Čistírna peří

Coby dívka ze slušné středostavovské rodiny jsem do výbavy obdržela 4 ks polštářů středních, 2 ks polštářů 80 na 90, 8ks polštářků malých zvaných u nás „kapricky“ a čtyři prošívané deky. Časem toho peří ještě přibylo a po dvaceti letech jeho užívání přišla ta chvíle, kdy jsem dospěla k názoru, že jest třeba peří vyčistit, sypky vyprat, případně pořídit nové. Ale prosím vás, existuje v této době ještě něco takového, jako je čistírna peří?

Naštěstí funguje „strejda Google“ a tak jsem našla jednu čistírnu na Korunní, kousek nad vinohradskou vodárenskou věží.

A otevřel se mi nový svět…..

Především, v tom krámku se peří čistí od roku 1924.

A pak – ti lidi, co tam choděj…..

Kdybych je potkala jednotlivě, tak si jich nevšimnu, ale tím, že se scházeli kumulovaně na jednom místě, bylo zřejmé, že patří k sobě. Takové zvláštní jakoby mírně našedlé postavy, občas v nemoderním kabátě či botách, které fakt nejsou lodičky do špičky. Pod průhlednou záminkou vybírání z asi padesáti vzorků sypkoviny jsem se potloukala po krámu a naslouchala řečem náhodných příchozích, přinášejících peří v podobně uváleném stavu a v politých sypkách, jako bylo to moje, nebo odnášející je nadýchané v nových sypkách růžových či bílých, s natisknutým vzorkem peříček nebo bez, v sypkách fialových, mitisových (to je pro naše mladý, dodávala paní jakoby omluvně, že se dopouští takového módního výstřelku) nebo bílých.

A k tomu ty řeči…. tohle peří je po babičce…. tohle je z polštáře z divanu po pradědečkovi, u čalouníka by to bylo moc drahé, prosím ušijete mi ten povlak znovu?

Čekala jsem, kdy do čistírny vstoupí paní Kondelíková či jiná postava z románů Ignáta Hermanna.

Nejjemnější péřový prach poletoval vzduchem a usazoval se na hlavách dvou paní obsluhujícího personálu. Jedna čistila, druhá šila přípravu. Pracovaly….pomalu… či spíše bez umělého chvatu, tak typického pro dnešní dobu. Pracovaly v neustávajícím tempu, daném desítkami let stejných pohybů, které přesto není možné považovat za rutinu.

Ne, nemýlila jsem se. Při práci se usmívaly. Dívala jsem se na ten úsměv přepečlivě po celou dobu, kdy se moje peří vážilo a zkoumalo se, co z toho asi tak váží sypky a kolik peří po čištění zbude. Usmívaly se, když jsem si pro vyčištěné peří, přesypané do zbrusu nových polštářů, přišla. Usmívaly se tak, že jsem si objednala zbrusu novou péřovou prošívanou dvoudeku. Peří prosím jen poloprach, přece nekradu, že jo….

Těším se, až si novou deku přijdu vyzvednout. Těším se, koho mi bude dopřáno v tom krámku potkat. Kolik ty paní, co to peří čistí a šijí deky i polštáře, mohou brát? Patnáct tisíc? Čistého?

Myslím, že si na chvíli sednu na bílou, možná trochu oprýskanou lavici a pod záminkou urputného deště (jen si nevybrat slunečný den!) se v krámku zdržím. Budu pozorovat ten jejich úsměv. Ten strohý interiér, kterému dominuje obrovský čistírenský stroj a regály s novým zbožím, jinak nic. Ty příchozí.

Budu vychutnávat, že existují místa, jako je toto. Z dob, které ještě úplně neskončily. Naštěstí. Alespoň někde.

Posted in Nezařazené
2 komentáře » for Čistírna peří
  1. vladislav skalicky napsal:

    prosim , kde je ta cistirna peri ???

    • Wranová D napsal:

      třeba v Ostravě- Muglinově, jmenuje se Peřík a paní majitelka má vždy ve vlasech nějaké peříčko, byla jsem tam nedávno za stejným účelem, jako paní Samková. Hezky jsme si o peří popovídaly, je to tak, začne se vzpomínat, jak starý je ten či onen polštář a ty umělé náplně v polštářích, no fuj. D. Wr

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv