Den Dvou Knih (Janu Šimkovi a Charlie Lovettovi)

Nechodím často pěšky. Pořád něco někam převážím. Spisy, nákupy, oblečení do čistírny a z čistírny, dítě, psa… což užití městské hromadné dosti ztěžuje. Podzemní garáže v centru Prahy znám z posledních let lépe než pražské ulice, a tak se někdy nestačím divit, kde došlo k jakým změnám, které obchody už nejsou, které přibyly a co se v kterých vynachází.

Včera jsem ale šla pěšky. Měla jsem v plánu navštívit postupně dva muže, o kterých jsem věděla, že s pravděpodobností blížící se jistotě mi nabídnou víno, každý ze své vinotéky, a já jsem nehodlala odmítnout. Nejen proto, že jsem je nechtěla urazit, ale též pro to, že i v mém životě jsou chvíle, kdy nad hladinu lhostejnosti vypluje jindy dobře ukrytý záchvěv poživačnosti – a já požiji.

Přešla jsem Staroměstské náměstí, na patře stále ještě dozníval onen požitek chladného a chladivého bílého vína, jehož hláď se rozprostírala v ústech, mírně je stahujíce tak, že by nebýval byl důvod je otevřít ani k rozhovoru s milým přítelem, který však, zůstal nepotkán.

Nízko ležící mračna svědčila o nedávném dešti a paprsky, které našly cestu jejich průlinami, neosvětlovaly ani odrazy světla v kalužinách vody na chodnících, ani nedodávaly světlo duši, po něm prahnoucí.

Obchody se mění, ale knihkupectví Fišer na Kaprovce  zůstává. Vešla jsem a smutek v duši našel svou příčinu, když jsem z regálu poesie vytáhla poslední výtisk „Prázdné slámy“ od Jana Šimka. Toho člověka jsem nikdy neviděla. Nikdy jsem jej nepotkala. Jen jsem každé ráno rozklikla jeho status na Facebooku v naději, že najdu od něj nějaký další vzkaz. Zřídka, vskutku zřídka jsem něco připsala, spíš jako sebestředný důkaz své vlastní existence. Jeho postřehy byly brilantní. Jeho vzdělanost mne zahanbovala, jeho analýzy byly dokonalé, jeho cit opravdový, intelekt se proplétal s emocionální vyvážeností a citem pro duši národa, které se ve zkratce říkává kultura. Jak je možné, že tenhle člověk není ministrem kultury, ale hlídačem v městském parku? Kvílela jsem potají a začínala svůj další fádní den, jehož náplní je práce se vzájemnou lidskou nenávistí. Jestliže básnickým obrazem 60. let byl Václav Hrabě, pak králem básníků let letošnímu létu předcházejícím by měl být Jan Šimek.  Reinkarnace Hraběte, Holana, Seiferta a mému srdci nejbližšího Jana Skácela. A samozřejmě Šimek – se svou jemností a něhou, schopnou pojmenovávat i to nejhorší, co nás v životě čeká.

Neboj se, maličká, držím tě v pase

protančíme mlhou až tam, kde zdá se

Až uvidíš svět jak sen

Duch tvůj nikdy nezrozen

nezemře – spočine

v Kráse

Procházela jsem dále knihkupectvím, se Šimkem v ruce, odkládala jsem jej na pulty plné knih tehdy, když mne upoutala kniha další. Jednu jsem si donesla k prodejnímu pultu i se Šimkovou útlou knížečkou.

 

Charlie Lovett: Dobrodružství milovníka knih. Román o posedlosti.

Už dlouho se mi nestalo, abych usnula s knížkou v ruce. Rozumějte, s románem v ruce – nad rozsudky našich soudů usínám pravidelně, přičemž spánek spíše jest mdlobě podoben. Už dlouho se mi nestalo, abych po probuzení sahala po knížce, ledva začne svítat a já četla až do poslední stránky. Román o posedlosti vzbuzuje posedlost. Odehrávajíc se v paralelních rovinách tří časových linií, nedovolí ustat číst. Číst o knihách. O jejich vzrušujících životech, které jsou nepoměrně delší než životy lidské, než životy těch, kteří je psali, vlastnili, prodávali a kupovali. O tom, že knihy mohou být a jsou esencí toho, co nazýváme kultura, co nazýváme život, co nazýváme „dědictvím lidstva“. O tom, že mohou být důležitější než konkrétní život toho kterého konkrétního jedince. Není náhodou, že i v Lovettově naprosto skvělé knize hraje zásadní roli dědictví. Dědictví, které je sic materiální, ale jeho podstata je duchovní a otázka, knihou kladená, je ta nejdůležitější (alespoň omlouvám se, pro mne). Je to otázka pravdy a pravdivosti. Je pravda, že všechny hry Williama Shakespeara napsal William Shakespeare? Je pravda, že štěstí přináší bohatství? A jestliže ano, pak  j a k é  bohatství to je? Peněz nikoliv. Citu ano.

Nemá smyl popisovat děj knihy. Stačí, že ji zařazuji mezi ty romány, které ke mne doplují jak starý stěžeň vyplavený na útes za bouřlivého dne, či naopak položen k nohám na bílém vyhřátém písku pobřeží. Z posledních let to jsou:

 

Zadie Smith: Bílé zuby

Mark Haddon: Podivný případ se psem

Muriel Barberyová: S elegancí ježka

Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně.

Jostein Gaarder: Dívka s pomeranči

 

A nyní tedy k nim „Dobrodružství milovníka knih.“

Došla jsem k pultu knihkupectví, vytáhla jsem peníze, zaplatila a řekla: „Víte, Jan Šimek před čtrnácti dny zemřel.“

Zacinkal zvonek na dveřích či snad někdo zašoupal nohama a moje slova k prodavačce za pultem nedolehla. Rozhodně nedolehl jejich obsah: “Hmmmm“

Odcházela jsem z knihkupectví přes Vltavu, nad jejímiž kalnými vodami kroužil v bezvadných smyčkách Racek Johnatan Livingston, tentokráte následovaný svým skutečným hejnem.

 

Napila jsem se toho dne vína už podruhé a ráno, pár chvil před tím, než jsem usedla k psacímu náčiní s nutkavou posedlostí vytvořit tento text, dospěla jsem k jistotě, že knížku „Dobrodružství milovníka knih“ mi vtiskl do rukou Jan Šimek.  Neb s jeho vášní, s jeho touhou, jsouce mentálně propojeni, nemohl jinak.

 

Tělo je ohrádkou duše

a duše je sen těla

časem si někam kluše

stará Bela

Hvězda bdělá….

Posted in Nezařazené
No Comments » for Den Dvou Knih (Janu Šimkovi a Charlie Lovettovi)
1 Pings/Trackbacks for "Den Dvou Knih (Janu Šimkovi a Charlie Lovettovi)"

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv