CO JE DOBRÉ PRO NAŠI ZEM?

Projekt „česká prezidentka“ vznikl v květnu roku 2006 z iniciativy 13 účastnic 1. zácviku pro aspirantky do politiky, který organizovalo o.s. Fórum 50%. Toto Fórum zorganizovalo již pět úspěšných podzimních sympozií České prezidentky. Více zde: http://ceska-prezidentka.webnode.cz/o-nas/

Dne 23. 10. 2012 se konalo setkání žen, tentokráte skutečně kandidátek na prezidentku republiky, které měly za úkol pohovořit na téma „Co je dobré pro naši zem“.

Moje vystoupení je zachyceno zde:

 

Dobrý večer vespolek,

děkuji za pozvání. Raději si stoupnu, mám to dnes nacvičeno, protože mám za sebou tři vazební jednání, která se musí absolvovat ve stoje, takže ještě jsem z toho ještě malinko ztuhlá…

S tématem dnešního večera, co je dobré pro naši zemi, mám trošku jeden takový osobní problém… a to ten, že já si nejsem úplně přesně jistá, co to ta naše zem je. Zajisté si všichni pamatujete onen dávný vtip o dědečkovi cestovateli, který se narodil v Rusku a potom žil střídavě v Maďarsku a ve Slovensku a v Polsku a posléze zemřel na Ukrajině a přitom nevytáhnul paty z Mukačeva. Tak já mám něco podobného s naší zemí.

Já jsem se narodila za  Československa, s jehož rozpadem jsem hluboce nesouhlasila, můj manžel je poloviční Slovák. Moje dcera je poloviční Romka, jejíž o tec je z východního Slovenska. A sama jsem ještě navíc původně z Moravy, což je již tisíc let neexistující země, jejíž název se urputně stále drží, bez ohledu na to, že v podstatě vůbec není. To je také pěkná kuriozita střední Evropy nebo Evropy vůbec. Takže, co je to naše zem?

Patří do toho i Kladsko nebo pat ří do toho polské Slezsko, které jsme prošvihli s Marií Terezií relativně nedávno? Co vlastně je ta naše zem? Já si myslím, že to, co je naše zem, velmi úzce souvisí s jedním pojmem, který je všeobecně opomíjen, a to zejména politiky, kteří hovoří o národu, o vlasti, někdy také o nacionalismu, na druhé straně o evropanství… Myslím si, že nikde nepadlo slovo domov. A to je to místo, o které bychom se měli opřít a měli bychom se ptát, co je to náš domov a co udělat pro náš domov. Hlavně proto, aby se lidé, kteří v tom svém domově žijí, v něm cítili dobře. A aby to pro ně skutečně domov byl. Protože v dnešní době víme velmi dobře, že spousta zejména mladých lidí říká: Já tady nechci žít, já tady nechci bydlet, tady není žádná budoucnost. Protože pokud se nezapojíte do těch správných struktur, které si předávají navzájem kšefty, nemůžete se tu vůbec žádným způsobem uplatnit. Já tady nechci mít svůj domov, říkají. A to si myslím, že je jedna z nejhorších věcí, které se můžou kterémukoli státu stát, že jeho občané, lidé, kteří se narodili na jeho území, a kteří by se měli cítit doma na tom to území, v něm doma být nechtějí. Ten domov se podle mého názoru neskládá pře sně ze státu, ve kterém se právě nyní nacházíme, protože pro mne jako právničku, která se zabývá státovědou již řadu let, jsou ty obrysy státu, té naší ze mě stále neurčitější, stále rozplizlejší. Když jsme přijali lisabonskou smlouvu, je to ještě naše země nebo to už není naše země? Když tady máme implementované evropské směrnice, jsou to naše směrnice? Je to náš zákon v naší zemi, nebo to tak není? Já si myslím, že toto jsou v podstatě pseudoproblémy, protože jsou vytvářeny byrokratickým aparátem a nezohledňují subjektivní stránku věci, jak se říká pěkně v právu. Nezohledňují onen vnitřní pocit, tu vnitřní pravdu každého člověka, který žije převážně na území té naší země, které se dneska čirou náhodou říká Česká republika, ale který samozřejmě má přesahy i nadále.

Co je to vlastně domov? Domov se podle mé ho názoru skládá ze dvou částí. Jednak je to ta materiální stránka, že si tady vyděláváte prachy a umožňuje nám to v jakémsi systému nějakým způsobem žít. Tento domov je pro velkou část lidí přenositelný a z tohoto domova tady lidé začínají utíkat. A potom je taky ještě jeden domov, ten bych nazvala mentální domov a tento domov je tvořen naší kulturou, naším jazykem, našimi zvyky, našimi kulturními událostmi – tím, čím jsme obklopeni. Jiří Voskovec říkal, že jazyk je ta síť, ve které jsme lapeni a ze které se už nikdy nemůžeme vymotat, i kdybychom byli třeba bilingvní. Myslím si, že právě emigranti vědí velmi dobře, co je to ten mentální domov, protože ti se snaží kousek toho mentálního domova vzít s sebou, a potom máme krajanské spolky, které přežívají jakoby úplně zbytečně, jakoby úplně absurdně. Proč by měly být někde uprostřed širých amerických plání nějaké české enklávy? Vždyť je to přece zcela nepraktické! Ale jsou to ty kousky toho domova, jakéhosi self, které si lidé předávají a které tvoří sebe samé.

Proto pokud bych se měl a vrátit zpátky k tématu: Co je dobré pro naši zemi, trans formuji tuto otázku do otázky této: Co je dobré pro náš domov? Pro to, aby to skutečně byl náš domov, abychom se my v něm cítili dobře, a aby ten domov vzkvétal. Jsou to právě lidé, o které se jedná, ne území, ne a rte fakty, kterými jsme obklopeni. Ty jsou pouze prostředníkem a spolutvůrcem prostředí, které vytváří domov. V tomto směru je tedy potřeba se ptát (přejít k té další části) kam jít a kam směřovat? Já tuto otázku opět přetransformuji, a to na otázku: Kam nejít, kam nesměřovat? Odpověď pro mne samotnou je velmi prostá: Nejít a nesměřovat tam, kam jdeme a směřujeme nyní. Což zní velmi pesimisticky a hlavně velmi nekonkrétně, což se pokusím poněkud objasnit.

Řekla jsem, že ten ekonomický domov je tvořen jakýmsi systémem, jaký misi vazbami, které umožňují lidem v tom systému fungovat. Tento systém se momentálně nachází ve stádiu neuvěřitelné komplikovanosti a neuvěřitelného zkomplikovávání. Ten systém je už na tom tak, že v něm v podstatě ani při nejlepší vůli člověk nemůže obstát. Devadesát procent klientů mé advokátní kanceláře tvoří slušní lidé, kteří si přejí dodržovat zákony, kteří si přejí žít slušně, kteří si přejí nepřidělávat nikomu žádné problémy, kteří nepatří do těch několika procent deprivantů, o kterých mluví např. pan docent Koukolík. A nejsou schopni tomu dostát, protože životní okolnosti je dostaly do situace, kdy i člověk velmi slušně intelektem vybavený a ne úplně nemajetný se dostává do situace, ve které nemůže vlastními silami normálně žít a normálně obstát. Samozřejmě, čím se jde na té sociální, intelektuální a vzdělanostní škále níže, tím jsou ty vztahy a výsledky horší, tím je ta komplikovanost pro lidi strašnější, až se dostávají do jakéhosi stádia úplného „štronza“ – jistě si vzpomínáte, jak jsme si jako děti hrály na sochy – a tito lidé už vůbec nejsou pány svých osudů a svých životů. Oni prostě čekají, až přijde povodeň nebo doufejme, že mayský kalendář funguje a skutečně toho 21. prosince se svět zastaví a nikdo už nebude muset nic řešit. A tahle naprostá strnulost, která vzlíná společností nahoru, je vyjádřena taky obrovským strachem z nepochopitelných příčin. Tak to je ten směr, ve kterém se nyní nacházíme. Podle mého názoru a po dle mých vědomostí se naše společnost se svou hyperkomplikovanou strukturou, na jejímž utužení je ještě dále a více pracováno, nachází ve stádiu, který byl velmi dobře popsán těmi, kdo studovali kolapsy dávných civilizací, kolapsy složitých systémů a složitých společností.

Jenom takovou historickou připomínku: Západořímská říše nezahynula tím, že by byla pokořena germánskými kmeny, kterým by se nemohla bránit. Ano, skutečně přišly germánské kmeny, ale ty mohly přijít proto, že domácí obyvatelstvo přestalo klást jakýkoliv odpor a v podstatě je pozvalo. A pozvalo je proto, že ten stávající systém západořímské říše, reprezentovaný zejména daňovými výběrčími, byl tak rigidní a tak nesnesitelný, že ani hordy Vizigótů nemohly přinést podstatné zhoršení. Fragmentace společnosti, k níž posléze došlo, byla v podstatě úlevná. Já se pro to domnívám, že to, co my musíme dělat, je zprůchodnění a zprůtočnění celého toho systému. Říct si, že existují nepsaná pravidla, že existují pouze principy, které prozařuj í celé společenství a které musí být dodržovány různými způsoby. Každý má právo je dodržovat tak, jak jemu vyhovují, přičemž samozřejmě nezasahuje do základních práv někoho jiného. Ale skutečně tato průzračnost je to, co tady schází. My tady žijeme ve velmi kalných vodách a právě ta nemohoucnost, to stále vzlínající zamrzání a stoupající beznaděj nás vede k tomu, že ztrácíme aktivitu, ztrácíme vlastně schopnost čelit náporu toho sebe komplikujícího se a bezúčelně se sebe komplikujícího systému, a tím vlastně přispíváme i k jeho další mu rozšiřován í exponenciální řadou.

Toto byl také jeden z velmi významných důvodů mé kandidatury, mé ohlášené kandidatury a musím říct s maximální pravděpodobností mé ne úspěšné kandidatury. Protože mně se zřejmě nepodaří sehnat těch padesát tisíc podpisů. A bohužel musím říct, jedním z těch důvodů, proč se mi to nepodař í, je právě strach lidí, se kterým se opakovaně setkávám, a to i u lidí, kteří mne znají třeba i osobně, kteří znají moji práci a kteří prostě mají strach tu petici podepsat. Musím říct, že to je fenomén, se kterým jsem ne počítala a který mne nenapadl ani v nejhlubších a nejhorších snech. Pakliže ta to moje myšlenka, že je potřeb a systém zprůchodnit a zprůzračnit, může být pozdvihnuta něčím tak marginálním, jako je moje ohlášená kandidatur a, pak tato moje činnost má smysl a má svůj význam! Já vás prosím, abyste se nenechávali zahnat do kouta, a to zejména ženy. My jsme byly takto vychovávány. Sedávej, panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě. Po vyhlášení mé kandidatury jeden vůbec z prvních článků, který vůbec byl, byl v časopise Reflex, a byl velmi hnusný, mne nařkl z toho, že si chci užít pouze svých patnáct minut slávy. Mne by zajímalo, který z dalších mužských kandidátů byl nařknut z toho, že si chce užít svých patnáct minut slávy. A jestli by vůbec nějakého novinář e napadlo a jestli vůbec by si dovolil někomu z mužů říct, že si chce užít svých patnáct minut slávy. Já jsem přesvědčená, že mi to při projednávání žaloby na ochranu osobnosti pan redaktor Reflexu rád vysvětlí.

A abych zakončila svůj projev – snad ne prezidentský – ještě takovou nějakou vizí. Moje vzácná paní před řečnice hovořila o tom, že v roce 2060 bude už druhá česká prezidentka, a že dnes jí je něco mezi deseti a patnácti lety, a že je už mezi námi. Mám dceru Dariu, v polovině listopadu jí bude čtrnáct let a jak ji tak znám s tou její proříznutou pusinkou, myslím, že je na čase ohlásit její kandidaturu na druhou českou prezidentku. Děkuji Vám!

Posted in Nezařazené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv