Co je češství?

(Psáno pro Parlamentní listy)

Před pár dny jsem byla pozvána do TV Barrandov do pořadu „Instinkty Jaromíra Soukupa“. Moje poznatky z tohoto pořadu jsou značně rozporuplné, nicméně na úvod bych se ráda pozastavila nad dvěma poznatky, které mi angažmá v tomto pořadu přineslo.

Prvním poznatkem je, že lidé se na tento pořad dívají, a i když jsou rádi, že alespoň odněkud zazní jiné než oficiální slovo á la „Otázky Václava Moravce“, který si již léta plete svůj pořad s kabaretní verzí soutěže „Chcete být milionářem“, tak jim tento formát pořadu nevyhovuje.  Na ulici mne zastavilo několik lidí a stěžovali si, že se věc nemohla „vydiskutovat“. V rozhovoru jsme se propracovali pak k tomu, že postrádají diskusní pořady z devadesátých let typu „Sněží“, „Z očí do očí Antonína Přidala“ a později i „Krásný ztráty Michala Prokopa“. Prostě není pravda, že „národ si přeje bulvár“. Národ si přeje platformu pro svobodné tříbení myšlenek a názorů. Těch rozhovorů s lidmi s obdobným tématem a názory, jak uvádím výše, nebylo málo. Zdá se mi tedy, že kdo přijde jako první s tříhodinovým studiovým programem s dvěma až čtyřmi diskutujícími, ten vyhraje.  Bohužel, nyní tady žádný takový program není, ačkoliv by bylo povinností minimálně České televize, aby byl.

Druhý poznatek vyplývá z posměšného komentáře amerického novináře v Čechách již dlouhá léta žijícího, Erika Besta, který si neopominul do mé účastni v barrandovském pořadu kopnout s tím, že „o názory Samkové se zajímají už jen Parlamentní listy.“ Což myslel jako pohanu a jako něco, co dokazuje moji pokleslou úroveň.  Ve skutečnosti to znamená pouze jedno: v ČR neexistuje platforma, kde by bylo možno nadhodit a diskutovat „undergroundová“ anebo alespoň méně mainstreamová témata. Což je také důvodem, proč jsem téměř přestala psát: „do šuplíku“ se tak komunikativní osobě, jako jsem já, píše špatně… V podstatě jsme všichni od komunikace odříznuti téměř stejně a s obdobným výběrem, jako když jsme si mohli vybrat mezi Rovností, Rudým právem a Haló na sobotu. Situace je o to lepší, že samizdaty není nutno přepisovat na mechanickém psacím stroji (z dob svých VŠ studií mám prstýnky o dvě čísla větší než teď, a to jsem měla o 20 kilo méně, ale do kláves jsem bušila tak usilovně, až mi narostly na prstících svaly) ale jsou scannery, e-maily a různá další hejblátka, vedoucí k přímému porušování autorských práv. Jinak zůstává vše při starém. Platforma pro dialog anebo pro prezentování různých názorů schází… Jo, abych si postěžovala: situace není stejná, je horší. Protože už nikdy neuslyšíme ten kouzelný hlas „Ivan Medek, Hlas  Ameriky, Vídeň.“…. Takže panu Bestovi s připomínkou dob dávno minulých a s díky Parlamentním listům, které přece jen občas zajímá i něco jiného než to, co zajímá Václava Moravce, odpovídám na níže položené otázky.

  1. Nedaleko českých hranic ve čtvrtmilionovém saském Chemnitzu se konají demonstrace v reakci na násilnou smrt pětatřicetiletého Němce s kubánskými kořeny, z níž jsou podezřelí dva muži z Iráku a Sýrie. Velká část tamních obyvatel bere jako obrovské nepochopení to, že média i politici líčí jejich město jako plné pravicových extremistů a nacistů. Máme věřit tomu, že jde při protestech opravdu o akce radikálů, pravicových extremistů či jinak nenávistných jedinců, nebo politici a mainstreamová média nejsou ochotni připustit jiný stav věci, než že do ulic vyrazili náckové?

 Situace v Chemnitz – Saské Kamenici, dříve Karl-Marx Stadtu, mi velmi připomíná situaci, která byla v roce 2011 ve Šluknovském výběžku, zejména ve Varnsdorfu a Rumburku. (Pro připomenutí: https://cs.wikipedia.org/wiki/Nepokoje_na_%C5%A0luknovsku_2011) Obě města – Varnsdorf i Chemnitz jsou příhraniční města, nedaleko od sebe vzdálená asi dvě hodiny jízdy autem. Obě města byla a doposud jsou sužována problémem, do kterého je „uvrtaly“ centrální vlády jejich zemí. Ve Varnsdorfu se protestovalo proti katastrofální (vlastně i dosud neexistující) realistické politice ČR vůči Romům, v Chemnitz se protestuje proti dopadům pro-migrantské politiky Německa na toto město. V obou případech byla města zatažena do něčeho, co je dalece přesahovalo a dožadovala se komplexního a systémového řešení na příslušné, tedy celostátní úrovni. Vlády obou zemí se zachovaly stejně: obyvatele prohlásili za „nácky“ a vytáhly proti nim ozbrojené policisty, případně vodní děla. V ČR jsme se realistického řešení romské otázky nedočkali doposud, situace se stále zhoršuje, města – na příklad Ústí nad Labem – se snaží řešit své obtíže svépomocí a dle mého názoru protiústavně. V Německu to vypadá obdobně a je otázka, zda je možno od německé vlády očekávat jiný postup, než jaký byl realizován tou českou. Osobně jsem skeptická, i když samozřejmě Chemničanům vyslovuji svou podporu.

Při takovýchto příležitostech se vždy k protestujícím přidají určité skupinky osob, které se vzpírám nazývat nacisty, extremisty či rasisty, ale nazývám je prostě blby. Přijedou v černých bombrech, s vyholenými hlavami a příslušnými užvaněnými kecy o Vlasti, Národu a obraně obého. Přitom kdyby měli hodit granát, tak to vidím tak na patnáct metrů a po dvou klicích se zhroutí. Takže jim nezbývá opravdu než ty blbé kecy. Kdyby byli co k čemu, měli by naposilováno něčím jiným pivem, měli by záchranářské kurzy, byli by zapojeni do organizace krizových štábů a připraveni ke skutečné pomoci. Takto ať jdou do háje, nejlépe na nějaký uzavřený večírek, kde si mohou ty své blbosti vyřvávat. 

Tato charakteristika se ovšem netýká občanů Chemnitz. To jsou normální lidé s normálními problémy, stejně jako ve Varnsdorfu před sedmi roky… Jestliže o nich média píší jako o rasistech, nacistech, případně pravicových extrémistech, pak by média měla tato svá tvrzení prokázat. Protože na sebe může tuto charakteristiku vztáhnout kdokoliv, kdo se demonstrací zúčastnil. I v Německu mají propracovaný systém ochrany osobnosti a docela by mne zajímalo, jak budou dotyčná média prokazovat, že takto psala o účastnících protestních pochodů oprávněně. Ve videozáběrech demonstrací z Chemnitz jsem viděla, jak jede za sebou asi 15 lidí na vozíku. Zvláště u těchto lidí bych chtěla vidět ten důkaz jejich pravicového náckovství…

  1. Nehledě na poslední události v Německu, jak se podle vás proměnilo vnímání migrace u nás i v Evropě od léta 2015 do dneška?

Zde si musím brutálně postěžovat. Kde jsou ty doby, respektive, kde je ten (přesně – to jsou ty nezapomenutelné vzpomínky) 30. leden 2014, kdy mne pan Veselovský tehdy ještě v Českém rozhlase drtil za moje názory na migraci. V následujících letech jsem byla dle oficiálních médií nacistka, fašistka, xenofobka, prostě pes by ode mne kůrku nevzal. A dnes? Podívejte se! Mgr. Jana Feberová kandiduje za ČSSD na primátorku Havířova s heslem „Havířov bez migrantů“, premiér Babiš sice říká každou chvíli něco jiného, ale i jemu je jasné, že vyslovit se pro kvóty či přijetí migrantů je politická smrt. Zastávat pro-migrantskou a otevřeně pro-islámskou politiku je v podstatě dnes nemožné. Což, bohužel, ještě neznamená, že by politici pochopili, že je nutno zastávat otevřeně  p r o t i  migrantskou a  p r o t i  islámskou politiku. Což si myslím, že je nutno. Takže mi dovolte odhadnout, že jestliže to politikům trvalo čtyři roky, než přišli na to, co jsem říkala já, tak jim to bude zase trvat čtyři roky, než opět přistoupí na moje dnešní stanoviska a ze mne se opět stane mainstream stejně jako v otázce první. Upřímně, vzpomínám při této příležitosti   na svou maminku, která, když jsem se vdávala, mi dala následující radu: „Dcero, pokud budeš mít nějaký geniální nápad a od doby, než jej poprvé vyslovíš do doby, než s tímtéž geniálním nápadem coby se svým vlastním přijde tvůj muž, uplynou méně než dva roky, pak mlč a věz, že máš šťastné manželství.“ V politice to mám opakovaně u sebe odzkoušeno na ty čtyři roky, takže uvidíme. Blbé je, že mně při tom pořád zůstávají ty nálepky rasisty, nacisty a xenofoba. Ale uvidíme, třeba se i zde majitelé pravdy a lásky posunou do dalších literárně ambicióznějších poloh.

  1. Po schůzce Viktora Orbána a Mattea Salviniho, na níž maďarský premiér podpořil italského ministra vnitra v jeho tvrdém postoji vůči migrantům a vyzval ho, aby od něj neustupoval, se ozvaly hlasy, že tito dva politici vytvořili spojenectví proti demokratům. Jak postoje a kroky obou pánů hodnotíte?

Víte, to je pořád o tomtéž. Definujme si, co je demokrat, respektive demokratický politik.  Je to politik, který byl demokratickým způsobem zvolen svou politickou stranou do stranické funkce a následně demokratickým způsobem a za demokratických okolností (to bych podtrhla, neb na to se často zapomíná) zvolen do čela své země. Pojďme do historie: Hitlerovi spolubojovníci se při své obhajobě oháněli tím, že Hitler byl demokraticky zvolen, a tudíž nebyl důvod k odepření poslušnosti. Inu – a co ty všechny „události“ před volbami 1933 – je možno takový zcela evidentně „fejkový“ požár Říšského sněmu, na jehož základě se Hitler dostal ke skutečné moci (do té doby měl v Říšském sněmu jen 30%) „demokratickou okolností voleb“? (pro připomenutí: https://cs.wikipedia.org/wiki/Po%C5%BE%C3%A1r_%C5%98%C3%AD%C5%A1sk%C3%A9ho_sn%C4%9Bmu) To rozhodně nikoliv. Stejné to bylo v Československu s volbami jak v roce 1946, tak po „Vítězném únoru“ v roce 1948.  Již ve volbách 1946 byla omezena účast politických stran, takže bylo „předvybráno“. Tedy o demokratické volbě ani vidu ani slechu. A teď mi řekněte, jestli víte o nějakých obdobných nátlakových akcích jak v Itálii ve směru k volbě Salviniho, tak v případě Orbána.  V druhém jmenovaném případě je nařknutí z nedemokratické volby obzvláště legrační. Žádný z opozičních vůdců nebyl ani v jedné zemi zatčen, ani jedné straně nebyla zakázána účast ve volbách. Pokud chcete vědět jméno nějakého nedemokraticky zvoleného politika, tak bych o jednom věděla. Byl zvolen do funkce prezidenta o jeden jediný hlas chybějícího poslance, který byl – jistě čirou náhodou – právě ve vazbě kvůli svému (jinak naprosto pitomému) politickému blábolení. Pokud chcete další nápovědu, tak se po něm jmenuje letiště a jeho žena na projev nesouhlasu s některými vystoupeními prezidentských volitelů v sále pískala na prsty.  Takže abych se vrátila k tomu, co je či není demokratické. O tom, co demokratické je či není, nerozhoduji ani já, ani Královna Kristýna, ale volby, provedené demokratickým způsobem, za demokratických okolností. A jak se píše na konci každé epizody „Toma a Jerryho“ – „That´s all, folks“ – A to je všechno, lidi…  Dál už to je o demokracii, o které nerozhodují média…  

  1. Francouzský prezident Emmanuel Macron při návštěvě Dánska k setkání Orbána a Salviniho řekl, že oba tito protiimigračně zaměření politici by v něm měli vidět „svého hlavního oponenta v Evropě“. „Nedaruji nic nacionalistům a těm, kdo hlásají nenávist,“ dodala hlava Francie. Je v Macronových silách udržet ten promigrační a vstřícný étos, který v Evropské unii v posledních letech dominoval?

Mno, a není to trochu za moc rohů? Přeložme si to: Jistý Marcon říká pánům Orbánovi a Salvinimu, co by si o něm měli myslet.  Už v tom je kámen úrazu: nařizovat někomu, co si má o druhém myslet, je silně diskutabilní záležitost a že v takovém případě hrozí zcela neadekvátní reakce dotyčného, kterému je ono myšlení nařizováno, vám potvrdí každý rodič kamuflující výchovu (protože nic jiného se s tím dělat nedá) pubertálního potomka. Od doby, kdy jsem se své dcery zeptala, co si o mne v jistém ohledu myslí a dostalo se mi odpovědi „Matko, jsi retro“, určitý typ dotazů nekladu a vnucování názoru, co si má kdo myslet, se upřímně vyhýbám. Panu Marconovi bych doporučila totéž. Chápu, že coby bezdětný má ztíženou pozici vnímání, ale on by mu to mohl připomenout někdo jiný než jeho dítě, a i někdo jiný než pánové Orbán se Salvinim. Dalším problémem je, jak se vnímá pan Marcon sám. Obávám se, že způsob, jakým reflektuje sám sebe, se správně nazývá „kognitivní disonance“  (https://cs.wikipedia.org/wiki/Kognitivn%C3%AD_disonance). To bude pane překvapení, až zjistí, že realita  je jiná, než si on sám myslel! Takže ať je to jak je to, myslím, že pan Marcon by měl udržovat nadstandardně dobré vztahy s nějakým opravdu dobrým psychiatrickým sanatoriem a zavčasu si zamluvit útulné místečko u okna. Řekla bych, že to bude potřebovat. 

  1. Mattea Salviniho vyšetřuje italská prokuratura kvůli zadržování migrantů na lodi Diciotti, ministr vnitra přitom čelí čelí podezření z „únosu, nezákonného zadržování osob a zneužití pravomoci“.  Co jako právnička tomuto stavu říkáte?

Hm… tak především… pan Salvini je, pokud se nemýlím, též senátorem v italském Senátu. A vsadím boty, že i italští senátoři mají imunitu. Takže se ptám: a byl pan Salvini vydán Senátem k trestnímu stíhání? Prý se tímto případem má zabývat zvláštní soud, který se zabývá trestnými činy vlády.  Protože „ta pravá“ média, která o „stíhání zvláštním soudem“ nedodala o tomto soudu žádné další informace (no samozřejmě, protože takto to vypadá, že když už existuje příslušný soud, tak už je pravomocný rozsudek prakticky na stole), dodávám pár informací já:

  Zvláštní soud zabývající se odpovědností ministrů

Tento soud je ustaven na základě článku 86 Ústavy Italské republiky.

Svolává se pro každý jednotlivý případ a tvoří jej šest členů Státní rady a sedm členů Nejvyššího soudu, které vylosuje předseda parlamentu po zahájení soudního řízení. Jednání soudu má formu veřejného zasedání parlamentu a vedou je členové výše uvedených dvou nejvyšších soudů, kteří museli být jmenováni nebo povýšeni do své funkce před podáním návrhu na zahájení soudního řízení. Soudu předsedá z losování vzešlý nejvýše postavený člen Nejvyššího soudu, v případě stejného postavení dvou nebo více vylosovaných členů předsedá nejstarší z nich. Jako státní žalobce jedná člen úřadu státního zástupce při Nejvyšším soudu, jmenovaný na základě losování, společně se svým zástupcem.

Tento soud má pravomoc projednávat trestné činy spáchané ministry vlády nebo náměstky ministrů vlády při plnění jejich povinností, za předpokladu, že byli tomuto soudu vydáni parlamentem. 

Takže znovu: především bych chtěla něco slyšet o tom vydání Salviniho parlamentem. A abych nezapomněla… co se týká stížností na porušování práva na spravedlivý proces z důvodu nepřiměřené délky řízení, tak Itálie u Evropského soudu pro lidská práva již desetiletí obsazuje čelná místa. Takže aby nám to (když teda by Salviniho parlament k trestnímu stíhání vydal) páni soudci stihli alespoň v n á s l e d u j í c í m  volebním období…  Jestli to bude obdobné jako vyšetřovací komise českého Parlamentu, což se mi tak jeví, tak si myslím, že mohou v klidu spát ještě Salviniho vnuci. Že se jedná o politicky účelové stíhání nemusím snad dodávat. 

  1. To Českem v uplynulém měsíci hýbaly připomínkové akce k 50. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Prezident Miloš Zeman se při této příležitosti veřejně nijak nevyjádřil, premiér Andrej Babiš byl při svém vystoupení vypískán. Kdo z politiků – nejen zmíněných dvou – vzal připomenutí výročí za správný konec a co pro nás po půlstoletí znamená?

Víte,  je to historie… historie, ze které bychom si měli vzít ponaučení – a to především v tom smyslu, že žádná cizí vojska na svém území nechceme. Žádná. Tečka. Ani radar v Brdech, ani vypůjčené gripeny. Země Koruny České byly vždy územím, přes které se valily dějiny. Je správné si připomínat, že jak naše historie  šla – ovšem je nutno vzít také na vědomí ponaučení, které z toho plyne: Češi stále, již 1000 let, vlastně stále řeší jednu a tu stejnou otázku, totiž, že „nesouhlasí se vstupem“. Poprvé jeden jistý český panovník ten souhlas zkusil, respektive, pokusil se ten ne-vstup vymediovat za 120 volů a 120 hřiven stříbra. Jak známo, moc to nedopadlo. No a pak už vstupoval kde kdo: Braniboři v Čechách, křižácká vojska proti Husitům, Švédové za třicetileté války, pak taky vstoupili Habsburci, nacistické německé vojsko, vojska Varšavského paktu a nakonec ten již vzpomínaný americký radar v Brdech. Bratrská pomoc kam oko pohlédne. Jenže to je spojitost, která se se nerada vidí… Pískání na Babiše? Trapné.  A ti, kteří se dožadovali promluvy prezidenta Zemana na dané téma, by měli být rádi, že mlčel. Protože to, co by býval mohl říci, by je pravděpodobně vůbec, ale vůbec nepotěšilo. Takže já prezidentovo mlčení vnímám jako obzvláštní projev laskavosti k pražské kavárně a spol. 

  1. Ředitel Knihovny Václava Havla a bývalý velvyslanec Michael Žantovský označil prezidentovo mlčení k 21. srpnu za hanebnost a skutečnost, že Miloš Zeman nepojede letos na Valné shromáždění OSN v New Yorku, ho vede k úvaze, zda je hlava státu ve stavu, který dovoluje reprezentovat Českou republiku, a proto Miloše Zemana vyzývá, aby řekl o svém zdraví pravdu. Co si o této výzvě myslíte?

Zájem o zdraví prezidenta Zemana? Že s pan Žantovský nezajímal o zdravotní stav bývalého prezidenta Havla: ten býval také nemocen, a to tak že velmi. Prezident je prezident. I se zaťatými zuby to je prezident. Pro mne dnes prezident Zeman vykonává především jednu funkci: udržuje prezidentskou sesli obsazenou. Protože kdo po něm, to ví jen Bůh… a každá změna opravdu nemusí být k lepšímu. Jinak mohu zájem pana Žantovského považovat také za móresy, které blahé paměti vedly k přijetí ústavního zákona č. 50/1975 Sb., na jehož základě byl sesazen z funkce Ludvík Svoboda – pro zdravotní problémy. Pokud se chce pan Žantovský připojit k pánům Štrougalovi a Indrovi, kteří tento zákon podepsali, nic mu v tom nebrání. 

  1. Blíží se oslavy stého výročí vzniku Československa. Jak by měly ideálně vypadat a neobáváte se, že se zase zvrhnou v přestřelky politiků a různé truc podniky odpůrců hlavy státu? 

Jsem už daleka toho představovat si cokoliv, a už vůbec nejsem schopna si představit nic „ideálně“. Myslím, že bychom si měli připomenout zhruba toto: ať chceme či nechceme, náš stát je postaven na národním/národnostním principu, i když ta „národnost“ je poněkud jiného charakteru, než jak je obvykle vnímána. Nejedná se totiž o nějakou „genetickou čistotu“, ale o „memetickou danost“. Mem – podle vzoru gen – je jednotka nikoliv biologického, ale kulturního přenosu. (viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mem_(informace)). Česká republika není republikou Čechů, ale české kultury – a to je rozdíl. Tím, čím jsme, jsme také na základě naší příslušnosti k našemu národu, respektive k naší národní kultuře. Můžeme se ptát, zda to stojí za to, být Čechem, když již přihlášení se k národnosti je v dnešním světě považováno za xenofobii a příslušnost k národu je automaticky hodnocena jako negativní nacionalismus. Jako obvykle to není tak jednoduché. Psychologové se shodují na tom, že člověk je šťasten tehdy, když „je tím, čím může být“. Tedy, když naplní svůj potenciál, plně jej využije a tím žije smysluplný život. K tomu ale musí přijmout sám sebe, takový, jaký ve skutečnosti je, i se svými chybami a nedostatky, které, pochopitelně, má každý nějaké. Nu a nyní: co vlastně tvoří ono „JÁ“, ono psychologické self? (viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bytostn%C3%A9_J%C3%A1) To není tvořeno jenom tím, jak sami sebe vnímáme, co si myslíme, že jsme, ale také našim podvědomím. A to je, jak se ukazuje, zachyceno nejenom v našem mozku, ale i epigeneticky. To, že jsme nějaké národnosti, že máme za sebou jakousi historii a historické zkušenosti táhnoucí se tisíc let dozadu, není něco, čeho se můžeme vzdát na základě svého rozhodnutí. Je to něco, co máme zakódováno v každé buňce našeho těla. Jediné, co s tím můžeme provést, je přiznat a uznat tento fakt a způsobem, který uznáme za vhodný, se toto naše podvědomé a epigenetické dědictví pokusit převrstvit a přetavit pomocí memů do další podoby. Což je práce na další staletí. Avšak představa, že příslušnost k národu, tedy k národní kultuře, prostě hodíme do koše a bude po ní,  je asi stejně naivní jako kdysi idea, že poručíme větru a dešti… Příslušnost k národu se může projevovat různě a může mít různé názvy. Můžeme mluvit o kolektivním vědomí či kolektivním nevědomí. Můžeme hovořit o společných archetypech, o sdílení egregoru, o společném informačním poli. V každém případě je to něco, co nás dalece přesahuje. Uznat tuto naši osobní závislost na něčem tak nehmatném, jako je – dejme tomu – kulturní povědomí, tedy přiznat si, že nejsme zcela nezávislé bytosti, že jsme ovlivňováni mnohým, co ovlivnit sami nemůžeme, protože často o tom ani nevíme, k tomu je potřeba mnoho odvahy. Myslím, že nastávající výročí by nás mělo vyzvat právě k takového odvaze – totiž k tomu, abychom si přiznali naši vlastní osobní sepjatost s národem a naší zemí.

Klára A. Samková

klara.samkova@lawyers.cz

 

Posted in Nezařazené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv