Česká republika v Evropské unii – naděje a zklamání

(tento projev jsem přednesla dne 5. května  2014 v Aule Maximě Právnické fakulty UK za osobní přítomnosti pana Teličky. Dne 9. 5. vypuknul „skandál“ s mým tak zvaně protizákonným jednáním, na jehož základě jsem byla odvolána z vedoucí pozice na kandidátce Úsvitu přímé demokraci Tomia Okamury)

 

Vážení posluchači, vážení přítomní,

byla jsem oslovena, abych zde pronesla pár vět na téma Česká republika a její desetileté členství v Evropské unii. Vystupuji po řečnících, pro které je či byla Evropská unie každodenním chlebem a kteří oplývají nepoměrně širšími vědomostmi zejména o technikáliích, jak to v Evropské unii a jejích řídících orgánech doopravdy chodí. Jsou na tom tedy nepoměrně lépe než já, která nejistě nahlíží zatím jen pootevřenou škvírkou dveří na práh Evropského parlamentu.

Mám ovšem výhodu domácího hřiště, výhodu domácího absolventa zdejší fakulty. Tuto výhodu hodlám využít tím, že se dovolám akademických svobod, v rámci jejichž uplatňování svobodně poukáži na naděje a zklamání, které jsme za posledních deset, či možná spíše dvacet pět let utrpěli.

Výhodu absolventa zdejší právnické fakulty sdílí se mnou kromě JUDr. Pavla Svobody též JUDr. Pavel Telička. Dovolte mi právě na nás dvou a na našich životních osudech demonstrovat ony naděje a zklamání, které přinesla České republice Evropská unie.

Dnes tu stojíme bok po boku, oba jsme lídři kandidátek do Evropského parlamentu svých nově vzniklých hnutí. Jsme prakticky stejně staří a absolvovali jsme zdejší fakultu ve stejném roce. Naše osoby však téměř dokonale personifikují téma dnešní diskuse: On je ta naděje – já reprezentuji zklamání.

JUDr. Telička byl vždy nadějným. Ostatně jako syn kariérního diplomata komunistické éry pracujícího na  diplomatických postech v lůně tak zvané imperialistické ciziny k tomu byl pan Pavel Telička již přímo předurčen.  Zavčasu vstoupil do komunistické strany a jeho bezprostředně následující kariéra úředníka Ministerstva zahraničních věcí byla příkladná.

Oproti tomu můj otec nesměl řadu let publikovat a vědecky pracovat, protože nesprávně vyhodnotil poskytnutí bratrské pomoci spřátelenými armádami socialistického bloku. Mně osobně se po absolvování zdejší fakulty jen horko ťažko podařilo sehnat místo na Obvodním národním výboru pro Prahu 1, kde jsem projednávala přestupky, tedy příkladmo močení na veřejnosti a krádeže alkoholu v samoškách. A ačkoliv se o Komunistické straně říká mnoho nepěkného, je nutno jí přiznat, že měla tolik rozumu, aby jí ani nenapadlo mi byť jen vzdáleně nabídnout členství.

Takto nás zastihnul rok 1989. Ačkoliv to vypadá absurdně, v listopadu toho roku byly naděje nás dvou, tedy to, po čem jsme prahli, shodné. Krátce řečeno jsme chtěli svobodu, demokracii a volný trh. Bohužel jsme však toto chtěli každý z jiné příčiny. Mám důvod se domnívat, že pan Telička a jemu podobní prahli po těchto hodnotách proto, že dobře věděli, že možnosti komunistického režimu jsou již beznadějně vyčerpány a že perestrojka je neúčinná.  Ostatně vedení StB již léta před tím upozorňovalo, že bez zásadních politických a ekonomických reforem je situace v zemi neudržitelná a také dobře vědělo, že vedoucí činitelé státu tato její varování setrvale ignorují. Dobře informované mladé kádry jako pan Telička to samozřejmě věděly taky. Změna poměrů byla jedinou možností, jak šedou ekonomiku, do které byli zapojeni straničtí funkcionáři a která byla ze své podstaty fungující jen omezeně, přeměnit na skutečnou možnost hromadění bohatství z veřejných zdrojů. K tomu ovšem bylo potřeba alespoň formálního souhlasu obyvatelstva, kterému bylo nutno slíbit svobodu a podíl na moci.

Což vyšlo.

Looserům, jako jsem já, se dostalo formálně všeho, po čem prahli, a o čem si ve své naivitě mysleli, že dostali – svobodu, demokracii a volný trh.

Avšak již soudruh Jakeš ve svém slavném projevu na Červeném hrádku upozorňoval na to, že je slabina v kádrové práci, neb to trvá, než soudruzi dorostou.  Neměl pravdu, soudruh Jakeš. Soudruzi byli dorostlí a byli připraveni zavčasu pochopit možnosti doby. Kdo nebyl dorostlý, jsme byli my. Proto to byly právě mladé kádry, jejichž naděje se naplnily bezezbytku. Mají svůj volný trh, mají osobní svobodu a to ostatní, to se nějak ošetří, že.

Dokonalým dokonáním tužeb všech byl vstup do Evropské unie.

Naše tužby se opět sjednotily, ovšem bohužel opět z rozdílných důvodů. My, looseři, jsme vlastně až k 1. květnu 2004 přestali cinkat klíčky a i když jsme si mysleli, že jsme vyhráli, teprve nyní jsme dokonale prohráli. Ti, kteří vyhráli, vyhráli také dokonale.

My, co jsme prohráli, jsme totiž od vstupu České republiky do Evropské unie očekávali realizaci několika zásadních idejí.  Na prvním místě jsme očekávali posílení demokracie. Dostali jsme však byrokratickou diktátorskou legislativu, která nás zahlcuje a zároveň znemožňuje předávání jakýchkoliv zpětněvazebných informací o tom, jak celý systém nefunguje.  To vše v míře, na kterou se nikdy nezmohla ani Státní plánovací komise a na mezinárodním poli RVHP.

Chtěli jsme svobodu a dostali jsme bruselské zákony, na jejichž obsah máme minimální vliv, a navíc hrozbu internetové a tak zvaně bezpečnostní šikany.

Chtěli jsme ekonomickou prosperitu a dostali jsme nezaměstnanost, která v některých jiných státech Evropské unie dosáhla již neudržitelné úrovně. Dostali jsme také neustálé navyšování státních dluhů a bezmocně se díváme na to, jak si údajně sami můžeme za grandiózní nárůst korupce, ovšem přímo podporované neefektivním přerozdělováním eurodotací.

Podle memoranda, které bylo součástí naší žádosti o přijetí do Evropské unie, jsme považovali tento nadstátní útvar za garanta míru a zejména korektnosti mezinárodních vztahů. Výsledem této korektnosti je, že náš téměř sousední stát, Ukrajina, stojí na pokraji, nebo možná už je ve válce a v občanské válce, přičemž na vzniku této situace má Evropská unie, a to pod vedením českého eurokomisaře, svou nepopiratelnou vinu.

Pokud mohu já dnes hodnotit vstup České republiky do Evropské unie, nemohu než říci, že dnes se mi jeví přítomnost České republiky jako dovršení všeho, po čem bylo prahnuto v mocenském centru, které se nacházelo kousek od této budovy po proudu, na pravém břehu Vltavy, kde dnes sídlí Ministerstvo dopravy.  Stát byl naprosto svázán zákony a směrnicemi. Poté, co jsme si privatizací rozkradli komunisty dříve ukradený majetek, plynule jsme přešli k rabování dalších veřejných rozpočtů, k čemuž dochází ještě navíc za potlesku veřejnosti, šťastné, že se podařilo tak zvaně „vyčerpat eurofondy“.

A svoboda? Ta je jen pro ty, kteří si na ni vydělají, tedy pro ty, kteří jsou zapojeni do systému a nezlobí. Dnes je 10% obyvatel České republiky nezaměstnaných, v exekucích a neschopných se do společného evropského trhu zapojit byť jen svým přežitím v oficiálních strukturách. Pro tyto lidi je uzavřena i lokální společnost a lokální trh, natož pak trh evropský. Jestli je či není, je zcela lhostejné.

Protože jsem na této škole získala vědomosti z komunistického práva, připomenu je. Komunistická ústava by bývala byla naprosto skvělá: kdyby byla jednoznačně dodržována v celé své šíři, tak, jak byl její skutečný obsah. Což samozřejmě bylo totálně vzdáleno realitě.  Když si čteme Lisabonskou smlouvu, můžeme v podstatě jen jásat, jak by to bylo skvělé, kdyby skutečně fungovala, kdyby obsahem Evropské unie bylo to, co skutečně deklaruje. Málo co je však tak vzdáleno realitě, jako shoda evropských slov a činů.

Praxe, kterou jsme tak dobře znali z let předlistopadových, se s bohorovnou samozřejmostí rozlila po Bruselu a přiznejme si, že to je i naše vina. Ti, které jsme tam vyslali, k tomu grandiózně napomohli. O panu Teličkovi jsem zde již hovořila. Pan Špidla coby eurokomisař se projevil jako slabý stranický kádr, ovšem svým hlasem sociálního demokrata všesvazové bruselské uspořádání jak přímo tak nepřímo podpořil a dovolil mu dorůst až do dnešní zcela kontraproduktivní podoby. Následně byl nahrazen posilou, eurokomisařem Štefanem Fülem, absolventem Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě a dolistopadovým členem KSČ, tedy dalším nadějným kádrem, přesně v intencích, jak to žádal soudruh Jakeš.

Vážení shromáždění – mám skoro chuť říci, vážení pozůstalí:

nejméně od doby, kdy jsem stála u rakve svého zavražděného kamaráda, prvního předsedy federálního Ústavního soudu, JUDr. Ernesta Valka, nemám vůbec žádné pochyby o tom, jaká je podstata reality, kterou prožíváme. Nemám také pochybnosti o tom, že cena, kterou jsme zaplatili za to, že jsme si dovolili mít iluze o naší zemi a jejích tak zvaných elitách, byla a je nepřiměřeně veliká. A ta cena dosud není ještě zaplacena celá. Další splátky nás čekají. Čekají nás jako členy Evropské unie, o níž jsme si mysleli, že je, čím nebyla anebo čím přestala být a o níž jsme si mysleli, že není, a přitom tím byla, či se tím stala.

Nevidím jinou možnost než neustále připomínat znovu a znovu všechny peripetie našeho národního a státního osudu, znovu poukazovat na tak zvaně malé dějiny jednotlivých osob, které ve svém souhrnu určují tok dějin tak zvaně velkých.

Nezbývá mi, než stále znovu a znovu, a to i za posměchu, který se bezesporu zvedne i po tomto mém proslovu, pokusit se přesměrovat tok dějin, a posunout jej k jednotě slov a činů, jednotě ideí a skutků.

Ať si to zní třeba pateticky: budu to dělat, i kdybych si měla jít lehnout vedle Ernesta. A vám, vážení moji předřečníci a případně řečníci následující, přenechám účast na následných rautech, kde budete připíjet na zdraví Evropské unie.

Vážený pane rektore, děkuji vám, že přes to, že jsem vás předem varovala, že moje názory nejsou kompatibilní s oslavným duchem tohoto shromáždění, jsem je zde mohla vyslovit. Děkuji těm, kteří mi naslouchali, že tak činili. Na shledanou. 

 

Posted in Nezařazené
5 komentářů » for Česká republika v Evropské unii – naděje a zklamání
  1. Pavel Moucka napsal:

    Bravo Klaro.
    Cti Peroutku a pis takhle dal. Na Slavine te za to nepohrbi, ale v nebi to vidi a to staci.
    Pa, lg Pavel

  2. petr napsal:

    paní doktorko,mluvíte mi z duše !!!

  3. Stanislava Cvečková napsal:

    Děkuji osudu, resp. FB a kamarádce Světlaně Glaserové, že mne přivedla na tento Váš web. Je úžasné, jak jste to všechno pregnantně vystihla. Je to sice hodně deprimující, ale pravdivé, díky !

  4. Martin Konvička napsal:

    Skvělá řeč.

  5. Hron napsal:

    Spickova analyza soucasné situace. Ja jsem také z tech co jeste veri pravde a lasce… Taky looser !

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv