Církevní restituce z hlediska principů lidských práv v kontextu idejí restitucí v ČR

Dříve než se budu zabývat otázku církevních restitucí, a to nejen z hlediska právního, ale i z hlediska politického a filosofického, je nutno, abych objasnila svoje vlastní postavení a roli, kterou jsem hrála v otázce obecných restitucí.

 

V červnu 1990 jsem byla zvolena jako poslankyně do Federálního shromáždění, a to v rámci Občanského fóra za Romskou občanskou iniciativu. Velkou část svého dvouletého působení jsem věnovala právě otázce restitucí – byla jsem totiž zpravodajem k zákonu č. 87/1991 Sb., zákonu o mimosoudních rehabilitacích. Byla jsem také členem skupiny poslanců, čítající mimo jiné Václava Bendu a Rostislava Senjuka, kteří posléze byli stejně jako já též zpravodaji k zákonu, jehož účelem bylo vrácení majetku v co nejširší míře co největšímu počtu oprávněných subjektům. Z těchto pozic jsem se zúčastnila prakticky všech vyjednávání o poslaneckém návrhu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Garantem ze strany vlády byl nejdříve tehdy všemocný ministr financí a místopředseda vlády Václav Klaus, posléze jeho funkci převzal další místopředseda vlády Pavel Rychetský. Po celou dobu svého dvouletého působení jsem byla řadovou poslankyní, avšak členkou ústavně-právního výboru, kterým prakticky procházely veškeré zákony, zpřipomínkované ostatními výbory. Na tomto místě je ještě třeba podotknou, že ústavně-právní výbor v podstatě suploval i legislativní odbor federálního parlamentu, neboť z dob vlády KSČ pracovali pro FS celkem tři osoby coby legislativci. To byl počet pohybující se daleko z hranicí únosnosti.

Historie ideologie restitucí
Aby bylo možno pochopit dnešní situací ohledně církevních restitucí, je nutno se zabývat idejí restitucí a jejímu prosazování v českém právním řádu.

Základním krokem na cestě k restitucím byl zákon č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích. Z tohoto zákonu vyplývalo, že všechny rozsudky, kterými byly jednotlivé osoby odsouzeny pro „protistátní“ činnost, k čemuž patřila mimo jiné i emigrace, mají být zrušeny, pakliže si dotyčná osoba požádá o tak zvanou rehabilitaci. Účel zákona byl velmi dobře popsán v § 1 zákona:

„Účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanské politická práva….zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.“

Logickým závěrem, plynoucím z tohoto zákona bylo, že veškeré majetky, které byly zabaveny – propadly státu právě na základě odsuzujících rozsudků – budou vráceny původním majitelům. Podle tohoto zákona totiž mělo dojít ke zrušení odsuzujících rozsudků ex tunc, tady od samého počátku, jako kdyby tyto rozsudky vůbec nikdy neexistovaly.

V tomto směru se zdálo, že je nakročeno k masivnímu vracení znárodněného a jinak za vedení KSČ rozkradeného majetku. Zdálo se, že pouze tam, kde nebude možná restituce na základě zák. č. 119/1990 Sb. faktickým vrácením, budou restituce provedeny formou zvláštních zákonů, které převedou vyspecifikovaný majetek zpět do rukou původního vlastníka.

Zde je třeba říci, že ke znárodnění došlo především na základě prováděcích vyhlášek tzv. Benešových dekretů, které stanovily charakteristiku majetků, které mají být znárodněny. Samotná vyhláška pak znárodňovala ten který majetek, ten který podnik. Bylo tedy nasnadě, že dojde k vrácení majetku stejným procesem, tedy na základě generálního legislativního aktu, na jehož základě by byly formou speciálních zákonů, soudních rozsudků nebo jiným administrativním procesem vraceny konkrétní ukradené majetky.

Byly přijaty dva zákony, které potvrzovaly nastoupení této cesty vypořádání se z minulostí.

Prvním byl zákon č. 173/1990 Sb. ze dne 9. 5. 1990 (tedy přijatý ještě kooptovaným Federálním shromážděním), kterým se zrušil zák. č. 68/1956Sb. „o organizaci tělesné výchovy“. Tímto zákonem byl fakticky vrácen veškerý majetek Sokolu. Zde je účel zákona stanoven v § 2 takto:

„Majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., se navracejí dle stavu ke dni 31. března 1948 Československé obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. prosince 1991.“

Druhým speciálním zákonem vracejícím majetek byl zákon č. 298/1990 Sb., ze dne 19. 7. 1990 „O majetkových vztazích řeholních řádů a arcibiskupství olomouckého“. Jednalo se o jasnou linii majetkových restitucí – tento zákon byl jedním z prvních, který byl přijat novým Federálním shromážděním po volbách, které se konaly začátkem června.

Zde se objevila již první zásadní diskrepance, která poukázala na možnost zásadních komplikací. Projednávání tohoto zákona Ústavně-právním výboru jsem byla osobně přítomna. Předkládal jej JUDr. Cyril Svoboda jménem gesčního místopředsedy vlády pana Josefa Hromádky (10. 12. 1989 – 27. 06. 1990) a posléze Josefa Mikloška, (27. 6. 1990 – 2. 7. 1992). Zde došlo k politováníhodnému omylu, kdy byla přiřknuta řádu Voršilek budova Nové Scény Národního divadla. Vzpomínám si velmi přesně, že jsem se tehdy osobně Cyrila Svobody ptala, zda byly pečlivě kontrolovány výpisy z evidence nemovitostí (tehdejší předchůdce katastru nemovitostí), zda skutečně je zákonem vraceno pouze to, co bylo v původním vlastnictví řádu. Cyril Svoboda tehdy mne i celý Ústavně-právní výbor ujistil, že vše kontroloval osobně, každou položku v evidenci nemovitostí. Toto ujištění JUDr. Svobody musí být dohledatelné, neboť jednání ústavně-právního výboru se nahrávala a nahrávka – možná v nepřepsané podobě – by měla být k disposici v dnešní parlamentní knihovně Poslanecké sněmovny. Na základě zákona dostal budovy Nové scény Národního divadla řád sester Voršilek, který je takřka obratem za pro ně finančně velmi nevýhodných podmínek prodal vlastnicky zcela neprůhledné firmě Themos. Mám neformální zprávy o tom, že již v době, kdy byl zákon, vydávající Novou Scénu Voršilkám, přijat, byly připraveny kupní smlouvy na Themos, tedy, že se od samého počátku jednalo o účelový podvod.

V každém případě je zřejmé, že po události s Národním divadlem začalo být nahlíženo na majetkové restituce zcela odlišným způsobem. Či spíše, že tato politování hodná událost, podpořená naprostou neochotou sester Voršilek ji jakkoliv napravit (na příklad formou zpětného daru státu či odprodeje státu za přiměřených finančních podmínek) se stala záminkou pro upuštění od restitucí formou zákona, obsahujícího formální popis majetku formou odkazů na zápisy v evidenci nemovitostí.

Krokem ke koncepční změně v restitucích bylo přijetí zákona č. 403/1991 Sb. ze dne 2. října 1990, o zmírnění následků některých majetkových křivd. Zde jsou totiž vyjmenovávány zákony, dle kterých došlo k odejmutí majetku a ty byly stanoveny jako restituční tituly. Zdálo by se tedy, že se naplňuje výše popsaná vize, že bude stanoven legislativní rámec, popisující majetek, který má být vrácen. Poprvé byl však určen způsob „restitucí“ poněkud jinak než restitučně, tedy jinak než skutečným vrácením majetku. § 2 zákona tento způsob „restitucí“ – správně však již spíše kompenzací – charakterizoval takto:

„Zmírnění následků majetkových křivd podle tohoto zákona spočívá ve vydání věci fyzické nebo soukromé právnické osobě, které byla odňata (dále jen „vlastník“) na základě předpisů uvedených v § 1, v poskytnutí peněžní náhrady (§ 14) nebo ve vydání kupní ceny (§ 15) anebo v doplatku rozdílu mezi peněžní náhradou a kupní cenou (§ 16).“

Zároveň se také poprvé objevuje zvláštní okruh oprávněných osob. Federální shromáždění se rozhodlo nevydat ukradený majetek dědicům původních vlastníků, jejichž okruh byl a je bez problémů stanoven Občanským zákoníkem, a stanovilo vlastní posloupnost oprávněných osob. Účel tohoto legislativního uspořádání je a byl již tehdy jasný, totiž, přece jenom co nejvíce omezit počet osob, které mají právo o vrácení majetku žádat, tak aby státu ještě nějaký majetek zůstal. Tento trend se posléze – s fatálními důsledky – rozvinul v zákonu o mimosoudních rehabilitacích. V tomto zákoně, nazývaném posléze často „První restituční“, tedy dochází k selekci nároků, a to na základě politického rozhodnutí.

Zákon o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb. ze dne 21. 2. 1991 pak jen v této selekci pokračoval, v témže duchu byl přijat i zákon ze dne 21. května 1991
o „úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku“ č. 229/1991 Sb.

Tím se z restitucí stala nikoliv nároková položka, ale oktrojovaný „dar“, pouze formálně opřený o jakousi existenci minulých křivd a o deklaratorní prohlášení o jeho náhradě, přičemž tato náhrada v některých případech znamenala jeho vrácení.

 

Politické pozadí restitucí

Původně nakročený směr restitucí jako vrácení toho majetku, který byl ukraden komunistickým režimem a jeho protagonisty právoplatným vlastníkům, našel svoje poslední vyjádření v zákonu o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, který přijal již jen český parlament pod č. 198/1993 Sb. Stojí zato si připomenout preambuli tohoto zákona:

„Vědom si povinnosti svobodně zvoleného parlamentu vyrovnat se s komunistickým režimem, Parlament konstatuje, že Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 – 1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody, a prohlašuje, že ve své další činnosti bude vycházet z tohoto zákona.“

Zákon o protiprávnosti komunistického odboje však byl posledním vyjádřením snahy o dosažení spravedlnosti a nebyl následován dalšími logickými kroky, jako na příklad zákazem právní následovnice KSČ, KSČM. Stejně tak se nepodařilo fakticky odsoudit téměř ani jednu osobu, zodpovědnou za zničující a zničený stav Československa. Těch několik málo trestních případů komunistických funkcionářů, se kterými se česká justice bez jakéhokoliv tahu na branku potýkala, pak v každém případě postrádalo elementární předpoklad naplnění spravedlivého procesu, totiž vynesení rozsudku v přiměřené době.

Stejně jako zkrachovaly právní pokusy o právní odsouzení členů a funkcionářů bývalého zločinného komunistického režimu, stejně tak zkrachovaly i snahy o rehabilitaci jeho obětí.

Přestalo jít o vrácení ukradeného majetku, maximálně se začalo hovořit o „zmírnění křivd“, přičemž na podzim 1990 se ve stále zřetelnějších obrysech objevovaly další partikulární zájmy členů vlády ve směru k majetku, vlastněného státem. Tito členové vlády, soustředění takřka výhradně na ekonomické aspekty vládnutí, evidentně vůbec nechápali kontinuitu práva a to, že je pro stát kriticky důležité, aby navázal po právní stránce na své demokratické tradice a na zákony, přijaté v době demokratických vlád. Pouze na okraj je nutno podotknout, že z hlediska ústavního práva je forma „dekretů“ prezidenta Beneše krajně problematickým legislativním aktem a je otázkou, zda tyto tzv. dekrety je možno považovat za legislativní akty přijaté demokratickým způsobem.

Bylo veřejným tajemstvím, že hlavním odpůrcem restitucí byl ministr financí Václav Klaus, který připravoval koncept privatizace státního majetku. Obával se, že za širokého použití restitucí by vlastně nebylo co privatizovat, čemuž chtěl v každém případě zabránit. Zlé, leč velmi blízko V. K. stojící jazyky tvrdily, že Václav Klaus chce na základě úspěšné kuponové privatizace dosáhnout pro sebe získání Nobelovy ceny za ekonomii. Tomu by také odpovídala tvrdost vyjednávání, kdy V. Klaus a posléze Pavel Rychetský jako místopředseda vlády zodpovědný za legislativu prosazovali pouze finanční náhrady, nikoliv fyzické restituce.

Skupina poslanců Federálního shromáždění, vedená ing. (a nyní i JUDr. Ph.D.) Rostislavem Senjukem, který vypracoval i s mojí legislativní pomocí paragrafové znění poslaneckého návrhu zákona, kterým se majetek, zabavený komunisty, fyzicky vydával zpět, začala vést se svou vládou fakticky zákopovou válku, ve které se bojovalo o každý metr. Front této války bylo několik:

První zásadní otázkou bylo, kdo bude oprávněnou osobou. Pamatuji se na následné projednávání této otázky v ústavněprávním výboru, kde prof. JUDr. Mečl prohlásil, že příbuzenský vztah praneteře a prasynovce je již příliš volný a že by tyto osoby měly být z restitucí coby osoby oprávněné vyloučeny. Jelikož prof. Mečl coby bývalý děkan pražské právnické fakulty požíval značné úcty bez ohledu na to, že ve Federálním shromáždění byl coby poslanec za KSČM (konec konců, na pražských právech studovali všichni tehdejší právně vzdělaní členové ústavně-právního výboru), dali jsme mu zapravdu. Posléze jsme zjistili, že v důsledku vyloučení tohoto příbuzenského vztahu z okruhu oprávněných osob došlo k faktickému znemožnění restitucí židovského majetku. Z koncentračních táborů se totiž vrátilo tak malé procento lidí, že příbuzenský vztah prasynovec/praneteř náhle získal zcela novou váhu. V případě židovského majetku posléze nebylo komu majetek vrátit. Následkem toho na příklad MČ Praha 2 připadl obrovský majetek bytového fondu, což jsou všechno majetky po Židech, zavražděných v koncentračních táborech. Ostudným završením hanebného nakládání vlády s majetkem českých Židů pak bylo odmítnutí požadavku Židovské náboženské obce, aby se tato stala osobou oprávněnou k restitucím po svých nepřeživších členech. Ani dřívější nemovitý majetek ŽNO, a to včetně jejích organizací se samostatnou právní subjektivitou – na příklad pohřebních bratrstev – nebyl těmto subjektům vydán, a pokud mi je známo, ani současný návrh církevních restitucí s navracením tohoto majetku nepočítá. Asi není dostatečně „církevní“.

Obdobným způsobem jako vzdálenější příbuzní (marně jsme prosazovali dědickou posloupnost určenou občanským zákoníkem) byly vytlačeny z restitucí i všechny právnické osoby s tím, že není možno dohledat dědice obchodních podílů, a to zejména dědice akcií. Tyto argumenty byly posléze přijaty i Federálním shromážděním jako celkem, ačkoliv byly zcela nepravdivé: na příklad když se po roce 1945, respektive 1948 stahovaly akcie znárodňovaných podniků, vedla Živnobanka podrobné rejstříky stažených akcií, které v jejím archivu nejenže existovaly v roce 1990 (viděla jsem je), ale s velkou pravděpodobností existují dodnes. Jistým problémem byly pouze zaměstnanecké akcie na doručitele, které ovšem tvořily zanedbatelné procento. Se stejnou argumentací byly eliminovány restituce svépomocných družstev, záložen, bytových družstev, vzájemně-pojišťovacích spolků, ale také veškerých občanských sdružení. Prošly mi rukama stovky těchto žádostí, hovořila jsem se stovkami lidí, kteří se přicházeli zeptat do Federálního shromáždění nikoliv z touhy po majetku, ale z touhy navázat na rodinné tradice a na dobrovolnickou a spolkovou činnost svých předků. (Příkladem toho může být i moje vlastní matka, která coby vnučka zakladatelky brněnské dívčí školy Vesna, mojí prabáby Vítězy Váchové, usilovala o restituci tohoto majetku obnovenému občanskému sdružení Vesna, které opět tuto dívčí školu provozuje. Ačkoliv stála v jednom šiku s její ředitelkou, matkou bývalého senátora a rektora Masarykovy university, Jiřího Zlatušky, paní Hanou Zlatuškovou, tak se jim to prostě nepovedlo. Výsledkem toho v tomto případě je, že i značná sbírka lidových výšivek, kterou moje rodina darovala spolku, leží neužitečně pravděpodobně ve skladech pravděpodobně brněnské střední textilní školy. Takovýchto příkladů, které jsou součástí paměti národa, zatím ovšem historicky nezpracované, jsou desetitisíce.) Dlužno říci, že výsledkem tohoto zamítnutí restitucí drobným spolkům a žadatelům byla obrovská frustrace národa, pocit křivdy, nespravedlnosti a toho, že opět existují „vyvolení“ a „zavržení“. Domnívám se, že tento pocit je jedním z kořenů nejen dnešního obecného přesvědčení o neexistenci právního státu u nás, ale i nenávisti k osobám, které majetek vlastní. Jsou jimi totiž z velké části ty osoby, které profitovaly z privatizace, tedy z majetku, který nebyl vrácen právoplatným dědicům.

Jediný, kdo v roce 1991 pochopil celou situaci v její celé vážnosti, byl poslanec Federálního shromáždění ing. Josef Lux. V rozpravě k zákonu č. 92/1991 Sb. ze dne 26. února 1991 – Zákonu o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (tzv. „zákon o velké privatizaci“) řekl:
„Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové! Mám několik připomínek ke kupónům. Stát a jeho představitelé nemohou ani rozdávat ani prodávat něco, co jim nepatří a nikdy nepatřilo. Oblíbená analogie s thatcherovskou Anglii je zcela mylná. Tam stát původní vlastníky kompenzoval a podnikové akcie kupoval na legitimním trhu, proto je také mohl prodávat. U nás stát prostě konfiskoval a kradl, a proto nemůže a nesmí prodávat a už vůbec ne rozdávat. Je to otázka morálky a chování.“

Tím, že navzdory varování ing. Luxe došlo k privatizaci a navíc tak, jak k ní došlo, byla posvěcena a zdefinitivněna krádež provedená komunistickým režimem a ten byl de facto prohlášen za legitimní. Z následků tohoto přihlášení se k legitimitě komunistického režimu a jeho činům pak těží politické a zejména ekonomické špičky této země doposud.

Důsledky restitučních zákonů na církevní restituce

Linie vracení majetku, nastolená v roce 1990, vychází z ideje, že předchozí dějinná etapa, po které se naše země ubírala, byla protiprávní a morálně pokleslá. Tato idea však byla opuštěna, a tak se dnes nacházíme ve velmi obdobné situaci, jako kdyby se Německo po 2. světové válce přihlásilo k nacistickému zákonodárství, zrušilo sice Norimberské zákony, avšak veškeré jak majetkové převody, tak i osobní zodpovědnost nacistických pohlavárů za zločiny války a holocaustu nejen nepotrestalo, ale de facto je schválilo. Tomu, že tento příměr není zcela neadekvátní, nasvědčuje i fakt, kolik zločinných komunistů z doby minulé bylo skutečně potrestáno: vlastně pouze JUDr. Polednová, prokurátorka procesu s JUDr. Horákovou. Jinak k žádným osobním újmám komunistických funkcionářů nedošlo. Norimberský proces s komunistickými zločinci u nás neproběhnul.

Jako na vyjádření nevůle k restitucím je možno pohlížet i na zákon o obcích, kterým byly značné majetkové hodnoty, včetně těch, které mají spojitost s původním církevním majetkem, převedeny ze státu na jednotlivé obce. Tímto počinem se mezi stát jako bezproblémovou povinnou osobu k vracení majetku postavil další subjekt, s jehož majetkem je možno nakládat vlastně pouze na základě omezení tak zvaného „blokačního paragrafu“. Ten je ovšem takového obsahu, že je možno jej považovat svým způsobem za určitý druh vyvlastnění obecního majetku. Tato neurčitě zakotvená povinnost obcí, že budou muset vydat majetek, který kdysi patřil církvím, je nejen zhoubná pro postavení obce, které musely s majetkem „nakládat s péčí řádného hospodáře“ a tudíž o něj pečovat, ale připravilo prostor i pro to, aby církevní majetek přece jen nebylo nutno vydat, respektive, aby bylo možno jej vyplatit za náhrady, jejichž výši by svévolně určil stát. Analogie k takovémuto postupu je opět zakotvena v zákoně o mimosoudních rehabilitacích, a to v ust. § 4 zák. č. 87/1991 Sb. – zákona o mimosoudních rehabilitacích. Zde je uvedeno, že povinnými osobami jsou

„fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.“

A co osoby, které nezískaly majetek „v rozporu“? Takových byly tisíce a bylo skutečně pikantní sledovat, kdo najednou nebyl protégé komunistického režimu: na příklad pracovníci zahraničního obchodu či stálí delegáti Československých aerolinií v „kapitalistické cizině“ a jiné osoby, o kterých každý, kdo v té době žil, velmi dobře věděl, že dostat se na taková místa bez velmi přísných stranických prověrek, případně bez třeba neoficiální spolupráce s Stb bylo zcela nemožné, byli pro účely restitucí náhle osobami, které s komunistickým režimem neměly nic společného. Takovýmto osobám zůstaly majetky nabyté povětšinou po emigrantech i nadále v majetku a odsouzeným „kopečkářům“ byly vyplaceny náhrady, které povětšinou byly naprosto směšné.

Deformace finančních náhrad vyplývá přímo ust. § 13 odst. 2. citovaného zákona:

„V případě, že celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, převzal stát na základě soudního rozhodnutí, které bylo nebo bude zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., popřípadě na základě rozhodnutí, které se zrušuje podle tohoto zákona, přísluší oprávněné osobě náhrada ve výši 60000 Kčs, která se vyplatí způsobem uvedeným v odstavci 5.“

Pro nemovitosti pak platily ještě absurdnější pravidla, neboť dle § 13 odst. 1 cit. zákona se za nemovitost sice vyplácela náhrada, avšak ještě zde byla interpretace ust. § 13odst. 4 cit. zákona, dle kterého výše odškodnění byla vypočítávána ke dni nabytí účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy k 1. 4. 1991, a to dle tabulkových ukazatelů oceňovacích vyhlášek. Nejednalo se tedy o skutečnou náhradu dle skutečné ceny věci, ale o jakousi částečnou formální částku. Tento stav, obsahující v sobě další majetkové křivdy, byl zvrácen až judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve věci Otava proti České republice ze dne 27. 5. 2010, tedy téměř dvacet let po přijetí zákona, kdy ESLP dospěl k závěru, že přiměřenost náhrady má být posuzována s ohledem na skutečnou hodnotu majetku v době restituce. Teprve další judikaturou Nejvyššího soudu, na příklad sp. zn. 28 Cdo 1603/2011 ze dne 16. 5. 2012 byl připuštěn extenzivní výklad zákona, který zohledňoval zásadu přiměřenosti a spravedlnosti tak, že výše náhrady se odvíjí od ceny nemovitosti v době, kdy měla být oprávněné osobě vydána a nebyla jí vydána pouze proto, že osoba, která majetek měla v držení, nebyla osobou povinnou dle ust. § 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Trvalo tedy dlouhých 20 let, než byla za asistence mezinárodního soudu určena hodnota nevydávané věci, a tím i povinnost státu tuto nevydanou věc nahradit.

Je velmi pravděpodobné, že i v případě církevních restitucí by došlo ke krutému podhodnocení ocenění nevydávaného majetku, a i když cesta k nápravě je již prošlapána jak citovanými, tak i dalšími judikáty Ústavního soudu, ESLP i Nejvyššího soudu, stejně by bylo možno očekávat – a to s výhradou, že u českých soudů člověk nikdy neví, čeho se může nadít – korekce k případným nesrovnalostem. Vždy také existuje pro stát hojivá možnost, že oprávněná osoba nebude mít dostatek sil k vedení sporu, nebo kvůli zběsilým zákonným ustanovením, upravujícím způsoby různých „náhradních doručení“ dojde ke zmeškání procesních lhůt.

Ve svém souhrnu je možno říci, že již vracení i toho majetku, který již byl vydán původním osobám a jejich právním nástupcům, je postiženo vykrucováním státu, překrucováním reálií a právních povinností státu, neboť od samého počátku byl primární úmysl státu věci nevydávat. Bylo by pošetilé očekávat, že v případě církevních restitucí by tomu bylo jinak; naopak lze očekávat, že i v tomto případě stát přijme právní normu v takové formě, která se různými úhybnými manévry pokusí naplnění svého vlastního právního aktu zpochybnit, takže je zaděláno na další desetiletí právních sporů.

Principy lidských práv: opodstatněné rozlišování, oprávněná očekávání, spící práva

Za této situace je třeba především přemýšlet o tom, zda mají církve na restituce svého majetku n á r o k.

Je potřeba říci, že ve smyslu původního zákona o soudních rehabilitacích a ve smyslu právních principů obecné spravedlnosti platí, že to, co bylo ukradeno, má být vráceno. Restituce mají znamenat návrat do původního stavu. V české realitě však je tato obecně platná zásada deformována skutečností, že zde byla řada subjektů, totiž nikoliv nepodstatná část obyvatelstva, která byla z tohoto očekávání již na samém začátku neodůvodněným politickým rozhodnutím vyloučena. Toto se týká na příklad osob, které nabyly občanství USA, čímž automaticky pozbyly občanství českého. Mimochodem, dle rozhodnutí Komise pro lidská práva při OSN je takovéto zákonné nakládání s bývalými vlastními státními občany v rozporu s Chartou OSN. Těchto rozhodnutí OSN proti České republice, ve kterých je konstatováno, že přijetím restituční legislativy daným způsobem jsou porušovány závazky ČR vůči Deklaraci lidských práv a Chartě OSN, je celá řada, ovšem ze strany ČR o tato rozhodnutí není naprosto žádný zájem, natož aby se z něj vyvozovaly nějaké důsledky. Výsledkem ovšem je, že v OSN nemá ČR ani zdaleka tak dobrou pověst, jak se zdejší politická elita snaží přesvědčit neinformované obyvatelstvo.

Stejně jako se nespravedlivé uspořádání restitucí týká občanů USA, tak se tato nespravedlivost týká všech dalších právnických osob a to jak výdělečného, tak nevýdělečného charakteru. Proč tedy církvím bylo od počátku slibováno, že se s nimi stát vyrovná, ačkoliv i vlastním občanům a jejich jiným – necírkevním – spolkům toto stát odmítnul?

Dopusťme se zjednodušení, že církevní restituce jsou restitucí majetku Římskokatolické církve. Nejen podle mojí optiky je zahrnutí ostatních církví do církevních restitucí ze strany Ř-K církve krokem, který má dodat jejím nárokům legitimitu, pro ostatní církve to pak je jediný zoufalý pokus dostat se ke svému bývalému majetku, či spíše se jedná o jedinou možnost těchto církví, jak zabezpečit svoji činnost do budoucna. Jejich spojenectví s Římsko-katolickou církví je spojenectvím z nutnosti. I když samozřejmě Ř-K není jediná, které má být majetek vydán, její převaha a převaha jejích zájmů na církevních restitucích je evidentní. Pro toto tvrzení je možno vycházet z vyčíslení náhrad, stanovených v návrhu zákona, kdy všem ostatním církvím dohromady má být vyplaceno cca 11,5 miliardy korun a Římskokatolické církvi samotné cca 47 miliard. Proč právě Římskokatolická církev má mít oproti ostatním občanům tak exkluzivní postavení? Proč právě jí má být vrácen tak rozsáhlý majetek?

Z právního hlediska je odpověď velmi jednoduchá. Z hlediska vnitrostátního světského práva je jakákoliv, tedy i Římksokatolická církev právním subjektem na základě své registrace u příslušného orgánu státní správy, zde ministerstva kultury. Z hlediska církevního práva však v České republice registrovaná Římsko-katolická církev spadá pod pravomoc „centrálu“ Římskokatolické církve, zkráceně můžeme říkat „Vatikánu“. Římskokatolická církev je jediná jak z církví, tak i z dalších dříve potenciálně oprávněných osob k restituci, která má mezinárodně-právní subjektivitu, tedy, můžeme na ni hledět jako na stát. (Pro účely tohoto rozboru pomíjím problematiku nevydání lednicko-valtického areálu Liechtensteinům, a to zejména s ohledem na skutečnost, že se jednalo o znárodnění na základě Benešových dekretů před rokem 1948. Zde chyba byla již v samotném aktu znárodnění, když došlo ke znárodnění státního majetku, totiž majetku Koruny Lichtenštejnského knížectví, právně zastupovaného knížetem. Toto právní rozlišování ovšem bylo pod schopností rozlišování jak tehdejších, tak i dnešních mocipánů.)

Fakt, že stát církevními restitucemi vstupuje do kontraktu se subjektem mezinárodního práva, nebyl, pokud mi je známo, nikdy zmíněn. Přitom se jedná o moment, který je pro posouzení otázky církevních restitucí zcela zásadní. Mezinárodně-právní postavení osoby oprávněné dostává českou vládu vůči Ř.-K. církvi do zcela jiné pozice než k jakémukoliv jinému subjektu. Tento fakt je také dle mého názoru důvodem, proč vůbec po opuštění linie skutečných restitucí Česká republika nenašla odvahu říci majetkovému vyrovnání s církvemi ne.

Jestliže dojde k přijetí církevních restitucí, vyvstane zde z hlediska judikatury ESLP problém „selektivní spravedlnosti“ a vyvstane zásadní rozpor postavený na „zvláštním zacházení“. Jestliže by se totiž restitucí (byť by nedošlo k prolomení restitučního data 25. 2. 1948) byl vrácen majetek církvi, je neospravedlnitelné, aby všechny ostatní subjekty, kterým byl politickým rozhodnutím v létech 1990 – 1992 návrat jejich majetku odepřen, zůstaly škodné. Takovéto rozdílné zacházení by muselo být precizně odůvodněné a na toto odůvodnění z právního hlediska zcela určitě nestačí říci, že „církve jsou hodné, pečují o naši duši a zaslouží si to.“ Nedostatečnost argumentace o „hodných církvích“ občané podvědomě cítí, a proto se v poslední době objevuje značné množství argumentů, které mají prokázat údajnou negativní úlohu církví v Českých dějinách, tedy argumentů směřujících k eliminaci odůvodnění tohoto rozdílného zacházení mezi církevními a necírkevními subjekty. Přitom není nutno se dohadovat o tom, jaká byla role církví na území České republiky, ale stačí připomenout, že žádný ze spolků, jejichž jmění bylo znárodněno, neměl ve svém statusu coby předmět činnosti uveden nějaké rozvracečství či páchání všeobecného zla. Každý ze spolků obhajoval buď zájmy svých členů – to se týkalo zejména na příklad vzájemně-pojišťovacích spolků, lidových družstev apod., nebo podporu veřejných zájmů, a to od Spolku přátel žehu počínaje přes dobrovolné hasiče a třeba Klubem českých turistů konče. Rozlišování mezi těmito spolky a církvemi je z hlediska veřejného zájmu jejich činnosti neomluvitelné, neboť jediný rozdíl tkvěl v rozsahu činností obou druhů subjektů; přičemž masovost církví je v tomto případě spíše k jejich škodě.

Rozdílné zacházení ve stejných případech je vnímáno jako zcela základní průlom do funkčnosti pilířů právního státu. Jak všechny evropské ústavní soudy, tak Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku vnímají takovéto zacházení velmi negativně a tím pádem by státu mohly hrozit značné škody z nerestituování majetku jiným osobám.

K tomu, abychom mohli posoudit, zda tato hrozba je reálná, musíme se obrátit ještě k dalšímu právnímu principu, uplatňovanému jak u evropských ústavních soudů, tak u ESLP. Je jím koncept tzv. „spících práv“. Je postavený na tom, že i když je nějaký subjekt oprávněn k určitým právům, ale nestará se o ně, může o ně přijít. Každý má totiž povinnost se o svá práva starat a vymáhat je. Pokud je nevymáhá, může se stát, že ESLP usoudí, že k nim vlastník faktická práva ztratil. Je pravda, že o spících právech z hlediska církví nemůže být ani řeči. V momentě, kdy to poprvé začalo být možné – tedy se změnou politického režimu – se církve neustále snažily o vyrovnání se státem, a tento jim vyrovnání po celou dobu panování demokratického režimu sliboval. Zde se ovšem dostáváme opět na tenký led „neoprávněného rozlišování“ v různých restitučních kauzách, a to ve směru k vídeňské větvi Schwarzenbergů. Je nepochybné, že zákon č. 143/1947 Sb., neformálně zvaný „Lex Schwarzenberg“, který znárodnil majetek hlubocké větve jen kvůli tomu, že byl prostě příliš velký, žádným zákonem nebyl, neboť postrádal základní atribut zákona. Nebyl totiž obecným normativním právním aktem, ale pustým mocenským nástrojem, účelově nazvaným zákonem. Celá hlubocká větev nikdy nepřestala o vrácení majetku usilovat, dokonce i v 50. letech zaplavovala Ministerstvo financí svými žádostmi a vedla i po celou dobu existence komunistického režimu řadu sporů, vypadajících očividně zcela nesmyslně, a to právě u vědomí konceptu „spících práv“. Přesto jim majetek vrácen nebyl – a církvím vrácen být má.

Posledním právním principem, který je nutno vyložit, je pojem „oprávněné očekávání“. Za majetek podle judikatury ESLP není možno považovat pouze „přiklepnutý“ majetek či majetek již vlastněný, leč ochrany vlastnictví dle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o lidských právech a svobodách též požívá majetek, u kterého existuje reálné očekávání, že bude do vlastnictví nabyt. Existuje několik rozsudků ESLP, které zamítly restituční nároky z toho důvodu, že již od počátku bylo jasné, že podmínkou úspěšného uplatnění restitucí je české státní občanství. Proto občané USA museli vědět, že jejich očekávání, že se stanou osobami oprávněnými k restituci, nejsou oprávněná. Z tohoto hlediska církvím ovšem svědčí „oprávněné očekávání“, neboť od samého počátku stát tvrdil, že se s církvemi vyrovná a pomocí „blokačního ustanovení“ zajišťujícího znemožnění převodů zejména dříve církevních pozemkových majetků, dokonce znemožnil s tímto majetkem zákonným vlastníkům nakládat.

Dochází tedy k velmi ošemetné situaci, kdy proti sobě stojí dva úhelné právní principy, totiž princip „oprávněného očekávání“ a „nedůvodného rozlišování“. Ve prospěch „oprávněného očekávání“ ještě svědčí i nemožnost aplikace principu „spících práv“, neboť církve prokazatelně po celých uplynulých 22 let se státem o vydání svého majetku jednaly a svých práv se domáhaly.

Do této situace je nutno ještě zakomponovat dle mého názoru velmi nešťastné stanovisko Ústavního soudu, dle kterého této bohulibé instituci došla trpělivost a prohlásila, že když odmítá konat Parlament, musí konat soudy, a že tedy církvím bude vracen jejich majetek na základě žalob. K tomuto značně spornému usnesení Ústavního soudu se pak druží neméně netaktické a netaktní prohlášení Římskokatolické církve, že se bude svého majetku skutečně domáhat právní a soudní cestou.

Podle mého názoru připadá v úvahu žaloba na vydání majetku právě s odkazem na Dodatkový protokol č. 1, čl. 1. Žaloba by musela být konstruována tak, že církev soudu předloží seznam konkrétního majetku s původními nabývacími tituly a osvědčila by způsob, jakým o majetek přišla. Toto druhé osvědčení přitom vůbec není nepotřebné, protože v dobách různých finančních krizí církev či jednotlivé církevní řády (které mají vlastní právní subjektivitu) svůj majetek běžně prodávaly. Zdaleka tak není pravda, že o co církev přišla, to jí bylo zabaveno komunistickým režimem. Příkladem může být třeba Dürerova „Růžencová slavnost“ kterou Národní galerie získala před 2. světovou válkou koupí od řádu Premonstrátů. Je pravděpodobné, že takto koncipované žaloby by mohly být úspěšné, ovšem otázkou zůstává čas, ve kterém by se církve svého majetku domohly. Také je otázkou, jak by se soudy vypořádaly s otázkou oddělení církve od státu, neboť od samého začátku byly dle mého názoru nepřípustně smíchány dva aspekty vztahu církve a státu. Prvním aspektem byla otázka církevních restitucí, druhou – avšak spřaženou otázkou – bylo oddělení církve a státu. Již od samého počátku totiž byly církevní restituce podmiňovány oddělením církve a státu, což zcela přesahuje konstrukci „prostých“ restitucí.

Další mimořádně spornou otázkou je otázka finančních kompenzací za dobu, kdy církev nemohla se svým majetkem nakládat. Zde o žádném „oprávněném očekávání“ nemůže být ani řeči, neboť žádný z dosavadních restituentů nejenomže nebyl kompenzován, ale naopak musel i po faktickém vydání věcí nést značná omezení s disposičním právem svých věcí. Některá tato omezení byla zakotvena přímo v zákonu o mimosoudních rehabilitacích, jmenovitě v § 12 zákona, dle kterého:

„oprávněná osoba dnem převzetí nemovitosti vstupuje do práv a závazku pronajímatele, který uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu nebo smlouvu o nájmu nebytového prostoru v převzaté nemovitosti.“

Tam, kde byly diplomatické a konzulární mise, zdravotnické a sociální služby, školská či kulturní zařízení či pracovní rehabilitace a zaměstnání postižených osob, nemohl staronový majitel vypovědět nájemní smlouvu po dobu ještě deseti let. V oblasti nájemního bydlení pak omezení vlastníků přes to, že Ústavní soud již v nejméně 55ti svých nálezech konstatoval protiústavnost regulace nájemného tak, jak vyplývá z občanského zákoníku a zákona o mimosoudních rehabilitacích, trvá tento stav v řadě obcí dosud.

Za této právní situace požadovat kompenzaci za léta minulá je z hlediska restitučních zákonů skutečně neoprávněným zvýhodňováním církví a z titulu restitucí nejsou takto vznesené požadavky církví jakýmkoliv způsobem oprávněné. Právě v tomto aspektu se dle mého názoru jednoznačně projevuje „speciální postavení“ církve a využití jejího postavení subjektu mezinárodního práva. Z čistě utilitaristického hlediska pak přijetím restitučního zákona i s úroky z prodlení se otevře se další Pandořina skříňka, totiž otázka náhrady za ušlý zisk, ztracené (obchodní) příležitosti etc. i vůči dalším subjektům, což již by tento stát zcela přivedlo k bankrotu – o úplné ztrátě jakýchkoliv právních jistot nehovoře. Jmenovitě toto hrozí v rámci stížnosti vedené cca 5500 stěžovateli – majiteli domů s regulovaným nájemným – na protiprávnost regulace nájemného. Tato stížnost je projednávána u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, a protože těchto 5500 stěžovatelů zde zastupuji já, mohu posoudit opravdu kvalifikovaně, do jaké míry je tato hrozba reálná – do velmi značné.

Pokud bychom měli shrnout oprávněnost restitučních požadavků církví, pak je zřejmé, že se jedná o komplex aplikace vzájemně zcela protichůdných právních principů, jejichž použitelnost je v některých případech více než diskutabilní. Zjevně se nejedná o otázku, která by byla řešitelná pouze na základě práva. Z tohoto je argumentace církví, které poukazují na údajnou soudní vymahatelnost restitučních nároků, více než sporná. Protože právo samotné nemůže spornou otázku řešit, je nutno se obrátit k dalším zdrojům poznání, které mohou otázku církevních restitucí rozhodnout, což jsou dle mého názoru aspekty filosofické a psychologické.

 

Filosofické a psychologické aspekty církevních restitucí

Je nepochybné, že otázka církevních restitucí je v podstatě shrnutím všech problémů, se kterými se Česká republika nyní potýká. Je to otázka nevypořádání se s vlastní minulostí, otázka nekoncepčnosti českého státu a vůbec vznesení i jisté pochybnosti o české státnosti jako takové. Oddalováním právního řešení pak české vlády dosáhly pouze významného zhoršení problému, jeho nepřehlednosti a právní neuchopitelnosti. Ve své podstatě všechny vlády tváří v tvář otázce církevních restitucí jednaly prodchnuty zbabělým právním alibismem, a to včetně této vlády, která se nevypořádala se zásadními koncepčními a ideovými otázkami církevních restitucí. To vyplývá mimo jiné ze skutečnosti, že naprostá většina otázek, nastíněných výše, vůbec nebyla seriózně diskutována ani v odborných právních kruzích, ani na politickém fóru ve smyslu objasňování kroků vlády občanům této země.

Protože – jak již řečeno výše – z čistě právního hlediska je problém církevních restitucí neřešitelný, je potřeba se obrátit k filosofickému uchopení daného úkolu, a to na příklad takto:

Na otázku, zda má dojít k vyrovnání státu a církve je třeba jednoznačně odpovědět kladně, a to z dějinného důvodu. Dějiny našeho státu a dějiny celé Evropy totiž jsou – ať se nám to líbí nebo ne – z velké, ba z převažující části dějinami církevními a je nepochybné, že celá naše euro-americká civilizace je ve své podstatě civilizací křesťanskou. Je křesťansku do takové míry, že můžeme mluvit o tom, že bez křesťanství by Evropa a potažmo USA a Kanada (pro jistotu se vyhněme komplikované otázce Jižní Ameriky) vůbec neexistovala. Toto je fakt bez ohledu na počty věřících v té které zemi. Křesťanství nás naučilo určitému způsobu myšlení a uchopování reality, ovlivnilo vše, čeho jsme se kdy dotknuli a co je součástí i našeho zcela sekularizovaného každodenního života. Můžeme říci, že jsme křesťanstvím zcela infiltrování jak geneticky tak memeticky. Stejně tak je zřejmé, že alespoň v Evropě již církve přestaly tuto svoji dominantní roli hrát a můžeme hovořit o intimizaci církve jako subjektu, který se vrací – respektive měl by se vrátit – ke své původní roli učitele a zprostředkovatele transcendentna. Zda se k této své roli vrátí, zda ji skutečně znovu naplní a zda tuto roli církví Evropané opětovně přijmou za svou, je otázkou, která nemůže být nyní zodpovězena, neboť jak sekularizovanou Evropu tak intimizovanou církev ještě ceká dlouhá cesta k nalezení této odpovědi. Co je však zřejmé již nyní, je to, že církve a stát se musí od sebe odpoutat. Církve, které nás dovedly až na práh dnešního postmoderního světa, musí získat prostor pro své další hledání cesty k Bohu a evropské státy se musí od církve emancipovat.

Právě na příkladu České republiky je zřejmé, do jaké míry tento nedostatek emancipace vůči církvím stále postrádáme, jak této emancipace nejsme schopni. Nelze nevzpomenout Oidipovského komplexu v klasickém freudovském výkladu, kdy Oidipovský komplex je vykládán jako nemožnost dítěte předstihnout svého rodiče. Je zřejmé, že pro další emancipovaný a dospělý rozvoj České republiky je zcela úhelné, aby se důstojně rozloučila se všemi svými dosavadními církevními průvodci, kteří její dějiny za povětšinou velmi dramatických okolností doprovázeli. Jednalo se přitom o okamžiky pro českou státnost zcela určující. Vždyť k husitství jako kritické reflexi západního křesťanství se vztahujeme doposud. Otázky náboženského vyrovnání a náboženských svobod se táhnou celými našimi dějinami, ať to jsou Čtyři pražské artikuly a Basilejská kompaktáta, Česká konfese, Stavovské povstání dokonané bitvou na Bílé hoře či následná rekatolizace Zemí Koruny České. Oprávnění k hledání vlastní cesty k Bohu je úhelným kamenem českých dějin, které byly završeny vznikem vlastní prakticky státní církve, totiž Československé církve husitské, vzniknuvší bezprostředně po vzniku samostatného Československa v roce 1920.

Pokud Česká republika hodlá pokračovat dál ve své cestě politické emancipace, je nezbytná, aby se se svým „ideologickým rodičem“ v klidu a přátelství rozžehnala a stejně, jako se dospělé dítě odpoutává od své původní rodiny, avšak s tou si zachovává dospělé přátelské vztahy, i ona pokročila na cestě k dospělosti.

Zdá se, že pubertální vzdor však Českou republiku a mnohé její obyvatele dosud ještě neopustil, což je dáno jednak trucovitostí dítěte, které odmítá uznat zásluhy svého rodiče (které jsou nepopiratelné přes to, že i církevní rodič tak, jako každý biologický rodič pochopitelně čas od času chyboval, a to někdy i fatálně), jednak stálou nadřazeností rodiče, který odmítá uznat, že dítě již dospělo a že další vzájemné vztahy se budou odehrávat již nikoliv na základě nadřízenosti a podřízenosti, ale pouze na základě vzájemných příjemných a v podstatě nezávazných schůzek, kdy při kávě či vínku budou obě strany s mírnou nostalgií vzpomínat v dobrém na časy dávno minulé.

Je v bytostném zájmu České republiky a jejího dalšího vývoje dospět k přátelskému rozchodu s církvemi a je v bytostném zájmu církve rozejít se velmi v dobrém s Českou republikou.

Nelze přehlížet dnešní stav, kdy církevní restituce jsou provázeny nenávistí velké části českého obyvatelstva, takže i když formálně mohou splňovat otázku „vypořádání se“ státu a církve, ve skutečnosti zasévají jen další semena sváru, která mohou klíčit a přinášet své trpké a jedovaté plody ještě desítky let.

Tomuto pojetí církevních restitucí je potřeba dle mého názoru zabránit, neboť jeho důsledky by byly jak pro stát, tak pro církev naprosto kontraproduktivní. Nyní jde o to, jak to provést. Přijetí zákona o církevních restitucích tak, jak je nyní předkládán Parlamentu, to dle mého názoru rozhodně není.

 

Návrh řešení

Především se domnívám, že je potřeba opustit koncept restitucí jako takových. Restituce mají v České republice obzvláště hořkou příchuť nespravedlnosti a v případě církevních restitucí by byla tato příchuť neúnosně potencována. S restitucemi je spjata také řada technických obtíží, a to zejména otázka prokazování předchozího vlastnictví vydávaného majetku. I v případě jeho přesné specifikace, která k dnešnímu dni, pokud mi je známo, neexistuje, je nebezpečí chyb příliš veliké.

Je však nutno okamžitě jednat o oddělení (odluky) církve od státu a o majetkovém zabezpečení církví. Je přitom velmi dobře možné, že značnou část majetku, který bude tvořit majetek převedený na církve z hlediska jejich finančního zabezpečení, bude totožný s majetkem, který církve původně vlastnily.

 

Doporučení:

Z hlediska všech výše uvedených aspektů se domnívám, že by bylo správné církevní restituce v té formě, která je dnes vládou předkládána Parlamentu, o d m í t n o u t.

Stejně tak jsem přesvědčena, že je nutno okamžitě připravit návrh zákona na majetkové vyrovnání se s církvemi, kde bez ohledu na minulé majetkové vztahy budou nastoleny nové majetkové vztahy církve k některým částem nyní státního či obecního majetku, a to tak, že dojde k úplné odluce státu a církve.

Z hlediska všech výše uvedených aspektů se domnívám, že by bylo správné církevní restituce v té formě, která je dnes vládou předkládána Parlamentu, o d m í t n o u t.

Stejně tak jsem přesvědčena, že je nutno okamžitě připravit návrh zákona na majetkové vyrovnání se s církvemi, kde bez ohledu na minulé majetkové vztahy budou nastoleny nové majetkové vztahy církve k některým částem nyní státního či obecního majetku, a to tak, že dojde k úplné odluce státu a církve.

JUDr. Klára Alžběta Samková, Ph.D.
klara.samkova@lawyers.cz

Posted in Nezařazené
16 komentářů » for Církevní restituce z hlediska principů lidských práv v kontextu idejí restitucí v ČR
  1. Marcela Pomajbíková napsal:

    Výborné právní zdůvodnění i mého názoru na církevní restituce a skvěle zvládnutá obrovská šíře dopadu. Bravo. Gratuluji. Marcela Pomajbíková

  2. Tomáš Andrlík napsal:

    Tak nějak jsem čekal, po pečlivém a brilantním rozboru, stejně pečlivý a uvážlivý návrh řešení s odůvodněními proč tohle ještě ano a tohle ne. Řekněme,že mě to zklamalo.
    Proč? Že by se možná řešení až moc přibližovalo současnému vládnímu návrhu? Což je podle mě tak trochu obsaženo ve větě: „Je přitom velmi dobře možné, že značnou část majetku, který bude tvořit majetek převedený na církve z hlediska jejich finančního zabezpečení, bude totožný s majetkem, který církve původně vlastnily.“
    Šlo by alespoň trochu rozvést, kde je pro Vás ta hranice, která je pro Vás teď v současném návrhu neakceptovatelná?

  3. Radio Hortus napsal:

    Konečně logický souhrn – díky.

  4. Lex napsal:

    Dobrý text. Přesto několik poznámek:
    Celá existence světských a církevních mocí je historií souboje o moc nad lidem, nad organizacemi lidí včetně těch, kterými jsou státy samotné, v euroatlantické civilizaci se v moderních dějinách prosadila moc „světská“, církevní moci bylo vyhrazeno specifické místo mimo řízení států (až na výjimky)
    Celá historie lidských civilizací je historií nespravedlností
    Pokud se aktuální držitel moci kdykoliv pokusil napravit nějakou historickou nespravedlnost, vždy to bylo provázeno jinými nespravedlnostmi
    Počátek každého „statu quo“ negoval předchozí „status quo“, často krvavými prostředky, to platí i pro majetkové vztahy
    Vztah státu a církve nelze posuzovat bez ohledu na roli a úkoly těchto subjektů v historii i atuálně
    Nelze nepřihlížet ke stavu státu, podmínek, možností a úrovni plnění jeho základních funkcí a jeho akceptaci občany, stejně jako ke stavu církve (Římskokatolické církve, o které je tu vlastně řeč), podmínek, možností a úrovní polnění jejich základních funkcí a její akceptace ze strany občanů
    Na majetkové restituce neexistuje jiný nárok, než morální apel, který se může realizovat výhradně POLITICKÝM rozhodnutím do příslušného zákona
    Politické rozhodnutí a jeho podoba by nemělo nepřihlížet k poznámkám uvedeným výše, a protože jde o rozhodnutí fakticky nevratné, nemělo by přihlížet jen k reálné síle koalice, ale mělo by mít většinovou podporu relevantních politických sil. V tomto ohledu je to, co předvedla koalice při hlasování právě o TÉTO podobě zákona, naprostým selháním odpovědnosti politiků koalice
    A na závěr trochu faktů k pojmu „ukradení majetku církvím“:
    „Ukradení“ majetku církvím je pro účely politické manipulace zásadně spojováno s komunistickým režimem po roce 1948. Ano, k nacionalizaci docházelo především na základě zákona č. 46/1948 Sb., ze dne 21. března 1948, o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), co je však důležité si uvědomit, je fakt, že zákon byl přijat Ústavodárným shromážděním vzešlým z posledních svobodných voleb z roku 1946 (volby v roce 1948 se konaly až 30. května), ve kterém měli komunisté pouze 114 mandátů ze tří set (KSČ 93, KSS 21). To určitě nebyla většina schopná odhlasovat toto „ukradení“. Pro informaci Česká strana národně socialistická (Benešova) měla 55 mandátů, Československá strana lidová 46 mandátů, Demokratická strana 43 mandáty, Československá sociální demokracie 37 mandátů, Strana slobody 3 a Strana práce 2 mandáty.Proti 114 komunistickým mandátům tu stálo 149 mandátů těch nekomunistických stran (ČSNS, ČSL a DS), jejíž ministři už měsíc před hlasováním o zákonu a jeho přijetí, v únoru podali demisi (která vedla k převzetí moci ve vládě komunisty). Nic tedy nebránilo vládní opozici prosadit nepřijetí zákona (jistě by byl schválen později, po květnových volbách, pak by bylo možno s plnou odpovědností mluvit o „ukradení komunisty“, ne tak v březnu 1948).
    Jak lze vystopovat z dokumentů Ústavodárného shromáždění, zákon podpořila valná většina poslanců, zásadně pro byli lidovci. Kolik poslanců ze kterých stran hlasovalo pro a proti ale nelze zjistit, hlasovalo se tehdy jen zvednutím ruky a hlasy se nepřepočítávaly (bylo jednoznačně konstatováno, že jde o „většinu“ a nebyl vznesen protest).
    L.

    • Jan Krtitel napsal:

      Velmi trefne receno! Cirkev neni dobrovolna organizace a uz vubec se nejedna o demokratickou organizace. Cirkev prilezitostne i dokonce odmita napr. spolupracovat s policii a zcela nepokryte priznava, ze je pripravena kryt sve cleny proti pripadnemu soudnimu stihani (coz je podle meho nazoru v primem rozporu jak se zakony, tak take s duvodem, proc takovou organizaci vydrzovat ze statnich penez).
      Je sice mile, ze cil cirkve svate dobyt svet ve jmenu jezise krista byl po nejakych tisici letech sve platnosti jednim z papezu zrusen (zrejme tvari v tvar zoufalym selhanim dobyt byt i jen svatou zemi v serii krizackych vyprav – obzlaste detska krizova vyprava byl hodne usmevny pokus), presto je zjevne, ze cirkev nema nic spolecneho s demokratickou ani „svobodnou“ spolecnosti at si pod tim slovem predstavime cokoliv. Cirkev byla a je totalitni spolecnosti konkurujici celou historii moci svetske. Pro tento ucel zavedla mimojine i desatky – at tedy zije cirkev z nich, jelikoz jsou to vlastne clenske prispevky (koncept stanovici, ze k tomu, abyste se dostali do nebe je potreba si platit clenstvi v nejakem klubu je vazne k smichu, zvlast kdyz o tom v bibli neni ani zminka, ale to je vedlejsi).
      Krome toho, ze cirkev hodla s majetkem nalozit stejne jako vyse zmineny rad vorsilek – tedy jej okamzite prodat – o tom uz si davno cvrlikaji vrabci na strese (vazne by me zajimalo, jak si tohle smelo sestry vyrikaly s vsemohoucim – zrejme jediny, kdo se boha neboji jsou jeho sluzebnici).
      Moje reseni je tedy jasne: odluka cirkve od statu, zadna restituce, zadna financni podpora. At si cirkev plati verici a panove jako Duka si holt budou muset zvyknout na to, ze duchovni maji zit v chudobe – a ne vysedavat v honosnych pozlacenych zidlich uprostred zamku postavenych z vykoristovani ostatnich (vericich) a prejidat se kaviarem.
      Vskutku, pokud se budeme bavit o „kradezich“, pak je z moralniho a logickeho hlediska cirkev prvni, jiz bychom se meli ptat, z jake pozice a jakym pravem nabyla svuj majetek. Hehe, jeste ze uz me verici kluci a holky nemuzou upalit ani exkomunikovat – jeste pred nejakymi trema sty lety bych si tyhle reci nehezky odskakal.

      • Macek Josef napsal:

        Vážený pane, jako dítě jsem se v Kroměříži pohyboval v prostředí katolických duchovních, a věřte nebo ne, žádný kaviár jsem nikdy u nich neviděl. Spíš jsem je zažil jako zedníky, opravující kapličky … To co jste napsal, je rovno komunistické propagandě. Příště až budete nějaký podobný blábol psát, tak si to, co píšu, ověřte.

    • toulavej napsal:

      O „svobodném“ odhlasování nekomunistické většiny zákona č. 46/1948 Sb., ze dne 21. března 1948, o nové pozemkové reformě přece nemůže být vůbec řeč, když moc ve státě drželi už komunisté, měli v rukou policii i armádu a soudy a pod okny parlamentu pochodovali Lidové milice s ostře nabitými zbraněmi. To se o svobodné vůli rozhodovat podle svého svědomí nedá mluvit. Také při první volbě Václava Havla presidentem v ´89 měli komunisté v parlamentu většinu, určitě ho za presidenta nechtěli a přesto ho „dobrovolně“ zvolili – když u parlamentu čekal dav na odhlasování V. Havla jako presidenta. V takových případech se svědomí a svobodná vůle odkládá, zafunguje pud sebezáchovy, přežít . . . ale s demokracií to nemá NIC společného 🙂

  5. Miroslav Čejka napsal:

    Dobrý den. Zajímavý článek, děkuji.
    Velice mě ale zaujala tato část (níže), které nerozumím. Můžete to prosím vysvětlit? Vypadá to jako kdyby každá zaregistrovaná církev (jakákoliv, nejen ŘKC, i nekřesťanská) byla „pod“ ŘKC, tedy Vatikánem? To snad ne…?
    Díky moc a zdravím z Jihlavy.

    Citace: „Z hlediska vnitrostátního světského práva je jakákoliv církev právním subjektem na základě své registrace u příslušného orgánu státní správy, zde ministerstva kultury. Z hlediska církevního práva však v České republice registrovaná církev spadá pod pravomoc Římskokatolické církve, zkráceně můžeme říkat „Vatikánu“. „

    • klara napsal:

      děkuji za upozornění, drobně jsem článek upravila a doufám, že to je již zřetelnější. Římskokatolická církev je právnicou osobou podle českého práva. !Vnitroorganizaačně“ je však podřízena Vatikánu. Trochu to můžeme přirovnat ke dceřinné společnosti v korporaci…
      ostatních církví se to samozřejmě nětýká – žádná z nich také nemá vlastní mezinárodně-právní subjektivitu.

      zdravím, klára

  6. Al Jouda napsal:

    Děkuji, paní doktorko, za vysvětlení zejména toho, že jedna rozumná žena v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR nemůže zabránit tomu, aby byly přijaty zákony, které činí z naší země zlodějský Kocourkov.

  7. Standa192 napsal:

    Dobrý den,
    tzv. Římskokatolická církev je klasickou ukázkou, jak vypadá mafie s celosvětovou působností.
    Toť vše.

  8. Beebka napsal:

    Ano, popis je rozumný, shrnutí obsáhlé a skvěle komentované. Nesedí pouze závěr. Tedy nesouhlasím s vaším závěrem. Je to taková rychlovka, zbrklovka. Ve vaničce je moc špinavé vody, tak to chrstneme do kanálu a budeme se tvářit, že tam žádné dítě nebylo. Když jsme jako stát ublížili všem, tak to vyřešíme tím, že nakonec ublížíme ještě církvi a bude. Církev byla násilně zbavena majetku, který ke svému působení a existenci (zejména za předpokladu odluky od státu), potřebuje. Pan Duka možná nebyl ta nejlepší postava do této situace, má přílis velkou nadváhu. Také mu nevadí kamarádit s těmi, kdo mají úplně jiné morální hodnoty, nebo nemají žádné. Ale nenávistníci by našli něco špatného i na komkoliv jiném. Není lehké lidem vysvětlit, že i jejich pan farář by si rád dal třikrát denně něco k jídlu. Že každá žárovka v kostele něco stojí a že je třeba platit účty za provoz.
    Méně emotivně: pokud částečné restituce projdou, hodně lidí bude naštvaných, ale jenom do doby, než zjistí, že je tu někdo, mimo stát, kdo jim může pomoci a pomáhá. A církev sebereflexí stejně projde, tomu se nevyhne. Všichni rodiče dospělých dětí tím prošli. Pokud jde o stát, vaše přirovnání k puberťákovi je celkem trefné. V kontextu rodinného života se občas stává, že špatně vychovaný potomek je schopen svým rodičům i ubližovat, okrádat je a to je situace, ve které se nacházíme právě teď.
    V tuhle chvíli je vhodné, aby se stát zachoval tak, jak se sluší. Vyrostl na církevních principech a morálních základech. jako poděkování za existenci se nesluší poslat církve do háje, ale naopak, pomoci a nechat žít. Jestli to bude jen na dožití, jako u starého rodiče, to se teprve uvidí. Základní kniha církve tvrdí, že zde církev bude do konce časů, a poslední dva tisíce let to tak je. Ostatně, víte, my věřící máme našeho Boha, Pána Ježíše. Ten se stará a postará se, i kdybyste nás do toho kanálu spláchli. Jenže to není fér.

  9. Standa napsal:

    Proč se stal tento článek na tomto webu „neviditelným“??
    Neznáte někdo důvod??

    • klara napsal:

      musíte si otevřít „deník“ a projet úplně všechny texty aždolů, kde jsou „starší texty“ a to rozkliknout. zdravím, KLára

  10. xxx napsal:

    Zajímavý článek. Souhlasím, že postavení církví je u nás řešeno nekoncepčně – ten by jim dal všechno, ten nic… Přitom současný systém příspěvků mi nepřijde nějak špatný, jen by měl být základem počet veřících (proč tu proběhlo sčítání obyvatel?) a nikoli duchovních, jelikož to zejména menší církve zneužívají.

    A co se týká vyrovnání s církvemi, měl bych ještě jeden (pro mě šokující) příklad: Podle mapy si církev nárokuje majetky mj. v katastru Chotěšova a Dobřan u Plzně. Tyto majetky ale byly zabrány již Josefem II., a to za náhradu. R. 1822 koupil panství rod Thurn-Taxisů, jimž bylo r. 1925 za náhradu vyvlastněno; zůstaly mu jen budovy konventu, které za symbolickou cenu koupily řádové sestry. Tento majetek jim byl r. 1991 vrácen. Tj. majetkové poměry celého bývalého chotěšovského panství (polovina okresu Plzeň-jih) by měly být vyřešeny – přesto se zde církev domáhá majetku. A kde je její právní nárok??? A co se týká nároku morálního, naprostá většina duchovních, které znám či o nichž vím, za II. sv. války kolaborovala…

  11. Heřman napsal:

    Přečtěte si prosím vyčerpávající výklad.
    http://havlicekpetr.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=285390

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv