You're in all Blogs Section

Malá předvolební úvaha o tom, jak nahlížet na členství různých kandidátů v KSČ.

K této volné úvaze mne inspirovala s jistým bývalým vysoce postaveným manažerem, který měl se všemi kategoriemi níže uvedenými své přebohaté životní zkušenosti. To je tak smutný, když mají staré struktury pravdu!

Především musím s lítostí konstatovat, že A. Babiš má pravdu, když říká, že už (téměř) nikoho nezajímá, co kdo dělal před třiceti lety. Ono to tak pěkně česky vyšumělo… Nicméně, stále jsou jisté aspekty, které nevyšuměly tak docela a v předvolebním čase bychom si měli na ně dát pozor. Ono to s těmi členy KSČ totiž bylo asi zhruba takto:
Myslím, že po třiceti letech po revoluci se dá dedukovat, kdo ve straně
a) byl, protože tomu systému věřil a navíc zůstal přitom člověkem,
b) kdo ve straně byl, ale systému nevěřil a měl ho jenom jako lístek do správných pater a (do jisté míry) zůstal přitom člověkem, případně jim nezůstal
c) a potom tu máme třetí kategorii, totiž ty, kdo ve straně byli, systému nevěřili a navíc to byly to echt svině.
d) těch několik výjimek, kdy někdo systému věřil a ještě k tomu to byla svině, bylo pravděpodobně nejméně, ale to byli obzvláště vypečen kousci.

Osobně se domnívám, že od kategorií b) – d) je vzrůstající pravděpodobnost, že dotyčný byl svině a svině zůstal i nadále. Tak, jako si moje ( a starší) generace naivně myslela, že svobodná ekonomika automaticky znamená demokratické zřízení (Bože, já se za sebe tak stydím, jak jsem byly blbá! Ještě že jsem v tom nejela sama…) tak stejně naivně jsme si mysleli, že svině je sviní proto, že je v KSČ. Ono to je a bylo naopak – protože ony totiž jsou některý lidi svině „an sich“, tedy samy o sobě a v případě nutnosti si tu partaj (anebo jiný zájmový kroužek, na příklad některé církve by mohly taky ledasco na toto téma říci) přizpůsobí – a vůbec to nemusí mít s komunisty nic společného…
Ti, kteří do partaje vlezli ad a) a částečně ad b) dostali ca 30 let od osudu bene, aby se napravil a své případné hříchy odčinili – a dlužno říci, že dosti z nich bylo v tomto směru úspěšných. Musím říci, dle dle mého názoru bychom se měli soustředit na kategorii b+ (tedy t, co brali své členství jako výtah do správných pater, a to i přes hlavy svých bližních) a dále c) a d) a podívat se na to, jak se svým životem naložili. Zejména kategorii ad c) bych ráda viděla v nějaké pěkné ťurmě, přičemž na respektování lidských práv bych až tak úplně netrvala (dodávám právně zlořile…) Myslím, že obzvláště pěkným příkladem takovéhoto exempláře je jistý Pavel Telička. Protože kdyby na něj a jemu podobné došlo, tak já bych už pak prosila jen kávičku… (Nejlépe s Tereza Spencerova).
Nu a co se samotných voleb týká, já osobně volím na magoš tu tlupu kolotočářů, protože ti umí s cirkusem zacházet a když Berouskové půjčí svý cirkusácký lvy, tak možná bude i nějaký to správní řízení vyřízený dokonce i před lhůtou.
Čímž se s vámi všem loučím s pozdravem své generace „mupy mup!!“

Posted in Nezařazené

PAROUBKOVI, ACH PAROUBKOVI…

Zdroj: Magazín Mladé fronty DNES
Datum vydání: 13.9.2018
Rubrika / pořad: Téma
Strana / zpráva 20
Autor: IVANA KARÁSKOVÁ
TAKOVÁ TO BYLA LÁSKA

Po deseti letech manželství se rozvádějí a soudí. A jelikož jde o známé protagonisty, zvyklé se o svoje pocity dělit s národem, máme jejich půtky jaksepatří na očích. Zkusme trošku zmapovat příběh manželů Petry a Jiřího Paroubkových, jejichž vztah v roce 2007 tak idylicky započal.

Taková to byla velká láska,“ zpívá Yvetta Simonová v jedné prastaré písni. Momentálně se dá vztáhnout i na manžele Petru aJiřího Paroubkovy. Prvotním okouzlením ostatně začínají mnohé podobné příběhy. „Můj muž je nesmírně pozorný a galantní. Prostě báječný,“ rozplývala se v Ódě na manžela Petra Paroubková na dovolené v létě 2009. „Vstává první, hned jde plavat a cvičit. Pak mě něžně vzbudí a vyvenčí psa. Všechny denní povinnosti přebírá na dovolené on. Pořád se směje, vtipkuje a laškuje. A vypadá báječně. “
Tahle idyla panovala dva roky po svatbě. To už byla dávno na světě i Petřina památná věta, že na muži je nejvíc sexy jeho mozek. Vyřkla ji zřejmě v situaci, kdy zlé jazyky na Jiřím marně hledaly alespoň ždibec kouzla Alaina Delona. Vlastně to byla docela trefná věta. Přitažlivost mužů pro ženy skutečně jen málokdy dělá jejich vzhled.
Petra stála po manželově boku dlouho jako skála, byť už tehdy některé její počiny prozrazovaly, že navenek éterická bytost v sobě ukrývá bojovného ducha. Když bulvární fotograf vyfotil několikaměsíční dceru v botičkách od Diora a média to jízlivě propírala, dotčeně se ohradila. Značkové botky byly dárkem od kmotry děťátka! A jak už dnes víme, když se Petra Paroubková rozzlobí, umí být zlá.
Knížku V botičkách od Diora sice kritika smetla jako dívčí románek ublížené ženy, ale šla na odbyt a autorka na ní podle vlastních slov vydělala přes milion korun. Svoje zážitky a pocity ze „života po boku špičkového politika“ vyšperkovala žlučovitými sentencemi na adresu bulvárních novinářů. Psala o nesnesitelném tlaku a přála si, aby manžel v politice skončil.
Možná právě tehdy v sobě objevila potřebu vyjadřovat se k věcem veřejným. Její blog z roku 2012 na aktuálně.cz má podobu otevřeného dopisu tehdejšímu ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi. Autorka se v něm pozastavuje na tím, jak hanebně justice zachází s Davidem Rathem a bez ohledu na to, zda je vinen, či ne, ho drží ve vazbě. V dalších příspěvcích zase ironicky tepe Jana Krause, Miroslava Kalouska a samozřejmě novináře.
Ještě větší literární potenci osvědčuje její manžel, který sepsal knih hned několik. Nicméně politická kariéra expremiéra jde od desíti k pěti. V roce 2010 po volbách rezignuje na post předsedy ČSSD. Rok na to dokonce stranu opouští a zakládá novou – LEV21 Národní socialisté, která ovšem zcela propadá. Petra už dávno nemá doma špičkového politika.
Malá dcerka dělá páru radost, manželé si kupují dům v Řecku a zdá se, že se před nimi otevírá klidnější životní etapa. Jiří se věnuje víceméně už jen podnikání. Petru stále miluje. Stále ještě v ní vidí krásnou kultivovanou bytost a nešetří superlativy. „Zaujala mě u ní až brilantní chytrost,“ svěřuje se roku 2015 v Třinácté komnatě České televize, v níž jeho žena popsala svůj boj o život poté, co ji postihlo krvácení do mozku a tři týdny strávila na JIP.
V témže pořadu se Petra poněkud překvapivě sama označí za plachou a introvertní bytost.

SLÍBILI SI SMÍR

Za rok a něco už je všechno jinak. Po sluncem zalitých dnech přichází vystřízlivění. Nejdříve u Petry. V únoru 2017Paroubkovi navštěvují sexuologa Radima Uzla, který se s Jiřím trochu zná z doby, kdy byl premiérem. Svěřují se s problémy v manželství a žádají ho o radu.
„V první řadě jsem se zeptal, zda chtějí v manželství zůstat, nebo se rozejít. Oba unisono potvrdili první možnost. Trošku jsme to probrali, dal jsem jim nějaká doporučení a ti dva si přede mnou rukoudáním slíbili měsíční klid zbraní. Jenže ona pak hned za tři dny sebrala dítě, psy a zdrhla,“ přibližuje setkání sexuolog Uzel. V Petřině chování vidí podraz na manžela i na sebe jako poradce a později se zařadí mezi sýčky, kteří zpochybňují opravdovost její lásky.
Jsou typy lidí, kteří před národem bez zábran ventilují své příběhy a city. Extroverti z rodu účastníků televizního pořadu Pošta pro tebe. Někteří si to dokonce užívají. Nic proti tomu. Jenže běda, když vztah začne skřípat. A tak mají společenské rubriky už nějakou dobu žně.
I když se Paroubkovi tu a tam dušují, že nehodlají zatěžovat svými půtkami veřejnost, vždycky se jeden z nich takříkajíc utrhne ze řetězu. A ten druhý mu nechce zůstat nic dlužen. Krátce poté, co odešla ze společné domácnosti, manžel zveřejňuje jejich soukromou korespondenci. Připomeňme si, že rodačka z Nitry Petra, rozená Kováčová, v ní svůj odchod vysvětlila slovy:
„Jirko, nemohla jsem jinak. Poslední týdny jsem měla strach z tvých reakcí. Tlačil jsi na mě a psychicky mě vydíral. Žila jsem v neustálém strachu, s čím přijdeš… Vždy tě budu mít ráda jako otce naší dcery. Já už ale nemůžu dál, ber prosím ohledy na můj zdravotní stav…“
Jiří kontruje vysvětlením, že Petra dlouhodobě trpí depresemi a bere silné léky. To je podle něj příčinou problémů z posledních týdnů. Tehdy ještě dodal, že je odhodlaný udělat pro záchranu manželství všechno. Vytvořit ženě milující zázemí a pochopení.

LITUJI TY DALŠÍ

Jak víme, už to dávno neplatí a mezi – stále ještě – manželi přituhuje. Láska je v troskách. Petra se nechává slyšet, že jedním z důvodů rozpadu svazku – ne tím hlavním –byla skutečnost, že se Jiří stále více sbližoval s exmanželkou Zuzanou. Prý s nimi jezdila na chatu i na dovolenou, chtěl z nich udělat kamarádky.
Jiří štiplavě prohlašuje, že v manželství nejvíc trpěla jeho kreditní karta. Spekuluje, že Petře nemoc změnila povahu. Už to není žádný gentleman a poněkud nerytířsky manželce připomíná, že když v roce 2015 zkolabovala, byl to on, kdo jí včasným zásahem zachránil život.
Inteligentní kráska se v jeho očích mění v tygřici. Neváhá ještě sám sebe pochválit poznámkou, že on s onou tygřicí uměl zacházet, ale dopředu lituje každého dalšího, který to umět nebude. Jiří neuspěje s žádostí o střídavou péči, soud svěřuje dceru Petře a jemu vyměří desetitisícové výživné. Manželé přitom stále nejsou rozvedeni.
Vystřelené šípy začínají mít v zuřící válce otrávené hroty. A podle renomovaného manželského poradce Tomáše Nováka může být ještě hůř.
„Když to zlehčím a použiju sportovní terminologii, zatím soupeří na úrovni první ligy. Extraliga to ještě není,“ říká.

CHCI TO UKONČIT!

Následuje fáze vzájemných žalob. Petra se dožaduje vyššího výživného a zároveň manžela obviní z nelegálního zisku. Toto téma nicméně přenechejme jiným a hleďme se držet příběhu smutného konce jedné lásky.
S tímto záměrem jsme také oběma manželům – možná poněkud naivně – poslali deset stejných a korektních otázek týkajících se víceméně retrospektivy jejich vztahu. Jenže příkop mezi nimi doznal už povážlivé hloubky. Petra nereagovala vůbec, Jiřína otázky MF DNES rovněž odmítl odpovědět, což v telefonu zdůvodnil takto:
„Už s ní nechci být spojovaný, ta osoba je mi odporná. Choval jsem se k ní slušně, měla se jako princezna, ale reakcí byly jen nechutnosti z její strany. Chci to s ní ukončit. Jenže ona mě chce teď okrást a já se nechci dát. Někdo za ní stojí, někdo ji hecuje a její motivace je zřejmá, chce mi před senátními volbami uškodit. Ale jak vyhodnocujeme sociální sítě, prohrává na celé čáře,“ míní uchazeč o senátorské křeslo v Ostravě.
Na tom bude něco pravdy. Internet se právě baví fiktivní tiskovou zprávou z pera Luboše Xavera Veselého, v níž se moderátor podělil o svůj živý sen. Zdálo se mu o sněmu Svazu českých zlatokopek v pražském hotelu Olšanka, který prý začal minutou ticha za okradené partnery. Předsedkyní ústředního výboru SČZ byla jednohlasně zvolena Petra Paroubková, posty místopředsedkyň získaly Kateřina Kristelová a Lucie Plekanec.
Ale zaslouží si ty dámy skutečně takovou porci výsměchu? Příroda přece zařídila, že si ženy odjakživa intuitivně hledají partnera, který je příslibem dobrého bydla a genetického materiálu. Co svět světem stojí, silní jedinci jim imponují. Přitahují je muži s postavením, kteří toho hodně mají a vědí, aby své polovičky dokázali zajistit a ochránit. Žádné překvapení, že sociologové v USA dospěli k závěru, že věrní američtí prezidenti byli méně úspěšní a charizmatičtí než hříšníci, s nimiž mocně cvičil testosteron. Právě k těmto jedincům bývá bůhvíproč okolí shovívavější.
Zakladatelka hnutí mateřských center Rut Kolínská nedává svazkům vlivných mužů s mladými kráskami valnou naději. Jak říká, je jí vždycky líto, když se po letech manželství najednou na obzoru objeví nějaký „zázrak“, jemuž muž podlehne. „Ze začátku se to tváří jako velká láska, ale mladá žena dozraje a zjistí, že ji stařík nebaví. Prohrávají oba a nejvíc v tom lítá nevinné dítě. Ne každý je Charlie Chaplin, s kterým žila jeho poslední, o 36 let mladší manželka až do jeho smrti,“ míní dáma, která jako první Češka získala v roce 2003 mezinárodní ocenění Žena Evropy.
Jiřího Paroubka před lety poznala osobně. Když tehdy Václav Havel přišel s myšlenkou, že by se po něm mohla stát prezidentkou, oslovoval různé politické strany. „Mně se do toho nechtělo, navíc žádní politici nereagovali, pozval mě právě jen Jiří Paroubek. Nebyla jsem a nejsem jeho fanynka, ale tenkrát mě velmi příjemně překvapil. Tím, jak šarmantní a milý byl,“ přiznává Rut Kolínská.

BITVY BEZ VÍTĚZE

Jiří dnes milý není a manželství už nechce zachraňovat. Sám se rychle „zahojil“ dalším vztahem s o čtyřiadvacet let mladší Gabrielou Kalábkovou, bývalou poslankyní za ČSSD. Po turbulentním vztahu s Petrou tentokrát vsadil na klidnou sílu. Podle něj je to velmi oddaná žena, na kterou je spolehnutí.
Dceru se snažil dostat do střídavé péče, soud však Margaritu svěřil Petře. Spokojený není ani jeden z nich. Petra tvrdí, že ji manžel pronásleduje, má obavy, že ji někde přejede auto.
Pro Tomáše Nováka, psychologa a autora řady knih, je svár Paroubkových obrazem nezvládnutého manželského konfliktu, v němž se negativní náboj nesčítá, ale násobí. V tom se ti dva neliší od obyčejných smrtelníků. „Lidé si často říkají, tak tohle by můj partner neudělal, ale v rozvodovém boji je každý schopen provést cokoliv. Rozdíly bývají jen v důsledcích takové havárie,“ míní psycholog.
K popisu obvyklého scénáře se hodí parafrázovat pasáž z jedné z jeho knížek: Starší muž se najednou takříkajíc zblázní… Jde o iluzi omlazení, čemuž u mužů zcela neodborně říkáme totální spermiosepse organismu čili úplná otrava spermiemi. Otrava romantickou láskou vyřadí řídicí centra mozku, omezí na minimum racionální jednání. To je stav, kdy, jak folkový bard praví, nákupní tašky letí na vozovku, a kdyby jen to.
V poslední době se podle Tomáše Nováka objevuje výrazně častější motiv prodané nevěsty či ženicha. Čili jednoznačná cesta za lepším materiálním standardem. Rozvod je pak nutnou předehrou nového sňatku s reprezentativní firmou, automobilem a dovolenou. Takto tepe autor v knížce Péče o dítě po rozvodu a její úskalí všechny alfa samce a jejich často velmi dočasné polovičky.
Mnohdy se i takzvaně slušní lidé rozparádí tak, že je okolí nepoznává. Zneurotizovaným potomkům pak může ještě hrozit trauma zavrženého otce, kterého před nimi matky zostudí. Na tento nejsmutnější aspekt manželských půtek upozorňuje se svou příslovečnou břitkostí také členka Unie rodinných advokátů Klára Samková.
Paroubkovi zcela ignorují, že spolu mají devítiletou dceru, která umí číst, stejně jako její spolužáci. Neuvědomují si, že vystavili své dítě obrovskému potenciálu šikany, a za to je zcela odsuzuji. Soud by měl oběma zakázat vyjadřovat se o rodinných záležitostech v médiích, protože se tím dotýkají lidských práv dítěte. A to pod pohrůžkou pokut.“ Odbornou pomoc podle advokátky už potřebují oba. 
Podle ní by těm dvěma měla být nařízena intenzivní psychoterapie dva- až třikrát týdně po dobu nejméně tří měsíců, spíše půl roku. Posléze by měli přibrat k párové psychoterapii i psychoterapii rodinnou tak, aby situaci dokázalo zpracovat i dítě. 
Chtělo by se věřit, že ti dva zabrzdí, leč vývoj posledních dnů spíš dává tušit opak. Bohužel tyhle bitvy nemívají vítěze. *

***

Magazín DNES

Posted in Nezařazené

Den strávený s Českou advokátní komorou

… tedy nikoliv s ní, ale nad přípravou ke správní žalobě, která má být projednávána dne 10. 10. v 10,00 hod. Městský soud Slezská, č. dv. 057)

III.

už mě nebaví, aby mě 29 let po pádu komunistického režimu honily staré struktury

 Jak již uvedeno výše, dle názoru žalobkyně jsou důvody jejího kárného stíhání někde jinde než v jejích „prohřešcích“, a to jmenovitě v osobách kárného senátu, a to zejména odvolacího.

Prvoinstanční tříčlenný kárný senát se skládal ze dvou advokátů, jejichž působení se započalo již před rokem 1989. Již z tohoto důvodu žalobkyně namítala, že těžko budou rozhodovat vůči její osobě, jakožto osobě striktně vystupující proti komunistickému režimu, nepodjatě.  Tato námitka byla zamítnuta.

V odvolacím kárném senátu byli VŠICHNI advokáti z doby před rokem 1989, byli tedy zásadním způsobem spjati s komunistickým režimem.

Námitku podjatosti kárného senátu vznesla žalobkyně opakovaně, a to i v případě odvolacího senátu. Dopadla stejně jako u senátu prvoinstančního. O nepodjatosti těchto advokátů rozhodl JUDr. Bohuslav Sedlatý, sám praktikující advokát z dob komunistického režimu, který na odůvodnění žalobkyně o podjatosti odvolacího kárného senátu odpověděl takto:

„Na okraj poznamenávám, že pokud bez konkrétního zdůvodnění, jen obecným odkazem na výkon praxe v době komunistického režimu, kárně obviněná označuje člen kárného senátu za expozé minulého politického režimu, pak zcela pomíjí, že řada advokátů v době nesvobody s rizikem vlastní újmy aktivně hájila práva osob tomuto režimu nepohodlných a tímto režimem perzekvovaných.“

Předseda odvolacího kárného senátu zřejmě považoval žalobkyni za osobu, která ztratila historickou paměť nebo žijící ve vzduchoprázdnu, ač je o pouhých 14 měsíců mladší než on sám. Žalobkyně uvádí, že si velmi dobře pamatuje, jakým způsobem a kdo obhajoval disidenty, z nichž řada byli přátelé jejích rodičů i jí samotné.

S „rizikem vlastní újmy“ skutečně obhajoval (alespoň v Praze) pouze jeden advokát, a to již zemřelý JUDr. Josef Průša, a to zejména v souvislosti s jeho obhajobou Jazzové sekce, kdy mu bylo na příklad zlikvidováno auto.  Z advokacie byl vyhozen za svou obhajobu disidentů Ján Čarnogurský, který také obhajoval také několik brněnských undergroundových osobností. Velmi dobrou práci odváděl JUDr. Milan Hulík a JUDr. Dítě. Dalšími činnými na daném poli byl JUDr. Lžičař a samozřejmě JUDr. Motejl. Není možno zapomenout na JUDr. Dagmar Burešovou. Z brněnských to byl jmenovitě JUDr. Jiří Machourek, obhajující prakticky všechny brněnské disidenty, např. Dušana Skálu, Petra Cibulku.

K vyjádření námitky předsedy odvolacího senátu již ve svém původním přípisu žalobkyně poukázala na fakt, že advokáti, zastupující disidenty, je velmi často nezastupovali na základě svého vlastního přesvědčení a rozhodnutí, ale jako ex offo obhájci, přičemž na tuto činnost byla v Praze speciálně vyčleněna advokátní poradna v Ječné ulici, stejně jako v Brně advokátní poradna č. 1, ve které byl právě JUDr. Machourek.  V té době bylo již pro komunistický režim neúnosné, aby odsuzovali disidenty bez advokátů, nebo aby advokáti tak, jak tomu bylo v procesu Milady Horákové v 50. letech, žádali pro svoje klienty přísné, ba nejpřísnější tresty.  V roce 1976 totiž i Československo  na základě podnětu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která se konala v roce 1975 v Helsinkách formálně přistoupilo k  Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech a  Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech  a muselo je alespoň zdánlivě dodržovat. V posledním roce své existence pak stát nemohl riskoval, že by se mohla obhajoba „nepovést“ tak, jako v případě Pavla Wonky, který si zcela nezodpovědně dovolil ve výkonu trestu umřít, bez ohledu na probíhající protesty mezinárodních lidskoprávních organizací. Následkem toho byla podniknuta rozsáhlá mezinárodní šetření, včetně opakované pitvy zemřelého, která jednoznačně určila jako příčinu smrti trombózu, způsobenou ovšem bitím do nohou, ke kterému došlo při jeho posledním uvěznění. Proto ačkoliv je pravda, že někteří advokáti dělali pro své klienty skutečně mnoho, je tvrzení předsedy odvolacího kárného senátu, že „řada advokátů v době nesvobody s rizikem vlastní újmy aktivně hájila práva osob tomuto režimu nepohodlných“ tvrzením paušalizovaným tak, že je nutno je jako neúplné, a tudíž nekorektní, odmítnout. Pro ilustraci svého tvrzení může žalobkyně uvést příběh doposud činného advokáta, JUDr. Josefa Danisze, který infiltroval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a jako člen výboru, tak jako advokát některých disidentů z titulu své funkce agenta StB předával obsah spisu přímo svým nadřízeným. V této věci je možno si doplnit vědomosti z knížky Mikuláše Chadimy „Alternativa I: Od rekvalifikací k „Nové“ vlně se starým obsahem. (Svědectví o českém rocku sedmdesátých let)“ ve které popisuje i míru nedůvěry jednotlivých disidentů k jednotlivým advokátům a důvody této nedůvěry.  Na druhé straně, aby věc nebyla černobílá, v několika případech obhajovala moravské disidenty Zdeňka Urválková, zřejmě neteř nechvalně známého JUDr. Urválka…

Jestliže by skutečně tomu bylo tak, jak tvrdí předseda odvolacího senátu, totiž, že skutečně řada advokátů „s rizikem vlastní újmy“ obhajovala oběti zločinného komunistického režimu, pak je s podivem, že se Česká advokátní komora k tomuto odkazu pranic nehlásí. Ano, do „síně slávy“ byli uvedeni JUDr. Motejl, JUDr. Kessler a JUDr. Burešová. Ti všichni se však stali vrcholovými představiteli polistopadového režimu a rozhodně to nebyly jen, ba dokonce převážně, jejich zásluhy na obhajobu disidentů, které je do těchto míst vynesly.  Ani v obsáhlé publikaci „Komunistické právo v Československu“, v kapitole sepsané (pochopitelně) JUDr. Stanislavem Balíkem o advokacii v letech 1948–1989 (str. 892–910 knížky) není ani jedno jméno, ani jeden konkrétní případ obhajoby disidentů. Monografie na toto téma už vůbec neexistuje, ani Ústav pro studium totalitních režimů se touto problematikou nezabýval.

Žalobkyně upozorňuje, že z cca 13.000 advokátů, činných v době vydání odvolacího kárného rozhodnutí bylo cca 300 advokátů, kteří byli činní před rokem 1989. V Kárné komisi, ve které bylo v době vynesení odvolacího rozhodnutí celkem 81 členů, byly DVĚ TŘETINY advokátů z doby před rokem 1989, přičemž v prakticky každém trojčlenném senátu jsou vždy dva „původní“ advokáti a jeden polistopadový. Je tedy zřejmé, že o tom, kdo bude a kdo nebude vykonávat činnost advokáta – a s jakými obtížemi – rozhodovaly (a doposud v podstatě rozhodují, protože situace se příliš nezlepšila) „staré struktury“. V tomto směru žalobkyni vůbec nepřekvapuje její soustavné stíhání Českou advokátní komorou, když kárná žaloba byla podána předsedou Kontrolní rady JUDr. Janem Mikšem, který začal vykonávat advokacii v době nejtužší normalizace, tedy v roce 1977. Souhrnně je možno poukázat na to, že čtyři z pěti osob jsou advokáti, kteří vykonávali praxi před rokem 1989, tedy v době, kdy bych se na příklad žalobkyně (stejně jako obrovské množství dalších) nikdy nemohla advokátem stát, neboť bych nemohla nikdy splnit určité „základní“ předpoklady.

Pro úplnost žalobkyně dodává, že u několika členů odvolacích kárných senátů (z dvanácti) má důvodné podezření, že jsou vedeni jako spolupracovníci Stb.

Zde žalobkyně odkazuje na přiléhavé rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, kde svým nálezem sp. zn. I ÚS 517/2010 Ústavní soud rozhodl, že informace o členství soudců v KSČ před rokem 1989 nejsou citlivým údajem podle zákona na ochranu osobních údajů a že představují podklad pro diskusi občanské společnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců. Kárné senáty jsou obdobou soudu, což je dáno mimo jiné i tím, že podpůrně se na něj vztahuje trestní řád. Žalobkyně je proto přesvědčena, že má právo vědět, zda členové kárných senátů byli členy KSČ, případně, zda jsou jejich jména uvedena ve složkách spolupracovníků Stb a jaký vztah mají ke svým jmenovcům z jejich domovských regionů, kteří v těchto složkách vedeni jsou. Těchto informací se žalobkyně marně domáhala již v rámci kárného řízení před Českou advokátní komorou.

Žalobkyně upozorňuje, že VŠICHNI TŘI členové odvolacího kárného senátu byli nomenklaturními kádry normalizačních let a u dvou z nich má důvodné pochybnosti ohledně jejich vztahů s StB.   Na základě těchto úvah žalobkyně jako osoba, která se přímo angažovala v obhajobě zájmů nově nastoleného polistopadového režimu uvádí, že z důvodů výše uvedených má zásadní pochybnosti o nepodjatosti všech členů kárných senátů a o objektivnosti řízení.

Proto stále setrvává na svých původních argumentech, pro které mají být obě rozhodnutí České advokátní komory zrušeny a přidává k nim navíc argument, že o jejích věcech rozhodovali lidé, kteří upřednostnili svoje vlastní politické názory a přesvědčení před objektivním posuzováním věci, takže nemohli rozhodnout spravedlivě.

 

Posted in Nezařazené

Co je češství?

(Psáno pro Parlamentní listy)

Před pár dny jsem byla pozvána do TV Barrandov do pořadu „Instinkty Jaromíra Soukupa“. Moje poznatky z tohoto pořadu jsou značně rozporuplné, nicméně na úvod bych se ráda pozastavila nad dvěma poznatky, které mi angažmá v tomto pořadu přineslo.

Prvním poznatkem je, že lidé se na tento pořad dívají, a i když jsou rádi, že alespoň odněkud zazní jiné než oficiální slovo á la „Otázky Václava Moravce“, který si již léta plete svůj pořad s kabaretní verzí soutěže „Chcete být milionářem“, tak jim tento formát pořadu nevyhovuje.  Na ulici mne zastavilo několik lidí a stěžovali si, že se věc nemohla „vydiskutovat“. V rozhovoru jsme se propracovali pak k tomu, že postrádají diskusní pořady z devadesátých let typu „Sněží“, „Z očí do očí Antonína Přidala“ a později i „Krásný ztráty Michala Prokopa“. Prostě není pravda, že „národ si přeje bulvár“. Národ si přeje platformu pro svobodné tříbení myšlenek a názorů. Těch rozhovorů s lidmi s obdobným tématem a názory, jak uvádím výše, nebylo málo. Zdá se mi tedy, že kdo přijde jako první s tříhodinovým studiovým programem s dvěma až čtyřmi diskutujícími, ten vyhraje.  Bohužel, nyní tady žádný takový program není, ačkoliv by bylo povinností minimálně České televize, aby byl.

Druhý poznatek vyplývá z posměšného komentáře amerického novináře v Čechách již dlouhá léta žijícího, Erika Besta, který si neopominul do mé účastni v barrandovském pořadu kopnout s tím, že „o názory Samkové se zajímají už jen Parlamentní listy.“ Což myslel jako pohanu a jako něco, co dokazuje moji pokleslou úroveň.  Ve skutečnosti to znamená pouze jedno: v ČR neexistuje platforma, kde by bylo možno nadhodit a diskutovat „undergroundová“ anebo alespoň méně mainstreamová témata. Což je také důvodem, proč jsem téměř přestala psát: „do šuplíku“ se tak komunikativní osobě, jako jsem já, píše špatně… V podstatě jsme všichni od komunikace odříznuti téměř stejně a s obdobným výběrem, jako když jsme si mohli vybrat mezi Rovností, Rudým právem a Haló na sobotu. Situace je o to lepší, že samizdaty není nutno přepisovat na mechanickém psacím stroji (z dob svých VŠ studií mám prstýnky o dvě čísla větší než teď, a to jsem měla o 20 kilo méně, ale do kláves jsem bušila tak usilovně, až mi narostly na prstících svaly) ale jsou scannery, e-maily a různá další hejblátka, vedoucí k přímému porušování autorských práv. Jinak zůstává vše při starém. Platforma pro dialog anebo pro prezentování různých názorů schází… Jo, abych si postěžovala: situace není stejná, je horší. Protože už nikdy neuslyšíme ten kouzelný hlas „Ivan Medek, Hlas  Ameriky, Vídeň.“…. Takže panu Bestovi s připomínkou dob dávno minulých a s díky Parlamentním listům, které přece jen občas zajímá i něco jiného než to, co zajímá Václava Moravce, odpovídám na níže položené otázky.

  1. Nedaleko českých hranic ve čtvrtmilionovém saském Chemnitzu se konají demonstrace v reakci na násilnou smrt pětatřicetiletého Němce s kubánskými kořeny, z níž jsou podezřelí dva muži z Iráku a Sýrie. Velká část tamních obyvatel bere jako obrovské nepochopení to, že média i politici líčí jejich město jako plné pravicových extremistů a nacistů. Máme věřit tomu, že jde při protestech opravdu o akce radikálů, pravicových extremistů či jinak nenávistných jedinců, nebo politici a mainstreamová média nejsou ochotni připustit jiný stav věci, než že do ulic vyrazili náckové?

 Situace v Chemnitz – Saské Kamenici, dříve Karl-Marx Stadtu, mi velmi připomíná situaci, která byla v roce 2011 ve Šluknovském výběžku, zejména ve Varnsdorfu a Rumburku. (Pro připomenutí: https://cs.wikipedia.org/wiki/Nepokoje_na_%C5%A0luknovsku_2011) Obě města – Varnsdorf i Chemnitz jsou příhraniční města, nedaleko od sebe vzdálená asi dvě hodiny jízdy autem. Obě města byla a doposud jsou sužována problémem, do kterého je „uvrtaly“ centrální vlády jejich zemí. Ve Varnsdorfu se protestovalo proti katastrofální (vlastně i dosud neexistující) realistické politice ČR vůči Romům, v Chemnitz se protestuje proti dopadům pro-migrantské politiky Německa na toto město. V obou případech byla města zatažena do něčeho, co je dalece přesahovalo a dožadovala se komplexního a systémového řešení na příslušné, tedy celostátní úrovni. Vlády obou zemí se zachovaly stejně: obyvatele prohlásili za „nácky“ a vytáhly proti nim ozbrojené policisty, případně vodní děla. V ČR jsme se realistického řešení romské otázky nedočkali doposud, situace se stále zhoršuje, města – na příklad Ústí nad Labem – se snaží řešit své obtíže svépomocí a dle mého názoru protiústavně. V Německu to vypadá obdobně a je otázka, zda je možno od německé vlády očekávat jiný postup, než jaký byl realizován tou českou. Osobně jsem skeptická, i když samozřejmě Chemničanům vyslovuji svou podporu.

Při takovýchto příležitostech se vždy k protestujícím přidají určité skupinky osob, které se vzpírám nazývat nacisty, extremisty či rasisty, ale nazývám je prostě blby. Přijedou v černých bombrech, s vyholenými hlavami a příslušnými užvaněnými kecy o Vlasti, Národu a obraně obého. Přitom kdyby měli hodit granát, tak to vidím tak na patnáct metrů a po dvou klicích se zhroutí. Takže jim nezbývá opravdu než ty blbé kecy. Kdyby byli co k čemu, měli by naposilováno něčím jiným pivem, měli by záchranářské kurzy, byli by zapojeni do organizace krizových štábů a připraveni ke skutečné pomoci. Takto ať jdou do háje, nejlépe na nějaký uzavřený večírek, kde si mohou ty své blbosti vyřvávat. 

Tato charakteristika se ovšem netýká občanů Chemnitz. To jsou normální lidé s normálními problémy, stejně jako ve Varnsdorfu před sedmi roky… Jestliže o nich média píší jako o rasistech, nacistech, případně pravicových extrémistech, pak by média měla tato svá tvrzení prokázat. Protože na sebe může tuto charakteristiku vztáhnout kdokoliv, kdo se demonstrací zúčastnil. I v Německu mají propracovaný systém ochrany osobnosti a docela by mne zajímalo, jak budou dotyčná média prokazovat, že takto psala o účastnících protestních pochodů oprávněně. Ve videozáběrech demonstrací z Chemnitz jsem viděla, jak jede za sebou asi 15 lidí na vozíku. Zvláště u těchto lidí bych chtěla vidět ten důkaz jejich pravicového náckovství…

  1. Nehledě na poslední události v Německu, jak se podle vás proměnilo vnímání migrace u nás i v Evropě od léta 2015 do dneška?

Zde si musím brutálně postěžovat. Kde jsou ty doby, respektive, kde je ten (přesně – to jsou ty nezapomenutelné vzpomínky) 30. leden 2014, kdy mne pan Veselovský tehdy ještě v Českém rozhlase drtil za moje názory na migraci. V následujících letech jsem byla dle oficiálních médií nacistka, fašistka, xenofobka, prostě pes by ode mne kůrku nevzal. A dnes? Podívejte se! Mgr. Jana Feberová kandiduje za ČSSD na primátorku Havířova s heslem „Havířov bez migrantů“, premiér Babiš sice říká každou chvíli něco jiného, ale i jemu je jasné, že vyslovit se pro kvóty či přijetí migrantů je politická smrt. Zastávat pro-migrantskou a otevřeně pro-islámskou politiku je v podstatě dnes nemožné. Což, bohužel, ještě neznamená, že by politici pochopili, že je nutno zastávat otevřeně  p r o t i  migrantskou a  p r o t i  islámskou politiku. Což si myslím, že je nutno. Takže mi dovolte odhadnout, že jestliže to politikům trvalo čtyři roky, než přišli na to, co jsem říkala já, tak jim to bude zase trvat čtyři roky, než opět přistoupí na moje dnešní stanoviska a ze mne se opět stane mainstream stejně jako v otázce první. Upřímně, vzpomínám při této příležitosti   na svou maminku, která, když jsem se vdávala, mi dala následující radu: „Dcero, pokud budeš mít nějaký geniální nápad a od doby, než jej poprvé vyslovíš do doby, než s tímtéž geniálním nápadem coby se svým vlastním přijde tvůj muž, uplynou méně než dva roky, pak mlč a věz, že máš šťastné manželství.“ V politice to mám opakovaně u sebe odzkoušeno na ty čtyři roky, takže uvidíme. Blbé je, že mně při tom pořád zůstávají ty nálepky rasisty, nacisty a xenofoba. Ale uvidíme, třeba se i zde majitelé pravdy a lásky posunou do dalších literárně ambicióznějších poloh.

  1. Po schůzce Viktora Orbána a Mattea Salviniho, na níž maďarský premiér podpořil italského ministra vnitra v jeho tvrdém postoji vůči migrantům a vyzval ho, aby od něj neustupoval, se ozvaly hlasy, že tito dva politici vytvořili spojenectví proti demokratům. Jak postoje a kroky obou pánů hodnotíte?

Víte, to je pořád o tomtéž. Definujme si, co je demokrat, respektive demokratický politik.  Je to politik, který byl demokratickým způsobem zvolen svou politickou stranou do stranické funkce a následně demokratickým způsobem a za demokratických okolností (to bych podtrhla, neb na to se často zapomíná) zvolen do čela své země. Pojďme do historie: Hitlerovi spolubojovníci se při své obhajobě oháněli tím, že Hitler byl demokraticky zvolen, a tudíž nebyl důvod k odepření poslušnosti. Inu – a co ty všechny „události“ před volbami 1933 – je možno takový zcela evidentně „fejkový“ požár Říšského sněmu, na jehož základě se Hitler dostal ke skutečné moci (do té doby měl v Říšském sněmu jen 30%) „demokratickou okolností voleb“? (pro připomenutí: https://cs.wikipedia.org/wiki/Po%C5%BE%C3%A1r_%C5%98%C3%AD%C5%A1sk%C3%A9ho_sn%C4%9Bmu) To rozhodně nikoliv. Stejné to bylo v Československu s volbami jak v roce 1946, tak po „Vítězném únoru“ v roce 1948.  Již ve volbách 1946 byla omezena účast politických stran, takže bylo „předvybráno“. Tedy o demokratické volbě ani vidu ani slechu. A teď mi řekněte, jestli víte o nějakých obdobných nátlakových akcích jak v Itálii ve směru k volbě Salviniho, tak v případě Orbána.  V druhém jmenovaném případě je nařknutí z nedemokratické volby obzvláště legrační. Žádný z opozičních vůdců nebyl ani v jedné zemi zatčen, ani jedné straně nebyla zakázána účast ve volbách. Pokud chcete vědět jméno nějakého nedemokraticky zvoleného politika, tak bych o jednom věděla. Byl zvolen do funkce prezidenta o jeden jediný hlas chybějícího poslance, který byl – jistě čirou náhodou – právě ve vazbě kvůli svému (jinak naprosto pitomému) politickému blábolení. Pokud chcete další nápovědu, tak se po něm jmenuje letiště a jeho žena na projev nesouhlasu s některými vystoupeními prezidentských volitelů v sále pískala na prsty.  Takže abych se vrátila k tomu, co je či není demokratické. O tom, co demokratické je či není, nerozhoduji ani já, ani Královna Kristýna, ale volby, provedené demokratickým způsobem, za demokratických okolností. A jak se píše na konci každé epizody „Toma a Jerryho“ – „That´s all, folks“ – A to je všechno, lidi…  Dál už to je o demokracii, o které nerozhodují média…  

  1. Francouzský prezident Emmanuel Macron při návštěvě Dánska k setkání Orbána a Salviniho řekl, že oba tito protiimigračně zaměření politici by v něm měli vidět „svého hlavního oponenta v Evropě“. „Nedaruji nic nacionalistům a těm, kdo hlásají nenávist,“ dodala hlava Francie. Je v Macronových silách udržet ten promigrační a vstřícný étos, který v Evropské unii v posledních letech dominoval?

Mno, a není to trochu za moc rohů? Přeložme si to: Jistý Marcon říká pánům Orbánovi a Salvinimu, co by si o něm měli myslet.  Už v tom je kámen úrazu: nařizovat někomu, co si má o druhém myslet, je silně diskutabilní záležitost a že v takovém případě hrozí zcela neadekvátní reakce dotyčného, kterému je ono myšlení nařizováno, vám potvrdí každý rodič kamuflující výchovu (protože nic jiného se s tím dělat nedá) pubertálního potomka. Od doby, kdy jsem se své dcery zeptala, co si o mne v jistém ohledu myslí a dostalo se mi odpovědi „Matko, jsi retro“, určitý typ dotazů nekladu a vnucování názoru, co si má kdo myslet, se upřímně vyhýbám. Panu Marconovi bych doporučila totéž. Chápu, že coby bezdětný má ztíženou pozici vnímání, ale on by mu to mohl připomenout někdo jiný než jeho dítě, a i někdo jiný než pánové Orbán se Salvinim. Dalším problémem je, jak se vnímá pan Marcon sám. Obávám se, že způsob, jakým reflektuje sám sebe, se správně nazývá „kognitivní disonance“  (https://cs.wikipedia.org/wiki/Kognitivn%C3%AD_disonance). To bude pane překvapení, až zjistí, že realita  je jiná, než si on sám myslel! Takže ať je to jak je to, myslím, že pan Marcon by měl udržovat nadstandardně dobré vztahy s nějakým opravdu dobrým psychiatrickým sanatoriem a zavčasu si zamluvit útulné místečko u okna. Řekla bych, že to bude potřebovat. 

  1. Mattea Salviniho vyšetřuje italská prokuratura kvůli zadržování migrantů na lodi Diciotti, ministr vnitra přitom čelí čelí podezření z „únosu, nezákonného zadržování osob a zneužití pravomoci“.  Co jako právnička tomuto stavu říkáte?

Hm… tak především… pan Salvini je, pokud se nemýlím, též senátorem v italském Senátu. A vsadím boty, že i italští senátoři mají imunitu. Takže se ptám: a byl pan Salvini vydán Senátem k trestnímu stíhání? Prý se tímto případem má zabývat zvláštní soud, který se zabývá trestnými činy vlády.  Protože „ta pravá“ média, která o „stíhání zvláštním soudem“ nedodala o tomto soudu žádné další informace (no samozřejmě, protože takto to vypadá, že když už existuje příslušný soud, tak už je pravomocný rozsudek prakticky na stole), dodávám pár informací já:

  Zvláštní soud zabývající se odpovědností ministrů

Tento soud je ustaven na základě článku 86 Ústavy Italské republiky.

Svolává se pro každý jednotlivý případ a tvoří jej šest členů Státní rady a sedm členů Nejvyššího soudu, které vylosuje předseda parlamentu po zahájení soudního řízení. Jednání soudu má formu veřejného zasedání parlamentu a vedou je členové výše uvedených dvou nejvyšších soudů, kteří museli být jmenováni nebo povýšeni do své funkce před podáním návrhu na zahájení soudního řízení. Soudu předsedá z losování vzešlý nejvýše postavený člen Nejvyššího soudu, v případě stejného postavení dvou nebo více vylosovaných členů předsedá nejstarší z nich. Jako státní žalobce jedná člen úřadu státního zástupce při Nejvyšším soudu, jmenovaný na základě losování, společně se svým zástupcem.

Tento soud má pravomoc projednávat trestné činy spáchané ministry vlády nebo náměstky ministrů vlády při plnění jejich povinností, za předpokladu, že byli tomuto soudu vydáni parlamentem. 

Takže znovu: především bych chtěla něco slyšet o tom vydání Salviniho parlamentem. A abych nezapomněla… co se týká stížností na porušování práva na spravedlivý proces z důvodu nepřiměřené délky řízení, tak Itálie u Evropského soudu pro lidská práva již desetiletí obsazuje čelná místa. Takže aby nám to (když teda by Salviniho parlament k trestnímu stíhání vydal) páni soudci stihli alespoň v n á s l e d u j í c í m  volebním období…  Jestli to bude obdobné jako vyšetřovací komise českého Parlamentu, což se mi tak jeví, tak si myslím, že mohou v klidu spát ještě Salviniho vnuci. Že se jedná o politicky účelové stíhání nemusím snad dodávat. 

  1. To Českem v uplynulém měsíci hýbaly připomínkové akce k 50. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Prezident Miloš Zeman se při této příležitosti veřejně nijak nevyjádřil, premiér Andrej Babiš byl při svém vystoupení vypískán. Kdo z politiků – nejen zmíněných dvou – vzal připomenutí výročí za správný konec a co pro nás po půlstoletí znamená?

Víte,  je to historie… historie, ze které bychom si měli vzít ponaučení – a to především v tom smyslu, že žádná cizí vojska na svém území nechceme. Žádná. Tečka. Ani radar v Brdech, ani vypůjčené gripeny. Země Koruny České byly vždy územím, přes které se valily dějiny. Je správné si připomínat, že jak naše historie  šla – ovšem je nutno vzít také na vědomí ponaučení, které z toho plyne: Češi stále, již 1000 let, vlastně stále řeší jednu a tu stejnou otázku, totiž, že „nesouhlasí se vstupem“. Poprvé jeden jistý český panovník ten souhlas zkusil, respektive, pokusil se ten ne-vstup vymediovat za 120 volů a 120 hřiven stříbra. Jak známo, moc to nedopadlo. No a pak už vstupoval kde kdo: Braniboři v Čechách, křižácká vojska proti Husitům, Švédové za třicetileté války, pak taky vstoupili Habsburci, nacistické německé vojsko, vojska Varšavského paktu a nakonec ten již vzpomínaný americký radar v Brdech. Bratrská pomoc kam oko pohlédne. Jenže to je spojitost, která se se nerada vidí… Pískání na Babiše? Trapné.  A ti, kteří se dožadovali promluvy prezidenta Zemana na dané téma, by měli být rádi, že mlčel. Protože to, co by býval mohl říci, by je pravděpodobně vůbec, ale vůbec nepotěšilo. Takže já prezidentovo mlčení vnímám jako obzvláštní projev laskavosti k pražské kavárně a spol. 

  1. Ředitel Knihovny Václava Havla a bývalý velvyslanec Michael Žantovský označil prezidentovo mlčení k 21. srpnu za hanebnost a skutečnost, že Miloš Zeman nepojede letos na Valné shromáždění OSN v New Yorku, ho vede k úvaze, zda je hlava státu ve stavu, který dovoluje reprezentovat Českou republiku, a proto Miloše Zemana vyzývá, aby řekl o svém zdraví pravdu. Co si o této výzvě myslíte?

Zájem o zdraví prezidenta Zemana? Že s pan Žantovský nezajímal o zdravotní stav bývalého prezidenta Havla: ten býval také nemocen, a to tak že velmi. Prezident je prezident. I se zaťatými zuby to je prezident. Pro mne dnes prezident Zeman vykonává především jednu funkci: udržuje prezidentskou sesli obsazenou. Protože kdo po něm, to ví jen Bůh… a každá změna opravdu nemusí být k lepšímu. Jinak mohu zájem pana Žantovského považovat také za móresy, které blahé paměti vedly k přijetí ústavního zákona č. 50/1975 Sb., na jehož základě byl sesazen z funkce Ludvík Svoboda – pro zdravotní problémy. Pokud se chce pan Žantovský připojit k pánům Štrougalovi a Indrovi, kteří tento zákon podepsali, nic mu v tom nebrání. 

  1. Blíží se oslavy stého výročí vzniku Československa. Jak by měly ideálně vypadat a neobáváte se, že se zase zvrhnou v přestřelky politiků a různé truc podniky odpůrců hlavy státu? 

Jsem už daleka toho představovat si cokoliv, a už vůbec nejsem schopna si představit nic „ideálně“. Myslím, že bychom si měli připomenout zhruba toto: ať chceme či nechceme, náš stát je postaven na národním/národnostním principu, i když ta „národnost“ je poněkud jiného charakteru, než jak je obvykle vnímána. Nejedná se totiž o nějakou „genetickou čistotu“, ale o „memetickou danost“. Mem – podle vzoru gen – je jednotka nikoliv biologického, ale kulturního přenosu. (viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mem_(informace)). Česká republika není republikou Čechů, ale české kultury – a to je rozdíl. Tím, čím jsme, jsme také na základě naší příslušnosti k našemu národu, respektive k naší národní kultuře. Můžeme se ptát, zda to stojí za to, být Čechem, když již přihlášení se k národnosti je v dnešním světě považováno za xenofobii a příslušnost k národu je automaticky hodnocena jako negativní nacionalismus. Jako obvykle to není tak jednoduché. Psychologové se shodují na tom, že člověk je šťasten tehdy, když „je tím, čím může být“. Tedy, když naplní svůj potenciál, plně jej využije a tím žije smysluplný život. K tomu ale musí přijmout sám sebe, takový, jaký ve skutečnosti je, i se svými chybami a nedostatky, které, pochopitelně, má každý nějaké. Nu a nyní: co vlastně tvoří ono „JÁ“, ono psychologické self? (viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bytostn%C3%A9_J%C3%A1) To není tvořeno jenom tím, jak sami sebe vnímáme, co si myslíme, že jsme, ale také našim podvědomím. A to je, jak se ukazuje, zachyceno nejenom v našem mozku, ale i epigeneticky. To, že jsme nějaké národnosti, že máme za sebou jakousi historii a historické zkušenosti táhnoucí se tisíc let dozadu, není něco, čeho se můžeme vzdát na základě svého rozhodnutí. Je to něco, co máme zakódováno v každé buňce našeho těla. Jediné, co s tím můžeme provést, je přiznat a uznat tento fakt a způsobem, který uznáme za vhodný, se toto naše podvědomé a epigenetické dědictví pokusit převrstvit a přetavit pomocí memů do další podoby. Což je práce na další staletí. Avšak představa, že příslušnost k národu, tedy k národní kultuře, prostě hodíme do koše a bude po ní,  je asi stejně naivní jako kdysi idea, že poručíme větru a dešti… Příslušnost k národu se může projevovat různě a může mít různé názvy. Můžeme mluvit o kolektivním vědomí či kolektivním nevědomí. Můžeme hovořit o společných archetypech, o sdílení egregoru, o společném informačním poli. V každém případě je to něco, co nás dalece přesahuje. Uznat tuto naši osobní závislost na něčem tak nehmatném, jako je – dejme tomu – kulturní povědomí, tedy přiznat si, že nejsme zcela nezávislé bytosti, že jsme ovlivňováni mnohým, co ovlivnit sami nemůžeme, protože často o tom ani nevíme, k tomu je potřeba mnoho odvahy. Myslím, že nastávající výročí by nás mělo vyzvat právě k takového odvaze – totiž k tomu, abychom si přiznali naši vlastní osobní sepjatost s národem a naší zemí.

Klára A. Samková

klara.samkova@lawyers.cz

 

Posted in Nezařazené

Odůvodnění odvolání do kárného rozhodnutí České advokátní komory, kterým jsem byla odsouzena za „proklínání tureckého velvyslance“

Česká advokátní komora

k rukám předsedy Kárné komise

JUDr. Petra Čápa

Národní tř. 16

110 00 Praha 1

V Praze dne 24. srpna 2018

Ke kárné žalobě sp. zn.:                                142/2016 a ke stížnosti 864/216/K

                                                                         odůvodnění odvolání

 

Vážený pane předsedo,

Dne 11. července 2018 jsem obdržela Vaši výzvu, abych odůvodnila své odvolání do kárného rozhodnutí. Požádala jsem o prodloužení lhůty, ve které mi bylo vyhověno. Bohužel tak mohu učinit z důvodů, které jsem uvedla ve svém přípisu ze dne 8. srpna 2018, až nyní.

Znovu připomínám, že o stížnosti č. 864/2016/K, která je obsahově stejná jako projednávaná kárná žaloba, nebylo dosud rozhodnuto. Je to již asi popáté, co žádám o zastavení této stížnosti z důvodu duplicity řízení.

Nyní tedy odůvodňuji odvolání do rozhodnutí kárného senátu výše uvedené spisové značky ze dne 16. 5. 2018 t a k t o:

ROZHODNUTÍ KÁRNÉHO SENÁTU JE VĚDOMĚ LŽIVÉ, PROTIZÁKONNÉ A PROTIÚSTAVNÍ

 Proto žádám okamžité zastavení mého kárného stíhání tak, jak je uvedeno v závěru tohoto odůvodnění.

 Odůvodnění tvrzení

I. 

Rozpor v aplikaci právní normy, Nesprávné posouzení právní otázky

Kárný senát mne odsoudil za to, že „při výkonu advokacie (jsem) nepostupovala tak, aby(ch) nesnižovala důstojnost advokátního stavu, když za tímto účelem (jsem) nedodržovala pravidla profesionální etiky ukládající jí povinnost všeobecně poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu.“

Tohoto jednání jsem se měla dopustit tak, že „dne 7. 6. 2016 v době od 19,00 do 21,00 hodin před budovou velvyslanectví Turecké republiky v Praze 6, Na Ořechovce 733/69, na shromáždění občanů s názvem „Veřejné čtení“, při kterém byl veřejně čten její projev ze dne 18. 5. 2016, který přednesla v |Poslanecké sněmovně ČR, vystoupila s projevem mířícím proti velvyslanci Turecké republiky, když pronesla: „A protože, pane velvyslanče nerozumíte diplomatickému protokolu, udělám teď něco, čemu budete rozumět: Proklínám vás, proklínám vás, proklínám vás, umřete dřív než zplodíte syny a umřete beze cti.“

Kárný senát se přitom odkázal na ust. § 17 zák. č. 85/1996 Sb. o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 usnesení představenstva ČAK č. 1/1997, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex).

Citované ust. zákona o advokacii zní:

„Advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis.“

Pro posouzení možnosti aplikace ust. § 17 zákona o advokacii je nutno se zabývat vymezením pojmu „výkon advokacie“. K tomu se vyjadřuje hned ust. § 1 zákona o advokacii, které zní takto:

„(1) Tento zákon upravuje podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování právních služeb advokáty (dále jen „výkon advokacie“).

(2) Poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Poskytováním právních služeb se rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu, je-li vykonáván advokátem.

Z uvedeného ustanovení § 1 vyplývá, že charakteristika úkonů, které jsou „výkonem advokacie“, je uvedena pouze demonstrativně nikoliv taxativně. Avšak přes demonstrativní výčet způsobu výkonu advokacie je zřejmé, že mezi tyto rozhodně nelze zařadit „účast na politickém shromáždění a vyslovování politického názoru advokátem“ tak, jak protiprávně učinil kárný senát. V žádném případě jednání kárně obžalované není možno podřadit pod ust. § 1 odst. 1 zák. o advokacii, tedy pod „poskytování právních služeb advokáty“. Pokud by ČAK trvala na podřazení této činnosti mezi právní služby, pak nezbývá než konstatovat, že rezignovala na právní vědu a za „poskytování právních služeb“ považuje též… proklínání. Je pravda, že historicky se právnické povolání vyvinulo z činnosti kněží, případně náboženských vůdců (viz Mojžíš), leč kárně stíhaná se do doby vydání kárného rozhodnutí hojila nadějí, že civilizace přece jen o nějaké cca 4000 let pokročila. Česká advokátní komora však zřejmě v tomto časovém období setrvala.

Není možno přehlédnout, že jednání kárně stíhané též nenaplňuje druhou pojmovou charakteristiku výkonu advokacie, totiž „vykonávání soustavně a za úplatu“. Kárně obžalovaná prohlašuje, že proklíná (resp. proklela) pouze jednorázově, a nikoliv za úplatu, i když té by se, samozřejmě, nevzpírala.

K otázce pojmu „výkon advokacie“ se též vyjadřuje Nejvyšší správní soud, a to ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2004, čj. As 34/2003-47, který je též uveden ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. Ej 368/2004, která je plně veřejně dostupná i v elektronické formě[1].

Protože kárný senát ČAK se navzdory tomu, že je složen ze tří advokátů tváří, že mu je judikatura Nejvyššího správního soudu neznámá a nepřístupná, nezbývá než z tohoto rozsudku obsáhle citovat. Především se Nejvyšší správní soud zabývá pojmem „výkon advokacie“, ke kterému se vyjadřuje takto:

 „Advokacii lze definovat jako činnost, nezávislé povolání vykonávané advokátem, tj. osobou právnicky vzdělanou, zvláště kvalifikovanou, která je zapsána v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. V citovaném ustanovení § 1 odst. 1 zákona o advokacii je obsažena legislativní zkratka „výkon advokacie“, tedy výkon tohoto nezávislého povolání, pod kterou zákonodárce podřadil jak vlastní poskytování právních služeb advokáty, tak podmínky, za nichž mohou být tyto právní služby poskytovány, Advokát přitom nemůže poskytovat právní služby libovolnou formou, ale jen způsobem stanoveným v zákoně a za podmínek v něm uvedených.“

 Ve zcela shodných intencích definuje činnost advokáta a výkon advokacie na svých webových stránkách i samotná Česká advokátní komora[2].

Kárně stíhaná opět připomíná, že se zúčastnila politického shromáždění, které nemělo s výkonem advokacie nic společného. Toto politické shromáždění – demonstrace – byla svolána svolavatelem (nikoliv kárně stíhanou) na podporu jejího jiného politického projevu, který opět neměl žádnou souvislost s výkonem advokacie.

Z VÝŠE UVEDENÝCH DŮVODŮ JE KÁRNĚ STÍHANÁ ZCELA PŘESVĚDČENA, ŽE UST. § 17 ODST. 1 ZÁKONA O ADVOKACII JE NA JEJÍ PŘÍPAD ZCELA NEAPLIKOVATELNÉ, Z ČEHOŽ OVŠEM VYPLÝVÁ, ŽE STEJNĚ TAK NEAPLIKOVATELNÉ JE I UST. ČL. 4 ODST. 1 TZV. „ETICKÉHO KODEXU ADVOKACIE“, neboť podzákonná norma nemůže rozšířit normu legislativně nadřízenou nad smysl, který jí dal zákonodárce (o čemž kárně stíhaná pojedná dále).

Česká advokátní komora vědomě nesprávně posoudila právní otázku a k tíži kárně stíhané úmyslně překroutila právní normu tak, aby bylo možné kárné stíhání odvolatelky.

Kárně stíhaná nepřehlédla tu část odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího soudu 5 As 34/2003-47, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že ust. čl. 4 odst. 1 dospěl k názoru, že se jedná o generální skutkovou podstatu pokrývající pravidla v celé jejich šíři“ takže údajně „Požadavek poctivosti, čestnosti a slušnosti platí tedy nejen pro výkon advokacie, ale i pro soukromý život advokáta, pro vztahy k jeho soukromým věřitelům a dlužníkům, pro jeho projevy na veřejnosti, pro jeho chování ve společenském styku atd.“ Tento svůj názor, jen tak volně utroušený, Nejvyšší správní soud naprosto neodůvodnil a sám se tak dopustil zcela nepřiměřeného rozšíření výkladu zákona na situace, se kterou zákonodárce zcela evidentně nepočítal. Dlužno také podotknout, že uvedený rozsudek se nezabýval „mimoadvokátní“ činností odvolatele, ale činností, která zcela bezprostředně s výkonem advokacie coby poskytováním právních služeb za úplatu souvisí. Z tohoto důvodu považuje kárně stíhaná tuto část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu za jsoucí v rozporu s tvrzeními v témž odůvodnění obsaženém výše, nehledě na další četné právní vady tohoto názoru, o kterých bude pojednáno dále.

 

 II.

Úvahy de lege ferenda

 Jak již výše kárně stíhaná naznačila, Česká advokátní komora dle jejího názoru při své rozhodovací činnosti neovládá základní pravidla pro dotváření práva tak jak jsou předmětem výuky na právnických fakultách již v prvních přednáškách právní teorie. Pro to, aby Česká advokátní komora mohla rozhodnout právně konformně, je nutno ovládat pravidla pro výklad práva.

Výklad práva spočívá v řešení významových nejasností, což je prováděno procesem poznání právní normy, která je obsažena v textu právního předpisu. Základem tohoto způsobu poznávání právní normy je poznatek, že právo zdaleka není pouze text zákona, ale na tento text je nutno vždy pohlížet z hlediska hledání spravedlnosti.

Zákon o advokacii lze spíše podřadit pod normy veřejného práva, neboť rozhodování České advokátní komory ve směru k jejím členům lze považovat – a to i ve smyslu standardní judikatury Nejvyššího správního soudu – za vrchnostenské, tedy nerovné, když Česká advokátní komora plní úkoly orgánů veřejné státní moci. Jedná se však o veřejné právo subjektivní, kdy ČAK rozhoduje individuálním správním aktem. O oprávněnosti této kvalifikace svědčí i fakt, že rozhodnutí České advokátní komory jsou oprávněny v přezkumném řízení dle soudního řádu správního správní soudy[3]. Přesto, že se tedy jedná o sui generis akt správního práva, je možno se odvolat na ust. § 2, a to zejména odst. 2 a 3 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., kde je precizně vysvětlen a stanoven způsob, jakým má být právo vykládáno, přičemž tento způsob výkladu práva/právní normy/právního předpisu je základem výkladu i právních norem veřejnoprávních. ust. § 2 odst. 2, 3 OZ zní takto:

„(2) Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.

(3) Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“

V souladu s takto obecně formulovanými pravidly výkladu práva/právního předpisu, je nutno zdůraznit, že z mnoha výkladů zákona může být v daném čase správný jen jeden.

Základním východiskem pro výklad práva/právního předpisu úvaha o racionálním zákonodárci. Ta předpokládá, že zákony nejsou tvořeny svévolně, ale zákonodárce jimi sleduje rozumné a rozeznatelné účely, které mají být použity v souladu s ideou práva a s existujícími hodnotovými východisky společnosti. Je proto možno považovat za absurdní výklad, prováděný nyní Českou advokátní komorou, že do zákona o advokacii zákonodárce napsal něco zcela jiného, (tedy upravil chování advokátů    p o u z e při výkonu advokacie) než chtěl ve skutečnosti, a co nyní ČAK fakticky nad rámec zákona neoprávněně d o p l ň u j e. Česká advokátní komora není zákonodárce a zásadně překročila své pravomoci. Protože kárný senát, jakož i kárný žalobce jsou osoby právnicky vzdělané, považuje kárně stíhaná tento jejich postup za úmyslný.

Pro demonstraci skutečnosti, že úmysl zákonodárce ve věci regulace chování advokátů při výkonu jejich práce advokáta a v jejich jiném, soukromém životě, byl úmysl zákonodárce zcela odlišný od toho, jak se nyní zákon o advokacii snaží dezinterpretovat Česká advokátní komora, kárně stíhaná předestírá různé způsoby úpravy „důstojného jednání… etc….“ pro různá právnická povolání. To jsou: soudci, státní zástupci, notáři a exekutoři. Tato právnická povolání jsou přitom odlišná od výkonu advokacie z jednoho zásadního hlediska, totiž podle toho, v jaké míře na sebe přebírají úkoly státu.

Zcela nejsvázanější s úkolem státu jsou soudci, kteří vydávají rozsudky “jménem republiky“ a o kterých je možno říci „stát jsem já – soudce“. Prakticky na stejné úrovni jsou státní zástupci, kteří vystupují v trestních řízeních jako „orgány veřejné žaloby v trestním řízení“[4]. Státní zástupci tedy zde přímo hájí zájmy státu na dodržování a vynucování práva. Dalšími v pořadí jsou notáři, kteří v celém jednom segmentu práva, totiž projednávání dědictví, vystupují jako soudní komisaři[5], takže minimálně v této oblasti je možno je považovat za součást výkonu státní (soudní) moci a za součást justice. Nejblíže advokátům jsou svým postavením exekutoři, ovšem i ty je možno vnímat do značné části jako součást justičního systému, kdy jsou beze zbytku vázání nalézacími rozhodnutími soudů, přičemž zde stále existuje paralela mezi soudními exekutory, kteří jsou přímo součástí systému justice[6] a tzv. „soukromými“ soudními exekutory[7], jejichž předmět činnosti je totožný. Dle ust. § 1 exekučního řádu je exekutor „Fyzická osoba… kterou stát pověřil exekutorským úřadem“ je tedy zřejmé, že exekutor přímo vykonává úkol státu. Regulace činnosti exekutorů státem se též projevuje, stejně jako u notářů, v regulaci počtu a rozmístění jejich úřadů. Oproti tomu na advokáta delegoval stát svou jedinou povinnost/ činnost: totiž zajistit právo na spravedlivý proces tak, aby stát dostál svým mezinárodním závazkům, a to zejména ve smyslu ust. čl. 6 Úmluvy o lidských právech a svobodách, případně čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod[8]. Jejich počet a působnost není státem regulována. Advokát je nedílnou součástí justice v tom smyslu, že umožňuje plnit státu jeho mezinárodně-právní a ústavní povinnost, a to tím, že převezme obhajobu ex offo. To je však jediné pouto, které jej se státem – co se náplně jeho práce týká – váže.    

Všechny výše uvedené právnické profese mají své chování regulované příslušnými zákony, které upravují jejich postavení, a to následujícím způsobem:

 

A

soudci

Chování soudců upravuje zákon č 6/2002 Sb. – zákon o soudech a soudcích, ve svém ust. § 80 takto:

㤠80

(1) Soudce a přísedící je povinen vykonávat svědomitě svou funkci a při výkonu funkce a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Soudce je povinen podávat oznámení o osobním zájmu, o činnostech, majetku, příjmech a závazcích podle zvláštního právního předpisu.

(4) Soudce je povinen při své činnosti mimo výkon funkce soudce a při výkonu svých politických práv si počínat tak, aby tato činnost neohrožovala nebo nenarušovala důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu nebo nenarušovala důstojnost soudcovské funkce anebo mu nebránila v řádném výkonu funkce soudce.

(5) Soudce je povinen ve svém osobním životě svým chováním dbát o to, aby nenarušovalo důstojnost soudcovské funkce a neohrožovalo nebo nenarušovalo důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.“

Zde je patrné, že zákonodárce speciálně myslel na to, že soudce je součástí justice – tedy příslušníkem jedné ze „státní moci“ i tehdy, jestliže funkci soudce nevykonává a zákon o soudech a soudcích reguluje i jeho soukromé a osobní jednání mimo výkon funkce.

 

B

státní zástupci

Chování státních zástupců je upraveno zákonem č. 283/1993 Sb., zákonem o státním zastupitelství, a to v ust. § 23 odst. 2, který zní:

„(2) Státní zástupce je při výkonu své funkce, ve svém osobním životě i při výkonu svých politických práv povinen vystříhat se všeho, co by mohlo vzbuzovat důvodné pochybnosti o dodržování povinností uvedených v odstavci 1, ohrozit vážnost funkce státního zástupce nebo vážnost státního zastupitelství anebo ohrozit důvěru v nestranný a odborný výkon působnosti státního zastupitelství nebo státního zástupce.“

Další části ustanovení § 23 zákona o státním zastupitelství jsou obsahově praktiky totožná s ust. § 80 zákona o soudech a soudcích, čímž je potvrzeno postavení státních zástupců v rámci oficiálního systému justice – jedné z „mocí“ státu. I v případě státních zástupců je explicitně uvedeno, že je – stejně jako soudce – povinen se vystříhat všeho, co by mohlo „ohrozit vážnost funkce“, a to i v soukromém životě. Stejně jako soudci, i státní zástupci jsou nabádáni ke zdrženlivosti při výkonu jejich politických práv.

Na tomto místě bude užitečné si připomenout, co to jsou „politická práva“. V české právním řádu jsou upravena v oddílu druhém Listiny základních práv a svobod, která se přímo jmenuje „politická práva“. Dle č. 17–23 LZPP to jsou: svoboda projevu a právo na informace, petiční právo, právo na pokojné shromažďování, právo svobodně se sdružovat, právo podílet se na správě věcí veřejných, právo na ochranu svobodné soutěže politických sil v demokratické společnosti a v neposlední řadě i právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod.

Je nutno zdůraznit, že (s výjimkami přesně stanovenými zákonem) nejsou ani soudci ani státní zástupci zkracováni na výkonu svých politických práv, pouze jsou nabádáni k tomu, aby dodržovali svou povinnost při výkonu těchto svých politických práv neohrozili vážnost své funkce.

 

C

notáři

Chování notářů je regulováno notářským řádem, zák. č.358/1992 Sb. Jediné ustanovení, které je možno ve smyslu regulace jednání notáře považovat omezení notáře obdobně, jak tomu je u státních zástupců a soudců, je ust. § 48, který zní:

(1) Notář, kandidát a koncipient jsou kárně odpovědni za kárné provinění.

(2) Kárným proviněním notáře, kandidáta nebo koncipienta je

a)závažné nebo opětovné porušení jeho povinností stanovených tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem nebo předpisem Komory, anebo usnesením orgánu notářské samosprávy, nebo

bzávažné nebo opětovné narušení důstojnosti notářského povolání jeho chováním.

Co je jednáním „proti důstojnosti notářského povolání“ přitom není nikde stanoveno, a to ani notářským kárným řádem. Na notáře je přímo delegováno státem jednání v celé jedné právní oblasti, tedy v projednávání dědictví, tudíž se jedná o právnické povolání, ve kterém jsou osoby, které jej vykonávají, těsněji propojeny s mocí soudní než advokáti. Přesto mají notáři benevolentnější zákon a vnitrostavovské normy než advokáti, co se regulace jejich chování týká.

 

D

exekutoři

Chování exekutorů jako vykonavatelů rozsudků, vydaných jménem republiky, je upraveno ust. zákona č. 120/2001 Sb. – exekučním řádem, a to konkrétně ust. § 2, který zní:

 „§ 2

(1) Exekutor vykonává exekuční činnost nezávisle. Při výkonu exekuční činnosti je vázaný jen Ústavou České republiky, zákony, jinými právními předpisy a rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení.

(2) Exekutor je povinen vykonávat svědomitě své povolání a při jeho výkonu a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost exekutorského povolání nebo ohrozit důvěru v nezávislý, nestranný a spravedlivý výkon exekuční činnosti.“

Na rozdíl od soudců a státních zástupců zde není odkaz na zdrženlivost při výkonu politických práv.

 

E

státní zaměstnanci

S ohledem na výše uvedené je zajímavé srovnání toho, jaké stát vyžaduje standardy vůči právnickým povoláním na straně jedné a jaké požaduje od svých vlastních zaměstnanců, tedy reprezentantů své vlastní moci. V tomto směru je nutno zohlednit ust. § 77 zákona č. 234/2014, zákona o státní službě, který je uveden v části třetí cit. zákona, která upravuje povinnosti a práva státních zaměstnanců, příkazy k výkonu služby a ocenění za příkladný výkon služby, který zní takto:

 (1) Státní zaměstnanec je povinen

  1. a) zachovávat při výkonu služby věrnost České republice,
  2. b) vykonávat službu nestranně, v mezích svého oprávnění a zdržet se při výkonu služby všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v jeho nestrannost,
  3. c) při výkonu služby dodržovat právní předpisy vztahující se k jejímu výkonu, služební předpisy a příkazy k výkonu služby,
  4. d) plnit služební úkoly osobně, řádně a včas,
  5. e) prohlubovat si vzdělání podle pokynů služebního orgánu,
  6. f) dodržovat služební kázeň,
  7. g) poskytovat informace o činnosti služebního úřadu podle zákona o svobodném přístupu k informacím, jestliže to patří k jeho služebním úkolům,
  8. h) zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dověděl při výkonu služby, a které v zájmu služebního úřadu nelze sdělovat jiným osobám; to neplatí, pokud byl této povinnosti zproštěn; povinnost zachovávat mlčenlivost, která státnímu zaměstnanci vyplývá z jiného zákona, není dotčena,
  9. i) zdržet se jednání, které by mohlo vést ke střetu veřejného zájmu se zájmy osobními, zejména nezneužívat informací nabytých v souvislosti s výkonem služby ve prospěch vlastní nebo jiného, jakož i nezneužívat postavení státního zaměstnance,
  10. j) v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody v hodnotě přesahující částku 300 Kč, s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných služebním orgánem,
  11. k) oznámit služebnímu orgánu, že je proti němu zahájeno trestní stíhání a v jaké věci,
  12. l) zastupovat představeného nebo státního zaměstnance na služebním místě zařazeném ve vyšší platové třídě,
  13. m) vykonávat službu ve výběrové komisi, zkušební komisi, při smírčím řízení, v kárné komisi a v dalších orgánech zřizovaných služebním orgánem podle služebního předpisu,
  14. n) zachovávat pravidla slušnosti vůči představeným, ostatním státním zaměstnancům a zaměstnancům ve správním úřadu a při úředním jednání,
  15. o) plně využívat služební dobu k výkonu služby,
  16. p) řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu služebním úřadem a střežit a ochraňovat majetek, který mu byl svěřen, před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím,
  17. q) při výkonu služby z jiného místa vykonávat službu pouze na místě sjednaném v dohodě o výkonu služby z jiného místa a dodržovat podmínky sjednané v této dohodě,
  18. r)při úředním ústním nebo písemném jednání s fyzickými osobami nebo právnickými osobami sdělit své jméno, popřípadě jména, a příjmení, služební označení a název organizačního útvaru služebního úřadu, v němž je zařazen,
  19. s) vykonávat službu při odvracení živelní pohromy nebo jiného hrozícího nebezpečí anebo se podílet na zmírnění jejich bezprostředních následků,
  20. t) dodržovat pravidla etiky státního zaměstnance vydaná služebním předpisem.

(2) Povinnosti podle odstavce 1 písm. a) a h) až k) je povinen státní zaměstnanec dodržovat, i když nevykonává službu.

(3) Víra, náboženství ani politické nebo jiné smýšlení státního zaměstnance nesmějí být na újmu řádného a nestranného výkonu jeho služby.

(4) Povinnosti zachovávat mlčenlivost o služebních věcech může státního zaměstnance zprostit služební orgán; vedoucího služebního úřadu může této povinnosti zprostit vedoucí nadřízeného služebního úřadu. Nemá-li služební úřad nadřízený služební úřad, může vedoucího služebního úřadu zprostit povinnosti zachovávat mlčenlivost náměstek pro státní službu.

(5) Povinnosti zachovávat mlčenlivost o služebních věcech může náměstka pro státní službu zprostit vláda nebo ministr vnitra na základě pověření vlády.

(6) Jiné zákony, které stanoví povinnost zachovávat mlčenlivost, nejsou odstavci 4 a 5 dotčeny.

 Z uvedeného vyplývá, že zákon neklade na státní zaměstnance žádná omezení pro jeho soukromý život. V tomto směru se tedy naskýtá otázka, proč právnická povolání jsou omezována ve svém soukromém a osobním životě více, než přímí státní zaměstnanci. Pochopitelné to může být při výkonu soudce a státního zástupce, při výkonu dalších právnických povolání pak takové omezení, které je v přímém rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který zní:

„Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“

Jakákoliv nadřazenost důstojnosti a nutnosti tuto důstojnost v mimořádné míře dodržovat pak s ohledem na zásah do základních ústavních práv a svobod je nutno takový zásah velmi přesně a důkladně odůvodnit. Kárně stíhaná je přesvědčena, že „Etický kodex“ advokátů (a pravděpodobně ani notářů a exekutorů) tímto způsobem odůvodněn není a že, ačkoliv tato pravidla byla přijata komorami právnických povolání, nikdo se nezabýval tím, zda takováto omezení jsou vůbec ústavně-právně konformní.

Pro omezení lidských práv je nutno aplikovat princip proporcionality, který je ovšem letitě upraven již standardní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva[9]. V nejobecnější rovině Evropský soud pro lidská práva opakovaně konstatoval, že „pro celou Úmluvu je inherentní hledání spravedlivé rovnováhy mezi obecnými zájmy společnosti a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce.[10]

Jednání kárně stíhané bylo realizováno na řádně ohlášené a povolené akci – politickém shromáždění – a kromě toho, že bylo reakcí na protiprávní konání velvyslance Turecka (což jednoznačně vyplývá z úvodních slov kárně žalované, která jsou citována i kárným senátem), představovalo vyjádření jejího politického názoru. Vyslovením svých myšlenek kárně stíhaná realizovala své právo, garantované v čl. 9 Evropské úmluvy lidských práv a svobod právě svobodu myšlení zajišťující. Tato svoboda a její dodržování je charakteristická pro demokratické země s demokratickým státním zřízením. Tvoří tzv. „vnitřní fórum“ jedince a jako taková je pro státní moc nedotknutelná. Její potlačování – evidentně tak blízké České advokátní komoře – je projevem totalitního jednání.

Se svobodou myšlení je spjata i svoboda projevu, garantovaná čl. 10 Úmluvy, kdy tato dvě práva společně s právem na svobodu shromažďování a sdružování tvoří triumvirát, zabezpečující politické fungování demokratického státu. Oproti tomuto výsostnému zájmu na udržení a ochranu mechanismů, které jsou garantem demokracie, pak stojí – v rámci „vyvažování zájmů“ ochrana údajné „důstojnosti“ advokáta. Odvolatelka – při vší úctě k advokátnímu stavu – považuje nutnost ochrany těchto dvou hodnot za absolutně nesouměřitelné. Je naprosto přesvědčena, že při aplikaci „testu proporcionality“ by zájem státu na „důstojnosti advokáta a advokátního stavu“ byl naprosto marginálním oproti nutnosti dodržet elementární politická práva, a to každého občana.

Kárně stíhaná považuje za nutné citovat ust. čl. 9 Úmluvy, a to odst. 2, který zní takto:

(2) Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Kárný senát se ani nenamáhal tvrdit, natož doložit, že penalizace kárně stíhané byla nutná, neboť přesvědčení, které dala najevo, bylo takového charakteru, že je bylo nutno omezit z důvodu, že „je to nezbytné v demokratické společnosti…“ Zcela rozhodně pak je nutno zdůraznit, že takovéto omezení, jak praví Úmluva, je nutno upravit explicitně zákonem a rozhodně není možné, aby kárně stíhaná byla penalizována na základě podzákonné normy, respektive, ještě spíše, na základě jejího individuálního osobního výkladu.

Zcela stejně, ve stejném duchu, může být omezeno i právo na svobodný projev ve smyslu čl. 10 Úmluvy, když možnost takovéhoto omezení je opět dána odst. 2, tentokráte k čl. 10. Ten zní takto:

(2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Kárně stíhaná žádá, aby kárný senát – alespoň ten odvolací, když toho prvoinstanční senát nebyl schopen, ba, pravděpodobně jej to ani nenapadlo, odůvodnil precizně, který zákon omezuje svobodu projevu tak, že to umožnilo kárné stíhání odvolatelky a dále, jaký zájem byl porušen, že bylo nutno zasáhnout do základních práv odvolatelky.

Závěrem kárně stíhaná považuje za nutné citovat čl. 17 Úmluvy, který má název „Zákaz zneužití práva“ a zní takto:

„Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví.“

Kárný senát ČAK se vyjádřil v tom smyslu, že chráněný zájem, který byl napaden, je „důstojnost advokátního stavu“. Je zřejmé, že rozhodovací činnost ČAKu směřuje proti čl. 17 Úmluvy. Dále je zřejmé, že pokud by „zachovávání důstojnosti“ v rámci výkonu profese mohlo být akceptovatelné při úvaze, že advokacie je součástí právního systému, garantovaného státem, pak takovéto omezení je naprosto neakceptovatelné pro omezení v projevech soukromé povahy, zejména pak politického přesvědčení, jehož prezentace je základem pro zachování demokratického zřízení země. Takové omezení by totiž bylo protiústavní a porušovalo by mezinárodní závazky, které Česká republika na poli lidských práv přijala. Proto ani do budoucna není takové omezení projevů soukromé povahy, učiněných mimo výkon advokacie, možné.

Na závěr tohoto oddílu argumentace kárně stíhaná připomíná tautologickou argumentaci ČAKu, uplatněnou na str. 5 shora odůvodnění kárného rozhodnutí. Jedná se o tento výrok:

Kárný žalobce je toho názoru, že jednání kárně obviněné, které jí je touto žalobou vytýkáno, překročilo meze, kdy advokát již důstojnosti a vážnosti advokátního stavu nedbá, byť pohnutky k takovému jednání mohly být opodstatněné. Za podstatné kárný žalobce považuje samu osobu kárně obviněné, která je natolik veřejnosti známá, že v podstatě každý ví, že je to JUDr. Samková a že je to advokátka.“

Tedy, jinými slovy, kárně stíhaná se dopustila údajného prohřešku jen tím, že je advokátka…. Jakékoliv jiné životní role dotyčné ČAK zcela sebestředně dotyčné upírá. Na tomto místě považuje kárně stíhaná za nutné upozornit na jisté drobnosti ze svého životopisu:

  • od června 1990 do června 1992 byla kárně stíhaná poslankyní Federálního shromáždění. V té době veřejně vystupovala a stala se na veřejnosti známou tak, jak jí to nyní vyčítá Česká advokátní komora. Vyjadřovala se k obecně politickým tématům, avšak zejména k tématům, která souvisela s lidskými právy a národnostními menšinami.
  • advokátkou se stala od 1. 1. 1994, tedy ČTYŘI ROKY POTÉ, co se ve veřejném prostoru etablovala jako politička.
  • v roce 2003 byla jmenovaná navržena tehdejším prezidentem Václavem Klausem na funkci soudkyně Ústavního soudu. Nebyla sice schválena Senátem, nicméně, dlužno říci, že na tuto funkci nebyla navržena jako advokátka, ale jako osoba veřejně činná, zastávající pregnantní lidskoprávní názory. K nominaci došlo za naprosté lhostejnosti České advokátní komory, jejíž členka měla být povýšena do soudcovského stavu na nejvyšším stupni, a stejně tak Česká advokátní komora mlčela, když byla kandidatura odvolatelky Senátem odmítnuta. V tomto případě bylo ČAKu členství odvolatelky v advokátní komoře tak říkajíc úplně lhostejné, stejně jako její další aktivity na poli literárním, veřejném, aktivistickém i právním.

Je tedy zřejmé, že Česká advokátní komora vědomě ignoruje skutečnost, že její členka se ve veřejném mínění etablovala nikoliv jako advokátka, ale jako politička. Nyní ale ČAK využívá svého mocenského postavení vůči jmenované, aby umlčela názory, a to politické názory, prosazované osobou, která je profesně advokátkou.

Z celého průběhu demonstrace před velvyslanectvím Turecka je zřejmé, že nikdo z přítomných, ba ani následně z těch, kdo se o této akci dozvěděli z médií, se k odvolatelce nevyjadřovali jako k advokátce, ale jako k osobě politicky veřejně činné! Celá událost jak před tureckým velvyslanectvím, tak události tomuto předcházející, neměly s advokacií naprosto nic společného a kárně stíhaná zde jako advokátka nevystupovala a ani tak nebyla veřejností vnímána. Jestliže Advokátní komora ve svém kárném rozsudku tvrdí opak, pak je povinna toto prokázat. Sama však neoznačila ani jeden důkaz, který by k tomuto vedl a který by vedl k oprávněnosti tohoto jejího názoru. Naopak, s ohledem na posun veřejného mínění za poslední dva roky, jakož i posun názorů značné části politické reprezentace k názorům blízkým kárně stíhané je možné, ba, pravděpodobné, že se Česká advokátní komora dostane do stejné pozice, jak se dostala ohledně svých ideologických postojů již v minulosti, když vyloučila ze svých řad židovské advokáty, následně zlikvidovala „třídně nevhodné“ advokáty po komunistickém převratu v roce 1948 a následně, po roce 1968 se stala nástrojem ideologické komunistické moci prosazující „socialistické právo a zákonnost“.

V současné době je tedy zřejmé, že ADVOKÁTNÍ KOMORA ZJEVNĚ ZNEUŽÍVÁ SVÉHO POSTAVENÍ K UMLČENÍ POLITICKÝCH NÁZORŮ, KTERÉ V DANOU CHVÍLI NEPOVAŽUJE ZA KONFORMNÍ S OFICIÁLNÍ VLÁDNÍ/STÁTNÍ DOKTRÍNOU.

S ohledem na známost odvolatelky – a to nikoliv jako advokátky, ale jako osoby veřejně politicky činné, je možné rozhodnutí kárného senátu vnímat také tak, že si na členství jmenované v České advokátní komoře „přihřívá svou polívčičku“ a snaží se fakticky vyšplhat po zádech kárně stíhané jako „taky advokátky“ do veřejného povědomí. Ačkoliv se tato interpretace může zdát absurdní, je nutno ji připustit, a to už jen s ohledem na letitě katastrofální mediální obraz České advokátní komory a advokátů v médiích a mezi veřejností…

Kárně stíhaná považuje za nutné se ještě vyjádřit k úvahám České advokátní komory ze strany 7 odůvodnění kárného rozhodnutí. Zde se kárný senát rozvášňuje nad srovnáváním diplomatů a advokátů, jejichž postoj má být souměřitelný, totiž diplomatický a uměřený. Odvolatelka s tímto souhlasí, ovšem znovu upozorňuje, že tohoto prohřešku proti diplomatickému protokolu, se frapantním způsobem dopustil právě velvyslanec Bigali – a to, mimochodem, navzdory tomu, že je sám také právník, takže i on musel velmi dobře vědět, co dělá – totiž, že jedná v rozporu s mezinárodní úmluvou, kterou je jeho země vázána. Kárně stíhaná na tomto místě obviňuje přímo Česku advokátní komoru a kárný senát, že jeho odůvodnění je naprostou fabulací. Jmenovitě zde poukazuje na tento výrok v odůvodnění kárného rozhodnutí: „Patrně pod vlivem excitace se však na místo některé z diplomatických možností uchýlila k teatrálnímu zlořečení s urážkou velvyslance o jeho neznalosti diplomatického protokolu.“ Tento výklad události již je opravdovou literární fikcí, když celé vystoupení odvolatelky je volně ke shlédnutí na You Tube[11] a je tedy možno zcela jednoznačně vyloučit, že by šlo o nějakou „excitaci“. Výklad České advokátní komory, že projev odvolatelky byl „teatrálním zlořečením“ je osobní interpretací členů senátu, která nemá opodstatnění ani v realitě – která je pregnantně zachycena – ani v žádném z důkazů. Kárný senát si prostě tento důvod vymyslel, aby nemusel akceptovat zcela logické vyjádření a vysvětlení odvolatelky. Česká advokátní komora obvinila svou členku za to, že „nařkla diplomata z neznalosti diplomatického protokolu“. Druhou možností a druhým vysvětlením jednání tureckého velvyslance Bigaliho ovšem není neznalost, ale úmyslná ignorace a pohrdání mezinárodní smlouvou a právním řádem. Vyslovení pravdy vadí České advokátní komoře víc než pravda samotná? Poukázání na porušování práva vadí víc než porušování samotné? To je pozoruhodný postoj od největší profesní právnické organizace…

 

III.

Ochrana veřejných zájmů

a subjektivismus rozhodnutí

Na straně 6 odůvodnění rozhodnutí České advokátní komory Kárný senát uvedl, že důvodem, proč je advokát povinen se chovat (dle názoru ČAK, který není zákonem podložen) určitým způsobem nejen při výkonu advokacie, ale i v soukromé sféře, je „ochrana advokátního stavu a ochrana veřejných zájmů“. Advokátní komora se nikdy neobtěžovala vysvětlit – a to ani v kárné žalobě, V ČEM SPOČÍVÁ OCHRANA ADVOKÁTNÍHO STAVU – tedy, před čím má být „advokátní stav“ chráněn a už vůbec není zřejmé, jaké veřejné zájmy byly chováním kárně stíhané poškozeny. Kárně stíhaná naopak prohlašuje – a ve svých vysvětleních i před kárným senátem – to opakovaně uváděla – že motivem jejího jednání byla OCHRANA VEŘEJNÝCH ZÁJMŮ, a to jmenovitě ochrana České republiky a jejího právního řádu, když velvyslanec Turecka právní řád České republiky – ale i právní řád Turecka!!! – zjevně porušil tím, že nerespektoval Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích a svévolně, nad rámec svého mandátu, zasahoval do vnitřních záležitostí země, ve které je na diplomatické misi. Tyto zásahy byly zcela zjevné, neboť velvyslanec se mohutně vyjadřoval k osobě kárně stíhané v médiích – dokonce v hlavním čase vysílání veřejnoprávní České televize, a požadoval její trestní stíhání. Kárně stíhaná se ráda nechá poučit členy České advokátní komory, jak takovéto jednání nepovažovat za porušení Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, která je součástí jak českého, tak tureckého právního řádu. Ze strany tureckého velvyslance jednoznačně došlo k porušení čl. 3 úmluvy, který zní:

 1) Funkcí diplomatické mise je mimo jiné:

a) zastupovat vysílající stát ve státě přijímajícím;

b) chránit zájmy vysílajícího státu a jeho příslušníků ve státě přijímajícím v rozsahu dovoleném mezinárodním právem;

c) vést jednání s vládou přijímajícího státu;

d) zjišťovat všemi zákonnými prostředky podmínky a vývoj v přijímajícím státě a podávat o nich zprávy vládě vysílajícího státu;

e) podporovat přátelské vztahy mezi vysílajícím a přijímajícím státem a rozvíjet jejich hospodářské, kulturní a vědecké styky.

Funkcí diplomatické mise vysílajícího státu rozhodně není přímé vměšování se do vnitřních záležitostí přijímajícího státu a požadování trestního stíhání občana přijímajícího státu. Pokud měl pan velvyslanec výhrady k některé události, měl postupovat dle diplomatického protokolu, měl se objednat u ministra zahraničí a případně mu předat diplomatickou nótu svého státu, avšak nikoliv vyřvávat v médiích hostitelské země své požadavky na trestní stíhání osoby, kterou sám svým z hlediska diplomatického protokolu svým nepřípustným jednáním (nejdřív si vymohl pozvání na akci, která nebyla pro něj a další diplomaty vůbec určena a následně demonstrativně a, aby bylo užito slov České advokátní komory „teatrálně“ tuto akci opustil) hrubě urazil. Kárně stíhaná tímto doporučuje kárnému senátu České advokátní komory, aby se nejdříve sám poučil o tom, co to je diplomatický protokol a teprve poté vyslovoval své nyní zjevně nekvalifikované soudy.

Je zřejmé, že ze strany kárně stíhané naprosto schází jakékoliv zavinění, ba i nedbalost, neboť zcela schází subjektivní stránka kárného provinění; přitom i ta je – alespoň ve formě nedbalosti – pro spáchání kárného provinění nezbytná stejně, jak tomu je u trestných činů a přečinů, když trestní řád je podpůrnou procesně-právní normou ke kárnému řízení. Úmyslem kárně stíhané bylo doručit velvyslanci, který zjevně ignoroval veškeré standardní komunikační kanály, nesouhlasné stanovisko s jeho jednáním. Veškerý další výklad kárného senátu na tomto poli je pouze literární tvorba románového charakteru. (Mimochodem – islám románovou tvorbu odsuzuje, ba zakazuje, protože se jedná o fikci, tedy lež. Tváří tvář literárním výkonům kárného senátu kárně stíhaná tento postoj islámu k tomuto literárnímu útvaru chápe.)

Kárně stíhaná si nemohla nevšimnout, že kárný senát se vůbec nezabýval dokazováním, zda BYLA důstojnost advokátního stavu porušena, zda někdo z široké veřejnosti tímto způsobem reagoval, zda vztáhl jednání odvolatelky k její profesi advokátky. Kárně stíhaná takovýto poznatek nemá. Česká advokátní komora nepředložila ani jeden důkaz o tom, že by veřejnost byla jejím výrokem, a to zejména coby výrokem advokátky pobouřena. Naopak je kárně stíhané známo, že na Českou advokátní komoru dorazily stovky e-mailů, odsuzujících jednání České advokátní komory vůči kárně stíhané; v tomto směru snad dokonce proběhla i nějaká petice. Je tedy zřejmé, že posuzování kárně stíhané jako „urážející (ohrožující) důstojnost advokátního stavu“ je naprosto subjektivní názor kárného senátu, který není opřen ani o jeden důkaz, ba dokonce ani o tvrzení tohoto kárného senátu! Kárné provinění musí mít jednoznačně vymezený obsah. Zde tento obsah vymezen není.

Kárně stíhaná se opakovaně snažila vysvětlit kárnému senátu důvod, proč použila takový způsob vyjadřování, jaký použila. Na tomto místě je nutno ještě zmínit tu část odůvodnění rozhodnutí kárného senátu, kde tvrdí, že „ke kárné žalobě samotné se kárné obviněná v tomto, ani v jiném podání nevyjádřila“. Zde je nutno poukázat na dvě skutečnosti:

  1. ve stejné věci jsou přes mnohačetné urgence o sloučení spisu, případně zastavení obsahově stejného řízení vedeny dvě věci: časově první byla stížnost, podaná tajemníkem komory JUDr. Ladislavem Krymem, která byla a je vedena stále pod spisovou značkou 596/2016. Druhou byla stížnost 864/2016, nyní kárného řízení 142/2016. Do obou věcí kárně stíhaná podávala řadu vysvětlení, které zcela objasňovaly její jednání i veškeré okolnosti, za kterých k tomuto jednání došlo. Přes to, že ČAK směřovalo nejméně pět žádostí o sloučení spisů, nebylo této žádosti vyhověno – ve spisech vládne chaos, a i když kárně stíhaná opakovaně žádala, aby podání, která v obsahově stejné věci předkládala k tomu kterému řízení, byly vzaty v potaz i v druhém řízení, zdá se, že tomu nebylo vyhověno. Pořádek ve spisu je elementárním základem pro spravedlivé rozhodnutí ve věci. Pokud ve spisu vládne takový chaos, jaký vládne ve spisech České advokátní komory, spravedlnost jde nutně stranou.
  2. Není pravda, že by se kárně stíhaná k věci nevyjadřovala: činila tak od samého počátku, před kárnou žalobou i v rámci jejího projednávání, přičemž žádala kárný senát, aby veškerá její předchozí podání byla považována za její vyjádření k věci. Toto kárný senát ignoroval a argumenty, které kárně stíhaná již i dříve uvedla, se vůbec nevyjádřil. Proto kárně stíhaná znovu poukazuje na svá níže uvedená podání a žádá, aby byla považována za součást její obhajoby. Kárný senát veškeré rozumové argumenty předkládané kárně stíhanou, zcela ignoroval. Kárně stíhaná speciálně upozorňuje na tato svá podání:                                                                                                                        aa) podání k č. 864/2016 K, 596/2016 K, 503/2016 K ze dne 29. 9. 2016 (6 stran)                                bb) podání k č. 864/2016 K, z 5. 2. 2017 (9 stran)

Jak se zdá z obsahu odůvodnění kárného rozhodnutí, tak za neetické jednání Česká advokátní komora považuje, že kárně stíhaná vyjádřila nesouhlas s velvyslancem Turecka tím, že jej „proklela“. To zřejmě považuje ČAK za „ponižující lidskou důstojnost“ uvedeného velvyslance. Přes opakované vysvětlení Česká advokátní komora tvá na svých europocentrických postojích, kdy nechápe, že ke každé osobě je nutno hovořit jazykem, kterému tato osoba rozumí, který je blízký jejímu kulturnímu okruhu. To také zcela vyplývá ze slov, která byla vyřčena: „a protože nerozumíte diplomatickému protokolu…“ Účelem vyřčených slov tedy zcela evidentně a prokazatelně nebylo někoho urazit, ale dopravit sdělení komunikačním způsobem, který je příjemci srozumitelný. Komora zcela ignoruje veškeré poznatky kulturní antropologie i komunikačních teorií, a to způsobem, který je možno považovat skutečně za ignoraci věd, které by měly být součástí všeobecného kulturního rozhledu (a to odvolatelka kárnému senátu ještě marně vysvětlovala základy hermeneutiky…)

Je tedy možno shrnout, že tvrzení České advokátní komory o tom, že jednání kárně stíhané je profesním pochybením „při výkonu advokacie“ je jednoznačně pouze subjektivním dojmem kárného žalobce a kárného senátu, který nemá oporu v ničem jiném než právě v jejich „dojmu“. To je dle názoru odvolatelky na uložení kárného trestu málo…

 

IV.

Oprávněnost projevu kárně stíhané

 Základem jednání kárně stíhané byl protiprávní stav, který panoval poté, co velvyslanec Turecka urazil Poslaneckou sněmovnu ČR a porušil Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích tím, že se otevřeně vměšoval do vnitřních záležitostí České republiky. Bylo povinností Poslanecké sněmovny i ministra zahraničních věcí PhDr. Lubomíra Zaorálka na tento protiprávní stav reagovat. Nikdo se však České republiky nezastal a na protiprávnost postupu velvyslance Turecka a diplomatů dalších islámských zemí nereagoval. Za této situace reagovala na protiprávní jednání velvyslance kárně stíhaná.

Pro postup kárně stíhané je nutno si uvědomit, proti jaké síle se vlastně postavila. (Kárně stíhaná přitom považuje za skutečný výsměch tvrzení kárného senátu, který ve svém odůvodnění uvedl že „…jednání kárně obviněné překročilo meze… byť pohnutky k takovému jednání mohly být opodstatněné.“ To tedy dle ČAK ve skutečnosti znamená, že advokát nemá právo se postavit zjevné protiprávnosti a protizákonnosti, páchané na jeho zemi. Kárně obviněná pochybuje, že kárný žalobce a kárný senát by měl dost odvahy toto jednou říct veřejně.)

Základem vystoupení kárně stíhané před velvyslanectvím Turecka a předtím v Poslanecké sněmovně je totiž její naprosto nezvratné přesvědčení, že Turecko, vedené svým současným prezidentem Erdoganem, je totalitní diktaturou, která bezprostředně – a to zejména v souvislosti s jeho evidentním spojenectvím s Ruskem – je nebezpečná západní Evropě, k níž si kárně obviněná dovoluje počítat i Českou republiku. V uplynulých dvou letech došlo v Turecku ke stíhání desítek tisíc (!!!) státních zástupců, sesazení tisícovek (!!!) soudců, trestní stíhání stovek akademických funkcionářů, profesorů, učenců, stíhání novinářů a v neposlední řadě i nynější věznění občanů České republiky, kteří se angažovali v osvobození Kurdistánů od Islámského státu, to vše bylo při bližším pohledu zřejmé již v době, kdy kárně stíhaná vyjadřovala svůj hluboký nesouhlas s protiprávním jednáním tureckého velvyslance na území ČR. Nyní, o dva roky později, je tato situace ještě zřetelnější. Protest proti diktatuře je ovšem evidentně dle České advokátní komory kárným proviněním.

Stejně tak jako proti totalitnímu režimu, kárně stíhaná vystupovala, vystupuje a bez ohledu na svou jakoukoliv penalizaci bude i nadále vystupovat proti islámu, který považuje nikoliv za náboženství, ale za totalitní ideologii. Členům kárného senátu je tento názor kárně stíhané dobře znám, kdy dokonce kárný žalobce uvedl v kárné žalobě, že „Jako osoba známá svým negativním stanoviskem k islámu byla kárně obviněná na den 18. 5. 2016 pozvána do Poslanecké sněmovny ČR na diskusní dopoledne na téma „Máme se bát islámu“, aby zde obhájila svá stanoviska.“ Pomineme-li fakt, že toto vůbec nebyl důvod, proč byla kárně stíhaná pozvána do Poslanecké sněmovny, je zřejmé, jaké stanovisko již předem kárný žalobce vůči kárně stíhané zaujal: totiž, že VE SKUTEČNOSTI není stíhaná za svůj výrok směrem k tureckému velvyslanci, ale za svůj postoj k islámu. Pokud by tomu tak nebylo, pak totiž nemá výrok v kárné žalobě vůbec žádné opodstatnění. Samozřejmě, že kárný senát vůbec nezajímalo, zda náhodou tento postoj kárně stíhané není oprávněný, což, mimochodem, svědčí o jeho neznalosti práva.

Otázka islámu a jeho slučitelnosti s Úmluvou o lidských právech a svobodách přitom již byla právně posouzena, a to v rozhodnutí Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Refah Partisi proti Turecku, 41340/98, 41342/98, 41343/98 a 41344/98 ze dne 13. 2. 2003. Tento rozsudek se zabýval stížností politické strany, která byla v té době v Turecku zakázána pro to, že její činnost odporovala principu sekularismu a ohrožovala demokratické principy státu. Tato politická strana se totiž rozhodla, že v Turecku zavede islámské právo šarí’a. Z uvedeného rozsudku považuje odvolatelka za nutné citovat následovně: 

„102. Navíc soud došel k názoru, že od státu nemůže být požadováno, aby čekal se zásahem do doby, kdy politická strana uchopí moc a začne provádět konkrétní kroky při realizaci politiky nekompatibilní s normami Úmluvy a demokracie, ačkoliv je nebezpečí této politiky dostatečně známo a přímo hrozí.“

 a dále: „120. Soud došel … k závěru, že úmysl zřídit režim založený na právu šaría byl explicitně vyjádřen… poslanci strany Refah…“ Nastolení práva šarí’a by přitom znamenalo nastolení plurality právních řádů, kdy každá osoba by se musela přihlásit k nějakému náboženství, podle kterého by pak na ni bylo aplikováno to které právo, což by vedlo k diskriminaci na základě náboženského přesvědčení (viz bod 116). Pluralita právních systémů dle různých náboženství přitom přímo vyplývá ze zavedení práva šarí’a tak, jak o něj usilovali členové a představitelé strany Refah. Velký senát zde zcela převzal argumentaci prvoinstančního rozsudku ESLP i tehdejšího Ústavního soudu Turecka, kde bylo uvedeno (viz citace v bodě 119): „Soud je toho názoru, že takový sociální model“… (nastolený právem šarí’a ) „by skoncoval s rolí státu jako subjektu zaručujícího jednotlivá práva a svobody a nestranného organizátora praktikování různých typů víry a náboženství v demokratické společnosti…a takový systém by nepopiratelně porušil princip nediskriminace mezi jedinci týkající se jejich nárokování veřejné svobody, který je jedním ze základních demokratických principů.“

Jinými slovy řečeno, právo šarí’a , které je neoddělitelně spjato s islámem – islám totiž nelze praktikovat „samostatně“, ale pouze zároveň v rámci islámského právního systému – je naprosto neslučitelné s hodnotami, danými Evropskou úmluvou lidských práv a svobod.

Řečeno tedy ještě jinak: jelikož turecký velvyslanec byl rovněž předsedou místní pražské skupiny Organizace islámské spolupráce,[12] je evidentní, že jeho zájmem bylo ochránit islám, tedy ideologii a zároveň i právní pořádek, vydávající se za náboženství, které/ která je neslučitelná s Evropskou úmluvou základních práv a svobod. To bylo i důvodem jeho vystoupení proti kritickému projevu odvolatelky v Poslanecké sněmovně, která na tento charakter islámu upozornila.

Česká republika je sekulárním státem, a i Česká advokátní komora je povinna obhajovat principy sekularismu, stejně jako principy demokracie, které islám, jak vyplývá z výše citovaného rozsudku ESLP, popírá. Česká advokátní komora je sama sekulární subjekt veřejnoprávní profesní samosprávy v sekulárním státě, který, samozřejmě, „prokletí“ neuznává, a proto jej neprohlašuje za trestný čin či přestupek. Jednání kárně stíhané je proto z hlediska obecného právního řádu nulitní, neb ze své podstaty nemůže mít žádné následky. Konání ČAKu vůči odvolatelce ovšem nastoluje otázku, jaký je skutečný postoj České advokátní komory k sekularismu a demokratickým hodnotám státu, ve kterém je organizována. Zdá se, že samotná komora buď sekularismus a demokratické principy neuznává (případně věří, že její členka je schopna svým prokletím skutečně způsobilá způsobit proklínanému újmu) anebo je ideologickým nástrojem určitých struktur, které evidentně slouží coby pátá kolona která islám a islámské právo šarí’a  v České republice prosazuje.

Protože je evidentní, že Česká advokátní komora ve svém důsledku pod záminkou blíže nespecifikované „důstojnosti advokátního stavu“, která měla údajně dojít úhony, přispívá k rozšiřování protidemokratických sil ohrožujících státní zřízení České republiky, dovolává se kárně stíhaná čl. 23 Listiny základních práv a svobod, který zní:

„Občané mají právo se postavit na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“

Odvolatelka připomíná, že její veškeré projevy, týkající se islámu, jsou odborně podloženými názory, které byly prezentovány vždy zcela pokojnou cestou. Naproti tomu představitelé České republiky, k nimž se, bohužel, řadí i Česká advokátní komora, zůstali proti zjevnému úmyslu tureckého velvyslance v ČR a dalších diplomatů z islámských zemí zcela nečinní a nejenom tehdy, ale i nyní se podvolují nátlaku muslimů a islámských zemí na toleranci muslimské víry, která v sobě neoddělitelně nese i nutnost nastolení jiného právního řádu, neslučitelného s principy lidských práv a svobod.

 

V.

Závěr

Ve smyslu výše uvedeného odvolatelka zcela popírá, že by se dopustila jakéhokoliv kárného provinění, a naopak obviňuje Českou advokátní komoru, že se jí coby své členky nezastala před útokem cizí antidemokratické mocnosti, reprezentované velvyslancem Turecka.

Odvolatelka upozorňuje, že z jednání České advokátní komory jí vznikla osobní újma, když na základě nepravomocného kárného rozhodnutí České advokátní komory byla zmíněna v „Souhrnné situační zprávě o projevech extremismu a předsudečné nenávisti“, vypracované Odborem bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra, z 13. 8. 2018. [13] Odvolatelka má za sebou více než dvě desítky let obhajob lidských práv a obhajovala desítky obětí rasově motivovaných trestných činů – samozřejmě pro bono a samozřejmě za naprosté lhostejnosti České advokátní komory. Tím, že je zmíněna v tomto dokumentu na základě kárného rozhodnutí ČAK[14], ocitlo se její jméno vedle takových osob jako je Adam Bartoš, Tomáš Vandas a obdobné rasistické postavy, což se jí skutečně hluboce dotklo. Jelikož případ kárného stíhání odvolatelky je od samého počátku komentován veřejností a médii, je tato zpráva nyní veřejností široce komentována. Proto odvolatelka žádá, aby Česká advokátní komora

  1. její kárné stíhání bezodkladně zastavila,
  2. se jí za toto její kárné stíhání veřejně omluvila.

 

JUDr. Klára Alžběta Samková, Ph.D.

klara.samkova@lawyers.cz

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

[1]             viz: http://sbirka.nssoud.cz/cz/profesni-samosprava-a-vykon-advokacie.p60.html

[2]           viz: https://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=1325

 

 

[3]             k otázce postavení České advokátní komory jako vrchnostenského reprezentanta státní moci viz Usnesení Nejvyššího správního soudu Konf 28/2014-55 ze dne 1. 8. 2017

[4]             viz ust. § 4 odst. 1 písm. a) zák. č. 283/1993 Sb.

[5]             viz ust. § 3 odst. 1 písm. a) bod 1 zák. č. 358/1992 Sb. – notářský řád

[6]             viz část šestá Občanského soudního řádu

[7]             viz zákonná úprava zák. č. 120/2001 Sb.

[8]             viz ust. čl. 37 odst. 2 LZPP: „Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.“

[9]             k tomu viz na příklad: Kmec, Kosař, Kratochvíl, Bobek Evropská úmluva o lidských právech, Nakladatelství C.H. Beck, 2012, str. 79 a násl. a dále

[10]           viz Soering proti Spojenému království a další rozsudky citované v publikaci viz výše

[11]           https://www.youtube.com/watch?v=1q2T50Tf-W0

[12]         viz: https://www.oic-oci.org/home/?lan=en Za zmínku stojí, že Index demokracie za rok 2010 sestavovaný společností Economist Intelligence Unit žádnou zemi OIC neoznačil za úplnou demokracii a jen 3 země označil za nefunkční demokracie. Zbytek byl zařazen buď mezi autoritativní režimy nebo hybridní režimy.

 

[13]           viz: http://www.mvcr.cz/clanek/ctvrtletni-zpravy-o-extremismu-odboru-bezpecnostni-politiky-mv.aspx

[14]           viz str. 4 zprávy: „Advokátka Klára Samková dostala pokutu ve výši 25.000,- Kč od České advokátní komory za prokletí tureckého velvyslance (v červnu 2016 se tento diplomat ohradil proti výroku Samkové přirovnávajícím islám k totalitním režimům). Advokátka se proti kárnému rozhodnutí odvolala.“

Posted in Nezařazené

Co se děje pod povrchem… práva

80 % důsledků pramení z 20 % příčin. Čtyři pětiny výsledků zajistí pouhá pětina zdrojů nebo rozhodnutí.  Paretovo pravidlo platí ve všech oblastech. Platí i v právu?

Když jsem byla malá holka, půjčila jsem si v knihovně Jiřího Mahena v Brně na Kobližné, tehdy Gagarinově, Vinnetoua. Začetla jsem se do něj jako každý v mém věku. Avšak jako asi ne každý v mém věku mne zachvátila převeliká zvědavost, cože to ten indiánský náčelník četl za báseň, že to OldShatterhandovi přišlo tak zvláštní. Hiawatha. Pátrala jsem v zasuté knihovní kartotéce a v údivu jsem zjistila, že existuje někdo jako Longfellow. Brzy jsem našla další: Edgar Allan Poe, Ralph WaldoEmerson a především Walt Whitman a Robinson Jeffers. Jeho Básně z Jestřábí věže mne v mých devíti letech oslovily víc než Vinnetou. Cawdor vyšel v roku 1979 a byla to první knížka, kterou jsem si ve svých šestnácti letech sama koupila.

Důležitější než odkrytí světa americké poezie však pro mne byl ten způsob dohledávání informací, či spíše, objevení způsobu, jakým informace ke mně přicházejí. Právě od té doby jsem se spolehla na osud – či co to je – že ke mně vždy dospěje to, co má. Funguje to. Sřetězením nových a nových vzájemných odkazů, pátráním po zdrojích a inspiracích obsažených v tom, co právě čtu, se pravidelně dostávám k nejnovějším novinkám v mnoha oborech.

Tyto informační řetězce rozvíjím v několika oblastech a jednou z nich je, samozřejmě, právo. Někdy jdu po autorech, někdy po tématech. Avšak v každém případně je výsledek jeden: moje naprosté opojení brilantními úvahami, logickou stavbou právní teorie, vypořádávající se s praktickými problémy práva na úrovni, o které se mi i jenom před pár desítkami let, na příklad v době mých právnických studií, mohlo jen zdát. Nechci vypadat jako přehnaný optimista, ale když čtu ta pojednání, nabývám přesvědčení, že se konečně právní věda už dostala k řešení, jak má právo fungovat. Principy „prozařování“ právního řádu ústavními a lidsko-právními principy, vědomí komplexnosti systému práva coby organizátora lidské společnosti, způsob postupného posunu v názorech (a to i pomocí disentních stanovisek rozsudků a nálezů nejvyšších soudů) ve směru k logičtějšímu – a tím důstojnějšímu a spravedlivějšímu – uspořádávání společnosti, to jsou posuny v právní materii, kterých si nelze nepovšimnout. Právo rozpřahuje svou náruč a své ruce k vědám nejen stojícím okolo něj, ale hledá své vlastní souvislosti i s vědami přírodními, aby se s nimi propojilo v samo-organizující se celek. Je to úchvatná podívaná… Je to intelektuální slast.

Na druhé straně však stojí právní praxe. Její úpadek je evidentní a je tím strašlivější, čím víc vím, že skutečné právo, právní úvahy, právní filosofie, by jí mohla dodat takovou podporu, jaké se právní praxi ještě nikdy nemohlo dostat. Na takovouto pomoc však právní praxe rezignovala – alespoň u prvoinstančních a odvolacích soudů. Jejich rozhodnutí jsou tupě popisná způsobem, ze které prýští … intelektuální lhostejnost. Odmítnutí zaobírat se podstatou věci, a navíc odmítnutí být právní filosofii a právní teorii účinným „dodavatelem“ inspirativních úkolů, problémů, nad nimiž je možno se zamyslet a celou materii posunout dál. Vnitřní porozumění právu coby systému zcela právní praxi schází. Schází i snaha po vnitřním porozumění, po nalezení onoho řádu, nalezení souvislostí a spojitostí, které umožní vynést rozsudek vnitřně kompaktní, logický – a tudíž právo a zároveň i spravedlnost naplňující. Místo toho je soudy hledána formální opora v pozitivním právu podpořená jednoznačnou snahou s jednoznačným cílem: mít ten spis ze stolu…

Když zohledním pravidlo 80:20, těžko mohu souhlasit s tím, že platí i v právu. Právní věda je soudy ignorována dle mého názoru z více než 90%. Roztržka mezi těmito dvěma oblastmi práva, právní teorií či právní filosofií na straně jedné a aplikací práva na straně druhé, nabývá takových rozměrů, že začínám mít vnitřní pochybnosti o tom, zda vůbec má ještě smysl se teoreticko-právními otázkami zabývat. Zda by nebylo jednodušší nepředstírat propojení právní teorie a praxe, navrátit se k ordálům, případně účastníkům řízení rozdat zbraně. Vzpomínám si na jednu sci-fi povídku, ve které spor prohrál ten, komu jako prvnímu povolily nervy a jako první řekl protistraně „zabiju tě“. Ten – bez ohledu na nátlak, křivdy, vlastní obranu, evidentní procesní i faktickou slabost a jednoznačnou neschopnost takovou hrozbu splnit (často i evidentně oproti druhé straně, která takovou schopností disponovala) spor prohrál… Nebylo by jednodušší vyhlásit „ring volný“ než neustále klamně dodávat naději účastníkům řízení, že soudy soudí s vnitřním vhledem?

Nejvyšší soudy jsou již často tímto faktorem lhostejnosti infikovány taky, i když nutno přiznat k jejich chvále, že se snaží se držet. Když však dostávám odmítnutí dovolání z Nejvyššího soudu, odmítnutí ústavních stížnosti, jsem schopna přesně číst mezi řádky rozhodnutí, obsahujícího ze zcela převažující části text získaný postupem Ctrl+C – Ctrl+V,  tu únavu Nejvyššího a Ústavního soudu z neuvěřitelného náporu oné právní lhostejnosti a právně nekonzistentní tuposti, která se na ně zdola valí – a to, že tu kterou věc prostě „vypustili“, protože už nemají sil. Tupost, neznalost, lhostejnost, lenost prýštící ze statisíců prvoinstančních i odvolacích rozsudků se na ně zezdola valí jako moréna či lavina, která bere vše… Možná si budete říkat, že generalizuji, ale ubezpečuji, že nikoliv. Před několika lety – ani nevím kolika, jsem přestala počítat svou osobní účast na soudních jednáních. Když jsem dospěla k číslu 4.000 řekla jsem si, že to už nemá cenu. Přitom soudů, které jsem osobně v republice alespoň jednou nenavštívila, je také pomálu. Napadá mne Jeseník, Pelhřimov, Blansko a Rychnov nad Kněžnou. Takže nedostatkem zkušeností a příliš malým vzorkem to taky nebude. Vzpomínám na rozsudky prvo- i druhoinstančních soudů (a je jedno, o čem rozhodovaly: trest, občan, správní soudnictví, rodinné záležitosti) které měly přesah, v odborné právnické literatuře již zcela běžný. Na rozsudky, které rozhodně nesvědčily vždy o mém vítězství, ale kde jsem se musela před argumentací soudu v úctě sklonit. Po pětadvaceti letech advokátní praxe je mohu spočítat… inu, dejme tomu na prstech obou rukou. Strašný výsledek.

Marně se snažím najít důvody tohoto zcela neutěšeného stavu. Je to výběrem soudců? Dlouhá leta byl (a myslím, že i nyní je) značně neprůhledný, protože o tom, kdo bude soudcem, fakticky rozhodovali v ČR dva psychologové, kteří se ze svých závěrů „doporučuji“ či „nedoporučuji“ nemuseli nikdy zodpovídat, a dokonce je nemuseli ani zdůvodňovat. Přitom nebyla ani definována, natož zodpovězena otázka, jaký má soudce vlastně být – nebyla tedy ani položena otázka, kterou denně zodpovídá každý personalista hledající pro svého klienta zaměstnance od pozice popeláře po generálního ředitele koncernu.

Stejně tak není důvodem množství soudních sporů. To je totiž důsledek oné neschopnosti právního systému jako celku řešit své vlastní problémy, nikoliv příčina.

Rozpor právní teorie, onoho údajně neužitečného „hloubání“ a její aplikované praxe je tak velký, že můžeme, dle mého názoru, přemýšlet o úplném krachu práva jako systému, organizujícího společnost. Pro rozpor slov a činů, teorie a její aplikace, můžeme mluvit o konci jednoho oboru, který lidstvo provázel nějakých dva a půl tisíce let. Jaká bude budoucnost, netuším. Vím však, že celý právní řád již dosáhl onoho mezního bodu, kdy náklady na jeho udržování přesahují zisk, který systém samotný produkuje. Jednou se to zlomí. Jemné praskání toho zlomu již slyším pod povrchem…

Klára A. Samková

klara.samkova@lawyers.cz

Posted in Nezařazené

H system

Ke kauze H-System se už vyjádřil kde kdo tak já bych prosím pěkně taky…. a to tentokrát absolutně nepopulárně/nepopuliticky.

1) První na vině je odfláknuté právní zastupování, které mělo již před těmi drahnými léty směřovat nejen k trestnímu stíhání, ale především k vymáhání pohledávek občanskoprávní cestou… Spoléhat na to, že to policie vyšetří, správně tedy odedře, fakt ale fakt nefunguje… Naopak to funguje tak, že vyhraný občanskoprávní spor, převázanou růžovou mašličkou a dodaný na PČR je jedna z mála věcí, která naši slavnou PČR přinutí k akci, neb prostor k úhybným manévrům se tak limitně blíží nule. Pak už stačí jen napsat trestní oznámení tak, aby bylo možno je rovnou „překlopit“ do obvinění a nezapomenout je poslat e-mailem ve formátu .doc, aby to ti chudáci nemuseli přepisovat.

2) Adhezní řízení je trestní řízení, v jehož rámci se rozhoduje i o náhradě škody. Neny penys – neny laska. Není trestní stíhání – není adhezní řízení s náhradou škody. Takže druhý evidentní viník je Václav Klaus st. a jeho amnestie. Sorryjako, ale měl by poškozeným zaplatit především on…

3) Pokud jsem vyčetla z médií obsah rozsudku Nejvyššího soudu, tak podle mého názoru nemohli rozhodnout jinak – pokud měli rozhodnout poprávu.. Mám z toho takový dojem, že soudy nižších instancí často rozhodují sice“lidsky“, leč, bohužel, v rozporu s platným právem, a to nikoliv v rozporu s výkladem práva, ale s jeho paragrafovým zněním… Což prostě fakt, ale fakt nejde…

TOŽ – a teď mě mlaťte…

JEŠTĚ DODATEK:
1) Považuji za naprosto nehorázné, jakým způsobem znevážil předseda Nejvyššího soudu svoje vlastní soudce a jejich nezávislost. Podle mého názoru by měl na základě tohoto svého jednání a „politického řešení“ rozsudku svého (!!!) soudu na svou funkci okamžitě rezignovat. Je zvláštní (nebo jsem to alespoň nezaregistrovala), že se nikdo nyní za soudce Nejvyššího soudu nebere a neohrazuje se proti skutečně bezprecedentnímu zásahu politiků do nezávislosti soudů.
2) Je mi skutečně na nic z jedné zcela opominuté skutečnosti: tím, že si členové „Družstva Svatopluk“ osobují výjimečné postavení v rámci konkurzního řízení, vlastně spoluokrádají své spolu-nešťastníky, kteří v H-Systemu rovněž uvízli nemalými částkami a svým jednáním prohlubují jejich ztrátu. Chovají se tedy uzurpátorsky, nečestně, nemorálně a v podstatě vydírají veřejnost – a to na úkor ostatních spoluvěřitelů. Z toho mi tedy je doopravdy blivno.

Posted in Nezařazené

4. přikázání

Jako právníka mne vždy zajímaly právní kodexy, včetně těch nejstarších. Proč je vlastně lidé vymýšleli? Co je v dávných dobách vedlo k tomu, aby je vytesali do kamene a nutili všechny ostatní, aby se jimi řídili? Odpověď dle mého názoru neleží v oblasti právní vědy, ba ani věd společenských, ale tam, kde bychom ji na první pohled hledali nejméně, totiž v evoluční biologii. Vše, co se na zemi vyvinulo, se totiž vyvinulo na základě evoluce. Úspěch tohoto nástroje přírody je posuzován pouze jediným parametrem: totiž zvýšením schopnosti přežití toho kterého druhu, na kterém evoluce „pracuje“. Co ke zvýšení šance na přežití neposlouží, tak odumře, vymře, ztratí se jako nepotřebné.

V určité fázi vývoje společnosti se lidé jako druh dostali do situace, kdy si jedinci začali jeden druhému překážet. Lidé se začali ohrožovat navzájem – nikdy nebylo jisté, kdo koho zabije, podvede, okrade. Jedinci museli proto začít vynakládat obrovskou energii, aby se proti újmám, které jim hrozily od příslušníků vlastního druhu, zabezpečili a ochránili se před nimi. Tím ovšem docházelo k obrovským ztrátám energie, a to energie úplně marně vynaložené. Na jejím základě nevznikla žádná přidaná hodnota, ale za cenu obrovského nasazení se udržel jen stávající stav. To bylo extrémně nevýhodné jak pro každého jedince, tak i pro společnost, která nemohla vzkvétat. Ustavením a vynucováním prvních zákonů došlo k tomu, čemu ekonomové říkají „úspory z rozsahu“. Tím, že se jedinci nemuseli starat o svou bezpečnost a byla dána základní organizace společnosti, která byla společností (v té době ještě nikoliv státem, ale na příklad i kmenovým společenstvím) vynucována, mohli svoji energii věnovat činnosti, na jejímž konci byly skutečné výsledky, zejména ekonomické. Pakliže bylo jasné, že krást nemožno, mělo to mimořádně pozitivní dopad na ekonomiku. Ta se mohla rozvíjet, z čehož opět mohli jedinci profitovat. Pochopitelně, jak bohatli jednotlivci, bohatla i společnost, která mohla poskytovat účinnější, rychlejší a efektivnější ochranu. Tak docházelo k pozitivní zpětné vazbě, která celý tento proces, totiž bohatnutí společnosti a zároveň nárůst složitosti organizace společnosti, přinášející novou lepší a účinnější ochranu a pomoc jednotlivci v jeho každodenním životě, znovu a znovu rozvíjela. Výsledky rostly exponenciálně, až jsme se dostali tam, kde jsme dneska. Bohužel se ovšem v mezidobí pozapomnělo, co je skutečným důvodem existence právního řádu – totiž ulehčovat lidem i celé společnosti život.

Abychom si tento původní účel práva připomenuli, vraťme se k začátkům a k prvním zákonům. Na čelném místě stojí, pochopitelně, Desatero. Deset přikázání, které Mojžíš přinesl z hory Sinaj, mu bylo údajně svěřeno samotným Bohem jako návod a směrnice ke způsobu života. Desatero je považováno za „etické minimum“ a křesťané mu připisují univerzální platnost, tedy, že jeho dodržování je povinností všech lidí, nejen židů a křesťanů. Z tohoto pojetí ovšem vzniká základní konflikt mezi křesťany a židy na straně jedné a muslimy na straně druhé, protože muslimové žádnou takovou povinnost, jako je respektování Desatera vůči nemuslimům, vůbec neuznávají.

Avšak zpět k Desateru. To bylo původně vytesáno do dvou desek, přičemž ta druhá „deska“ vymezuje základní lidské vztahy. Ráda bych se zastavila u toho přikázání, které židé a pravoslavná církev uvádějí jako páté, katolické a protestantské církve pak jako přikázání čtvrté. Držme se katechetické formule, formulované svatým Augustinem, která je v našich končinách nejznámější a která zní:

„Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.“

Pro právníka je toto ustanovení obzvláště zajímavé. Proč? K pochopení té zvláštnosti zavzpomínejme klasické definice právní normy dle právní teorie. Právní norma se skládá ze tří částí: hypotézy, disposice a sankce. Hypotéza bývá často „zamlčená“, protože popisuje okolnosti, za kterých má být norma použitá, a ty okolnosti se často rozumí „samy sebou“. Disposice je onen příkaz či zákaz, tedy popis toho, co se má či nemá dělat. Sankce pak obsahuje popis trestu, co se stane, když se člověk nebude chovat tak, jak mu „disposice“ přikazuje.

Pojďme si to čtvrté přikázání teď rozvinout podle těchto teoreticko-právních pravidel, pojďme hlediska právní teorie doplnit to co je „zamlčeno“ a rozšifrovat to, co jako součást právní normy na první pohled možná nevypadá.

Hypotéza: „Tato norma platí v případě, že jsi člověkem, členem společnosti a narodil jsi se v rodině. (A kdo se nenarodil, že…) Toto pravidlo musíš aplikovat vůči svým rodičům a obecně všem předkům.“

Disposice: „Své rodiče musíš ctít.“

Sankce: „Jestliže je ctít nebudeš, povede se ti špatně (na zemi, tedy po celý tvůj život).“

Čtvrté přikázání je jediným přikázáním Desatera, které v sobě obsahuje sankci, která ještě navíc má v sobě něco, co my, právníci, nazýváme „důvodovou zprávou“. Důvodová zpráva je něco, co v dnešní době musí každý, kdo předkládá zákon do Parlamentu – tedy vláda nebo poslanci, kteří mají též zákonodárnou iniciativu – předložit společně se zákonem. V důvodové zprávě musí být popsáno, proč se vůbec zákon předkládá, co je jeho účelem a čeho má být přijetím toho kterého zákona dosaženo, případně jak toho má být dosaženo a kolik to bude stát.

Žádné jiné ustanovení z Desatera neobsahuje ani sankci, tím méně pak nějakou „důvodovou zprávu“. Proč tuto strohost prolamuje pouze čtvrté přikázání? Zjevně proto, že má mimořádný význam. A proč? Protože je o… organizaci společnosti. Posloupnost rodičů a dětí je přirozená, biologicky daná a s ohledem na tok času jednoznačně určená. Je základním organizačním prvkem společnosti. Čtvrté přikázání tedy vymezuje základní vztah mezi generacemi tak, aby společnost mohla fungovat. Všimněme si dvou aspektů:

První pozoruhodností je, že čtvrté – a ani žádné jiné – přikázání nevymezuje vztah rodičů k potomkům. Tento vztah evidentně nebylo potřeba upravovat. Zřejmě i Mojžíš (a velký Jahve) tušili to, co moderní psychologie ví velmi dobře, totiž, že zplození potomků a zajištění jejich přežití je úhelným příkazem evoluce, tedy úhelným příkazem geneticky daným všem rodičům. Výjimky jsou řídké a vždy, celoplanetárně a ve všech lidských civilizacích jsou považovány za psychopatologické či sociopatické, často je porušení péče o potomky sankcionováno trestním právem. Ochrana potomků je chování, které je biologicky vtisknuto do naší podstaty, a tento vztah není nutno upravovat právem. Opačným směrem to je ale diskutabilní… Z pouhé existence čtvrtého přikázání můžeme totiž dovodit, že vztah potomků k rodičům byl problém již za Mojžíše – kdyby nebyl, nebylo by jej nutno upravovat. Dětičky tedy měly a mají tendenci své rodiče nectít, což ovšem přináší katastrofální důsledky. Tak katastrofální, že bylo již před třemi tisíci lety nutno upozornit na sankci, která bude následovat při nedodržování této normy, a zároveň ještě navíc Jahve považoval za nutné trest zdůvodnit. Desatero uvádí, že důvodem, proč mají děti své rodiče ctít, je, aby se jim „dobře žilo na zemi“. Z čehož vyplývá, že když děti nebudou své rodiče ctít, tak jim „dobře na zemi“ nebude. Bude jim na zemi špatně. Čímž ohrozí pokračování svého vlastního rodu, rodu svých rodičů a svých předků. A to je špatné – to je proti zákonům nejen Božím, ale především proti zákonům evoluce, se kterými evidentně pracuje i Bůh. Tedy znovu: jestliže děti nectí své rodiče, pak ohrožují svou vlastní existenci, existenci svých dětí a tím existenci a organizaci celé společnosti. Hrozí tedy všeobecný rozval, a to i rozval dalších ustanovení, daných Desaterem. Jinými slovy, celé lidské společenství to může zabalit.

Druhým zásadním aspektem čtvrtého přikázání je slovo „ctít“. Povšimněte si prosím, že ani Desatero nevyžaduje, aby děti své rodiče milovali. Evidentně i v dobách Mojžíšových byli rodiče, kteří se chovali ke svým dětem tak, že by nebylo bývalo spravedlivé, aby Bůh od dětí vyžadoval, aby své rodiče milovali. Co to ale znamená rodiče „ctít“? Podle výkladových slovníků jazyka českého se slovo „ctít“ znamená toto:

  1. mít v úctě, ve vážnosti
  2. někoho hostit (uctít jídlem a pitím)
  3. prokázat někomu čest
  4. zachovávat (pravidla, zvyky)

Všem těmto výkladům je společné jedno: určitá míra podřízenosti, kterou prokazuje ten, kdo „ctí“ vůči tomu kdo je ctěn. Domnívám se však, že ve významu, ve kterém bylo slovo „ctít“ použito v Desateru, je ale ještě něco navíc. Je to určitá míra vlastní odevzdanosti a pochopení rodičů ve smyslu, který je vlastní židovskému výkladu Desatera a ke kterému došel také Bert Hellinger, tvůrce rodinných konstelací.

Podle židovského výkladu se přikázání o povinnosti ctít rodiče přiřazuje k té části Desatera, která upravuje vztah lidí k Bohu – na rozdíl od druhé části Desatera, která reguluje vztahy mezi lidmi navzájem. Podle židovské tradice je vztah dětí a rodičů totiž považován za náboženskou záležitost, protože Bůh je jako univerzální dárce života při plození dětí třetím vždy přítomným partnerem.

K podobnému závěru dochází i Bert Hellinger, mimo jiné dlouholetý vedoucí katolické misijní školy v jižní Africe. Podle něj lidská bytost nepochází z rodičů, ale přichází na zem prostřednictvím rodičů. Pohled potomků po časové ose zpět, až k tajemnému prapůvodu bytí, považuje Hellinger za religiózní akt, kterým akceptují hloubku prapůvodu věcí. Za akt přijetí života, kterým se potomci dostávají do souladu se svým původem. Je skutečností, že zdánlivě nekonečným řetězem předků – řetězem nikdy nepřerušeným, řetězem starším, než je uspořádání světadílů, řetězem starším, než jsou všechny geologické útvary na naší planetě – se dostáváme až k úsvitu času, kdy se u podmořských sopek způsobem, který dosud nejsme schopni zcela pochopit, natož zopakovat, replikovaly jisté organické molekuly, aby začaly svůj vývoj vedoucí v posledku až k naší dnešní podobě. Uznání předků, uznání rodičů, je uznáním  a přijetím tohoto řetězce života, je uznáním sounáležitosti s Vesmírem. Tím, že potomci své předky ctí, se jim od předků dostává „uznání“ jako jejich pokračovatelů a následovatelů. Dostane se jim toho, co je ve všech kulturách na zemi pojmenováno jako „otcovské požehnání“. (Feministky, nečilte se, pod slovem otcovské je pochopitelně míněno požehnání předků bez ohledu na takovou nepodstatnost jako je pohlaví.) Nejde jen o požehnání od rodičů – ale o požehnání od jejich rodičů a jejich rodičů a jejich rodičů… až k oněm záhadným již zmíněným pramolekulám ve vroucích vodách praoceánu. Můžeme říci, že propojením přítomnosti a minulosti dostanou potomci právo být následovníky.

Povšimněte si, prosím, velmi zásadního jevu. Stejně jako se ve 4. přikázání nehovoří o tom, že děti mají své rodiče milovat, nehovoří se ani nic o tom, jací ti rodiče mají být. Na tom totiž vůbec nezáleží. I kdyby to byli šílenci, vrazi, prostitutky, drogoví dealeři, jsou to vždy dárci života. To, že potomci mají své předky ctít, není postaveno na zásluhách předků, ale pouze na jejich prostém bytí. Je to postup, který v obráceném gardu známe opět velmi dobře z moderní psychologie, která jako úhelnou rodičovskou hodnotu staví schopnost bezpodmínečného přijetí dítěte. Bez ohledu na jeho povahu, zdravotní stav, vzhled, charakter – moderní vývojová psychologie nekompromisně trvá na tom, že děti mají být svými rodiči bezpodmínečně přijímány a milovány. A co rodiče? Pro ty to neplatí? V očích dnešní mladé generace nikoliv. Odepřít rodičům úctu je dnes velmi módní a také velmi jednoduché. Neúspěchy rodičů totiž leží před potomky jako na dlani. Krachy manželství a jiných rodinných vztahů, neúspěchy v práci a bankroty v podnikání. Exekuce, zanedbání vlastního zdraví, nezvládnutí osobních problémů a nedostatečné finanční zabezpečení. Nudný fádní život, zaplněný jen každodenními starostmi. Jak snadné je kritizovat a úctu odepřít! Potomci si přitom neuvědomují, že umožnění této jejich bezbřehé kritiky je dáno pouze jedním jediným aspektem: totiž plynutím času. Rodiče a prarodiče je totiž možno kritizovat proto, že mají náskok v odžitých letech. Jejich prohry jsou již povětšinou dokonány. A děti? Ty mají ještě život před sebou a nikdo neví, zda za dvacet či třicet let na tom nebudou stejně jako jejich rodiče a prarodiče. Právě tato nesouměřitelnost hodnocení výsledků života jednotlivých generací je důvodem, proč čtvrté přikázání není postaveno na hodnocení rodičů – hodnocení se totiž vždy vztahuje ke srovnávací hodnotě: a zde ještě není srovnávat co…

Pokud shrneme poselství, které nám čtvrté přikázání odhaluje a vztáhneme je k dnešku, vyvstane problém současné generace – a také současné úpravy rodinného práva (a to naprosto nejen českého, troufnu si říci, že tento negativní trend se prosazuje napříč všemi právními řády všech zemí, bohužel však mimo zemí muslimských, kde je „moc otcovská“ ve své mocensko-násilnické starověko-středověké formě stále zachovávána) v plné nahotě. Potomci své rodiče nectí – potomci je hodnotí. Celý soudní systém, vypolstrovaný psychologickými znaleckými posudky, jim v tom napomáhá. Jaký jsi rodič, rodiči? Jaké jsou tvé „výchovné schopnosti“? Celá právní úprava rodinného práva – a to opět celosvětově – jde proti tradici, vyzkoušené tisíciletími a zformulované právě ve 4. přikázání. Jaké budou důsledky, které z toho poplynou? Bůh ve své nekonečné milosti nám to v odůvodnění zde rozebíraného přikázání již sdělil: našim potomkům se nebude dobře žít na zemi. Organizace naší společnosti se neodvratně rozpadá s tím, jak se rozpadá ochota potomků navázat svou úctou na dědictví svých předků a vyprosit si požehnání. Co s tím? Jestliže potomci nejsou schopni a ochotni změnit svoje chování ke svým předkům, nezbývá dosud alespoň částečně svéprávným a při rozumu dosud jsoucím předkům, aby se pokusili změnit současný legislativní rámec úpravy rodinného práva, který tento úplný rozklad rodiny dovoluje.

Čímž jsem se na straně čtyři tohoto svého traktátu konečně dostala k tomu, proč tento článek píši. Jestliže nezměníme evidentně protievoluční a proti Božím přikázáním jdoucí systém rodinného práva, který se v současné době praktikuje, kopeme sami sobě i svým potomkům hrob. Jde jen o to, kudy se do toho pustit. Možná, že bychom mohli začít od začátku, tedy od jedničky:

„V jednoho Boha věřit budeš. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.“

Pokud snad někdo netuší, jak toto první ustanovení s tématem vztahu předků a potomků souvisí, nezbývá mi než mu dát následující návod: Ať o prvním přikázání začne přemýšlet tak, jak jsem rozebrala přikázání čtvrté. Začněme: jestliže první přikázání říká, že máme věřit v jednoho Boha, a nikoliv v jiné další, je tento příkaz mezi přikázání zařazen proto, že asi jiné bohy ctíme. Rozhlédněte se kolem, podívejte se, kteří to jsou – a dál už to jistě zvládnete sami…

P.S. Inspirací pro sepsání této úvahy mi byla drobná knížečka Dennise Pragera: „Desatero přikázání“. Při mé poslední návštěvě Arcibiskupského paláce mi ji věnoval primas český, kardinál Duka. „Napsal ji Žid, ale Desatero platí pro nás všechny,“ řekl mi, když mi ji dával. Jeho Eminence měla pravdu. Platí pro všechny – dokonce i pro muslimy. I když ti to zatím, chudáci, vůbec netuší.

Klára A. Samková

klara.samkova@lawyers.cz

 

 

Posted in Nezařazené

Životopis Kláry Samkové

JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.

nar. 23. 3. 1963 v Brně

www.lawyers.cz

eml.: klara.samkova@lawyers.cz

facebook: klára samková
osobní stránky: www.zrcadleni.cz
tel. do kanceláře: 224 211 816
adresa: 120 00 Praha 2, Španělská 742/6

1. Profesní životopis

1.1. současná pozice:

Majitelka a vedoucí advokátní kanceláře Klára Samková, v současné době zaměstnávající devět právniček

Specializace:

a) občanské právo, se zvláštním důrazem na problematiku nemovitostí a nájemní právo

b) problematika SVJ (společenství vlastníků jednotek)

c) rodinné právo, se zvláštním důrazem na obhajobu práva rozvedených rodičů na plnohodnotném podílení se na výchově dětí, které nemají svěřeny do své péče.

d) poradenství v osobních situacích se zvláštním důrazem na řešení vztahů, a to se znalostmi na průniku oborů práva a psychologie; koučing v těžkých osobních situacích souvisejících se změnou právního/životního postavení.

e) agenda správního práva a správního řízení

f) obhajoba některých pachatelů trestných činů, kde dochází dle názoru advokátky k nepřípustné umělé kriminalizaci – zejména v oblasti hospodářské kriminality a též u těch trestných činů, které vyvolávají možnost subjektivního hodnocení (držení omamných látek pro vlastní potřebu, tr. činy pomluvy, poškozování cizích práv, křivého svědectví apod.) Dále zejména komplikované případy související s rodinným právem, vypořádáním SJM a nenásilnými trestnými činy.

g) ke všem oblastem práva systematický přístup z hlediska dodržování Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a Ústavy ČR, zejména Listiny základních práv a svobod

1.2. průběh zaměstnání:

2006 – 2007 odborná asistentka na Katedře humanitních studií Vysoké školy báňské, Ostrava, výuka základů práva, 0,33 úvazku

1994 – dosud advokátka

1990–1993 komerční právnička – Členství v komoře komerčních právníků

1992 – 3/1993. Ústav mezinárodních vztahů Ministerstva zahraničních věcí

1990 – 1992    poslankyně Federálního shromáždění, členka Ústavně právního výboru, místopředsedkyně Komise FS pro lidská práva. Zvolena v rámci Občanského fóra za Romskou občanskou iniciativu, (organizována v poslaneckém klubu ODS)

1989 – 1990 poskytování soukromých právních služeb mimo advokátní komoru na základě nařízení vlády ČSR č. 1/1988 Sb. o prodeji zboží a poskytování jiných služeb občany na základě povolení národního výboru.

1988 – 1989 právnička Správního oddělení Bytového odboru Národního výboru hl. m. Prahy.

1987–1988 právnička odboru vnitřních věcí (správního odboru) ONV Praha 1, vyřizování přestupkové agendy

1.3. další pracovní zkušenosti v oblasti práva:

2018 Členka Unie rodinných advokátů

2016. právní konzultace k produkci filmu „Tenkrát v ráji“(scénář Josef Urban).

2008 členka pracovní skupiny Ministerstva spravedlnosti ČR pro přípravu rekodifikace Zákona o soudních znalcích a tlumočnících.

2007 – 2008 členka pracovní skupiny Ministerstva spravedlnosti ČR pro přípravu nové kodifikace Občanského zákoníku.

2006 – 2009 právní konzultantka Občanského sdružení Europlatform – spolupráce v otázkách slaďování českých právních norem s právem Evropské Unie.

2000 – 2005 právní konzultantka a spolupracovnice Euro-Czech Forum, Občanského sdružení sdružujícího Britskou obchodní komoru v České republice, Česko-německou obchodní a průmyslovou komoru, Francouzsko-českou obchodní komoru a Nizozemsko-české obchodní sdružení.

2001 – 2004 členka pracovní skupiny pro přípravu legislativních změn týkajících se Obchodního rejstříku.

1994 – 1999 Vedoucí projektů právní pomoci sociálně vyloučeným členům romských komunit – kliniky právní pomoci Občanského sdružení Dženo.

1997–1999 členka Rozkladové komise Ministerstva vnitra pro azylové řízení, zastupující Českou advokátní komoru.

1996–1998 členka Komise ČAK pro advokátní tarif.

1.4. zahraniční stáže, konference a studijní pobyty:

2015 účast na konferenci pořádané Evropským parlamentem a kurdskou národní reprezentací na téma „Rekonstrukce Kobane“ v EP, Brusel.

2006 – dosud každoroční účast na konferencích týkajících se teorie práva, pořádaných Ústavom štátu a práva Slovenské akademie vied.

2000 čtyřměsíční studijní pobyt na College of Law of England and Wales v Londýně, na pozvání British Council.

1993 – 1998 Účast na řadě mezinárodních konferencí s právní problematikou, zaměřenou především na oblast lidských práv; v rámci spolupráce zejména s Minority Rights Group London, ženskými organizacemi okolo britské poslankyně Lesley Abdela – London, Salzbuckým americkým seminářem v Salcburku – Rakousko, Project on Ethnic relations v Princetonu – USA, Ekumenickou radou církví se sídlem ve Švýcarsku, Institutem of Federalism ve Fribourgu – Švýcarsko, Human Rights Caucus Kongresu USA, Radou Evropy – Štrasburk, European Roma Rights Centre v Budapešti, Instutite of Mediterranean Studies Athény – Řecko; a to v Paříži, Londýně, na Trinidadu, v Athénách, v Budapešti, Salcburku, Štrasburku, Belfastu, New Yorku a Washingtonu D.C.

1993 na pozvání demokratického kongresmana Toma Lantose účast na veřejném slyšení o postavení Romů ve střední a východní Evropě před Společnou komisí pro lidská práva Kongresu a Senátu USA.

1992 čtyřměsíční studijní pobyt v Kongresu USA v kanceláři republikánského kongresmana Christophera Coxe a v Americké asociaci právníků – na pozvání National Forum Foundation/ Freedom House

1991 Třítýdenní studijní pobyt na Institute of Federalism, University ve Fribourgu – Švýcarsko

1991 Tříměsíční studijní pobyt v Kanadě na pozvání Kanadské asociace právníků v Kanadském Parlamentu a v Kanadské komisi pro lidská práva v Ottawě

1.5. vzdělání a kvalifikace:

1977 – 1981 gymnázium Brno, Lerchova

1981 Přírodovědecká fakulta UJEP Brno

1982 – 1983 Právnická fakulta UJEP v Brně

1983 – 1986 Právnická fakulta University Karlovy v Praze

1986 doktorát z dějin státu a práva a teorie práva, PF UK Praha; téma diplomové práce: „Přechod od demokratické k nacistické vládě v Německu v r. 1933“.

2008 ukončení doktorandských studií na Katedře teorie práva PF MU Brno; disertační práce na téma: „Ochrana lidských práv se zřetelem na jejich původ“ (Ph.D.)

2015 absolvování mediátorského výcviku

1.6. výběr z odborných publikací:

A)    na serveru www.epravo.cz: asi 25 článků zejména z oblasti občanského a ústavního práva, publikovaných v letech 2005 – 2008, z toho s teoretickými přesahy:

a)      Platnost smlouvy uzavřené v cizím jazyce. E-PRAVO.CZ, 2007, 47148s. 44148-44149. ISSN 1213-189X. 2007.

b)      Případ Saliba vs Malta. E-PRAVO.CZ, 2007, 47520s. 47520-47522. ISSN 1213-189X. 2007.

c)      Zařizovací předměty. E-PRAVO.CZ, 2007, 47412s. 47412-47413. ISSN 1213-189X. 2007.

B)    Magazín e-právo:

a)      Teoretické problémy a historické vnímání práva  vlastnit majetek v zrcadle 20. století. epravo.cz magazine, Praha: epravo.cz  a.s., 2007, č. 4, od s. 92 – 93, 2 s. ISSN 1802-1492. 2007.

C)    Bulletin advokacie:

a)      Zpráva ze Štrasburku, Bulletin advokacie,

b)      O advokátech a jiných lidech. : Bulletin advokacie, 2007, č. 6, od s. 8-10, 3 s. ISSN 1210-6348. 2007.

D)    Soudce (vyd.  Soudcovské unie

a)      O advokátech a jiných lidech, (paralelně s Bulletinem advokacie v č. 6/2006) ISSN: 1210-6348

b)      Když soudci tančí,

c)      Soudní znalci duší

d)     Off shore společnosti (z pohledu rodinného práva)

E)     Sborníky z konferencí a tematické sborníky

a)      Justice vrací úder. In: „Privatizácia verejnej moci“ Bratislava (SR): Ústav štátu a práva SAV, 2009. od s. 55-72, 17 s. ISBN 978-80-8095-024-8.

b)      Právo a jeho biologické kořeny. In Čo je to právo? Bratislava (SR): Ústav práva SAV, 2008

c)      Position of the Legal profession in the Czech Judicia Systém, in: Belarus´s journey to Europe – law, the ekonomy and politics in the kontext of the process of European integration, Europlatform 2006, str. 30 – 36

d)     Reforma justice nebo reforma soudců? In: Potřebuje české soudnictví reformu? Centrum pro Ekonomiku a Politiku (CEP) č. 34/2004, str. 69 – 75

e)      Commercial justice. In: Agenda 2003, Euro Czech Forum 2003, ISBN 80-239-0045-5

F)     Samostatné články v různých médiích a samostatné publikace

a)      Balada o pařezu. Příspěvek do sborníku na počest JUDr. E. Wagnerové, 2009,

b)      Na romské téma. In: Veřejná správa 2008, č. 12, příloha

c)      Pojem „hlušina“ a jeho právní postavení. In: Minerální suroviny, Brno: Těžební unie Brno, 2007, č. 3, od s. 22-23, 2 s. ISSN 1212-7248. 2007.

d)     Právo na právo a efektivní justice. Občanské sdružení Europlatform, Právní řada, č. 1, Praha 2007. 33 s. ISBN 987-80-254-1409-5 (česká a angl. verze)

1.7.  další literární působení:

2011 – dosud komentátor Parlamentních listů

2009 – 2010 občasný právní konzultant článků a komentátor časopisu Profit

2004 – 2005 spolupracovnice přílohy „Firma“ novin „Právo“ – řada článků z oblasti právní problematiky, zejména v oblasti podnikání.

1998 – 2001 spolupracovnice české edice časopisu Cosmopolitan, vedoucí právní rubriky; od roku 2015 opět občasný přispěvatel

1.8. členství v odborných organizacích:

2018 – dosud   členka Unie rodinných advokátů

2004 – dosud členka České asociace právniček

1994 – dosud členka České advokátní komory

1990 – 1993 členka Komory komerčních právníků

1.9. dosavadní praxe a úspěchy v řízení před Evropských soudem pro lidská práva ve Štrasburku

            V průběhu své praxe podala Klára A.  Samková k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku tyto stížnosti, které skončily úspěchem jejích klientů

Otcové

Datum

Výsledek stížnost

č. stížnosti

Voleský Evžen

29. 6. 2004

rozhodnuto – porušení čl. 6 odst. 1 (první „otcovský“ případ)

9741/02

Pedovič Nenad

 6. 12. 2005

rozhodnuto  –  porušení čl. 6 odst. 1, veřejné slyšení před Soudem

27145/03

Dostál Jaroslav

21. 2. 2006

rozhodnuto – porušení čl. 6 odst. 1

26739/04

Maršálek Vladimír

 4.  4. 2006

rozhodnuto – porušení čl. 6 odst. 1, čl. 13,

8153/04

Kříž Václav

 9.  1. 2007

rozhodnuto – porušení  čl. 6 odst. 1, čl. 8;

26634/03

Mézl Oldřich

 9.  1. 2007

rozhodnuto – porušení  čl. 6 odst. 1, čl. 8

27726/03

Patera Luboš

26. 4. 2007

rozhodnuto – porušení čl. 6 odst. 1

25326/03

Ostatní

Datum

Výsledek stížnosti

Červeňákovi

1.6.2003

uzavřen smír

40226/98

Marek Pavel

18.10.2005

uznána za přijatelnou čl. 6 odst. 1 s čl. 13,

čl. 8, přiznáno přednostní projednání, posléze vráceno k vnitrostátním opravným prostředkům

41679/04

Škodáková

21.12.2004

rozhodnuto – porušení čl. 6 odst. 1

71551/01

Tariq

18.4.2006

rozhodnuto – porušení čl. 5 odst. 3,

čl. 6 odst. 1

75455/01

1.10.dosavadní praxe a úspěchy v řízení před Ústavním soudem

            cca 20 vyhraných stížností před Ústavním soudem ČR

1.11. k další praxi

            Pravidelné zastupování klientů před obecnými soudy v České republice, do roku asi 2015 osobní účast na cca 4000 soudních jednáních. (pak přestala počítat).

1.12.        další relevantní skutečnosti:

2003 nominována prezidentem republiky na funkci soudce Ústavního soudu ČR, kandidatura neschválena Senátem.

negativní lustrační osvědčení

prohlašuje místopřísežně, že nikdy nebyla členkou ani kandidátkou KSČ

jazykové znalosti: angličtina slovem i písmem na výborné úrovni

němčina na konverzační úrovni

ruština na konverzační úrovni

slovenština na úrovni rodného jazyka

2.OSOBNÍ ŽIVOTOPIS

2.1. členství v zájmových organizacích:

2017 – dosud členka Českého svazu chovatelů drobného zvířectva (chov králíka)

2016 – dosud zakládající členka ženského spolku Éra žen, z.s. (www.erazen.cz)

2016 – dosud členka Svazu dobrovolných záchranářů Otrokovice (http://sdzo.cz/)

2015 – 2016 Členka vedení – Akční rady spolku „Blok proti islámu“

2015 – dosud členka spolku Business and Professional women (https://bpwcr.cz), pravidelná mentorka na Equal Pay Day, organizovaný každoročně tímto spolkem pro cca 2000 účastnic.

2014 – kandidatura do Evropského parlamentu za Úsvit Tomia Okamury

2010 – 2014 členka TOP09 a zastupitelka za TOP09, MČ Praha 2

2011 – dosud členka Czech Women Law Association, (http://www.ewla.cz/cs)

2009 – 2011 členka správní rady Občanského sdružení majitelů domů, bytů a dalších nemovitostí. (viz: www.osmd.cz)

2006 – dosud místopředsedkyně Spolku „Škola dětem“, aktivně působící při založení a provozování soukromé základní školy pro nadané děti „Cesta k úspěchu“. (viz: www.skoladetem.cz)

2006 – dosud poté, co přijala křest a ke svému dosavadnímu jménu přidala druhé křestní jméno Alžběta, je členka starokatolické církve. (viz www.starokatolici.cz )

2003 – 2010 členka Lions klubu Praha – Orel, v rámci lionského celosvětového hnutí

2001 – dosud stálá spolupracovnice občanského sdružení „Spravedlnost dětem – sdružení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů“ (viz www.iustin.cz ), obhajující především práva otců na styk s dětmi po rozvodu či rozpadu partnerství.

1993 – 1998 řadová členka Občanské demokratické strany

1990–1993 zakládající členka Romské občanské iniciativy

2.2. populární publikace:

2016 To by se advokátovi stát nemělo, Klára A. Samková,

Praha 2016 (2017 anglicky)

2016 předmluva ke knize „Martin Konvička“ – autoři Eva Hrindová, Miroslav Adamec, vydalo Naštvané matky, z.s. 2016

2016 Proč islám nesmí do Česka, nakladatelství Bondy,

Praha 2016

2016 111 vtipů o advokátech, Klára A. Samková, Praha

2014 Po Evropě s maminkou – cestopisné črty, Blinkr,

Praha 2014

2013 Píšu, takže žiju – žiju, takže píšu (výběr z blogů uveřejňovaných na Aktualne.cz), Blinkr, Praha 2013

2012 Zbavte mě toho pitomce/sundejte ze mě tu mrchu (průvodce rozvodem) Blinkr, Praha 2012.

2011 Romská otázka – psychologické důvody sociálního vyloučení Romů, Blinkr, Praha, 2011, (2014 anglicky).

2008 – 2013 externí spolupracovnice přílohy Mladé fronty Dnes

„ONA Dnes“, rubrika „Jak to vidí žena – jak to vidí muž“.

2012 – dosud webové stránky s blogem www.zrcadleni.cz

2007 – 2012 přispěvatelka do anketních otázek časopisu Romano Hangos; drobné články vztahující se k romské problematice

2007 – 2012 blog na www.aktualne.cz, cca 80 článků na právní i jiná témata

2005 – 2012 příspěvky do časopisu Občanského sdružení majitelů domů „Střecha“

1992 – 1996 okolo sto článků na politická a právní témata publikovaná v romských časopisech Lačho lav, Amaro Gendalos a Romano Kurko

2006 „Falešný asistent na křídlech parlamentu.“ Ikar, Praha (příběh podvodného cestování na účet Poslanecké sněmovny; společně s aktérem příběhu Lukášem Kohoutem)

2005 předmluva ke knize Josefa Urbana Čas, kdy muži sestupují na zem Nakl.: Opus Bohemiae, 2005, ISBN: 80-902918-3-X str. 3 – 6.

1994 „Moje cesta za Scarlett“, Road, Praha.) (cestopis po jihu USA) reedice nakl. Blinkr 2013.

2.3. média – vlastní prezentace:

tištěná média:

2012 in: Mladá Fronta Dnes – 18. srpna – rozhovor

2011 in: Parlamentní listy, Mladá front dnes a další rozhovory

a stanoviska k politickým a právním událostem

2009 in: Pražský deník – rozhovor s osobní i právní tematikou

2009 in: Učitelský zpravodaj – rozhovor

2008 in: Marianne – rozhovor s osobní i právní tematikou

2008 in: Ona Dnes – příloha Mladá Fronta Dnes – rozhovor

s osobní tematikou

2008 in: Euro – rozhovor na téma Evropského soudu pro

lidská práva

2004 in: Club Magazíne (Leaders Magazine  Prague)

rozhovor s právní a osobní tematikou

2003 in: Revue FRAGMENTY – rozhovor s právní tematikou

1997 in: Příloha Mladá Fronta Dnes: „Sama s Romy“ –

rozhovor s osobní a právní tematikou.

televizní vystoupení

2017 XTV – 4.5. 2017 a 2. 10. 2017

2015 Partie – TV Prima

2015 (25.8.) Události – komentáře ČT 1 s Michaelem Kocábem

2012 TV Barrandov – TV show „Politická střelnice“, rozhlasový program „Na Bělidle“ – ČRo 6

2011 in: TV Prima – Show Jana Krause

2010 Česká televize: 13. komnata Kláry Samkové

2009 TV Barrandov – hostem pořadu Zuzany Bubílkové „Politické harašení“

2008 Z1 – aktérem pořadu „24 hodin s…..“

2008 Z1 – hostem pořadu „13 minut s Petrou Procházkovou“

2008 ČT 1 – hostem pořadu v talk show Michala Prokopa „Krásný ztráty“ (spolu s otcem PhDr. Bohumilem Samkem)

2008 ČT 1 – hostem v talk show Jana Krause Uvolněte se,

prosím

2008 ČT 1– hostem v pořadu Otázky Václava Moravce

2003 – 2008 ČT 1 několikeré vystoupení ve večerním

zpravodajství „Komentáře a názory“.

1997 ČT 1 diskusní pořad vedený Antonínem Přidalem

„Z očí do očí“

1997 ČT 1 hostem pořadu Velký vůz

1996 ČT 1 televizní pořad Aréna

rozhlasová vystoupení:

v průběhu let cca 50 rozhlasových debat a vystoupení v různých diskusních pořadech, zejména radiožurnál, ČRo 6, romské vysílání O Roma vakeren, Regina.

2.4. osobní status

2016 rozsudkem OS Ústí nad Labem ustanovena opatrovnicí nesvéprávného T. S.

2015 – dosud rozvedená

2010 – 2015 vdaná za sportovního novináře Pavla Skramlíka

2007 ke dni 16. 3. 2007 na vlastní žádost ustavena rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 poručníkem nezletilého T. L.

1998 narození dcery pojmenované Daria Alžběta

1993 – 2010 vdaná za Ivana Veselého

2.5. osobní zájmy:

moderní výtvarné umění, moderní architektura, divadlo, cestování, četba krásné literatury, psychologie, pedagogika a s posledně dvěma související esoterické nauky s přesahy do filosofie, etikoterapie, psychosomatické medicíny, křesťanské teologie a buddhistických nauk mahájánového směru, evoluční biologie, fyzika, kosmologie.

ze sportů kolečkové brusle, sjezdové lyžování, běh za rodinným nezvladatelně se řítícím Jack Russel teriérem, turistika volnou krajinou, plavání.

stálý zájem o věci veřejné, komunikace s lidmi zejména pomocí moderních technologií; stálý zvídavý laický zájem o moderní komunikační technologie.

2.6. další znalosti a skutečnosti:

řidičský průkaz na osobní motorová vozidla

počítačové dovednosti na pokročilé úrovni

psaní všemi deseti

dobrý zdravotní stav

Posted in Nezařazené

Budoucnost ekonomiky 21. století (poznámky sběratelky přítomnosti)

Byla jsem pozvaná na seminář, pořádaný SPD v Poslanecké sněmovně na téma „Budoucnost ekonomiky 21. století“. Dokonce jsem přislíbila, že na půdě Poslanecké sněmovny, kde se dne 13. 6. 2018 seminář pořádal, přednesu příspěvek. Na místo jsem však bez omluvy nedorazila. Příspěvek nebyl napsaný. I když zdaleka ne vždy vše stíhám, je tento přístup pro mne tak netypický, že jsem se rozhodla jej analyzovat a přijít na kloub tomu, proč jsem příspěvek nenapsala a odmlčela se na řadu dní, než jsem byla schopna alespoň dodatečně poslat omluvu své nepřítomnosti.

Říká se tomu „zahlcení jednotlivostmi“. Padají na vás ze zdánlivě prázdného prostoru a jejich zdrojem jsou vaše sociální vztahy – ony psychology tolik opěvované „slabé vazby“, které vytvářejí síť našeho života a dávají mu ukotvení v čase, prostoru, v místě. V jednu chvíli se jich však nakupí tolik, že místo pozitivního ukotvení přinášejí svázanost: „slabé závazky“ způsobí, že se nemůžete hnout z místa. Chcete je splnit, protože dobře víte, že všechny jsou důležité a především pro „sběratelku přítomnosti“ jakou jsem já, představují příslib otevření dalších zlatých dolů vazeb, kontaktů, událostí – prostě přítomnosti, z níž jak z tajuplných blat se kdesi na dně rašelinového podloží splétají pramínky budoucnosti – ach, tak vzrušivé a vzrušující budoucnosti.
Jednotlivosti však kromě krůpějí rosy budoucnosti přinášejí i odloučení od zítřka; znemožňují pohlédnout na budoucnost v její celistvosti, znemožňují pohledět na její široký rámec a vidět to, co ji ve skutečnosti určuje – totiž megatrendy, které pro svůj mohutný přiliv nejsou patrny jinak než z velké, opravdu velké vzdálenosti. Na seminář jsem tedy nepřišla proto, že jsem byla spoutána.

Druhý důvodem bylo, že jsem se cítila v nesouladu s tématem semináře. Jistě budou všichni chrlit ekonomická data, úvahy o HDP. Já však mám na otázku, co bude určovat ekonomiku nejen 21. století, ale i století a tisíciletí následující, zcela jiný názor. Pro mne je určujícím faktorem pro růst a rozvoj ekonomiky člověk, respektive lidská mysl. Nad touto ideou přemítám již dlouho a nabývá stále pevnějších obrysů. Možná, že moje nedostatky a nespolečenské chování ve směru k onomu semináři jsou dobrou příležitostí nejen k nápravě společenských faux pas, ale také příležitostí pro její konkrétní formulaci.

Abych mohla obhájit svou myšlenku o tom, že pro ekonomiku a její rozvoj je nejdůležitější lidská mysl, musím se nejdříve vypořádat s jedním tvrzením, které je opakováno stále dokola a dokola na všech úrovních – od vrcholných politiků až po debaty u piva ve čtvrté cenové. Totiž, že je nás málo. Evropa vymírá a je potřeba zajistit populační růst, a to jakýmkoliv způsobem. Buď zásadní demografickou změnou v podobě dovozu imigrantů anebo umělým pro-populačním růstem, kdy primární úlohou ženy bude opět především rodit děti. Údajným důvodem pro tuto potřebu je, že pro starší generaci „nebude mít kdo vydělávat na důchody“ a co se týká mladší generace, zejména té ekonomicky aktivní, tak je zřejmé, že „nejsou lidi“. Vyslechla jsem během svého života lamentace desítek vrcholných vědců stěžujících si, že nemají komu předat své výzkumy, své poznatky. Všichni – ano – všichni moji klienti zoufale shání pracovní síly, vrcholnými odborníky počínaje a těmi, kdo jim vymění koberce v kanceláři konče. Většina lidí kolem mne se cítí uštvaná a pod tlakem. A v této situaci nám prý uleví více lidí, více pracovníků. Pominu teď zcela pošetilou představu, že desetitisíce afrických migrantů se ze dne na den zapojí do zdejších složitých pracovních procesů i sociálních vztahů, budovaných po staletí, a vyplní – a to jen a pouze – ty mezery, ve kterých cítíme nedostatky pracovních sil. Tvrdím, že jakékoliv zvyšování populace povede pouze k tomu efektu, jehož záludnost již brilantně popsal nejpřednější český velikán, Jára da Cimrman: I jemu se totiž při budování jeho samohybného důlního výtahu nezodpovědně hromadili horníci v dole, neb k tomu, aby určitý počet dělníků vyfáral, bylo potřeba vždy alespoň o jednoho horníka více, aby ti vyfárávavší převážili. Nepomohly ani striktní příkazy a směrnice, že do dolů je nutno fárat najedený a nevyprázdněný, zatímco pro vyfárání je nutno se nejen řádně vypotit prací, ale též ulehčit tělu i všemi dalšími předvídatelnými způsoby. Jsem přesvědčena, že zmnožující se populace – ať by jí bylo dosaženo jakýmkoliv způsobem – by coby údajně vedlejší, ale ve skutečnosti hlavní problém přinesla další zmnožení sociálních vztahů, další zmnožení „děr“ na trhu práce a v neposlední řadě další nároky na sociální a důchodový systém. Jinými slovy – horníků v Cimrmanově dole by stále přibývalo, a to i kdyby směrnice pro fárání psali bruselští specialisté. Mám takové tušení, že k podpoře tohoto mého tvrzení by mohli něco říci matematici, zabývající se kombinatorikou.

Abych to vzala zkrátka, pro-populační politika je nesmysl, ať se to vezme ze strany „dovozu pracovních sil“ – správně eurootroků bez nároků na vlastní sny o rozvoji vlastního lidství – nebo ze strany vytíženosti děloh evropských žen.

Ovšem fakt je, že dnešní problémy jsou dnešními nástroji neřešitelné, a navíc se zdají být i nevyřešitelné. Stále je neuvěřitelné množství té nejjednodušší práce, která zbývá nevykonána – a čím je práce méně kvalifikovaná, tím hůře nacházíte lidi, které se jí budou věnovat. Uklízečka je nedostatkové zboží svým způsobem více než neurovědec. V čem je problém? Podle mého názoru v tom, že ta uklízečka, popeláři, prodavačky, kuchařky v hromadných stravovacích zařízeních, automechanici, zahradníci, udržující naše parky, silničáři látající silnice i tu proklatou Dé jedničku, že ti všichni jsou stále ještě potřeba. Ještě? Ano… ještě… Nemáme dost intelektuálních sil, abychom tyto práce – tyto nejjednodušší, leč nesystémové práce nahradili a vyřešili je jinak. To, co nám zoufale schází, nejsou uklízečky, ale intelektuální potenciál, který by všechno toto vyřešil. Konkrétněji? Potřebujeme energii – neomezenou, takřka bezcennou energii, která by všechny tyto práce bez ohledu na energetickou náročnost řešení prostě vyřešila. Nejsem vědec – nevím, kde tu energii vzít. Určitě ne z biopaliv, přílivových elektráren, vzduchových vrtulí, ba ani ze solárních panelů. Nutně potřebujeme něco vymyslet. Anihilaci hmoty s antihmotou, funkční bezproblémové tokamaku – netuším… ale zase začínám čít sci-fi, protože „standardní“ zdroje inspirace se mi zdají být vyčerpány.

K tomu, abychom mohli něco vymyslet – opakuji znovu – potřebujeme naprosto nutně to nejnedostatkovější zboží dnešní doby – intelektuální potenciál. Kde ho vzít? Každý den ve své kanceláři jej splachuji do kanálu, archivuji či proháním skartovačkou… Každý den – a u vědomí existence milionů rozvodových advokátních kanceláří po celém světě – jsem svědkem přehlídky ztraceného času a zcela vyplýtvaného a promrhaného intelektuálního potenciálu mých klientů, kteří jsou jen nepatrným pilotním vzorkem pro výpočet ztrát celé naší lidské pospolitosti na planetě Zemi. Před asi deseti lety jsem se pokusila spočítat ztráty (při průměrné mzdě 100,-Kč/hod.) způsobené rozvody státnímu hospodářství. Měla jsem na mysli pouze hodnoty, které nebyly účastníky rozvodových řízení vytvořeny kvůli tomu, že lidé investovali svůj čas a intelektuální potenciál nikoliv do řešení skutečných problémů, jejichž vyřešení by pravděpodobně z převažující části vyřešilo i jejich osobní problémy, ale do řešení osobních vztahů. Došla jsem k částce 4 miliardy ročně přímých ztrát. Co stojí justice, znalci, sociální pracovníci, to jsem nepočítala.  Každoroční ztráty způsobené nekontrolovaným podlehnutím emocí jdou do desítek miliard, možná i více. V každém případě to jsou ztráty, které jsou podstatné pro každý hospodářský rozpočet – státu i velké korporace.  Tak zvané „vyřešení“ těchto všech problémů, způsobených nekontrolovanými emocionálními zvraty je přitom typickým výsledkem hry s nulovým součtem. Žádná přidaná hodnota se nevytvoří. V nejlepším případě se odvalí kámen z cesty, po které je možno dál jít. Ale tu energii, kterou na odvalení kamene bylo třeba, tu už nikdy nijak nenahradíte, nikdy ji nijak nedoženete. Nikdy z ní nevznikne něco, co by bylo… výsledkem hry s nenulovým součtem, s přidanou hodnotou, která by se mohla dále rozvíjet jako mocninná řada.

Říkáte si možná, že dohromady pletu nesouvisející témata. Ostatně, lidé se rozvádějí a když se nerozvádějí, nevypovídá to nic o míře osobního štěstí či neštěstí, o míře osobního naplnění či spíše nenaplnění. Rozvody jsou však jen jedním drobným příkladem plýtvání lidským intelektuálním potenciálem. Pokud hledáte zobecnění, tedy tu nejhlubší temnou propast, kam náš intelekt mizí – a tedy zároveň i zdroj stále masivně existující celoplanetární, nejen lidské bídy – zjistíte, že tímto mozkomorem našeho intelektuálního snažení jsou všeobecně nevyřešené mezilidské/mezistátní/ vztahy. A opět jejich společným jmenovatelem je nezvládnutí našich emocí, jejich nadvláda nad našimi rozumovými schopnostmi. Ne, nenechejte se mýlit – v žádném případě nejsem zastáncem přebudování lidských bytostí v neemocionální lidská monstra! Právě naopak! Jsem pro naprosté využití emocí pro podporu intelektu, pro jeho rozvoj – a zpětně pro nesmírné zkvalitnění emocí a všeho, co zvládnuté emoce přinášejí. Co přinášejí? Pode mého názoru přinášejí radost. Štěstí. Pocit naplnění a zážitek transcendentního přesahu vlastního života. Přinášejí to, co je na životě – a zejména životě lidském, který jediný v dosud známém vesmíru je schopen reflektovat nejen sám sebe, ale právě i Vesmír – nejcennější. Je to pochopení života a naplnění smyslem. Umožnění každému lidskému jedinci, aby zcela rozvinul svůj potenciál a stal se tím, čím se opravdu stát může. Zvládnuté a usměrněné emoce, podporující a rozvíjející intelekt přinesou – o tom jsem zcela přesvědčena – vyřešení úhelných problémů celosvětové lidské civilizace coby vedlejší produkt své existence. Včetně toho zásadního problému, totiž objevu onoho nekonečného zdroje energie zdarma.

Pokusím se vrátit k tématu ekonomiky jednadvacátého století. Stejně jako jsou dnešní generálové připraveni vést bitvy, které se již odehrály v minulosti, stejně jako dnešní školské systémy – a to celosvětově – připravují žáky a studenty na úkoly, které byly stavěny před jejich rodiče, prarodiče a praprarodiče a nikoliv před ně samotné, stejně tak se ekonomika a ekonomové snaží vyřešit problémy ekonomiky jednadvacátého století nástroji století dvacátého – a to jsem, obávám se, k nim milosrdná, když ještě nepoukazuji na století devatenácté a nejdu případně až k Adamu Smithovi.

Jestliže mají být problémy ekonomiky 21. století vyřešeny, musí se tak stát ‒ respektive, může se tak stát ‒ pouze jinými, mimo-ekonomickými nástroji. Jsem přesvědčena, že se tak může stát pouze prací s lidskou myslí. S tou myslí, o níž je známo – především díky obrovskému rozvoji neurověd v posledních desetiletích – již tak mnoho, přičemž tak mnoho je v aplikační praxi ignorováno.

Můj návrh na vyřešení všech, ano, všech problémů ekonomiky 21. století ‒ a to kdekoliv na světě – je v podstatě velmi jednoduchý: je to praktická aplikace všeho, co víme o lidské mysli do každodenního života. Počínaje péčí a výchovou dětí od narození (Vždyť je všeobecně známo, že co do dítěte nevložíte do tří let jeho věku, už tam není. Co bylo vloženo do myslí dětí, z nichž vyrostli dnešní migranti – ptám se? A rovněž se ptám: proč se na to nikdo neptá?) přes školský systém, přes rozšíření všeobecného přesvědčení, že o vztahy a emoce je potřeba pečovat stejně jako o elementární fyzické zdraví.

Mnoho lidí, a to i humanitně vzdělaných vědců je pobouřeno, kolik mladých lidí se dnes hlásí na humanitní obory, zejména psychologii, sociologii či politologii a shledává toto zcela neužitečným. Nikoho z těchto kritiků údajné nadvýroby absolventů „věd o mysli“ (a to na úrovni jednotlivce, skupiny či státu) nenapadá, že tento zájem je výsledkem podvědomého pochopení lidstva jako celku, že právě v této oblasti leží řešení lidských problémů. Kromě toho jsou tyto obory v našem školském systému zcela poddimenzovány. Nikdo se nepozastaví nad tím, že fyzika se učí od třinácti let (sedmé třídy) chemie od čtrnácti (osmé třídy), avšak s psychologií, sociologií a politologií se žáci setkávají na základní škole v tak omezeném rozsahu, že tyto předměty nemají ani svůj vlastní název. O praktickém nácviku mezilidských dovedností – aplikované psychologii v partnerských či rodičovských vztazích, tedy pro situace, jimiž projde zhruba 95 % populace, pak už není nikde ani vidu ani slechu. I naprostá většina středoškoláků se propracuje k maturitě (učňovské školství si ani netroufnu zmiňovat) bez toho, aby se s těmito vědními okruhy reálně potkala. Přitom zasahují do jejich životů stejně jako vědy přírodní, ba možná, přihlédneme-li ke každodenní zkušenosti, i více. Ti, kteří nastupují v těchto oborech do prvních semestrů vysokých škol pak jsou skutečně tím, co hlásá jejich index: prvňáky…

Vím, že moje myšlenky se již opět rozbíhají, a to ve snaze předestřít laskavému čtenáři nejen výsledek mého myšlenkového pochodu, ale i cesty, kterými jsem se k tomuto svému názoru dobrala. Pokusím se tedy své teze shrnout:

Pro další ekonomický rozvoj lidstva je nutno najít další zdroje. Hlavním a nejpodstatnějším zdrojem je náš intelekt, s jehož pomocí můžeme vyřešit problémy, kterým jsme nuceni čelit. Intelekt je ale brzděn emocemi, avšak ty mají dosud nevyužívanou schopnost jej naopak potencovat. Zvládnutí – nikoliv odstranění! – emocí uvolní neuvěřitelné zdroje mentální energie, které bez problémů najdou zdroje energie skutečné, tedy zdroje pro řešení veškerých ekonomických problémů, se kterými se potýkáme nyní. Přestaňme proto hledat ekonomické zdroje tam, kde evidentně nejsou a přestaňme je přehlížet tam, kde jsou. Když to dokážeme, můžeme se velmi rychle přehoupnout přes nutnost hledat řešení pro takové marginální a zbytečné problémy, jako je – budoucnost ekonomiky jednadvacátého století.

Posted in Nezařazené
Všechny příspěvky
Archiv