Být dlužen za duši… (a co na to Bohuslav Reynek)

Ostrý červencový vzduch vnikal do otevřených oken restaurátorské dílny a nejen mříže v nich, ale i prudký svah Petrova porostlého akáty odděloval místnost, tiše vonící bezsmolnými řezbářskými odštěpky, od hlučícího města. To tajuplné místo starých soch a nových obrazů však tentokrát nepřineslo tátovi spokojenost a klid, které obvykle zdejší azyl poskytoval brněnským intelektuálům. Jedna ruka barokní madony, kterou už odnesly věky a kterou měl Heřman Kotrba znovu vyřezat, se nepovedla. Nebyla barokní, ale „bavorská“. Styly neslouhlasily. Proto táta opatrně, aby neodřel zbytky polychromie, madonu zabalil do deky a v kufru našeho starého žigulíka ji zapřel knihami tak, aby tiše spočívala, podepřena ze všech stran i tehdy, když se kolům auta nepodařilo vyhnout výmolům v silničkách na Vysočině.

Zastavili jsme před nenápadným venkovským domem ve vesnici, jejíž název mi tehdy nic neříkal. Třebíč jsem znala, Telč milovala, na spojnici mezi nimi ležící Stará Říše mi neříkala nic.

Z domu vyšla žena. Zdála se mi podivuhodně krásná. Byla starší než moje máma, řekla bych, že docela o dost, rozhodně o dost na to, abych ji považovala za starší. Psal se ale rok 1986 a to i moje máma byla docela mladá. Dáma, která nás s úsměvem uvítala, však byla divukrásná. Měla už bílé vlasy, poskládané do pozoruhodných drobných kudrlinek, vyčesaných vzhůru. Pojem „afro“ byl tehdy alespoň mně zcela neznámý a tak jsem si jen řekla: „Aha – tak odtud se vzaly ty paruky barokních dam! A ejhle, ani to paruky nemusely být!“ Z té paní jsem nemohla spustit oči, a tak jsem věnovala menší pozornost otci, který s jejím manželem, řezbářem, domlouval nový pokus o dotvoření naší Madony tak, aby odpovídala baroknímu stylu. Pan Florian se usmíval a vzal naši světici do rukou tak, jak otcové berou matkám z náručí spící dítě, aby je uložili, aniž by je vzbudili.

„A prosím,“ zeptal se táta, „můžeme to vidět“? Pamatuji se zcela přesně, že neřekl, co chce vidět, jako by bylo zcela jasné, o co jde, jako by dalších slov nebylo třeba. Přešli jsme k dalšímu domu, neobydlenému. Dýchala z něj staroba a byl zastíněn snad břízami, jejichž listy ševelily prázdnými místnostmi. Ta zadní byla…vyrabovaná. Tmavé dřevěné regály až ke stropu, občas na nich knihy či odložené noviny a složky. Syroba táhla ze zdí a divné příšeří se sklánělo v soumraku, který jakoby nemohl být přemožen ani jásavým letním dnem, panujícím vůkol. Jakoby přicházel zevnitř toho domu, tak opuštěného a pustého, tak vyprázdněného a tesklivého. Jen pomalu ke mně doléhaly hlasy. Váchal a Březina, Bílek, Čep, Jakub Deml, Durych. Většinu těch knížek a jejich autorů jsem znala. Vždyť stály doma v knihovně s takovou samozřejmostí. Pohlednice od Váchala s jeho fantaskní kresbou visela zarámovaná nad tátovým psacím stolem a socha od Bílka byla odevždy v dědečkově pracovně. Tu jsem ovšem nesnášela, neboť postava muže se opírala o zeměkouli, na níž se skvěl vyřezaný nápis: „Muž – vládce země, šat jeho z hvězd“. No a ženský jako co, říkávala jsem si od dětství, když jsem vstupovala k dědečkovi do jeho pokoje, provoněného herbáři, abych jej pozvala k večeři.

Nyní na tomto pustém místě jako kdyby někdo ke mně promlouval z velké dálky, jako kdyby se předivo myšlenek napojovalo po dlouhém bezvědomí, kdy příčina a následek nejsou zřejmé a směr toku času není samozřejmý. Jen postupně jsem si uvědomovala, že stojím v TÉ knihovně TÉ Staré Říše a jsem u TĚCH Florianů. To, co jsem viděla okolo sebe, nedávalo vůbec smysl a nemělo souvislost s tím, co jsem si pod pojmem „Dobré dílo“ byla schopna ve svých tehdejších třiadvaceti představit. Nesourodá smrt…. může existovat sourodá smrt? Teprve později jsem pochopila, že ten pocit, který na mne v opuštěné Florianově knihovně dolehl, byl dozvukem intelektuálního mentálního znásilnění, které v těchto prostorách utrpělo umění a víra.

Vrátili jsme se zpět do obydleného domu a podávala se káva. Informace o tom, že jsem právě dostudovala právnickou fakultu, vzbudila u našich hostitelů mírné rozpaky. Předmět mých studií nebyl v tomto domě vítán. „Práva? Ukáži vám něco,“ rozpačitě posunul předmět konverzace muž, který měl obnovit krásu naší sochy. K mému velkému údivu otevřel křídlo klavíru a z něj vyndal list papíru. Malba černou tuší a červenou barvou mne přinutila poodstoupit, protože z ní na mne dýchla skutečná hrůza. Kvaš Georgese Rouaulta znázorňoval soudcovskou porotu. Tři postavy, znetvořené svou mocí, arogancí, naprostým nedostatkem soucitu a lhostejností se nakláněly ze soudcovské katedry, nad jejich hlavami se jako meč zdvíhal kříž. Rudá barva, jakoby náhodně rozetřená po papíře dodávala tvářím soudců ďábelský výraz. Tlustý předseda senátu se ani nenamáhal shlížet na ubožáka, který se pravděpodobně před jeho stolicí nacházel. Toto – toto že mne má čekat? Tato hrůza? Tato necitelnost, podlost a sebestřednost pod záminkou práva? Netušila jsem, že se vskutku dívám na svou budoucnost. Pan Florian postřehl moji hrůzu a rychle obraz schoval do desek. Přes klavír přehodil velký barevný šátek, snad z nějakého kroje. Protože stejně jako Goyovy přízraky, i Rouaultovi soudci by se mohli ze své skrýše vydrápat a přinést svému okolí zkázu.

Asi bych měla říci, proč tuto vzpomínku píši právě teď.

Jedním z těch jmen, které jsem uslyšela v té opuštěné znásilněné místnosti bez knih, bylo i jméno Bohuslava Reynka. Básníka, který pro staroříšské nakladatelství překládal francouzskou poezii. Který těžká léta druhé světové války, když byl on a jeho rodina vyhnáni z Petrkova, přežil právě u Florianů. Ale i kdyby tam Reynkovi nikdy nepřespali ani jednu noc, Bohuslav Reynek byl se Starou Říší bytostně spjat svým náhledem na svět a svou vírou. Právě probíhající výstavu Bohuslava Reynka ve Valdštejnské jízdárně jsem navštívila třikrát, abych se ujistila, že mi to doopravdy neuniklo. O Staré říši tam není ani slovo. Nikde se nevyskytuje slovo Bůh – a přitom o Něm byl celý Reynkův život, stejně jako život Josefa Floriana. Nikde není slovo víra. To, že se na výstavě prodává předražená Bible, ilustrovaná Reynkem, má z tohoto pohledu stejnou logiku, jako kdyby se v uzenářství prodávaly kuchařky – konec konců, taky to je o jídle, tak proč ne. Důvod, proč jsem nikde nenašla ani slovo o zásadním křesťanském – katolickém – náhledu na svět, který Reynek, Florian a další do české kultury nesmazatelně přinesli, mi zůstává záhadou. O čem tedy výstava vlastně je? O umění? Ale jaké je to umění, když je prezentováno bez ideje, ze které vzešlo a které se samo rozhodlo sloužit! Zapřením svého ideového zdroje, své skutečné podstaty, byl Reynek vybrakován a zničen stejně, jako kdysi staroříšská knihovna.

Zůstáváme dlužit za jeho duši.

A nejhorší je, že o tom ani nevíme. Že ani nevíme proč.

A nejhorší je, že zůstaneme dlužni, i když bychom rádi zaplatili.

P.S.: “Být dlužen za duši“ je knížka rozhovorů se syny Josefa Floriana, Janem a Gabrielem, v níž je pobyt Bohuslava Reynka ve Staré Říši podrobně popisován.

 

 

Posted in Nezařazené
1 Comment » for Být dlužen za duši… (a co na to Bohuslav Reynek)
  1. Miroslav Śulc napsal:

    Krásný text, Klárko…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv