You're in all Blogs Section

SLIBEM NEZARMOUTÍŠ

aneb – nikdo vám nedá tolik, co „vlastenecký“ subjekt, kandidující do Evropského parlamentu, slíbí.

Národní asociace obrany občanských práv a svobod (https://naoosp.cz/) mi zaslala řadu otázek ohledně mého eventuálního působení v Evropském parlamentu. To je samozřejmě chvályhodný počin, ovšem musím konstatovat, že položené otázky z velké části vůbec nereflektovaly skutečné pravomoci Evropského parlamentu, a to zejména ve vztahu k legislativě. Ve své podstatě je nebylo možno zodpovědět. Tím se přede mnou otevřela propast poznání, že i ti, kteří to tak zvaně „myslí dobře“ si často nejsou ani vědomi toho, na co se ptají, a už vůbec ne toho, že jejich otázky se s problematikou Evropského parlamentu fatálně míjejí.

Proto jsem se rozhodla, že dříve než se pokusím položené otázky zodpovědět, nastíním alespoň v krátkosti přehled, co vlastně je možno od Evropského parlamentu – a tedy i jeho poslanců – očekávat:

Evropský parlament nemá sám zákonodárnou inciativu. Tu má pouze Evropská komise (analogicky – vláda…). Pokud Evropská komise předloží Parlamentu legislativní návrh, Evropský parlament k němu vypracuje zprávu. I když je zpráva Evropského parlamentu k legislativnímu návrhu negativní, Evropská komise nemá povinnost se touto zprávou Evropského parlamentu řídit a z legislativního hlediska si může dělat co chce. Tento zásadní rozdíl oproti národním parlamentům nechápou občané a, bohužel, je nechápou ani současní europoslanci. Zajímalo by mne, kolik z těch osob, které dnes kandidují do Evropského parlamentu, toto chápe, a jaký plán v tomto směru mají. Z programu naprosté většiny uskupení kandidujících do Evropského parlamentu se zdá, že tuto „drobnost“, totiž skutečné pravomoci Evropského parlamentu, tyto subjekty buď nechápou anebo je záměrně voličům tají. Jestliže pak jisté nejmenované „vlastenecké hnutí“ nabádá své voliče, aby volili jejich kandidáty, protože právě oni „zařídí vystoupení z Evropské unie“, pak by takové prohlášení mělo být pro každého euroskeptického voliče znamením pro co nejrychlejší úprk od takové kandidátky, neboť její představitelé evidentně nevědí, do čeho jdou.

Snad jen pro úplnost musím uvést, že Evropský parlament se může usnést na tom, že požádá Komisi o předložení návrhu. Není ovšem možno očekávat, že Komise tomuto „podnětu“ vyhoví, jestliže to bude v rozporu s její vlastní politikou. Nutno ještě dodat, že v Komisi zasedají představitelé států, které tam vyšlou národní vlády. Aby tedy Komise předkládala návrhy, které bychom my – euroskeptičtí občané – chtěli, je potřeba dosáhnout toho, že v zemích Evropské unie se dostanou k moci národní a ve své podstatě protieurounijní vlády, které budou své zástupce příslušným směrem instruovat.

Evropská komise je jmenována vždy na pětileté období. Nyní bude toto období končit a předpokládám, že ze zemí, které již pro-národní a proti-eurounijní vlády mají, jako je Itálie, vyšlou do Evropské komise zástupce, kterým bude euroskeptický pohled bližší. Připomínám, že členové Evropské komise mají hájit zájmy Unie jako celku, nikoli zájmy jednotlivých členských států, ovšem lze předpokládat, že priority ve strategiích a politice Evropské unie se s novým osazenstvem poněkud změní.

Jestliže legislativní cestou prakticky není možné dosáhnout žádného z výsledků, který bychom si přáli, bude nutno postupovat jinými než čistě formálně legislativními prostředky, a to zejména medializací veškerých záměrů, předkládaných Evropskému parlamentu Evropskou komisí. Zde vidím nikoliv „mezery“ v práci našich dosavadních europoslanců, ale přímo propasti. Podle mého názoru této své „informační povinnosti“ plně dostál jen již zemřelý europoslanec Jiří Havel, na něhož v tomto směru přes to, že to byl člen ČSSD, s vděčností vzpomínám. Neshodli jsme se v názorech, ale jeho mediální práce ve směru k občanům byla perfektní, a to i v době, když byl velice těžce nemocný a věděl, že nemá mnoho šancí dožít se dalších dnů. Čest jeho památce!

Abych se však vrátila k tématu:

Zabránit v tom, aby Evropská komise předkládala Evropskému parlamentu ke schválení další a další legislativní zhůvěřilosti, lze dle mého názoru pouze jedním způsobem: totiž vytvořením takové kampaně, že pro zachování vlastního obrazu si Komise nedovolí s určitým typem návrhů přijít. Vyvinout na vedení jak Evropského parlamentu, tak Komise takový nátlak, že některé „rezoluce“ si prostě nedovolí k hlasování ani předložit. A mezi tím nabírat sílu pro podporu euroskeptických vlád v zemích Evropské unie. Vím, že to nezní moc konstruktivně, ale pokud bych mohla svůj program shrnout do nějakého lapidárního postupu, tak tedy mi nezbývá nic jiného než říci, že se budu snažit HODIT EVROPSKÉ UNII DO TOHO VIDLE.

Zdá se vám to málo? Mně také, ale na rozdíl od ostatních kandidátů a kandidujících uskupení nebudu voličům slibovat něco co prostě není možné – již z hlediska práva – splnit….

Z výše uvedených důvodů je snad zřejmé, že odpovídat na konkrétní vámi položené otázky je v podstatě nemožné, protože změny není možné dosáhnout z pozice poslance evropského parlamentu.

Přesto se pokusím alespoň částečně odpovědět na dotazy, které mi byly položeny:

AD 1) Řada norem a opatření již přijatých na úrovni EU (např. zbraňová směrnice, povinná výbava aut, podíl obnovitelných zdrojů a mnoho dalších) budí u občanů oprávněný odpor, který se obrací proti celé EU. Pokládáte za žádoucí a možné tyto a další již existující směrnice upravit či zrušit?

Zrušit tyto směrnice je možné pouze vydáním nových směrnic, o čemž rozhoduje Evropská komise. Pakliže bude Evropský parlament euroskeptický, může Evropskou komisi požádat o přípravu takové směrnice. Jejich vydání je samozřejmě více než žádoucí, ale cesta k takové změně je krajně obtížná.

AD 2) Jaké kroky budete prosazovat, aby podobně sporná opatření, nemající u občanů ČR odpovídající podporu, již nemohla vzniknout, a aby celkový počet regulací z úrovně EU byl výrazně omezen?

Bohužel toto není otázka na poslance Evropského parlamentu, ale na českou vládu! Změny v celkovém legislativním procesu lze dosáhnout pouze zrušením Lisabonské smlouvy, respektive přijetím nové smlouvy (nových smluv) o Evropské unii, které by se v určitých aspektech vracely dokonce i před Maastrichtskou smlouvu. Tento proces považuji za žádoucí a budu na něm pracovat.

AD 3) Vzhledem k vysokému počtu rozhodnutí přijímaných na úrovni EU, pokládáte za vhodné převést řadu rozhodovacích pravomocí zpět na úroveň národních států, tedy blíže k občanům? Pokud ano, tak v jakém rozsahu a v jakých oblastech?

Podle mého názoru by měly Evropské unii zůstat tyto pravomoci:

  • podpora společného ekonomického trhu a společná ekonomická politika ve směru k nečlenským zemím EU,
  • společná obrana/ochrana hranic států Evropské unie,
  • zachování volného pohybu osob.

A tím bych v zásadě skončila… Vše ostatní by mělo být na národních státech.

AD 4) Je samozřejmé, že jakákoliv změna/reforma musí proběhnout v „reálném čase“, nelze o ní jen hovořit. Jaká je tedy Vaše představa o časovém horizontu a metodách nutných k provedení nezbytných změn?

Tyto změny z velké části budou záviset na dění uvnitř národních států. Jestli je něco jisté, tak to, že se nyní nacházíme v „tranzitním čase“. Pro urychlení těchto procesů je potřeba udělat vše – a to především na straně mediální a na straně zpětné vazby do jednotlivých států. Pokud dojde k významnému přeskupení sil v Evropském parlamentu, pak lze očekávat, že v následujících pěti letech budou nastoleny podmínky pro zásadní změnu Evropské unie ve směru k rozvolnění nesmyslně a nefunkčně byrokraticko-direktivního systému. Osobně se však obávám jednoho – totiž, že nebude z čeho vystupovat, protože Evropská unie se roztrhá sama na kusy formou vnitřních občanských nepokojů, které již můžeme vidět zejména ve Francii a ve Španělsku. Ostatně, Německo je tak zvaně „v klidu“ jen pro to, že Němci jsou disciplinovaný národ, ale ani tam není pod příkrovem oficiální doktríny klid. Země bývalého východního bloku, zejména Polsko a Maďarsko, pak již zcela veřejně vypověděly poslušnost. Myslím, že musíme být připraveni i na to, že rozpad Evropské unie může být náhlý a nikoliv pokojný. Časově vůbec nedovedu vývoj odhadnout. Spouštěcím mechanismem může být v podstatě jakákoliv nepředvídatelná „maličkost“.

AD 5) Může se samozřejmě stát, že se z celé řady důvodů nepodaří žádoucích změn dosáhnout. Jaký další postup budete v toto případě prosazovat? Máte nějaký „plán B“?

Shora jsem naznačila, co všechno se může stát… Podle mého názoru je potřeba usilovně pracovat na vyřešení vnitrostátních problémů, se kterými se Česká republika potýká. Je potřeba udělat vše pro to, aby v České republice zvítězily síly, které našemu národu dají možnost vzít věci do svých vlastních rukou. Protože, jak je všeobecně známo i z každodenního života jednotlivců, když přijde na lámání chleba, jedinou pomocnou ruku je možno najít na konci své vlastní paže. Pokud nedojde k rozvolnění z pout Evropské unie, budu na poli vnitrostátním prosazovat bojkot nařízení a směrnic Evropské unie, a to v maximálním rozsahu. Evropská unie nás oklamala, když slibovala participativní rozhodování a úctu ke všem státům a národům bez ohledu jejich na velikost a četnost obyvatel. Nyní s námi zachází jako s malým neposlušným děckem. Přitom zároveň Evropská unie – poněkud nelogicky – předpokládá, že budeme děckem poslušným. Ač sama vůči nám neloajální, spoléhá na naši loajalitu.

Připomínám čl. 23 naší Listiny základních práv a svobod:

„Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné užití zákonných prostředků jsou znemožněny.“

V případě, že se nepodaří domluvit se na rozvolnění Evropské unie, jsem připravena postavit se na odpor. To je můj plán „B“.

AD 6) Co dalšího byste ráda členům a příznivcům naší Asociace sdělila?

Na každém záleží. Neexistuje méně a více hodnotný lidský tvor. Neexistuje více a méně hodnotný národ, více a méně hodnotná kultura. Česká historie je historií křesťanské kultury, jejímž teoretickým základem, považovaným za morální maximu, je pravidlo „miluj bližního svého jako sebe samého“. Tento slogan se často vykládá tak, že je nutno se pokořit před každým a každý je vlastně hodnotnější než já sám/my sami. Bohužel vidíme, že toto scestné stanovisko často zastávají i křesťanské církve. Skutečným významem tohoto úhelného pohledu naší civilizace je však sebeúcta a z ní vyplývající úcta i k druhým (tedy stejná jako „k sobě samému“). Pokud se někdo k nám nechová s úctou a přitom ji od nás vyžaduje, pak je potřeba vzít v potaz také matematické strategické hry, z nichž se nejúčinnější a nejúspěšnější jeví strategie půjčka – půjčka – oplátka. Tedy nikoliv ono starozákonní „oko za oko – zub za zub“, ale ponechat protivníkovi šanci, že se mohl zmýlit či připustit, že na jeho straně došlo k nějakému nechtěnému chaosu. Takový omyl druhá šance spolehlivě odfiltruje a ukáže se skutečný úmysl a záměr druhé strany. Nyní ve formě volby euroskeptických stran dostává Evropská unie – zcela paradoxně – druhou šanci. Pakliže jí nevyužije, bude následovat oplátka. A tu Evropská unie nepřežije. Jde o to, abychom byli jako národ i jako jednotlivci všestranně připraveni i na tuto zdaleka nikoliv optimální variantu.

Posted in Nezařazené

O vítězství Václava Klause ml.

Náš život se skládá z vítězství a proher. Obvykle je jasné, co je vítězství a co je prohra, avšak jsou případy – a kupodivu jich není málo – kdy to je nejenom nejasné, ale dokonce to bývá i naopak.
ODS vyloučila ze svých řad svého poslance Václava Klause mladšího. Dovolte mi k tomu pár slov:

a) je úplně jedno, že vyloučený je synem „otce – zakladatele strany“, který je, pokud se nemýlím, doposud jejím čestným předsedou. (Anebo už není – taky byl odvolaný? Nebo vyloučený? Kdo ví… na webu ODS ani v její historii nelze nic vypátrat)
b) dokonce není až tak podstatné, že Václav Klaus ml. přinesl straně spoustu hlasů.
c) Mírně na pováženou je, že V.K. ml. je expertem strany na školství (a respektovaným předsedou školského výboru), protože strana se evidentně zbavila svého odborníka a nějak nevidím nikde nikoho dalšího, kdo by o této oblasti v ODS něco zásadního uměl…

VŠAK CO JE PODSTATNÉ:

Podstatné je, že k vyloučení vůbec došlo, přičemž spouštěcím mechanismem byl výrok V.K. ml., který byl naprosto pravdivý a historicky ověřený a jednoznačný. (Jednalo se o přirovnání, že Parlament je jak židovský výbor, který se snaží ochránit některé členy židovské obce před stransportem do koncentráků, ale v zásadě je bezmocný… stejně tak se Parlament ČR snaží ochránit své občany před zhůvěřilostmi padajícími na nás z Bruselu, ale v zásadě je také bezmocný). Předsednictvo ODS však tento výrok interpretovalo zcela odlišně, ahistoricky a nesmyslně. V zásadě potvrdilo, že je dobrým kandidátem na účast v doučovacích kroužcích, které kdysi KDU-ČSL pořádalo pro romské děti ve vyloučených lokalitách. Kroužky měly název „čtení textu s porozuměním“. Zde by bylo potřeba vzdělání v „poslechu mluveného slova a přijímání informací z něj“. Doučování jest třaba, neboť obsah projevu pronášeného V.K. ml. se evidentně v neocortexu členů Výkonné rady ODS nepodařilo zreplikovat. K předání informace nedošlo.

Stejně tak podstatné je, že, pokud mi je známo, je V.K. vůbec byl vyloučen. Ovšem zdaleka není první. Že není první?? Není. Pokud mi je známo, tak prvním vyloučeným z ODS jsem totiž… JÁ. Stalo se tak, pokud mne paměť neklame, v roce 1999, když jsem byla vyloučena z Místní organizace ODS Praha 1 jistým panem Šperkem, dej mu Pán Bůh věčnou slávu. Statečných, kteří se mne tenkrát zastali a poukazovali na to, že musí přece být něco jako vnitrostranická diskuse, bylo pramálo. Je mi ctí, že je mohu jmenovat a po těch dvaceti letech (!!!) jim znovu poděkovat: Jozef HelmeczyChristian ThuriZdenka Slamova…. Důvod? Měla jsem na cosi (přísám bohu, už nevím na co) jiný názor než… Václav Klaus starší… a prezentovala jsem jej veřejně. Oficiální zdůvodnění mého vyloučení bylo: NELOAJALITA.
Obecné pletení si loajality s řiťolezectvím je něco, co má v Česku evidentně silnou (minimálně dvacetiletou) tradici…. Neschopnost rozlišit intelektuální bádání, hloubání (zná snad ještě někdo obsah toto slova?), hledání reality a její, ach, tak obtížnou artikulaci na straně jedné a podrazáctví na straně druhé je notorietou české politické scény, nyní ovšem v dalším levelu…

Při vší úctě k V.K. ml. dovoluji si připomenout heslo, že „kdo neumí – učí“. Mám k němu totiž pokračování. Kdo totiž neumí ani učit, ten… sedí v etické komisi… a určuje, co je a co není správné…
Moje vlastní peripetie s Českou advokátní komorou a její „etickou komisí“, stejně jako příběhy, které jsem kdy musela vyslechnout o různých dalších „etických komisích“, mne ubezpečují v jednom: v momentě, kdy je dotyčný „na tapeně“ u etické komise, má naprosto zaručeno, že MÁ PRAVDU. Jak je možno se dočíst v řadě zajímavých a poučných knížek (Václav Cílek – Ruka noci podaná, případně cokoliv od Malcolma Gladwella), existuje skupina lidí, kteří mají „čuch“ na změny a na skutečně realistické vidění světa. Je jich cca 2% v populaci. Bývají to majitelé malých firem a zemědělských závodů, pochůzkáři, finanční poradci na malých městech… (troufám si dodat, že i „polní“ advokáti), prostě lidé v první linii. Lidé se silným, obtížně proměnitelným modelem světa jako jsou ekonomiční experti, bankéři, vysocí státní úřední a politici tuto nově přícházející realitu nevidí… A jestli se někde tito slepouni, držící se starých časů a nevidící nové, někdy i velmi nebezpečné zítřky, pravidelně vyskytují, tak to jsou… etické komise. A, dodala bych, výkonné výbory partají….

Abych se vrátila ke své původní úvaze o životních prohrách a vítězstvích, Václavovi Klausovi mladšímu je tedy nutno POGRATULOVAT k jeho prohře, která je jeho obrovským osobním vítězstvím. Protože si – skoro zázračně – uchoval dotek „na první linii“, což je u politiků věc nebývalá. Zbavil se balastu, který mu zamezoval shromáždit kolem sebe… dříve z ODS vyloučené. A že jich je. Už na něj čekají… aby mu pogratulovali k jeho oficiální prohře… a začali konečně něco dělat…spolu…

 

Posted in Nezařazené

O ROZHODOVÁNÍ VĚCÍ VEŘEJNÝCH BLBY

Čas od času se na sociálních sítích či v médiích objeví názor, že národ je tvořen blby, kteří jsou tak blbí, že volí toho či toho (zajímavé – vždy to je někdo jiný, to v závislosti na tom kdo tvrdí, že ostatní jsou ti blbové) a že by se mělo právo těchto „blbů“ účastnit se rozhodování o věcech veřejných omezit, připadně následuje povzdech, že dotyčný chytrolín těmito blby jest omezován a pak musí rozhodnutí těchto blbů snášet.
Myslím, že je na čase, abychom si vysvětlili, jak to je s těmi blby je. „Kvalita“ občana, tedy jakéhokoliv lidského jedince, je dána mnoha aspekty. Jedním z nich je také intelekt. Rozhodně to není charakteristika jediná a podle mého názoru není ani rozhodující. Za sebe mohu říci, že před zářivým intelektem dávám přednost charakterovým vlastnostem, jako je čestnost, upřímnost, poctivost, odpovědný přístup k životu, ale také třeba velmi ctím schopnost radovat se ze života, což už dost lidí neumí. V každém případě intelekt je jen jedna proměnná a na rozdíl od jiných vlastností její rozložení v populaci je velmi dobře známo: máme totiž Gaussovu křivku, podle které platí, že cca 70% osob má IQ 85 – 115. Tomu také odpovídá, mimo jiné, ustanovení § 4 Občanského zákoníku, které zní:

„Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.“

Pro oněch 13%, které mají IQ nad 115 není charakteristika mentálního oslabení vůbec případná a charakteristika „blb“ se může vztáhnou na osoby z té opačné strany intelektového spektra, tedy pod IQ80, či spíše, z hlediska dřívější charakteristiky mentální retardace, s IQ pod 69. Takže ze zcela vědeckého hlediska ( i s přihlédnutím, že „blb“ není vědecká kategorie) můžeme o „blbech“ hovořit maximálně o 13% obyvatel. Proto kdo tvrdí, že „občané jsou blbové“ prostě nemá pravdu. Kromě toho – I KDYBY BYLI, nemá to na posuzování jejich schopnosti účastnit se veřejného života a spolurozhodovat o něm vůbec žádný význam. Platí totiž článek 1 Listiny základních práv a svobod, který říká:

„Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech….“

Dovolte mi proto zopakovat, že lidé si jsou rovní v důstojnosti i bez ohledu na IQ. Přičemž hlavní a zásadní důraz je kladen na slovo „DŮSTOJNOST“. Na lidskou důstojnost má totiž právo každý – i ten s IQ pod těch 80 bodíků.

No a nakonec je zde nutno vyvrátit ještě jeden mýtus, který je skrytě obsažen v tvrzení, že co občan to blb: takové tvrzení totiž navozuje domněnku, že na spolurozhodování o společnosti se mají podílet pouze intelektem vybavení jedinci, aby se dosáhlo nejlepšího výsledku. V demokratické společnosti však NENÍ účelem společného rozhodování dosáhnout co nejlepšího výsledku, i když by to samozřejmě bylo fajn, aby řešení jakéhokoliv problému bylo co nejlepší. Skutečným účelem rozhodování všech je dosažení SPOLEČENSKÉ SHODY, ze které pak pramení EXISTENCE CELOSPOLEČENSKÉ ZODPOVĚDNOSTI. Cože je prvek, který se elitářstvím, založeným na intelektu, naprosto likviduje. Jak to dopadá, když se „elity“ trhnou od společnosti, vidíme ostatně i dnes na případu „pražské kavárny“. Takže doufám, že tím jsme si tento pojem již vyjasnili a otázka participace „blbů“ na veřejné moci je již jednou pro vždy vyřešena. Děkuji za pozornost, konec hlášení 

Posted in Nezařazené

Dvě matky a jeden otec

Je rodič číslo jedna a rodič číslo dvě adekvátním vyjádřením vztahu zploditelů k dítěti? NENÍ. Situace totiž je, bohužel, podstatně složitější.
Teď šlápnu do vosího hnízda a jsem si vědoma toho, že řadu lidí nepotěším.
Otázka rodičovství u lidí je ale podstatně složitější než je předkládáno, a to jak ze strany „konzervativců“, pro které je kohokoliv jiného než zápis matky a otce do rodného listu nepřijatelný, tak i „modernistů“, kteří se dožadují toho, aby v rodném listu byl zapsán „rodič č. 1 a rodič č. 2“. U lidí totiž došlo  v momentě, od kdy je možno umělé oplodnění, k naprosto zásadní změně. Což ovšem stále není ten zásadní ani právní ani biologický problém, protože v momentě, kdy je spermie a vajíčko, je otec a matka a nic se tak zvaně neděje.
Skutečným problémem je tzv. „surogátní mateřství“, tedy situace, kdy oplodněné vajíčko odnosí náhradní matka. Jestli si myslíte, že se to netýká takřka nikoho, tak se hluboce mýlíte. Moje vlastní právní praxe jednoznačně dosvědčuje, že to je podstatně širší problém, než si dovedete představit.
Poprvé jsem se s tímto skutečně závažným problémem setkala asi před 10 lety, kdy se ke mně dostavila zcela pobledlá klientka s následujícícm příběhem: Dárkyně vajíčka byla oplodněna jejím manželem a také dítě odnosila. Asi měsíc před porodem se náhradní matka co nejvíce připodobnila klientce a odjela do země patřící do bývalého Sovtského svazu, kde dítko porodila…. s pasem a na jméno klientky…. Dítě tak získalo rodný list se jménem matky – mojí klientky. Když došlo na rozvod, otec (biologický i právní) vyhrožoval, že (právní, nebiologické) matce dítě sebere, protože prokáže, že není jeho biologická matka… Byla z toho polízanice převeliká, jak to dopadlo nevím, protože klientka po několika konzultacích od nás odešla… Podle našich předběžných názorů ani to, že právní matka nebyla matkou biologickou, by na věci jejího mateřství nic neměnilo, protože podvod s identitou matky by mohl být…možná přestupkem?? kterého by se ovšem v každém případě plně zúčastnil i otec, takže boj proti právní nebiologické matce by byl bojem právně sebezáhubným.
Se stejným problémem, totiž problémem styku s právní ne-matkou, leč biologickou matkou, se na mne začaly obracet lesbické páry, z nichž řada (opravdu – řada!!!) má stále dokola ten „geniální“ nápad, že jedna dá vajíčko a druhá dítě odnosí, takže dítě budou mít „spolu“…. Pravda, ještě se tam vyskytuje jakýsi otec, obvykle kamarád jedné z nich. Mám již sbírku nejrůznějších smluv a prohlášení z ruzných center asistované reprodukce, které upozorňují na to, že „genetická“ matka – tedy ta, která darovala vajíčko – nemá na dítě žádný nárok, neboť dle českého práva „matkou dítěte je žena, která dítě porodila“ – tedy surogátní matka; bez ohledu na to, čí genetický materiál dítě má. Jeden z aspektů, kdy jsem (malinko) tvůrcům nového Občanského zákoníku ten paskvil připoodpustila je ustanovení, že je možno upravit styk dítěte i s další osobou, nejen rodičem a prarodičem, pokud k této osobě mají citový vztah. Takže upravuji právní vztahy dětí s genetickými matkami po rozpadu jejich registrovaného partnerství se surogátní matkou jako divá…
Pokud mohu pozorovat, české soudy mají z této situace  stejnou „radostů jako já, ale tentokrát musím říci, že se soudy chovají statečně a se vzniklou situací se vypořádávají s ohledem na nejlepší zájem dítěte – tedy zachování vztahu dítěte k osobě blízké.
Jen na okraj uvádím, že v některých zemích, na příklad v Indii, kvete surogátní mateřství jako skvělý byznis, kdy chudé ženy „odnosí“ děti párům, kde žena nemůže – anebo také nechce – dítě odnosit…
Pojďme se na tuto stále častější situaci se podívat nejdříve z hlediska biologie.
Je evidentní, že pakliže dítě vznikne z vajíčka, pak nese genetickou výbavu genetické matky a je úplně jedno, kdo dítě porodil. Genetická výbava ze strany genetické matky prostě je zde a je jednoznačně geneticky identifikovatelná. To, že tato žena, genetická matka, NENÍ uvedena jako rodič, považuji za velikou chybu, minimálně chybu medicínsku. Je totiž evidentní, že řada nemocí či disposicí k nim je podmíněna geneticky, tedy genetickou výbavou skutečné genetické matky. Což z rodného listu není možno zjistit – tam je jako matka napsána žena, která dítě porodila. Právní a medicínský stav zde tedy jdou proti sobě, přičemž poškozeným tímto rozporem je nejslabší „subjekt“ celé té genetické šarády, totiž dítě. To je pro mne naprosto neakceptovatelné.
Přesto, že základní genetická výbava dítěte je dána (z poloviny, že ano…) genetickou výbavou matky, není možno opominout ani biologický vliv náhradní matky, která dítě odnosila. Do hry totiž vstupuje jeden z nejnovějších poznatků současné biologie, epigenetika. Pokusím se to (laicky) vysvětlit.  Dejme tomu, že máte gen pro to, že budete mít buď hnědé oči po tatínkovi nebo modré oči po mamince. To, jaké budete mít oči, je ovšem dáno tím, který gen se „zapne“. A to, který se zapne, určují další proteiny (tedy nikoliv geny) v buňce. Tyto proteiny, jejich existence v buňce jsou dány zejména hormonálním (a dalším) nastavením plodu, který je ovšem určován… tělem ženy, která plod nosí… Je to tedy i ona, která má na uplatnění genetické výbavy, kteoru je dítě obdařeno, vliv… Jak velký tento vliv je, jak se sám dá ovlivnit a co všechno vlastně ovlivňuje, je v současné době předmětem obrovského výzkumu, neb právě to je to nejvíc „in“ v celé biologii , zejména genetice. (K tomu na př. Anton Markoš: Co je nového v biologii; https://www.megaknihy.cz/biologie/230117-co-je-noveho-v-biologii.html?utm_si=RFlidjRTZUc2TWpNd01URTNNak13TVRFMw==&utm_pab=0&matchtype=&network=g&device=c&creative=63152076610&keyword=&placement=&param1=&param2=&adposition=1o1&campaignid=193922770&adgroupid=19959225370&feeditemid=&targetid=pla-436851164394&loc_physical_ms=9062865&loc_interest_ms=&searchtype=search&gclid=CjwKCAiAqaTjBRAdEiwAOdx9xtEhyMz9048h5u0VarVnrk5LZDdf67VRd9OAuof8PkO8qkskxpZ7rhoCzz0QAvD_BwE)
Z toho mi ovšem vychází z hlediska biologie jedno: Ať chci či nechci, matky prostě mohou být DVĚ. A pokud OBĚ nejsou uvedeny v rodném listě, postihne to zejména koho??? Ano, musím zopakovat znova: toho nejslabšího, toho, kdo je skutečnou obětí těchto – už snad ani ne experimentů, ale, ať chceme nebo ne, nově nastupující reality.
V právu platí, že vždy má být ochraňován ten nejslabší, ten, kdo může být nejvíce postižen, ten, kdo se může nejméně bránit a komu hrozí největší újma. Ve všech těchto aspektech to je dítě. Vedle tohoto ohrožení dítěte pak stojí náš kulturně podmíněný požadavek, aby každé dítě mělo určeného právě jednoho  otce a právě jednu matku. Obstojí tato naše kulturně podmíněná zvyklost ve srovnání s nezajištěním ochrany zájmů dítěte? Podle mého názoru nikoliv. Proto klidně budu akceptovat rodný list třeba s devíti rodiči, popisující právní a medicinské aspekty vzniku dítěte tak, aby právě zájmy tohoto dítěte byly ochráněny co nejvíce.
Prosím, nepodezírejte mne z toho, že bych snad byla propagátorem dvojího mateřství či jakéhokoliv jiného obdobného matrikového uspořádání rodičovství. Avšak tato situace reálně existuje a tím, že s ní budeme nesouhlasit, ji rozhodně neodstraníme.
Znovu si dovoluji připomenout: právo má popisovat existující stav a má jej popisovat k ochraně nejslabšího. Proto pléduji za to, aby se v rodném listu objevila kolonka „surogátní matka“ a „genetická matka“. Jsem přesvědčena, že i ti, kterým se tato situace (ostatně stejně jako mně) nelíbí, se shodnou se mnou na tom, že dítě si zaslouží ochrany, spočívající mimo jiné i v plné informaci, VŽDY.
Posted in Nezařazené

MERKEL MUSS WEG! – LÜGENPRESSE MUSS ENDEN!

Anlässlich des Besuchs der Kanzlerin Angela Merkel am 16. 11. 2018 fand eine Demonstration der Chemnitzer Bürger begleitet mit den oben erwähnten Slogans statt. A. Merkel begab sich in die Stadt erst jetzt, ein halbes Jahr nach dem von Migranten begangenen Mord an einem jungen Mann aus Chemnitz. Seit diesem Zeitpunkt veranstaltet die Bewegung Pro Chemnitz (https://pro-chemnitz.de) jede Woche eine Demonstration; zu dieser speziell gegen Angela Merkel gerichtete Demo kamen über 5.000 Menschen (laut Medien 550). Auch ich kam mit den Mitgliedern des Frauenvereins Éra žen und anderen Freunden die Bürger von Chemnitz unterstützen. Mit Dr. Martin Kohlmann, dem Vertreter der Bewegung Pro Chemnitz, an meiner Seite (Anwalt von Beruf) trug ich die folgende Rede vor:

Liebe Teilnehmer dieser Demonstration,

liebe Bürger von Chemnitz,

Erlauben Sie mir, Sie im Namen einiger tschechischen Vereine und einer Menge von tschechischen Bürgern, die zu Ihnen stehen, zu begrüßen. Genau wie Sie sind auch viele Bürger der Tschechischen Republik stark beunruhigt über die Politik der künstlichen Begünstigung von Migranten, die nach ganz Europa aus den muslimischen Ländern strömen. Diese künstlich gesteuerte Politik halten die jenigen, für die ich da spreche, für einen vorsätzlichen politischen und ideologischen Angriff seitens des Islam. Dieser Angriff hat die Aufgabe, Europa zu erobern und da ein weiteres totalitäres Regime einzuführen, und zwar den Islam. Die Initiatoren dieses ideologischen Krieges haben unter den europäischen Politikern Verbündete ausgesucht, die aus verschiedensten Gründen bereit sind, sich korrumpieren zu lassen, ihr eigenes Volk, Kultur sowie eigene Geschichte zu verraten und damit zu diesem erbärmlichen Ziel beizutragen. Als undirektes Nebenprodukt dieser sogenannten großen Geschichte ist Leiden von Hunderten und Tausenden von sogenannten normalen Bürgern, die als Opfer der Straftaten dieser Neuankömmlingen werden. Nach den Erfahrungen mit dem Nazismus und Kommunismus wissen wir alle, wie es ist. Die Kriminellen, denen der ideologische Schutz gewährt wird, sind im Prinzip nicht verfolgbar. Die werden nicht bestraft oder lediglich völlig unangemessen. Ihre Ideologie ist wichtiger als Gerechtigkeit. Wir halten für völlig alarmierend die Tatsache, dass Deutschland auch als Eingangstor zur Eroberung Europas durch Islam ausgesucht wurde. Der Islam missbrauchte die Lage, wo Deutschland bereits eine Erfahrung mit dem totalitären Regime durchgemacht hatte, die auf der Zugehörigkeit zu der sogenannten besseren Rasse aufgebaut worden ist. Heute behauptet Ihre Regierung Ihnen, den Deutschen, Ihre eigene Rasse sei nicht gut genug, und daher muß sie von den Migranten bereichert werden. Und zwar auch um den Preis Ihrer Todesopfer. Ich behaupte, dass die deutsche Kanzlerin Angela Merkel in dieser Hinsicht eine direkte Nachfolgerin der Rassenideologie eines anderen deutschen Kanzlers ist, nämlich Adolf Hitlers.

Sie verdeckt jedoch diese Tatsache mit der Negation der nazistischen rassistischen Stellungnahmen. Im Prinzip geht es um das Gleiche, weil der Rassismus und die Ideologie der Überordnung auf der Welt in jeglicher Form keinen Platz haben: als Begünstigung einer Rasse, Ideologie oder Nation sowie deren Beleidigung und Erniedrigung. Persönlich bin ich völlig davon überzeugt, dass jedes Volk auf seine einzigartige Weise unerträglich und auf seine einzigartige Weise hervorragend ist. Etwa Sie, Deutsche, sind völlig unerträglich als präzis, sorgfältig und ordnungsliebend – vor allem für uns Tscheche, die nicht so ordnungsempfindlich sind. Und Sie haben Ihre außerordentlichen Eigenschaften: etwa die, dass Sie fast so gutes Bier wie wir brauen. Die Rasse oder die Ideologie, die sich hinter die Religion versteckt, haben mit dem Charakter eines Volkes gar Nichts zu tun.

Die Politik von Angela Merkel wird von der Mehrheit der Tschechen als verheerend nicht nur für Deutschland sondern auch für Tschechien betrachtet. Diese Politik ist verheerend nicht nur für ihre proislamische und Promigrationsorientierung sondern auch dafür, dass sie wieder die Tschechen gegen die Deutschen stellt. Infolge Angela Merkels Politik halten sich die Tschechen bedroht. Wir möchten Ihnen sagen, dass wir dieser Tatsache nicht zustimmen. Wir wollen nicht, dass sich die Tschechen sowohl auch die anderen europäischen Länder vor Deutschland fürchten müssten. Daher sind wir hier, um gemeinsam mit Ihnen zu sagen: Angela Merkel und jene, die ihre versteckt rassistische Politik unterstützen, müssen weg!

Posted in Deutsch

Merkelová musí jít a lžimédia musí skončit!

Dne 16. 11. 2018 se při příležitosti návštěvy kancléřky Angely Merkel uskutečnila demonstrace obyvatel města Chemnitz a nejčastější hesla byla ta svrchu uvedená. A. Merkel se do města vypravila teprve nyní, půl roku poté, co migranti zavraždili místního mladého muže. Od té doby pořádá hnutí Pro – Chemnitz (https://pro-chemnitz.de) demonstraci každý týden; na tuto, speciálně zaměřenou proti Angele Merkel, přišlo přes 5.000 lidí (podle  médií 550). Obyvatele města Chemnitz jsem přijela podpořit i já s členkami spolku Éra žen a dalšími přáteli. Po boku představitele hnutí Pro Chemnitz, pana Martina Kohlmanna (v občanském povolání advokáta)  jsem přednesla následující řeč:

Vážení účastníci této demonstrace,

vážení občané Chemnitz,

dovolte mi, abych vás pozdravila jménem několika českých spolků a řady českých občanů, kteří stojí na vaší straně. Stejně jako vy zde, i mnoho občanů České republiky je silně znepokojeno politikou umělého protěžování migrantů, kteří přicházejí do celé Evropy z muslimských zemí. Tuto uměle řízenou migraci považují ti, za které zde hovořím, za úmyslný politický a ideologický útok vedený ze strany islámu. Tento útok má za úkol dobýt Evropu a zavést v ní další totalitní režim, totiž islám. Iniciátoři této ideologické války si vytipovali mezi evropskými politiky spojence, kteří jsou ochotni se z nejrůznějších důvodů zaprodat, zradit vlastní národ, kulturu i vlastní dějiny a přispět k tomuto nebohulibému cíli. Nepřímým vedlejším produktem těchto tak zvaně velkých dějin je utrpení stovek a tisíců tak zvaných obyčejných lidí, na kterých noví příchozí páchají trestné činy. Po zkušenosti  s nacismem a komunismem všichni víme, jak to chodí. Ti kriminálníci, kteří požívají ideologické ochrany, jsou prakticky nepostižitelní. Nejsou trestáni vůbec anebo jen zcela nepřiměřeně. Jejich ideologie je důležitější než spravedlnost.

Považujeme za zcela alarmující, že jako brána k dobytí Evropy islámem bylo vybráno také Německo. Islám zneužil toho, že Německo již prodělalo jednu zkušenost s totalitní ideologií, postavenou na příslušnosti k tak zvaně lepší rase. Nyní vám, Němcům, vaše vláda pro změnu tvrdí, že vaše vlastní rasa není dost dobrá, a proto musí být obohacena migranty. A to i za cenu obětí na vašich životech.

Tvrdím, že v tomto směru je německá kancléřka Angela Merkel přímým pokračovatelem rasových ideologií jiného německého kancléře, totiž Adolfa Hitlera. Zakrývá to ovšem negací nacistických rasistických postojů. Avšak jde o totéž, protože rasismus a nadřazenecké ideologie nemají na světě místo v žádné podobě: ani jako protěžování nějaké rasy, ideologie či národa a ani jako jeho pohana a snižování. Osobně jsem úplně přesvědčena, že každý národ je svým jedinečným způsobem nesnesitelný a svým jedinečným způsobem vynikající. Třeba vy, Němci, jste úplně nesnesitelní tou svou precizností, pečlivostí a pořádkumilovností – a to zejména pro nás, bordelářské Čechy. A taky máte svoje vynikající vlastnosti: třeba tu, že vaříte skoro tak dobré pivo jako Češi. Rasa či ideologie, skrývající se za náboženství, s národním charakterem nemají co dělat.

Politiku Angely Merkel považuje velká část Čechů za zhoubnou nejen pro Německo, ale také pro Čechy. Je zhoubná jednak svou pro-islámskou a pro-migrantskou orientací, ale také tím, že znovu staví Čechy proti Němcům. Následkem politiky Angely Merkel se cítí Češi v ohrožení. Chceme vám říci, že s tímto nesouhlasíme. Nechceme, aby se Češi, ale i ostatní evropské národy musely Německa bát. A proto jsme tady, abychom to řekli s vámi: Angela Merkel a ti, kteří podporují její skrytě rasistickou politiku, musí jít!

Posted in Nezařazené

Antická tragédie Andreje Babiše

Mám takových spisů spoustu: úspěšní rodiče, kteří se věnovali podnikání, případně politice, případně obojímu. V práci od rána do rána… a taky mají děti… Děti, kterým dávají úplně všechno… a všechno funguje až do doby, kdy to zcela tragicky fungovat přestane.

Příběh Andreje Babiše a jeho syna Andreje mladšího je klasickou osobní tragédií, kterých mi prošlo rukama, bohužel, snad stovky… Peníze a úspěch v podnikání jsou vykoupeny…časem. Časem, který rodiče nemohou trávit se svými dětmi, dětmi, které jsou obklopeny naprostým luxusem. Děti mohou dostat vše, na co si vzpomenou, ba i to, na co si nevzpomenou. Poměrně pravidelně, na co si vzpomenou, jsou drogy… protože to je fakt cool – a všechno ostatní už mají… (Druhá možnost, se kterou se u takovýchto dětí často setkávám je, že zcela zavrhnou svoje rodiče, navždy s nimi přeruší jakékoliv styky, občas si změní i jméno…)

Rozhovor s ruským opatrovníkem A.B. mladšího přesně popisuje zoufalství rodiče, jehož dítě propadlo drogám – a dotyčný rodič se snaží udělat naprosto cokoliv, aby to dítě zachránil. Zamezí mu přístup k drogám, najde někoho, kdo s dítkem bude 24/7 a bude na něj dohlížet, aby se k němu žádný dealer nedostal. Protože se děťátko nudí, je naprosto nutné je z terapeutických důvodů zaměstnat. Šup se synáčkem do Agrofertu, byť na zcela podřadné místo, které v podstatě není schopen ani vykonávat sám. V tatínkově miliardářské firmě dělá poslíčka, aby nějak utloukl čas.  Nemám při ruce časovou osu (doufám, že nějaký investigativní novinář ji iniciativně a necinkle vyhotoví) ale je možné, že Čapí hnízdo bylo OPRAVDU dětí A.B. st. …. bylo hračkou, kterou se měly děti – nebo alespoň syn – za nenápadného ekonomického dohledu tatínkova holdingu bavit, aby měl v životě i jinou náplň života než drogy. Ukáže se, že ale hračka nefunguje. Dítko nějaké ovečky na farmě zvířat nezajímají, lajna je lepší… Drogově závislý synátor je sice stále pod dohledem, leč nedaří se odříznout jej zcela od dealerů. Co naordinuje jakýkoliv – opravdu, jakýkoliv, kterýkoliv a každý psychiatr drogově závislému dospělému dítku? Slyším to úplně v přímém přenosu, jak ošetřující lékařka říká Babišovi staršímu: „Pane inženýre, chce to změnu prostředí. Nějaké místo, kde nikoho nezná, kde nezná především žádného dealera. Kde se nedomluví.“ (Protože – registrujte: opatrovník A.B. mladšího říká, že umí jenom rusky a v jinojazyčném prostředí by byl ztracen. Jakými jazyky vládne A.B. mladší?  S ohledem na jeho studia v zahraničí můžeme vsadit na angličtinu, pravděpodobná je němčina a možná francouzština. Ruština? Ani náhodou… Nikde v Rusku se nedomluví. Což je v tomto případě mimořádné plus.  Takže Krym. Cachtání v moři, relax… zkusíme další krok, pane inženýre, nějakou rodinu, rodinný život. Protože mladí muži totiž sociálně dozrávají až s vlastním otcovstvím – v mnoha kulturách je muž uznán dospělým až tehdy, když má sám dítě. (Na tomto místě je potřeba si uvědomit, že Andrej Babiš st. je nejenom Slovák, ale je to Slovák s kořeny z východního Slovenska a jeho jméno ukazuje na rusínský původ. Takže na svoje měřítka, jak moc pro vás je či není důležitá rodina, zapomeňte… zde je vše hodně posunuto k… můžete tomu říkat tradiční rodinné hodnoty). Nicméně zpět k našemu příběhu. „Pane inženýre, chce to rodinný život, opatříme mu děvče.“ To je něco, čemu A.B. st. bytostně rozumí. Rodina nade vše… Protože tak strašně často neříká pravdu nebo mění své názory, nikdo by mu nevěřil, že zrovna tohle říká vážně. Náhodou jo. Říká to vážně a je to jedna ze stálic jeho života. Vždyť konec konců i do partaje vstoupil, protože mu to říkala jeho maminka, ne?

Tak mu najdou děvče, s dítkem až do domu. Špatná volba… Krivoj Rog je doupě feťáků – a jak na potvoru to děvče pochází zrovna odtud. Oba „šťastní mladí lidé“, jinak „náš páreček“, pochopí svou šanci. A.B. ml. zjistí, že má cestu k lajně opět otevřenou. Děvčice zjistí, že má životní příležitost k sobě připoutat synátora vysokého politika a hlavně multimiliardáře, ještě navíc s pasem z Jevropejskej junije – a navíc svobodného. Promiňte, ale když uvidíte na zemi se povalující zlatou cihlu, tak ji přece neskopnete do kanálu, že… Adrejko má opět havaj solaj a jak uvádí jeho ošetřovatel (neboť to je to pravé slovo) „dává si vodní dýmku třeba dvakrát denně tři hodiny“. Tak schválně hádejte, co v té „vodní“ dýmce asi je… Pro připomenutí: jedním ze zásadních důvodů proti legalizaci marihuany je, že „rozjíždí“ schizofrenii v dospělém věku. Nedá se to předvídat a nedá se tomu zabránit. Otec je zoufalý, že nevyšlo vůbec nic, jak syna ochránit a zachránit. Opatrovník je zoufalý, že má trčet – on, Rus, někde v díře na východní Ukrajině. Odjíždí. Na žádost otce znovu přijíždí. Kupodivu autem. Proč ne letadlem? Protože zkuste do letadla dostat úplně zfetovaného chlapa tak, aby jej nevyloučili z přepravy. A zkuste to udělat anonymně – to nejde. I kdyby papá vyslal soukromé letadlo, let je zaregistrován a pasažéři taky. Auto je anonymní. Jestli v příběhu A.B. ml. někde figuruje nějaký únos, tak to není únos na Krym, ale únos z Ukrajiny… Domnívám se, že ošetřovatel nejel pro A.B. ml. sám. Není možné zároveň hlídat osobu zhulenou bůh ví čím pod obraz a zároveň řídit 2000 kilometrů. Možná s ním jela manželka s uspávačkou, možná někdo, kdo Andrejka jenom přidržoval. V každém případě jej vykládají v Blavě u maminky. Lékařky. Ta ví, co má dělat – a hlavně nemá jinou práci než Andrejka hlídat. Ve Švácarsku. Bez dealerů. Doufejme… možná už je čistej, ale ta schizofrenie je nevratná.

Je mi Andreje Babiše st. upřímně líto. Bolest rodiče, který přijde o dítě buď proto, že se dalo na drogy nebo proto, že jej zavrhlo, je nekonečná. Chápu jeho zoufalství otce a chápu jeho zoufalství politika, který ví, že když kápne božskou, tak jej jeho političtí protivníci rozsápou na kousky.

Tento příběh jsem vypsala proto, abych řekla všem, že kdo této kauzy zneužívají, jsou lidský odpad. Ať se každý podívá na své vlastní děti – a ať si přiznají, jestli mohou opravdu zaručit, že nedopadnou se svými dětmi jako Andrej Babiš starší se svým synem. Ten příběh má mnoho variant a o desítkách z nich mohu jako rozvodová advokátka vyprávět. Všechny jsou plné zoufalství a beznaděje.

Chtěla bych také říci Andrejovi Babišovi, že za to, co se přihodilo jeho synovi, by se neměl stydět. I on sám je obětí generace 90. let, kdy se všichni vrhli na podnikání – a najednou zjistili, že se jim děti válí v příkopě zhulené… či hůře. Takových bylo! Čímž neumenšuji tragédii ani jednoho z nich. Jenom podotýkám, že není tak úplně pravda, co se píše v Anně Karenině, totiž, že „všechny šťastné rodiny jsou si podobny, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“  Všechny rodiny s drogově závislými dětmi jsou totiž nešťastné úplně stejně. Disclosure vám uleví, pane premiére a vašemu synovi taky. Neštěstí a osobní tragédie není hanba. Je to jenom… neštěstí…

A na závěr doporučení voličům. Často se na sociálních sítích rozčilujete, že řada evropských politiků nemá děti. Mayová, Marcon, Junker, Angela Merkelová, první ministryně Skotska Nicola Sturgeonová. Když nemají sami děti – jak mohou vést národ? Tak tady máte premiéra, který děti má. Minimálně jedno z nich je výsostně průšvihové. Než na něj začnete kvůli tomu plivat, zamyslete se nad tím, jakému politikovi dáváte přednost: bezdětnému a tím pádem bez průšvihů anebo s tomu s totálně průšvihovým dítětem, se kterým sice nesouhlasíte, politicky jej nesnášíte, prachy mu závidíte anebo z něj máte srandu – ale s tou jeho otcovskou bolestí se umíte ztotožnit?  Tohle si rozmyslete, než odsoudíte. A nezapomeňte: v tomto bodu můžete dopadnout úplně stejně… jako premiér.

 

 

Posted in Nezařazené

Babišení…

To je vám ale ráno, paní Millerová! Ledva oko proloupnete, už na vás kouká z Slonková a Seznamzprávy… Půlroční hledání Babišova syna, rozhovor s ním nahraný na skrytou kameru a bezostyšně vysílaný celému národu na odiv.

Jaký postoj k tomu zaujmout?

Tak především: milá paní Slonková, už tady nepanují devadesátky, ba dokonce ani první desetiletí jednadvacátého století. Časy ze začínají měnit v tom smyslu, že novináři, jako jste Vy a Janek Kroupa, už přece jen svými manipulativními metodami nemůžete tak úplně a napřímo zasahovat do politické scény, už vám jde obtížněji to obcházení demokratických principů fungování společnosti, a to, i když, jak vidno, se stále snažíte. „Reportáž“, správně aranžovaný pseudodokument o uměle vytvářeném dokumentu je nutno brát jako to, čím je: totiž pokusem o opětovnou destabilizaci země a vyvolání politické krize, a to úplně stejným způsobem, jaký byl realizován v případě vraždy slovenského novináře Kuciaka. (Pokud jsem se na toto téma bavila se svými slovenskými přáteli pak ti, kteří byli blíže obeznámeni s danou problematikou, poukazovali na fakt, že z této vraždy byli obviněny osoby, které již před tím byly odsouzeny na doživotí za jiné trestné činy… takže neměly co ztratit. Z čehož vznikla přetrvávající pachuť, roztahující se po Slovensku, že skutečný vrah je stále na svobodě…)

I z této „reportáže“ je jasné, co je jejím účelem: má padnout vláda Andreje Babiše, protože přece takové hovado, které nechá unášet vlastní děti a zavírá je do psychiatrických léčeben nemžeme nechat vládnout. Reportáž je spuštěna měsíc po senátních a komunálních volbách, ze kterých sice plyne, že Babišovo hnutí ANO neposílilo, ale o ztrátě politického vlivu není možno ani náhodou se bavit. Objevuje se také v momentě, kdy se Andrej začíná „stavět na zadní“ ohledně celounijní politiky vůči migrantům a další eurounijním výmyslům. Odmítl pakt OSN o migrantech a jestli je něco jisté, pak to, že kdyby jeho vláda podepsala Istanbulskou smlouvu, bude to mít ANO v nadcházejících eurovolbách opravdu hodně, ale hodně těžké… Takže proč by premiér Babiš dělal věci, které mu evidentně berou voliče a nic zásadního mu nepřinášejí.

Za této situace, kdy je „eurounijní orientace“ vlády ČR ohrožena, je nutno přijít s diskreditací nejvyššího kalibru. A tou také uvedená reportáž je… Oba tzv. reportéři se snaží ve svém hraném dokumentu poukázat na to, že „hledání Andreje Babiše ml.“ je téměř stejná letitá investigativní práce jako „Hledání Suggermana“. Práce na půl roku… Když však projedete reportáž pečlivěji a všímáte si nikoliv postav, ale jejich okolí, zjistíte, že jediné skutečně časově zařaditelné snímky „reportáže“ se týkají cesty Slonkové a Kubíka do Švýcarska a přípravy na jednání ohledně proniknutí do domu A.B. mladšího. Povšimněte si oblečení lidí, jednoznačně podzimního. Ze stavu zežloutnutí listí na stromech je možno jednoznačně dovodit, že ta reportáž je stará maximálně 14 dnů, možná méně. Z některých „oslích můstků“ o získávání informací o pobytu A.B. ml. lze spíše než na investigativní žurnalistiku pomyslet na neoficiální zpřístupnění policejních spisů novinářům – což ovšem toto podezření není v případě paní Slonkové není nic nového. Takže před cca 14 dny paní Slonková a pan Kubík pronikli pod falešnou záminkou do domu a do bytu pna Andreje Babiše mladšího, člověka, který ať je jaký je a ať se odehrálo cokoliv, je zcela evidentně psychicky nemocný. Aniž by to věděl, pořídili zvukový i obrazový záznam z jejich rozhovoru a ten pustili do celostátního internetového éteru.

Ustanovení § 81 a následující Občanského zákoníku je naprosto jasný: „Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. … Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví, právo žít v příznivém životní prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.“

Svou „reportáží“ zasáhli Slonková a Kubík do osobnostních práv Andreje Babiše ml. takovým způsobem – a to způsobem obzvláště zavrženíhodným, když jde o člověka evidentně těžce psychicky nemocného – že doufám, že budou užalováni k smrti tak, aby už nikdy nevzali novinářskou tužku do ruky. Je mi jasné, čím se budou ohánět na svou obranu: totiž tím, že existuje „veřejný zájem“ na objasnění závažného protiprávního jednání premiéra Andreje Babiše. To samozřejmě mají pravdu, tento veřejný zájem na vyšetření případu „Čapí hnízdo“ existuje. Ale to vůbec neopravňuje Slonkovou s Kubíkem, aby se získanými materiály zacházeli takovým způsobem, jakým s nimi zacházeli. Uvedení rozhovoru s A.B. mladším v obrazové formě považuji za zcela svévolné a s „veřejným zájmem“ nesouvisející. Samotný rozhovor, vedený jak ze strany Beatrice Babišové, tak A. Babiše ml. zcela bezelstně, říká o souvislostech s případem Čapí hnízdo jen velmi málo.

Postup, kterým se měli Slonková a její novinářský kolega ubírat, je zcela evidentní: sepsat o svých zjištěních zprávu, tu eventuálně podložit získanými důkazy a veškerá zjištění zformulovat do trestního oznámení, případně podání informace o skutečnostech relevantních pro již probíhající vyšetřování trestného činu. Takovouto zprávu či ohlášení měli poslat vrchní státní zástupkyni JUDr. Bradáčové, případně dalším orgánům činným v trestním řízení. O těchto krocích pak mohli/měli podat informaci široké veřejnosti. Tím by dosáhli zveřejnění veškerých získaných informací, ovšem zároveň s poskytnutím zákonem (a mimochodem také Listinou základních práv a svobod) garantované ochrany soukromí A. Babišovi mladšímu a jeho matce. Takovýto postup ovšem by „neměl tu šťávu“ a zejména by neměl ten dopad přímé politické akce, což je dle mého nejhlubšího přesvědčení skutečný důvod celé „reportáže“.

Co říci na závěr? Trestní zákoník obsahuje jedno ustanovení, k němuž byste judikáty, tedy rozhodnutí, která se jej alespoň nepřímo dotýkají, spočítali na prstech… no dejme tomu dvou rukou.  A i tak se jedná jen o souvislost s uvedeným ustanovením § 328 pouze nepřímou. O čen tento paragraf pojednává? Jmenuje se „Přisvojení pravomoci úřadu“ a zní:

„Kdo neoprávněně vykonává úkony, které jsou vyhrazeny orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jinému orgánu veřejné moci, nebo

kdo vykoná úkon, který může být vykonán jen z moci úřední orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci,

bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“

Takže abych to shrnula: to jsem zvědavá, jak dlouho si nechají orgány činné v trestním řízení zasahovat do svých kompetencí a mařit neopakovatelné vyšetřovací úkony … novináři.

 

 

Posted in Nezařazené

Dopis do neznáma – na romské téma

Dny, kdy jsem se snažila něco „vylepšit“ nebo „vyřešit, jsou dávno pryč. Protože nakonec nezájem utluče každého, dokonce i mě. Přesto se čas od času stane, že se mne někdo na něco zeptá… třeba, jak řešit romskou otázku… a hlavně, proč to nefunguje. A já pak se dnu a asi tak po tisícáté napíšu znovu. Protože… víte… Gori, gori, moja zvězda…

(https://www.youtube.com/watch?v=dt-TpPLRkQ0)

 

Vážený pane XY

dovolte mi, abych navázala na naši FB komunikaci ohledně „Řešení romské otázky“ a se svou drobnou knížečkou Vám zaslala i pár slov, rozšiřující dané téma o osnovu subkapitolky s možným názvem „návrhy na řešení – postupné kroky“.

Kde se Romové nacházejí, proč a jak tam došli, je popsáno v přiložené knížečce. Nyní, jak z toho ven.

Dovolím si zopakovat základní tezi. Základním problémem Romů je, že možnost jejich sebeidentifikace je sebeidentifikací sociální nikoliv sebeidentifikací národní. Samozřejmě, pokud můžete být tím, kým jste, pouze jako příslušník určité sociální skupiny, tak byste byl blázen, kdybyste se tuto sociální skupinu snažil opustit, neboť byste tak přišel o svou duši… Toto je zásadní problém, který udržuje sociální status v dnešní zcela zabetonované podobě. A proč neopustit svou duši? Myslím, že přepisovat Junga by bylo poněkud nadbytečné… Být tím, kým jsem a kým mohu být, je z hlediska psychologie základem osobního štěstí a předpokladem osobního růstu. Je to něco, čeho se člověk nemůže vzdát, bez ohledu na své ekonomické postavení, protože jinak by své lidské Id odsoudil k záhubě. Kromě toho je zde ještě jeden obecně platný poznatek: odpovědnost, která je stále znovu a znovu od Romů požadována, a to na úrovni osobní, rodinné i společenské, je jednoznačně provázaná s mocí. Jestliže jsem bez-mocný, nemohu pochopitelně za sebe nést žádnou zodpovědnost. Přesně to se s Romy stalo. O svém sociálním postavení, zákonech, možnostech sebeurčení nerozhodují oni sami, ale majoritní společnost. Na příklad – nebyli to oni, kdo vymyslel systém sociálních dávek… Hřebíčkem do rakve byly nejrůznější granty a neziskovky s různými projekty, které ovšem měly opět jedno společné: absenci zodpovědnosti Romů jak na osobní, tak na kolektivní úrovni.  Kombinace těchto faktorů je totálně zhoubná – výsledky vidíme na každém kroku.

Podle mého názoru je jediným způsobem nápravy možnost nabídnout Romům jinou možnost sebeidentifikace než je sebeidentifikace se sociální skupinou, tedy se sociální skupinou vyloučených. Jsem přesvědčena, že čím víc budeme tlačit na ekonomickou pilu, tím více budou Romové lpět na své sociální sebeidentifikaci a paradoxně, čím více peněz se nalije do systému, tím horších výsledků se bude dosahovat, protože Romové to budou vnímat jako stupňující se ohrožení.

Jaká jiná sebeidentifikace by měla být Romům nabídnuta? Pochopitelně ta národní. Ostatně splňují veškerá kritéria pro národ, kromě vlastního území. Když se však dívám na dnešní svět, který je ve své podstatě systémem horizontálních vztahových sítí, nejsem si jistá, zda pojem „území“ má ještě vůbec nějakou relevanci. (A vůbec nechápu, proč s tímto konceptem nepracuje EU.)  Je to národní povědomí, které musí být Romům nabídnuto, umožněn jeho všeobecný rozvoj (prosím, nezaměňovat s nacionalismem) a na tomto základě jim bude umožněn sociální transfer, protože příslušný sociální status bude již zcela nepodstatný.

Návrh praktických kroků:

  • zřídit televizní kanál celostátního veřejnoprávního vysílání jen pro Romy. Televize jedou v romských domácnostech pořád – i v osadách, kde není elektřina… Tuto televizi, bez ohledu na kvalitu vysílaných pořadů, musí řídit Romové, protože jen romské štáby budou mít přístup do autentického romského prostředí. K obsahu programu:
  • masivní zavedení romštiny – zejména pro malé děti – romská obdoba Sezam street
  • využití alloparenting [2](na výchově se nepodílí jen rodiče či dospělí, ale také starší děti. Ty jsou pro mladší děti důvěryhodnější vzdělavatelé než jacíkoliv dospělí.) Prezentace vzdělávacích programů ve všem, ale prezentováno dětmi a dospívajícími. Jestliže bude půlhodinová lekce hraní na jakýkoliv hudební nástroj prezentována 14letým Romem, který sice není profík, ale umí to a bude jej bavit to vysvětlovat dětem, které mají nástroj poprvé v ruce, zaručuji o 500 % vyšší sledovanost, než když to bude učit filharmonik… Na tom je vybudovaná původní Khan Academy apod.
  • diskusní pořady dospělých – do úplného omrzení, na jakákoliv témata… Pamatujete na pořad „Sněží“ z 90. let? A na „Z očí do očí Antonína Přidala“? Nejde o kvalitu – jde o sdílení životů, opětovné propojení komunity… a při této příležitosti o diskusi nad problémy.
  • každý den přenášenou jednu hodinu skupinové psychoterapie.
  • Masivní reportáže z romského světa. Je někde svatba? Fajn, jedeme tam. V místní vesničce jsou romští zastupitelé? Jedeme na zasedání zastupitelstva. Tancovačky, reportáže o problémech, pozitivní příklady – z celé země. Chce to jednoho řidiče s autem, kameramana s kamerou, která se dá v dostačující kvalitě záznamu pořídit do 10.000,- Kč. Návštěvy škol, mimoškolní aktivity… témata musí dodávat sami Romové, musí redakci zvát – jakmile se to rozeběhne, budou se reportéři dostávat sami k novým a novým informacím automaticky.
  • Když běžel Bella a Sebastián, ulice romských osad se vylidnily – všichni se dívali a radovali se z této letité záležitosti. Filmů o Romech a s Romy je spoustu. Následně bezostyšně přejít na pozitivní neromské filmy. Asi vám to bude znít blbě, ale Vinnetou dělá divy :-). Každý, opakuji k a ž d ý chce být kladným hrdinou… Chce to zažít ve filmu a chce i sám podle toho žít…
  • Romská „sama doma“….

To jen tak na první nástřel….

Změnit vzdělávací systém. Školský systém nevyhovuje ani českým/slovenským dětem, natož romským… Přestaňte s umělou inkluzí – nic neřeší, majoritu naštve a Romům nepomůže. K začlenění musí dojít až na základě „svůj k svému“. Pro Romy jsou typické sourozenecké skupiny. Přestaňte trvat na chození do jednotlivých ročníků (zvláště 1–5) a zaveďte malotřídky. Ano, je to náročnější na přípravu učitelů, ale starší děti se budou chtít vytáhnout před mladšími sourozenci i jinými dětmi, mladší děti budou chtít ty starší dohnat.

Školní asistenti. Zapomeňte na formální kvalifikaci a zkombinujte zaměstnávání + učení se + vyučování. Udělejte konkurzy na asistenty na základních školách. Bez jakékoliv požadované kvalifikace (přednost mají ti, co dokončili základní školu, ale i s těmi, kteří by se přihlásili a tuto podmínku by nesplňovali, se musí pracovat). Nejdůležitější je motivace[3]. Pro Romy je motivací získání úcty. V komunitě, v rodině… U školních asistentů bych cílila na mladé chlapce – cca 16+, nikoliv na dívky! Jejich společenská úloha je jiná a chlapečci – žáčci – už v 1. třídě budou mít mírný problém poslouchat „tetu“… jooo – asistent, mladý muž, to je jiná…. mužská iniciace na dosah – a to pro oba: pro žáčka i asistenta… Vypracovat projekt postupného vzdělávání školních asistentů:

  1. pedagogické minimum – cca 5 víkendů
  2. pokračování pedagogického minima…. v několika dalších kurzech. Ty musí být místně dostupné… v místní škole o víkendech nebo po odpolednách… Účast na kurzech musí být drobně placená (cca 2 Euro za hodinu?? – ale nesmí to být normální zdanitelný příjem – viz níže otázka „exekuce“.) Vím, že to zní šíleně, zvláště, když všichni nadávají, že Romové nepracují… Je to jinak: oni nejsou zaměstnaní (nejsou v pracovním poměru), to ale neznamená, že nepracují… oni si opatřují živobytí. Když se budou účastnit kurzů, nemohou si toto živobytí opatřit, budou strádat = nebudou/nebudou moci chodit do kurzů. Toto pouze na prvním stupni pedagogického minima. Zakončeno zkouškou, která podmiňuje další kurzy = další prachy. Po polovině pedagogického minima už hned do škol! Třeba jen na náslechy… musí „chytnout slinu“…navazuje možnost „pedagogického učňáku“, následuje možnost maturity z pedagogiky a nejlepší na vysokou. Podle hesla „co Rom, to učitel“… Nevím, jaká je teď situace se zaměstnaností, všude je málo zaměstnanců, ale myslím, že v osadách to až tak neplatí… Být učitelem/asistentem musí být „in“ – mladí muži se musí začít předhánět a soutěžit se svými skupinami žáků…. to sledováno romskou televizí… zpětná vazba do sociálních struktur.

    Pokud vím, svého času byli v osadách i jinde zavedeni romští zdravotničtí asistenti a následně byli zrušeni – to tedy byl krok velmi nesprávným směrem… Totéž, co s pedagogy udělat se zdravotníky. Zdravotní situace Romů v osadách je katastrofální. Moje kamarádka Hana Brixi, dlouholetá poradkyně Světové banky, která participovala na vytváření systému veřejného zdravotnictví v Číně mi vykládala, jak zavrhovaný Mao Ce Tung významně zlepšil zdraví lidí na čínském venkově tím, že zavedl „zdravotní asistenty“ a dal jim základní výcvik zhruba na úrovni první pomoci našeho Červeného kříže. Vyrušily se úrazy, otravy, nebezpečné porody, prevence infekčních chorob, sexuální osvěta. Šla bych stejnou cestou.

  • Všichni jsou na FB… i na té poslední osadě… Dejte si na FB do hledání „Rom“ a jděte po odkazech – dostanete se k neuvěřitelným věcem, neuvěřitelným diskusím… převážně v romštině. „Význam FB na vývoj a kodifikaci romštiny“ by si zasloužilo zvláštní práci… diplomku, disertaci, výzkum… Přes FB projdou jakékoliv informace… proč s tím nikdo nepracuje?
  • Poslední věc: zadlužení a exekuce. Nevím, jak je to na Slovensku, v ČR je průnik dluhů/kreditek/exekucí na straně jedné a Romů na straně druhé obrovský. Odhaduji, že cca 80 % Romů má exekuce. A jsou v nesplatitelné výši. Z 30 korun jízdy na černo je 30.000,- Kč[4]. Pokud jdou pracovat, ohrozí je to na životě. Dám příklad. Jdou pracovat do nějaké továrny a dostanou 13.000,- Kč čistého. Z exekucí jim strhnou cca 7.000,- Kč, zůstane jim tedy 6.000,- Kč, ze kterých by měli vyžít. Sociální dávky a podpory se však nevypočítávají z těch 6.000,- Kč reálného příjmu, ale z těch 13.000,- Kč. Samozřejmě, že není možné, aby se dostávaly sociální dávky na úhradu exekucí… ale řešení se prostě musí najít. Jinak tady máme faktické doživotní otroky.

Omlouvám se, že tímto svůj výčet „nástřelů“ skončím. Pět stránek je už i tak nad rámec snesitelnosti. Chtěla bych Vám jenom říci, že tyto návrhy jsem předkládala české politické reprezentaci opakovaně. V roce 1994 jsem svoje návrhy na „pravicové“ řešení romské otázky, tedy řešení, které nebylo založeno na konstruktu sociální skupiny, předala Zieleniecovi, který byl tehdy předsedou programových a odborných komisí ODS. Naprostý nezájem. Totéž v roce 2010 u TOP09 a Kalouska – ten dal jen příkaz, že se Samková nesmí nikdy dostat do jakékoliv funkce. (Zjištěno ze zcela spolehlivého zdroje, a z více stran.) Možná se zeptáte, proč jsem se svou vizí nešla za levicovými stranami. Šla jsem – pro ně však byl jakýkoliv jiný koncept řešení romské problematiky než jako problém sociální naprosto nepřijatelný. S Míšou Tominovou Marksovou se znám osobně přes dvacet let. Od chvíle, kdy se stala ministryní práce a sociálních věcí, se mi začala obloukem vyhýbat… Což, prosím, neberte jako nějaký můj výkřik osobní zhrzenosti, ale jako důkaz toho, že ideologie nakonec vždy zvítězí nad konceptem… Smutné, ale pravdivé… Kdyby ty ideologické koncepty fungovaly, neřeknu ani půl slova, vzdám Pánu díky a budu šťastná a spokojená. Ale ony, bohužel, nefungují. Z mého pohledu je stále hůř a hůř. A ideologie stále vítězí, bez ohledu na třeskuté neúspěchy. Protože stranické sekretariáty nikdy nebudu schopna porazit, nezbývá mi než svoje nápady posílat v naději, že snad někdy někde nějak dopadnou na nějakou odrazovou plochu, která je rozzáří a bez ohledu na prvotního původce toho zážehu způsobí, že bude lépe. S toutéž nadějí posílám svůj dopis i Vám. Viděla jsem příliš noho bídy, neštěstí a smutku, než abych to někdy vzdala. Znáte ten příběh Sixto Rodrigueze? Člověk se nikdy nesmí vzdát, když je přesvědčen, že jde o dobrou věc – i když mezi tím třeba vyklízí bouračky na skládku.

v dokonalé úctě

Klára, jak jinak…

[1] Raději bych nalezl jednu příčinu, než bych se stal perským králem. Zlomek B 118

[2] https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5768312/

[3] motivace: Samozřejmě Nakonečný, ale daleko lépe “Růže pro Algeron“, že…

[4] nevím, jaký je Váš poměr ke sci-fi, můj velmi kladný. Znáte Fredericka Pohla, Obchodníci s vesmírem? Je tam přesně popsaný systém, jak fungují dluhy a exekuce na příkladu pracovní smlouvy se společnosti Chlorella, do které se dostal  Mitch Courtenay, hlavní hrdina – nejde se z toho dostat, pokud ovšem nevyhrajete ve sportce..

 

Posted in Nezařazené

Malá předvolební úvaha o tom, jak nahlížet na členství různých kandidátů v KSČ.

K této volné úvaze mne inspirovala s jistým bývalým vysoce postaveným manažerem, který měl se všemi kategoriemi níže uvedenými své přebohaté životní zkušenosti. To je tak smutný, když mají staré struktury pravdu!

Především musím s lítostí konstatovat, že A. Babiš má pravdu, když říká, že už (téměř) nikoho nezajímá, co kdo dělal před třiceti lety. Ono to tak pěkně česky vyšumělo… Nicméně, stále jsou jisté aspekty, které nevyšuměly tak docela a v předvolebním čase bychom si měli na ně dát pozor. Ono to s těmi členy KSČ totiž bylo asi zhruba takto:
Myslím, že po třiceti letech po revoluci se dá dedukovat, kdo ve straně
a) byl, protože tomu systému věřil a navíc zůstal přitom člověkem,
b) kdo ve straně byl, ale systému nevěřil a měl ho jenom jako lístek do správných pater a (do jisté míry) zůstal přitom člověkem, případně jim nezůstal
c) a potom tu máme třetí kategorii, totiž ty, kdo ve straně byli, systému nevěřili a navíc to byly to echt svině.
d) těch několik výjimek, kdy někdo systému věřil a ještě k tomu to byla svině, bylo pravděpodobně nejméně, ale to byli obzvláště vypečen kousci.

Osobně se domnívám, že od kategorií b) – d) je vzrůstající pravděpodobnost, že dotyčný byl svině a svině zůstal i nadále. Tak, jako si moje ( a starší) generace naivně myslela, že svobodná ekonomika automaticky znamená demokratické zřízení (Bože, já se za sebe tak stydím, jak jsem byly blbá! Ještě že jsem v tom nejela sama…) tak stejně naivně jsme si mysleli, že svině je sviní proto, že je v KSČ. Ono to je a bylo naopak – protože ony totiž jsou některý lidi svině „an sich“, tedy samy o sobě a v případě nutnosti si tu partaj (anebo jiný zájmový kroužek, na příklad některé církve by mohly taky ledasco na toto téma říci) přizpůsobí – a vůbec to nemusí mít s komunisty nic společného…
Ti, kteří do partaje vlezli ad a) a částečně ad b) dostali ca 30 let od osudu bene, aby se napravil a své případné hříchy odčinili – a dlužno říci, že dosti z nich bylo v tomto směru úspěšných. Musím říci, dle dle mého názoru bychom se měli soustředit na kategorii b+ (tedy t, co brali své členství jako výtah do správných pater, a to i přes hlavy svých bližních) a dále c) a d) a podívat se na to, jak se svým životem naložili. Zejména kategorii ad c) bych ráda viděla v nějaké pěkné ťurmě, přičemž na respektování lidských práv bych až tak úplně netrvala (dodávám právně zlořile…) Myslím, že obzvláště pěkným příkladem takovéhoto exempláře je jistý Pavel Telička. Protože kdyby na něj a jemu podobné došlo, tak já bych už pak prosila jen kávičku… (Nejlépe s Tereza Spencerova).
Nu a co se samotných voleb týká, já osobně volím na magoš tu tlupu kolotočářů, protože ti umí s cirkusem zacházet a když Berouskové půjčí svý cirkusácký lvy, tak možná bude i nějaký to správní řízení vyřízený dokonce i před lhůtou.
Čímž se s vámi všem loučím s pozdravem své generace „mupy mup!!“

Posted in Nezařazené
Všechny příspěvky
Archiv