádné míře dodržovat pak s ohledem na zásah do základních ústavních práv a svobod je nutno takový zásah velmi přesně a důkladně odůvodnit. Kárně stíhaná je přesvědčena, že „Etický kodex“ advokátů (a pravděpodobně ani notářů a exekutorů) tímto způsobem odůvodněn není a že, ačkoliv tato pravidla byla přijata komorami právnických povolání, nikdo se nezabýval tím, zda takováto omezení jsou vůbec ústavně-právně konformní.

Pro omezení lidských práv je nutno aplikovat princip proporcionality, který je ovšem letitě upraven již standardní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva[9]. V nejobecnější rovině Evropský soud pro lidská práva opakovaně konstatoval, že „pro celou Úmluvu je inherentní hledání spravedlivé rovnováhy mezi obecnými zájmy společnosti a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce.[10]

Jednání kárně stíhané bylo realizováno na řádně ohlášené a povolené akci – politickém shromáždění – a kromě toho, že bylo reakcí na protiprávní konání velvyslance Turecka (což jednoznačně vyplývá z úvodních slov kárně žalované, která jsou citována i kárným senátem), představovalo vyjádření jejího politického názoru. Vyslovením svých myšlenek kárně stíhaná realizovala své právo, garantované v čl. 9 Evropské úmluvy lidských práv a svobod právě svobodu myšlení zajišťující. Tato svoboda a její dodržování je charakteristická pro demokratické země s demokratickým státním zřízením. Tvoří tzv. „vnitřní fórum“ jedince a jako taková je pro státní moc nedotknutelná. Její potlačování – evidentně tak blízké České advokátní komoře – je projevem totalitního jednání.

Se svobodou myšlení je spjata i svoboda projevu, garantovaná čl. 10 Úmluvy, kdy tato dvě práva společně s právem na svobodu shromažďování a sdružování tvoří triumvirát, zabezpečující politické fungování demokratického státu. Oproti tomuto výsostnému zájmu na udržení a ochranu mechanismů, které jsou garantem demokracie, pak stojí – v rámci „vyvažování zájmů“ ochrana údajné „důstojnosti“ advokáta. Odvolatelka – při vší úctě k advokátnímu stavu – považuje nutnost ochrany těchto dvou hodnot za absolutně nesouměřitelné. Je naprosto přesvědčena, že při aplikaci „testu proporcionality“ by zájem státu na „důstojnosti advokáta a advokátního stavu“ byl naprosto marginálním oproti nutnosti dodržet elementární politická práva, a to každého občana.

Kárně stíhaná považuje za nutné citovat ust. čl. 9 Úmluvy, a to odst. 2, který zní takto:

(2) Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Kárný senát se ani nenamáhal tvrdit, natož doložit, že penalizace kárně stíhané byla nutná, neboť přesvědčení, které dala najevo, bylo takového charakteru, že je bylo nutno omezit z důvodu, že „je to nezbytné v demokratické společnosti…“ Zcela rozhodně pak je nutno zdůraznit, že takovéto omezení, jak praví Úmluva, je nutno upravit explicitně zákonem a rozhodně není možné, aby kárně stíhaná byla penalizována na základě podzákonné normy, respektive, ještě spíše, na základě jejího individuálního osobního výkladu.

Zcela stejně, ve stejném duchu, může být omezeno i právo na svobodný projev ve smyslu čl. 10 Úmluvy, když možnost takovéhoto omezení je opět dána odst. 2, tentokráte k čl. 10. Ten zní takto:

(2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Kárně stíhaná žádá, aby kárný senát – alespoň ten odvolací, když toho prvoinstanční senát nebyl schopen, ba, pravděpodobně jej to ani nenapadlo, odůvodnil precizně, který zákon omezuje svobodu projevu tak, že to umožnilo kárné stíhání odvolatelky a dále, jaký zájem byl porušen, že bylo nutno zasáhnout do základních práv odvolatelky.

Závěrem kárně stíhaná považuje za nutné citovat čl. 17 Úmluvy, který má název „Zákaz zneužití práva“ a zní takto:

„Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví.“

Kárný senát ČAK se vyjádřil v tom smyslu, že chráněný zájem, který byl napaden, je „důstojnost advokátního stavu“. Je zřejmé, že rozhodovací činnost ČAKu směřuje proti čl. 17 Úmluvy. Dále je zřejmé, že pokud by „zachovávání důstojnosti“ v rámci výkonu profese mohlo být akceptovatelné při úvaze, že advokacie je součástí právního systému, garantovaného státem, pak takovéto omezení je naprosto neakceptovatelné pro omezení v projevech soukromé povahy, zejména pak politického přesvědčení, jehož prezentace je základem pro zachování demokratického zřízení země. Takové omezení by totiž bylo protiústavní a porušovalo by mezinárodní závazky, které Česká republika na poli lidských práv přijala. Proto ani do budoucna není takové omezení projevů soukromé povahy, učiněných mimo výkon advokacie, možné.

Na závěr tohoto oddílu argumentace kárně stíhaná připomíná tautologickou argumentaci ČAKu, uplatněnou na str. 5 shora odůvodnění kárného rozhodnutí. Jedná se o tento výrok:

Kárný žalobce je toho názoru, že jednání kárně obviněné, které jí je touto žalobou vytýkáno, překročilo meze, kdy advokát již důstojnosti a vážnosti advokátního stavu nedbá, byť pohnutky k takovému jednání mohly být opodstatněné. Za podstatné kárný žalobce považuje samu osobu kárně obviněné, která je natolik veřejnosti známá, že v podstatě každý ví, že je to JUDr. Samková a že je to advokátka.“

Tedy, jinými slovy, kárně stíhaná se dopustila údajného prohřešku jen tím, že je advokátka…. Jakékoliv jiné životní role dotyčné ČAK zcela sebestředně dotyčné upírá. Na tomto místě považuje kárně stíhaná za nutné upozornit na jisté drobnosti ze svého životopisu:

  • od června 1990 do června 1992 byla kárně stíhaná poslankyní Federálního shromáždění. V té době veřejně vystupovala a stala se na veřejnosti známou tak, jak jí to nyní vyčítá Česká advokátní komora. Vyjadřovala se k obecně politickým tématům, avšak zejména k tématům, která souvisela s lidskými právy a národnostními menšinami.
  • advokátkou se stala od 1. 1. 1994, tedy ČTYŘI ROKY POTÉ, co se ve veřejném prostoru etablovala jako politička.
  • v roce 2003 byla jmenovaná navržena tehdejším prezidentem Václavem Klausem na funkci soudkyně Ústavního soudu. Nebyla sice schválena Senátem, nicméně, dlužno říci, že na tuto funkci nebyla navržena jako advokátka, ale jako osoba veřejně činná, zastávající pregnantní lidskoprávní názory. K nominaci došlo za naprosté lhostejnosti České advokátní komory, jejíž členka měla být povýšena do soudcovského stavu na nejvyšším stupni, a stejně tak Česká advokátní komora mlčela, když byla kandidatura odvolatelky Senátem odmítnuta. V tomto případě bylo ČAKu členství odvolatelky v advokátní komoře tak říkajíc úplně lhostejné, stejně jako její další aktivity na poli literárním, veřejném, aktivistickém i právním.

Je tedy zřejmé, že Česká advokátní komora vědomě ignoruje skutečnost, že její členka se ve veřejném mínění etablovala nikoliv jako advokátka, ale jako politička. Nyní ale ČAK využívá svého mocenského postavení vůči jmenované, aby umlčela názory, a to politické názory, prosazované osobou, která je profesně advokátkou.

Z celého průběhu demonstrace před velvyslanectvím Turecka je zřejmé, že nikdo z přítomných, ba ani následně z těch, kdo se o této akci dozvěděli z médií, se k odvolatelce nevyjadřovali jako k advokátce, ale jako k osobě politicky veřejně činné! Celá událost jak před tureckým velvyslanectvím, tak události tomuto předcházející, neměly s advokacií naprosto nic společného a kárně stíhaná zde jako advokátka nevystupovala a ani tak nebyla veřejností vnímána. Jestliže Advokátní komora ve svém kárném rozsudku tvrdí opak, pak je povinna toto prokázat. Sama však neoznačila ani jeden důkaz, který by k tomuto vedl a který by vedl k oprávněnosti tohoto jejího názoru. Naopak, s ohledem na posun veřejného mínění za poslední dva roky, jakož i posun názorů značné části politické reprezentace k názorům blízkým kárně stíhané je možné, ba, pravděpodobné, že se Česká advokátní komora dostane do stejné pozice, jak se dostala ohledně svých ideologických postojů již v minulosti, když vyloučila ze svých řad židovské advokáty, následně zlikvidovala „třídně nevhodné“ advokáty po komunistickém převratu v roce 1948 a následně, po roce 1968 se stala nástrojem ideologické komunistické moci prosazující „socialistické právo a zákonnost“.

V současné době je tedy zřejmé, že ADVOKÁTNÍ KOMORA ZJEVNĚ ZNEUŽÍVÁ SVÉHO POSTAVENÍ K UMLČENÍ POLITICKÝCH NÁZORŮ, KTERÉ V DANOU CHVÍLI NEPOVAŽUJE ZA KONFORMNÍ S OFICIÁLNÍ VLÁDNÍ/STÁTNÍ DOKTRÍNOU.

S ohledem na známost odvolatelky – a to nikoliv jako advokátky, ale jako osoby veřejně politicky činné, je možné rozhodnutí kárného senátu vnímat také tak, že si na členství jmenované v České advokátní komoře „přihřívá svou polívčičku“ a snaží se fakticky vyšplhat po zádech kárně stíhané jako „taky advokátky“ do veřejného povědomí. Ačkoliv se tato interpretace může zdát absurdní, je nutno ji připustit, a to už jen s ohledem na letitě katastrofální mediální obraz České advokátní komory a advokátů v médiích a mezi veřejností…

Kárně stíhaná považuje za nutné se ještě vyjádřit k úvahám České advokátní komory ze strany 7 odůvodnění kárného rozhodnutí. Zde se kárný senát rozvášňuje nad srovnáváním diplomatů a advokátů, jejichž postoj má být souměřitelný, totiž diplomatický a uměřený. Odvolatelka s tímto souhlasí, ovšem znovu upozorňuje, že tohoto prohřešku proti diplomatickému protokolu, se frapantním způsobem dopustil právě velvyslanec Bigali – a to, mimochodem, navzdory tomu, že je sám také právník, takže i on musel velmi dobře vědět, co dělá – totiž, že jedná v rozporu s mezinárodní úmluvou, kterou je jeho země vázána. Kárně stíhaná na tomto místě obviňuje přímo Česku advokátní komoru a kárný senát, že jeho odůvodnění je naprostou fabulací. Jmenovitě zde poukazuje na tento výrok v odůvodnění kárného rozhodnutí: „Patrně pod vlivem excitace se však na místo některé z diplomatických možností uchýlila k teatrálnímu zlořečení s urážkou velvyslance o jeho neznalosti diplomatického protokolu.“ Tento výklad události již je opravdovou literární fikcí, když celé vystoupení odvolatelky je volně ke shlédnutí na You Tube[11] a je tedy možno zcela jednoznačně vyloučit, že by šlo o nějakou „excitaci“. Výklad České advokátní komory, že projev odvolatelky byl „teatrálním zlořečením“ je osobní interpretací členů senátu, která nemá opodstatnění ani v realitě – která je pregnantně zachycena – ani v žádném z důkazů. Kárný senát si prostě tento důvod vymyslel, aby nemusel akceptovat zcela logické vyjádření a vysvětlení odvolatelky. Česká advokátní komora obvinila svou členku za to, že „nařkla diplomata z neznalosti diplomatického protokolu“. Druhou možností a druhým vysvětlením jednání tureckého velvyslance Bigaliho ovšem není neznalost, ale úmyslná ignorace a pohrdání mezinárodní smlouvou a právním řádem. Vyslovení pravdy vadí České advokátní komoře víc než pravda samotná? Poukázání na porušování práva vadí víc než porušování samotné? To je pozoruhodný postoj od největší profesní právnické organizace…

 

III.

Ochrana veřejných zájmů

a subjektivismus rozhodnutí

Na straně 6 odůvodnění rozhodnutí České advokátní komory Kárný senát uvedl, že důvodem, proč je advokát povinen se chovat (dle názoru ČAK, který není zákonem podložen) určitým způsobem nejen při výkonu advokacie, ale i v soukromé sféře, je „ochrana advokátního stavu a ochrana veřejných zájmů“. Advokátní komora se nikdy neobtěžovala vysvětlit – a to ani v kárné žalobě, V ČEM SPOČÍVÁ OCHRANA ADVOKÁTNÍHO STAVU – tedy, před čím má být „advokátní stav“ chráněn a už vůbec není zřejmé, jaké veřejné zájmy byly chováním kárně stíhané poškozeny. Kárně stíhaná naopak prohlašuje – a ve svých vysvětleních i před kárným senátem – to opakovaně uváděla – že motivem jejího jednání byla OCHRANA VEŘEJNÝCH ZÁJMŮ, a to jmenovitě ochrana České republiky a jejího právního řádu, když velvyslanec Turecka právní řád České republiky – ale i právní řád Turecka!!! – zjevně porušil tím, že nerespektoval Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích a svévolně, nad rámec svého mandátu, zasahoval do vnitřních záležitostí země, ve které je na diplomatické misi. Tyto zásahy byly zcela zjevné, neboť velvyslanec se mohutně vyjadřoval k osobě kárně stíhané v médiích – dokonce v hlavním čase vysílání veřejnoprávní České televize, a požadoval její trestní stíhání. Kárně stíhaná se ráda nechá poučit členy České advokátní komory, jak takovéto jednání nepovažovat za porušení Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, která je součástí jak českého, tak tureckého právního řádu. Ze strany tureckého velvyslance jednoznačně došlo k porušení čl. 3 úmluvy, který zní:

 1) Funkcí diplomatické mise je mimo jiné:

a) zastupovat vysílající stát ve státě přijímajícím;

b) chránit zájmy vysílajícího státu a jeho příslušníků ve státě přijímajícím v rozsahu dovoleném mezinárodním právem;

c) vést jednání s vládou přijímajícího státu;

d) zjišťovat všemi zákonnými prostředky podmínky a vývoj v přijímajícím státě a podávat o nich zprávy vládě vysílajícího státu;

e) podporovat přátelské vztahy mezi vysílajícím a přijímajícím státem a rozvíjet jejich hospodářské, kulturní a vědecké styky.

Funkcí diplomatické mise vysílajícího státu rozhodně není přímé vměšování se do vnitřních záležitostí přijímajícího státu a požadování trestního stíhání občana přijímajícího státu. Pokud měl pan velvyslanec výhrady k některé události, měl postupovat dle diplomatického protokolu, měl se objednat u ministra zahraničí a případně mu předat diplomatickou nótu svého státu, avšak nikoliv vyřvávat v médiích hostitelské země své požadavky na trestní stíhání osoby, kterou sám svým z hlediska diplomatického protokolu svým nepřípustným jednáním (nejdřív si vymohl pozvání na akci, která nebyla pro něj a další diplomaty vůbec určena a následně demonstrativně a, aby bylo užito slov České advokátní komory „teatrálně“ tuto akci opustil) hrubě urazil. Kárně stíhaná tímto doporučuje kárnému senátu České advokátní komory, aby se nejdříve sám poučil o tom, co to je diplomatický protokol a teprve poté vyslovoval své nyní zjevně nekvalifikované soudy.

Je zřejmé, že ze strany kárně stíhané naprosto schází jakékoliv zavinění, ba i nedbalost, neboť zcela schází subjektivní stránka kárného provinění; přitom i ta je – alespoň ve formě nedbalosti – pro spáchání kárného provinění nezbytná stejně, jak tomu je u trestných činů a přečinů, když trestní řád je podpůrnou procesně-právní normou ke kárnému řízení. Úmyslem kárně stíhané bylo doručit velvyslanci, který zjevně ignoroval veškeré standardní komunikační kanály, nesouhlasné stanovisko s jeho jednáním. Veškerý další výklad kárného senátu na tomto poli je pouze literární tvorba románového charakteru. (Mimochodem – islám románovou tvorbu odsuzuje, ba zakazuje, protože se jedná o fikci, tedy lež. Tváří tvář literárním výkonům kárného senátu kárně stíhaná tento postoj islámu k tomuto literárnímu útvaru chápe.)

Kárně stíhaná si nemohla nevšimnout, že kárný senát se vůbec nezabýval dokazováním, zda BYLA důstojnost advokátního stavu porušena, zda někdo z široké veřejnosti tímto způsobem reagoval, zda vztáhl jednání odvolatelky k její profesi advokátky. Kárně stíhaná takovýto poznatek nemá. Česká advokátní komora nepředložila ani jeden důkaz o tom, že by veřejnost byla jejím výrokem, a to zejména coby výrokem advokátky pobouřena. Naopak je kárně stíhané známo, že na Českou advokátní komoru dorazily stovky e-mailů, odsuzujících jednání České advokátní komory vůči kárně stíhané; v tomto směru snad dokonce proběhla i nějaká petice. Je tedy zřejmé, že posuzování kárně stíhané jako „urážející (ohrožující) důstojnost advokátního stavu“ je naprosto subjektivní názor kárného senátu, který není opřen ani o jeden důkaz, ba dokonce ani o tvrzení tohoto kárného senátu! Kárné provinění musí mít jednoznačně vymezený obsah. Zde tento obsah vymezen není.

Kárně stíhaná se opakovaně snažila vysvětlit kárnému senátu důvod, proč použila takový způsob vyjadřování, jaký použila. Na tomto místě je nutno ještě zmínit tu část odůvodnění rozhodnutí kárného senátu, kde tvrdí, že „ke kárné žalobě samotné se kárné obviněná v tomto, ani v jiném podání nevyjádřila“. Zde je nutno poukázat na dvě skutečnosti:

  1. ve stejné věci jsou přes mnohačetné urgence o sloučení spisu, případně zastavení obsahově stejného řízení vedeny dvě věci: časově první byla stížnost, podaná tajemníkem komory JUDr. Ladislavem Krymem, která byla a je vedena stále pod spisovou značkou 596/2016. Druhou byla stížnost 864/2016, nyní kárného řízení 142/2016. Do obou věcí kárně stíhaná podávala řadu vysvětlení, které zcela objasňovaly její jednání i veškeré okolnosti, za kterých k tomuto jednání došlo. Přes to, že ČAK směřovalo nejméně pět žádostí o sloučení spisů, nebylo této žádosti vyhověno – ve spisech vládne chaos, a i když kárně stíhaná opakovaně žádala, aby podání, která v obsahově stejné věci předkládala k tomu kterému řízení, byly vzaty v potaz i v druhém řízení, zdá se, že tomu nebylo vyhověno. Pořádek ve spisu je elementárním základem pro spravedlivé rozhodnutí ve věci. Pokud ve spisu vládne takový chaos, jaký vládne ve spisech České advokátní komory, spravedlnost jde nutně stranou.
  2. Není pravda, že by se kárně stíhaná k věci nevyjadřovala: činila tak od samého počátku, před kárnou žalobou i v rámci jejího projednávání, přičemž žádala kárný senát, aby veškerá její předchozí podání byla považována za její vyjádření k věci. Toto kárný senát ignoroval a argumenty, které kárně stíhaná již i dříve uvedla, se vůbec nevyjádřil. Proto kárně stíhaná znovu poukazuje na svá níže uvedená podání a žádá, aby byla považována za součást její obhajoby. Kárný senát veškeré rozumové argumenty předkládané kárně stíhanou, zcela ignoroval. Kárně stíhaná speciálně upozorňuje na tato svá podání:                                                                                                                        aa) podání k č. 864/2016 K, 596/2016 K, 503/2016 K ze dne 29. 9. 2016 (6 stran)                                bb) podání k č. 864/2016 K, z 5. 2. 2017 (9 stran)

Jak se zdá z obsahu odůvodnění kárného rozhodnutí, tak za neetické jednání Česká advokátní komora považuje, že kárně stíhaná vyjádřila nesouhlas s velvyslancem Turecka tím, že jej „proklela“. To zřejmě považuje ČAK za „ponižující lidskou důstojnost“ uvedeného velvyslance. Přes opakované vysvětlení Česká advokátní komora tvá na svých europocentrických postojích, kdy nechápe, že ke každé osobě je nutno hovořit jazykem, kterému tato osoba rozumí, který je blízký jejímu kulturnímu okruhu. To také zcela vyplývá ze slov, která byla vyřčena: „a protože nerozumíte diplomatickému protokolu…“ Účelem vyřčených slov tedy zcela evidentně a prokazatelně nebylo někoho urazit, ale dopravit sdělení komunikačním způsobem, který je příjemci srozumitelný. Komora zcela ignoruje veškeré poznatky kulturní antropologie i komunikačních teorií, a to způsobem, který je možno považovat skutečně za ignoraci věd, které by měly být součástí všeobecného kulturního rozhledu (a to odvolatelka kárnému senátu ještě marně vysvětlovala základy hermeneutiky…)

Je tedy možno shrnout, že tvrzení České advokátní komory o tom, že jednání kárně stíhané je profesním pochybením „při výkonu advokacie“ je jednoznačně pouze subjektivním dojmem kárného žalobce a kárného senátu, který nemá oporu v ničem jiném než právě v jejich „dojmu“. To je dle názoru odvolatelky na uložení kárného trestu málo…

 

IV.

Oprávněnost projevu kárně stíhané

 Základem jednání kárně stíhané byl protiprávní stav, který panoval poté, co velvyslanec Turecka urazil Poslaneckou sněmovnu ČR a porušil Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích tím, že se otevřeně vměšoval do vnitřních záležitostí České republiky. Bylo povinností Poslanecké sněmovny i ministra zahraničních věcí PhDr. Lubomíra Zaorálka na tento protiprávní stav reagovat. Nikdo se však České republiky nezastal a na protiprávnost postupu velvyslance Turecka a diplomatů dalších islámských zemí nereagoval. Za této situace reagovala na protiprávní jednání velvyslance kárně stíhaná.

Pro postup kárně stíhané je nutno si uvědomit, proti jaké síle se vlastně postavila. (Kárně stíhaná přitom považuje za skutečný výsměch tvrzení kárného senátu, který ve svém odůvodnění uvedl že „…jednání kárně obviněné překročilo meze… byť pohnutky k takovému jednání mohly být opodstatněné.“ To tedy dle ČAK ve skutečnosti znamená, že advokát nemá právo se postavit zjevné protiprávnosti a protizákonnosti, páchané na jeho zemi. Kárně obviněná pochybuje, že kárný žalobce a kárný senát by měl dost odvahy toto jednou říct veřejně.)

Základem vystoupení kárně stíhané před velvyslanectvím Turecka a předtím v Poslanecké sněmovně je totiž její naprosto nezvratné přesvědčení, že Turecko, vedené svým současným prezidentem Erdoganem, je totalitní diktaturou, která bezprostředně – a to zejména v souvislosti s jeho evidentním spojenectvím s Ruskem – je nebezpečná západní Evropě, k níž si kárně obviněná dovoluje počítat i Českou republiku. V uplynulých dvou letech došlo v Turecku ke stíhání desítek tisíc (!!!) státních zástupců, sesazení tisícovek (!!!) soudců, trestní stíhání stovek akademických funkcionářů, profesorů, učenců, stíhání novinářů a v neposlední řadě i nynější věznění občanů České republiky, kteří se angažovali v osvobození Kurdistánů od Islámského státu, to vše bylo při bližším pohledu zřejmé již v době, kdy kárně stíhaná vyjadřovala svůj hluboký nesouhlas s protiprávním jednáním tureckého velvyslance na území ČR. Nyní, o dva roky později, je tato situace ještě zřetelnější. Protest proti diktatuře je ovšem evidentně dle České advokátní komory kárným proviněním.

Stejně tak jako proti totalitnímu režimu, kárně stíhaná vystupovala, vystupuje a bez ohledu na svou jakoukoliv penalizaci bude i nadále vystupovat proti islámu, který považuje nikoliv za náboženství, ale za totalitní ideologii. Členům kárného senátu je tento názor kárně stíhané dobře znám, kdy dokonce kárný žalobce uvedl v kárné žalobě, že „Jako osoba známá svým negativním stanoviskem k islámu byla kárně obviněná na den 18. 5. 2016 pozvána do Poslanecké sněmovny ČR na diskusní dopoledne na téma „Máme se bát islámu“, aby zde obhájila svá stanoviska.“ Pomineme-li fakt, že toto vůbec nebyl důvod, proč byla kárně stíhaná pozvána do Poslanecké sněmovny, je zřejmé, jaké stanovisko již předem kárný žalobce vůči kárně stíhané zaujal: totiž, že VE SKUTEČNOSTI není stíhaná za svůj výrok směrem k tureckému velvyslanci, ale za svůj postoj k islámu. Pokud by tomu tak nebylo, pak totiž nemá výrok v kárné žalobě vůbec žádné opodstatnění. Samozřejmě, že kárný senát vůbec nezajímalo, zda náhodou tento postoj kárně stíhané není oprávněný, což, mimochodem, svědčí o jeho neznalosti práva.

Otázka islámu a jeho slučitelnosti s Úmluvou o lidských právech a svobodách přitom již byla právně posouzena, a to v rozhodnutí Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Refah Partisi proti Turecku, 41340/98, 41342/98, 41343/98 a 41344/98 ze dne 13. 2. 2003. Tento rozsudek se zabýval stížností politické strany, která byla v té době v Turecku zakázána pro to, že její činnost odporovala principu sekularismu a ohrožovala demokratické principy státu. Tato politická strana se totiž rozhodla, že v Turecku zavede islámské právo šarí’a. Z uvedeného rozsudku považuje odvolatelka za nutné citovat následovně: 

„102. Navíc soud došel k názoru, že od státu nemůže být požadováno, aby čekal se zásahem do doby, kdy politická strana uchopí moc a začne provádět konkrétní kroky při realizaci politiky nekompatibilní s normami Úmluvy a demokracie, ačkoliv je nebezpečí této politiky dostatečně známo a přímo hrozí.“

 a dále: „120. Soud došel … k závěru, že úmysl zřídit režim založený na právu šaría byl explicitně vyjádřen… poslanci strany Refah…“ Nastolení práva šarí’a by přitom znamenalo nastolení plurality právních řádů, kdy každá osoba by se musela přihlásit k nějakému náboženství, podle kterého by pak na ni bylo aplikováno to které právo, což by vedlo k diskriminaci na základě náboženského přesvědčení (viz bod 116). Pluralita právních systémů dle různých náboženství přitom přímo vyplývá ze zavedení práva šarí’a tak, jak o něj usilovali členové a představitelé strany Refah. Velký senát zde zcela převzal argumentaci prvoinstančního rozsudku ESLP i tehdejšího Ústavního soudu Turecka, kde bylo uvedeno (viz citace v bodě 119): „Soud je toho názoru, že takový sociální model“… (nastolený právem šarí’a ) „by skoncoval s rolí státu jako subjektu zaručujícího jednotlivá práva a svobody a nestranného organizátora praktikování různých typů víry a náboženství v demokratické společnosti…a takový systém by nepopiratelně porušil princip nediskriminace mezi jedinci týkající se jejich nárokování veřejné svobody, který je jedním ze základních demokratických principů.“

Jinými slovy řečeno, právo šarí’a , které je neoddělitelně spjato s islámem – islám totiž nelze praktikovat „samostatně“, ale pouze zároveň v rámci islámského právního systému – je naprosto neslučitelné s hodnotami, danými Evropskou úmluvou lidských práv a svobod.

Řečeno tedy ještě jinak: jelikož turecký velvyslanec byl rovněž předsedou místní pražské skupiny Organizace islámské spolupráce,[12] je evidentní, že jeho zájmem bylo ochránit islám, tedy ideologii a zároveň i právní pořádek, vydávající se za náboženství, které/ která je neslučitelná s Evropskou úmluvou základních práv a svobod. To bylo i důvodem jeho vystoupení proti kritickému projevu odvolatelky v Poslanecké sněmovně, která na tento charakter islámu upozornila.

Česká republika je sekulárním státem, a i Česká advokátní komora je povinna obhajovat principy sekularismu, stejně jako principy demokracie, které islám, jak vyplývá z výše citovaného rozsudku ESLP, popírá. Česká advokátní komora je sama sekulární subjekt veřejnoprávní profesní samosprávy v sekulárním státě, který, samozřejmě, „prokletí“ neuznává, a proto jej neprohlašuje za trestný čin či přestupek. Jednání kárně stíhané je proto z hlediska obecného právního řádu nulitní, neb ze své podstaty nemůže mít žádné následky. Konání ČAKu vůči odvolatelce ovšem nastoluje otázku, jaký je skutečný postoj České advokátní komory k sekularismu a demokratickým hodnotám státu, ve kterém je organizována. Zdá se, že samotná komora buď sekularismus a demokratické principy neuznává (případně věří, že její členka je schopna svým prokletím skutečně způsobilá způsobit proklínanému újmu) anebo je ideologickým nástrojem určitých struktur, které evidentně slouží coby pátá kolona která islám a islámské právo šarí’a  v České republice prosazuje.

Protože je evidentní, že Česká advokátní komora ve svém důsledku pod záminkou blíže nespecifikované „důstojnosti advokátního stavu“, která měla údajně dojít úhony, přispívá k rozšiřování protidemokratických sil ohrožujících státní zřízení České republiky, dovolává se kárně stíhaná čl. 23 Listiny základních práv a svobod, který zní:

„Občané mají právo se postavit na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“

Odvolatelka připomíná, že její veškeré projevy, týkající se islámu, jsou odborně podloženými názory, které byly prezentovány vždy zcela pokojnou cestou. Naproti tomu představitelé České republiky, k nimž se, bohužel, řadí i Česká advokátní komora, zůstali proti zjevnému úmyslu tureckého velvyslance v ČR a dalších diplomatů z islámských zemí zcela nečinní a nejenom tehdy, ale i nyní se podvolují nátlaku muslimů a islámských zemí na toleranci muslimské víry, která v sobě neoddělitelně nese i nutnost nastolení jiného právního řádu, neslučitelného s principy lidských práv a svobod.

 

V.

Závěr

Ve smyslu výše uvedeného odvolatelka zcela popírá, že by se dopustila jakéhokoliv kárného provinění, a naopak obviňuje Českou advokátní komoru, že se jí coby své členky nezastala před útokem cizí antidemokratické mocnosti, reprezentované velvyslancem Turecka.

Odvolatelka upozorňuje, že z jednání České advokátní komory jí vznikla osobní újma, když na základě nepravomocného kárného rozhodnutí České advokátní komory byla zmíněna v „Souhrnné situační zprávě o projevech extremismu a předsudečné nenávisti“, vypracované Odborem bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra, z 13. 8. 2018. [13] Odvolatelka má za sebou více než dvě desítky let obhajob lidských práv a obhajovala desítky obětí rasově motivovaných trestných činů – samozřejmě pro bono a samozřejmě za naprosté lhostejnosti České advokátní komory. Tím, že je zmíněna v tomto dokumentu na základě kárného rozhodnutí ČAK[14], ocitlo se její jméno vedle takových osob jako je Adam Bartoš, Tomáš Vandas a obdobné rasistické postavy, což se jí skutečně hluboce dotklo. Jelikož případ kárného stíhání odvolatelky je od samého počátku komentován veřejností a médii, je tato zpráva nyní veřejností široce komentována. Proto odvolatelka žádá, aby Česká advokátní komora

  1. její kárné stíhání bezodkladně zastavila,
  2. se jí za toto její kárné stíhání veřejně omluvila.

 

JUDr. Klára Alžběta Samková, Ph.D.

klara.samkova@lawyers.cz

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

[1]             viz: http://sbirka.nssoud.cz/cz/profesni-samosprava-a-vykon-advokacie.p60.html

[2]           viz: https://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=1325

 

 

[3]             k otázce postavení České advokátní komory jako vrchnostenského reprezentanta státní moci viz Usnesení Nejvyššího správního soudu Konf 28/2014-55 ze dne 1. 8. 2017

[4]             viz ust. § 4 odst. 1 písm. a) zák. č. 283/1993 Sb.

[5]             viz ust. § 3 odst. 1 písm. a) bod 1 zák. č. 358/1992 Sb. – notářský řád

[6]             viz část šestá Občanského soudního řádu

[7]             viz zákonná úprava zák. č. 120/2001 Sb.

[8]             viz ust. čl. 37 odst. 2 LZPP: „Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.“

[9]             k tomu viz na příklad: Kmec, Kosař, Kratochvíl, Bobek Evropská úmluva o lidských právech, Nakladatelství C.H. Beck, 2012, str. 79 a násl. a dále

[10]           viz Soering proti Spojenému království a další rozsudky citované v publikaci viz výše

[11]           https://www.youtube.com/watch?v=1q2T50Tf-W0

[12]         viz: https://www.oic-oci.org/home/?lan=en Za zmínku stojí, že Index demokracie za rok 2010 sestavovaný společností Economist Intelligence Unit žádnou zemi OIC neoznačil za úplnou demokracii a jen 3 země označil za nefunkční demokracie. Zbytek byl zařazen buď mezi autoritativní režimy nebo hybridní režimy.

 

[13]           viz: http://www.mvcr.cz/clanek/ctvrtletni-zpravy-o-extremismu-odboru-bezpecnostni-politiky-mv.aspx

[14]           viz str. 4 zprávy: „Advokátka Klára Samková dostala pokutu ve výši 25.000,- Kč od České advokátní komory za prokletí tureckého velvyslance (v červnu 2016 se tento diplomat ohradil proti výroku Samkové přirovnávajícím islám k totalitním režimům). Advokátka se proti kárnému rozhodnutí odvolala.“

Posted in Nezařazené
Všechny příspěvky
Archiv