You're in all Blogs Section

Co se děje pod povrchem… práva

80 % důsledků pramení z 20 % příčin. Čtyři pětiny výsledků zajistí pouhá pětina zdrojů nebo rozhodnutí.  Paretovo pravidlo platí ve všech oblastech. Platí i v právu?

Když jsem byla malá holka, půjčila jsem si v knihovně Jiřího Mahena v Brně na Kobližné, tehdy Gagarinově, Vinnetoua. Začetla jsem se do něj jako každý v mém věku. Avšak jako asi ne každý v mém věku mne zachvátila převeliká zvědavost, cože to ten indiánský náčelník četl za báseň, že to OldShatterhandovi přišlo tak zvláštní. Hiawatha. Pátrala jsem v zasuté knihovní kartotéce a v údivu jsem zjistila, že existuje někdo jako Longfellow. Brzy jsem našla další: Edgar Allan Poe, Ralph WaldoEmerson a především Walt Whitman a Robinson Jeffers. Jeho Básně z Jestřábí věže mne v mých devíti letech oslovily víc než Vinnetou. Cawdor vyšel v roku 1979 a byla to první knížka, kterou jsem si ve svých šestnácti letech sama koupila.

Důležitější než odkrytí světa americké poezie však pro mne byl ten způsob dohledávání informací, či spíše, objevení způsobu, jakým informace ke mně přicházejí. Právě od té doby jsem se spolehla na osud – či co to je – že ke mně vždy dospěje to, co má. Funguje to. Sřetězením nových a nových vzájemných odkazů, pátráním po zdrojích a inspiracích obsažených v tom, co právě čtu, se pravidelně dostávám k nejnovějším novinkám v mnoha oborech.

Tyto informační řetězce rozvíjím v několika oblastech a jednou z nich je, samozřejmě, právo. Někdy jdu po autorech, někdy po tématech. Avšak v každém případně je výsledek jeden: moje naprosté opojení brilantními úvahami, logickou stavbou právní teorie, vypořádávající se s praktickými problémy práva na úrovni, o které se mi i jenom před pár desítkami let, na příklad v době mých právnických studií, mohlo jen zdát. Nechci vypadat jako přehnaný optimista, ale když čtu ta pojednání, nabývám přesvědčení, že se konečně právní věda už dostala k řešení, jak má právo fungovat. Principy „prozařování“ právního řádu ústavními a lidsko-právními principy, vědomí komplexnosti systému práva coby organizátora lidské společnosti, způsob postupného posunu v názorech (a to i pomocí disentních stanovisek rozsudků a nálezů nejvyšších soudů) ve směru k logičtějšímu – a tím důstojnějšímu a spravedlivějšímu – uspořádávání společnosti, to jsou posuny v právní materii, kterých si nelze nepovšimnout. Právo rozpřahuje svou náruč a své ruce k vědám nejen stojícím okolo něj, ale hledá své vlastní souvislosti i s vědami přírodními, aby se s nimi propojilo v samo-organizující se celek. Je to úchvatná podívaná… Je to intelektuální slast.

Na druhé straně však stojí právní praxe. Její úpadek je evidentní a je tím strašlivější, čím víc vím, že skutečné právo, právní úvahy, právní filosofie, by jí mohla dodat takovou podporu, jaké se právní praxi ještě nikdy nemohlo dostat. Na takovouto pomoc však právní praxe rezignovala – alespoň u prvoinstančních a odvolacích soudů. Jejich rozhodnutí jsou tupě popisná způsobem, ze které prýští … intelektuální lhostejnost. Odmítnutí zaobírat se podstatou věci, a navíc odmítnutí být právní filosofii a právní teorii účinným „dodavatelem“ inspirativních úkolů, problémů, nad nimiž je možno se zamyslet a celou materii posunout dál. Vnitřní porozumění právu coby systému zcela právní praxi schází. Schází i snaha po vnitřním porozumění, po nalezení onoho řádu, nalezení souvislostí a spojitostí, které umožní vynést rozsudek vnitřně kompaktní, logický – a tudíž právo a zároveň i spravedlnost naplňující. Místo toho je soudy hledána formální opora v pozitivním právu podpořená jednoznačnou snahou s jednoznačným cílem: mít ten spis ze stolu…

Když zohledním pravidlo 80:20, těžko mohu souhlasit s tím, že platí i v právu. Právní věda je soudy ignorována dle mého názoru z více než 90%. Roztržka mezi těmito dvěma oblastmi práva, právní teorií či právní filosofií na straně jedné a aplikací práva na straně druhé, nabývá takových rozměrů, že začínám mít vnitřní pochybnosti o tom, zda vůbec má ještě smysl se teoreticko-právními otázkami zabývat. Zda by nebylo jednodušší nepředstírat propojení právní teorie a praxe, navrátit se k ordálům, případně účastníkům řízení rozdat zbraně. Vzpomínám si na jednu sci-fi povídku, ve které spor prohrál ten, komu jako prvnímu povolily nervy a jako první řekl protistraně „zabiju tě“. Ten – bez ohledu na nátlak, křivdy, vlastní obranu, evidentní procesní i faktickou slabost a jednoznačnou neschopnost takovou hrozbu splnit (často i evidentně oproti druhé straně, která takovou schopností disponovala) spor prohrál… Nebylo by jednodušší vyhlásit „ring volný“ než neustále klamně dodávat naději účastníkům řízení, že soudy soudí s vnitřním vhledem?

Nejvyšší soudy jsou již často tímto faktorem lhostejnosti infikovány taky, i když nutno přiznat k jejich chvále, že se snaží se držet. Když však dostávám odmítnutí dovolání z Nejvyššího soudu, odmítnutí ústavních stížnosti, jsem schopna přesně číst mezi řádky rozhodnutí, obsahujícího ze zcela převažující části text získaný postupem Ctrl+C – Ctrl+V,  tu únavu Nejvyššího a Ústavního soudu z neuvěřitelného náporu oné právní lhostejnosti a právně nekonzistentní tuposti, která se na ně zdola valí – a to, že tu kterou věc prostě „vypustili“, protože už nemají sil. Tupost, neznalost, lhostejnost, lenost prýštící ze statisíců prvoinstančních i odvolacích rozsudků se na ně zezdola valí jako moréna či lavina, která bere vše… Možná si budete říkat, že generalizuji, ale ubezpečuji, že nikoliv. Před několika lety – ani nevím kolika, jsem přestala počítat svou osobní účast na soudních jednáních. Když jsem dospěla k číslu 4.000 řekla jsem si, že to už nemá cenu. Přitom soudů, které jsem osobně v republice alespoň jednou nenavštívila, je také pomálu. Napadá mne Jeseník, Pelhřimov, Blansko a Rychnov nad Kněžnou. Takže nedostatkem zkušeností a příliš malým vzorkem to taky nebude. Vzpomínám na rozsudky prvo- i druhoinstančních soudů (a je jedno, o čem rozhodovaly: trest, občan, správní soudnictví, rodinné záležitosti) které měly přesah, v odborné právnické literatuře již zcela běžný. Na rozsudky, které rozhodně nesvědčily vždy o mém vítězství, ale kde jsem se musela před argumentací soudu v úctě sklonit. Po pětadvaceti letech advokátní praxe je mohu spočítat… inu, dejme tomu na prstech obou rukou. Strašný výsledek.

Marně se snažím najít důvody tohoto zcela neutěšeného stavu. Je to výběrem soudců? Dlouhá leta byl (a myslím, že i nyní je) značně neprůhledný, protože o tom, kdo bude soudcem, fakticky rozhodovali v ČR dva psychologové, kteří se ze svých závěrů „doporučuji“ či „nedoporučuji“ nemuseli nikdy zodpovídat, a dokonce je nemuseli ani zdůvodňovat. Přitom nebyla ani definována, natož zodpovězena otázka, jaký má soudce vlastně být – nebyla tedy ani položena otázka, kterou denně zodpovídá každý personalista hledající pro svého klienta zaměstnance od pozice popeláře po generálního ředitele koncernu.

Stejně tak není důvodem množství soudních sporů. To je totiž důsledek oné neschopnosti právního systému jako celku řešit své vlastní problémy, nikoliv příčina.

Rozpor právní teorie, onoho údajně neužitečného „hloubání“ a její aplikované praxe je tak velký, že můžeme, dle mého názoru, přemýšlet o úplném krachu práva jako systému, organizujícího společnost. Pro rozpor slov a činů, teorie a její aplikace, můžeme mluvit o konci jednoho oboru, který lidstvo provázel nějakých dva a půl tisíce let. Jaká bude budoucnost, netuším. Vím však, že celý právní řád již dosáhl onoho mezního bodu, kdy náklady na jeho udržování přesahují zisk, který systém samotný produkuje. Jednou se to zlomí. Jemné praskání toho zlomu již slyším pod povrchem…

Klára A. Samková

klara.samkova@lawyers.cz

Posted in Nezařazené

H system

Ke kauze H-System se už vyjádřil kde kdo tak já bych prosím pěkně taky…. a to tentokrát absolutně nepopulárně/nepopuliticky.

1) První na vině je odfláknuté právní zastupování, které mělo již před těmi drahnými léty směřovat nejen k trestnímu stíhání, ale především k vymáhání pohledávek občanskoprávní cestou… Spoléhat na to, že to policie vyšetří, správně tedy odedře, fakt ale fakt nefunguje… Naopak to funguje tak, že vyhraný občanskoprávní spor, převázanou růžovou mašličkou a dodaný na PČR je jedna z mála věcí, která naši slavnou PČR přinutí k akci, neb prostor k úhybným manévrům se tak limitně blíží nule. Pak už stačí jen napsat trestní oznámení tak, aby bylo možno je rovnou „překlopit“ do obvinění a nezapomenout je poslat e-mailem ve formátu .doc, aby to ti chudáci nemuseli přepisovat.

2) Adhezní řízení je trestní řízení, v jehož rámci se rozhoduje i o náhradě škody. Neny penys – neny laska. Není trestní stíhání – není adhezní řízení s náhradou škody. Takže druhý evidentní viník je Václav Klaus st. a jeho amnestie. Sorryjako, ale měl by poškozeným zaplatit především on…

3) Pokud jsem vyčetla z médií obsah rozsudku Nejvyššího soudu, tak podle mého názoru nemohli rozhodnout jinak – pokud měli rozhodnout poprávu.. Mám z toho takový dojem, že soudy nižších instancí často rozhodují sice“lidsky“, leč, bohužel, v rozporu s platným právem, a to nikoliv v rozporu s výkladem práva, ale s jeho paragrafovým zněním… Což prostě fakt, ale fakt nejde…

TOŽ – a teď mě mlaťte…

JEŠTĚ DODATEK:
1) Považuji za naprosto nehorázné, jakým způsobem znevážil předseda Nejvyššího soudu svoje vlastní soudce a jejich nezávislost. Podle mého názoru by měl na základě tohoto svého jednání a „politického řešení“ rozsudku svého (!!!) soudu na svou funkci okamžitě rezignovat. Je zvláštní (nebo jsem to alespoň nezaregistrovala), že se nikdo nyní za soudce Nejvyššího soudu nebere a neohrazuje se proti skutečně bezprecedentnímu zásahu politiků do nezávislosti soudů.
2) Je mi skutečně na nic z jedné zcela opominuté skutečnosti: tím, že si členové „Družstva Svatopluk“ osobují výjimečné postavení v rámci konkurzního řízení, vlastně spoluokrádají své spolu-nešťastníky, kteří v H-Systemu rovněž uvízli nemalými částkami a svým jednáním prohlubují jejich ztrátu. Chovají se tedy uzurpátorsky, nečestně, nemorálně a v podstatě vydírají veřejnost – a to na úkor ostatních spoluvěřitelů. Z toho mi tedy je doopravdy blivno.

Posted in Nezařazené

4. přikázání

Jako právníka mne vždy zajímaly právní kodexy, včetně těch nejstarších. Proč je vlastně lidé vymýšleli? Co je v dávných dobách vedlo k tomu, aby je vytesali do kamene a nutili všechny ostatní, aby se jimi řídili? Odpověď dle mého názoru neleží v oblasti právní vědy, ba ani věd společenských, ale tam, kde bychom ji na první pohled hledali nejméně, totiž v evoluční biologii. Vše, co se na zemi vyvinulo, se totiž vyvinulo na základě evoluce. Úspěch tohoto nástroje přírody je posuzován pouze jediným parametrem: totiž zvýšením schopnosti přežití toho kterého druhu, na kterém evoluce „pracuje“. Co ke zvýšení šance na přežití neposlouží, tak odumře, vymře, ztratí se jako nepotřebné.

V určité fázi vývoje společnosti se lidé jako druh dostali do situace, kdy si jedinci začali jeden druhému překážet. Lidé se začali ohrožovat navzájem – nikdy nebylo jisté, kdo koho zabije, podvede, okrade. Jedinci museli proto začít vynakládat obrovskou energii, aby se proti újmám, které jim hrozily od příslušníků vlastního druhu, zabezpečili a ochránili se před nimi. Tím ovšem docházelo k obrovským ztrátám energie, a to energie úplně marně vynaložené. Na jejím základě nevznikla žádná přidaná hodnota, ale za cenu obrovského nasazení se udržel jen stávající stav. To bylo extrémně nevýhodné jak pro každého jedince, tak i pro společnost, která nemohla vzkvétat. Ustavením a vynucováním prvních zákonů došlo k tomu, čemu ekonomové říkají „úspory z rozsahu“. Tím, že se jedinci nemuseli starat o svou bezpečnost a byla dána základní organizace společnosti, která byla společností (v té době ještě nikoliv státem, ale na příklad i kmenovým společenstvím) vynucována, mohli svoji energii věnovat činnosti, na jejímž konci byly skutečné výsledky, zejména ekonomické. Pakliže bylo jasné, že krást nemožno, mělo to mimořádně pozitivní dopad na ekonomiku. Ta se mohla rozvíjet, z čehož opět mohli jedinci profitovat. Pochopitelně, jak bohatli jednotlivci, bohatla i společnost, která mohla poskytovat účinnější, rychlejší a efektivnější ochranu. Tak docházelo k pozitivní zpětné vazbě, která celý tento proces, totiž bohatnutí společnosti a zároveň nárůst složitosti organizace společnosti, přinášející novou lepší a účinnější ochranu a pomoc jednotlivci v jeho každodenním životě, znovu a znovu rozvíjela. Výsledky rostly exponenciálně, až jsme se dostali tam, kde jsme dneska. Bohužel se ovšem v mezidobí pozapomnělo, co je skutečným důvodem existence právního řádu – totiž ulehčovat lidem i celé společnosti život.

Abychom si tento původní účel práva připomenuli, vraťme se k začátkům a k prvním zákonům. Na čelném místě stojí, pochopitelně, Desatero. Deset přikázání, které Mojžíš přinesl z hory Sinaj, mu bylo údajně svěřeno samotným Bohem jako návod a směrnice ke způsobu života. Desatero je považováno za „etické minimum“ a křesťané mu připisují univerzální platnost, tedy, že jeho dodržování je povinností všech lidí, nejen židů a křesťanů. Z tohoto pojetí ovšem vzniká základní konflikt mezi křesťany a židy na straně jedné a muslimy na straně druhé, protože muslimové žádnou takovou povinnost, jako je respektování Desatera vůči nemuslimům, vůbec neuznávají.

Avšak zpět k Desateru. To bylo původně vytesáno do dvou desek, přičemž ta druhá „deska“ vymezuje základní lidské vztahy. Ráda bych se zastavila u toho přikázání, které židé a pravoslavná církev uvádějí jako páté, katolické a protestantské církve pak jako přikázání čtvrté. Držme se katechetické formule, formulované svatým Augustinem, která je v našich končinách nejznámější a která zní:

„Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.“

Pro právníka je toto ustanovení obzvláště zajímavé. Proč? K pochopení té zvláštnosti zavzpomínejme klasické definice právní normy dle právní teorie. Právní norma se skládá ze tří částí: hypotézy, disposice a sankce. Hypotéza bývá často „zamlčená“, protože popisuje okolnosti, za kterých má být norma použitá, a ty okolnosti se často rozumí „samy sebou“. Disposice je onen příkaz či zákaz, tedy popis toho, co se má či nemá dělat. Sankce pak obsahuje popis trestu, co se stane, když se člověk nebude chovat tak, jak mu „disposice“ přikazuje.

Pojďme si to čtvrté přikázání teď rozvinout podle těchto teoreticko-právních pravidel, pojďme hlediska právní teorie doplnit to co je „zamlčeno“ a rozšifrovat to, co jako součást právní normy na první pohled možná nevypadá.

Hypotéza: „Tato norma platí v případě, že jsi člověkem, členem společnosti a narodil jsi se v rodině. (A kdo se nenarodil, že…) Toto pravidlo musíš aplikovat vůči svým rodičům a obecně všem předkům.“

Disposice: „Své rodiče musíš ctít.“

Sankce: „Jestliže je ctít nebudeš, povede se ti špatně (na zemi, tedy po celý tvůj život).“

Čtvrté přikázání je jediným přikázáním Desatera, které v sobě obsahuje sankci, která ještě navíc má v sobě něco, co my, právníci, nazýváme „důvodovou zprávou“. Důvodová zpráva je něco, co v dnešní době musí každý, kdo předkládá zákon do Parlamentu – tedy vláda nebo poslanci, kteří mají též zákonodárnou iniciativu – předložit společně se zákonem. V důvodové zprávě musí být popsáno, proč se vůbec zákon předkládá, co je jeho účelem a čeho má být přijetím toho kterého zákona dosaženo, případně jak toho má být dosaženo a kolik to bude stát.

Žádné jiné ustanovení z Desatera neobsahuje ani sankci, tím méně pak nějakou „důvodovou zprávu“. Proč tuto strohost prolamuje pouze čtvrté přikázání? Zjevně proto, že má mimořádný význam. A proč? Protože je o… organizaci společnosti. Posloupnost rodičů a dětí je přirozená, biologicky daná a s ohledem na tok času jednoznačně určená. Je základním organizačním prvkem společnosti. Čtvrté přikázání tedy vymezuje základní vztah mezi generacemi tak, aby společnost mohla fungovat. Všimněme si dvou aspektů:

První pozoruhodností je, že čtvrté – a ani žádné jiné – přikázání nevymezuje vztah rodičů k potomkům. Tento vztah evidentně nebylo potřeba upravovat. Zřejmě i Mojžíš (a velký Jahve) tušili to, co moderní psychologie ví velmi dobře, totiž, že zplození potomků a zajištění jejich přežití je úhelným příkazem evoluce, tedy úhelným příkazem geneticky daným všem rodičům. Výjimky jsou řídké a vždy, celoplanetárně a ve všech lidských civilizacích jsou považovány za psychopatologické či sociopatické, často je porušení péče o potomky sankcionováno trestním právem. Ochrana potomků je chování, které je biologicky vtisknuto do naší podstaty, a tento vztah není nutno upravovat právem. Opačným směrem to je ale diskutabilní… Z pouhé existence čtvrtého přikázání můžeme totiž dovodit, že vztah potomků k rodičům byl problém již za Mojžíše – kdyby nebyl, nebylo by jej nutno upravovat. Dětičky tedy měly a mají tendenci své rodiče nectít, což ovšem přináší katastrofální důsledky. Tak katastrofální, že bylo již před třemi tisíci lety nutno upozornit na sankci, která bude následovat při nedodržování této normy, a zároveň ještě navíc Jahve považoval za nutné trest zdůvodnit. Desatero uvádí, že důvodem, proč mají děti své rodiče ctít, je, aby se jim „dobře žilo na zemi“. Z čehož vyplývá, že když děti nebudou své rodiče ctít, tak jim „dobře na zemi“ nebude. Bude jim na zemi špatně. Čímž ohrozí pokračování svého vlastního rodu, rodu svých rodičů a svých předků. A to je špatné – to je proti zákonům nejen Božím, ale především proti zákonům evoluce, se kterými evidentně pracuje i Bůh. Tedy znovu: jestliže děti nectí své rodiče, pak ohrožují svou vlastní existenci, existenci svých dětí a tím existenci a organizaci celé společnosti. Hrozí tedy všeobecný rozval, a to i rozval dalších ustanovení, daných Desaterem. Jinými slovy, celé lidské společenství to může zabalit.

Druhým zásadním aspektem čtvrtého přikázání je slovo „ctít“. Povšimněte si prosím, že ani Desatero nevyžaduje, aby děti své rodiče milovali. Evidentně i v dobách Mojžíšových byli rodiče, kteří se chovali ke svým dětem tak, že by nebylo bývalo spravedlivé, aby Bůh od dětí vyžadoval, aby své rodiče milovali. Co to ale znamená rodiče „ctít“? Podle výkladových slovníků jazyka českého se slovo „ctít“ znamená toto:

  1. mít v úctě, ve vážnosti
  2. někoho hostit (uctít jídlem a pitím)
  3. prokázat někomu čest
  4. zachovávat (pravidla, zvyky)

Všem těmto výkladům je společné jedno: určitá míra podřízenosti, kterou prokazuje ten, kdo „ctí“ vůči tomu kdo je ctěn. Domnívám se však, že ve významu, ve kterém bylo slovo „ctít“ použito v Desateru, je ale ještě něco navíc. Je to určitá míra vlastní odevzdanosti a pochopení rodičů ve smyslu, který je vlastní židovskému výkladu Desatera a ke kterému došel také Bert Hellinger, tvůrce rodinných konstelací.

Podle židovského výkladu se přikázání o povinnosti ctít rodiče přiřazuje k té části Desatera, která upravuje vztah lidí k Bohu – na rozdíl od druhé části Desatera, která reguluje vztahy mezi lidmi navzájem. Podle židovské tradice je vztah dětí a rodičů totiž považován za náboženskou záležitost, protože Bůh je jako univerzální dárce života při plození dětí třetím vždy přítomným partnerem.

K podobnému závěru dochází i Bert Hellinger, mimo jiné dlouholetý vedoucí katolické misijní školy v jižní Africe. Podle něj lidská bytost nepochází z rodičů, ale přichází na zem prostřednictvím rodičů. Pohled potomků po časové ose zpět, až k tajemnému prapůvodu bytí, považuje Hellinger za religiózní akt, kterým akceptují hloubku prapůvodu věcí. Za akt přijetí života, kterým se potomci dostávají do souladu se svým původem. Je skutečností, že zdánlivě nekonečným řetězem předků – řetězem nikdy nepřerušeným, řetězem starším, než je uspořádání světadílů, řetězem starším, než jsou všechny geologické útvary na naší planetě – se dostáváme až k úsvitu času, kdy se u podmořských sopek způsobem, který dosud nejsme schopni zcela pochopit, natož zopakovat, replikovaly jisté organické molekuly, aby začaly svůj vývoj vedoucí v posledku až k naší dnešní podobě. Uznání předků, uznání rodičů, je uznáním  a přijetím tohoto řetězce života, je uznáním sounáležitosti s Vesmírem. Tím, že potomci své předky ctí, se jim od předků dostává „uznání“ jako jejich pokračovatelů a následovatelů. Dostane se jim toho, co je ve všech kulturách na zemi pojmenováno jako „otcovské požehnání“. (Feministky, nečilte se, pod slovem otcovské je pochopitelně míněno požehnání předků bez ohledu na takovou nepodstatnost jako je pohlaví.) Nejde jen o požehnání od rodičů – ale o požehnání od jejich rodičů a jejich rodičů a jejich rodičů… až k oněm záhadným již zmíněným pramolekulám ve vroucích vodách praoceánu. Můžeme říci, že propojením přítomnosti a minulosti dostanou potomci právo být následovníky.

Povšimněte si, prosím, velmi zásadního jevu. Stejně jako se ve 4. přikázání nehovoří o tom, že děti mají své rodiče milovat, nehovoří se ani nic o tom, jací ti rodiče mají být. Na tom totiž vůbec nezáleží. I kdyby to byli šílenci, vrazi, prostitutky, drogoví dealeři, jsou to vždy dárci života. To, že potomci mají své předky ctít, není postaveno na zásluhách předků, ale pouze na jejich prostém bytí. Je to postup, který v obráceném gardu známe opět velmi dobře z moderní psychologie, která jako úhelnou rodičovskou hodnotu staví schopnost bezpodmínečného přijetí dítěte. Bez ohledu na jeho povahu, zdravotní stav, vzhled, charakter – moderní vývojová psychologie nekompromisně trvá na tom, že děti mají být svými rodiči bezpodmínečně přijímány a milovány. A co rodiče? Pro ty to neplatí? V očích dnešní mladé generace nikoliv. Odepřít rodičům úctu je dnes velmi módní a také velmi jednoduché. Neúspěchy rodičů totiž leží před potomky jako na dlani. Krachy manželství a jiných rodinných vztahů, neúspěchy v práci a bankroty v podnikání. Exekuce, zanedbání vlastního zdraví, nezvládnutí osobních problémů a nedostatečné finanční zabezpečení. Nudný fádní život, zaplněný jen každodenními starostmi. Jak snadné je kritizovat a úctu odepřít! Potomci si přitom neuvědomují, že umožnění této jejich bezbřehé kritiky je dáno pouze jedním jediným aspektem: totiž plynutím času. Rodiče a prarodiče je totiž možno kritizovat proto, že mají náskok v odžitých letech. Jejich prohry jsou již povětšinou dokonány. A děti? Ty mají ještě život před sebou a nikdo neví, zda za dvacet či třicet let na tom nebudou stejně jako jejich rodiče a prarodiče. Právě tato nesouměřitelnost hodnocení výsledků života jednotlivých generací je důvodem, proč čtvrté přikázání není postaveno na hodnocení rodičů – hodnocení se totiž vždy vztahuje ke srovnávací hodnotě: a zde ještě není srovnávat co…

Pokud shrneme poselství, které nám čtvrté přikázání odhaluje a vztáhneme je k dnešku, vyvstane problém současné generace – a také současné úpravy rodinného práva (a to naprosto nejen českého, troufnu si říci, že tento negativní trend se prosazuje napříč všemi právními řády všech zemí, bohužel však mimo zemí muslimských, kde je „moc otcovská“ ve své mocensko-násilnické starověko-středověké formě stále zachovávána) v plné nahotě. Potomci své rodiče nectí – potomci je hodnotí. Celý soudní systém, vypolstrovaný psychologickými znaleckými posudky, jim v tom napomáhá. Jaký jsi rodič, rodiči? Jaké jsou tvé „výchovné schopnosti“? Celá právní úprava rodinného práva – a to opět celosvětově – jde proti tradici, vyzkoušené tisíciletími a zformulované právě ve 4. přikázání. Jaké budou důsledky, které z toho poplynou? Bůh ve své nekonečné milosti nám to v odůvodnění zde rozebíraného přikázání již sdělil: našim potomkům se nebude dobře žít na zemi. Organizace naší společnosti se neodvratně rozpadá s tím, jak se rozpadá ochota potomků navázat svou úctou na dědictví svých předků a vyprosit si požehnání. Co s tím? Jestliže potomci nejsou schopni a ochotni změnit svoje chování ke svým předkům, nezbývá dosud alespoň částečně svéprávným a při rozumu dosud jsoucím předkům, aby se pokusili změnit současný legislativní rámec úpravy rodinného práva, který tento úplný rozklad rodiny dovoluje.

Čímž jsem se na straně čtyři tohoto svého traktátu konečně dostala k tomu, proč tento článek píši. Jestliže nezměníme evidentně protievoluční a proti Božím přikázáním jdoucí systém rodinného práva, který se v současné době praktikuje, kopeme sami sobě i svým potomkům hrob. Jde jen o to, kudy se do toho pustit. Možná, že bychom mohli začít od začátku, tedy od jedničky:

„V jednoho Boha věřit budeš. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.“

Pokud snad někdo netuší, jak toto první ustanovení s tématem vztahu předků a potomků souvisí, nezbývá mi než mu dát následující návod: Ať o prvním přikázání začne přemýšlet tak, jak jsem rozebrala přikázání čtvrté. Začněme: jestliže první přikázání říká, že máme věřit v jednoho Boha, a nikoliv v jiné další, je tento příkaz mezi přikázání zařazen proto, že asi jiné bohy ctíme. Rozhlédněte se kolem, podívejte se, kteří to jsou – a dál už to jistě zvládnete sami…

P.S. Inspirací pro sepsání této úvahy mi byla drobná knížečka Dennise Pragera: „Desatero přikázání“. Při mé poslední návštěvě Arcibiskupského paláce mi ji věnoval primas český, kardinál Duka. „Napsal ji Žid, ale Desatero platí pro nás všechny,“ řekl mi, když mi ji dával. Jeho Eminence měla pravdu. Platí pro všechny – dokonce i pro muslimy. I když ti to zatím, chudáci, vůbec netuší.

Klára A. Samková

klara.samkova@lawyers.cz

 

 

Posted in Nezařazené

Životopis Kláry Samkové

JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.

nar. 23. 3. 1963 v Brně

www.lawyers.cz

eml.: klara.samkova@lawyers.cz

facebook: klára samková
osobní stránky: www.zrcadleni.cz
tel. do kanceláře: 224 211 816
adresa: 120 00 Praha 2, Španělská 742/6

1. Profesní životopis

1.1. současná pozice:

Majitelka a vedoucí advokátní kanceláře Klára Samková, v současné době zaměstnávající devět právniček

Specializace:

a) občanské právo, se zvláštním důrazem na problematiku nemovitostí a nájemní právo

b) problematika SVJ (společenství vlastníků jednotek)

c) rodinné právo, se zvláštním důrazem na obhajobu práva rozvedených rodičů na plnohodnotném podílení se na výchově dětí, které nemají svěřeny do své péče.

d) poradenství v osobních situacích se zvláštním důrazem na řešení vztahů, a to se znalostmi na průniku oborů práva a psychologie; koučing v těžkých osobních situacích souvisejících se změnou právního/životního postavení.

e) agenda správního práva a správního řízení

f) obhajoba některých pachatelů trestných činů, kde dochází dle názoru advokátky k nepřípustné umělé kriminalizaci – zejména v oblasti hospodářské kriminality a též u těch trestných činů, které vyvolávají možnost subjektivního hodnocení (držení omamných látek pro vlastní potřebu, tr. činy pomluvy, poškozování cizích práv, křivého svědectví apod.) Dále zejména komplikované případy související s rodinným právem, vypořádáním SJM a nenásilnými trestnými činy.

g) ke všem oblastem práva systematický přístup z hlediska dodržování Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a Ústavy ČR, zejména Listiny základních práv a svobod

1.2. průběh zaměstnání:

2006 – 2007 odborná asistentka na Katedře humanitních studií Vysoké školy báňské, Ostrava, výuka základů práva, 0,33 úvazku

1994 – dosud advokátka

1990–1993 komerční právnička – Členství v komoře komerčních právníků

1992 – 3/1993. Ústav mezinárodních vztahů Ministerstva zahraničních věcí

1990 – 1992    poslankyně Federálního shromáždění, členka Ústavně právního výboru, místopředsedkyně Komise FS pro lidská práva. Zvolena v rámci Občanského fóra za Romskou občanskou iniciativu, (organizována v poslaneckém klubu ODS)

1989 – 1990 poskytování soukromých právních služeb mimo advokátní komoru na základě nařízení vlády ČSR č. 1/1988 Sb. o prodeji zboží a poskytování jiných služeb občany na základě povolení národního výboru.

1988 – 1989 právnička Správního oddělení Bytového odboru Národního výboru hl. m. Prahy.

1987–1988 právnička odboru vnitřních věcí (správního odboru) ONV Praha 1, vyřizování přestupkové agendy

1.3. další pracovní zkušenosti v oblasti práva:

2018 Členka Unie rodinných advokátů

2016. právní konzultace k produkci filmu „Tenkrát v ráji“(scénář Josef Urban).

2008 členka pracovní skupiny Ministerstva spravedlnosti ČR pro přípravu rekodifikace Zákona o soudních znalcích a tlumočnících.

2007 – 2008 členka pracovní skupiny Ministerstva spravedlnosti ČR pro přípravu nové kodifikace Občanského zákoníku.

2006 – 2009 právní konzultantka Občanského sdružení Europlatform – spolupráce v otázkách slaďování českých právních norem s právem Evropské Unie.

2000 – 2005 právní konzultantka a spolupracovnice Euro-Czech Forum, Občanského sdružení sdružujícího Britskou obchodní komoru v České republice, Česko-německou obchodní a průmyslovou komoru, Francouzsko-českou obchodní komoru a Nizozemsko-české obchodní sdružení.

2001 – 2004 členka pracovní skupiny pro přípravu legislativních změn týkajících se Obchodního rejstříku.

1994 – 1999 Vedoucí projektů právní pomoci sociálně vyloučeným členům romských komunit – kliniky právní pomoci Občanského sdružení Dženo.

1997–1999 členka Rozkladové komise Ministerstva vnitra pro azylové řízení, zastupující Českou advokátní komoru.

1996–1998 členka Komise ČAK pro advokátní tarif.

1.4. zahraniční stáže, konference a studijní pobyty:

2015 účast na konferenci pořádané Evropským parlamentem a kurdskou národní reprezentací na téma „Rekonstrukce Kobane“ v EP, Brusel.

2006 – dosud každoroční účast na konferencích týkajících se teorie práva, pořádaných Ústavom štátu a práva Slovenské akademie vied.

2000 čtyřměsíční studijní pobyt na College of Law of England and Wales v Londýně, na pozvání British Council.

1993 – 1998 Účast na řadě mezinárodních konferencí s právní problematikou, zaměřenou především na oblast lidských práv; v rámci spolupráce zejména s Minority Rights Group London, ženskými organizacemi okolo britské poslankyně Lesley Abdela – London, Salzbuckým americkým seminářem v Salcburku – Rakousko, Project on Ethnic relations v Princetonu – USA, Ekumenickou radou církví se sídlem ve Švýcarsku, Institutem of Federalism ve Fribourgu – Švýcarsko, Human Rights Caucus Kongresu USA, Radou Evropy – Štrasburk, European Roma Rights Centre v Budapešti, Instutite of Mediterranean Studies Athény – Řecko; a to v Paříži, Londýně, na Trinidadu, v Athénách, v Budapešti, Salcburku, Štrasburku, Belfastu, New Yorku a Washingtonu D.C.

1993 na pozvání demokratického kongresmana Toma Lantose účast na veřejném slyšení o postavení Romů ve střední a východní Evropě před Společnou komisí pro lidská práva Kongresu a Senátu USA.

1992 čtyřměsíční studijní pobyt v Kongresu USA v kanceláři republikánského kongresmana Christophera Coxe a v Americké asociaci právníků – na pozvání National Forum Foundation/ Freedom House

1991 Třítýdenní studijní pobyt na Institute of Federalism, University ve Fribourgu – Švýcarsko

1991 Tříměsíční studijní pobyt v Kanadě na pozvání Kanadské asociace právníků v Kanadském Parlamentu a v Kanadské komisi pro lidská práva v Ottawě

1.5. vzdělání a kvalifikace:

1977 – 1981 gymnázium Brno, Lerchova

1981 Přírodovědecká fakulta UJEP Brno

1982 – 1983 Právnická fakulta UJEP v Brně

1983 – 1986 Právnická fakulta University Karlovy v Praze

1986 doktorát z dějin státu a práva a teorie práva, PF UK Praha; téma diplomové práce: „Přechod od demokratické k nacistické vládě v Německu v r. 1933“.

2008 ukončení doktorandských studií na Katedře teorie práva PF MU Brno; disertační práce na téma: „Ochrana lidských práv se zřetelem na jejich původ“ (Ph.D.)

2015 absolvování mediátorského výcviku

1.6. výběr z odborných publikací:

A)    na serveru www.epravo.cz: asi 25 článků zejména z oblasti občanského a ústavního práva, publikovaných v letech 2005 – 2008, z toho s teoretickými přesahy:

a)      Platnost smlouvy uzavřené v cizím jazyce. E-PRAVO.CZ, 2007, 47148s. 44148-44149. ISSN 1213-189X. 2007.

b)      Případ Saliba vs Malta. E-PRAVO.CZ, 2007, 47520s. 47520-47522. ISSN 1213-189X. 2007.

c)      Zařizovací předměty. E-PRAVO.CZ, 2007, 47412s. 47412-47413. ISSN 1213-189X. 2007.

B)    Magazín e-právo:

a)      Teoretické problémy a historické vnímání práva  vlastnit majetek v zrcadle 20. století. epravo.cz magazine, Praha: epravo.cz  a.s., 2007, č. 4, od s. 92 – 93, 2 s. ISSN 1802-1492. 2007.

C)    Bulletin advokacie:

a)      Zpráva ze Štrasburku, Bulletin advokacie,

b)      O advokátech a jiných lidech. : Bulletin advokacie, 2007, č. 6, od s. 8-10, 3 s. ISSN 1210-6348. 2007.

D)    Soudce (vyd.  Soudcovské unie

a)      O advokátech a jiných lidech, (paralelně s Bulletinem advokacie v č. 6/2006) ISSN: 1210-6348

b)      Když soudci tančí,

c)      Soudní znalci duší

d)     Off shore společnosti (z pohledu rodinného práva)

E)     Sborníky z konferencí a tematické sborníky

a)      Justice vrací úder. In: „Privatizácia verejnej moci“ Bratislava (SR): Ústav štátu a práva SAV, 2009. od s. 55-72, 17 s. ISBN 978-80-8095-024-8.

b)      Právo a jeho biologické kořeny. In Čo je to právo? Bratislava (SR): Ústav práva SAV, 2008

c)      Position of the Legal profession in the Czech Judicia Systém, in: Belarus´s journey to Europe – law, the ekonomy and politics in the kontext of the process of European integration, Europlatform 2006, str. 30 – 36

d)     Reforma justice nebo reforma soudců? In: Potřebuje české soudnictví reformu? Centrum pro Ekonomiku a Politiku (CEP) č. 34/2004, str. 69 – 75

e)      Commercial justice. In: Agenda 2003, Euro Czech Forum 2003, ISBN 80-239-0045-5

F)     Samostatné články v různých médiích a samostatné publikace

a)      Balada o pařezu. Příspěvek do sborníku na počest JUDr. E. Wagnerové, 2009,

b)      Na romské téma. In: Veřejná správa 2008, č. 12, příloha

c)      Pojem „hlušina“ a jeho právní postavení. In: Minerální suroviny, Brno: Těžební unie Brno, 2007, č. 3, od s. 22-23, 2 s. ISSN 1212-7248. 2007.

d)     Právo na právo a efektivní justice. Občanské sdružení Europlatform, Právní řada, č. 1, Praha 2007. 33 s. ISBN 987-80-254-1409-5 (česká a angl. verze)

1.7.  další literární působení:

2011 – dosud komentátor Parlamentních listů

2009 – 2010 občasný právní konzultant článků a komentátor časopisu Profit

2004 – 2005 spolupracovnice přílohy „Firma“ novin „Právo“ – řada článků z oblasti právní problematiky, zejména v oblasti podnikání.

1998 – 2001 spolupracovnice české edice časopisu Cosmopolitan, vedoucí právní rubriky; od roku 2015 opět občasný přispěvatel

1.8. členství v odborných organizacích:

2018 – dosud   členka Unie rodinných advokátů

2004 – dosud členka České asociace právniček

1994 – dosud členka České advokátní komory

1990 – 1993 členka Komory komerčních právníků

1.9. dosavadní praxe a úspěchy v řízení před Evropských soudem pro lidská práva ve Štrasburku

            V průběhu své praxe podala Klára A.  Samková k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku tyto stížnosti, které skončily úspěchem jejích klientů

Otcové

Datum

Výsledek stížnost

č. stížnosti

Voleský Evžen

29. 6. 2004

rozhodnuto – porušení čl. 6 odst. 1 (první „otcovský“ případ)

9741/02

Pedovič Nenad

 6. 12. 2005

rozhodnuto  –  porušení čl. 6 odst. 1, veřejné slyšení před Soudem

27145/03

Dostál Jaroslav

21. 2. 2006

rozhodnuto – porušení čl. 6 odst. 1

26739/04

Maršálek Vladimír

 4.  4. 2006

rozhodnuto – porušení čl. 6 odst. 1, čl. 13,

8153/04

Kříž Václav

 9.  1. 2007

rozhodnuto – porušení  čl. 6 odst. 1, čl. 8;

26634/03

Mézl Oldřich

 9.  1. 2007

rozhodnuto – porušení  čl. 6 odst. 1, čl. 8

27726/03

Patera Luboš

26. 4. 2007

rozhodnuto – porušení čl. 6 odst. 1

25326/03

Ostatní

Datum

Výsledek stížnosti

Červeňákovi

1.6.2003

uzavřen smír

40226/98

Marek Pavel

18.10.2005

uznána za přijatelnou čl. 6 odst. 1 s čl. 13,

čl. 8, přiznáno přednostní projednání, posléze vráceno k vnitrostátním opravným prostředkům

41679/04

Škodáková

21.12.2004

rozhodnuto – porušení čl. 6 odst. 1

71551/01

Tariq

18.4.2006

rozhodnuto – porušení čl. 5 odst. 3,

čl. 6 odst. 1

75455/01

1.10.dosavadní praxe a úspěchy v řízení před Ústavním soudem

            cca 20 vyhraných stížností před Ústavním soudem ČR

1.11. k další praxi

            Pravidelné zastupování klientů před obecnými soudy v České republice, do roku asi 2015 osobní účast na cca 4000 soudních jednáních. (pak přestala počítat).

1.12.        další relevantní skutečnosti:

2003 nominována prezidentem republiky na funkci soudce Ústavního soudu ČR, kandidatura neschválena Senátem.

negativní lustrační osvědčení

prohlašuje místopřísežně, že nikdy nebyla členkou ani kandidátkou KSČ

jazykové znalosti: angličtina slovem i písmem na výborné úrovni

němčina na konverzační úrovni

ruština na konverzační úrovni

slovenština na úrovni rodného jazyka

2.OSOBNÍ ŽIVOTOPIS

2.1. členství v zájmových organizacích:

2017 – dosud členka Českého svazu chovatelů drobného zvířectva (chov králíka)

2016 – dosud zakládající členka ženského spolku Éra žen, z.s. (www.erazen.cz)

2016 – dosud členka Svazu dobrovolných záchranářů Otrokovice (http://sdzo.cz/)

2015 – 2016 Členka vedení – Akční rady spolku „Blok proti islámu“

2015 – dosud členka spolku Business and Professional women (https://bpwcr.cz), pravidelná mentorka na Equal Pay Day, organizovaný každoročně tímto spolkem pro cca 2000 účastnic.

2014 – kandidatura do Evropského parlamentu za Úsvit Tomia Okamury

2010 – 2014 členka TOP09 a zastupitelka za TOP09, MČ Praha 2

2011 – dosud členka Czech Women Law Association, (http://www.ewla.cz/cs)

2009 – 2011 členka správní rady Občanského sdružení majitelů domů, bytů a dalších nemovitostí. (viz: www.osmd.cz)

2006 – dosud místopředsedkyně Spolku „Škola dětem“, aktivně působící při založení a provozování soukromé základní školy pro nadané děti „Cesta k úspěchu“. (viz: www.skoladetem.cz)

2006 – dosud poté, co přijala křest a ke svému dosavadnímu jménu přidala druhé křestní jméno Alžběta, je členka starokatolické církve. (viz www.starokatolici.cz )

2003 – 2010 členka Lions klubu Praha – Orel, v rámci lionského celosvětového hnutí

2001 – dosud stálá spolupracovnice občanského sdružení „Spravedlnost dětem – sdružení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů“ (viz www.iustin.cz ), obhajující především práva otců na styk s dětmi po rozvodu či rozpadu partnerství.

1993 – 1998 řadová členka Občanské demokratické strany

1990–1993 zakládající členka Romské občanské iniciativy

2.2. populární publikace:

2016 To by se advokátovi stát nemělo, Klára A. Samková,

Praha 2016 (2017 anglicky)

2016 předmluva ke knize „Martin Konvička“ – autoři Eva Hrindová, Miroslav Adamec, vydalo Naštvané matky, z.s. 2016

2016 Proč islám nesmí do Česka, nakladatelství Bondy,

Praha 2016

2016 111 vtipů o advokátech, Klára A. Samková, Praha

2014 Po Evropě s maminkou – cestopisné črty, Blinkr,

Praha 2014

2013 Píšu, takže žiju – žiju, takže píšu (výběr z blogů uveřejňovaných na Aktualne.cz), Blinkr, Praha 2013

2012 Zbavte mě toho pitomce/sundejte ze mě tu mrchu (průvodce rozvodem) Blinkr, Praha 2012.

2011 Romská otázka – psychologické důvody sociálního vyloučení Romů, Blinkr, Praha, 2011, (2014 anglicky).

2008 – 2013 externí spolupracovnice přílohy Mladé fronty Dnes

„ONA Dnes“, rubrika „Jak to vidí žena – jak to vidí muž“.

2012 – dosud webové stránky s blogem www.zrcadleni.cz

2007 – 2012 přispěvatelka do anketních otázek časopisu Romano Hangos; drobné články vztahující se k romské problematice

2007 – 2012 blog na www.aktualne.cz, cca 80 článků na právní i jiná témata

2005 – 2012 příspěvky do časopisu Občanského sdružení majitelů domů „Střecha“

1992 – 1996 okolo sto článků na politická a právní témata publikovaná v romských časopisech Lačho lav, Amaro Gendalos a Romano Kurko

2006 „Falešný asistent na křídlech parlamentu.“ Ikar, Praha (příběh podvodného cestování na účet Poslanecké sněmovny; společně s aktérem příběhu Lukášem Kohoutem)

2005 předmluva ke knize Josefa Urbana Čas, kdy muži sestupují na zem Nakl.: Opus Bohemiae, 2005, ISBN: 80-902918-3-X str. 3 – 6.

1994 „Moje cesta za Scarlett“, Road, Praha.) (cestopis po jihu USA) reedice nakl. Blinkr 2013.

2.3. média – vlastní prezentace:

tištěná média:

2012 in: Mladá Fronta Dnes – 18. srpna – rozhovor

2011 in: Parlamentní listy, Mladá front dnes a další rozhovory

a stanoviska k politickým a právním událostem

2009 in: Pražský deník – rozhovor s osobní i právní tematikou

2009 in: Učitelský zpravodaj – rozhovor

2008 in: Marianne – rozhovor s osobní i právní tematikou

2008 in: Ona Dnes – příloha Mladá Fronta Dnes – rozhovor

s osobní tematikou

2008 in: Euro – rozhovor na téma Evropského soudu pro

lidská práva

2004 in: Club Magazíne (Leaders Magazine  Prague)

rozhovor s právní a osobní tematikou

2003 in: Revue FRAGMENTY – rozhovor s právní tematikou

1997 in: Příloha Mladá Fronta Dnes: „Sama s Romy“ –

rozhovor s osobní a právní tematikou.

televizní vystoupení

2017 XTV – 4.5. 2017 a 2. 10. 2017

2015 Partie – TV Prima

2015 (25.8.) Události – komentáře ČT 1 s Michaelem Kocábem

2012 TV Barrandov – TV show „Politická střelnice“, rozhlasový program „Na Bělidle“ – ČRo 6

2011 in: TV Prima – Show Jana Krause

2010 Česká televize: 13. komnata Kláry Samkové

2009 TV Barrandov – hostem pořadu Zuzany Bubílkové „Politické harašení“

2008 Z1 – aktérem pořadu „24 hodin s…..“

2008 Z1 – hostem pořadu „13 minut s Petrou Procházkovou“

2008 ČT 1 – hostem pořadu v talk show Michala Prokopa „Krásný ztráty“ (spolu s otcem PhDr. Bohumilem Samkem)

2008 ČT 1 – hostem v talk show Jana Krause Uvolněte se,

prosím

2008 ČT 1– hostem v pořadu Otázky Václava Moravce

2003 – 2008 ČT 1 několikeré vystoupení ve večerním

zpravodajství „Komentáře a názory“.

1997 ČT 1 diskusní pořad vedený Antonínem Přidalem

„Z očí do očí“

1997 ČT 1 hostem pořadu Velký vůz

1996 ČT 1 televizní pořad Aréna

rozhlasová vystoupení:

v průběhu let cca 50 rozhlasových debat a vystoupení v různých diskusních pořadech, zejména radiožurnál, ČRo 6, romské vysílání O Roma vakeren, Regina.

2.4. osobní status

2016 rozsudkem OS Ústí nad Labem ustanovena opatrovnicí nesvéprávného T. S.

2015 – dosud rozvedená

2010 – 2015 vdaná za sportovního novináře Pavla Skramlíka

2007 ke dni 16. 3. 2007 na vlastní žádost ustavena rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 poručníkem nezletilého T. L.

1998 narození dcery pojmenované Daria Alžběta

1993 – 2010 vdaná za Ivana Veselého

2.5. osobní zájmy:

moderní výtvarné umění, moderní architektura, divadlo, cestování, četba krásné literatury, psychologie, pedagogika a s posledně dvěma související esoterické nauky s přesahy do filosofie, etikoterapie, psychosomatické medicíny, křesťanské teologie a buddhistických nauk mahájánového směru, evoluční biologie, fyzika, kosmologie.

ze sportů kolečkové brusle, sjezdové lyžování, běh za rodinným nezvladatelně se řítícím Jack Russel teriérem, turistika volnou krajinou, plavání.

stálý zájem o věci veřejné, komunikace s lidmi zejména pomocí moderních technologií; stálý zvídavý laický zájem o moderní komunikační technologie.

2.6. další znalosti a skutečnosti:

řidičský průkaz na osobní motorová vozidla

počítačové dovednosti na pokročilé úrovni

psaní všemi deseti

dobrý zdravotní stav

Posted in Nezařazené

Budoucnost ekonomiky 21. století (poznámky sběratelky přítomnosti)

Byla jsem pozvaná na seminář, pořádaný SPD v Poslanecké sněmovně na téma „Budoucnost ekonomiky 21. století“. Dokonce jsem přislíbila, že na půdě Poslanecké sněmovny, kde se dne 13. 6. 2018 seminář pořádal, přednesu příspěvek. Na místo jsem však bez omluvy nedorazila. Příspěvek nebyl napsaný. I když zdaleka ne vždy vše stíhám, je tento přístup pro mne tak netypický, že jsem se rozhodla jej analyzovat a přijít na kloub tomu, proč jsem příspěvek nenapsala a odmlčela se na řadu dní, než jsem byla schopna alespoň dodatečně poslat omluvu své nepřítomnosti.

Říká se tomu „zahlcení jednotlivostmi“. Padají na vás ze zdánlivě prázdného prostoru a jejich zdrojem jsou vaše sociální vztahy – ony psychology tolik opěvované „slabé vazby“, které vytvářejí síť našeho života a dávají mu ukotvení v čase, prostoru, v místě. V jednu chvíli se jich však nakupí tolik, že místo pozitivního ukotvení přinášejí svázanost: „slabé závazky“ způsobí, že se nemůžete hnout z místa. Chcete je splnit, protože dobře víte, že všechny jsou důležité a především pro „sběratelku přítomnosti“ jakou jsem já, představují příslib otevření dalších zlatých dolů vazeb, kontaktů, událostí – prostě přítomnosti, z níž jak z tajuplných blat se kdesi na dně rašelinového podloží splétají pramínky budoucnosti – ach, tak vzrušivé a vzrušující budoucnosti.
Jednotlivosti však kromě krůpějí rosy budoucnosti přinášejí i odloučení od zítřka; znemožňují pohlédnout na budoucnost v její celistvosti, znemožňují pohledět na její široký rámec a vidět to, co ji ve skutečnosti určuje – totiž megatrendy, které pro svůj mohutný přiliv nejsou patrny jinak než z velké, opravdu velké vzdálenosti. Na seminář jsem tedy nepřišla proto, že jsem byla spoutána.

Druhý důvodem bylo, že jsem se cítila v nesouladu s tématem semináře. Jistě budou všichni chrlit ekonomická data, úvahy o HDP. Já však mám na otázku, co bude určovat ekonomiku nejen 21. století, ale i století a tisíciletí následující, zcela jiný názor. Pro mne je určujícím faktorem pro růst a rozvoj ekonomiky člověk, respektive lidská mysl. Nad touto ideou přemítám již dlouho a nabývá stále pevnějších obrysů. Možná, že moje nedostatky a nespolečenské chování ve směru k onomu semináři jsou dobrou příležitostí nejen k nápravě společenských faux pas, ale také příležitostí pro její konkrétní formulaci.

Abych mohla obhájit svou myšlenku o tom, že pro ekonomiku a její rozvoj je nejdůležitější lidská mysl, musím se nejdříve vypořádat s jedním tvrzením, které je opakováno stále dokola a dokola na všech úrovních – od vrcholných politiků až po debaty u piva ve čtvrté cenové. Totiž, že je nás málo. Evropa vymírá a je potřeba zajistit populační růst, a to jakýmkoliv způsobem. Buď zásadní demografickou změnou v podobě dovozu imigrantů anebo umělým pro-populačním růstem, kdy primární úlohou ženy bude opět především rodit děti. Údajným důvodem pro tuto potřebu je, že pro starší generaci „nebude mít kdo vydělávat na důchody“ a co se týká mladší generace, zejména té ekonomicky aktivní, tak je zřejmé, že „nejsou lidi“. Vyslechla jsem během svého života lamentace desítek vrcholných vědců stěžujících si, že nemají komu předat své výzkumy, své poznatky. Všichni – ano – všichni moji klienti zoufale shání pracovní síly, vrcholnými odborníky počínaje a těmi, kdo jim vymění koberce v kanceláři konče. Většina lidí kolem mne se cítí uštvaná a pod tlakem. A v této situaci nám prý uleví více lidí, více pracovníků. Pominu teď zcela pošetilou představu, že desetitisíce afrických migrantů se ze dne na den zapojí do zdejších složitých pracovních procesů i sociálních vztahů, budovaných po staletí, a vyplní – a to jen a pouze – ty mezery, ve kterých cítíme nedostatky pracovních sil. Tvrdím, že jakékoliv zvyšování populace povede pouze k tomu efektu, jehož záludnost již brilantně popsal nejpřednější český velikán, Jára da Cimrman: I jemu se totiž při budování jeho samohybného důlního výtahu nezodpovědně hromadili horníci v dole, neb k tomu, aby určitý počet dělníků vyfáral, bylo potřeba vždy alespoň o jednoho horníka více, aby ti vyfárávavší převážili. Nepomohly ani striktní příkazy a směrnice, že do dolů je nutno fárat najedený a nevyprázdněný, zatímco pro vyfárání je nutno se nejen řádně vypotit prací, ale též ulehčit tělu i všemi dalšími předvídatelnými způsoby. Jsem přesvědčena, že zmnožující se populace – ať by jí bylo dosaženo jakýmkoliv způsobem – by coby údajně vedlejší, ale ve skutečnosti hlavní problém přinesla další zmnožení sociálních vztahů, další zmnožení „děr“ na trhu práce a v neposlední řadě další nároky na sociální a důchodový systém. Jinými slovy – horníků v Cimrmanově dole by stále přibývalo, a to i kdyby směrnice pro fárání psali bruselští specialisté. Mám takové tušení, že k podpoře tohoto mého tvrzení by mohli něco říci matematici, zabývající se kombinatorikou.

Abych to vzala zkrátka, pro-populační politika je nesmysl, ať se to vezme ze strany „dovozu pracovních sil“ – správně eurootroků bez nároků na vlastní sny o rozvoji vlastního lidství – nebo ze strany vytíženosti děloh evropských žen.

Ovšem fakt je, že dnešní problémy jsou dnešními nástroji neřešitelné, a navíc se zdají být i nevyřešitelné. Stále je neuvěřitelné množství té nejjednodušší práce, která zbývá nevykonána – a čím je práce méně kvalifikovaná, tím hůře nacházíte lidi, které se jí budou věnovat. Uklízečka je nedostatkové zboží svým způsobem více než neurovědec. V čem je problém? Podle mého názoru v tom, že ta uklízečka, popeláři, prodavačky, kuchařky v hromadných stravovacích zařízeních, automechanici, zahradníci, udržující naše parky, silničáři látající silnice i tu proklatou Dé jedničku, že ti všichni jsou stále ještě potřeba. Ještě? Ano… ještě… Nemáme dost intelektuálních sil, abychom tyto práce – tyto nejjednodušší, leč nesystémové práce nahradili a vyřešili je jinak. To, co nám zoufale schází, nejsou uklízečky, ale intelektuální potenciál, který by všechno toto vyřešil. Konkrétněji? Potřebujeme energii – neomezenou, takřka bezcennou energii, která by všechny tyto práce bez ohledu na energetickou náročnost řešení prostě vyřešila. Nejsem vědec – nevím, kde tu energii vzít. Určitě ne z biopaliv, přílivových elektráren, vzduchových vrtulí, ba ani ze solárních panelů. Nutně potřebujeme něco vymyslet. Anihilaci hmoty s antihmotou, funkční bezproblémové tokamaku – netuším… ale zase začínám čít sci-fi, protože „standardní“ zdroje inspirace se mi zdají být vyčerpány.

K tomu, abychom mohli něco vymyslet – opakuji znovu – potřebujeme naprosto nutně to nejnedostatkovější zboží dnešní doby – intelektuální potenciál. Kde ho vzít? Každý den ve své kanceláři jej splachuji do kanálu, archivuji či proháním skartovačkou… Každý den – a u vědomí existence milionů rozvodových advokátních kanceláří po celém světě – jsem svědkem přehlídky ztraceného času a zcela vyplýtvaného a promrhaného intelektuálního potenciálu mých klientů, kteří jsou jen nepatrným pilotním vzorkem pro výpočet ztrát celé naší lidské pospolitosti na planetě Zemi. Před asi deseti lety jsem se pokusila spočítat ztráty (při průměrné mzdě 100,-Kč/hod.) způsobené rozvody státnímu hospodářství. Měla jsem na mysli pouze hodnoty, které nebyly účastníky rozvodových řízení vytvořeny kvůli tomu, že lidé investovali svůj čas a intelektuální potenciál nikoliv do řešení skutečných problémů, jejichž vyřešení by pravděpodobně z převažující části vyřešilo i jejich osobní problémy, ale do řešení osobních vztahů. Došla jsem k částce 4 miliardy ročně přímých ztrát. Co stojí justice, znalci, sociální pracovníci, to jsem nepočítala.  Každoroční ztráty způsobené nekontrolovaným podlehnutím emocí jdou do desítek miliard, možná i více. V každém případě to jsou ztráty, které jsou podstatné pro každý hospodářský rozpočet – státu i velké korporace.  Tak zvané „vyřešení“ těchto všech problémů, způsobených nekontrolovanými emocionálními zvraty je přitom typickým výsledkem hry s nulovým součtem. Žádná přidaná hodnota se nevytvoří. V nejlepším případě se odvalí kámen z cesty, po které je možno dál jít. Ale tu energii, kterou na odvalení kamene bylo třeba, tu už nikdy nijak nenahradíte, nikdy ji nijak nedoženete. Nikdy z ní nevznikne něco, co by bylo… výsledkem hry s nenulovým součtem, s přidanou hodnotou, která by se mohla dále rozvíjet jako mocninná řada.

Říkáte si možná, že dohromady pletu nesouvisející témata. Ostatně, lidé se rozvádějí a když se nerozvádějí, nevypovídá to nic o míře osobního štěstí či neštěstí, o míře osobního naplnění či spíše nenaplnění. Rozvody jsou však jen jedním drobným příkladem plýtvání lidským intelektuálním potenciálem. Pokud hledáte zobecnění, tedy tu nejhlubší temnou propast, kam náš intelekt mizí – a tedy zároveň i zdroj stále masivně existující celoplanetární, nejen lidské bídy – zjistíte, že tímto mozkomorem našeho intelektuálního snažení jsou všeobecně nevyřešené mezilidské/mezistátní/ vztahy. A opět jejich společným jmenovatelem je nezvládnutí našich emocí, jejich nadvláda nad našimi rozumovými schopnostmi. Ne, nenechejte se mýlit – v žádném případě nejsem zastáncem přebudování lidských bytostí v neemocionální lidská monstra! Právě naopak! Jsem pro naprosté využití emocí pro podporu intelektu, pro jeho rozvoj – a zpětně pro nesmírné zkvalitnění emocí a všeho, co zvládnuté emoce přinášejí. Co přinášejí? Pode mého názoru přinášejí radost. Štěstí. Pocit naplnění a zážitek transcendentního přesahu vlastního života. Přinášejí to, co je na životě – a zejména životě lidském, který jediný v dosud známém vesmíru je schopen reflektovat nejen sám sebe, ale právě i Vesmír – nejcennější. Je to pochopení života a naplnění smyslem. Umožnění každému lidskému jedinci, aby zcela rozvinul svůj potenciál a stal se tím, čím se opravdu stát může. Zvládnuté a usměrněné emoce, podporující a rozvíjející intelekt přinesou – o tom jsem zcela přesvědčena – vyřešení úhelných problémů celosvětové lidské civilizace coby vedlejší produkt své existence. Včetně toho zásadního problému, totiž objevu onoho nekonečného zdroje energie zdarma.

Pokusím se vrátit k tématu ekonomiky jednadvacátého století. Stejně jako jsou dnešní generálové připraveni vést bitvy, které se již odehrály v minulosti, stejně jako dnešní školské systémy – a to celosvětově – připravují žáky a studenty na úkoly, které byly stavěny před jejich rodiče, prarodiče a praprarodiče a nikoliv před ně samotné, stejně tak se ekonomika a ekonomové snaží vyřešit problémy ekonomiky jednadvacátého století nástroji století dvacátého – a to jsem, obávám se, k nim milosrdná, když ještě nepoukazuji na století devatenácté a nejdu případně až k Adamu Smithovi.

Jestliže mají být problémy ekonomiky 21. století vyřešeny, musí se tak stát ‒ respektive, může se tak stát ‒ pouze jinými, mimo-ekonomickými nástroji. Jsem přesvědčena, že se tak může stát pouze prací s lidskou myslí. S tou myslí, o níž je známo – především díky obrovskému rozvoji neurověd v posledních desetiletích – již tak mnoho, přičemž tak mnoho je v aplikační praxi ignorováno.

Můj návrh na vyřešení všech, ano, všech problémů ekonomiky 21. století ‒ a to kdekoliv na světě – je v podstatě velmi jednoduchý: je to praktická aplikace všeho, co víme o lidské mysli do každodenního života. Počínaje péčí a výchovou dětí od narození (Vždyť je všeobecně známo, že co do dítěte nevložíte do tří let jeho věku, už tam není. Co bylo vloženo do myslí dětí, z nichž vyrostli dnešní migranti – ptám se? A rovněž se ptám: proč se na to nikdo neptá?) přes školský systém, přes rozšíření všeobecného přesvědčení, že o vztahy a emoce je potřeba pečovat stejně jako o elementární fyzické zdraví.

Mnoho lidí, a to i humanitně vzdělaných vědců je pobouřeno, kolik mladých lidí se dnes hlásí na humanitní obory, zejména psychologii, sociologii či politologii a shledává toto zcela neužitečným. Nikoho z těchto kritiků údajné nadvýroby absolventů „věd o mysli“ (a to na úrovni jednotlivce, skupiny či státu) nenapadá, že tento zájem je výsledkem podvědomého pochopení lidstva jako celku, že právě v této oblasti leží řešení lidských problémů. Kromě toho jsou tyto obory v našem školském systému zcela poddimenzovány. Nikdo se nepozastaví nad tím, že fyzika se učí od třinácti let (sedmé třídy) chemie od čtrnácti (osmé třídy), avšak s psychologií, sociologií a politologií se žáci setkávají na základní škole v tak omezeném rozsahu, že tyto předměty nemají ani svůj vlastní název. O praktickém nácviku mezilidských dovedností – aplikované psychologii v partnerských či rodičovských vztazích, tedy pro situace, jimiž projde zhruba 95 % populace, pak už není nikde ani vidu ani slechu. I naprostá většina středoškoláků se propracuje k maturitě (učňovské školství si ani netroufnu zmiňovat) bez toho, aby se s těmito vědními okruhy reálně potkala. Přitom zasahují do jejich životů stejně jako vědy přírodní, ba možná, přihlédneme-li ke každodenní zkušenosti, i více. Ti, kteří nastupují v těchto oborech do prvních semestrů vysokých škol pak jsou skutečně tím, co hlásá jejich index: prvňáky…

Vím, že moje myšlenky se již opět rozbíhají, a to ve snaze předestřít laskavému čtenáři nejen výsledek mého myšlenkového pochodu, ale i cesty, kterými jsem se k tomuto svému názoru dobrala. Pokusím se tedy své teze shrnout:

Pro další ekonomický rozvoj lidstva je nutno najít další zdroje. Hlavním a nejpodstatnějším zdrojem je náš intelekt, s jehož pomocí můžeme vyřešit problémy, kterým jsme nuceni čelit. Intelekt je ale brzděn emocemi, avšak ty mají dosud nevyužívanou schopnost jej naopak potencovat. Zvládnutí – nikoliv odstranění! – emocí uvolní neuvěřitelné zdroje mentální energie, které bez problémů najdou zdroje energie skutečné, tedy zdroje pro řešení veškerých ekonomických problémů, se kterými se potýkáme nyní. Přestaňme proto hledat ekonomické zdroje tam, kde evidentně nejsou a přestaňme je přehlížet tam, kde jsou. Když to dokážeme, můžeme se velmi rychle přehoupnout přes nutnost hledat řešení pro takové marginální a zbytečné problémy, jako je – budoucnost ekonomiky jednadvacátého století.

Posted in Nezařazené

Poučení z Lidic

Zástupci Éra žen, z.s. a Platforma evropské civilizace položili dnes kytice k památníkům zavražděných lidických občanů. Jak jsme tam tak stáli uprostřed strašlivé bouřky s kroupami, která nás zastihla uprostřed bývalých Lidic, přemýšlela jsem o tom, proč právě vyhlazení Lidic bylo a je považováno za tak nebetyčný zločin. Vždyť ve válce se děly dokonce daleko strašlivější věci… Základem toho pobouření je NELOGIČNOST toho aktu. Údajně mělo být srovnání Lidic se zemí trestem za zabití říšského protektora Heydricha. Ale již v době, kdy padaly první výstřely do týlů lidických mužů bylo jasné, že toto spojení je absolutně vymyšlené. Byla to prachobyčejná pomsta z nenávisti. Právě ta nesouvislost příčiny a následku, tedy nulová příčina na straně obyvatel Lidic a ten strašlivý následek bylo to, co zdvihlo vlnu pobouření na celém světě. Protože lidský mozek totiž je stavěn tak, že nutně potřebuje, aby každý následek měla nějakou příčinu, aby platila kauzalita… Na kauzalitě je založena evoluce. Pokud kauzalita schází nebo je nedohledatelná (na příklad z důvodu chybějících primárních informačních zdrojů) lidský mozek udělá vše pro to, aby tu kauzalitu prostě našel. Právě proto jsou tak oblíbené nejrůznější spiklenecké teorie a víra je přikládána různým konspiračním spolkům: alchymisty, rosenkruciány a zednáři počínaje a Bildenbergem a Římským klubem konče. Protože prostě někde – NĚKDE – ta logická provázanost musí být…
Neexistence příčin a následků je pojmovým znakem totalitních režimů. Příkladmo – je zcela evidentní, že Milada Horáková se nikdy nedopustila žádné zrady na Československé republice, a přesto byla popravena. Zde však s ohledem na to, že paní Dr. Horáková byla aktivní protikomunistickou političkou, mohla být alespoň na první pohled důvěryhodná záminka – ta však u Lidic scházela i v té malé míře, ve které byla prezentována…
Když jsme všichni na náměstích v listopadu 1989 zvonili klíči, adoptovali jsme myšlenku Václava Havla, že „nejsme jako oni“. Můžeme se dohadovat o tom, co se skrývá pod tím „jako oni“. Pro mne to však je právě ono přihlášení se k nutnosti příčiny a následku. Nebýt „jako oni“ znamená, že budeme striktně trvat na kauzalitě. Po příčině následuje následek. Následek má svou příčinu…v příčině.
Avšak způsob realizace toho „nejsme jako oni“ ve skutečnosti dopadl tak… že jsme jako oni! Opakem násilí a nespravedlnosti totiž není pacifismus, ale… spravedlivý trest. Jestliže totalitním režimům schází v jejich konání PŘÍČINA, pak našemu post-demokratickému režimu schází… následek. Z příčiny jsme se k žádnému následku nedobrali…
A to je největší tragedie naší doby a – troufám si tvrdit – i největší tragedie odkazu Václava Havla. Nedostatek následků, nedostatek spravedlivého soudu z nás učinil…. to, čím byli oni… jen… tak trochu naruby.
A těmi „jako oni“ jsme, i když stojíme s povadlou kyticí pod stromy v parku lidického památníku a kolem zuří záplavová bouře.
Toť moje poznání z Lidic… jsme… jsme jako oni.

Posted in Nezařazené

Dopis předsedovi ČAK JUDr. Vladimíru Jirouskovi

Vážený pan

JUDr. Vladimír Jirousek

předseda České advokátní komory

Česká advokátní komora
Národní 16
110 00 Praha 1

V Praze dne 30. dubna 2018

věc: k otázce dalších vztahů mezi Českou advokátní komorou a její členkou

Klárou A. Samkovou

Vážený pane předsedo,

kdy jindy Vám psát než v předvečer Valpuržiny noci…

inu, tedy znovu:

Vážený pane předsedo,

každý z nás v životě udělá řadu chyb, některé z nich pak ovlivní jeho život fatálním způsobem již navždy. Já jsem udělala takovouto chybu v časném létě 2003, kdy jsem se zástupcem vlády České republiky, JUDr. Vítem Schormem, vyjednala pro své klienty, rozsáhlou romskou rodinu Červeňákových, ve věci jejich stížnosti vedené u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, s Českou republikou smír. Jedním z úhelných důvodů, proč jsem doporučila svým klientům postupovat smířlivě, byl i můj vnitřní ostych soudit se se svou vlastní zemí, s vládou, kterou jsem vnitřně považovala za svou. Důsledky tohoto mého postupu byly pro mne osobně katastrofální. Schválení smíru České republiky a mých klientů, včetně vyplacení nikoliv nepatrné náhrady za nemajetkovou újmu, časově kolidovalo s projednáváním mojí kandidatury na soudce Ústavního soudu Senátem ČR. Pod dojmem mediální masáže s palcovými titulky ve smyslu „vysoudila cikánům miliony“ se p.t. senátoři vůbec nezajímali o moje právní názory, ba dokonce ani o průběh dané mediálně sledované kauzy. Místo toho v kuloárech řešili zásadní otázku, zda jsem Židovka, Cikánka, židovská Cikánka či cikánská Židovka. Pokud se někdy potkáte s JUDr. Pithartem, tehdejším předsedou Senátu, může Vám tuto nanejvýš trapnou okolnost novodobých dějin naší horní komory potvrdit. Byla to právě tato okolnost, totiž mými klienty uzavřený smír s Českou republikou, která mne s pravděpodobností blížící se naprosté jistotě stála křeslo Ústavního soudce a navždy tak ovlivnila moji profesní kariéru.

V současné době se nacházím ve velmi obdobném postavení jako v roce 2003, s tím rozdílem, že ten, proti komu se mám bránit, není Česká republika, ale organizace, jejíž jsem členkou, totiž Česká advokátní komora.

Již dva roky jsem kárně stíhána za svoje údajně „advokáta nedůstojné chování“, kdy jsem v rámci veřejné demonstrace svolané před ambasádu Turecké (stále ještě) republiky tzv. „proklela“ tureckého velvyslance. K tomu „proklínání“ jen krátce: podstatou komunikace je, že informace je podávána v takové formě, že ten, komu je určena, je schopen ji přijmout a porozumět jí. Protože pan velvyslanec nechápe – anebo není ochoten se řídit – komunikací prostřednictvím práva a diplomatického protokolu, zvolila jsem ten způsob komunikace, tedy „prokletí“, ze kterého je i on schopen pochopit můj nesouhlas s jeho jednáním1. Pro pochopení celého mého kárného stíhání je však podstatná ta formulace kárné žaloby, která uvádí: „Jako osoba známá svým negativním stanoviskem k islámu byla kárně obviněná na den 18. 5. 2016 pozvána do Poslanecké sněmovny ČR na diskusní dopoledne na téma „Máme se bát islámu“, aby zde obhájila svá stanoviska.“

Pominu skutečnost, že nic z tohoto není pravda. O mém (pravda stále negativním) vztahu k islámu věděla relativně malá skupina lidí a rozhodně to nebyl důvod, proč jsem byla pozvána do Poslanecké sněmovny. Ten důvod byl, že jsem PRÁVNÍK zabývající se islámem z hlediska evropského právního řádu. Z přiložené pozvánky vyplývá, že součástí diskusního fóra byl přednáškový blok „Evropské právo a islám“, ve kterém jsem vystoupila nejen já, ale i poslankyně prof. JUDr. Helena Válková, CSc., která měla vystoupit přede mnou. Dlužno říci, že ačkoliv byla pozvána a dostavila se, ve skutečnosti odmítla vystoupit a řekla, že o dané problematice vlastně nic neví. Takže celý blok zbyl na mně. Pominu i to, že tato událost nemá s mým kárným stíháním vůbec nic společného, takže je zcela nesmyslné, aby byla v kárné žalobě vůbec zmiňována. Mou úlohou rozhodně nebylo jakkoliv obhajovat ani sebe, ani svoje stanoviska, ale prezentovat určitý názor. V tomto se tedy kárná žaloba mýlí.

Nicméně, ani tato elementární nepřesnost, obsažená v kárné obžalobě, není podstatná. Podstatné je, že základem mého kárného stíhání je veřejná prezentace mého politického a právního názoru – a to na půdě Poslanecké sněmovny – a moje účast na následné veřejné (mnou nepořádané) demonstraci, která byla vyjádřením značného zájmu veřejnosti nejen o mnou prezentovaný pohled na danou problematiku, ale zejména na jednání tureckého velvyslance, jehož jednání ve vztahu ke mně bylo předmětem masivní občanské kritiky. Jinak řečeno: Kárná žaloba České advokátní komory mne postihuje za vyjadřování mého politického a právního názoru, který jsem předestřela nikoliv v rámci výkonu advokacie, ale jako osoba dlouhodobě veřejně (byť mimo jakékoliv volené politické funkce) činná. Ještě jinak: Česká advokátní komora mne stíhá za můj občanský politický a právní názor. A odůvodňuje to „ohrožením důstojnosti advokátního stavu“.

Tato situace, totiž postihování advokátů za určité aspekty jejich osobnosti nesouvisející s advokacií, v české advokacii již několikrát byla: na přelomu let 1938–1939 Česká advokátní komora masivně vypudila ze svého středu své kolegy židovského původu, po komunistickém puči v roce 1948 masivně neobnovila „advokátní licence“ advokátům, jejichž názory a životní postoje nebyly kompatibilní s nově nastolenou ideologií.

Shodou okolností vědomosti o tomto ideologicky podmíněném historickém jednání České advokátní komory vůči jejím nepohodlným členům jsou částí mojí životní zkušenosti od nejútlejšího dětství. To jsem totiž prožila v Brně v jedné části rodinné dvouvily, kde druhou polovinu obývala rodina JUDr. Roberta Skuteckého2. Jeho životopis pro zajímavost kopíruji níže. Co pravděpodobná autorka daného životopisného hesla, spoluzakladatelka Muzea holocaustu ve Washingtonu, D.C., dcera JUDr. Skuteckého a moje vzácná přítelkyně, Dr.J. ing. arch. Illana Alena Breslaw Skutecká k údajům svého otce již neuvedla je fakt, že stejně jako byl její otec zbaven advokátní licence v roce 1939, byl zbaven možnosti vykonávat advokacii coby „ideově nevhodná osoba“ i podruhé, a to na základě rozhodnutí České advokátní komory v roce 1949. Od té doby až do své emigrace opravoval JUDr. Skutecký šicí stroje v brněnské Drutěvě.

Čeká mne, pane předsedo, rukou dnešní České advokátní komory stejný osud, jaký připravila laskavému muži mého dětství?

Vážený pane předsedo,

jsem obviněna z toho, že „moje jednání je způsobilé ohrozit vážnost advokátního stavu.“ Jestli někdo, vážený pane předsedo, ohrožuje důstojnost advokacie, tak je to jednání Kárné komise a Kárného senátu mým stíháním. Tyto orgány České advokátní komory tak totiž dávají veřejnosti najevo, že jsou připraveny stíhat člena advokátní komory za jeho ideové postoje. Můžeme se dohadovat o tom, zda to tak ve skutečnosti je či není (podle mého názoru je), ale v každém případě takto vnímá moje kárné stíhání veřejnost, včetně médií, která se o průběh řízení se mnou stále a iniciativně zajímají.

Dovolte mi, abych toto svoje obvinění zasadila do kontextu celého svého života.

Hodnocení každého člověka jeho okolím se sestává z řady faktorů. Jedním velmi ceněným faktorem je osobní a zejména morální integrita, tedy schopnost stát si za svými názory a být celistvou, harmonickou a synergickou osobností. Stejně tak je ovšem společností kladně hodnocen i fakt, že se člověk dovede poučit ze svých chyb a již je neopakuje.

Avšak co v případě, kdy úhelným prvkem integrované osobnosti je vlastnost, že se odmítá poučit ze svých vlastních chyb, ba že dokonce na nich lpí, že je opakuje, a to i tehdy, když jí je známo, že na to může šeredně doplatit – když už v minulosti se takto stalo? Přesně v této situaci se nacházím já. Ačkoliv jsem tak fatálně doplatila na svou snahu ochrany dobrého jména České republiky, kdy jsem hledala kompromis mezi zájmy svých klientů a své vlasti, snažím se i nyní o kompromis mezi zájmy své obhajoby vůči obviněním vzneseným vůči mně Českou advokátní komorou a Českou advokátní komorou, jíž jsem členkou. Je to značně schizofrenní situace… Avšak právě toto zohledňování zájmů obou stran, a to možná i na úkor mých vlastních práv, je nejvlastnější jádro mého já. Budu se hájit jen tehdy, jestli k tomu budu přinucena neústupností České advokátní komory, neústupností, kterou při vší úctě neváhám nazvat kontraproduktivní.

Vážený pane předsedo, jsem si vědoma toho, že by se mohlo zdát, že jsem to já, kdo je vůči České advokátní komoře v nepoměrně slabší pozici. Není tomu tak. Čím víc mne za moje údajně „nedůstojné“ jednání potrestáte, tím nedůstojněji bude vnímána Česká advokátní komora. Jako její člence mi to není jedno. Jak jsem již nastínila výše, jsem ve stejné pozici, jako jsem byla v otázce vyjednávání smíru pro svoje klienty v roce 2003. Per analogiam jsem nyní tlačena do pozice, kdy se budu muset intenzivně bránit. Prosím Českou advokátní komoru, abych to nemusela dělat. Nikoliv kvůli mně, ale kvůli ní. Čím více mne potrestáte, tím více ublížíte České advokátní komoře. Stane se tak k setrvalé a bez nějakého přehánění mohu říci že celosvětové ostudě České advokátní komory.

Proto se na Vás obracím, vážený pane předsedo, abyste zvážil z hlediska strategie České advokátní komory vůči veřejnosti a s ohledem na další politický vývoj v ČR i v Evropě, další postoje ČAKu vůči mojí osobě, včetně této – dle mého názoru naprosto nešťastně formulované – kárné žaloby.

Myslím, že nejen tato záležitost by si zasloužila našeho osobního setkání. Pakliže o ně a případně o objasnění poněkud nestandardních vztahů mne a České advokátní komory budete mít o to zájem, jsem Vám k disposici. Když ne – nedá se nic dělat. Tímto návrhem a upřímnou nabídkou ke smíru jsem vyčerpala na své straně všechny možnosti. A Vy sám víte, jak to v takovém případě bude všechno pokračovat dál…

V dokonalé úctě

Klára Alžběta Samková

Přílohy:

  1. Pozvánka do Poslanecké sněmovny na diskusi „Máme se bát islámu“ z 18. 5. 2016

  2. Kárná žaloba ze dne 5. 12. 2016

  3. Předvolání ke kárnému řízení na 16. 5. 2018

1 K otázce komunikace odkazuji obecně na hermeneutické vědy, specificky pak na:

Grondin, Jean: Úvod do hermeneutiky, Oikoymenh, Praha, 1997;

Gadamer, Hans-Georg: Člověk a řeč (výbor textů, uspořádal Jan Sokol), Oikoymenh, Praha, 1999

2 https://www.ushmm.org/wlc/en/idcard.php?ModuleId=10006749

Robert Skutecky born: MARCH 24, 1903 BRNO, CZECHOSLOVAKIA Robert was the second of three children born to Jewish parents in the Moravian capital of Brno, where his father ran a shipping company. Between 1909 and 1920 Robert lived with his widowed grandmother, who resided nearby. He completed secondary school in 1922, and then attended an international trade school in Vienna. Robert earned a doctorate in law from Charles University in Prague in 1930. 1933-39: After apprenticing as a lawyer for five years, I finally opened my own practice in Brno in January 1936. Three years later, in March 1939, the Germans occupied Bohemia and Moravia. Three months into the occupation I was forced out of the legal profession because I was Jewish. Then I was evicted from my apartment. That fall I applied for an exit visa, but my application went unanswered. 1940-45: Frustrated that I’d been disbarred, forced out of my apartment and denied an exit visa, I stormed into the local Gestapo office. I yelled at them and said, sarcastically, that I wanted to know what else I needed to do to make them happy. I was beaten for being impertinent, but they gave me an exit visa. On February 14, 1940, I arrived in Palestine [the Yishuv]. The following year, I enlisted in a British tank brigade and fought in North Africa against the Germans until 1943, when I joined the Czechoslovakian forces in Europe. Discharged in Europe from the Czechoslovakian army in July 1945, Robert returned to Brno after the war. He emigrated to Israel in 1973.

Copyright © United States Holocaust Memorial Museum, Washington, DC

Odpověď JUDr. Vladimíra Jirouska:

Posted in Nezařazené

Disciplinary action of Czech Bar Association against Klára Samková because of „cursing“ of Turkish Ambassador for his ignorance of Diplomatic protocol and law

CONTROL COUNCIL OF THE CZECH BAR ASSOCIATION, NÁRODNÍ TŘ. 16, 110 00 PRAGUE 1
K 142/2016
Disciplinary Commission
of the Czech Bar Association
– here-

Prague, 5.12.2016
Ref. 864/2016

DISCIPLINARY ACTION
As disciplinary petitioner and pursuant to the provisions of Section 33 paragraph 1, 2 of Act No 85/1996, on Advocacy, as amended, the Chairman of the Control Council of the Czech Bar Association (CBA) submits a disciplinary action against:

JUDr. Klára Alžběta SAMKOVÁ, Ph.D.,
a lawyer with registered law office in Španělská 742/6, Prague 2, ref. no. 3005,

in that
on 7 June 2016, from 19.00 to 21.00 hours, in front of the Embassy of the Republic of Turkey at Na Ořechovce 733/69, Prague 6, at a citizens‘ meeting entitled „Public Reading“, at which was read, among other things, her speech dated 18 May 2016, which she had delivered in the Chamber of Deputies of the Czech Republic, she delivered a speech directed against the Turkish Republic’s Ambassador when she said, „And since, Your Excellency, you do not understand diplomatic protocol, I will now do something now that you will understand: I curse you, I curse you, I curse you, you will die, you will die before you beget sons and you will die without honour.“

that is
• in the exercise of advocacy she failed to act in such a manner as not to diminish the dignity of the legal profession, when with this in mind she failed to observe the rules of professional ethics placing upon her
–        the obligation through generally fair, honest, and decent behaviour to contribute to the dignity and seriousness of the legal profession,

thereby breaching the
• provisions of Section 17 of the Act on Advocacy in conjunction with Article 4(1) of the Code of Ethics.

Justification:
The accused in these disciplinary proceedings (hereinafter in this text only: ‘the accused’) has since 1.1.1994 been registered as a lawyer in the list of lawyers maintained by the Czech Bar Association. She exercises advocacy as a partner of a limited liability company entitled ‘Advokátní kancelář Klára Samková s.r.o.’ [Law Office Klára Samková s.r.o.]
(see extracts from the registry as of 31 August 2016 on sheet Nos 1-2, as of 16 November 2016 on sheet Nos 17-20)

As a person known for her negative attitude towards Islam, the accused was invited on 18 May 2016 to the Chamber of Deputies of the Czech Republic for a discussion morning entitled „Should we be afraid of Islam?“ in order to defend her views there. The lecture morning was held in a meeting room in the Chamber of Deputies, where about a hundred guests were present. The event was primarily intended for deputies, senators and guests invited by them.

Some diplomats from Islamic countries attended the morning lecture, although they were not the target group for whom the morning discussion was intended.

The accused had prepared a speech, the contents of which she had advised to the Deputy organising the event, who was very please with the lecture. To contribute to the smooth running of the event, the accused herself arranged to have her speech translated into English at her own expense.

After the accused had delivered a few sentences, the diplomats began to stand up, shouting out for her speech to be terminated immediately, and as far as the accused could see, waving their fists. Individuals among them shouted out that the accused was insulting Islam. The apparent leader of this group of Muslim diplomats was the Ambassador of the Republic of Turkey. At the moment when the accused continued to deliver her speech, the Turkish Ambassador stood up in a demonstrative manner, and followed by the other diplomats from the Islamic countries, left the meeting room and then the Czech Chamber of Deputies building.

The accused is persuaded that the presence of these diplomats from Islamic countries was from the outset a planned and organised provocation, intended to limit any actual debate on the topic in question.
The Turkish Ambassador was subsequently invited to Czech Television where he was given space for about 15-20 minutes. For much of this broadcasting time he attacked the accused, and ultimately demanded that she be prosecuted.

The accused is of the opinion that the ambassador violated the Vienna Convention on Diplomatic Relations by interfering in the internal affairs of the host country. Although it was appropriate for the Ministry of Foreign Affairs to proceed according to standard diplomatic protocol after such an excess, this did not happen.The accused is persuaded that the Ministry of Foreign Affairs has quite shamefully neglected its legal obligations. The accused had absolutely no means of defending herself against this attack on her person, not even in the media, since was not offered any media time.

The situation that has thus arisen has outraged many citizens. Independently of the accused, an initiative was launched in which the organisers decided to once again read the accused’s speech directly in front of the Turkish Embassy.

On 7 June 2016, from 19.00 to 21.00 hours, a citizens‘ meeting entitled „Public Reading“ took place in front of the Embassy of the Republic of Turkey at Na Ořechovce 733/69, Prague 6, at which was read, among other things, the accused’s speech dated 18 May 2016. The meeting was also attended by the accused, who felt offended by the aforementioned conduct of the Turkish Ambassador and his lack of willingness to communicate with her, either because he was unable to,  or was unwilling to communicate in a manner that is well established for Europeans and diplomats. The accused therefore decided to use a means of communication that from her own knowledge corresponds to his cultural setting. For this reason she used the following words to the ambassador: ,, And since, Your Excellency, you do not understand diplomatic protocol, I will now do something now that you will understand: I curse you, I curse you, I curse you, you will die, you will die before you beget sons and you will die without honour.

At this point it is necessary to point out that this conduct of the accused also received the attention of the media (see sheet No. 5 of Complaint File No 596/2016) and especially of the Czech Police, Area Directorate for Prague 1, Criminal Police and Investigations Branch (SKPV), which investigated the conduct of the accused as conduct suspected of having the characteristics of an offence under the section against civil co-existence pursuant to Section 49(1)(a) of the Act on Offences. By police notification dated 30.8.2016 (sheet No 3) delivered to the CBA on 31.8.2016, the case of the accused was handed over to the CBA for discussion and a ruling, in accordance with Section 58(3) of the Act on Offences. In this notification, the police reminded them that a lawyer is obliged to act in such a manner as not to diminish the dignity of the legal profession. According to this, the accused is reasonably suspected of the said offence and is therefore in violation of the Act on Advocacy.

The facts of the case as described above are derived from the notification of the Czech Police dated 30.8.2016 ref. KRPA-323986-3/ČJ-2016-001179 (sheets No 3-4) delivered to the CBA on 31.8.2016, from the annex to the notification – file No 5/A, from a statement of the accused dated 29.9.2016 (sheets No 8-14) delivered to the CBA on 30.9.2016, from the annex to the statement – speech at the Chamber of Deputies of the Czech Republic dated 18.5.2016 on sheet No 15/A and also from the Complaint File No 596/2016, in particular from the extracts from the web pages on sheet No 5 provided to the disciplinary petitioner by the Head of the External Relations Department and CBA Press Spokesperson on 8.6.2016. The substantive content of these documents is quoted above.

The disciplinary petitioner considers that the conduct of the accused at the meeting of 7.6.2016, as described in detail in the statement part of this action, was such as to diminish the dignity of the legal profession, when the accused is generally well-known as a lawyer. The statements referred to were made in a place accessible to the public, where not only meeting participants could gather, but also other citizens, who need not necessarily have known that the meeting was summoned in response to the appearance of the accused in the Chamber of Deputies on 18.5.2016. Without knowledge of this context, the conduct of the accused could be viewed by the uninvolved public as conduct disturbing civil co-existence, when the Turkish Ambassador had his honour impugned and was insulted and submitted to ridicule.

Thus the disciplinary petitioner finds in the aforementioned conduct a serious violation of a lawyer’s obligation (Section 32(2) of the Act on Advocacy), as laid down in Section 17 of the Act on Advocacy in conjunction with Article 4(1) of the Code of Ethics.
For these reasons, this disciplinary action is lawfully served.
The disciplinary petitioner proposes that the following evidence be recorded in the disciplinary proceedings
–        complaint – by notification from the Czech Police dated 30.8.2016 ref. KRPA-323986-3/ČJ-2016-001179 (sheets No 3-4)
–        police file (sheet No 5/A)
–        statement of the accused dated 29.9.2016 (sheets No 8-14)
–        speech of the accused at the Chamber of Deputies of the Czech Republic dated 18.5.2016  (ref. 15/A)
–        extracts from the registry (sheets No 1-2, 17-20)
–        complaint file No 596/2016, and in particular
o   extract from the web pages on sheet No 5
o   notification from the Head of the External Relations Department and CBA Press Spokesperson dated 8.6.2016 (3-4).

JUDr. Jan Mikš
Chairman of the CBA Control Council

(signature – unclear)

Czech Bar Association
Control Council
Národní tř. 16, 110 00 Prague 1

Posted in English

Proč nebýt hodná holka

(Původně psáno na objednávku pro jistý ženský časopis, který nakonec neměl ty koule článek uveřejnit..proč asi..)

Je to hodná holka“ říkají často a není zcela jisto, zda se vlastně nepošklebují.

Co to vlastně znamená „být hodná“ a proč je to obecně vnímáno jako kladná vlastnost? Co to nás, ženy, tak nekompromisně pudí k tomu „být hodná“ a co nám to přináší?

Pod pojmem „být hodná“ se rozumí být vstřícná, asertivní, obětavá, laskavá. To jsou všechno kladné vlastnosti a správně bychom měli/y jejich rozvoj podporovat, a to samozřejmě nejen u žen, ale i u mužů. Pod pojmem „hodná holka“ se ale obvykle skrývá ještě jiný význam, jiná další hodnota, a tou je nevyváženost. Jestliže jste „hodná“, tak v té „hodnosti“ je také obsaženo, že dáváte ze sebe víc než přijímáte, respektive, než je dáváno vám. Že děláte práci a zaplňujete svůj mentální prostor místo někoho jiného. Doveďme tuto myšlenku do konce! Jestliže děláte práci místo někoho jiného, jestliže přemýšlíte místo někoho jiného, pak vy jste sice „hodná holka“ ale ten, kdo se takto k vám chová se chová jako cooooo???? Jako parazit. Ošklivé slovo – a na skladě mám ještě ošklivější. Pojďme se k němu propracovat z jiného úhlu pohledu.

Ženám je vlastní se starat především o děti. Začíná to utíráním zadečku a končí (tedy nekončí) nekonečnými telefonáty: máš zaplacené obědy? Podal sis daňové přiznání za brigády? Jak jsi na tom s…. dosaďte libovolné… Ano, toto ženě náleží (o otcích se teď nebavíme, předesílám že otcům náleží trošičku jiné starosti, o tom ale někdy příště) – vůči komu? Vůči dětem. Protože mozek lidského mláděte dozrává až ve 21 letech – s čímž v dobách dřívějších obdivuhodně korelovalo přiznání dospělosti právě v 21 letech – je takovéto opatrovnické jednání vůči vlastnímu potomstvu akceptovatelné právě do tohoto věku. Co když se ale takového jednání od vás dožaduje osoba, která je daleko za hranicí tohoto věkového limitu? Co tím o sobě takový člověk říká? Že je – dítě… anebo že je mentálně retardovaný. A teď si vezměte, že naprostá většina partnerů/manželů po svých partnerkách/manželkách chce, aby byly „hodné holky“. Co tím říkají o sobě? Inu, že jsou… děti nebo mentálně retardovaní. V žádném případě to nejsou partneři. Jsou to osoby, které se – nejčastěji z vlastní lenosti – staví do pozice závislé osoby. Přičemž zároveň chce každý takový partner/manžel být samozřejmě muž, respektive M.U.Ž. Dostává se tedy vůči své partnerce do naprosto schizofrenní pozice. Na jednu stranu se dožaduje kontinuální podpory, čímž sám sebe nevědomky ponižuje, na druhé straně je mu toto ponižování se bytostně cizí a vynahrazuje si ho zdůrazňováním vlastní nadřazenosti – superiority. Schizofrenie, jak známo, není choroba, se kterou se dá dlouhodobě šťastně žít. Na základě čeho tedy docházíte, drahé přítelkyně, k závěru, že můžete dlouhodobě žít ve vztahu s někým, vůči komu se chováte jako „hodná holka“? Ano, jste to VY, kdo právě tímto přístupem svůj vztah s mužem (a to jak s malým, tak velkým M) zabíjíte. Rozhoupáváte mužskou schizofrenii „děťátko(blbeček)“ x „pán a vládce světa“ do poloh, které při zdravém rozumu nemůže unést nikdo! Být tedy „hodná holka“ má naprosto kontraproduktivní účinky. To, že se svému partnerovi obětujete, že jej podporujete finančně, prací – a to jak domácí, tak profesně – že přemýšlíte nad jeho problémy více než on, má jednoznačně devastující vliv. A to na oba partnery!

Partnerovi/manželovi znemožníte, aby byl vaším skutečným partnerem. Tím, že jste „hodná holka“, jej vlastně nepřímo ponižujete. A vy? Vy nejste ponížená? Jaká je vaše skutečná hodnota, když sama sebe pasujete na služku? A tou služkou nemíním úklid domácnosti, ale neuvěřitelnou škálu činností, které, jak jsem zjistila svou 24letou praxí rozvodové advokátky, ženy pro muže vykonávají. Jen tak příkladmo: vedení účetnictví – to je úplná klasika. Starost o nemovitosti vlastněné buď ve společném jmění manželů nebo i manželem či partnerem samotným. A opět tím nemám na mysli starost o placení inkasa panelákového bytu, obývaného rodinou, ale často je těch bytů či dokonce nájemních domů několik…No tak „se“ jedná s nájemníky, s dodavateli služeb, s řemeslníky… ono se to samo se to… Jenomže to dělá žena. Další klasikou je bankovnictví, či spíše funkce finanční ředitelky… nevěřili byste, kolik času se dá promarnit nad zadáváním platebních příkazů. Za svůj život jsem slyšela o jediné advokátce, která se alespoň pokusila fakturovat (marně) své právní služby firmě svého manžela. Mimochodem: s tím se rozvedla a její následující partner ji zavraždil. Před tím záhadně z jejího advokátního sejfu zmizely všechny peníze, které po něm nerozvážně chtěla zpět.

Samostatnou kapitolou je pak zvelebování nemovitosti, vlastněné partnerem, a to vlastnoruční prací partnerky či manželky. Vlastní pan choť ruinu? Já zase vlastním působivý seznam činností, které partnerky provedly k zušlechtění partnerova sídla. Bezkonkurenční prim drží dáma, u níž partnerova nemovitost stála na pozemku s mnoha výmoly, strništi a haldami – prostě terénními nerovnostmi. Dotyčná zakoupila za svou mzdu zdravotní sestry vyřazený buldozer a u vidiny vzorné zahrady celý pozemek dokonale zplanýrovala. Po vykonané práci buldozer dokonce s mírným ziskem prodala a za stržené peníze pozemek svého partnera nádherně obsázela. Její levandule je naprosto vzorová a má pouze jednu vadu: ona sama z ní nevlastní ani lísteček.  V případě rozchodu jí čeká dohadování, zda spolu žili či nežili ve společné domácnosti a zda se tedy lhůty pro vymáhání vložených finančních prostředků zastavily v běhu či nikoliv. Jediné, co jí zůstane zcela určitě, jsou krásné vzpomínky na buldozer.

Podle mých dlouhodobých zkušeností je česká žena tím nejefektivnějším prostředkem, jak zdokonalit a přivést k rozkvětu naprosto cokoliv. Už jsem slyšela o vlastnoručně postavených kamnech, stavebních pracích, starosti o vozový rodinný park (automechanik ti to udělá dřív a raději a levněji než mě – to víš, ženská…tak to zařiď…) a dál už to snad ani nebudu rozvádět. A propos rozvádět (se) – co myslíte, jak to dopadne s prací a ženy, investované jak do společného jmění manželů, která vedla ke zhodnocení majetku (tedy v podstatě se jedná vklad z výlučného majetku, totiž vlastní pracovní síly, do SJM) tak do majetku manžela?? Ano, tušíte správně, naprosto nijak… Po dvaceti letech manželství si z manželovy chalupy můžete odnést tak maximálně ty dečky, které jste s láskou vyšívala.

Aby bylo jasno: jsem velkým zastáncem vzájemné partnerské pomoci. Musí to však být pomoc vzájemná a dlouhodobě vyvážená. Pomoc je totiž jeden z hlavních důvodů, proč jsou partneři spolu. Vzájemná pomoc v partnerství je však něco úplně jiného než být „hodná holka“, Dokonce to je svým způsobem ve vzájemném protikladu. S lítostí však musím konstatovat, že být „hodná holka“ je nejenom přístup, který manželství psychicky zlikviduje, ale navíc je to ten nejblbější způsob, jak vyplýtvat vlastní síly bez jakékoliv naděje na reciprocitu, respektive, je způsob života, který s naprostou určitostí vede zásadním životním ztrátám. Čímž naprosto nemyslím jen peníze. Když totiž do něčeho investujete svou práci, investujete do předmětu své práce kus svého života. Těžko najít někoho, kdo pracuje – a to zejména na něčem, co vlastně dělat nemusí –  aniž by k předmětu této práce, této části života, získal nějaký emocionální vztah. Pakliže o výsledek této své činnosti přijde, není to jen finanční ztráta. Je to také zásadní ztráta emocionální.

Určitě tušíte, jaká je moje závěrečná rada: NEBUĎTE HODNÁ HOLKA!  Buďte spravedlivá! Žádejte od ostatních to, co žádáte od sebe – a od sebe žádejte jen to, co chcete od ostatních. TOTO je totiž známka dospělosti. A platí to vůči vlastním rodičům, vůči vlastním dětem i vůči vlastnímu partnerovi. Je to nejen spravedlivé, ale je to nesmírně psychicky úlevné. Jeden z nejkrásnějších pocitů, které jsem kdy zažila, bylo, když jsem jako mladá žena řekla své matce: „víš co, mami – seď. Teď to místo tebe udělám já.“ A v duchu jsem si promítla všechny ty roky otravných prací, které moje máma dělala, abych já mohla dělat to, co dělají nedospělí. A bezmezně se těším, až se jednou toho samého dočkám od své dcery. Bude to totiž známka toho, že je jednak dospělá a jednak že není HODNÁ HOLKA. Hurá.

Klára A. Samková

klara.samkova@lawyers.cz

www.lawyers.cz

www.zrcadleni,cz

 

Posted in Nezařazené

Největší bariéry efektivní integrace romské komunity

(předneseno v Poslanecké sněmovně dne 4. 4. 2018)

Vážení přítomní,

mám dnes zde promluvit na téma „největší bariéry efektivní integrace romské komunity“, a to v rámci semináře s tématem „Rezervy sociálního systému ČR“.

S tímto tématem se vypořádám velmi snadno a původ bariéry efektivní integrace romské komunity do české společnosti označím také velmi snadno. Je jím totiž samotný fakt, že se problém „integrace Romů“ probírá v rámci „sociálního systému“. Tím je řečeno vše. Pokud budou Romové součástí otázek probíraných v rámci „sociálního systému“, pak se i nadále budeme těšit ze stejných úspěchů při tak zvané integraci Romů v ČR, jak jsme toho svědky i nyní: totiž stálému nárůstu počtu vyloučených lokalit, po generace předávané nezaměstnanosti a nezaměstnatelnosti, všeobecně katastrofální úrovně vzdělání Romů, která vůbec neodpovídá normálnímu rozložení úrovně dosahovaného vzdělání v české společnosti, kriminality a drogové závislosti velké části romské komunity, přetrvávající elementární chudoby a alarmující předluženosti, hraničící s doživotním a děděným otroctvím.

Pokud chce někdo v auditoriu tvrdit, že v otázce „integrace Romů“ dosáhla Česká republika úspěchů, ráda si jej vyslechnu, ale předem říkám, že chci tvrdá fakta. Pakliže budou předložena, zjistí se, že každý jeden tak zvaný „úspěch“ je vykoupen tak neskutečnými náklady, že je zcela evidentní, že nemůže jít o systémové řešení, ale spíše o to, že se těchto úspěchů dosahuje nikoliv na základě sociální státní politiky ve směru k Romům, ale spíše navzdory ní.

Rozhodla jsem se, že využiji času, který mi zde byl dán a seznámím vás se svým náhledem, proč je politika státu vůči Romům tak neúspěšná, proč nikdy úspěšná být nemůže a jaké jsou eventuální možnosti nápravy.

Pro pochopení problému a jeho řešení je nutno se vrátit do moderní historie a připomenout zejména tu její část, která nebyla psána vítězi. Jejich prohra je totiž důvodem současného neutěšeného stavu.

Nutnost řešit tak zvanou „cikánskou otázku“ začala být pociťována i stranickými orgány KSČ na konci osmdesátých let s obzvláštní naléhavostí. I pro tehdy vládnoucí režim se začala stávat úroveň a způsob zacházení s „cikánskými spoluobčany“ neúnosná.

Dne 20. ledna 1989 předložil známý normalizační politik a člen ÚV KSČ Karel Hoffmann předsednictvu ÚV KSČ „Zprávu o stavu řešení problematiky romského obyvatelstva v ČSSR a základní zaměření dalšího postupu“.  Celá koncepce ÚV KSČ, která byla schválena 3. 2. 1989, vychází z pohledu, že Romové jsou problém sociální. V materiálu se hovoří o nutnosti zvýšení počtu a odborné způsobilosti sociálních pracovníků, zlepšení sociální práce a „zapojování Romů do pracovního procesu, předškolní a školní výchovy“. Zvláště ten pracovní proces mne zaujal s ohledem na skutečnost, že v té době byla práce povinná, jinak hrozil trest za trestný čin příživnictví. V tomto zásadním materiálu se hovoří o zákonném ukotvení postavení Romů takto (cit.):

„…reálně existující etnickou svébytnost Romů bude nutno legislativně vyjádřit v našem právním řádu, především v připravované nové Ústavě ČSSR a navazujících zákonech jako etnické skupiny.“ Zejména mělo dojít k přiznání „některých“ práv na sdružování a všestranný kulturní rozvoj.

Na základě tohoto materiálu přijala Vláda České socialistické republiky dne 29. listopadu 1989 usnesení č. 294 s názvem „Ke zprávě o stavu řešení problematiky romského obyvatelstva v ČSR a základního zaměření dalšího postupu.“ Nepostrádá pikantnosti, že posledním vládním aktem komunistické vlády ČSR bylo usnesení právě o Romech. Vláda v něm konstatuje, že (cit.:) „proces společenské integrace romského obyvatelstva neprobíhá v souladu s potřebami a možnostmi společnosti“. Dále usnesení hovoří zcela v duchu předcházejícího materiálu ÚV KSČ o nutnosti (cit.): „systematicky vytvářet podmínky pro rozšíření a zkvalitnění sociální péče poskytované romskému obyvatelstvu…včetně pravidelného doškolování sociálních pracovníků, … přijmout opatření ke zvýšení účinnosti zdravotní péče o romské obyvatelstvo … přehodnotit koncepci výchovy a vzdělávání romských dětí a mládeže … a upravit zásady kulturně – výchovné práce mezi romským obyvatelstvem se zdůrazněním většího využití romské kultury k pozitivnímu ideově výchovnému působení na příslušníky této etnické skupiny a ostatní veřejnost.“

Abych to vzala zkrátka, byla to právě tato komunistická idea řešení romské otázky coby otázky sociální, která přes odpor Romů po listopadu 1989 zvítězila a která je dosud státem aplikována.  Ještě jinak řečeno – normalizační stranický funkcionář uskutečňuje svou vizi a program ÚV KSČ ještě 29 let po údajném odstavení KSČ od moci a pět let po své vlastní smrti. K dosaženým úspěchům soudruhům upřímně gratulujeme!

Kromě komunistické vize, která Romy charakterizovala jako tak zvaně „sociálně nepřizpůsobivé“, se kterými je nutno sociálně pracovat, a která nyní zažívá svou naprostou renesanci, existovala ještě cesta, o kterou stáli samotní Romové. Ideově vychází z Prohlášení Charty 77 číslo 23 „O postavení Cikánů – Romů v Československu“, a jejími autory byli Václav Havel a Ladislav Hejdánek. Oba mluvčí v dokumentu Charty uvádí: (cit.:) „…Ve skutečnosti vychází oficiální pojetí „cikánské otázky“ dodnes ze Stalinových výkladů národnostní otázky. Pro Romy to znamená, že se mohou rozhodnout, zda se stanou Čechy nebo Slováky, přičemž jejich specifika mají zaniknout…“ Dále se v dokumentu hovoří o ignoraci romštiny českým i slovenským školstvím, takže děti často nerozumí jazyku, ve kterém probíhá výuka. Zvláště je zmiňovaná oficiální politika umísťování romských dětí mimo rodinu do dětských domovů. Prohlášení Charty 77 končí následujícími slovy (cit.:) „Bez pravdivého odhalení závažnosti problému, bez zásadní právní úpravy bez skutečné účasti Romů samých na rozhodování o věcech, které se jich týkají, jsou pokusy o řešení otázky romské menšiny u nás iluzorní. Tato otázka už není pouze otázkou menšinovou, ekonomickou nebo sociální, ale čím dál více se stává otázkou svědomí celé společnosti.“

Abychom pochopili, co vlastně Václav Havel ve své kritice státní politiky vůči Romům říká, musíme si zopakovat Stalinovu tezi národnostní otázky.  Podle Josifa Vissarionoviče platí, že „národ je historicky vyvinutým, stabilním společenstvím jazyka, území, hospodářského života a psychologické skladby, jež se projevují ve společenství kulturním“.  Romové se nemohli vykázat zásadním   stalinistickým znakem národa, totiž vlastním územím. Proto dle komunistů neměli také nárok na ochranu jako národnostní menšina. Toto nepříznivé pojetí se pokusili Romové zvrátit okamžitě po 17. listopadu 1989, kdy se jejich představitelé hned v prvních dnech přihlásili k Občanskému fóru a jeho ideám. 25. listopadu 1989 na Letenské pláni, na shromáždění při svatořečení Anežky Přemyslovny, stáli zástupci Romů vedle Václava Havla a český národ pod tribunou skandoval „Ať žijí Romové!“

Snaha Romů o národní emancipaci se okamžitě projevila v jejich práci v Občanském fóru. Samozřejmě Romy ani nenapadlo chtít nějaké vlastní území, ale chtěli být uznáni jako národ nejen v kulturně-etnickém slova smyslu. A rozhodně odmítali být jen „sociální skupinou“. Dne 8. 2. 1990 předložil romský místopředseda Národnostní komise koordinačního centra Občanského fóra materiál, vypracovaný z jeho podnětu právníkem Alešem Dvouletým, na zřízení Federálního ministerstva národností, které by řešilo především otázku romskou – a to jako otázku národnostní. Takto pojaté řešení romského problému Občanské fórum zcela akceptovalo a zařadilo je do svého volebního programu. Ve výkladu volebního programu k národnostní politice Občanské fórum mimo jiné uvedlo: (cit.) „….navrhneme zřízení ústředního orgánu  výkonné moci v postavení ministerstva na federální úrovni, který by realizoval funkce státu v oblasti národnostní a současně plnil funkci prostředníka mezi státem, respektive státotvornými národy a národnostmi….. U Romů předpokládáme v souladu s návrhem nové Ústavy jejich postavení národností rovné postavení národnosti maďarské, ukrajinské, polské a německé.“ V tomto duchu předložila v srpnu 1990 Romská občanské iniciativa vládě ČSFR „Koncepci řešení problematiky Romů v ČSFR a koncepci odstranění sociální nerovnosti“. Základem tohoto programu byl (cit.:) „Program národního obrození se všemi jeho atributy.“

Přes svůj závazek Romům, že jejich postavení bude postavením národnostní menšiny, Občanské fórum, a i obě jeho nástupnické politické síly, totiž Občanská demokratická strana a Občanské hnutí, jakož posléze i Sociální demokracie, Romy zradilo. Ačkoliv i komunisté v lednu 1989 počítali ve svém materiálu, že by se zástupci Romů měli účastnit práce na proponované nové Ústavě ČSSR, k práci na Ústavě demokratického polistopadového Československa Romové přizváni nebyli. To se projevilo i na textaci Listiny základních práv a svobod, která byla v lednu 1991 přijata coby ústavní zákon č. 23/1991 Sb. Zde se v hlavě III. hovoří o „právech národnostních a etnických menšin“. Pod pojmem „etnická menšina“, který není v českém právním řádu nikde definován, se pak automaticky mysleli Romové. Tím se první polistopadová vláda fakticky přiklonila ke Stalinově definici národa a Romové byli tam, kde dříve v dobách komunismu.

Přesto se Romové i nadále snažili o tak zvanou „ústavně zaručenou“ participaci na správě svých vlastních věcí. Přestože jejich postavení jako plnohodnotného národa bylo přijetím Listiny základních práv a svobod paradoxně zmařeno, předložila Romské občanská iniciativa federální vládě dne 1. 11. 1991 „Návrh souboru opatření k odstranění příčin kriminality části romského obyvatelstva“ a dne 10. 11. 1991 „Návrh na zřízení Úřadu zmocněnce vlády České republiky pro romskou národnost.“ Ani s touto koncepcí Romové a jejich politická reprezentace neuspěli.

Dovolte mi nyní jednu drobnou odbočku: vím, že po internetu a sociálních sítích koluje seznam asi 150 romských organizací a jejich údajná existence je dávána jako příklad toho, jací jsou Romové vyžírky a co všechno jim majoritní společnost platí. Jedná se o organizace, které v naprosté převaze vznikly na úplném počátku 90. let jako výraz autentické snahy Romů začlenit se a přispět ke společenským změnám. Vím to, protože naprostou většinu lidí, kteří tyto organizace zakládali, jsem znala a znám osobně. Dnes z těchto organizací funguje asi pět, přičemž je otázka, zda se jedná o organizace romské nebo tak zvaně „pro-romské“, které často s autentickým romským hnutím mají společného jen velmi málo, pakliže vůbec něco. Nadšením lidí, kteří tyto organizace, povětšinou občanská sdružení na místní úrovni, zakládali, stejně jako sedmdesáti tisíc členů federální Romské občanské iniciativy, politická reprezentace jak na pravici, tak na levici pohrdla. Místo autentické občanské angažovanosti vláda dosadila profesionální tzv. nevládní a neziskové organizace, které tuto sice často naivní, neumětelskou, avšak upřímnou a akční občanskou angažovanost Romů prostě převálcovaly. Z Romů vlády udělaly klienty sociálních středisek, a ačkoliv to po vládě nikdo z Romů nežádal, ba právě naopak, jejich národnostní identitu vyměnila za identitu „nepřizpůsobivého občana“.  Na námitky Romů nedbala a posléze vládou ustanovená Agentura pro sociální začleňování stejně jako koncepce, která jí byla dána vládou do vínku, vznikla vyloženě proti vůli a proti názoru, vyjádřeném romskými členy Rady vlády pro záležitosti romské menšiny. Však také všichni vzpurní členové byli vládou obratem vyměněni. Ještě nutno dodat, že nejen proti vzniku Agentury, ale i proti jejímu personálnímu obsazení zbytky romské reprezentace marně protestovaly a upozorňovaly, že takovéto uspořádání nemůže fungovat. Inu – nefunguje. Romům tak zbyla jediná identita, totiž identita „sociálně nepřizpůsobivých“, neboť jejich národnostní identita není ani dnes v zásadě povolena, natož aby byla podporována. Všechny vlády se pak velmi diví, že Romové v této své umělé sociální identitě, podporované obrovskými granty pečujících organizací, přetrvávají. Nic jiného totiž nemají.

Pokud bych měla shrnout činnost všech zmocněnců pro záležitosti Romů v ČR, nezbývá mi než jmenovat pány Bratinku, Uhla, Mlynáře, Kocába… ti všichni se zpronevěřili myšlence svého údajného guru, Václava Havla, a místo naplnění původních slibů Romům, že budou uznání jako národ a budou moci alespoň spolurozhodovat o svých záležitostech, dali jim faktickou identitu sociálně patologické skupiny osob bez národnostních práv. I těmto soudruhům k dosaženým výsledkům gratulujeme, zejména pak gratulujeme k udržení stranické linie vytýčené již soudruhem Hoffmannem.

Jen na okraj podotýkám, že ti stejní lidé, kteří dovedli řešení romského problému do dnešního zcela neutěšeného stavu, se aktivně hlásí k řešení problému tak zvaných migrantů a poučují nás, jak jsme xenofobní, když odmítáme islám. Zároveň se opět pasují na jediné vhodné a kompetentní řešitele tohoto nového národnostně-ideologického problému. Po zářných výsledcích, kterých dosáhli při řešení romských záležitostí bych řekla, že už stačilo…

Výsledky řešení národnostní problematiky cestou tak zvané sociální práce s příslušníky toho kterého národa je přitom dobře známé. V roce 1994 zveřejnila vláda USA zprávu, nazvanou „Aljaška 1994“, která pravdivě vylíčila důsledky dopadů sociálních programů na eskymácké obyvatelstvo na Aljašce. Zpráva konstatovala, že dnes lze na Aljašce najít jen rozvrácené trosky původních obyvatel, které podlehly alkoholu, drogám, jinde dávno vymizelým nemocem a nachází se v naprostém morálním rozkladu, neboť tak zvané dobré úmysly sociálních programů inuitské národy zcela zdecimovaly. Stejná situace je v Kanadě, kde se v šedesátých letech dopustila vláda na Inuitech, dříve Eskymácích, obdobných zvěrstev jako komunistická vláda na Romech v 50. létech. V Československu se zabavovali koně a sundávala se kola z kočovných vozů, v Kanadě se vybíjeli eskymáčtí tažní psi. Zoufalý úpadek Inuitů nemůže zastavit ani pozdnější vznik kanadského severního teritoria – Nunaviku, s jeho nepřeberným nerostným bohatstvím, které je Inuitům k disposici. Zcela stejně vyznívající jsou i zprávy o tak zvané převýchově Aboriginců v Austrálii, ke kterým také docházelo prostřednictvím adopčních a sociálních programů.

Tato obecně známá fakta, totiž, že příslušnost k národu či národnosti je součástí individuální lidské duše a tu když člověku seberete, tak mu seberete i jeho vlastní identitu, jeho vlastní já a tím z něj vytvoříte mentální trosku, vláda, respektive všechny vlády České republiky soustavně ignorují. V nejlepší plzákovské tradici radící ono pověstné „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ nikdy nepřizná vláda chybu, natož aby se ji pokusila napravit změnou přístupu, který očividně přináší zcela kontraproduktivní výsledky. Následkem pochybné protiprávní i protiústavní vládní politiky je, že prostřednictvím státních nákladů je ve skutečnosti páchána na romském národě genocida – a to ještě za nepřejícné závisti české společnosti, která doposud nepochopila, že sociální experiment na Romech je pouze pilotním projektem zkoumajícím, jak zlikvidovat jakoukoliv národní identitu, tedy včetně té české.

Jak by řekl klasik: to nevymyslíš…

Vrátím se však k názvu tohoto semináře a zodpovím na otázku, co je největší bariérou efektivní integrace romské komunity. Je to současný sociální systém. Jeho rezervy nejsou žádné, protože je zcela zvrácený.  Pouze tehdy, když se stane nástrojem sociální, a nikoliv národnostní politiky, můžeme se vůbec bavit o tom, zda má či nemá nějaké rezervy. V současné době nemohu říci nic jiného, než že jako celek jej považuji za zcela kontraproduktivní.

 

Bylo by nefér, kdybych jen kritizovala a nenabídla ani náznak řešení. To je jasné: návrat k řešení „romské otázky“ jako otázky národnostní. Zavedení stálého dialogu s byť i roztříštěnou romskou reprezentací. Současné omezení aktivit těch, kteří si tak zvanou romskou otázku v podstatě privatizovali a udělali si z ní dojnou krávu.

Přála bych nejen Romům, ale nám všem, aby se to jednou povedlo.

 

Klára A. Samková

klara.samkova@lawyers.cz

 

P.S. k tištěné verzi tohoto projevu:

V listopadu 1989 autorka spoluzaložila Romskou občanskou iniciativu. Po ustavení Koordinačního centra Občanského fóra začala pracovat jeho národnostní komisi. Od června 1990 byla za Romskou občanskou iniciativu na kandidátce Občanského fóra zvolena poslankyní Federálního shromáždění; pracovala v ústavně-právním výboru. Členkou Romské občanské iniciativy byla do roku 1994, kdy se tato strana fakticky rozpadla. Neformální poradkyní různých částí romské reprezentace byla ještě zhruba dalších deset let. Událostí od listopadu 1989, které popisuje, byla osobně účastna. Citované dokumenty má k disposici ve svém soukromém archivu.

 

 

 

 

Posted in Nezařazené
Všechny příspěvky
Archiv