You're in all Blogs Section

Dvě matky a jeden otec

Je rodič číslo jedna a rodič číslo dvě adekvátním vyjádřením vztahu zploditelů k dítěti? NENÍ. Situace totiž je, bohužel, podstatně složitější.
Teď šlápnu do vosího hnízda a jsem si vědoma toho, že řadu lidí nepotěším.
Otázka rodičovství u lidí je ale podstatně složitější než je předkládáno, a to jak ze strany „konzervativců“, pro které je kohokoliv jiného než zápis matky a otce do rodného listu nepřijatelný, tak i „modernistů“, kteří se dožadují toho, aby v rodném listu byl zapsán „rodič č. 1 a rodič č. 2“. U lidí totiž došlo  v momentě, od kdy je možno umělé oplodnění, k naprosto zásadní změně. Což ovšem stále není ten zásadní ani právní ani biologický problém, protože v momentě, kdy je spermie a vajíčko, je otec a matka a nic se tak zvaně neděje.
Skutečným problémem je tzv. „surogátní mateřství“, tedy situace, kdy oplodněné vajíčko odnosí náhradní matka. Jestli si myslíte, že se to netýká takřka nikoho, tak se hluboce mýlíte. Moje vlastní právní praxe jednoznačně dosvědčuje, že to je podstatně širší problém, než si dovedete představit.
Poprvé jsem se s tímto skutečně závažným problémem setkala asi před 10 lety, kdy se ke mně dostavila zcela pobledlá klientka s následujícícm příběhem: Dárkyně vajíčka byla oplodněna jejím manželem a také dítě odnosila. Asi měsíc před porodem se náhradní matka co nejvíce připodobnila klientce a odjela do země patřící do bývalého Sovtského svazu, kde dítko porodila…. s pasem a na jméno klientky…. Dítě tak získalo rodný list se jménem matky – mojí klientky. Když došlo na rozvod, otec (biologický i právní) vyhrožoval, že (právní, nebiologické) matce dítě sebere, protože prokáže, že není jeho biologická matka… Byla z toho polízanice převeliká, jak to dopadlo nevím, protože klientka po několika konzultacích od nás odešla… Podle našich předběžných názorů ani to, že právní matka nebyla matkou biologickou, by na věci jejího mateřství nic neměnilo, protože podvod s identitou matky by mohl být…možná přestupkem?? kterého by se ovšem v každém případě plně zúčastnil i otec, takže boj proti právní nebiologické matce by byl bojem právně sebezáhubným.
Se stejným problémem, totiž problémem styku s právní ne-matkou, leč biologickou matkou, se na mne začaly obracet lesbické páry, z nichž řada (opravdu – řada!!!) má stále dokola ten „geniální“ nápad, že jedna dá vajíčko a druhá dítě odnosí, takže dítě budou mít „spolu“…. Pravda, ještě se tam vyskytuje jakýsi otec, obvykle kamarád jedné z nich. Mám již sbírku nejrůznějších smluv a prohlášení z ruzných center asistované reprodukce, které upozorňují na to, že „genetická“ matka – tedy ta, která darovala vajíčko – nemá na dítě žádný nárok, neboť dle českého práva „matkou dítěte je žena, která dítě porodila“ – tedy surogátní matka; bez ohledu na to, čí genetický materiál dítě má. Jeden z aspektů, kdy jsem (malinko) tvůrcům nového Občanského zákoníku ten paskvil připoodpustila je ustanovení, že je možno upravit styk dítěte i s další osobou, nejen rodičem a prarodičem, pokud k této osobě mají citový vztah. Takže upravuji právní vztahy dětí s genetickými matkami po rozpadu jejich registrovaného partnerství se surogátní matkou jako divá…
Pokud mohu pozorovat, české soudy mají z této situace  stejnou „radostů jako já, ale tentokrát musím říci, že se soudy chovají statečně a se vzniklou situací se vypořádávají s ohledem na nejlepší zájem dítěte – tedy zachování vztahu dítěte k osobě blízké.
Jen na okraj uvádím, že v některých zemích, na příklad v Indii, kvete surogátní mateřství jako skvělý byznis, kdy chudé ženy „odnosí“ děti párům, kde žena nemůže – anebo také nechce – dítě odnosit…
Pojďme se na tuto stále častější situaci se podívat nejdříve z hlediska biologie.
Je evidentní, že pakliže dítě vznikne z vajíčka, pak nese genetickou výbavu genetické matky a je úplně jedno, kdo dítě porodil. Genetická výbava ze strany genetické matky prostě je zde a je jednoznačně geneticky identifikovatelná. To, že tato žena, genetická matka, NENÍ uvedena jako rodič, považuji za velikou chybu, minimálně chybu medicínsku. Je totiž evidentní, že řada nemocí či disposicí k nim je podmíněna geneticky, tedy genetickou výbavou skutečné genetické matky. Což z rodného listu není možno zjistit – tam je jako matka napsána žena, která dítě porodila. Právní a medicínský stav zde tedy jdou proti sobě, přičemž poškozeným tímto rozporem je nejslabší „subjekt“ celé té genetické šarády, totiž dítě. To je pro mne naprosto neakceptovatelné.
Přesto, že základní genetická výbava dítěte je dána (z poloviny, že ano…) genetickou výbavou matky, není možno opominout ani biologický vliv náhradní matky, která dítě odnosila. Do hry totiž vstupuje jeden z nejnovějších poznatků současné biologie, epigenetika. Pokusím se to (laicky) vysvětlit.  Dejme tomu, že máte gen pro to, že budete mít buď hnědé oči po tatínkovi nebo modré oči po mamince. To, jaké budete mít oči, je ovšem dáno tím, který gen se „zapne“. A to, který se zapne, určují další proteiny (tedy nikoliv geny) v buňce. Tyto proteiny, jejich existence v buňce jsou dány zejména hormonálním (a dalším) nastavením plodu, který je ovšem určován… tělem ženy, která plod nosí… Je to tedy i ona, která má na uplatnění genetické výbavy, kteoru je dítě obdařeno, vliv… Jak velký tento vliv je, jak se sám dá ovlivnit a co všechno vlastně ovlivňuje, je v současné době předmětem obrovského výzkumu, neb právě to je to nejvíc „in“ v celé biologii , zejména genetice. (K tomu na př. Anton Markoš: Co je nového v biologii; https://www.megaknihy.cz/biologie/230117-co-je-noveho-v-biologii.html?utm_si=RFlidjRTZUc2TWpNd01URTNNak13TVRFMw==&utm_pab=0&matchtype=&network=g&device=c&creative=63152076610&keyword=&placement=&param1=&param2=&adposition=1o1&campaignid=193922770&adgroupid=19959225370&feeditemid=&targetid=pla-436851164394&loc_physical_ms=9062865&loc_interest_ms=&searchtype=search&gclid=CjwKCAiAqaTjBRAdEiwAOdx9xtEhyMz9048h5u0VarVnrk5LZDdf67VRd9OAuof8PkO8qkskxpZ7rhoCzz0QAvD_BwE)
Z toho mi ovšem vychází z hlediska biologie jedno: Ať chci či nechci, matky prostě mohou být DVĚ. A pokud OBĚ nejsou uvedeny v rodném listě, postihne to zejména koho??? Ano, musím zopakovat znova: toho nejslabšího, toho, kdo je skutečnou obětí těchto – už snad ani ne experimentů, ale, ať chceme nebo ne, nově nastupující reality.
V právu platí, že vždy má být ochraňován ten nejslabší, ten, kdo může být nejvíce postižen, ten, kdo se může nejméně bránit a komu hrozí největší újma. Ve všech těchto aspektech to je dítě. Vedle tohoto ohrožení dítěte pak stojí náš kulturně podmíněný požadavek, aby každé dítě mělo určeného právě jednoho  otce a právě jednu matku. Obstojí tato naše kulturně podmíněná zvyklost ve srovnání s nezajištěním ochrany zájmů dítěte? Podle mého názoru nikoliv. Proto klidně budu akceptovat rodný list třeba s devíti rodiči, popisující právní a medicinské aspekty vzniku dítěte tak, aby právě zájmy tohoto dítěte byly ochráněny co nejvíce.
Prosím, nepodezírejte mne z toho, že bych snad byla propagátorem dvojího mateřství či jakéhokoliv jiného obdobného matrikového uspořádání rodičovství. Avšak tato situace reálně existuje a tím, že s ní budeme nesouhlasit, ji rozhodně neodstraníme.
Znovu si dovoluji připomenout: právo má popisovat existující stav a má jej popisovat k ochraně nejslabšího. Proto pléduji za to, aby se v rodném listu objevila kolonka „surogátní matka“ a „genetická matka“. Jsem přesvědčena, že i ti, kterým se tato situace (ostatně stejně jako mně) nelíbí, se shodnou se mnou na tom, že dítě si zaslouží ochrany, spočívající mimo jiné i v plné informaci, VŽDY.
Posted in Nezařazené

MERKEL MUSS WEG! – LÜGENPRESSE MUSS ENDEN!

Anlässlich des Besuchs der Kanzlerin Angela Merkel am 16. 11. 2018 fand eine Demonstration der Chemnitzer Bürger begleitet mit den oben erwähnten Slogans statt. A. Merkel begab sich in die Stadt erst jetzt, ein halbes Jahr nach dem von Migranten begangenen Mord an einem jungen Mann aus Chemnitz. Seit diesem Zeitpunkt veranstaltet die Bewegung Pro Chemnitz (https://pro-chemnitz.de) jede Woche eine Demonstration; zu dieser speziell gegen Angela Merkel gerichtete Demo kamen über 5.000 Menschen (laut Medien 550). Auch ich kam mit den Mitgliedern des Frauenvereins Éra žen und anderen Freunden die Bürger von Chemnitz unterstützen. Mit Dr. Martin Kohlmann, dem Vertreter der Bewegung Pro Chemnitz, an meiner Seite (Anwalt von Beruf) trug ich die folgende Rede vor:

Liebe Teilnehmer dieser Demonstration,

liebe Bürger von Chemnitz,

Erlauben Sie mir, Sie im Namen einiger tschechischen Vereine und einer Menge von tschechischen Bürgern, die zu Ihnen stehen, zu begrüßen. Genau wie Sie sind auch viele Bürger der Tschechischen Republik stark beunruhigt über die Politik der künstlichen Begünstigung von Migranten, die nach ganz Europa aus den muslimischen Ländern strömen. Diese künstlich gesteuerte Politik halten die jenigen, für die ich da spreche, für einen vorsätzlichen politischen und ideologischen Angriff seitens des Islam. Dieser Angriff hat die Aufgabe, Europa zu erobern und da ein weiteres totalitäres Regime einzuführen, und zwar den Islam. Die Initiatoren dieses ideologischen Krieges haben unter den europäischen Politikern Verbündete ausgesucht, die aus verschiedensten Gründen bereit sind, sich korrumpieren zu lassen, ihr eigenes Volk, Kultur sowie eigene Geschichte zu verraten und damit zu diesem erbärmlichen Ziel beizutragen. Als undirektes Nebenprodukt dieser sogenannten großen Geschichte ist Leiden von Hunderten und Tausenden von sogenannten normalen Bürgern, die als Opfer der Straftaten dieser Neuankömmlingen werden. Nach den Erfahrungen mit dem Nazismus und Kommunismus wissen wir alle, wie es ist. Die Kriminellen, denen der ideologische Schutz gewährt wird, sind im Prinzip nicht verfolgbar. Die werden nicht bestraft oder lediglich völlig unangemessen. Ihre Ideologie ist wichtiger als Gerechtigkeit. Wir halten für völlig alarmierend die Tatsache, dass Deutschland auch als Eingangstor zur Eroberung Europas durch Islam ausgesucht wurde. Der Islam missbrauchte die Lage, wo Deutschland bereits eine Erfahrung mit dem totalitären Regime durchgemacht hatte, die auf der Zugehörigkeit zu der sogenannten besseren Rasse aufgebaut worden ist. Heute behauptet Ihre Regierung Ihnen, den Deutschen, Ihre eigene Rasse sei nicht gut genug, und daher muß sie von den Migranten bereichert werden. Und zwar auch um den Preis Ihrer Todesopfer. Ich behaupte, dass die deutsche Kanzlerin Angela Merkel in dieser Hinsicht eine direkte Nachfolgerin der Rassenideologie eines anderen deutschen Kanzlers ist, nämlich Adolf Hitlers.

Sie verdeckt jedoch diese Tatsache mit der Negation der nazistischen rassistischen Stellungnahmen. Im Prinzip geht es um das Gleiche, weil der Rassismus und die Ideologie der Überordnung auf der Welt in jeglicher Form keinen Platz haben: als Begünstigung einer Rasse, Ideologie oder Nation sowie deren Beleidigung und Erniedrigung. Persönlich bin ich völlig davon überzeugt, dass jedes Volk auf seine einzigartige Weise unerträglich und auf seine einzigartige Weise hervorragend ist. Etwa Sie, Deutsche, sind völlig unerträglich als präzis, sorgfältig und ordnungsliebend – vor allem für uns Tscheche, die nicht so ordnungsempfindlich sind. Und Sie haben Ihre außerordentlichen Eigenschaften: etwa die, dass Sie fast so gutes Bier wie wir brauen. Die Rasse oder die Ideologie, die sich hinter die Religion versteckt, haben mit dem Charakter eines Volkes gar Nichts zu tun.

Die Politik von Angela Merkel wird von der Mehrheit der Tschechen als verheerend nicht nur für Deutschland sondern auch für Tschechien betrachtet. Diese Politik ist verheerend nicht nur für ihre proislamische und Promigrationsorientierung sondern auch dafür, dass sie wieder die Tschechen gegen die Deutschen stellt. Infolge Angela Merkels Politik halten sich die Tschechen bedroht. Wir möchten Ihnen sagen, dass wir dieser Tatsache nicht zustimmen. Wir wollen nicht, dass sich die Tschechen sowohl auch die anderen europäischen Länder vor Deutschland fürchten müssten. Daher sind wir hier, um gemeinsam mit Ihnen zu sagen: Angela Merkel und jene, die ihre versteckt rassistische Politik unterstützen, müssen weg!

Posted in Deutsch

Merkelová musí jít a lžimédia musí skončit!

Dne 16. 11. 2018 se při příležitosti návštěvy kancléřky Angely Merkel uskutečnila demonstrace obyvatel města Chemnitz a nejčastější hesla byla ta svrchu uvedená. A. Merkel se do města vypravila teprve nyní, půl roku poté, co migranti zavraždili místního mladého muže. Od té doby pořádá hnutí Pro – Chemnitz (https://pro-chemnitz.de) demonstraci každý týden; na tuto, speciálně zaměřenou proti Angele Merkel, přišlo přes 5.000 lidí (podle  médií 550). Obyvatele města Chemnitz jsem přijela podpořit i já s členkami spolku Éra žen a dalšími přáteli. Po boku představitele hnutí Pro Chemnitz, pana Martina Kohlmanna (v občanském povolání advokáta)  jsem přednesla následující řeč:

Vážení účastníci této demonstrace,

vážení občané Chemnitz,

dovolte mi, abych vás pozdravila jménem několika českých spolků a řady českých občanů, kteří stojí na vaší straně. Stejně jako vy zde, i mnoho občanů České republiky je silně znepokojeno politikou umělého protěžování migrantů, kteří přicházejí do celé Evropy z muslimských zemí. Tuto uměle řízenou migraci považují ti, za které zde hovořím, za úmyslný politický a ideologický útok vedený ze strany islámu. Tento útok má za úkol dobýt Evropu a zavést v ní další totalitní režim, totiž islám. Iniciátoři této ideologické války si vytipovali mezi evropskými politiky spojence, kteří jsou ochotni se z nejrůznějších důvodů zaprodat, zradit vlastní národ, kulturu i vlastní dějiny a přispět k tomuto nebohulibému cíli. Nepřímým vedlejším produktem těchto tak zvaně velkých dějin je utrpení stovek a tisíců tak zvaných obyčejných lidí, na kterých noví příchozí páchají trestné činy. Po zkušenosti  s nacismem a komunismem všichni víme, jak to chodí. Ti kriminálníci, kteří požívají ideologické ochrany, jsou prakticky nepostižitelní. Nejsou trestáni vůbec anebo jen zcela nepřiměřeně. Jejich ideologie je důležitější než spravedlnost.

Považujeme za zcela alarmující, že jako brána k dobytí Evropy islámem bylo vybráno také Německo. Islám zneužil toho, že Německo již prodělalo jednu zkušenost s totalitní ideologií, postavenou na příslušnosti k tak zvaně lepší rase. Nyní vám, Němcům, vaše vláda pro změnu tvrdí, že vaše vlastní rasa není dost dobrá, a proto musí být obohacena migranty. A to i za cenu obětí na vašich životech.

Tvrdím, že v tomto směru je německá kancléřka Angela Merkel přímým pokračovatelem rasových ideologií jiného německého kancléře, totiž Adolfa Hitlera. Zakrývá to ovšem negací nacistických rasistických postojů. Avšak jde o totéž, protože rasismus a nadřazenecké ideologie nemají na světě místo v žádné podobě: ani jako protěžování nějaké rasy, ideologie či národa a ani jako jeho pohana a snižování. Osobně jsem úplně přesvědčena, že každý národ je svým jedinečným způsobem nesnesitelný a svým jedinečným způsobem vynikající. Třeba vy, Němci, jste úplně nesnesitelní tou svou precizností, pečlivostí a pořádkumilovností – a to zejména pro nás, bordelářské Čechy. A taky máte svoje vynikající vlastnosti: třeba tu, že vaříte skoro tak dobré pivo jako Češi. Rasa či ideologie, skrývající se za náboženství, s národním charakterem nemají co dělat.

Politiku Angely Merkel považuje velká část Čechů za zhoubnou nejen pro Německo, ale také pro Čechy. Je zhoubná jednak svou pro-islámskou a pro-migrantskou orientací, ale také tím, že znovu staví Čechy proti Němcům. Následkem politiky Angely Merkel se cítí Češi v ohrožení. Chceme vám říci, že s tímto nesouhlasíme. Nechceme, aby se Češi, ale i ostatní evropské národy musely Německa bát. A proto jsme tady, abychom to řekli s vámi: Angela Merkel a ti, kteří podporují její skrytě rasistickou politiku, musí jít!

Posted in Nezařazené

Antická tragédie Andreje Babiše

Mám takových spisů spoustu: úspěšní rodiče, kteří se věnovali podnikání, případně politice, případně obojímu. V práci od rána do rána… a taky mají děti… Děti, kterým dávají úplně všechno… a všechno funguje až do doby, kdy to zcela tragicky fungovat přestane.

Příběh Andreje Babiše a jeho syna Andreje mladšího je klasickou osobní tragédií, kterých mi prošlo rukama, bohužel, snad stovky… Peníze a úspěch v podnikání jsou vykoupeny…časem. Časem, který rodiče nemohou trávit se svými dětmi, dětmi, které jsou obklopeny naprostým luxusem. Děti mohou dostat vše, na co si vzpomenou, ba i to, na co si nevzpomenou. Poměrně pravidelně, na co si vzpomenou, jsou drogy… protože to je fakt cool – a všechno ostatní už mají… (Druhá možnost, se kterou se u takovýchto dětí často setkávám je, že zcela zavrhnou svoje rodiče, navždy s nimi přeruší jakékoliv styky, občas si změní i jméno…)

Rozhovor s ruským opatrovníkem A.B. mladšího přesně popisuje zoufalství rodiče, jehož dítě propadlo drogám – a dotyčný rodič se snaží udělat naprosto cokoliv, aby to dítě zachránil. Zamezí mu přístup k drogám, najde někoho, kdo s dítkem bude 24/7 a bude na něj dohlížet, aby se k němu žádný dealer nedostal. Protože se děťátko nudí, je naprosto nutné je z terapeutických důvodů zaměstnat. Šup se synáčkem do Agrofertu, byť na zcela podřadné místo, které v podstatě není schopen ani vykonávat sám. V tatínkově miliardářské firmě dělá poslíčka, aby nějak utloukl čas.  Nemám při ruce časovou osu (doufám, že nějaký investigativní novinář ji iniciativně a necinkle vyhotoví) ale je možné, že Čapí hnízdo bylo OPRAVDU dětí A.B. st. …. bylo hračkou, kterou se měly děti – nebo alespoň syn – za nenápadného ekonomického dohledu tatínkova holdingu bavit, aby měl v životě i jinou náplň života než drogy. Ukáže se, že ale hračka nefunguje. Dítko nějaké ovečky na farmě zvířat nezajímají, lajna je lepší… Drogově závislý synátor je sice stále pod dohledem, leč nedaří se odříznout jej zcela od dealerů. Co naordinuje jakýkoliv – opravdu, jakýkoliv, kterýkoliv a každý psychiatr drogově závislému dospělému dítku? Slyším to úplně v přímém přenosu, jak ošetřující lékařka říká Babišovi staršímu: „Pane inženýre, chce to změnu prostředí. Nějaké místo, kde nikoho nezná, kde nezná především žádného dealera. Kde se nedomluví.“ (Protože – registrujte: opatrovník A.B. mladšího říká, že umí jenom rusky a v jinojazyčném prostředí by byl ztracen. Jakými jazyky vládne A.B. mladší?  S ohledem na jeho studia v zahraničí můžeme vsadit na angličtinu, pravděpodobná je němčina a možná francouzština. Ruština? Ani náhodou… Nikde v Rusku se nedomluví. Což je v tomto případě mimořádné plus.  Takže Krym. Cachtání v moři, relax… zkusíme další krok, pane inženýre, nějakou rodinu, rodinný život. Protože mladí muži totiž sociálně dozrávají až s vlastním otcovstvím – v mnoha kulturách je muž uznán dospělým až tehdy, když má sám dítě. (Na tomto místě je potřeba si uvědomit, že Andrej Babiš st. je nejenom Slovák, ale je to Slovák s kořeny z východního Slovenska a jeho jméno ukazuje na rusínský původ. Takže na svoje měřítka, jak moc pro vás je či není důležitá rodina, zapomeňte… zde je vše hodně posunuto k… můžete tomu říkat tradiční rodinné hodnoty). Nicméně zpět k našemu příběhu. „Pane inženýre, chce to rodinný život, opatříme mu děvče.“ To je něco, čemu A.B. st. bytostně rozumí. Rodina nade vše… Protože tak strašně často neříká pravdu nebo mění své názory, nikdo by mu nevěřil, že zrovna tohle říká vážně. Náhodou jo. Říká to vážně a je to jedna ze stálic jeho života. Vždyť konec konců i do partaje vstoupil, protože mu to říkala jeho maminka, ne?

Tak mu najdou děvče, s dítkem až do domu. Špatná volba… Krivoj Rog je doupě feťáků – a jak na potvoru to děvče pochází zrovna odtud. Oba „šťastní mladí lidé“, jinak „náš páreček“, pochopí svou šanci. A.B. ml. zjistí, že má cestu k lajně opět otevřenou. Děvčice zjistí, že má životní příležitost k sobě připoutat synátora vysokého politika a hlavně multimiliardáře, ještě navíc s pasem z Jevropejskej junije – a navíc svobodného. Promiňte, ale když uvidíte na zemi se povalující zlatou cihlu, tak ji přece neskopnete do kanálu, že… Adrejko má opět havaj solaj a jak uvádí jeho ošetřovatel (neboť to je to pravé slovo) „dává si vodní dýmku třeba dvakrát denně tři hodiny“. Tak schválně hádejte, co v té „vodní“ dýmce asi je… Pro připomenutí: jedním ze zásadních důvodů proti legalizaci marihuany je, že „rozjíždí“ schizofrenii v dospělém věku. Nedá se to předvídat a nedá se tomu zabránit. Otec je zoufalý, že nevyšlo vůbec nic, jak syna ochránit a zachránit. Opatrovník je zoufalý, že má trčet – on, Rus, někde v díře na východní Ukrajině. Odjíždí. Na žádost otce znovu přijíždí. Kupodivu autem. Proč ne letadlem? Protože zkuste do letadla dostat úplně zfetovaného chlapa tak, aby jej nevyloučili z přepravy. A zkuste to udělat anonymně – to nejde. I kdyby papá vyslal soukromé letadlo, let je zaregistrován a pasažéři taky. Auto je anonymní. Jestli v příběhu A.B. ml. někde figuruje nějaký únos, tak to není únos na Krym, ale únos z Ukrajiny… Domnívám se, že ošetřovatel nejel pro A.B. ml. sám. Není možné zároveň hlídat osobu zhulenou bůh ví čím pod obraz a zároveň řídit 2000 kilometrů. Možná s ním jela manželka s uspávačkou, možná někdo, kdo Andrejka jenom přidržoval. V každém případě jej vykládají v Blavě u maminky. Lékařky. Ta ví, co má dělat – a hlavně nemá jinou práci než Andrejka hlídat. Ve Švácarsku. Bez dealerů. Doufejme… možná už je čistej, ale ta schizofrenie je nevratná.

Je mi Andreje Babiše st. upřímně líto. Bolest rodiče, který přijde o dítě buď proto, že se dalo na drogy nebo proto, že jej zavrhlo, je nekonečná. Chápu jeho zoufalství otce a chápu jeho zoufalství politika, který ví, že když kápne božskou, tak jej jeho političtí protivníci rozsápou na kousky.

Tento příběh jsem vypsala proto, abych řekla všem, že kdo této kauzy zneužívají, jsou lidský odpad. Ať se každý podívá na své vlastní děti – a ať si přiznají, jestli mohou opravdu zaručit, že nedopadnou se svými dětmi jako Andrej Babiš starší se svým synem. Ten příběh má mnoho variant a o desítkách z nich mohu jako rozvodová advokátka vyprávět. Všechny jsou plné zoufalství a beznaděje.

Chtěla bych také říci Andrejovi Babišovi, že za to, co se přihodilo jeho synovi, by se neměl stydět. I on sám je obětí generace 90. let, kdy se všichni vrhli na podnikání – a najednou zjistili, že se jim děti válí v příkopě zhulené… či hůře. Takových bylo! Čímž neumenšuji tragédii ani jednoho z nich. Jenom podotýkám, že není tak úplně pravda, co se píše v Anně Karenině, totiž, že „všechny šťastné rodiny jsou si podobny, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“  Všechny rodiny s drogově závislými dětmi jsou totiž nešťastné úplně stejně. Disclosure vám uleví, pane premiére a vašemu synovi taky. Neštěstí a osobní tragédie není hanba. Je to jenom… neštěstí…

A na závěr doporučení voličům. Často se na sociálních sítích rozčilujete, že řada evropských politiků nemá děti. Mayová, Marcon, Junker, Angela Merkelová, první ministryně Skotska Nicola Sturgeonová. Když nemají sami děti – jak mohou vést národ? Tak tady máte premiéra, který děti má. Minimálně jedno z nich je výsostně průšvihové. Než na něj začnete kvůli tomu plivat, zamyslete se nad tím, jakému politikovi dáváte přednost: bezdětnému a tím pádem bez průšvihů anebo s tomu s totálně průšvihovým dítětem, se kterým sice nesouhlasíte, politicky jej nesnášíte, prachy mu závidíte anebo z něj máte srandu – ale s tou jeho otcovskou bolestí se umíte ztotožnit?  Tohle si rozmyslete, než odsoudíte. A nezapomeňte: v tomto bodu můžete dopadnout úplně stejně… jako premiér.

 

 

Posted in Nezařazené

Babišení…

To je vám ale ráno, paní Millerová! Ledva oko proloupnete, už na vás kouká z Slonková a Seznamzprávy… Půlroční hledání Babišova syna, rozhovor s ním nahraný na skrytou kameru a bezostyšně vysílaný celému národu na odiv.

Jaký postoj k tomu zaujmout?

Tak především: milá paní Slonková, už tady nepanují devadesátky, ba dokonce ani první desetiletí jednadvacátého století. Časy ze začínají měnit v tom smyslu, že novináři, jako jste Vy a Janek Kroupa, už přece jen svými manipulativními metodami nemůžete tak úplně a napřímo zasahovat do politické scény, už vám jde obtížněji to obcházení demokratických principů fungování společnosti, a to, i když, jak vidno, se stále snažíte. „Reportáž“, správně aranžovaný pseudodokument o uměle vytvářeném dokumentu je nutno brát jako to, čím je: totiž pokusem o opětovnou destabilizaci země a vyvolání politické krize, a to úplně stejným způsobem, jaký byl realizován v případě vraždy slovenského novináře Kuciaka. (Pokud jsem se na toto téma bavila se svými slovenskými přáteli pak ti, kteří byli blíže obeznámeni s danou problematikou, poukazovali na fakt, že z této vraždy byli obviněny osoby, které již před tím byly odsouzeny na doživotí za jiné trestné činy… takže neměly co ztratit. Z čehož vznikla přetrvávající pachuť, roztahující se po Slovensku, že skutečný vrah je stále na svobodě…)

I z této „reportáže“ je jasné, co je jejím účelem: má padnout vláda Andreje Babiše, protože přece takové hovado, které nechá unášet vlastní děti a zavírá je do psychiatrických léčeben nemžeme nechat vládnout. Reportáž je spuštěna měsíc po senátních a komunálních volbách, ze kterých sice plyne, že Babišovo hnutí ANO neposílilo, ale o ztrátě politického vlivu není možno ani náhodou se bavit. Objevuje se také v momentě, kdy se Andrej začíná „stavět na zadní“ ohledně celounijní politiky vůči migrantům a další eurounijním výmyslům. Odmítl pakt OSN o migrantech a jestli je něco jisté, pak to, že kdyby jeho vláda podepsala Istanbulskou smlouvu, bude to mít ANO v nadcházejících eurovolbách opravdu hodně, ale hodně těžké… Takže proč by premiér Babiš dělal věci, které mu evidentně berou voliče a nic zásadního mu nepřinášejí.

Za této situace, kdy je „eurounijní orientace“ vlády ČR ohrožena, je nutno přijít s diskreditací nejvyššího kalibru. A tou také uvedená reportáž je… Oba tzv. reportéři se snaží ve svém hraném dokumentu poukázat na to, že „hledání Andreje Babiše ml.“ je téměř stejná letitá investigativní práce jako „Hledání Suggermana“. Práce na půl roku… Když však projedete reportáž pečlivěji a všímáte si nikoliv postav, ale jejich okolí, zjistíte, že jediné skutečně časově zařaditelné snímky „reportáže“ se týkají cesty Slonkové a Kubíka do Švýcarska a přípravy na jednání ohledně proniknutí do domu A.B. mladšího. Povšimněte si oblečení lidí, jednoznačně podzimního. Ze stavu zežloutnutí listí na stromech je možno jednoznačně dovodit, že ta reportáž je stará maximálně 14 dnů, možná méně. Z některých „oslích můstků“ o získávání informací o pobytu A.B. ml. lze spíše než na investigativní žurnalistiku pomyslet na neoficiální zpřístupnění policejních spisů novinářům – což ovšem toto podezření není v případě paní Slonkové není nic nového. Takže před cca 14 dny paní Slonková a pan Kubík pronikli pod falešnou záminkou do domu a do bytu pna Andreje Babiše mladšího, člověka, který ať je jaký je a ať se odehrálo cokoliv, je zcela evidentně psychicky nemocný. Aniž by to věděl, pořídili zvukový i obrazový záznam z jejich rozhovoru a ten pustili do celostátního internetového éteru.

Ustanovení § 81 a následující Občanského zákoníku je naprosto jasný: „Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. … Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví, právo žít v příznivém životní prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.“

Svou „reportáží“ zasáhli Slonková a Kubík do osobnostních práv Andreje Babiše ml. takovým způsobem – a to způsobem obzvláště zavrženíhodným, když jde o člověka evidentně těžce psychicky nemocného – že doufám, že budou užalováni k smrti tak, aby už nikdy nevzali novinářskou tužku do ruky. Je mi jasné, čím se budou ohánět na svou obranu: totiž tím, že existuje „veřejný zájem“ na objasnění závažného protiprávního jednání premiéra Andreje Babiše. To samozřejmě mají pravdu, tento veřejný zájem na vyšetření případu „Čapí hnízdo“ existuje. Ale to vůbec neopravňuje Slonkovou s Kubíkem, aby se získanými materiály zacházeli takovým způsobem, jakým s nimi zacházeli. Uvedení rozhovoru s A.B. mladším v obrazové formě považuji za zcela svévolné a s „veřejným zájmem“ nesouvisející. Samotný rozhovor, vedený jak ze strany Beatrice Babišové, tak A. Babiše ml. zcela bezelstně, říká o souvislostech s případem Čapí hnízdo jen velmi málo.

Postup, kterým se měli Slonková a její novinářský kolega ubírat, je zcela evidentní: sepsat o svých zjištěních zprávu, tu eventuálně podložit získanými důkazy a veškerá zjištění zformulovat do trestního oznámení, případně podání informace o skutečnostech relevantních pro již probíhající vyšetřování trestného činu. Takovouto zprávu či ohlášení měli poslat vrchní státní zástupkyni JUDr. Bradáčové, případně dalším orgánům činným v trestním řízení. O těchto krocích pak mohli/měli podat informaci široké veřejnosti. Tím by dosáhli zveřejnění veškerých získaných informací, ovšem zároveň s poskytnutím zákonem (a mimochodem také Listinou základních práv a svobod) garantované ochrany soukromí A. Babišovi mladšímu a jeho matce. Takovýto postup ovšem by „neměl tu šťávu“ a zejména by neměl ten dopad přímé politické akce, což je dle mého nejhlubšího přesvědčení skutečný důvod celé „reportáže“.

Co říci na závěr? Trestní zákoník obsahuje jedno ustanovení, k němuž byste judikáty, tedy rozhodnutí, která se jej alespoň nepřímo dotýkají, spočítali na prstech… no dejme tomu dvou rukou.  A i tak se jedná jen o souvislost s uvedeným ustanovením § 328 pouze nepřímou. O čen tento paragraf pojednává? Jmenuje se „Přisvojení pravomoci úřadu“ a zní:

„Kdo neoprávněně vykonává úkony, které jsou vyhrazeny orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jinému orgánu veřejné moci, nebo

kdo vykoná úkon, který může být vykonán jen z moci úřední orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci,

bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“

Takže abych to shrnula: to jsem zvědavá, jak dlouho si nechají orgány činné v trestním řízení zasahovat do svých kompetencí a mařit neopakovatelné vyšetřovací úkony … novináři.

 

 

Posted in Nezařazené

Dopis do neznáma – na romské téma

Dny, kdy jsem se snažila něco „vylepšit“ nebo „vyřešit, jsou dávno pryč. Protože nakonec nezájem utluče každého, dokonce i mě. Přesto se čas od času stane, že se mne někdo na něco zeptá… třeba, jak řešit romskou otázku… a hlavně, proč to nefunguje. A já pak se dnu a asi tak po tisícáté napíšu znovu. Protože… víte… Gori, gori, moja zvězda…

(https://www.youtube.com/watch?v=dt-TpPLRkQ0)

 

Vážený pane XY

dovolte mi, abych navázala na naši FB komunikaci ohledně „Řešení romské otázky“ a se svou drobnou knížečkou Vám zaslala i pár slov, rozšiřující dané téma o osnovu subkapitolky s možným názvem „návrhy na řešení – postupné kroky“.

Kde se Romové nacházejí, proč a jak tam došli, je popsáno v přiložené knížečce. Nyní, jak z toho ven.

Dovolím si zopakovat základní tezi. Základním problémem Romů je, že možnost jejich sebeidentifikace je sebeidentifikací sociální nikoliv sebeidentifikací národní. Samozřejmě, pokud můžete být tím, kým jste, pouze jako příslušník určité sociální skupiny, tak byste byl blázen, kdybyste se tuto sociální skupinu snažil opustit, neboť byste tak přišel o svou duši… Toto je zásadní problém, který udržuje sociální status v dnešní zcela zabetonované podobě. A proč neopustit svou duši? Myslím, že přepisovat Junga by bylo poněkud nadbytečné… Být tím, kým jsem a kým mohu být, je z hlediska psychologie základem osobního štěstí a předpokladem osobního růstu. Je to něco, čeho se člověk nemůže vzdát, bez ohledu na své ekonomické postavení, protože jinak by své lidské Id odsoudil k záhubě. Kromě toho je zde ještě jeden obecně platný poznatek: odpovědnost, která je stále znovu a znovu od Romů požadována, a to na úrovni osobní, rodinné i společenské, je jednoznačně provázaná s mocí. Jestliže jsem bez-mocný, nemohu pochopitelně za sebe nést žádnou zodpovědnost. Přesně to se s Romy stalo. O svém sociálním postavení, zákonech, možnostech sebeurčení nerozhodují oni sami, ale majoritní společnost. Na příklad – nebyli to oni, kdo vymyslel systém sociálních dávek… Hřebíčkem do rakve byly nejrůznější granty a neziskovky s různými projekty, které ovšem měly opět jedno společné: absenci zodpovědnosti Romů jak na osobní, tak na kolektivní úrovni.  Kombinace těchto faktorů je totálně zhoubná – výsledky vidíme na každém kroku.

Podle mého názoru je jediným způsobem nápravy možnost nabídnout Romům jinou možnost sebeidentifikace než je sebeidentifikace se sociální skupinou, tedy se sociální skupinou vyloučených. Jsem přesvědčena, že čím víc budeme tlačit na ekonomickou pilu, tím více budou Romové lpět na své sociální sebeidentifikaci a paradoxně, čím více peněz se nalije do systému, tím horších výsledků se bude dosahovat, protože Romové to budou vnímat jako stupňující se ohrožení.

Jaká jiná sebeidentifikace by měla být Romům nabídnuta? Pochopitelně ta národní. Ostatně splňují veškerá kritéria pro národ, kromě vlastního území. Když se však dívám na dnešní svět, který je ve své podstatě systémem horizontálních vztahových sítí, nejsem si jistá, zda pojem „území“ má ještě vůbec nějakou relevanci. (A vůbec nechápu, proč s tímto konceptem nepracuje EU.)  Je to národní povědomí, které musí být Romům nabídnuto, umožněn jeho všeobecný rozvoj (prosím, nezaměňovat s nacionalismem) a na tomto základě jim bude umožněn sociální transfer, protože příslušný sociální status bude již zcela nepodstatný.

Návrh praktických kroků:

  • zřídit televizní kanál celostátního veřejnoprávního vysílání jen pro Romy. Televize jedou v romských domácnostech pořád – i v osadách, kde není elektřina… Tuto televizi, bez ohledu na kvalitu vysílaných pořadů, musí řídit Romové, protože jen romské štáby budou mít přístup do autentického romského prostředí. K obsahu programu:
  • masivní zavedení romštiny – zejména pro malé děti – romská obdoba Sezam street
  • využití alloparenting [2](na výchově se nepodílí jen rodiče či dospělí, ale také starší děti. Ty jsou pro mladší děti důvěryhodnější vzdělavatelé než jacíkoliv dospělí.) Prezentace vzdělávacích programů ve všem, ale prezentováno dětmi a dospívajícími. Jestliže bude půlhodinová lekce hraní na jakýkoliv hudební nástroj prezentována 14letým Romem, který sice není profík, ale umí to a bude jej bavit to vysvětlovat dětem, které mají nástroj poprvé v ruce, zaručuji o 500 % vyšší sledovanost, než když to bude učit filharmonik… Na tom je vybudovaná původní Khan Academy apod.
  • diskusní pořady dospělých – do úplného omrzení, na jakákoliv témata… Pamatujete na pořad „Sněží“ z 90. let? A na „Z očí do očí Antonína Přidala“? Nejde o kvalitu – jde o sdílení životů, opětovné propojení komunity… a při této příležitosti o diskusi nad problémy.
  • každý den přenášenou jednu hodinu skupinové psychoterapie.
  • Masivní reportáže z romského světa. Je někde svatba? Fajn, jedeme tam. V místní vesničce jsou romští zastupitelé? Jedeme na zasedání zastupitelstva. Tancovačky, reportáže o problémech, pozitivní příklady – z celé země. Chce to jednoho řidiče s autem, kameramana s kamerou, která se dá v dostačující kvalitě záznamu pořídit do 10.000,- Kč. Návštěvy škol, mimoškolní aktivity… témata musí dodávat sami Romové, musí redakci zvát – jakmile se to rozeběhne, budou se reportéři dostávat sami k novým a novým informacím automaticky.
  • Když běžel Bella a Sebastián, ulice romských osad se vylidnily – všichni se dívali a radovali se z této letité záležitosti. Filmů o Romech a s Romy je spoustu. Následně bezostyšně přejít na pozitivní neromské filmy. Asi vám to bude znít blbě, ale Vinnetou dělá divy :-). Každý, opakuji k a ž d ý chce být kladným hrdinou… Chce to zažít ve filmu a chce i sám podle toho žít…
  • Romská „sama doma“….

To jen tak na první nástřel….

Změnit vzdělávací systém. Školský systém nevyhovuje ani českým/slovenským dětem, natož romským… Přestaňte s umělou inkluzí – nic neřeší, majoritu naštve a Romům nepomůže. K začlenění musí dojít až na základě „svůj k svému“. Pro Romy jsou typické sourozenecké skupiny. Přestaňte trvat na chození do jednotlivých ročníků (zvláště 1–5) a zaveďte malotřídky. Ano, je to náročnější na přípravu učitelů, ale starší děti se budou chtít vytáhnout před mladšími sourozenci i jinými dětmi, mladší děti budou chtít ty starší dohnat.

Školní asistenti. Zapomeňte na formální kvalifikaci a zkombinujte zaměstnávání + učení se + vyučování. Udělejte konkurzy na asistenty na základních školách. Bez jakékoliv požadované kvalifikace (přednost mají ti, co dokončili základní školu, ale i s těmi, kteří by se přihlásili a tuto podmínku by nesplňovali, se musí pracovat). Nejdůležitější je motivace[3]. Pro Romy je motivací získání úcty. V komunitě, v rodině… U školních asistentů bych cílila na mladé chlapce – cca 16+, nikoliv na dívky! Jejich společenská úloha je jiná a chlapečci – žáčci – už v 1. třídě budou mít mírný problém poslouchat „tetu“… jooo – asistent, mladý muž, to je jiná…. mužská iniciace na dosah – a to pro oba: pro žáčka i asistenta… Vypracovat projekt postupného vzdělávání školních asistentů:

  1. pedagogické minimum – cca 5 víkendů
  2. pokračování pedagogického minima…. v několika dalších kurzech. Ty musí být místně dostupné… v místní škole o víkendech nebo po odpolednách… Účast na kurzech musí být drobně placená (cca 2 Euro za hodinu?? – ale nesmí to být normální zdanitelný příjem – viz níže otázka „exekuce“.) Vím, že to zní šíleně, zvláště, když všichni nadávají, že Romové nepracují… Je to jinak: oni nejsou zaměstnaní (nejsou v pracovním poměru), to ale neznamená, že nepracují… oni si opatřují živobytí. Když se budou účastnit kurzů, nemohou si toto živobytí opatřit, budou strádat = nebudou/nebudou moci chodit do kurzů. Toto pouze na prvním stupni pedagogického minima. Zakončeno zkouškou, která podmiňuje další kurzy = další prachy. Po polovině pedagogického minima už hned do škol! Třeba jen na náslechy… musí „chytnout slinu“…navazuje možnost „pedagogického učňáku“, následuje možnost maturity z pedagogiky a nejlepší na vysokou. Podle hesla „co Rom, to učitel“… Nevím, jaká je teď situace se zaměstnaností, všude je málo zaměstnanců, ale myslím, že v osadách to až tak neplatí… Být učitelem/asistentem musí být „in“ – mladí muži se musí začít předhánět a soutěžit se svými skupinami žáků…. to sledováno romskou televizí… zpětná vazba do sociálních struktur.

    Pokud vím, svého času byli v osadách i jinde zavedeni romští zdravotničtí asistenti a následně byli zrušeni – to tedy byl krok velmi nesprávným směrem… Totéž, co s pedagogy udělat se zdravotníky. Zdravotní situace Romů v osadách je katastrofální. Moje kamarádka Hana Brixi, dlouholetá poradkyně Světové banky, která participovala na vytváření systému veřejného zdravotnictví v Číně mi vykládala, jak zavrhovaný Mao Ce Tung významně zlepšil zdraví lidí na čínském venkově tím, že zavedl „zdravotní asistenty“ a dal jim základní výcvik zhruba na úrovni první pomoci našeho Červeného kříže. Vyrušily se úrazy, otravy, nebezpečné porody, prevence infekčních chorob, sexuální osvěta. Šla bych stejnou cestou.

  • Všichni jsou na FB… i na té poslední osadě… Dejte si na FB do hledání „Rom“ a jděte po odkazech – dostanete se k neuvěřitelným věcem, neuvěřitelným diskusím… převážně v romštině. „Význam FB na vývoj a kodifikaci romštiny“ by si zasloužilo zvláštní práci… diplomku, disertaci, výzkum… Přes FB projdou jakékoliv informace… proč s tím nikdo nepracuje?
  • Poslední věc: zadlužení a exekuce. Nevím, jak je to na Slovensku, v ČR je průnik dluhů/kreditek/exekucí na straně jedné a Romů na straně druhé obrovský. Odhaduji, že cca 80 % Romů má exekuce. A jsou v nesplatitelné výši. Z 30 korun jízdy na černo je 30.000,- Kč[4]. Pokud jdou pracovat, ohrozí je to na životě. Dám příklad. Jdou pracovat do nějaké továrny a dostanou 13.000,- Kč čistého. Z exekucí jim strhnou cca 7.000,- Kč, zůstane jim tedy 6.000,- Kč, ze kterých by měli vyžít. Sociální dávky a podpory se však nevypočítávají z těch 6.000,- Kč reálného příjmu, ale z těch 13.000,- Kč. Samozřejmě, že není možné, aby se dostávaly sociální dávky na úhradu exekucí… ale řešení se prostě musí najít. Jinak tady máme faktické doživotní otroky.

Omlouvám se, že tímto svůj výčet „nástřelů“ skončím. Pět stránek je už i tak nad rámec snesitelnosti. Chtěla bych Vám jenom říci, že tyto návrhy jsem předkládala české politické reprezentaci opakovaně. V roce 1994 jsem svoje návrhy na „pravicové“ řešení romské otázky, tedy řešení, které nebylo založeno na konstruktu sociální skupiny, předala Zieleniecovi, který byl tehdy předsedou programových a odborných komisí ODS. Naprostý nezájem. Totéž v roce 2010 u TOP09 a Kalouska – ten dal jen příkaz, že se Samková nesmí nikdy dostat do jakékoliv funkce. (Zjištěno ze zcela spolehlivého zdroje, a z více stran.) Možná se zeptáte, proč jsem se svou vizí nešla za levicovými stranami. Šla jsem – pro ně však byl jakýkoliv jiný koncept řešení romské problematiky než jako problém sociální naprosto nepřijatelný. S Míšou Tominovou Marksovou se znám osobně přes dvacet let. Od chvíle, kdy se stala ministryní práce a sociálních věcí, se mi začala obloukem vyhýbat… Což, prosím, neberte jako nějaký můj výkřik osobní zhrzenosti, ale jako důkaz toho, že ideologie nakonec vždy zvítězí nad konceptem… Smutné, ale pravdivé… Kdyby ty ideologické koncepty fungovaly, neřeknu ani půl slova, vzdám Pánu díky a budu šťastná a spokojená. Ale ony, bohužel, nefungují. Z mého pohledu je stále hůř a hůř. A ideologie stále vítězí, bez ohledu na třeskuté neúspěchy. Protože stranické sekretariáty nikdy nebudu schopna porazit, nezbývá mi než svoje nápady posílat v naději, že snad někdy někde nějak dopadnou na nějakou odrazovou plochu, která je rozzáří a bez ohledu na prvotního původce toho zážehu způsobí, že bude lépe. S toutéž nadějí posílám svůj dopis i Vám. Viděla jsem příliš noho bídy, neštěstí a smutku, než abych to někdy vzdala. Znáte ten příběh Sixto Rodrigueze? Člověk se nikdy nesmí vzdát, když je přesvědčen, že jde o dobrou věc – i když mezi tím třeba vyklízí bouračky na skládku.

v dokonalé úctě

Klára, jak jinak…

[1] Raději bych nalezl jednu příčinu, než bych se stal perským králem. Zlomek B 118

[2] https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5768312/

[3] motivace: Samozřejmě Nakonečný, ale daleko lépe “Růže pro Algeron“, že…

[4] nevím, jaký je Váš poměr ke sci-fi, můj velmi kladný. Znáte Fredericka Pohla, Obchodníci s vesmírem? Je tam přesně popsaný systém, jak fungují dluhy a exekuce na příkladu pracovní smlouvy se společnosti Chlorella, do které se dostal  Mitch Courtenay, hlavní hrdina – nejde se z toho dostat, pokud ovšem nevyhrajete ve sportce..

 

Posted in Nezařazené

Malá předvolební úvaha o tom, jak nahlížet na členství různých kandidátů v KSČ.

K této volné úvaze mne inspirovala s jistým bývalým vysoce postaveným manažerem, který měl se všemi kategoriemi níže uvedenými své přebohaté životní zkušenosti. To je tak smutný, když mají staré struktury pravdu!

Především musím s lítostí konstatovat, že A. Babiš má pravdu, když říká, že už (téměř) nikoho nezajímá, co kdo dělal před třiceti lety. Ono to tak pěkně česky vyšumělo… Nicméně, stále jsou jisté aspekty, které nevyšuměly tak docela a v předvolebním čase bychom si měli na ně dát pozor. Ono to s těmi členy KSČ totiž bylo asi zhruba takto:
Myslím, že po třiceti letech po revoluci se dá dedukovat, kdo ve straně
a) byl, protože tomu systému věřil a navíc zůstal přitom člověkem,
b) kdo ve straně byl, ale systému nevěřil a měl ho jenom jako lístek do správných pater a (do jisté míry) zůstal přitom člověkem, případně jim nezůstal
c) a potom tu máme třetí kategorii, totiž ty, kdo ve straně byli, systému nevěřili a navíc to byly to echt svině.
d) těch několik výjimek, kdy někdo systému věřil a ještě k tomu to byla svině, bylo pravděpodobně nejméně, ale to byli obzvláště vypečen kousci.

Osobně se domnívám, že od kategorií b) – d) je vzrůstající pravděpodobnost, že dotyčný byl svině a svině zůstal i nadále. Tak, jako si moje ( a starší) generace naivně myslela, že svobodná ekonomika automaticky znamená demokratické zřízení (Bože, já se za sebe tak stydím, jak jsem byly blbá! Ještě že jsem v tom nejela sama…) tak stejně naivně jsme si mysleli, že svině je sviní proto, že je v KSČ. Ono to je a bylo naopak – protože ony totiž jsou některý lidi svině „an sich“, tedy samy o sobě a v případě nutnosti si tu partaj (anebo jiný zájmový kroužek, na příklad některé církve by mohly taky ledasco na toto téma říci) přizpůsobí – a vůbec to nemusí mít s komunisty nic společného…
Ti, kteří do partaje vlezli ad a) a částečně ad b) dostali ca 30 let od osudu bene, aby se napravil a své případné hříchy odčinili – a dlužno říci, že dosti z nich bylo v tomto směru úspěšných. Musím říci, dle dle mého názoru bychom se měli soustředit na kategorii b+ (tedy t, co brali své členství jako výtah do správných pater, a to i přes hlavy svých bližních) a dále c) a d) a podívat se na to, jak se svým životem naložili. Zejména kategorii ad c) bych ráda viděla v nějaké pěkné ťurmě, přičemž na respektování lidských práv bych až tak úplně netrvala (dodávám právně zlořile…) Myslím, že obzvláště pěkným příkladem takovéhoto exempláře je jistý Pavel Telička. Protože kdyby na něj a jemu podobné došlo, tak já bych už pak prosila jen kávičku… (Nejlépe s Tereza Spencerova).
Nu a co se samotných voleb týká, já osobně volím na magoš tu tlupu kolotočářů, protože ti umí s cirkusem zacházet a když Berouskové půjčí svý cirkusácký lvy, tak možná bude i nějaký to správní řízení vyřízený dokonce i před lhůtou.
Čímž se s vámi všem loučím s pozdravem své generace „mupy mup!!“

Posted in Nezařazené

PAROUBKOVI, ACH PAROUBKOVI…

Zdroj: Magazín Mladé fronty DNES
Datum vydání: 13.9.2018
Rubrika / pořad: Téma
Strana / zpráva 20
Autor: IVANA KARÁSKOVÁ
TAKOVÁ TO BYLA LÁSKA

Po deseti letech manželství se rozvádějí a soudí. A jelikož jde o známé protagonisty, zvyklé se o svoje pocity dělit s národem, máme jejich půtky jaksepatří na očích. Zkusme trošku zmapovat příběh manželů Petry a Jiřího Paroubkových, jejichž vztah v roce 2007 tak idylicky započal.

Taková to byla velká láska,“ zpívá Yvetta Simonová v jedné prastaré písni. Momentálně se dá vztáhnout i na manžele Petru aJiřího Paroubkovy. Prvotním okouzlením ostatně začínají mnohé podobné příběhy. „Můj muž je nesmírně pozorný a galantní. Prostě báječný,“ rozplývala se v Ódě na manžela Petra Paroubková na dovolené v létě 2009. „Vstává první, hned jde plavat a cvičit. Pak mě něžně vzbudí a vyvenčí psa. Všechny denní povinnosti přebírá na dovolené on. Pořád se směje, vtipkuje a laškuje. A vypadá báječně. “
Tahle idyla panovala dva roky po svatbě. To už byla dávno na světě i Petřina památná věta, že na muži je nejvíc sexy jeho mozek. Vyřkla ji zřejmě v situaci, kdy zlé jazyky na Jiřím marně hledaly alespoň ždibec kouzla Alaina Delona. Vlastně to byla docela trefná věta. Přitažlivost mužů pro ženy skutečně jen málokdy dělá jejich vzhled.
Petra stála po manželově boku dlouho jako skála, byť už tehdy některé její počiny prozrazovaly, že navenek éterická bytost v sobě ukrývá bojovného ducha. Když bulvární fotograf vyfotil několikaměsíční dceru v botičkách od Diora a média to jízlivě propírala, dotčeně se ohradila. Značkové botky byly dárkem od kmotry děťátka! A jak už dnes víme, když se Petra Paroubková rozzlobí, umí být zlá.
Knížku V botičkách od Diora sice kritika smetla jako dívčí románek ublížené ženy, ale šla na odbyt a autorka na ní podle vlastních slov vydělala přes milion korun. Svoje zážitky a pocity ze „života po boku špičkového politika“ vyšperkovala žlučovitými sentencemi na adresu bulvárních novinářů. Psala o nesnesitelném tlaku a přála si, aby manžel v politice skončil.
Možná právě tehdy v sobě objevila potřebu vyjadřovat se k věcem veřejným. Její blog z roku 2012 na aktuálně.cz má podobu otevřeného dopisu tehdejšímu ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi. Autorka se v něm pozastavuje na tím, jak hanebně justice zachází s Davidem Rathem a bez ohledu na to, zda je vinen, či ne, ho drží ve vazbě. V dalších příspěvcích zase ironicky tepe Jana Krause, Miroslava Kalouska a samozřejmě novináře.
Ještě větší literární potenci osvědčuje její manžel, který sepsal knih hned několik. Nicméně politická kariéra expremiéra jde od desíti k pěti. V roce 2010 po volbách rezignuje na post předsedy ČSSD. Rok na to dokonce stranu opouští a zakládá novou – LEV21 Národní socialisté, která ovšem zcela propadá. Petra už dávno nemá doma špičkového politika.
Malá dcerka dělá páru radost, manželé si kupují dům v Řecku a zdá se, že se před nimi otevírá klidnější životní etapa. Jiří se věnuje víceméně už jen podnikání. Petru stále miluje. Stále ještě v ní vidí krásnou kultivovanou bytost a nešetří superlativy. „Zaujala mě u ní až brilantní chytrost,“ svěřuje se roku 2015 v Třinácté komnatě České televize, v níž jeho žena popsala svůj boj o život poté, co ji postihlo krvácení do mozku a tři týdny strávila na JIP.
V témže pořadu se Petra poněkud překvapivě sama označí za plachou a introvertní bytost.

SLÍBILI SI SMÍR

Za rok a něco už je všechno jinak. Po sluncem zalitých dnech přichází vystřízlivění. Nejdříve u Petry. V únoru 2017Paroubkovi navštěvují sexuologa Radima Uzla, který se s Jiřím trochu zná z doby, kdy byl premiérem. Svěřují se s problémy v manželství a žádají ho o radu.
„V první řadě jsem se zeptal, zda chtějí v manželství zůstat, nebo se rozejít. Oba unisono potvrdili první možnost. Trošku jsme to probrali, dal jsem jim nějaká doporučení a ti dva si přede mnou rukoudáním slíbili měsíční klid zbraní. Jenže ona pak hned za tři dny sebrala dítě, psy a zdrhla,“ přibližuje setkání sexuolog Uzel. V Petřině chování vidí podraz na manžela i na sebe jako poradce a později se zařadí mezi sýčky, kteří zpochybňují opravdovost její lásky.
Jsou typy lidí, kteří před národem bez zábran ventilují své příběhy a city. Extroverti z rodu účastníků televizního pořadu Pošta pro tebe. Někteří si to dokonce užívají. Nic proti tomu. Jenže běda, když vztah začne skřípat. A tak mají společenské rubriky už nějakou dobu žně.
I když se Paroubkovi tu a tam dušují, že nehodlají zatěžovat svými půtkami veřejnost, vždycky se jeden z nich takříkajíc utrhne ze řetězu. A ten druhý mu nechce zůstat nic dlužen. Krátce poté, co odešla ze společné domácnosti, manžel zveřejňuje jejich soukromou korespondenci. Připomeňme si, že rodačka z Nitry Petra, rozená Kováčová, v ní svůj odchod vysvětlila slovy:
„Jirko, nemohla jsem jinak. Poslední týdny jsem měla strach z tvých reakcí. Tlačil jsi na mě a psychicky mě vydíral. Žila jsem v neustálém strachu, s čím přijdeš… Vždy tě budu mít ráda jako otce naší dcery. Já už ale nemůžu dál, ber prosím ohledy na můj zdravotní stav…“
Jiří kontruje vysvětlením, že Petra dlouhodobě trpí depresemi a bere silné léky. To je podle něj příčinou problémů z posledních týdnů. Tehdy ještě dodal, že je odhodlaný udělat pro záchranu manželství všechno. Vytvořit ženě milující zázemí a pochopení.

LITUJI TY DALŠÍ

Jak víme, už to dávno neplatí a mezi – stále ještě – manželi přituhuje. Láska je v troskách. Petra se nechává slyšet, že jedním z důvodů rozpadu svazku – ne tím hlavním –byla skutečnost, že se Jiří stále více sbližoval s exmanželkou Zuzanou. Prý s nimi jezdila na chatu i na dovolenou, chtěl z nich udělat kamarádky.
Jiří štiplavě prohlašuje, že v manželství nejvíc trpěla jeho kreditní karta. Spekuluje, že Petře nemoc změnila povahu. Už to není žádný gentleman a poněkud nerytířsky manželce připomíná, že když v roce 2015 zkolabovala, byl to on, kdo jí včasným zásahem zachránil život.
Inteligentní kráska se v jeho očích mění v tygřici. Neváhá ještě sám sebe pochválit poznámkou, že on s onou tygřicí uměl zacházet, ale dopředu lituje každého dalšího, který to umět nebude. Jiří neuspěje s žádostí o střídavou péči, soud svěřuje dceru Petře a jemu vyměří desetitisícové výživné. Manželé přitom stále nejsou rozvedeni.
Vystřelené šípy začínají mít v zuřící válce otrávené hroty. A podle renomovaného manželského poradce Tomáše Nováka může být ještě hůř.
„Když to zlehčím a použiju sportovní terminologii, zatím soupeří na úrovni první ligy. Extraliga to ještě není,“ říká.

CHCI TO UKONČIT!

Následuje fáze vzájemných žalob. Petra se dožaduje vyššího výživného a zároveň manžela obviní z nelegálního zisku. Toto téma nicméně přenechejme jiným a hleďme se držet příběhu smutného konce jedné lásky.
S tímto záměrem jsme také oběma manželům – možná poněkud naivně – poslali deset stejných a korektních otázek týkajících se víceméně retrospektivy jejich vztahu. Jenže příkop mezi nimi doznal už povážlivé hloubky. Petra nereagovala vůbec, Jiřína otázky MF DNES rovněž odmítl odpovědět, což v telefonu zdůvodnil takto:
„Už s ní nechci být spojovaný, ta osoba je mi odporná. Choval jsem se k ní slušně, měla se jako princezna, ale reakcí byly jen nechutnosti z její strany. Chci to s ní ukončit. Jenže ona mě chce teď okrást a já se nechci dát. Někdo za ní stojí, někdo ji hecuje a její motivace je zřejmá, chce mi před senátními volbami uškodit. Ale jak vyhodnocujeme sociální sítě, prohrává na celé čáře,“ míní uchazeč o senátorské křeslo v Ostravě.
Na tom bude něco pravdy. Internet se právě baví fiktivní tiskovou zprávou z pera Luboše Xavera Veselého, v níž se moderátor podělil o svůj živý sen. Zdálo se mu o sněmu Svazu českých zlatokopek v pražském hotelu Olšanka, který prý začal minutou ticha za okradené partnery. Předsedkyní ústředního výboru SČZ byla jednohlasně zvolena Petra Paroubková, posty místopředsedkyň získaly Kateřina Kristelová a Lucie Plekanec.
Ale zaslouží si ty dámy skutečně takovou porci výsměchu? Příroda přece zařídila, že si ženy odjakživa intuitivně hledají partnera, který je příslibem dobrého bydla a genetického materiálu. Co svět světem stojí, silní jedinci jim imponují. Přitahují je muži s postavením, kteří toho hodně mají a vědí, aby své polovičky dokázali zajistit a ochránit. Žádné překvapení, že sociologové v USA dospěli k závěru, že věrní američtí prezidenti byli méně úspěšní a charizmatičtí než hříšníci, s nimiž mocně cvičil testosteron. Právě k těmto jedincům bývá bůhvíproč okolí shovívavější.
Zakladatelka hnutí mateřských center Rut Kolínská nedává svazkům vlivných mužů s mladými kráskami valnou naději. Jak říká, je jí vždycky líto, když se po letech manželství najednou na obzoru objeví nějaký „zázrak“, jemuž muž podlehne. „Ze začátku se to tváří jako velká láska, ale mladá žena dozraje a zjistí, že ji stařík nebaví. Prohrávají oba a nejvíc v tom lítá nevinné dítě. Ne každý je Charlie Chaplin, s kterým žila jeho poslední, o 36 let mladší manželka až do jeho smrti,“ míní dáma, která jako první Češka získala v roce 2003 mezinárodní ocenění Žena Evropy.
Jiřího Paroubka před lety poznala osobně. Když tehdy Václav Havel přišel s myšlenkou, že by se po něm mohla stát prezidentkou, oslovoval různé politické strany. „Mně se do toho nechtělo, navíc žádní politici nereagovali, pozval mě právě jen Jiří Paroubek. Nebyla jsem a nejsem jeho fanynka, ale tenkrát mě velmi příjemně překvapil. Tím, jak šarmantní a milý byl,“ přiznává Rut Kolínská.

BITVY BEZ VÍTĚZE

Jiří dnes milý není a manželství už nechce zachraňovat. Sám se rychle „zahojil“ dalším vztahem s o čtyřiadvacet let mladší Gabrielou Kalábkovou, bývalou poslankyní za ČSSD. Po turbulentním vztahu s Petrou tentokrát vsadil na klidnou sílu. Podle něj je to velmi oddaná žena, na kterou je spolehnutí.
Dceru se snažil dostat do střídavé péče, soud však Margaritu svěřil Petře. Spokojený není ani jeden z nich. Petra tvrdí, že ji manžel pronásleduje, má obavy, že ji někde přejede auto.
Pro Tomáše Nováka, psychologa a autora řady knih, je svár Paroubkových obrazem nezvládnutého manželského konfliktu, v němž se negativní náboj nesčítá, ale násobí. V tom se ti dva neliší od obyčejných smrtelníků. „Lidé si často říkají, tak tohle by můj partner neudělal, ale v rozvodovém boji je každý schopen provést cokoliv. Rozdíly bývají jen v důsledcích takové havárie,“ míní psycholog.
K popisu obvyklého scénáře se hodí parafrázovat pasáž z jedné z jeho knížek: Starší muž se najednou takříkajíc zblázní… Jde o iluzi omlazení, čemuž u mužů zcela neodborně říkáme totální spermiosepse organismu čili úplná otrava spermiemi. Otrava romantickou láskou vyřadí řídicí centra mozku, omezí na minimum racionální jednání. To je stav, kdy, jak folkový bard praví, nákupní tašky letí na vozovku, a kdyby jen to.
V poslední době se podle Tomáše Nováka objevuje výrazně častější motiv prodané nevěsty či ženicha. Čili jednoznačná cesta za lepším materiálním standardem. Rozvod je pak nutnou předehrou nového sňatku s reprezentativní firmou, automobilem a dovolenou. Takto tepe autor v knížce Péče o dítě po rozvodu a její úskalí všechny alfa samce a jejich často velmi dočasné polovičky.
Mnohdy se i takzvaně slušní lidé rozparádí tak, že je okolí nepoznává. Zneurotizovaným potomkům pak může ještě hrozit trauma zavrženého otce, kterého před nimi matky zostudí. Na tento nejsmutnější aspekt manželských půtek upozorňuje se svou příslovečnou břitkostí také členka Unie rodinných advokátů Klára Samková.
Paroubkovi zcela ignorují, že spolu mají devítiletou dceru, která umí číst, stejně jako její spolužáci. Neuvědomují si, že vystavili své dítě obrovskému potenciálu šikany, a za to je zcela odsuzuji. Soud by měl oběma zakázat vyjadřovat se o rodinných záležitostech v médiích, protože se tím dotýkají lidských práv dítěte. A to pod pohrůžkou pokut.“ Odbornou pomoc podle advokátky už potřebují oba. 
Podle ní by těm dvěma měla být nařízena intenzivní psychoterapie dva- až třikrát týdně po dobu nejméně tří měsíců, spíše půl roku. Posléze by měli přibrat k párové psychoterapii i psychoterapii rodinnou tak, aby situaci dokázalo zpracovat i dítě. 
Chtělo by se věřit, že ti dva zabrzdí, leč vývoj posledních dnů spíš dává tušit opak. Bohužel tyhle bitvy nemívají vítěze. *

***

Magazín DNES

Posted in Nezařazené

Den strávený s Českou advokátní komorou

… tedy nikoliv s ní, ale nad přípravou ke správní žalobě, která má být projednávána dne 10. 10. v 10,00 hod. Městský soud Slezská, č. dv. 057)

III.

už mě nebaví, aby mě 29 let po pádu komunistického režimu honily staré struktury

 Jak již uvedeno výše, dle názoru žalobkyně jsou důvody jejího kárného stíhání někde jinde než v jejích „prohřešcích“, a to jmenovitě v osobách kárného senátu, a to zejména odvolacího.

Prvoinstanční tříčlenný kárný senát se skládal ze dvou advokátů, jejichž působení se započalo již před rokem 1989. Již z tohoto důvodu žalobkyně namítala, že těžko budou rozhodovat vůči její osobě, jakožto osobě striktně vystupující proti komunistickému režimu, nepodjatě.  Tato námitka byla zamítnuta.

V odvolacím kárném senátu byli VŠICHNI advokáti z doby před rokem 1989, byli tedy zásadním způsobem spjati s komunistickým režimem.

Námitku podjatosti kárného senátu vznesla žalobkyně opakovaně, a to i v případě odvolacího senátu. Dopadla stejně jako u senátu prvoinstančního. O nepodjatosti těchto advokátů rozhodl JUDr. Bohuslav Sedlatý, sám praktikující advokát z dob komunistického režimu, který na odůvodnění žalobkyně o podjatosti odvolacího kárného senátu odpověděl takto:

„Na okraj poznamenávám, že pokud bez konkrétního zdůvodnění, jen obecným odkazem na výkon praxe v době komunistického režimu, kárně obviněná označuje člen kárného senátu za expozé minulého politického režimu, pak zcela pomíjí, že řada advokátů v době nesvobody s rizikem vlastní újmy aktivně hájila práva osob tomuto režimu nepohodlných a tímto režimem perzekvovaných.“

Předseda odvolacího kárného senátu zřejmě považoval žalobkyni za osobu, která ztratila historickou paměť nebo žijící ve vzduchoprázdnu, ač je o pouhých 14 měsíců mladší než on sám. Žalobkyně uvádí, že si velmi dobře pamatuje, jakým způsobem a kdo obhajoval disidenty, z nichž řada byli přátelé jejích rodičů i jí samotné.

S „rizikem vlastní újmy“ skutečně obhajoval (alespoň v Praze) pouze jeden advokát, a to již zemřelý JUDr. Josef Průša, a to zejména v souvislosti s jeho obhajobou Jazzové sekce, kdy mu bylo na příklad zlikvidováno auto.  Z advokacie byl vyhozen za svou obhajobu disidentů Ján Čarnogurský, který také obhajoval také několik brněnských undergroundových osobností. Velmi dobrou práci odváděl JUDr. Milan Hulík a JUDr. Dítě. Dalšími činnými na daném poli byl JUDr. Lžičař a samozřejmě JUDr. Motejl. Není možno zapomenout na JUDr. Dagmar Burešovou. Z brněnských to byl jmenovitě JUDr. Jiří Machourek, obhajující prakticky všechny brněnské disidenty, např. Dušana Skálu, Petra Cibulku.

K vyjádření námitky předsedy odvolacího senátu již ve svém původním přípisu žalobkyně poukázala na fakt, že advokáti, zastupující disidenty, je velmi často nezastupovali na základě svého vlastního přesvědčení a rozhodnutí, ale jako ex offo obhájci, přičemž na tuto činnost byla v Praze speciálně vyčleněna advokátní poradna v Ječné ulici, stejně jako v Brně advokátní poradna č. 1, ve které byl právě JUDr. Machourek.  V té době bylo již pro komunistický režim neúnosné, aby odsuzovali disidenty bez advokátů, nebo aby advokáti tak, jak tomu bylo v procesu Milady Horákové v 50. letech, žádali pro svoje klienty přísné, ba nejpřísnější tresty.  V roce 1976 totiž i Československo  na základě podnětu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která se konala v roce 1975 v Helsinkách formálně přistoupilo k  Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech a  Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech  a muselo je alespoň zdánlivě dodržovat. V posledním roce své existence pak stát nemohl riskoval, že by se mohla obhajoba „nepovést“ tak, jako v případě Pavla Wonky, který si zcela nezodpovědně dovolil ve výkonu trestu umřít, bez ohledu na probíhající protesty mezinárodních lidskoprávních organizací. Následkem toho byla podniknuta rozsáhlá mezinárodní šetření, včetně opakované pitvy zemřelého, která jednoznačně určila jako příčinu smrti trombózu, způsobenou ovšem bitím do nohou, ke kterému došlo při jeho posledním uvěznění. Proto ačkoliv je pravda, že někteří advokáti dělali pro své klienty skutečně mnoho, je tvrzení předsedy odvolacího kárného senátu, že „řada advokátů v době nesvobody s rizikem vlastní újmy aktivně hájila práva osob tomuto režimu nepohodlných“ tvrzením paušalizovaným tak, že je nutno je jako neúplné, a tudíž nekorektní, odmítnout. Pro ilustraci svého tvrzení může žalobkyně uvést příběh doposud činného advokáta, JUDr. Josefa Danisze, který infiltroval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a jako člen výboru, tak jako advokát některých disidentů z titulu své funkce agenta StB předával obsah spisu přímo svým nadřízeným. V této věci je možno si doplnit vědomosti z knížky Mikuláše Chadimy „Alternativa I: Od rekvalifikací k „Nové“ vlně se starým obsahem. (Svědectví o českém rocku sedmdesátých let)“ ve které popisuje i míru nedůvěry jednotlivých disidentů k jednotlivým advokátům a důvody této nedůvěry.  Na druhé straně, aby věc nebyla černobílá, v několika případech obhajovala moravské disidenty Zdeňka Urválková, zřejmě neteř nechvalně známého JUDr. Urválka…

Jestliže by skutečně tomu bylo tak, jak tvrdí předseda odvolacího senátu, totiž, že skutečně řada advokátů „s rizikem vlastní újmy“ obhajovala oběti zločinného komunistického režimu, pak je s podivem, že se Česká advokátní komora k tomuto odkazu pranic nehlásí. Ano, do „síně slávy“ byli uvedeni JUDr. Motejl, JUDr. Kessler a JUDr. Burešová. Ti všichni se však stali vrcholovými představiteli polistopadového režimu a rozhodně to nebyly jen, ba dokonce převážně, jejich zásluhy na obhajobu disidentů, které je do těchto míst vynesly.  Ani v obsáhlé publikaci „Komunistické právo v Československu“, v kapitole sepsané (pochopitelně) JUDr. Stanislavem Balíkem o advokacii v letech 1948–1989 (str. 892–910 knížky) není ani jedno jméno, ani jeden konkrétní případ obhajoby disidentů. Monografie na toto téma už vůbec neexistuje, ani Ústav pro studium totalitních režimů se touto problematikou nezabýval.

Žalobkyně upozorňuje, že z cca 13.000 advokátů, činných v době vydání odvolacího kárného rozhodnutí bylo cca 300 advokátů, kteří byli činní před rokem 1989. V Kárné komisi, ve které bylo v době vynesení odvolacího rozhodnutí celkem 81 členů, byly DVĚ TŘETINY advokátů z doby před rokem 1989, přičemž v prakticky každém trojčlenném senátu jsou vždy dva „původní“ advokáti a jeden polistopadový. Je tedy zřejmé, že o tom, kdo bude a kdo nebude vykonávat činnost advokáta – a s jakými obtížemi – rozhodovaly (a doposud v podstatě rozhodují, protože situace se příliš nezlepšila) „staré struktury“. V tomto směru žalobkyni vůbec nepřekvapuje její soustavné stíhání Českou advokátní komorou, když kárná žaloba byla podána předsedou Kontrolní rady JUDr. Janem Mikšem, který začal vykonávat advokacii v době nejtužší normalizace, tedy v roce 1977. Souhrnně je možno poukázat na to, že čtyři z pěti osob jsou advokáti, kteří vykonávali praxi před rokem 1989, tedy v době, kdy bych se na příklad žalobkyně (stejně jako obrovské množství dalších) nikdy nemohla advokátem stát, neboť bych nemohla nikdy splnit určité „základní“ předpoklady.

Pro úplnost žalobkyně dodává, že u několika členů odvolacích kárných senátů (z dvanácti) má důvodné podezření, že jsou vedeni jako spolupracovníci Stb.

Zde žalobkyně odkazuje na přiléhavé rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, kde svým nálezem sp. zn. I ÚS 517/2010 Ústavní soud rozhodl, že informace o členství soudců v KSČ před rokem 1989 nejsou citlivým údajem podle zákona na ochranu osobních údajů a že představují podklad pro diskusi občanské společnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců. Kárné senáty jsou obdobou soudu, což je dáno mimo jiné i tím, že podpůrně se na něj vztahuje trestní řád. Žalobkyně je proto přesvědčena, že má právo vědět, zda členové kárných senátů byli členy KSČ, případně, zda jsou jejich jména uvedena ve složkách spolupracovníků Stb a jaký vztah mají ke svým jmenovcům z jejich domovských regionů, kteří v těchto složkách vedeni jsou. Těchto informací se žalobkyně marně domáhala již v rámci kárného řízení před Českou advokátní komorou.

Žalobkyně upozorňuje, že VŠICHNI TŘI členové odvolacího kárného senátu byli nomenklaturními kádry normalizačních let a u dvou z nich má důvodné pochybnosti ohledně jejich vztahů s StB.   Na základě těchto úvah žalobkyně jako osoba, která se přímo angažovala v obhajobě zájmů nově nastoleného polistopadového režimu uvádí, že z důvodů výše uvedených má zásadní pochybnosti o nepodjatosti všech členů kárných senátů a o objektivnosti řízení.

Proto stále setrvává na svých původních argumentech, pro které mají být obě rozhodnutí České advokátní komory zrušeny a přidává k nim navíc argument, že o jejích věcech rozhodovali lidé, kteří upřednostnili svoje vlastní politické názory a přesvědčení před objektivním posuzováním věci, takže nemohli rozhodnout spravedlivě.

 

Posted in Nezařazené

Co je češství?

(Psáno pro Parlamentní listy)

Před pár dny jsem byla pozvána do TV Barrandov do pořadu „Instinkty Jaromíra Soukupa“. Moje poznatky z tohoto pořadu jsou značně rozporuplné, nicméně na úvod bych se ráda pozastavila nad dvěma poznatky, které mi angažmá v tomto pořadu přineslo.

Prvním poznatkem je, že lidé se na tento pořad dívají, a i když jsou rádi, že alespoň odněkud zazní jiné než oficiální slovo á la „Otázky Václava Moravce“, který si již léta plete svůj pořad s kabaretní verzí soutěže „Chcete být milionářem“, tak jim tento formát pořadu nevyhovuje.  Na ulici mne zastavilo několik lidí a stěžovali si, že se věc nemohla „vydiskutovat“. V rozhovoru jsme se propracovali pak k tomu, že postrádají diskusní pořady z devadesátých let typu „Sněží“, „Z očí do očí Antonína Přidala“ a později i „Krásný ztráty Michala Prokopa“. Prostě není pravda, že „národ si přeje bulvár“. Národ si přeje platformu pro svobodné tříbení myšlenek a názorů. Těch rozhovorů s lidmi s obdobným tématem a názory, jak uvádím výše, nebylo málo. Zdá se mi tedy, že kdo přijde jako první s tříhodinovým studiovým programem s dvěma až čtyřmi diskutujícími, ten vyhraje.  Bohužel, nyní tady žádný takový program není, ačkoliv by bylo povinností minimálně České televize, aby byl.

Druhý poznatek vyplývá z posměšného komentáře amerického novináře v Čechách již dlouhá léta žijícího, Erika Besta, který si neopominul do mé účastni v barrandovském pořadu kopnout s tím, že „o názory Samkové se zajímají už jen Parlamentní listy.“ Což myslel jako pohanu a jako něco, co dokazuje moji pokleslou úroveň.  Ve skutečnosti to znamená pouze jedno: v ČR neexistuje platforma, kde by bylo možno nadhodit a diskutovat „undergroundová“ anebo alespoň méně mainstreamová témata. Což je také důvodem, proč jsem téměř přestala psát: „do šuplíku“ se tak komunikativní osobě, jako jsem já, píše špatně… V podstatě jsme všichni od komunikace odříznuti téměř stejně a s obdobným výběrem, jako když jsme si mohli vybrat mezi Rovností, Rudým právem a Haló na sobotu. Situace je o to lepší, že samizdaty není nutno přepisovat na mechanickém psacím stroji (z dob svých VŠ studií mám prstýnky o dvě čísla větší než teď, a to jsem měla o 20 kilo méně, ale do kláves jsem bušila tak usilovně, až mi narostly na prstících svaly) ale jsou scannery, e-maily a různá další hejblátka, vedoucí k přímému porušování autorských práv. Jinak zůstává vše při starém. Platforma pro dialog anebo pro prezentování různých názorů schází… Jo, abych si postěžovala: situace není stejná, je horší. Protože už nikdy neuslyšíme ten kouzelný hlas „Ivan Medek, Hlas  Ameriky, Vídeň.“…. Takže panu Bestovi s připomínkou dob dávno minulých a s díky Parlamentním listům, které přece jen občas zajímá i něco jiného než to, co zajímá Václava Moravce, odpovídám na níže položené otázky.

  1. Nedaleko českých hranic ve čtvrtmilionovém saském Chemnitzu se konají demonstrace v reakci na násilnou smrt pětatřicetiletého Němce s kubánskými kořeny, z níž jsou podezřelí dva muži z Iráku a Sýrie. Velká část tamních obyvatel bere jako obrovské nepochopení to, že média i politici líčí jejich město jako plné pravicových extremistů a nacistů. Máme věřit tomu, že jde při protestech opravdu o akce radikálů, pravicových extremistů či jinak nenávistných jedinců, nebo politici a mainstreamová média nejsou ochotni připustit jiný stav věci, než že do ulic vyrazili náckové?

 Situace v Chemnitz – Saské Kamenici, dříve Karl-Marx Stadtu, mi velmi připomíná situaci, která byla v roce 2011 ve Šluknovském výběžku, zejména ve Varnsdorfu a Rumburku. (Pro připomenutí: https://cs.wikipedia.org/wiki/Nepokoje_na_%C5%A0luknovsku_2011) Obě města – Varnsdorf i Chemnitz jsou příhraniční města, nedaleko od sebe vzdálená asi dvě hodiny jízdy autem. Obě města byla a doposud jsou sužována problémem, do kterého je „uvrtaly“ centrální vlády jejich zemí. Ve Varnsdorfu se protestovalo proti katastrofální (vlastně i dosud neexistující) realistické politice ČR vůči Romům, v Chemnitz se protestuje proti dopadům pro-migrantské politiky Německa na toto město. V obou případech byla města zatažena do něčeho, co je dalece přesahovalo a dožadovala se komplexního a systémového řešení na příslušné, tedy celostátní úrovni. Vlády obou zemí se zachovaly stejně: obyvatele prohlásili za „nácky“ a vytáhly proti nim ozbrojené policisty, případně vodní děla. V ČR jsme se realistického řešení romské otázky nedočkali doposud, situace se stále zhoršuje, města – na příklad Ústí nad Labem – se snaží řešit své obtíže svépomocí a dle mého názoru protiústavně. V Německu to vypadá obdobně a je otázka, zda je možno od německé vlády očekávat jiný postup, než jaký byl realizován tou českou. Osobně jsem skeptická, i když samozřejmě Chemničanům vyslovuji svou podporu.

Při takovýchto příležitostech se vždy k protestujícím přidají určité skupinky osob, které se vzpírám nazývat nacisty, extremisty či rasisty, ale nazývám je prostě blby. Přijedou v černých bombrech, s vyholenými hlavami a příslušnými užvaněnými kecy o Vlasti, Národu a obraně obého. Přitom kdyby měli hodit granát, tak to vidím tak na patnáct metrů a po dvou klicích se zhroutí. Takže jim nezbývá opravdu než ty blbé kecy. Kdyby byli co k čemu, měli by naposilováno něčím jiným pivem, měli by záchranářské kurzy, byli by zapojeni do organizace krizových štábů a připraveni ke skutečné pomoci. Takto ať jdou do háje, nejlépe na nějaký uzavřený večírek, kde si mohou ty své blbosti vyřvávat. 

Tato charakteristika se ovšem netýká občanů Chemnitz. To jsou normální lidé s normálními problémy, stejně jako ve Varnsdorfu před sedmi roky… Jestliže o nich média píší jako o rasistech, nacistech, případně pravicových extrémistech, pak by média měla tato svá tvrzení prokázat. Protože na sebe může tuto charakteristiku vztáhnout kdokoliv, kdo se demonstrací zúčastnil. I v Německu mají propracovaný systém ochrany osobnosti a docela by mne zajímalo, jak budou dotyčná média prokazovat, že takto psala o účastnících protestních pochodů oprávněně. Ve videozáběrech demonstrací z Chemnitz jsem viděla, jak jede za sebou asi 15 lidí na vozíku. Zvláště u těchto lidí bych chtěla vidět ten důkaz jejich pravicového náckovství…

  1. Nehledě na poslední události v Německu, jak se podle vás proměnilo vnímání migrace u nás i v Evropě od léta 2015 do dneška?

Zde si musím brutálně postěžovat. Kde jsou ty doby, respektive, kde je ten (přesně – to jsou ty nezapomenutelné vzpomínky) 30. leden 2014, kdy mne pan Veselovský tehdy ještě v Českém rozhlase drtil za moje názory na migraci. V následujících letech jsem byla dle oficiálních médií nacistka, fašistka, xenofobka, prostě pes by ode mne kůrku nevzal. A dnes? Podívejte se! Mgr. Jana Feberová kandiduje za ČSSD na primátorku Havířova s heslem „Havířov bez migrantů“, premiér Babiš sice říká každou chvíli něco jiného, ale i jemu je jasné, že vyslovit se pro kvóty či přijetí migrantů je politická smrt. Zastávat pro-migrantskou a otevřeně pro-islámskou politiku je v podstatě dnes nemožné. Což, bohužel, ještě neznamená, že by politici pochopili, že je nutno zastávat otevřeně  p r o t i  migrantskou a  p r o t i  islámskou politiku. Což si myslím, že je nutno. Takže mi dovolte odhadnout, že jestliže to politikům trvalo čtyři roky, než přišli na to, co jsem říkala já, tak jim to bude zase trvat čtyři roky, než opět přistoupí na moje dnešní stanoviska a ze mne se opět stane mainstream stejně jako v otázce první. Upřímně, vzpomínám při této příležitosti   na svou maminku, která, když jsem se vdávala, mi dala následující radu: „Dcero, pokud budeš mít nějaký geniální nápad a od doby, než jej poprvé vyslovíš do doby, než s tímtéž geniálním nápadem coby se svým vlastním přijde tvůj muž, uplynou méně než dva roky, pak mlč a věz, že máš šťastné manželství.“ V politice to mám opakovaně u sebe odzkoušeno na ty čtyři roky, takže uvidíme. Blbé je, že mně při tom pořád zůstávají ty nálepky rasisty, nacisty a xenofoba. Ale uvidíme, třeba se i zde majitelé pravdy a lásky posunou do dalších literárně ambicióznějších poloh.

  1. Po schůzce Viktora Orbána a Mattea Salviniho, na níž maďarský premiér podpořil italského ministra vnitra v jeho tvrdém postoji vůči migrantům a vyzval ho, aby od něj neustupoval, se ozvaly hlasy, že tito dva politici vytvořili spojenectví proti demokratům. Jak postoje a kroky obou pánů hodnotíte?

Víte, to je pořád o tomtéž. Definujme si, co je demokrat, respektive demokratický politik.  Je to politik, který byl demokratickým způsobem zvolen svou politickou stranou do stranické funkce a následně demokratickým způsobem a za demokratických okolností (to bych podtrhla, neb na to se často zapomíná) zvolen do čela své země. Pojďme do historie: Hitlerovi spolubojovníci se při své obhajobě oháněli tím, že Hitler byl demokraticky zvolen, a tudíž nebyl důvod k odepření poslušnosti. Inu – a co ty všechny „události“ před volbami 1933 – je možno takový zcela evidentně „fejkový“ požár Říšského sněmu, na jehož základě se Hitler dostal ke skutečné moci (do té doby měl v Říšském sněmu jen 30%) „demokratickou okolností voleb“? (pro připomenutí: https://cs.wikipedia.org/wiki/Po%C5%BE%C3%A1r_%C5%98%C3%AD%C5%A1sk%C3%A9ho_sn%C4%9Bmu) To rozhodně nikoliv. Stejné to bylo v Československu s volbami jak v roce 1946, tak po „Vítězném únoru“ v roce 1948.  Již ve volbách 1946 byla omezena účast politických stran, takže bylo „předvybráno“. Tedy o demokratické volbě ani vidu ani slechu. A teď mi řekněte, jestli víte o nějakých obdobných nátlakových akcích jak v Itálii ve směru k volbě Salviniho, tak v případě Orbána.  V druhém jmenovaném případě je nařknutí z nedemokratické volby obzvláště legrační. Žádný z opozičních vůdců nebyl ani v jedné zemi zatčen, ani jedné straně nebyla zakázána účast ve volbách. Pokud chcete vědět jméno nějakého nedemokraticky zvoleného politika, tak bych o jednom věděla. Byl zvolen do funkce prezidenta o jeden jediný hlas chybějícího poslance, který byl – jistě čirou náhodou – právě ve vazbě kvůli svému (jinak naprosto pitomému) politickému blábolení. Pokud chcete další nápovědu, tak se po něm jmenuje letiště a jeho žena na projev nesouhlasu s některými vystoupeními prezidentských volitelů v sále pískala na prsty.  Takže abych se vrátila k tomu, co je či není demokratické. O tom, co demokratické je či není, nerozhoduji ani já, ani Královna Kristýna, ale volby, provedené demokratickým způsobem, za demokratických okolností. A jak se píše na konci každé epizody „Toma a Jerryho“ – „That´s all, folks“ – A to je všechno, lidi…  Dál už to je o demokracii, o které nerozhodují média…  

  1. Francouzský prezident Emmanuel Macron při návštěvě Dánska k setkání Orbána a Salviniho řekl, že oba tito protiimigračně zaměření politici by v něm měli vidět „svého hlavního oponenta v Evropě“. „Nedaruji nic nacionalistům a těm, kdo hlásají nenávist,“ dodala hlava Francie. Je v Macronových silách udržet ten promigrační a vstřícný étos, který v Evropské unii v posledních letech dominoval?

Mno, a není to trochu za moc rohů? Přeložme si to: Jistý Marcon říká pánům Orbánovi a Salvinimu, co by si o něm měli myslet.  Už v tom je kámen úrazu: nařizovat někomu, co si má o druhém myslet, je silně diskutabilní záležitost a že v takovém případě hrozí zcela neadekvátní reakce dotyčného, kterému je ono myšlení nařizováno, vám potvrdí každý rodič kamuflující výchovu (protože nic jiného se s tím dělat nedá) pubertálního potomka. Od doby, kdy jsem se své dcery zeptala, co si o mne v jistém ohledu myslí a dostalo se mi odpovědi „Matko, jsi retro“, určitý typ dotazů nekladu a vnucování názoru, co si má kdo myslet, se upřímně vyhýbám. Panu Marconovi bych doporučila totéž. Chápu, že coby bezdětný má ztíženou pozici vnímání, ale on by mu to mohl připomenout někdo jiný než jeho dítě, a i někdo jiný než pánové Orbán se Salvinim. Dalším problémem je, jak se vnímá pan Marcon sám. Obávám se, že způsob, jakým reflektuje sám sebe, se správně nazývá „kognitivní disonance“  (https://cs.wikipedia.org/wiki/Kognitivn%C3%AD_disonance). To bude pane překvapení, až zjistí, že realita  je jiná, než si on sám myslel! Takže ať je to jak je to, myslím, že pan Marcon by měl udržovat nadstandardně dobré vztahy s nějakým opravdu dobrým psychiatrickým sanatoriem a zavčasu si zamluvit útulné místečko u okna. Řekla bych, že to bude potřebovat. 

  1. Mattea Salviniho vyšetřuje italská prokuratura kvůli zadržování migrantů na lodi Diciotti, ministr vnitra přitom čelí čelí podezření z „únosu, nezákonného zadržování osob a zneužití pravomoci“.  Co jako právnička tomuto stavu říkáte?

Hm… tak především… pan Salvini je, pokud se nemýlím, též senátorem v italském Senátu. A vsadím boty, že i italští senátoři mají imunitu. Takže se ptám: a byl pan Salvini vydán Senátem k trestnímu stíhání? Prý se tímto případem má zabývat zvláštní soud, který se zabývá trestnými činy vlády.  Protože „ta pravá“ média, která o „stíhání zvláštním soudem“ nedodala o tomto soudu žádné další informace (no samozřejmě, protože takto to vypadá, že když už existuje příslušný soud, tak už je pravomocný rozsudek prakticky na stole), dodávám pár informací já:

  Zvláštní soud zabývající se odpovědností ministrů

Tento soud je ustaven na základě článku 86 Ústavy Italské republiky.

Svolává se pro každý jednotlivý případ a tvoří jej šest členů Státní rady a sedm členů Nejvyššího soudu, které vylosuje předseda parlamentu po zahájení soudního řízení. Jednání soudu má formu veřejného zasedání parlamentu a vedou je členové výše uvedených dvou nejvyšších soudů, kteří museli být jmenováni nebo povýšeni do své funkce před podáním návrhu na zahájení soudního řízení. Soudu předsedá z losování vzešlý nejvýše postavený člen Nejvyššího soudu, v případě stejného postavení dvou nebo více vylosovaných členů předsedá nejstarší z nich. Jako státní žalobce jedná člen úřadu státního zástupce při Nejvyšším soudu, jmenovaný na základě losování, společně se svým zástupcem.

Tento soud má pravomoc projednávat trestné činy spáchané ministry vlády nebo náměstky ministrů vlády při plnění jejich povinností, za předpokladu, že byli tomuto soudu vydáni parlamentem. 

Takže znovu: především bych chtěla něco slyšet o tom vydání Salviniho parlamentem. A abych nezapomněla… co se týká stížností na porušování práva na spravedlivý proces z důvodu nepřiměřené délky řízení, tak Itálie u Evropského soudu pro lidská práva již desetiletí obsazuje čelná místa. Takže aby nám to (když teda by Salviniho parlament k trestnímu stíhání vydal) páni soudci stihli alespoň v n á s l e d u j í c í m  volebním období…  Jestli to bude obdobné jako vyšetřovací komise českého Parlamentu, což se mi tak jeví, tak si myslím, že mohou v klidu spát ještě Salviniho vnuci. Že se jedná o politicky účelové stíhání nemusím snad dodávat. 

  1. To Českem v uplynulém měsíci hýbaly připomínkové akce k 50. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Prezident Miloš Zeman se při této příležitosti veřejně nijak nevyjádřil, premiér Andrej Babiš byl při svém vystoupení vypískán. Kdo z politiků – nejen zmíněných dvou – vzal připomenutí výročí za správný konec a co pro nás po půlstoletí znamená?

Víte,  je to historie… historie, ze které bychom si měli vzít ponaučení – a to především v tom smyslu, že žádná cizí vojska na svém území nechceme. Žádná. Tečka. Ani radar v Brdech, ani vypůjčené gripeny. Země Koruny České byly vždy územím, přes které se valily dějiny. Je správné si připomínat, že jak naše historie  šla – ovšem je nutno vzít také na vědomí ponaučení, které z toho plyne: Češi stále, již 1000 let, vlastně stále řeší jednu a tu stejnou otázku, totiž, že „nesouhlasí se vstupem“. Poprvé jeden jistý český panovník ten souhlas zkusil, respektive, pokusil se ten ne-vstup vymediovat za 120 volů a 120 hřiven stříbra. Jak známo, moc to nedopadlo. No a pak už vstupoval kde kdo: Braniboři v Čechách, křižácká vojska proti Husitům, Švédové za třicetileté války, pak taky vstoupili Habsburci, nacistické německé vojsko, vojska Varšavského paktu a nakonec ten již vzpomínaný americký radar v Brdech. Bratrská pomoc kam oko pohlédne. Jenže to je spojitost, která se se nerada vidí… Pískání na Babiše? Trapné.  A ti, kteří se dožadovali promluvy prezidenta Zemana na dané téma, by měli být rádi, že mlčel. Protože to, co by býval mohl říci, by je pravděpodobně vůbec, ale vůbec nepotěšilo. Takže já prezidentovo mlčení vnímám jako obzvláštní projev laskavosti k pražské kavárně a spol. 

  1. Ředitel Knihovny Václava Havla a bývalý velvyslanec Michael Žantovský označil prezidentovo mlčení k 21. srpnu za hanebnost a skutečnost, že Miloš Zeman nepojede letos na Valné shromáždění OSN v New Yorku, ho vede k úvaze, zda je hlava státu ve stavu, který dovoluje reprezentovat Českou republiku, a proto Miloše Zemana vyzývá, aby řekl o svém zdraví pravdu. Co si o této výzvě myslíte?

Zájem o zdraví prezidenta Zemana? Že s pan Žantovský nezajímal o zdravotní stav bývalého prezidenta Havla: ten býval také nemocen, a to tak že velmi. Prezident je prezident. I se zaťatými zuby to je prezident. Pro mne dnes prezident Zeman vykonává především jednu funkci: udržuje prezidentskou sesli obsazenou. Protože kdo po něm, to ví jen Bůh… a každá změna opravdu nemusí být k lepšímu. Jinak mohu zájem pana Žantovského považovat také za móresy, které blahé paměti vedly k přijetí ústavního zákona č. 50/1975 Sb., na jehož základě byl sesazen z funkce Ludvík Svoboda – pro zdravotní problémy. Pokud se chce pan Žantovský připojit k pánům Štrougalovi a Indrovi, kteří tento zákon podepsali, nic mu v tom nebrání. 

  1. Blíží se oslavy stého výročí vzniku Československa. Jak by měly ideálně vypadat a neobáváte se, že se zase zvrhnou v přestřelky politiků a různé truc podniky odpůrců hlavy státu? 

Jsem už daleka toho představovat si cokoliv, a už vůbec nejsem schopna si představit nic „ideálně“. Myslím, že bychom si měli připomenout zhruba toto: ať chceme či nechceme, náš stát je postaven na národním/národnostním principu, i když ta „národnost“ je poněkud jiného charakteru, než jak je obvykle vnímána. Nejedná se totiž o nějakou „genetickou čistotu“, ale o „memetickou danost“. Mem – podle vzoru gen – je jednotka nikoliv biologického, ale kulturního přenosu. (viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mem_(informace)). Česká republika není republikou Čechů, ale české kultury – a to je rozdíl. Tím, čím jsme, jsme také na základě naší příslušnosti k našemu národu, respektive k naší národní kultuře. Můžeme se ptát, zda to stojí za to, být Čechem, když již přihlášení se k národnosti je v dnešním světě považováno za xenofobii a příslušnost k národu je automaticky hodnocena jako negativní nacionalismus. Jako obvykle to není tak jednoduché. Psychologové se shodují na tom, že člověk je šťasten tehdy, když „je tím, čím může být“. Tedy, když naplní svůj potenciál, plně jej využije a tím žije smysluplný život. K tomu ale musí přijmout sám sebe, takový, jaký ve skutečnosti je, i se svými chybami a nedostatky, které, pochopitelně, má každý nějaké. Nu a nyní: co vlastně tvoří ono „JÁ“, ono psychologické self? (viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bytostn%C3%A9_J%C3%A1) To není tvořeno jenom tím, jak sami sebe vnímáme, co si myslíme, že jsme, ale také našim podvědomím. A to je, jak se ukazuje, zachyceno nejenom v našem mozku, ale i epigeneticky. To, že jsme nějaké národnosti, že máme za sebou jakousi historii a historické zkušenosti táhnoucí se tisíc let dozadu, není něco, čeho se můžeme vzdát na základě svého rozhodnutí. Je to něco, co máme zakódováno v každé buňce našeho těla. Jediné, co s tím můžeme provést, je přiznat a uznat tento fakt a způsobem, který uznáme za vhodný, se toto naše podvědomé a epigenetické dědictví pokusit převrstvit a přetavit pomocí memů do další podoby. Což je práce na další staletí. Avšak představa, že příslušnost k národu, tedy k národní kultuře, prostě hodíme do koše a bude po ní,  je asi stejně naivní jako kdysi idea, že poručíme větru a dešti… Příslušnost k národu se může projevovat různě a může mít různé názvy. Můžeme mluvit o kolektivním vědomí či kolektivním nevědomí. Můžeme hovořit o společných archetypech, o sdílení egregoru, o společném informačním poli. V každém případě je to něco, co nás dalece přesahuje. Uznat tuto naši osobní závislost na něčem tak nehmatném, jako je – dejme tomu – kulturní povědomí, tedy přiznat si, že nejsme zcela nezávislé bytosti, že jsme ovlivňováni mnohým, co ovlivnit sami nemůžeme, protože často o tom ani nevíme, k tomu je potřeba mnoho odvahy. Myslím, že nastávající výročí by nás mělo vyzvat právě k takového odvaze – totiž k tomu, abychom si přiznali naši vlastní osobní sepjatost s národem a naší zemí.

Klára A. Samková

klara.samkova@lawyers.cz

 

Posted in Nezařazené
Všechny příspěvky
Archiv