You're in all Blogs Section

Proč nebýt hodná holka

(Původně psáno na objednávku pro jistý ženský časopis, který nakonec neměl ty koule článek uveřejnit..proč asi..)

Je to hodná holka“ říkají často a není zcela jisto, zda se vlastně nepošklebují.

Co to vlastně znamená „být hodná“ a proč je to obecně vnímáno jako kladná vlastnost? Co to nás, ženy, tak nekompromisně pudí k tomu „být hodná“ a co nám to přináší?

Pod pojmem „být hodná“ se rozumí být vstřícná, asertivní, obětavá, laskavá. To jsou všechno kladné vlastnosti a správně bychom měli/y jejich rozvoj podporovat, a to samozřejmě nejen u žen, ale i u mužů. Pod pojmem „hodná holka“ se ale obvykle skrývá ještě jiný význam, jiná další hodnota, a tou je nevyváženost. Jestliže jste „hodná“, tak v té „hodnosti“ je také obsaženo, že dáváte ze sebe víc než přijímáte, respektive, než je dáváno vám. Že děláte práci a zaplňujete svůj mentální prostor místo někoho jiného. Doveďme tuto myšlenku do konce! Jestliže děláte práci místo někoho jiného, jestliže přemýšlíte místo někoho jiného, pak vy jste sice „hodná holka“ ale ten, kdo se takto k vám chová se chová jako cooooo???? Jako parazit. Ošklivé slovo – a na skladě mám ještě ošklivější. Pojďme se k němu propracovat z jiného úhlu pohledu.

Ženám je vlastní se starat především o děti. Začíná to utíráním zadečku a končí (tedy nekončí) nekonečnými telefonáty: máš zaplacené obědy? Podal sis daňové přiznání za brigády? Jak jsi na tom s…. dosaďte libovolné… Ano, toto ženě náleží (o otcích se teď nebavíme, předesílám že otcům náleží trošičku jiné starosti, o tom ale někdy příště) – vůči komu? Vůči dětem. Protože mozek lidského mláděte dozrává až ve 21 letech – s čímž v dobách dřívějších obdivuhodně korelovalo přiznání dospělosti právě v 21 letech – je takovéto opatrovnické jednání vůči vlastnímu potomstvu akceptovatelné právě do tohoto věku. Co když se ale takového jednání od vás dožaduje osoba, která je daleko za hranicí tohoto věkového limitu? Co tím o sobě takový člověk říká? Že je – dítě… anebo že je mentálně retardovaný. A teď si vezměte, že naprostá většina partnerů/manželů po svých partnerkách/manželkách chce, aby byly „hodné holky“. Co tím říkají o sobě? Inu, že jsou… děti nebo mentálně retardovaní. V žádném případě to nejsou partneři. Jsou to osoby, které se – nejčastěji z vlastní lenosti – staví do pozice závislé osoby. Přičemž zároveň chce každý takový partner/manžel být samozřejmě muž, respektive M.U.Ž. Dostává se tedy vůči své partnerce do naprosto schizofrenní pozice. Na jednu stranu se dožaduje kontinuální podpory, čímž sám sebe nevědomky ponižuje, na druhé straně je mu toto ponižování se bytostně cizí a vynahrazuje si ho zdůrazňováním vlastní nadřazenosti – superiority. Schizofrenie, jak známo, není choroba, se kterou se dá dlouhodobě šťastně žít. Na základě čeho tedy docházíte, drahé přítelkyně, k závěru, že můžete dlouhodobě žít ve vztahu s někým, vůči komu se chováte jako „hodná holka“? Ano, jste to VY, kdo právě tímto přístupem svůj vztah s mužem (a to jak s malým, tak velkým M) zabíjíte. Rozhoupáváte mužskou schizofrenii „děťátko(blbeček)“ x „pán a vládce světa“ do poloh, které při zdravém rozumu nemůže unést nikdo! Být tedy „hodná holka“ má naprosto kontraproduktivní účinky. To, že se svému partnerovi obětujete, že jej podporujete finančně, prací – a to jak domácí, tak profesně – že přemýšlíte nad jeho problémy více než on, má jednoznačně devastující vliv. A to na oba partnery!

Partnerovi/manželovi znemožníte, aby byl vaším skutečným partnerem. Tím, že jste „hodná holka“, jej vlastně nepřímo ponižujete. A vy? Vy nejste ponížená? Jaká je vaše skutečná hodnota, když sama sebe pasujete na služku? A tou služkou nemíním úklid domácnosti, ale neuvěřitelnou škálu činností, které, jak jsem zjistila svou 24letou praxí rozvodové advokátky, ženy pro muže vykonávají. Jen tak příkladmo: vedení účetnictví – to je úplná klasika. Starost o nemovitosti vlastněné buď ve společném jmění manželů nebo i manželem či partnerem samotným. A opět tím nemám na mysli starost o placení inkasa panelákového bytu, obývaného rodinou, ale často je těch bytů či dokonce nájemních domů několik…No tak „se“ jedná s nájemníky, s dodavateli služeb, s řemeslníky… ono se to samo se to… Jenomže to dělá žena. Další klasikou je bankovnictví, či spíše funkce finanční ředitelky… nevěřili byste, kolik času se dá promarnit nad zadáváním platebních příkazů. Za svůj život jsem slyšela o jediné advokátce, která se alespoň pokusila fakturovat (marně) své právní služby firmě svého manžela. Mimochodem: s tím se rozvedla a její následující partner ji zavraždil. Před tím záhadně z jejího advokátního sejfu zmizely všechny peníze, které po něm nerozvážně chtěla zpět.

Samostatnou kapitolou je pak zvelebování nemovitosti, vlastněné partnerem, a to vlastnoruční prací partnerky či manželky. Vlastní pan choť ruinu? Já zase vlastním působivý seznam činností, které partnerky provedly k zušlechtění partnerova sídla. Bezkonkurenční prim drží dáma, u níž partnerova nemovitost stála na pozemku s mnoha výmoly, strništi a haldami – prostě terénními nerovnostmi. Dotyčná zakoupila za svou mzdu zdravotní sestry vyřazený buldozer a u vidiny vzorné zahrady celý pozemek dokonale zplanýrovala. Po vykonané práci buldozer dokonce s mírným ziskem prodala a za stržené peníze pozemek svého partnera nádherně obsázela. Její levandule je naprosto vzorová a má pouze jednu vadu: ona sama z ní nevlastní ani lísteček.  V případě rozchodu jí čeká dohadování, zda spolu žili či nežili ve společné domácnosti a zda se tedy lhůty pro vymáhání vložených finančních prostředků zastavily v běhu či nikoliv. Jediné, co jí zůstane zcela určitě, jsou krásné vzpomínky na buldozer.

Podle mých dlouhodobých zkušeností je česká žena tím nejefektivnějším prostředkem, jak zdokonalit a přivést k rozkvětu naprosto cokoliv. Už jsem slyšela o vlastnoručně postavených kamnech, stavebních pracích, starosti o vozový rodinný park (automechanik ti to udělá dřív a raději a levněji než mě – to víš, ženská…tak to zařiď…) a dál už to snad ani nebudu rozvádět. A propos rozvádět (se) – co myslíte, jak to dopadne s prací a ženy, investované jak do společného jmění manželů, která vedla ke zhodnocení majetku (tedy v podstatě se jedná vklad z výlučného majetku, totiž vlastní pracovní síly, do SJM) tak do majetku manžela?? Ano, tušíte správně, naprosto nijak… Po dvaceti letech manželství si z manželovy chalupy můžete odnést tak maximálně ty dečky, které jste s láskou vyšívala.

Aby bylo jasno: jsem velkým zastáncem vzájemné partnerské pomoci. Musí to však být pomoc vzájemná a dlouhodobě vyvážená. Pomoc je totiž jeden z hlavních důvodů, proč jsou partneři spolu. Vzájemná pomoc v partnerství je však něco úplně jiného než být „hodná holka“, Dokonce to je svým způsobem ve vzájemném protikladu. S lítostí však musím konstatovat, že být „hodná holka“ je nejenom přístup, který manželství psychicky zlikviduje, ale navíc je to ten nejblbější způsob, jak vyplýtvat vlastní síly bez jakékoliv naděje na reciprocitu, respektive, je způsob života, který s naprostou určitostí vede zásadním životním ztrátám. Čímž naprosto nemyslím jen peníze. Když totiž do něčeho investujete svou práci, investujete do předmětu své práce kus svého života. Těžko najít někoho, kdo pracuje – a to zejména na něčem, co vlastně dělat nemusí –  aniž by k předmětu této práce, této části života, získal nějaký emocionální vztah. Pakliže o výsledek této své činnosti přijde, není to jen finanční ztráta. Je to také zásadní ztráta emocionální.

Určitě tušíte, jaká je moje závěrečná rada: NEBUĎTE HODNÁ HOLKA!  Buďte spravedlivá! Žádejte od ostatních to, co žádáte od sebe – a od sebe žádejte jen to, co chcete od ostatních. TOTO je totiž známka dospělosti. A platí to vůči vlastním rodičům, vůči vlastním dětem i vůči vlastnímu partnerovi. Je to nejen spravedlivé, ale je to nesmírně psychicky úlevné. Jeden z nejkrásnějších pocitů, které jsem kdy zažila, bylo, když jsem jako mladá žena řekla své matce: „víš co, mami – seď. Teď to místo tebe udělám já.“ A v duchu jsem si promítla všechny ty roky otravných prací, které moje máma dělala, abych já mohla dělat to, co dělají nedospělí. A bezmezně se těším, až se jednou toho samého dočkám od své dcery. Bude to totiž známka toho, že je jednak dospělá a jednak že není HODNÁ HOLKA. Hurá.

Klára A. Samková

klara.samkova@lawyers.cz

www.lawyers.cz

www.zrcadleni,cz

 

Posted in Nezařazené

Největší bariéry efektivní integrace romské komunity

(předneseno v Poslanecké sněmovně dne 4. 4. 2018)

Vážení přítomní,

mám dnes zde promluvit na téma „největší bariéry efektivní integrace romské komunity“, a to v rámci semináře s tématem „Rezervy sociálního systému ČR“.

S tímto tématem se vypořádám velmi snadno a původ bariéry efektivní integrace romské komunity do české společnosti označím také velmi snadno. Je jím totiž samotný fakt, že se problém „integrace Romů“ probírá v rámci „sociálního systému“. Tím je řečeno vše. Pokud budou Romové součástí otázek probíraných v rámci „sociálního systému“, pak se i nadále budeme těšit ze stejných úspěchů při tak zvané integraci Romů v ČR, jak jsme toho svědky i nyní: totiž stálému nárůstu počtu vyloučených lokalit, po generace předávané nezaměstnanosti a nezaměstnatelnosti, všeobecně katastrofální úrovně vzdělání Romů, která vůbec neodpovídá normálnímu rozložení úrovně dosahovaného vzdělání v české společnosti, kriminality a drogové závislosti velké části romské komunity, přetrvávající elementární chudoby a alarmující předluženosti, hraničící s doživotním a děděným otroctvím.

Pokud chce někdo v auditoriu tvrdit, že v otázce „integrace Romů“ dosáhla Česká republika úspěchů, ráda si jej vyslechnu, ale předem říkám, že chci tvrdá fakta. Pakliže budou předložena, zjistí se, že každý jeden tak zvaný „úspěch“ je vykoupen tak neskutečnými náklady, že je zcela evidentní, že nemůže jít o systémové řešení, ale spíše o to, že se těchto úspěchů dosahuje nikoliv na základě sociální státní politiky ve směru k Romům, ale spíše navzdory ní.

Rozhodla jsem se, že využiji času, který mi zde byl dán a seznámím vás se svým náhledem, proč je politika státu vůči Romům tak neúspěšná, proč nikdy úspěšná být nemůže a jaké jsou eventuální možnosti nápravy.

Pro pochopení problému a jeho řešení je nutno se vrátit do moderní historie a připomenout zejména tu její část, která nebyla psána vítězi. Jejich prohra je totiž důvodem současného neutěšeného stavu.

Nutnost řešit tak zvanou „cikánskou otázku“ začala být pociťována i stranickými orgány KSČ na konci osmdesátých let s obzvláštní naléhavostí. I pro tehdy vládnoucí režim se začala stávat úroveň a způsob zacházení s „cikánskými spoluobčany“ neúnosná.

Dne 20. ledna 1989 předložil známý normalizační politik a člen ÚV KSČ Karel Hoffmann předsednictvu ÚV KSČ „Zprávu o stavu řešení problematiky romského obyvatelstva v ČSSR a základní zaměření dalšího postupu“.  Celá koncepce ÚV KSČ, která byla schválena 3. 2. 1989, vychází z pohledu, že Romové jsou problém sociální. V materiálu se hovoří o nutnosti zvýšení počtu a odborné způsobilosti sociálních pracovníků, zlepšení sociální práce a „zapojování Romů do pracovního procesu, předškolní a školní výchovy“. Zvláště ten pracovní proces mne zaujal s ohledem na skutečnost, že v té době byla práce povinná, jinak hrozil trest za trestný čin příživnictví. V tomto zásadním materiálu se hovoří o zákonném ukotvení postavení Romů takto (cit.):

„…reálně existující etnickou svébytnost Romů bude nutno legislativně vyjádřit v našem právním řádu, především v připravované nové Ústavě ČSSR a navazujících zákonech jako etnické skupiny.“ Zejména mělo dojít k přiznání „některých“ práv na sdružování a všestranný kulturní rozvoj.

Na základě tohoto materiálu přijala Vláda České socialistické republiky dne 29. listopadu 1989 usnesení č. 294 s názvem „Ke zprávě o stavu řešení problematiky romského obyvatelstva v ČSR a základního zaměření dalšího postupu.“ Nepostrádá pikantnosti, že posledním vládním aktem komunistické vlády ČSR bylo usnesení právě o Romech. Vláda v něm konstatuje, že (cit.:) „proces společenské integrace romského obyvatelstva neprobíhá v souladu s potřebami a možnostmi společnosti“. Dále usnesení hovoří zcela v duchu předcházejícího materiálu ÚV KSČ o nutnosti (cit.): „systematicky vytvářet podmínky pro rozšíření a zkvalitnění sociální péče poskytované romskému obyvatelstvu…včetně pravidelného doškolování sociálních pracovníků, … přijmout opatření ke zvýšení účinnosti zdravotní péče o romské obyvatelstvo … přehodnotit koncepci výchovy a vzdělávání romských dětí a mládeže … a upravit zásady kulturně – výchovné práce mezi romským obyvatelstvem se zdůrazněním většího využití romské kultury k pozitivnímu ideově výchovnému působení na příslušníky této etnické skupiny a ostatní veřejnost.“

Abych to vzala zkrátka, byla to právě tato komunistická idea řešení romské otázky coby otázky sociální, která přes odpor Romů po listopadu 1989 zvítězila a která je dosud státem aplikována.  Ještě jinak řečeno – normalizační stranický funkcionář uskutečňuje svou vizi a program ÚV KSČ ještě 29 let po údajném odstavení KSČ od moci a pět let po své vlastní smrti. K dosaženým úspěchům soudruhům upřímně gratulujeme!

Kromě komunistické vize, která Romy charakterizovala jako tak zvaně „sociálně nepřizpůsobivé“, se kterými je nutno sociálně pracovat, a která nyní zažívá svou naprostou renesanci, existovala ještě cesta, o kterou stáli samotní Romové. Ideově vychází z Prohlášení Charty 77 číslo 23 „O postavení Cikánů – Romů v Československu“, a jejími autory byli Václav Havel a Ladislav Hejdánek. Oba mluvčí v dokumentu Charty uvádí: (cit.:) „…Ve skutečnosti vychází oficiální pojetí „cikánské otázky“ dodnes ze Stalinových výkladů národnostní otázky. Pro Romy to znamená, že se mohou rozhodnout, zda se stanou Čechy nebo Slováky, přičemž jejich specifika mají zaniknout…“ Dále se v dokumentu hovoří o ignoraci romštiny českým i slovenským školstvím, takže děti často nerozumí jazyku, ve kterém probíhá výuka. Zvláště je zmiňovaná oficiální politika umísťování romských dětí mimo rodinu do dětských domovů. Prohlášení Charty 77 končí následujícími slovy (cit.:) „Bez pravdivého odhalení závažnosti problému, bez zásadní právní úpravy bez skutečné účasti Romů samých na rozhodování o věcech, které se jich týkají, jsou pokusy o řešení otázky romské menšiny u nás iluzorní. Tato otázka už není pouze otázkou menšinovou, ekonomickou nebo sociální, ale čím dál více se stává otázkou svědomí celé společnosti.“

Abychom pochopili, co vlastně Václav Havel ve své kritice státní politiky vůči Romům říká, musíme si zopakovat Stalinovu tezi národnostní otázky.  Podle Josifa Vissarionoviče platí, že „národ je historicky vyvinutým, stabilním společenstvím jazyka, území, hospodářského života a psychologické skladby, jež se projevují ve společenství kulturním“.  Romové se nemohli vykázat zásadním   stalinistickým znakem národa, totiž vlastním územím. Proto dle komunistů neměli také nárok na ochranu jako národnostní menšina. Toto nepříznivé pojetí se pokusili Romové zvrátit okamžitě po 17. listopadu 1989, kdy se jejich představitelé hned v prvních dnech přihlásili k Občanskému fóru a jeho ideám. 25. listopadu 1989 na Letenské pláni, na shromáždění při svatořečení Anežky Přemyslovny, stáli zástupci Romů vedle Václava Havla a český národ pod tribunou skandoval „Ať žijí Romové!“

Snaha Romů o národní emancipaci se okamžitě projevila v jejich práci v Občanském fóru. Samozřejmě Romy ani nenapadlo chtít nějaké vlastní území, ale chtěli být uznáni jako národ nejen v kulturně-etnickém slova smyslu. A rozhodně odmítali být jen „sociální skupinou“. Dne 8. 2. 1990 předložil romský místopředseda Národnostní komise koordinačního centra Občanského fóra materiál, vypracovaný z jeho podnětu právníkem Alešem Dvouletým, na zřízení Federálního ministerstva národností, které by řešilo především otázku romskou – a to jako otázku národnostní. Takto pojaté řešení romského problému Občanské fórum zcela akceptovalo a zařadilo je do svého volebního programu. Ve výkladu volebního programu k národnostní politice Občanské fórum mimo jiné uvedlo: (cit.) „….navrhneme zřízení ústředního orgánu  výkonné moci v postavení ministerstva na federální úrovni, který by realizoval funkce státu v oblasti národnostní a současně plnil funkci prostředníka mezi státem, respektive státotvornými národy a národnostmi….. U Romů předpokládáme v souladu s návrhem nové Ústavy jejich postavení národností rovné postavení národnosti maďarské, ukrajinské, polské a německé.“ V tomto duchu předložila v srpnu 1990 Romská občanské iniciativa vládě ČSFR „Koncepci řešení problematiky Romů v ČSFR a koncepci odstranění sociální nerovnosti“. Základem tohoto programu byl (cit.:) „Program národního obrození se všemi jeho atributy.“

Přes svůj závazek Romům, že jejich postavení bude postavením národnostní menšiny, Občanské fórum, a i obě jeho nástupnické politické síly, totiž Občanská demokratická strana a Občanské hnutí, jakož posléze i Sociální demokracie, Romy zradilo. Ačkoliv i komunisté v lednu 1989 počítali ve svém materiálu, že by se zástupci Romů měli účastnit práce na proponované nové Ústavě ČSSR, k práci na Ústavě demokratického polistopadového Československa Romové přizváni nebyli. To se projevilo i na textaci Listiny základních práv a svobod, která byla v lednu 1991 přijata coby ústavní zákon č. 23/1991 Sb. Zde se v hlavě III. hovoří o „právech národnostních a etnických menšin“. Pod pojmem „etnická menšina“, který není v českém právním řádu nikde definován, se pak automaticky mysleli Romové. Tím se první polistopadová vláda fakticky přiklonila ke Stalinově definici národa a Romové byli tam, kde dříve v dobách komunismu.

Přesto se Romové i nadále snažili o tak zvanou „ústavně zaručenou“ participaci na správě svých vlastních věcí. Přestože jejich postavení jako plnohodnotného národa bylo přijetím Listiny základních práv a svobod paradoxně zmařeno, předložila Romské občanská iniciativa federální vládě dne 1. 11. 1991 „Návrh souboru opatření k odstranění příčin kriminality části romského obyvatelstva“ a dne 10. 11. 1991 „Návrh na zřízení Úřadu zmocněnce vlády České republiky pro romskou národnost.“ Ani s touto koncepcí Romové a jejich politická reprezentace neuspěli.

Dovolte mi nyní jednu drobnou odbočku: vím, že po internetu a sociálních sítích koluje seznam asi 150 romských organizací a jejich údajná existence je dávána jako příklad toho, jací jsou Romové vyžírky a co všechno jim majoritní společnost platí. Jedná se o organizace, které v naprosté převaze vznikly na úplném počátku 90. let jako výraz autentické snahy Romů začlenit se a přispět ke společenským změnám. Vím to, protože naprostou většinu lidí, kteří tyto organizace zakládali, jsem znala a znám osobně. Dnes z těchto organizací funguje asi pět, přičemž je otázka, zda se jedná o organizace romské nebo tak zvaně „pro-romské“, které často s autentickým romským hnutím mají společného jen velmi málo, pakliže vůbec něco. Nadšením lidí, kteří tyto organizace, povětšinou občanská sdružení na místní úrovni, zakládali, stejně jako sedmdesáti tisíc členů federální Romské občanské iniciativy, politická reprezentace jak na pravici, tak na levici pohrdla. Místo autentické občanské angažovanosti vláda dosadila profesionální tzv. nevládní a neziskové organizace, které tuto sice často naivní, neumětelskou, avšak upřímnou a akční občanskou angažovanost Romů prostě převálcovaly. Z Romů vlády udělaly klienty sociálních středisek, a ačkoliv to po vládě nikdo z Romů nežádal, ba právě naopak, jejich národnostní identitu vyměnila za identitu „nepřizpůsobivého občana“.  Na námitky Romů nedbala a posléze vládou ustanovená Agentura pro sociální začleňování stejně jako koncepce, která jí byla dána vládou do vínku, vznikla vyloženě proti vůli a proti názoru, vyjádřeném romskými členy Rady vlády pro záležitosti romské menšiny. Však také všichni vzpurní členové byli vládou obratem vyměněni. Ještě nutno dodat, že nejen proti vzniku Agentury, ale i proti jejímu personálnímu obsazení zbytky romské reprezentace marně protestovaly a upozorňovaly, že takovéto uspořádání nemůže fungovat. Inu – nefunguje. Romům tak zbyla jediná identita, totiž identita „sociálně nepřizpůsobivých“, neboť jejich národnostní identita není ani dnes v zásadě povolena, natož aby byla podporována. Všechny vlády se pak velmi diví, že Romové v této své umělé sociální identitě, podporované obrovskými granty pečujících organizací, přetrvávají. Nic jiného totiž nemají.

Pokud bych měla shrnout činnost všech zmocněnců pro záležitosti Romů v ČR, nezbývá mi než jmenovat pány Bratinku, Uhla, Mlynáře, Kocába… ti všichni se zpronevěřili myšlence svého údajného guru, Václava Havla, a místo naplnění původních slibů Romům, že budou uznání jako národ a budou moci alespoň spolurozhodovat o svých záležitostech, dali jim faktickou identitu sociálně patologické skupiny osob bez národnostních práv. I těmto soudruhům k dosaženým výsledkům gratulujeme, zejména pak gratulujeme k udržení stranické linie vytýčené již soudruhem Hoffmannem.

Jen na okraj podotýkám, že ti stejní lidé, kteří dovedli řešení romského problému do dnešního zcela neutěšeného stavu, se aktivně hlásí k řešení problému tak zvaných migrantů a poučují nás, jak jsme xenofobní, když odmítáme islám. Zároveň se opět pasují na jediné vhodné a kompetentní řešitele tohoto nového národnostně-ideologického problému. Po zářných výsledcích, kterých dosáhli při řešení romských záležitostí bych řekla, že už stačilo…

Výsledky řešení národnostní problematiky cestou tak zvané sociální práce s příslušníky toho kterého národa je přitom dobře známé. V roce 1994 zveřejnila vláda USA zprávu, nazvanou „Aljaška 1994“, která pravdivě vylíčila důsledky dopadů sociálních programů na eskymácké obyvatelstvo na Aljašce. Zpráva konstatovala, že dnes lze na Aljašce najít jen rozvrácené trosky původních obyvatel, které podlehly alkoholu, drogám, jinde dávno vymizelým nemocem a nachází se v naprostém morálním rozkladu, neboť tak zvané dobré úmysly sociálních programů inuitské národy zcela zdecimovaly. Stejná situace je v Kanadě, kde se v šedesátých letech dopustila vláda na Inuitech, dříve Eskymácích, obdobných zvěrstev jako komunistická vláda na Romech v 50. létech. V Československu se zabavovali koně a sundávala se kola z kočovných vozů, v Kanadě se vybíjeli eskymáčtí tažní psi. Zoufalý úpadek Inuitů nemůže zastavit ani pozdnější vznik kanadského severního teritoria – Nunaviku, s jeho nepřeberným nerostným bohatstvím, které je Inuitům k disposici. Zcela stejně vyznívající jsou i zprávy o tak zvané převýchově Aboriginců v Austrálii, ke kterým také docházelo prostřednictvím adopčních a sociálních programů.

Tato obecně známá fakta, totiž, že příslušnost k národu či národnosti je součástí individuální lidské duše a tu když člověku seberete, tak mu seberete i jeho vlastní identitu, jeho vlastní já a tím z něj vytvoříte mentální trosku, vláda, respektive všechny vlády České republiky soustavně ignorují. V nejlepší plzákovské tradici radící ono pověstné „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ nikdy nepřizná vláda chybu, natož aby se ji pokusila napravit změnou přístupu, který očividně přináší zcela kontraproduktivní výsledky. Následkem pochybné protiprávní i protiústavní vládní politiky je, že prostřednictvím státních nákladů je ve skutečnosti páchána na romském národě genocida – a to ještě za nepřejícné závisti české společnosti, která doposud nepochopila, že sociální experiment na Romech je pouze pilotním projektem zkoumajícím, jak zlikvidovat jakoukoliv národní identitu, tedy včetně té české.

Jak by řekl klasik: to nevymyslíš…

Vrátím se však k názvu tohoto semináře a zodpovím na otázku, co je největší bariérou efektivní integrace romské komunity. Je to současný sociální systém. Jeho rezervy nejsou žádné, protože je zcela zvrácený.  Pouze tehdy, když se stane nástrojem sociální, a nikoliv národnostní politiky, můžeme se vůbec bavit o tom, zda má či nemá nějaké rezervy. V současné době nemohu říci nic jiného, než že jako celek jej považuji za zcela kontraproduktivní.

 

Bylo by nefér, kdybych jen kritizovala a nenabídla ani náznak řešení. To je jasné: návrat k řešení „romské otázky“ jako otázky národnostní. Zavedení stálého dialogu s byť i roztříštěnou romskou reprezentací. Současné omezení aktivit těch, kteří si tak zvanou romskou otázku v podstatě privatizovali a udělali si z ní dojnou krávu.

Přála bych nejen Romům, ale nám všem, aby se to jednou povedlo.

 

Klára A. Samková

klara.samkova@lawyers.cz

 

P.S. k tištěné verzi tohoto projevu:

V listopadu 1989 autorka spoluzaložila Romskou občanskou iniciativu. Po ustavení Koordinačního centra Občanského fóra začala pracovat jeho národnostní komisi. Od června 1990 byla za Romskou občanskou iniciativu na kandidátce Občanského fóra zvolena poslankyní Federálního shromáždění; pracovala v ústavně-právním výboru. Členkou Romské občanské iniciativy byla do roku 1994, kdy se tato strana fakticky rozpadla. Neformální poradkyní různých částí romské reprezentace byla ještě zhruba dalších deset let. Událostí od listopadu 1989, které popisuje, byla osobně účastna. Citované dokumenty má k disposici ve svém soukromém archivu.

 

 

 

 

Posted in Nezařazené

A CO DÁL, KAVÁRNO?

Na Slovensku jsou demonstrace na odstoupení vlády, protože údajně může za vraždu novináře a jeho přítelkyně. U nás byly demonstrace za odstoupení poslance Ondráčka z předsednictví komise na dohled nad GIBSem, protože to je policajtská mlátička z osmadevadesáteho. Je jím, o tom není pochyb a jeho postava je další pěkná postava do sbírky poslanců KSČ(m), hned po bachaři z nejtěžšího komunistického kriminálu – Minkovic. Chystají se demonstrace za Českou televizi (budou spacáky??) a další. 

Co mně se týká, vzala jsem si k ruce svou starou učebnici teorie státu a práva a jen si odškrtávám, jak pomalu hynou jednotlivé atributy státu. Což je samozřejmě nezajímavé. Nicméně zajímat by nás to mělo. Minimálně by nás mělo zajímat, co dál s tímto státem:

Můžeme se lišit v názorech, ba dokonce s můžeme kvůli svým názorům i nesnášet. Tak to bylo od věků a bude to tak i nadále. Co mi ale skutečně vadí, je očividná a absolutní neschopnost nabídnutí jakékoliv – jak se říká smysluplné alternativy.
Nepředkládá se žádné nové řešení … Stačí zvolání „Dost bolo (Zemana, Fica … Babiše; s trestně stíhaným – nikdy)“. Vpravdě nedemokraticky (=nelidově; demos = lid, který tito hlasové nerespektují) nejsou ochotni přijmout porážku, uznat, že jsou se svým názorem v menšině – a s tou většinou je nutno se dohodnout na modu vivendi. Takže: sami se označují za „demokratické“ strany, ale opak je pravda: snaží se volební většině diktovat. A protože ovládají informační media, je těch hlasů všude plno, projevují se stále agresivněji.
„Ruce pryč od ČT“, prohlásil během předávání Českých lvů režisér Svěrák. Nejde jen o to, že že tyto „hlasy“ odmítají jakoukoliv kritiku, debatu o věci. Situaci na Slovensku rozpoutala „po mečiarovském způsobu“ zneužitá vražda, ale stejné je to zde. Jen u nás se zatím k vyvolání demonstrací nevraždí. Nám – českým holubičím povahám – stačí pro vyvolání „lidových demonstrací“, zvolení Ondráčka do komise pro GIBS (ano, to je opravdu odporná storka, ale zavinili ji ti, co nyní protestují – kdyby neodešli z jednání Poslanecké sněmovny, tak by zvolen vůbec nebyl), případně intronizováním Zemana.

Co se státem ale dál, to neříká nikdo.

Dám takový příklad: emigranti z Kuby už od 60. let sedí v Miami na pozadí a mají sepsané kompletně všechny zákony, k jejichž přijetí má dojít, jakmile padne Castrův režim. Ústavou počínaje. Svého času jsem poskytla takové soukromé slyšeníčko jistým osobám z jižní Koreje, kteří přišli s tím, že se jim moc nelíbí, jak bylo východní Německo v zásadě anektováno po pádu železné opony západním Německem a zda bych neměla nějaké poznámky k tomu, jak to v případě znovusjednocení Koreí udělat jinak a lépe. Pár poznámeček jsem měla – jen upozorňuji, že k této události již došlo před bratru dvanácti lety…. Velmi obdobný scénář jsme zažil na konferenci o rekonstrukci Kobane. Všichni tito lidé věděli, že nestačí rozvrátit nevyhovující (tedy jak komu a jak co) režim, ale že je potřeba mít náhradu. To ovšem není v našich zemích zvykem. Na tuto „nepřípravu“ praktických kroků „dojel“ i Václav Havel a chartisti, kteří sice měli v zásadě pravdu, ale jak ji přivést k reálnému životu, o tom neměli ani páru…. Tak se toho „uvádění v život“ iniciativně chopila omladina okolo D. Třísky, Rychetského a Klause (Zemana můžeme v klidu přidat) a jak to dopadlo, to tedy všichni vidíme….
Takže se naprosto seriozně ptám kavárny
JAK SI TEN NOVÝ REŽIM, KTERÝ BY MĚL NASTAT PO SVRŽENÍ TOHO STÁVAJÍCÍHO, PŘEDSTAVUJETE??
Kalousek for premier anebo jak jako?

Posted in Nezařazené

Dlužným otrokem na věčné časy?

Právní barometr Lidových novin položil na konci února 2018 otázku, zda by se mělo lidem v dluhové pasti umožnit tzv. „nulové oddlužení“, což navrhuje vláda. Jádrem tohoto návrhu je, že se otevře oddlužení i lidem, kteří na něj dnes nedosáhnou. Po sedmi letech by mohl být oddlužen i člověk, který nesplatil ani 30 procent dluhů, pokud vynaloží veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat. Je to správná cesta, jak řešit problém s předluženými lidmi“.

Svoji odpověď – úvahu, kterou jsem zaslala do Lidových novin, uveřejňuji níže. Dlužno říci, že se s kolegy – právníky povětšinou neshodnu, o čemž svědčí i text, který byl dne 5. 3. uveřejněn v tištěných Lidových novinách a který si zde dovoluji pod svým textem rovněž uveřejnit.

Tak tedy: má být umožněné úplné oddlužení?

Problém oddlužení je prokazatelně starý jako lidstvo samo:

Řešilo se to už v Bibli, kde se popisuje tak zvané „Milostivé léto“ ( Lv 25, 8–17 ). Zde Hospodin přikazuje svému národu každý sedmý rok neobdělávat půdu a o to, co na ní vyroste, se podělit s chudými. Po sedmi sedmiletých obdobích, tedy každý padesátý rok, má být vyhlášeno milostivé léto, kdy mají být otroci izraelského původu propuštěni, a má jim být navrácen majetek, o který přišli.

V podstatě to znamená každých 50 let vymazání dluhů…. Za dvě generace se totiž sociální vztahy staly natolik spletitými, že bylo lepší vše smáznout a začít znovu… Tento zdánlivě nelogický a ekonomicky nesmyslný postup je ovšem logický a ekonomicky víc než smysluplný. Abychom mohli ale ekonomičnost tohoto postupu pochopit, potřebujeme se obeznámit s jedním docela zásadním ekonomickým pojmem, a tím je „mezní produkt“. Mezní produkt je (zjednodušeně řečeno) závislost přínosu složitosti na stupni složitosti. Je zobrazen nákladově-výnosovou křivkou, kdy v určitém bodě vývoje společnosti začne platit, že pokračující investice do složitosti, která má být strategií k řešení problémů, vede k poklesu mezních výnosů. Napíšu to ještě jednodušeji a konkrétně: v jednu chvíli jsou náklady na udržování systému pro vymáhání dluhů stane tak složité, a tak drahé, že to s dluhy vlastně přestane mít cokoliv společného. Jednou ze strategií, jak se se vzniklou situací vyrovnat, je prostě dluhy odpustit. Prakticky úplně… Vzniknou sice ztráty, ale zabrání se dalším ztrátám, které jsou obrovské… uvědomil si na příklad někdo, že za současného stavu je cca milion lidí fakticky vyloučeno ze spotřebitelského trhu? Umí někdo spočítat tyto „kolaterální ztráty“? Podle mého názoru jsou řádově větší než ty samotné dluhy…

Toto je ovšem stanovisko ekonomické, nikoliv stanovisko právní. Stanovisko ekonomické říká – ano, odpustit, minimalizovat, co nejjednodušším způsobem dluhy zlikvidovat. Z tohoto hlediska je stanovisko vlády nedostačující, protože „oddlužovací“ proces je příliš dlouhý… Při naší známé stabilitě právního řádu je sedm let strašně dlouhá doba a řadě lidí se do toho nebude chtít, protože dospějí k názoru, že za sedm let mohou taky být už dávno na kremačním roštu… Z ekonomického hlediska jsem zastáncem daleko ráznějšího a jednoznačnějšího postupu…

Jiná je ovšem otázka právní…Protože to, že jsme se dostali do této situace – a to nikoliv po padesáti letech, ale po osmadvaceti, ba možná ještě méně – ukazuje na zásadně špatně nastavená PRÁVNÍ  pravidla… Samotné ekonomické oddlužení  tedy nemá smysl, pakliže by nebylo doprovozeno právní normou, řešící právě vznik této situace. Mám na mysli přeprodávání dluhů, situaci, kdy náklady řízení o tři řády přesahují výši dluhu samotného… to není normální, to je naopak úplně nenormální, a to je zvířecí. Řekněme si upřímně, že v naší zemi jede lichva v rozsahu, že se na to nezmohli ani cikánští lichváři v těch nejhorších devadesátkách, kdy si přicházeli do ghett pro výpalné sociálních dávek a byli to oni, kdo odměřovali sociálně slabým, za kolik mohou či nemohou přežít… Nejde jenom o soudní a exekutorské poplatky – jde i o úroky samotné. Víte na příklad, kolik činí ZÁKONNÝ úrok z prodlení z platby zdravotním pojišťovnám?? 18,25% ročně, prosím…A to v době, kdy vám půjčku s osmi procentním úrokem cpou i bez ručení na každém rohu.

Tyto dluhy mají ovšem ještě další stránku. Na straně věřitele jsou vedeny jako pohledávky, tedy jako aktiva – a to i v případě, kdy jsou tyto pohledávky evidentně nedobytné. Ano, jistěže existuje něco jako „opravné položky“ ale, upřímně řečeno, proč by to nějaký podnik dělal?  proč by je uplatňoval, když takto může báječně vykazovat aktiva?  Je tedy zřejmé, že udržování dluhové pasti má vliv nejen na dlužníky, ale i na věřitele a zejména na akcionáře věřitelů.  Dochází totiž k takovému (legálnímu!!!) zkreslování hospodářských výsledků, že je otázka, zda je vůbec možno se dobrat skutečných výsledků hospodaření…. Za sebe mohu říci, že už jsem viděla takové verze „auditů“. že z toho šly na mne mrákoty…

Abych tedy zodpověděla na otázku, zda jsem pro „nulové oddlužení“. Ano, jsem. Nikoliv za sedm let, ale maximálně v tříleté lhůtě.

Oddlužení musí být provázeno masivním legislativním počinem, směřujícím proti stávajícímu systému vzniku zadlužování. Bez toho to nemá smysl dělat… Ovšem jelikož ve vládě převažují – opět – kdo by to řekl – ekonomové, tak se obávám, že právo zase ostrouhá…. Ach jo.


Souhrnný text Lidových novin, zpracovaný z odpovědí 114 dotazovaných právníků, je zde. Většina z nich tvrdí, že „Stát není žádný oddlužovací Mikuláš

(autorem článku „právního barometru“ je pan Kristián Léko)

Většina právníků v anketě LN odmítá revoluci v osobních bankrotech, s níž ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) míří do sněmovny. Může to prý do společnosti vyslat vzkaz, že dluhy se nemusí platit. Příznivci ale namítají, že jde o výjimečnou šanci, jak vrátit statisíce lidí do ekonomického života.

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) asi již tento týden předstoupí před

poslance s návrhem na rozšíření osobního bankrotu i na lidi, kteří dnes nezvládnou splatit alespoň třicet procent svých dluhů během pěti let. Nově by mohl soud po sedmi letech oddlužit každého, kdo ke splacení pohledávek „vynaloží veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat“. Stačí přitom, když bude platit tisícovku měsíčně insolvenčnímu správci a ze samotného dluhu nemusí odmazat ani korunu – proto se pro reformu vžil výraz „nulové oddlužení“.

Většina právníků v anketě LN ale odmítá zavedení principu, že dluhy se za určitých podmínek nemusí platit. „To je cesta do pekel. Nelze zavádět možnost vyhnout se placení dluhů, to by byla voda na mlýn nezodpovědných lidí, co

si půjčují bez ohledu na to, že nebudou mít na splácení,“ říká jeden z respondentů, které tradičně ponecháváme v anonymitě. Podle jeho kolegy by to byl výsměch každému, kdo řádně platí své dluhy: „Devalvovalo by to počínání zodpovědných lidí, kteří nulového dluhu dosahují poctivým splácením

a odčerpáním svého majetku na jistinu a úroky.“

„Náš stát přece není Mikuláš. Pokud se někdo nechová dostatečně odpovědně, měl by za své chování nést následky. Dluhy se mají splácet, to je přece výchozí princip,“ odkazuje jedna z právniček na starou poučku pacta sunt servanda, tedy že smlouvy se mají dodržovat, které se dovolává mnoho odpůrců Pelikánových plánů.

Do smrti otrokem svých dluhů

Třetina respondentů ale nápad na rozšíření osobního bankrotu podporuje. Upozorňují především na půl milionu lidí v dluhové pasti, z níž dnes nevede cesta. „Změna se bude reálně týkat jen nejpředluženějších lidí, které současná právní úprava odsuzuje k doživotnímu živoření a ztrátě smyslu jakékoliv ekonomické aktivity. Takto v našem právním řádu netrestáme ani vrahy,“ uvedl jeden z nich. „Život ve stínu vymahačů a nesplatitelných dluhů má přitom katastrofální dopady na okolí dlužníka, zejména na jeho rodinu,“ doplňuje další z právníků. „Nulové oddlužení může dát druhou šanci tomu, kdo se jiným způsobem není schopen zprostit svých závazků a dluhů, ačkoliv pro to dělá maximum. Začne-li pak po letech zadlužení žít znovu s čistým štítem, stát může získat daňového poplatníka, který bude legálně přiznávat své příjmy namísto toho, aby je před věřiteli a státem zatajoval,“ líčí možné pozitivní dopady jedna z oslovených advokátek. „Neměli bychom dopustit, aby se jakýkoliv člověk stal nadosmrti otrokem svých dluhů,“ dodává další zastánce návrhu.

Někteří hledali oporu i v bibli, kde se v pětadvacáté kapitole knihy Leviticus zmiňuje takzvané milostivé léto. „Každých padesát let mají být otroci propuštěni a má jim být navrácen majetek, o který přišli. V podstatě to znamená každých padesát let vymazání dluhů. Za dvě generace se totiž sociální vztahy staly natolik spletitými, že by bylo lepší vše smáznout a začít znovu,“ líčí právnička, dle níž je sedmiletá lhůta pro dluh pardon dokonce příliš dlouhá.

Zaveďme zpět průvodčí v MHD

Řada právníků zmiňuje také fakt, že mnozí se do neřešitelné dluhové patálie dostali v důsledku nekalých praktik různých splátkových společností a lichvářů: „Při nedostatečných pravidlech hry a trhu se nelze divit, že se řada lidí dostala do situace, ve které je.“ Dle některých hlasů by tudíž zákon neměl umožňovat plošné odpouštění dluhů, ale spíše se zaměřit na zmírnění dopadů kořistnických praktik z minulosti: „Je namístě zpětně revidovat zjevně nemravné typy pohledávek či jejich příslušenství. Je to sice hra s ohněm, neboť většinou jde o pohledávky pravomocně přisouzené, ale společnost je má právo zpětně zrušit, je-li jejich rozpor se základními morálními zásadami do nebe volající.“ Případnou možnost oddlužení nad rámec dnešní hranice 30 procent by tento právník viděl jen jako výjimečné dobrodiní insolvenčního soudu, nikoli jako automatismus, na který má nárok každý. Další cestou by mohlo být jisté typy pohledávek přestat generovat. „Je třeba zavést postupy, které by bránily zadlužování – průvodčí v dopravních prostředcích nebo povinnou kontrolu úvěrové historie před poskytnutím dalšího úvěru,“ míní člověk z justice. Mnohé nedostatky českého práva, kvůli kterým statisíce lidí zabředly do dluhové pasti, se v minulých letech již povedlo odstranit – nové křivdy by již vznikat neměly. Právník z bankovního prostředí proto navrhuje, aby se nulové oddlužení umožnilo jen pro pohledávky, jež vznikly před 1. prosincem 2016, kdy vstoupila v účinnost přísná regulace podle nového zákona o spotřebitelském úvěru. „Je v zájmu společnosti udělat jednu možnost a vypořádat se s minulostí, ale není žádný důvod umožnit spekulovat do budoucnosti,“ popisuje bankéř.

„Abych nebyl za pitomce“

Odpůrci plošného pardonu se obávají zejména morálního hazardu. „Novela počítá s tím, že dlužník by od počátku do oddlužení vstoupil s tím, že dosud požadovaných 30 procent nezaplatí. Vzhledem k tomu, že velká část oddlužení je dnes plněna formou smluv o důchodu nebo darovacích smluv nastavenými tak, aby příjmy dlužníka dosáhly právě na oněch 30 procent, lze se zavedením nulové varianty očekávat snížení úhrady věřitelům,“ říká jeden z nich. Konkrétní obavy pak představuje tento člověk z exekuční praxe: „Již dnes se často potkávám s dlužníky, kteří uvažují o oddlužení a zjišťují, od kdy bude účinná anoncovaná novela, podle níž nebudou muset zaplatit ani 30 procent – aby nebyli za pitomce, když to brzy půjde za téměř nulu. Aktuálně to podle reakcí dlužníků vypadá, že nulové oddlužení bude nejoblíbenější a první zvažovaná varianta v případě přijetí navrhované novely.“ Obava ze zneužívání nové úpravy vychází i z toho, že návrh jen vágně vymezuje, že dlužník musí sedm let činit pro splácení vše, co po něm lze spravedlivě požadovat. Není jasné, co to konkrétně znamená. Dohlížet na to má insolvenční správce a soud, někteří právníci jsou ale skeptičtí, zda to bude fungovat: „Soudy jsou přetížené, takže fungují jako oddlužovací automaty a mají jen výjimečně šanci zkoumat poctivost dlužníka. Podobně pásově to funguje i u insolvenčních správců.“ Dle jednoho z advokátů tak bude záležet na tom, jaký výklad soudci zvolí: „Bojím se, že budou za úsilí pokládat i vlažný zájem či dokonce jen to, že dlužník se nevyhýbal práci. To by byl špatný vzkaz těm, kdo se opravdu lopotí, aby své dluhy platili řádně.“ Pro přetížené insolvenční úseky krajských soudů by navíc příliv desítek (možná až stovek) tisíc nových účastníků oddlužení mohl znamenat další ránu: „Ministerstvo odhaduje počet potenciálních adresátů nové úpravy na 655 tisíc. To je více než dvojnásobek všech insolvenčních řízení, která byla zahájena za posledních deset let! Návrh má potenciál naprosto paralyzovat soudní systém v oblasti insolvenčního řízení.“

 

Posted in Nezařazené

Nadání zavazuje

Parlamentní listy mi v uplynulých dnech poslaly řadu otázek s žádostí o moje stanovisko. Cítím povinnost předeslat, že mne netěší ani ty otázky, ba ani moje odpovědi. Řadě otázek jsem se, přiznávám, vyhnula, protože jen z různých úhlů zobrazovaly jednu skutečnost: reflektovaly hluboce rozdělenou společnost, a to v poměru – dle mého odhadu – v klasickém Paretově optimu 80 ku 20. Známá, lehce ironická interpretace tohoto matematického vzorce tvrdí, že 80 % problémů vytváří 20 % procent jedinců. U nás se společnost rozdělila na zhruba 20 % intelektuálů (čímž netvrdím, že to jsou oni, kdo výlučně vytvářejí problémy), kteří ve své podstatě hluboce pohrdají těmi 80 % „nevzdělaných, buranských venkovanů“. Na druhé straně je ovšem třeba říci, že oněch 80 % národa povětšinou považuje příslušníky těch 20 % za zrádce národa a vlasti, případně za často „nevládkové“ příživníky, kteří, kdyby se měli živit rukama, tak bídně zahynou někde u pangejtu.

Oba postoje jsou pro mne naprosto nepřijatelné. Když jsem se snažila najít způsob, jak tento svůj postoj (který, jak se mi zdá, sdílím asi tak s 0,01 % procentem české populace) vysvětlit, vzpomněla jsem si na ust. čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dovolím si jej přesně citovat:

„Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“

A nyní si, prosím, zaměňte slovo „vlastnictví“ za slovo „intelekt“. A jste přesně v tom názorovém modu, ve kterém se nacházím já. INTELEKT ZAVAZUJE.  Intelekt není vaše soukromé vlastnictví. Intelekt je svým způsobem veřejný statek, který byl někomu svěřen, a někomu ne. Intelekt každý z nás dostal bezzásluhově. Základem bylo genetické dědictví po našich rodičích a dalším vkladem byla výchova. To, co kdo dostal do „kyblíku“, mohl maximálně vlastními silami, úsilím, pracovitostí – ale i šťastnou náhodou – rozvinout. Není ani zásluha, ani vina kohokoliv, že se ocitnul tu na jedné, tu na druhé straně Gaussovy křivky, která nám s hořkou přímostí ukazuje smutnou pravdu, že, řečeno zkratkou, platí, že „kolik chytrejch – tolik blbejch“. Každý, kdo se ocitnul na té pravé části křivky s IQ nad průměrnou stovkou, by si měl dennodenně uvědomovat, že jeho mimořádné schopnosti jsou vyvažovány existencí jedince na druhé straně křivky, jehož deficit přesně odpovídá míře, v jaké si intelektuál obdařený vysokým IQ užívá mentálního luxusu.

Toto povědomí o vzájemné provázanosti mezi jednotlivými částmi společnosti (a jedná se o provázání dané biologickými a matematickými zákony, žádnou politologicko-sociologickou konstrukcí!) zcela fatálně chybí. A, dodávám se smutkem nad stavem mého vlastního „kmene“ intelektuálů, chybí především – ne-li výlučně – na té straně společnosti, která se honosí oním IQ 100+.  Jen máloco považuji za smutnější než to, že ze strany naší „intelektuální špičky“ došlo k naprostému opuštění intelektuální solidarity s druhou částí národa.  Protože Ústavu mám takřka i v noci pod polštářem, ocituji z Listiny základních práv a svobod ještě jedno ustanovení, a to čl. 1. Zní takto:

„Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“

Intelekt není zásluha. Schopnost porozumění, abstrakce, kritického a exaktního myšlení je pro určení hodnoty lidství zcela irelevantní. Lidskou důstojností je nadán i jedinec s IQ 65. Třeba i jen proto, že svou pouhou existencí z hlediska statistiky a rozložení intelektu v populaci umožnil někomu jinému, aby měl IQ 135. Připomínám znovu, že Gaussova křivka je symetrická. Těch, co mají 35 bodů nad průměrem je stejně jako těch, co mají 35 bodů pod průměrem. Je pro mne naprosto nepochopitelné a neakceptovatelné, že ten, kdo si užívá mentálního luxusu, pohrdá tím, komu nebyl dopřán. Je to totiž otázka nejen soucitu, ale je to především otázka pochopení vlastní podstaty lidství.

Na tomto místě se chci zastavit a objasnit ještě jeden pojem, se kterým operuji nejen já zde, ale – i když ve stavu hlubokého pohrdání – i oni nadaní jedinci. Všichni – i když každý z jiné strany – se vztahujeme k pojmu „národ“ nebo „společnost“. Mnozí by chtěli, aby národ v onom klasickém slova smyslu přestal existovat. Jenže národ není svévolný sociální konstrukt, je to jeden ze spolutvůrců – a to významný – naší individuální identity. Národy v novodobém slova smyslu se tvořily v Evropě posledních tisíc let. Za těchto tisíc let tyto organizačně-rodovo-ekonomické jednotky vytvořily to, čemu se říká kolektivní nevědomí. A teď se nedá nic dělat, musím ctěné čtenáře trochu přiotrávit teorií jednoho z největších světových psychologů, tedy Carlem Gustavem Jungem. Podle něj se osobnost sestává ze čtyř hlavních systémů:

  1. kolektivního nevědomí, které tvoří asi polovinu osobnosti (!!tak moc!!) a jeho součástí jsou především archetypy (které na příklad vůbec Evropané nesdílí s muslimy, což je zdroj asi tak 99 % všech konfliktů mezi nimi)
  2. osobní nevědomí, což je druhá polovina osobnosti, jehož součástí jsou komplex a ego
  3. ego – tedy „vědomé já“, které je ovšem také součástí osobního nevědomí
  4. bytostné já

Kolektivní nevědomí je nejhlubší společný jmenovatel všech lidí, zejména pak lidí jedné kultury. V zásadě obsahuje veškeré zkušenosti lidských i zvířecích předků. Ačkoliv by se mohlo zdát, že „kolektivní nevědomí“ je jen Jungův sociální konstrukt, biologie začíná pomalu prokazovat, že skutečně existují biologické faktory, které přenos tohoto nejhlubšího informačního pole zprostředkovávají. Nejde jen o přenos prostřednictvím genů, ale na scénu přichází opět epigenetika, která zjišťuje, že k přenosu informací dochází i jiným způsobem než přímým prostřednictvím genů. Zjišťuje se, že různé proteiny, obsažené v buňkách i mimo geny, zřejmě vytvářejí jednoduchou „dědičnou paměť“, táhnoucí se nepřetržitě od dob, kdy se v hloubkách pramoří začaly replikovat nejjednodušší aminokyseliny až do našich vlastních těl.

Jak chce něco takového kdokoliv vyhubit či eliminovat? Jak chce eliminovat systém, který vznikal přes tři miliardy let? Proti tomu je ono klasické „poručíme větru dešti“ úplná legrácka! Zkrátka, z národního kolektivního nevědomí se nemůžeme vymanit. Můžeme jej pouze překrýt kulturními přenosy, které ovšem musí trvat tak dlouho, aby se opět vtiskly do našeho kolektivního nevědomí. Nebudu zabíhat do otázky, zda vůbec k tomuto přenosu či posunu má dojít. Jisté je, že v současné době, kdy je nám ze všech stran násilím vnucován, působí proti hlubokým nevědomým kořenům našeho kolektivního i individuálního já a je vnímán jako tlak, který bytostně ohrožuje osobní identitu každého jedince.

Je pozoruhodné, že naše „intelektuální elita“ sestávající z řady psychologů, sociologů či politologů, kterým by měly být známy tyto mechanismy fungování lidské mysli, všechny tyto aspekty setrvale ignoruje. Tím ovšem napomáhá k pravému opaku toho, čeho by chtěla dosáhnout: místo tolerance – odpor, místo pocitu sounáležitosti – vyčlenění. Místo soucitu – nenávist.

Výsledkem této manipulace zcela ignorující elementární psychologické nastavení lidí jako svébytného druhu je to, čeho jsme dnes svědky: totiž, že dvě části národa si navzájem nadávají a obviňují se z naprosto neakceptabilních postojů: xenofobie, rasismu, bolševismu, komoušství, zaprodanosti – tu Americe, tu Rusku, tu Putinovi osobně, tu Sorosovi osobně. Ani jedné části společnosti vůbec nepřijde na mysl, že nejenom, že smrtelně uráží tu druhou část společnosti, že ji ponižuje, což samozřejmě zcela vylučuje jakýkoliv dialog, ale – a to je podstatné – že se může ve svém hodnocení také prostě jen mýlit. Kromě setrvalé ignorace elementárních psychologických základů fungování lidských skupin jako celku a jednotlivců v tomto celku, které jsem se pokusila popsat výše, není nikdo – a to ani z jednoho tábora –  ochoten přiznat, že každý žije svůj život tak, jak nejlépe umí, a nikdo si jej nehodlá dobrovolně ničit. Všichni zapomněli na jinak dobře známou Occamovu břitvu, což je pravidlo, které velmi zjednodušeně říká, že nejjednodušší vysvětlení je to pravdivé. Je to trochu jako Murphyho zákony, zejména ten, který tvrdí, že když se něco může pos…, tak se to taky pos…

Ani na jedné straně nevidím ani záblesk jakékoliv laskavosti, soucitu, snahy po pochopení, že ten druhý může být nikoliv Putinův či Sorosův agent, ale prostě člověk hledající, ale také chybující a mýlící se, který se snaží uchopit realitu tohoto světa – a řekněme, že je to zatraceně komplikovaná realita – jak nejlépe umí. Zcela je zapomenut z psychologie dobře známý fakt, že jednou z nejsilnějších lidských kognitivních potřeb je přiřazení následku k příčině, eventuálně naopak. Pochopení, že právě z této urputné snahy o pochopení světa a času, ve kterém žijeme, vyplývají veškerá konání lidí kolem nás.  TO je ten zdroj čtenosti všech „alternativních webů“ a „řetězových e-mailů“! Když lidem nedáte informace tak, aby byli schopni pochopit příčinné souvislosti, tak si je prostě vymyslí na základě těch informací, které mají, případně si ty informace prostě dotvoří. Neumíme vysvětlit kruhy v obilí? Vymyslíme UFO. Neumíme vysvětlit chování lidí (na příklad proto, že jsme líní či nás nenapadne sestudovat asi tak kilometr psychologické literatury)? Vymyslíme chemtrails. A tak dále…

Aby lidé přestali urputně hledat a nacházet jakékoliv informace a neřetězili je do falešných i správných řetězců příčinných souvislosti, tak toho nedosáhne žádný zákaz. Žádná cenzura, žádné ministerské oddělení na dohled nad tzv. dezinformačními servery. Co by dle mého názoru pomohlo, se pokusím vyjádřit ve svých odpovědích Parlamentním listům.

Ovšem před všechny své odpovědi vytknu před závorku jeden svůj pocit: je mi z toho všeho nesmírně smutno…

OTÁZKA Č. 1

Miloš Zeman v pořadu Týden s prezidentem opět kritizoval Českou televizi. Vysvětlil, že jedna z cest k řešení spočívá ve dvojím zamítnutí zprávy o hospodaření, což by následně vedlo k personálním změnám, které by si sám velice přál. Litoval, že on jako prezident takové změny nemůže ovlivnit a rozhodnutí je na poslancích. Pokud by totiž dvakrát neschválili výroční zprávu o hospodaření České televize, mohou odvolat Radu České televize a následně zvolit novou. Rada ČT pak odvolává a volí generálního ředitele. Do debaty o kvalitě vysílání se Zeman pustil i v souvislosti se způsobem informování komentátorů České televize o zlaté jízdě Ester Ledecké v super-G. „Odmítá dávat rozhovory, o to je mi sympatičtější,“ zkonstatoval Zeman. Je přijatelné, že se takto prezident k veřejnoprávnímu médiu vyjadřuje?

OTÁZKA Č. 2 

Přejete si také personální změny v České televizi, nebo si naopak myslíte, že by šlo o ohrožení demokracie? Co způsobilo, že jsou veřejnoprávní média tak kritizovaná a proč nálada vůči nim houstne? Pavel Šafr píše o tom, že lůza se třese na likvidaci České televize. Hrozí likvidace veřejnoprávního média a je na místě slovo lůza?

Na tyto dvě otázky si dovolím odpovědět zároveň, protože se dotýkají stejného tématu, totiž úlohy veřejnoprávních médií.  Dovolím si poněkud blbuvzdorně převzít definici z wikipedie, co to je veřejnoprávní médium:

Veřejnoprávní médium (nebo také médium veřejné služby) je označení sdělovacího prostředku, které má příjem z veřejných peněz a právně definovaný rozsah a povinnosti. Cílem jejich provozování je zabránit zneužití médií politickými stranami a podpořit média jako čtvrtý pilíř demokracie. Zpravidla se jedná o televizi nebo rozhlas, v České republice se jím ze zákona v roce 1992 stává Český rozhlasČeská televize a Česká tisková kancelář.

Podle této definice, která má své vyjádření i v zákonné podobě, se úloha veřejnoprávních médií vztahuje pouze k politickým stranám. To ovšem je řečeno slovy nejmenovaného českého politika „nedorozumění“.  Veřejnoprávní média by měla především zprostředkovávat dialog jednotlivých částí a skupin obyvatelstva. Výsledkem by mělo být upevňování demokracie, a to nikoliv prostřednictvím „sjednocování“ – jednotnou jsme měli Národní frontu a neřekla bych, že se to nějak osvědčilo – ale vyjasnění stanovisek na základě předložení a zhodnocení relevantních informací takovým způsobem, aby to pochopila i ta část národa, která má pouze základní vzdělání.

Zde si dovolím odbočku: důsledkem demokratického rozhodování nemá být vybrání „nejlepšího řešení“, ale vybrání řešení, s nímž se co nejvíce lidí ztotožní. Proč? Protože když se něco vybere či rozhodne blbě (a to se zcela určitě stává, protože i jedinec se čas od času rozhodne nesprávně. Tak proč by společnost měla být neomylná?), tak je celá společnost – nebo její demokratická většina – připravena za to nést zodpovědnost. Což ve skutečnosti znamená, že nehrozí převraty, revoluce, defenestrace a tak podobně. Společnosti, která se demokraticky rozhodla, že provede blbost, nezbývá nic jiného než se demokraticky rozhodnout, že za tuto blbost ponese zodpovědnost.

A právě tento dialog by měla veřejnoprávní média zprostředkovat. To je to, o čem jsem přesvědčená, že je jejich hlavním úkolem. Kdysi to dělala. Vzpomeňme na diskusní televizní pořady 90. let. Pamatujete na pořad Sněží? Trval, nemýlím-li se, hodinu a půl a asi pět různě vybraných hostů v něm z různých hledisek probíralo jednotlivá témata. „Z očí do očí“ Antonína Přidala byla klasika. Byla řada dalších pořadů, jejichž názvy si už vůbec nedovedu ani vzpomenout, ale bylo jich mnoho. Naposledy jsem oželela „Bar Krásný ztráty“ Michala Prokopa. Jo, zbylo „Na Plovárně“… každých zhruba 14 dnů celých pětadvacet minut…

Veřejnoprávní média zcela rezignovala na dialog se svými diváky či posluchači, o ČTK a poskytování nekomentovaných zpráv nehovoříc. Místo hledání společného prostoru, dialogu a intelektuálního snažení – a to na všech úrovních – máme ČT Sport, kde kritizují sportovní chyby děvčete, které právě bojuje o zlatou medaili, a v Českém rozhlasu téže spílají. Stálicí našeho „demokraticko-kritického nebe“ pak je Václav Moravec, který si ovšem svou roli plete s moderováním pořadu „Chcete být milionářem“, když sám všechno ví, všude byl, všechno zná a nejspíš se narodil v kině… Za takovéto situace není divu, že se „lůza“ jak říká pan intelektuál Šafr, dožaduje… veřejnoprávního dialogu! A to dokonce i se Šafrem, který se nad ni vyvyšuje. Ptejme se, co z té „veřejnoprávnosti“ v tzv. „veřejnoprávních“ médiích zbylo. Jenom veřejné prachy – nic víc. Pokud by to mělo takto zůstat a volání po skutečné veřejnoprávní službě by nebylo veřejnoprávními médii vyslyšeno, tak se …odveřejnoprávní. Nelze přehlédnout, že veřejnoprávní roli již přebírají neveřejnoprávní média pracující na komerční bázi, která se, kupodivu, navzdory neexistující několikamiliardové finanční podpoře z veřejných zdrojů uživí. O tomto trendu svědčí nejen multitaskingová postava Jaromíra Soukupa na Barrandově, leč i třeba intelektuálně zdatná, a nejen prostorově nepřehlédnutelná postava Luboše Xavera Veselého a jeho XTV. O roli Parlamentních listů, kde si může každý blafat, jak chce, s ohledem na skutečnost, že tuto úvahu píši právě pro ně, pomlčím. V každém případě je zřejmé, že v dnešní postfaktické době už nejenom, že není jisté, kdo je ženská a kdo chlap, jak praví klasik (a to tentokrát ověřeně), ale taky to, co je a co není veřejnoprávní. Zbývá tedy vlastně otázka, o kom či o čem to vlastně pan Šafr mluví…

OTÁZKA Č. 3

Na Slovensku byl zavražděn investigativní novinář Ján Kuciak, který pracoval pro zpravodajský portál Aktuality.sk. Zemřela i jeho partnerka. Oba byli zastřeleni. Že jejich smrt souvisí s novinářskou prací Kuciaka už potvrdila policie. Novinář Ondřej Kundra na sociální síti poznamenává, že takto to dopadá, když někdo v legraci hovoří o zabíjení novinářů: „Chytnout za hlavu by se měli všichni ti, kteří novinářům vyhrožují. V Česku k jejich likvidaci nabádá například prezident Zeman, a není v tom rozhodně sám,“ psal na Twitteru. Měl by se změnit přístup k novinářům? Kdo by se měl chytit za hlavu?

Změnu postojů k novinářům vřele doporučuji. Začala bych změnou postoje k redaktorovi veřejnoprávního Českého rozhlasu Jankovi Kroupovi, který svými vykonstruovanými reportážemi dostal několik lidi do vězení a prokazatelně zmanipuloval minimálně jedny volby – minimálně ty, kde jsem do Evropského parlamentu kandidovala já. Myslím, že jeho trestní stíhání by bylo namístě, a nechápu, jak to, že dosud stíhán nebyl a není. Pravděpodobně to souvisí s tím, co tvrdí náš premiér-nepremiér, kterému sice jinak mám obtíže věřit dobrý den a nos mezi očima, ale jeho tvrzení, že v ČR lze objednat trestní stíhání ze své advokátní praxe zcela potvrzuji. Stejně tak jisté osoby prostě stíhat není možno. Na příklad novináři, kteří „chrání své informační zdroje“. Pan Janek Kroupa má na svém kontu nespravedlivé trestní stíhání několika lidí, aféry, které mnoha lidem zničily profesní či osobní život, prokazatelné politické manipulace. Výsledky jeho „investigativní novinařiny“ přinesly této zemi nezanedbatelné přímé škody – třeba nutnost několikamilionového odškodnění paní Věře Jourové za její nespravedlivé trestní stíhání, které Kroupa přímo zapříčinil. A jaký je výsledek pro něj? Novinářská cena za „investigativní“ žurnalistiku!

Dnes je situace taková, že novináři nenesou za svou práci sebemenší zodpovědnost. Jsou nepostižitelní více a mají větší imunitu než všichni ústavní činitelé dohromady. Takže, upřímně řečeno, nemohou se divit, že je někdy někdo zavraždí. Cestou práva totiž není možno „investigativního“ novináře zastavit. Zatím nelze nic říci o motivu vraždy Jána Kuciaka, ale pokud se prokáže, že měla přímou souvislost s jeho prací, je nutno toto brát jako odvrácenou tvář nepostižitelného postavení, které si novináři vydobyli. Pokud novináři ponesou za svou práci zodpovědnost jako každý normální smrtelník –  možná je nebudou vraždit… Když se ale všem jen vysmívají, že „chrání své zdroje“, a jsou naprosto nepostižitelní, není divu, že může dojít k takovýmto extrémním protiprávním krokům. Jen aby nebyla mýlka – doufám, že na základě tohoto mého stanoviska mi nezačne nikdo podsouvat, že schvaluji vraždu, ba dokonce vraždy! To v žádném případě! Poukazuji jen na to, že každé „zvýhodnění“ má i svou velmi odvrácenou tvář.

OTÁZKA Č. 4

Proběhly připomínky Vítězného února. Novinář Pavel Šafr napsal: Česká společnost je zasažená infekcí bolševismu, která měla v plebejském národě příznivé podmínky růstu. Rovnostářství, závist, xenofobie a nízký majetkový stav většiny obyvatelstva vedl už po první světové válce k rozšířenému názoru, že zemědělskou půdu je možné konfiskovat, a tedy ukradnout. Antiněmecká hysterie pak Čechy po další válce dovedla k myšlence okradení německých občanů, čímž byl tak masivně narušen právní pořádek, že následné znárodňování českého majetku už nepřišlo nikomu divné. Prosovětské a proruské emoce, touha krást, nedostatek slušnosti a náboženské víry, absurdní husitská legenda a rozvrat přirozených hodnot. To vše vedlo Čechy ke komunismu. V roce 1946 volilo komunistickou stranu více než 40 procent Čechů. Pro ruské okupanty jsme byli nádherné sousto. Sami jsme si v únoru 1948 vlezli na pekáč. Sovětští poradci mohli být s námi spokojeni.“ 

Je to správný historický výklad? Je naše společnost nemocná bolševismem? A hlavně: Je díky tomu teď ohrožena demokracie stejně jako v roce 1948?

To je otázka dlouhá jak pohádka – ovšem obsahem to je spíš takový porno komiks… Nebudu se stanoviskem pana Šafra zabývat, dovolím si však zhodnotit jeho vidění světa, a to takto: V historii existuje pouze jeden smrtelný hřích – a tím je retroaktivní posuzování. Posuzovat historické události z hlediska současnosti je ahistorické, neprofesionální, naprosto zkreslující, nutně vedoucí k nesprávným výsledkům a, abych to zkrátila, je to prostě totální blbost, ne-li něco horšího, však vy víte co.  Přesně to dělá pan Šafr. Hledí na události minulosti se znalostmi dalšího vývoje. Tedy přidává k těm událostem něco, co v té době neexistovalo – protože to přinesla teprve budoucnost. Seřazení příčin a následků pohledem do minulosti historie v zásadě umí. Avšak v žádném okamžiku přítomnosti neumíme nahlédnout do dalšího vývoje. Jen s obtížemi se můžeme dohadovat, jaký důsledek přinese ta či ona právě probíhající událost. Pan Šafr však zachází s historií právě tímto ahistorickým způsobem. To, co vydává za názory na historické události, je naprosto nepřípustné zjednodušování, překrucované do podoby, která se dnes jeví jako ideologicky výhodná. O profesionalitě – jak z pohledu historického, tak z hlediska literárního – si pan Šafr může nechat jen zdát…  A všimněte si, prosím, jak mohutně je v celém jeho názorovém spektru obsaženo ono pohrdání oním „plebejským národem, prolezlém infekčním bolševismem“. A jen on je šlechtic (o jednom dalším bych taky věděla) se 100% imunitou. Svým způsobem je pan Šafr v záviděníhodné pozici: jeho bohorovností a naprostým přesvědčením o své vlastní pravdě bych taky chtěla oplývat – kam se na to chodí? S takovýmto postojem je život pak o tolik jednodušší! Bohužel – není však o nic pravdivější…

OTÁZKA Č. 5

Rýsuje se pravděpodobná varianta vlády: kabinet ANO, ČSSD s podporou komunistů. I s ohledem na to, že si připomínáme kulaté výročí „Vítězného února“, co říci k tomu, že se u nás počítá s tím, že by se nějakým způsobem na vládě podíleli i komunisté?  Prezident Miloš Zeman také pojede na jejich sjezd. O čem to svědčí?

Svědčí to o tom, že ostatní politické strany nebyly schopny vymyslet, předložit a provést autentický volební program – jednoduše řečeno – alternativu ke komunistickému programu. Což tedy není smutné, to je přímo tragické… Z tzv. pravicových stran zbylo hejno pobíhajících strejců, kvokajících, že komunisty nééé, komunisty néééé. V advokacii platí takové jedno přísloví, totiž, že „nejlepším spojencem je blbost protistrany“. V politice, jak vidno to platí rovněž… Sobotkovskému křídlu sociální demokracie (nezapomínejme, že to je Sobotka a jeho melody boys, kdo má v poslaneckém klubu většinu, takže když mluvíme o vládě ANO se sociální demokracií, buďme, prosím, přesní a hovořme o vládě ANO s křídlem sociální demokracie Bohuslava Sobotky) a komunistům, ovšem především hnutí ANO zajistily volební vítězství neschopnost TOP 09, Starostů a nezapomenutelné ODS… Takže jestli někdo „nepobral“ poučení z komunistického vývoje naší země, tak to byly právě tyto politické strany. Říkám to velmi nerada, ale právě komunisté a sociální demokraté zůstali názorově a ideologicky konzistentní. Jenom si prostě počkali a pro antikomunistické voliče se poněkud přetransformovali do ANO. Tolik promrhaného potenciálu jako v tzv. „pravicových“ stranách se hned tak nevidí – a je to k pláči.

OTÁZKA Č. 6

„Pokud Česko podlehne blouznivcům prosazujícím Czexit, bude to ekonomická a civilizační katastrofa,“ říká komentátor Petr Honzejk a vůbec není sám, kdo vidí jen katastrofické scénáře, pokud by k vystoupení České republiky z EU došlo. Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý předpokládá po Czexitu krach firem, propouštění, a to možná i na desetiletí. Už samotný začátek debaty na toto téma podle viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy Radka Špicara vyděsil japonské investory, kterým musel údajně vysvětlovat aktuální politickou situaci. Co s tím? Nebylo by lepší vůbec tuto debatu raději zastavit? Ale jde to vůbec?

Zastavit debatu. Tohle sousloví už nikdy, ale, prosím, nikdy neužívejte. S debatou se dá dělat pouze jedna věc: vést ji. To, na co otázka Parlamentních listů poukazuje, není ovšem debata. To jsou výkřiky do tmy. Seriózní debatu na dané téma zcela postrádám. Jinak… jen tak mimochodem… opravdu jsem si nevšimla, že by v době, kdy jsme členem Evropské unie, ke krachu firem nedocházelo. Dochází, není jich málo a není to jen nějakou nedbalostí majitelů či vedení těchto firem. Je to dáno tím, že regulace ze strany Evropské unie už dochází k bodu, kterému se říká „mezní produkt“. Tedy, že náklady na udržení celého systému začínají převažovat nad přínosy tohoto systému samotného. Je tedy otázka, jak dál. Za sebe se domnívám, že z Evropské unie se vystoupit nedá. Což však neznamená, že v ní budeme navždy. Domnívám se, že Evropská unie se zhroutí svou vlastní implozí. To jsem zvědavá, co pak na to řeknou japonští investoři… Mimochodem – zrovna oni se svou letitou problematickou deflací a zhrouceným nemovitostním trhem v devadesátkách, kdy cena všech pozemků v Japonsku se souhrnně vyšplhala na čtyřnásobek (!!!) všech cen všech pozemků v USA a následně se propadla o 80 %, mají tak co mluvit. Ať nechaj na hlavě a snaží se popasovat se svou vlastní nekonečnou ekonomickou recesí.

OTÁZKA Č. 7

Novinářka Petra Procházková nechce, aby o ní „rozhodovali nevzdělanci a tupci, ignoranti s fašistickými sklony a manipulovatelné mozkové trosky“. Na sociální síti Facebook se takto rozepsala o referendu. Doufá, že nepřipustíme, aby o složitých a odborných věcech rozhodovali lidé, které to vlastně ani nezajímá a dokáží jen opakovat tupá laciná hesla o tom, jak nám EU zakazuje to či ono. Přidala i výzvu: „Piráti! Vzpamatujte se! Tohle není transparentní svoboda, co předvádíte, ale totální hazard a nezodpovědnost.“ Co říci k názoru, že v referendu by rozhodovali „tupci, ignoranti…“ atd.? SPD spolu s ANO a KSČM pokročilo při jednání o zákonu o obecném referendu. Jste vy pro refendum o setrvání v EU? 

Otázka Parlamentních listů je uvozena názory Petry Procházkové. Právě její postoj je živým důkazem onoho pocitu nadřazenosti znalých intelektuálů (a tím paní Procházková bezesporu je), jejich odtrženosti od vlastního národa, a především úplným nepochopením toho, co demokracie je a k čemu má demokratické rozhodování sloužit. Napíšu to znovu: demokratická forma vlády, tedy vláda většiny, má sloužit k ochotě této většiny nést za sebe zodpovědnost. Moc a zodpovědnost jsou spolu nejenom neoddělitelně spjaty, ale vzájemně se podmiňují. Kde není moc, tam není zodpovědnost. Velmi dobře to je zdokumentováno na Romech. Ti nemají vůbec žádnou moc ovlivnit svůj život národa, velmi často mají minimální možnost ovlivnit i svůj osobní život. Výsledek? Totálně se vzdali jakékoliv zodpovědnosti za sebe samé. Zaparkovali na úřadech práce k výplatě sociálních dávek a gádžové – starejte se. To, že jsme je tam zaparkovali MY, těm „znalým intelektuálům“, jako je paní Procházková, zcela uniklo. A dnes by nás vlastně chtěla vidět v téže pozici, jako jsou ti Romové zbavení všeho kromě závislosti na státu.

Pokusím se uvést ještě jeden příklad, snad pochopitelnější, jak by to s tím rozhodováním v referendu mělo být. Každý z nás je denně účastníkem jednočlenného referenda. Každý z nás se denně stokrát rozhoduje – a mnohdy nesprávně, špatně. Ať už z neznalosti, z nedostatku informací, z nedostatku intelektu, nebo z lenosti. Máme být tedy my všichni zbaveni možnosti se rozhodovat v našich soukromých věcech proto, že se rozhodujeme také špatně? Má být i paní Procházková zbavena možnosti rozhodovat o sobě samé? Anebo ona, paní Dokonalá a Božská, nikdy žádné špatné rozhodnutí neudělala?? Fííí ha!  Jestli ne – na Hrad s ní! I když představa, že by prezidentem byla osoba nechybující, mne děsí snad víc než kterýkoliv z reálných prezidentů i kandidátů, včetně Gottwalda, Husáka, tetovaného Vladimíra Franze (Kampak se nám z veřejného prostoru vytratil pan kandidát?) či kohokoliv dalšího…

Takže závěrem ještě jinak. Je nepochybné, že řadu lidí politika, respektive věci veřejné nezajímají. Což je zásadní chyba. Tuto chybu ale opravdu nelze odstranit tím, že jim účast na rozhodování o věcech veřejných zakážeme! To je přece úplně absurdní!!! Můj lék na nezájem lidí je přesně opačný: VÍCE referend, o VÍCE věcech. Na VÍCE úrovních. A především: VÍCE, naprosto NEJVÍCE  debat o veřejných  věcech ve veřejném prostoru! Čímž se dostávám kruhem k jedné z předchozích otázek… že by veřejnoprávní média???

Na závěr už jen doporučená četba:

Nedávno se mi dostala do rukou knížka prominentního britského historika, Paula Johnsona, s názvem „Intelektuálové“ (nakl. LEDA s. r. o., Vožice, 2012, ve spolupráci s nakl. Rozmluvy, Praha). Je to kromobyčejně zajímavé čtení. Ze zadní strany knížky vyjímám: „Paul Johnson ve své nejslavnější knize brilantně analyzuje nejhorší z lidských chorob – intelektualismus. Na životě a díle známých osobností ilustruje britský historik ono zvláštní přesvědčení (polo)vzdělanců, že jsou povoláni rozumět všemu: morálce, politice, ekonomii, náboženství, filosofii, ba i smyslu dějin a řádu světa. Ze svých amatérských představ vytvoří světonázor, jako by si ani neuvědomovali, že lidské vědění je omezené a odbornost v jednom ohledu nutně nezaručuje autoritu v disciplíně odlišné. Co ale u hlasatelů nového a „lidštějšího“ světa překvapí nejvíc, jsou časté morální debakly a místy až monstrózní podlost, jíž se vyznačuje jejich soukromý život. V dalekosáhlých plánech na zlepšení podmínek lidstva jako celku totiž dočista zapomněli na konkrétní lidi – především na své nejbližší.“

Nu a to by bylo pro dnešek tak vše… Je toho osm stran textu, takže předpokládám, že mi zase řada lidí bude spílat, že to je dlouhý… Ano, je to dlouhý. Debata nad tím, jak vést společnost, jak má společnost fungovat, jak se mají na jejím řízení a životě v něm podílet její členové, to je totiž nejenom dlouhá debata – to je NEKONEČNĚ DLOUHÁ debata! Což je správné… Těším se na své čtenáře zase někdy v dalším pokračování tohoto nekonečného příběhu.

Srdečně zdravím,

Klára

(uveřejněno v Parlamentních listech dne 28. 2. 2018 na https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Klara-Samkova-Luza-si-chce-povidat-panove-z-CT-EU-se-zhrouti-Kdyby-se-prizivnici-z-neziskovek-meli-zivit-rukama-zahynou-v-pangejtu-526146)

Posted in Nezařazené

Je možné objednat si trestní stíhání?

Dne 5. 2. vyšel v Lidových novinách „právní barometr“ na tuto otázku:

„Považujete za přijatelné výroky premiéra a prezidenta, že si lze v Česku objednat trestní stíhání? (Premiér Babiš o tom mluvil v Poslanecké sněmovně souvislosti s kauzou Čapí hnízdo, prezident Zeman v souvislosti se stíháním Aleny Vitáskové. Máte případně nějaké zkušenosti ze své praxe? Co jejich výroky vzkazují společnosti?)“

Moje odpověď se tentokrát neshodovala s odpovědí mých kolegů, kteří byli povětšinou pohoršeni, že někdo něco takového vyslovil. Povětšinou docházelo k personalizovaní té otázky, totiž, že se vztahuje vůči panu Babišovi. Dle mého názoru druhořadé, ke komu se tato otázka vztahuje,i když připouštím, že to je  matoucí.  Ono totiž vůbec nejde o Babiše…

Moje odpověď byla tato:

„Trestní stíhání už opravdu léta na objednávku funguje, a to ve třech stupních:

ZAPRVÉ – zatím to bylo ve většině případů obráceně: totiž, že určité osoby prostě nebylo možno stíhat, ani kdyby se člověk na hlavu postavil a odrážel se ušima… Boj se státním zastupitelstvím i policií připomínal boj papírové váhy se zápasníkem sumo. Ani naprosto perfektně připravené trestní oznámení, podložené důkazy, nevede v případech, kdy je osoba, vůči níž se oznámení vztahuje, osobou „chráněnou“ k zahájení trestního stíhání. Někdy – v mizivém procentu, či spíše promile případů – se to podaří překonat, ale pouze neustálým formálním tlakem, který je úplně mimo možnosti neprofesionálů. Mimochodem – ve vytváření mediálního tlaku na nezahájení trestního stíhání „chráněné“ osoby jedou i Lidové noviny. Mohu prokázat.

ZADRUHÉ – druhý stupeň bylo, že se určité osoby začaly stíhat, i když jim původně byla slíbena beztrestnost, ale ta se přestala hodit. Typickým případem je bývalý poslanec Petr Wolf – přeběhlík ČSSD, který podpořil Topolánkovu vládu. Dál jsem k tomu vázána advokátním tajemstvím, čehož upřímně lituji.

ZATŘETÍ – to je ten případ trestního stíhání na objednávku.  To může mít dvě podsekce:

a) načasování trestního stíhání – to je dle mého názoru případ A. Babiše

b) úplné zahájení trestního stíhání z důvodů politických, ideologických, případně konkurenčního boje…. Myslím, že pro ten  konkurenční boj by se už příklady našly, i když tam to jede spíše přes insolvenci…

Výroky premiéra i prezidenta vykreslují realitu našich orgánů činných v trestním řízení. Po 24 letech advokátní praxe prohlašuji, že jejich výroky jsou oprávněné.

Posted in Nezařazené

K výročí 25. února o islámu

Nekonečné konverzace, nekonečné komunikace. Stále znovu a znovu se objevuje idea „dvojího islámu“ – toho hodného, laskavého, kooperujícího a téměř lidskoprávního a toho druhého, zneužitého – teroristického.
I nadále s tímto názorem zásadně nesouhlasím. Stejně, jako neexistuje „teroristický islám“ neexistuje ani „neteroristický islám“.  Existuje pouze islám coby ideologie, která je tu méně, tu více liknavě naplňována tak, jak to odpovídá lidské přirozenosti dělat či nedělat veškeré věci tu více, tu méně liknavě. Jsem přesvědčena o tom, že islám je ve své podstatě nepřátelský životu a ve své podstatě má už naprogramovanou neustálou rozpínavost a totalitní přímus. S výjimkou Španělska islám nikdy odnikud neodešel… (respektive, ze Španělska byl obrovským celoevropským úsilím vytlačen). Stále zabírá nová a nová území. Severní Afrika a Irák byly původně křesťanské země. Afghánistán buddhistický, Pákistán hinduistický, Írán zoroastriánský. Sýrie je biblická země… a co z ní zůstalo..
Podle některých názorů za rozbitou Sýrii může v zásadě Západ. S touto ideou nemám problém, případ Libye ukazuje, co se stane, když se ten „vývoz demokracie“ opravdu podaří. Ovšem zcela se vzpírám dalšímu obvyklému odůvodnění, totiž, že za současnou migrantskou  situaci v Evropě  může tak zvaný  takfirismu, tedy, v zásadě vzájemné obviňování se ze sektářství a „nesprávného“ islámu.
Tento fenomén a jeho obsah je v Evropě, která má za sebou mnohasetletou historii protestantského hnutí, celkem jasný. Avšak není islámu, ke kterému by se evropská duše mohla přiklonit… snad jen súfismus, který je ovšem herezí jak pro šíity tak pro sunnity… Za zmínku také stojí  albánská odnož islámu zvaná „bektaši“, ovšem to už je hereze par excellence, promíchaná navíc  s kryptokřesťanstvím, a to jak v katolické tak pravoslavné formě…
Takfirismus by mohl vysvětlit vzájemné boje mezi jednotlivými muslimskými státy, případně občanské války uvnitř těchto států. Ale naprosto nevysvětluje „Drang nach Europe“, jehož jsme svědky a budoucí obětí. I zde totiž platí, že muslimové sice útočí proti sobě navzájem, avšak ve směru ke káfirúm, nevěřícím, jsou jako mávnutím kouzelného proutku jednotní…
Islám není náboženství, nebo, řečeno jinak, není JEN náboženství, anebo, řečeno nejlépe islám není PŘEDEVŠÍM  náboženství. Je to celý právní systém, který si uzurpuje oprávnění rozhodovat i v nenáboženských záležitostech.  Do tohoto stádia na příklad  křesťanství nikdy nedospělo. I ve středověku, když bylo křesťanství světsky mocensky  nejsilnější, existovala oblast práva, kterou církevní právo neregulovalo – a toto „světské právo“ je nyní základem našeho právního řádu,  když církevní právo se dostalo na úroveň – řeknu to velmi zjednodušeně a prosím, aby to nebylo vnímáno jako dehonestující vyjádření – práva spolku. Nic takového islám nemá a odmítá mít. Neexistuje neislámské právo… I právo, které má svůj původ v neislámských zemích a je inkorporováno do právního systému toho kterého muslimského státu, nesmí odporovat právu šaría…
Kromě toho, že je islám řízen islámským právem, je také samostatným ekonomickým zřízením. Má svá vlastní pravidla – a ta jsou velmi jiná, než pravidla, vycházející z našeho právního řádu a z našich ekonomických zvyklostí.
Dovolím si připomenout, čím je podle základů právní teorie samotné právo: právo je způsob organizace společnosti.  Islám má svoje právo, svůj způsob organizace společnosti a není možné, aby tyto dva systémy fungovaly zároveň. V zásadě dochází ke znovuobživnutí tzv. personalizace práva. To znamená, že každý člověk si „nese s sebou svůj právní řád, ať je kdekoliv“.  Což je koncept, který byl v Evropě opuštěn roku 212, vydáním ediktu „Constitutio Antoniniana“, na jehož základě obdrželi všichni svobodní mužští obyvatelé římské říše plnoprávné římské občanství. Důvod byl jasný – pluralita právních řádů nefunguje. V případě souběžné koexistence různých právních systémů vyvstává nutnost vydávání „kolizních norem“ tedy právních norem, které neurčují nic jiného než to, kdy a jak se ten který právní řád použije. Což je další nesmírná komplikace, která zásadním způsobem znesnadňuje existenci práva jako takového, jeho vymahatelnost – a tedy i odůvodněnost jeho existence.
To je také rozdíl mezi muslimskými „přistěhovalci“, případně „migranty“ a jakýmikoliv jinými…. Nikdy žádní jiní migranti, přistěhovalci, utečenci, uprchlíci, etc. etc. etc. neusilovali o nastolení svého vlastního  právního řádu v „hostitelské“ zemi….
Proto považuji islám za smrtelné nebezpečí. Jedná se totiž o nebezpečí, které má SYSTÉMOVÝ základ.
Myslím, že je vhodné si to připomenout právě dnes, ve výroční den,kdy jedna taková „systémově nebezpečná ideologie“ u nás zvítězila…
Prosím, pokládejte tuto moji úvahu za příspěvek k antioslavám 70. výročí „vítězného“ 25. února…
Posted in Nezařazené

O prezidentské debatě v Karlíně – akademik je z Marsu a Zeman ze Země

Ráda bych shrnula závěrečné dojmy ze včerejšího večera v Karlínském divadle z prezidentské debaty. A to takto:
 
AKADEMIK JE Z MARSU A ZEMAN…ZE ZEMĚ…
 
Pro všechny, kdo nic netuší o vědecké práci a Akademii věd (vyrůstala jsem v rodině se dvěma vědci, táta pracoval 30 let v jednom z ústavu AV, takže jsem to měla z první ruky). Věda je velmi specifická oblast lidského působení, a to bez ohledu na obor, ve kterém ten který vědec působí. Je to svět sám pro sebe, ve kterém dotyk z realitou se děje … spíše se neděje. V tomto světě platí trochu jiné zákony, než ve světě normálním, což je částečně dobře, protože věda ke svému spokojenému životu a rozvoji potřebuje poněkud jiné prostředí než je „běžný“ život. Což není o nafoukanosti, ale o funkčnosti.
Obdobně svá specifika vykazuje i politika, která je rovněž samostatnou profesí. A to je to, co panu Drahošovi a jeho podporovatelům naprosto uniká. Byla bezmezná chyba postavit proti Zemanovi pana Drahoše a nikoliv pana Fišera, který jako diplomat věděl, alespoň méně vzdáleně, než ostatní, co to politika je. Ve skutečnosti jediným, kdo by býval byl schopný prezidenta Zemana „utřít“, byl kandidát Topolánek. Kde ovšem narazil na nevyřešené záležitosti ODS, se kterou je stále, ať chce či ne, v očích veřejnosti spjat.
Pokusím se ve své úvaze zajít ještě dál: Politika je natolik svébytnou profesí, ke které je nutno mít jednak znalosti, jednak talent, že k jejímu výkonu nestačí ani humanistické vzdělání, které má k ní zajisté blíže než fyzikální chemie. O tom svědčí očividná neschopnost prof. PhDr. Petra Fily, Ph.D., předsedy ODS, občanskou profesí politologa, vést úspěšně svoji stranu. Jestliže je někdo politologem, vůbec to neznamená, že je politikem. Z téhož důvodu „vyhořel“ i prezidentský kandidát pan Horáček, který si svůj doktorský titul z antropologie mohl tak právě zastrčit za klobouk hned vedle sojčího peříčka.
Podporovatelé pana Drahoše soudí, že byl prezidentem Zemanem napadán, že „zvítězil, protože byl slušný“. Je to fatální nedorozumění, srovnávání nesrovnatelného – protože jiného. Byla to debata muže, který je zvyklý vést a k a d e m i c k é diskuse s mužem, který je převelice zběhlý v tom vést p o l i t i c k é diskuse. Tedy, nebyl to rozdíl ve schopnostech, ale v kategoriích. A abych to přiblížila ještě víc: není to rozdíl mezi tanci na ledě a sportovní bruslařskou exhibicí, ale je to jako když bruslař vstoupí na vzpěračské pódium anebo vzpěrač na lední plochu. Oba mohou být skvělí sportovci – ale ve své vlastní disciplíně. Polyhistorů je prostě převelice málo a obvykle se stávají hrdiny literárními či filmovými. Vyniknout dnes v jakémkoliv oboru je výsledkem (kromě talentu a uplatnění jednoznačného záměru, tedy motivace) celoživotní práce. Psychologové mluví o „pravidlu 10.000 hodin“ – pouze pokud děláš jakoukoliv činnost 10.000 hodin, staneš se v ní mistrem. Tedy, lépe řečeno, m ů ž e š se v ní stát mistrem…
Z tohoto hlediska se pokusím včerejší debatu prezidentských kandidátů zhodnotit takto:
Zcela pomíjím osobní kvality či nekvality pana Drahoše. Neznám jej osobně, veškeré informace jsou zprostředkované. Avšak zcela nezprostředkovaně mohu říci, že to NENÍ POLITIK. Proto není způsobilý být prezidentem této země. I kdyby byl svatý, ze zlata a slonoviny, jsou to j i n é vlastnosti, než ty, které politik potřebuje. K těm, kteří říkají, že prezident nemá takové pravomoci, aby nutně musel být politikem vzkazuji: není političtější funkce v naší zemi, než funkce prezidenta – a to právě proto, že nemá téměř žádné pravomoci. Protože pak k výkonu funkce zůstávají už jen ty neviditelné – p o l i t i c k é nástroje, kterými se politika řídí. A o těch pan Drahoš neví nic.
Osobně mi je líto, že názoroví oponenti pana Zemana si vybrali právě tohoto protikandidáta. Před pěti lety, kdy oponentem pana Zemana byl pan Schwarzenberg, stál proti dnešnímu prezidentovi alespoň opět politik. Tedy člověk, s nímž bylo možno názorově nesouhlasit (a to i hluboce), ale zápas se odehrával na kolbišti, ve kterém oba soupeři zápasili ve stejné disciplíně. Zde tomu tak není.
Za mne mi to je opravdu líto a budu převelice doufat, že ať letošní prezidentská volba dopadne jakkoliv, tak se za dalších pět let vynoří nový kandidát, který bude splňovat základní kriteria pro převzetí úřadu prezidenta: bude sice (nebo možná) nestranným, ale bude p o l i t i k e m.
Posted in Nezařazené

O stíhání premiéra

Protože se všichni hádají o prezidenta, je dobré také připomenout kauzu premiéra. Ten tvrdí, že jeho stíhání je účelové. Za sebe s tímto jeho výrokem SOUHLASÍM. Jen bych je ráda zasadila do poněkud obecnějších konotací práva obecně:

Podle mého názoru se jedná o iluzorní fakta poskládaná tak, aby zakládala skutkovou podstatu trestného činu.
Jak je vůbec možné, že toto „skládání fabrikátu“ vzniká? Umožnila to změna trestního řádu, ke které došlo v roce 1993. Před tímto datem k obvinění konkrétní osoby, aby ji bylo možno stíhat, se vyžadovalo, aby bylo už ve fázi vznesení obvinění prokázáno, že se 1/ skutek stal, a 2/ že skutek je trestným činem,. K tomu sloužilo tak zvané „trestní stíhání ve věci“, v jehož rámci bylo možno opatřovat plně způsobilé – i před soudem použitelné – důkazy, na rozdíl od současného stavu, kdy k zahájení trestního stíhání cestou obvinění konkrétní osoby se vyžaduje jen určitá vyšší míra pravděpodobnosti o zmíněných dvou okolnostech, a dokazování je možno provádět až proti obviněnému.
Přitom, jak známo „sprostý podezřelý“ nemá prakticky vůbec žádná práva, nemá dokonce ani právo vědět, že se stal podezřelým – a obvykle se to dozví až ve chvíli, kdy je předvolán na polici k „podání vysvětlení dle §158“. Nemá ani právo se dozvědět, že už podezřelým není!!! Diskutabilní je samotné získání své vlastní výpovědi coby „podezřelého“, a to přes to, že existuje nikoliv ojedinělá soudní judikatura o tom že vlastní výpověď je projevem osobní povahy a tudíž má každý právo zápis své vlastní výpovědi obdržet. Vzdor tomuto je „vylomení“ vlastní výpovědi z PČR velmi často otázkou přímého nátlaku na PČR v kategorii „vyhrožování právem“.
I toto je, mimochodem, důvodem mojí standardní rady, kterou dávám všem, kteří za mnou přijdou s žádostí o radu z oblasti trestního práva: jako sprostý podezřelý prostě potlačit přirozený pud „budu spolupracovat – však jsem nic neudělal“ a výpověď odmítnout. Ať si páni policisté ty důkazy shromáždí sami…

Zpět ale k tématu: právě změna trestního řádu je okolností, která přímo nabízí možnost likvidace nepohodlných osob cestou trestního obvinění. Přitom nemusí jít jen o dehonestační záměr, ale také třeba o likvidaci obchodní/výrobní konkurence či údajné trestné činy, které mají přímou souvislost s vypořádáním společného jmění manželů. Nastane-li při prověřování taková „vyšší míra pravděpodobnosti“, je policejní orgán povinen neprodleně zahájit trestní stíhání. Takže v tom lítáte… a ani nemusíte být Babiš…

Posted in Nezařazené

O demokracii a podobných věcech

Bylo to na jedné z prvních schůzí Federálního shromáždění v létě 1990, kdy se ozval z pléna poslanec a pozdější ministr kultury Pavel Dostál a protestoval proti způsobu hlasování. Stejně jako tehdy já totiž nepochopil, že ke konečnému znění zákona se propracovává postupnými hlasováními o pozměňovacích návrzích, takže nakonec se výsledné znění právní normy kroutí jako had, jehož jednotlivé části těl navíc vůbec nemusí být navzájem přizpůsobené. Legislativa, jak jsme společně zjistili, je něco jako tvorba středověkých či starověkých chimérických zvířat: tělo lva a drápy orla, ocas hadí, obličejem se to tváří jako člověk. Oba jsme se původně domnívali, že o jednotlivých verzích zákona se hlasuje jako o celcích. Člověk (ano, i poslanec je člověk) si vybere ten, který se mu líbí nejvíce a u které verze se shodne nejvíce hlasujících, ta verze zákona je přijata. Místo toho však tvorba zákona nabírá nejrůznější zákruty. Jedním z nejdůležitějších momentů práce poslance je vysledovat, do jaké míry se na základě přijatých pozměňovacích návrhů může s konečným zněním zákona ztotožnit – a tím pádem pro něj hlasovat – anebo neztotožnit, a tudíž pro něj nehlasovat. Prakticky nikdy se nestane, že by byť i jen jediný poslanec ze zákonodárného sboru byl s konečným zněním zákona spokojen. Vždy se podle někoho najde něco, co by bylo potřeba ještě vylepšit, dodat, případně odebrat. To, o co se bojuje, o co se hlasuje, je poměr toho přijatelného a nepřijatelného. Když to je 80 ku 20 tak to je skvělé. Když to je 70 ku 30, tak je to dobré, 60 ku 40 začínají pochyby, jestli to má smysl… a v obzvlášť vypjatých chvílích se můžete dopracovat k tomu, že se z 51 % se domníváte, že zákon je potřebný a je nutno jej přijmout a z 49 % je předmětný návrh zákona katastrofa…

Sama jsem si tím prošla za ty dva roky svého poslancování mnohokrát. Někdy byla situace tak napjatá, že jsem se musela uchýlit na jediné jakž takž soukromé místo, které ve „Federálu“ bylo, totiž dámské záchodky (zapomeňte, že by poslanci měli své kanceláře!) a tam jsem plakala. Vzteky. Naštváním. Bezmocností. Ponížením. Pak jsem si umyla oči a šla jsem za skřípání zubů hlasovat.

Asi nejhorší situaci jsem zažila při projednávání zákona o mimosoudních rehabilitacích – restitucích, kde jsem byla spolu s Rostislavem Senjukem a Václavem Bendou zpravodajkou k zákonu, takže jsme jednotlivé pozměňovací návrhy fakticky představovali. Bylo jich nepočítaně a ty, které jsem považovala za obzvláště nutné, za ty, které by mohly dle (nejen mého) názoru přispět opravdu podstatně ku zlepšení zákona, padaly pod stůl jeden za druhým. Zákon začínal dostávat zcela šílenou podobu, protože mnoho kolegů poslanců již mělo na mysli zákon o tzv. velké privatizaci, o kterém se mělo hlasovat vzápětí – a považte, kdyby se restituovalo přespříliš, nebylo by co privatizovat, že…

Okolo půlnoci jsem byla už úplně vyčerpaná, na dně svých sil a v zásadních pochybnostech, jestli vůbec má smysl zákon ve znění odhlasovaných pozměňovacích návrhů přijímat. Moje rozpoložení zpozoroval vedle mě sedící předseda vlády Marian Čalfa. Naklonil se ke mně a tiše mi pošeptal: „Paní poslankyňa, stále to je vládny návrh – ešte stále jej môžem stiahnuť“. Jako kdyby do mne vjel blesk…  Přestala jsem se soustředit na jednotlivé nedokonalosti, ba i očividné chyby zákona (některé z nich se podařilo napravit rozhodnutími Ústavního soudu v roce 1993, i když zdaleka ne všechny) a celý zákon jsem uviděla v jeho celistvosti. Byl to podobný pocit, jako popisují ti, kteří přežili svou klinickou smrt a viděli, jak se vznáší nad svým vlastním mrtvým tělem. Následoval obrovský příliv energie, který pramenil právě z onoho celostního poznání – a hlasování jsme dotáhli do konce, který byl nakonec úspěšný.

Slova Mariana Čalfy měla zásadní (byť skrytý) význam nejen pro tento zákon, ale stala se jedním z kamenů, na kterých jsem postavila svůj život. „Stiahneme to?“ Ptám se vždycky znovu a znovu, když se dostávám do nejednoznačné situace…. a snažím se dostat do onoho „flow“, který mi umožní celostní pohled a rozhodnutí, ve kterém to správné převáží nad nesprávným.

Mnozí si nyní mohou říci, že výše popsaná epizoda je důkazem toho, jak je politika špinavá a plná kompromisů. Ano, je plná kompromisů. Avšak nejen politika. Kompromisy děláme každý den – a mnohokrát. Lidé jsou živočišný druh vyznačující se mimořádnou sociabilitou. To, že „si děláme, co chceme“ je z velké části iluzí, protože naše možnosti jsou vždy ovlivněny řadou faktorů, které těžko můžeme změnit. Každý můžeme vydat úsilí na jejich změnu – a taky musíme. Ale tvrdit, že výsledek čehokoliv – soukromého života, podnikání, zaměstnání, je 100 % výsledkem jen a pouze našeho rozhodnutí, na které nemají ostatní lidé žádný vliv (a to nemluvím o počasí, socio-ekonomickém statutu, intelektu a ani náhodě, která nás ovlivňuje víc, než si myslíme), je prostě nesmysl. Vždy a ve všech směrech se jedná o kompromis. Jediné, o čem můžeme ve skutečnosti opravdu rozhodnout je, co je pro nás z těch 51 % přijatelné, a co nikoliv.

V podobné situaci se nacházíme nyní, před druhým kolem prezidentských voleb, kdy je národ rozdělen na „zemanovce“ a „drahošovce“ a výrazy obou táborů a jejich přívrženců ve směru k táboru opozičnímu již dávno přesáhly mez, kterou by bylo možno nazvat „přesvědčování oponentů relevantními nástroji, zejména fakty a argumenty“.

Než se pustím do identifikace toho, o co dle mého názoru ve skutečnosti ve volbě českého prezidenta jde, dovolím si předeslat jednu velmi důležitou informaci, která, žel, v rámci vzájemného spílání nezazněla. Obecně se má za to, že důvodem, proč se konají referenda nebo celonárodní hlasování je nalezení NEJLEPŠÍHO kandidáta, případně přijetí NEJLEPŠÍHO rozhodnutí. To je fatální omyl. Důvodem takovýchto hlasování je přijetí nikoliv nejlepšího, ale MAJORITNĚ PŘIJATÉHO rozhodnutí. Ano, na velikosti záleží. S rozhodnutím je totiž spjatý jeden velevýznamný životní aspekt, který platí jak pro jedince, tak i pro národy. (Předesílám: vždy, když hovořím o národu, mám na mysli národ politický, tedy „národ“ sdílející jeden stát a jednu jurisdikci, nikoliv národ v etnickém, či nedaj bože dokonce v rasovém slova smyslu). Tímto aspektem je zodpovědnost. Pouze tehdy, jestliže můžete o svém osudu spolu/rozhodnout, můžete za něj nést zodpovědnost. Jde tedy o to, aby se hlasováním národ sjednotil, ZA CO chce nést zodpovědnost. V našem případě jde o rozhodnutí, za činy KTERÉHO PREZIDENTA chce nést národ zodpovědnost.  To, že jedna strana „vyhraje“, vůbec neznamená, že ona vyhravší majorita udělala správné rozhodnutí. Je to zase úplně stejné jako v soukromém osobním životě. Jen za to, co můžete ovlivnit, o čem sám (i u vědomí veškerých limitů, nastíněných výše) člověk rozhodne, je ochoten nést zodpovědnost. Jestliže je výkon volby – a tím výkon zodpovědnosti – odepřen, přechází osoba (či národ) do apatie, ze které jej může vytrhnout pouze nová šance vzít osud do svých rukou. Proto dle mého názoru argumenty, že někdo má pravdu či nemá pravdu, je argumentem až druhotným. Podstatou svobody je i svoboda se mýlit.

Z prezidentského klání je zřejmé, že voliči se rozdělili do dvou táborů, z nichž každý zobrazuje jeden úhelný problém, kterému Česká republika ve své podstatě čelí.

První hrozbou je naše propojení s Čínou, což je tvrdá komunistická diktatura nakombinovaná s ekonomickým kapitalizmem, připomínajícím svými vnitřními vztahy polovinu evropského devatenáctého století. Je to země s obrovským ekonomickým potenciálem, avšak s nedostatkem surovin. Země, která si po tisíce let o sobě myslí, že všichni ostatní jsou barbaři. S tímto totalitním kolosem je volně propojeno Rusko, k jehož globálním zájmům je rovněž možno pociťovat – řečeno diplomaticky – značnou nedůvěru, pramenící právě z toho, že po formální stránce komunistickou diktaturu překonala, avšak o realitě tohoto překonání můžeme mít odůvodněné pochybnosti.

Druhou hrozbou je islám, opět totalitní ideologie, navíc převlečená za náboženství a dožadující se a zneužívající naše právo na svou ochranu právě z tohoto důvodu. Muslimské země jsou bohaté na suroviny, jmenovitě ropu, kterou zbytek světa nutně potřebuje (pravděpodobně včetně Číny) a z valné části drží vládou nad touto surovinovou základnou zbytek světa tak říkajíc pod krkem. Muslimové jsou přesvědčeni, že nevěřící jsou neplnohodnotné bytosti, které, pokud na islám nepřestoupí, si nezaslouží sebemenší ochranu. maximálně mohou muslimům sloužit.

Ve své nadřazenosti si je čínský i muslimský názor na ne-Číňany a ne-muslimy v podstatě velmi blízký.

Podle mého názoru je vnímání OBOU ideologií jako zásadních hrozeb zcela relevantní.  To, o co jde, jsou perspektivy, které nám (a zde si dovolím paušalizovat, nám Evropanům a Američanům, nám nositelům euroamerické kultury, nám, kterým, možná s obrovskými chybami, jde o blaho světa jako celku, a to bez ohledu na ideologii) ta či ona hrozba nabízí, že bychom jí mohli proplout sice „se ztrátou desítky“, ale přece se zachováním vlastní integrity, vlastní duše.

Lapidárně řečeno, prezident Zeman považuje za akutnější hrozbu naší zemi ze strany islámu, prezidentský kandidát Drahoš a jeho podporovatelé považují za větší hrozbu Čínu a potažmo jejího lehce liknavého spojence s vlastními dalšími zájmy, totiž Rusko.

Než se pustím do dalšího rozboru, dotknu se ještě vedlejších aspektů.

1) Především – příští civilizační střet se odehraje zcela bezpečně mezi Čínou a islámskými státy. A to nejen proto, že Čína je jediná schopná se islámské agresi úspěšně postavit, ale především proto, že půjde o střet ekonomicko-politický. To se jednoznačně rýsuje již v Africe, kde euroamerická civilizace i se svou veškerou „humanitární pomocí“ fatálně selhala a Afrika se dostává pod zásadní vliv Číny. Lze očekávat, že z ekonomických důvodů se s různými Boko Haram a podobnými útvary Čína dříve či později zcela pragmaticky vypořádá. Lze předpokládat, že od rovníku pak půjde směrem nahoru a nespoléhala bych na to, že Sahara ji zastaví.

2) Druhým aspektem je, že kromě islámských států a Číny neexistuje geopolitický útvar, který by byl schopen/ochoten do tohoto střetu civilizací vstoupit, případně mu zabránit. Jižní Amerika má dost svých problémů, zejména ekonomických a je relativně od místa střetu nejvzdálenější. Totéž platí pro Austrálii, která navíc čelí přílivu islámu ze severu a zatím se vůbec nezdá, že by tento problém dostatečně reflektovala – rozhodně ne tak, aby se před ním ochránila. Austrálie je na tom obdobně jako Evropa, ovšem s tím drobným rozdílem, že se v ní nacházejí další suroviny, potřebné k rozvoji – snad kromě masivních ložisek nafty. USA se snaží vyřešit své problémy – a že jich není málo – přičemž zásadní kartou je blíže neurčená míra vlastnictví amerického národního bohatství čínskými subjekty či přímo vládou, a to včetně amerických vládních dluhopisů. Indii nepočítám – opět má svých starostí více než dost. Částečně je paralyzovaná střetem s islámem již nyní: vždyť se úplně zapomnělo, že součástí Indie byl původně i Pákistán a důvodem jeho odtržení byla právě převaha islámu na jeho území. Z druhé strany je Indie ohraničena malou, leč opět islámskou Bangladéší a ze severu se na ni valí Čína. Indie to v následujícím střetu rozhodně nebude mít jednoduché.

3) Evropa je naprosto zanedbatelná část zeměkoule. Už Čingischán se odtud dobrovolně vrátil, protože byla příliš chudá. Je fatální chybou islámských zemí, které o získání Evropy usilují, když se domnívají, že dobývají bohatý kontinent. Jediné bohatství Evropy jsou její obyvatelé se svými kulturními návyky. Pokud nebudou tyto návyky a tito obyvatelé chráněni, z Evropy se rychle stane druhá Jihoafrická republika nebo Zimbabwe.

4) Skutečným paradoxem je, že obě strany, tedy Čínu, potažmo Rusko na straně jedné a islámské země na straně druhé vyzbrojila (a to jak proti sobě navzájem, tak i proti ní samotné) právě euroamerická civilizace. Je to euroamerická (tedy naše) průmyslová revoluce, naše vynálezy a naše dovednost, která vytvořila globální společnost. I u vědomí obrovských úspěchů a neuvěřitelného rozvoje jihovýchodní Asie, Japonska, Číny a mrakodrapů v islámských zemích, nelze než konstatovat, že se u nich jedná v nejlepším případě o rozvíjení euroamerické kultury. V horším – dle mého názoru nepoměrně častějším případě – se jedná o… plagiát. A plagiáty, jak známo, nefungují. (Klidně mi nadávejte do namyšlených europocentristů, ale nejdříve se podívejte na to, co z předmětů, které jsou na světě používány, bylo kde vymyšleno. Kritizujte mne teprve pak.)

 

Nu a nyní k tomu vlastnímu střetu, který je, dle mého názoru skutečně čínsko – islámský. Přesto v něm hraje svou roli i taková z globálního hlediska nepatrná událost, jako je volba prezidenta země, jejíž počet obyvatel je zhruba poloviční než hlavního města Číny a HDP je hluboce pod úrovní rozpočtů nadnárodních ropných společností. I když se z globálního pohledu jedná o „drobek“, od doby, kdy znám „efekt motýlího křídla“ víme, že i nepatrná změna výchozích podmínek může přinést zcela nepoměrně velké odlišnosti a změny. Tedy, že i volba jednoho pseudomonarchy v nenápadné kotlince v ještě nepatrnější Evropě může přinést změnu poměru sil. I proto jsou tábory obou prezidentských protivníků zcela bezpečně podpírány mocným přílivem financí i ideologií svých zahraničních příznivců. Jen pro úplnost podotýkám, že aspekty jako je zdravotní stav kandidátů, jejich závislost či nezávislost na alkoholu, schopnost stáhnout králíka či cokoliv jiného, jsou kvalitami zcela zástupnými, nerozhodnými a nerozhodujícími. Rozhodný je pouze onen zásadní úhelný střet: komunisti a postkomunisti anebo islám?

 

Rozhodnout o této otázce je samozřejmě naprosto nad možnosti tohoto krátkého pojednání, proto si dovolím letmo nadhodit jen pár aspektů, které jsou pro rozhodnutí podstatné:

Především – oba systémy jsou v úplném rozporu s tím, co euro-americká společnost považuje za svůj největší výdobytek, totiž koncept lidských práv. Je to vnímání všech lidí jako bytostí, které si jsou navzájem rovné v lidské důstojnosti, a to – jak praví na příklad Listina základních práv a svobod ČR a velmi podobně i v ostatních euroamerických právních řádech – „bez ohledu na pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry, náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ K tomu, že všichni lidé si jsou rovni ve svém důstojenství, dospěla Evropa za strašných obětí, završených Druhou světovou válkou a holocaustem. (Problém je, že páni politici si pletou tu rovnost v důstojenství s rovností absolutní).

Na lidská práva můžeme jak s ohledem na Čínu, tak na islám zapomenout – v islámu pak máme ještě „bonus“, totiž, že diskriminuje nejen vně své ideologie, ale i dovnitř, totiž ve směru k ženám a z velké části i k dětem.

Dále však již dochází k rozdílům, které je nutno dle mého názoru zohlednit. Především: islám není jen ideologií, ale je také samostatným ekonomickým a právním systémem. Čína, přes veškeré výhrady k jejímu právnímu řádu, adaptovala principy euroamerického právního řádu do konceptu svého současného právního řádu. Totéž platí o ekonomice. Islám chce odlišný ekonomický systém, postavený na islámu. Čína stojí na euroamerickém ekonomickém konceptu – jen ho chce ovládnout. To je dle mého názoru zcela zásadní rozdíl, totiž rozdíl v systému. Splynutí euroamerického práva s islámským právem není možné, s čínským ano (ano, já vím, že skřípete zuby, ale pamatujte – 49 %…). Čína nás hodlá ovládnout na základě našich vlastních ekonomických pravidel a našimi vlastními ekonomickými nástroji. Nechce z nás udělat Číňany. Islám nás chce ovládnout na základě jejich ekonomických nástrojů a chce z nás udělat muslimy. To, o co se hraje, je ve skutečnosti nikoliv ekonomika, ale naše duše. S muslimy ji ztratíme, s Číňany tomu tak nemusí být.

Pokud se máme rozhodovat mezi totalitní Čínou/Ruskem a totalitním islámem, musíme také vzít v úvahu, zda je zde nějaká možnost, že se jeden či druhý systém zřítí svou vlastní vahou podobně, jako se zřítilo (pravda, za významného ideologického vedení Ronalda Reagana) sovětské impérium. Paradoxně, z tohoto hlediska je výhodné přidat se na slabší stranu. Jak to tedy je? Islám vznikl před 1400 lety. Od té doby stále expanduje. Zemi, kterou islám dobyl, již nikdy neopustil. Existuje jediný historický příklad, kdy se podařilo dobytá území muslimům vyrvat zpět – a to je španělská reconquista.  Moderní dějiny nic takového neznají. Vzpoury proti ajatolláhům dopadly v Íránu tragicky. Pokud islám někde ustoupil, pak to bylo pouze v řádu desítek let a obvykle pod tlakem další totalitní ideologie. Příkladem tohoto dějinného vývoje může být Afghánistán, kde byl islám dočasně a pouze ve vládnoucí špičce vytlačen komunistickým režimem. Návraty islámu byly o to krutější. Naproti tomu pády komunistického režimu známe velmi dobře. I když se nám současné Rusko nelíbí a považujeme jej za totalitní, není to totalita komunistická. Řekla bych, že to je totalita carská. I v samotné Číně je komunismus relativně mladým státním uspořádáním, přičemž již v průběhu své aplikace byla tato ideologie přinucena k významným ústupkům – na příklad v době po tzv. „kulturní revoluci“.  Pád komunistického režimu si alespoň moje generace umí velmi dobře představit.

K pádu každé ideologie přispívá zásadní měrou neideologické faktory.

Je pravda, že dnešní mladí Číňané, lidé, kteří se ekonomicky vzmohli, dostali brutálním útokem komunistické armády proti ne-komunistické opozici, ke kterému došlo na Náměstí Nebeského klidu 3. – 4. června 1989, životní lekci.  Ta dovedla dnešní Číňany dovedla k zájmům o materiální statky, v jejichž získávání mohou realizovat. Ovšem to, kolik má kdo kabelek Luis Vuitton, se stane jednoho dne – dříve či později – nerozhodným. Čína je masakrována nedostatkem ochrany veřejných statků, a to zejména krutě znečištěným životním prostředím. Toxické jsou voda i vzduch. Toxicita se odráží v masovém nárůstu smrtících chorob – onkologických onemocnění, kardiovaskulárních chorob, těžkých alergických onemocnění. To se jednou přestane líbit i bohatým. Stejně tak bohatí jednou přestanou hrát onu „hru na školství“, které je poznamenáno výukou jednoznačných a jedině možných odpovědí na testovací otázky, výukou, která neví nic o kreativitě, nutné podmínce rozvoje každé ekonomiky. Jejich děti nenajdou uplatnění nikde jinde než právě v Číně, jinde budou „nadrcené“ odpovědi nepoužitelné.  Budou za hlupáky.  A to se bohatým taky nebude líbit.

Kupodivu obdobná situace se začíná objevovat v některých částech islámského světa. Írán znovu protestuje pochodem statisíců – pravda, bez pozornosti „Západu“, tím méně jeho pomoci.  V Saúdské Arábii proběhla v létě čistka, o které radno si nic nemyslet, protože není zřejmé, zda se jednalo o vnitrostátní, respektive vnitroklanový převrat u Saudú anebo to skutečně má být odklon od tak zvaného „radikálního“ islámu. Jde ovšem také o to, zda skutečně existuje něco, jako je „neradikální“ islám. Tohoto vývoje nevidíme ani náznaky. Co však vidíme je, že ropné bohatství přineslo muslimským národům rozvrat. Její mládež je zvyklá na bezpracný a bezstarostný život. Nemá zájem o vzdělání, o práci nehovoře. Kolik ropy ještě zbývá k vytěžení, na jak dlouho zásoby vystačí, to je otázka, na kterou neumí odpovědět ani nejkvalifikovanější prospektoři. Jisté je, že navždy to není. Na druhé straně zde ale vidíme nikoliv uvolňování, ale naprosté utužování islámského režimu. Turecko se stalo opět pro Evropu zásadní hrozbou – hrozbou o to větší, že má status evropského spojence. Jeho politika však jednoznačně míří k ovládnutí Evropy a její islamizaci. Jak se ukazuje, bitva u Vídně rozhodně nebyla ta poslední. Indonésie a Malajsie jsou země, kde islám bobtná pod povrchem. Příklad Kosova zřetelně ukazuje, že „politika děloh“ přináší své ovoce vlastně rychleji než ideové zvraty, způsobené politickými nástroji.

Pohlížet na dnešní svět optikou co je „blíž“ a co je „dál“ je z valné části zavádějící, ale stejně jako jsem dříve uvedla, že „na velikosti záleží“, záleží i na vzdálenosti. „Drang nach Osten“ je nahrazen za „Drang nach West“. Migranti, jejichž zájem stát se členy našeho národa v onom politickém slova smyslu je více než diskutabilní, volně a protizákonně prochází Evropou. Že v ČR nejsou? Žijeme v zemi, kde z každého jejího místa není na nejbližší hranice vzdušnou čarou dále než 200 kilometrů. Tedy – Čína se (ještě) nepohnula. Islám ano.

ÓM MANI PADMÉ HÚM

Proto, a to u vědomí všech negativ z toho plynoucích, u vědomí, že volím 51 % ku 49 %, volím Čínu.

 

 

 

 

 

Posted in Nezařazené
Všechny příspěvky
Archiv