Den strávený s Českou advokátní komorou

… tedy nikoliv s ní, ale nad přípravou ke správní žalobě, která má být projednávána dne 10. 10. v 10,00 hod. Městský soud Slezská, č. dv. 057)

III.

už mě nebaví, aby mě 29 let po pádu komunistického režimu honily staré struktury

 Jak již uvedeno výše, dle názoru žalobkyně jsou důvody jejího kárného stíhání někde jinde než v jejích „prohřešcích“, a to jmenovitě v osobách kárného senátu, a to zejména odvolacího.

Prvoinstanční tříčlenný kárný senát se skládal ze dvou advokátů, jejichž působení se započalo již před rokem 1989. Již z tohoto důvodu žalobkyně namítala, že těžko budou rozhodovat vůči její osobě, jakožto osobě striktně vystupující proti komunistickému režimu, nepodjatě.  Tato námitka byla zamítnuta.

V odvolacím kárném senátu byli VŠICHNI advokáti z doby před rokem 1989, byli tedy zásadním způsobem spjati s komunistickým režimem.

Námitku podjatosti kárného senátu vznesla žalobkyně opakovaně, a to i v případě odvolacího senátu. Dopadla stejně jako u senátu prvoinstančního. O nepodjatosti těchto advokátů rozhodl JUDr. Bohuslav Sedlatý, sám praktikující advokát z dob komunistického režimu, který na odůvodnění žalobkyně o podjatosti odvolacího kárného senátu odpověděl takto:

„Na okraj poznamenávám, že pokud bez konkrétního zdůvodnění, jen obecným odkazem na výkon praxe v době komunistického režimu, kárně obviněná označuje člen kárného senátu za expozé minulého politického režimu, pak zcela pomíjí, že řada advokátů v době nesvobody s rizikem vlastní újmy aktivně hájila práva osob tomuto režimu nepohodlných a tímto režimem perzekvovaných.“

Předseda odvolacího kárného senátu zřejmě považoval žalobkyni za osobu, která ztratila historickou paměť nebo žijící ve vzduchoprázdnu, ač je o pouhých 14 měsíců mladší než on sám. Žalobkyně uvádí, že si velmi dobře pamatuje, jakým způsobem a kdo obhajoval disidenty, z nichž řada byli přátelé jejích rodičů i jí samotné.

S „rizikem vlastní újmy“ skutečně obhajoval (alespoň v Praze) pouze jeden advokát, a to již zemřelý JUDr. Josef Průša, a to zejména v souvislosti s jeho obhajobou Jazzové sekce, kdy mu bylo na příklad zlikvidováno auto.  Z advokacie byl vyhozen za svou obhajobu disidentů Ján Čarnogurský, který také obhajoval také několik brněnských undergroundových osobností. Velmi dobrou práci odváděl JUDr. Milan Hulík a JUDr. Dítě. Dalšími činnými na daném poli byl JUDr. Lžičař a samozřejmě JUDr. Motejl. Není možno zapomenout na JUDr. Dagmar Burešovou. Z brněnských to byl jmenovitě JUDr. Jiří Machourek, obhajující prakticky všechny brněnské disidenty, např. Dušana Skálu, Petra Cibulku.

K vyjádření námitky předsedy odvolacího senátu již ve svém původním přípisu žalobkyně poukázala na fakt, že advokáti, zastupující disidenty, je velmi často nezastupovali na základě svého vlastního přesvědčení a rozhodnutí, ale jako ex offo obhájci, přičemž na tuto činnost byla v Praze speciálně vyčleněna advokátní poradna v Ječné ulici, stejně jako v Brně advokátní poradna č. 1, ve které byl právě JUDr. Machourek.  V té době bylo již pro komunistický režim neúnosné, aby odsuzovali disidenty bez advokátů, nebo aby advokáti tak, jak tomu bylo v procesu Milady Horákové v 50. letech, žádali pro svoje klienty přísné, ba nejpřísnější tresty.  V roce 1976 totiž i Československo  na základě podnětu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která se konala v roce 1975 v Helsinkách formálně přistoupilo k  Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech a  Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech  a muselo je alespoň zdánlivě dodržovat. V posledním roce své existence pak stát nemohl riskoval, že by se mohla obhajoba „nepovést“ tak, jako v případě Pavla Wonky, který si zcela nezodpovědně dovolil ve výkonu trestu umřít, bez ohledu na probíhající protesty mezinárodních lidskoprávních organizací. Následkem toho byla podniknuta rozsáhlá mezinárodní šetření, včetně opakované pitvy zemřelého, která jednoznačně určila jako příčinu smrti trombózu, způsobenou ovšem bitím do nohou, ke kterému došlo při jeho posledním uvěznění. Proto ačkoliv je pravda, že někteří advokáti dělali pro své klienty skutečně mnoho, je tvrzení předsedy odvolacího kárného senátu, že „řada advokátů v době nesvobody s rizikem vlastní újmy aktivně hájila práva osob tomuto režimu nepohodlných“ tvrzením paušalizovaným tak, že je nutno je jako neúplné, a tudíž nekorektní, odmítnout. Pro ilustraci svého tvrzení může žalobkyně uvést příběh doposud činného advokáta, JUDr. Josefa Danisze, který infiltroval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a jako člen výboru, tak jako advokát některých disidentů z titulu své funkce agenta StB předával obsah spisu přímo svým nadřízeným. V této věci je možno si doplnit vědomosti z knížky Mikuláše Chadimy „Alternativa I: Od rekvalifikací k „Nové“ vlně se starým obsahem. (Svědectví o českém rocku sedmdesátých let)“ ve které popisuje i míru nedůvěry jednotlivých disidentů k jednotlivým advokátům a důvody této nedůvěry.  Na druhé straně, aby věc nebyla černobílá, v několika případech obhajovala moravské disidenty Zdeňka Urválková, zřejmě neteř nechvalně známého JUDr. Urválka…

Jestliže by skutečně tomu bylo tak, jak tvrdí předseda odvolacího senátu, totiž, že skutečně řada advokátů „s rizikem vlastní újmy“ obhajovala oběti zločinného komunistického režimu, pak je s podivem, že se Česká advokátní komora k tomuto odkazu pranic nehlásí. Ano, do „síně slávy“ byli uvedeni JUDr. Motejl, JUDr. Kessler a JUDr. Burešová. Ti všichni se však stali vrcholovými představiteli polistopadového režimu a rozhodně to nebyly jen, ba dokonce převážně, jejich zásluhy na obhajobu disidentů, které je do těchto míst vynesly.  Ani v obsáhlé publikaci „Komunistické právo v Československu“, v kapitole sepsané (pochopitelně) JUDr. Stanislavem Balíkem o advokacii v letech 1948–1989 (str. 892–910 knížky) není ani jedno jméno, ani jeden konkrétní případ obhajoby disidentů. Monografie na toto téma už vůbec neexistuje, ani Ústav pro studium totalitních režimů se touto problematikou nezabýval.

Žalobkyně upozorňuje, že z cca 13.000 advokátů, činných v době vydání odvolacího kárného rozhodnutí bylo cca 300 advokátů, kteří byli činní před rokem 1989. V Kárné komisi, ve které bylo v době vynesení odvolacího rozhodnutí celkem 81 členů, byly DVĚ TŘETINY advokátů z doby před rokem 1989, přičemž v prakticky každém trojčlenném senátu jsou vždy dva „původní“ advokáti a jeden polistopadový. Je tedy zřejmé, že o tom, kdo bude a kdo nebude vykonávat činnost advokáta – a s jakými obtížemi – rozhodovaly (a doposud v podstatě rozhodují, protože situace se příliš nezlepšila) „staré struktury“. V tomto směru žalobkyni vůbec nepřekvapuje její soustavné stíhání Českou advokátní komorou, když kárná žaloba byla podána předsedou Kontrolní rady JUDr. Janem Mikšem, který začal vykonávat advokacii v době nejtužší normalizace, tedy v roce 1977. Souhrnně je možno poukázat na to, že čtyři z pěti osob jsou advokáti, kteří vykonávali praxi před rokem 1989, tedy v době, kdy bych se na příklad žalobkyně (stejně jako obrovské množství dalších) nikdy nemohla advokátem stát, neboť bych nemohla nikdy splnit určité „základní“ předpoklady.

Pro úplnost žalobkyně dodává, že u několika členů odvolacích kárných senátů (z dvanácti) má důvodné podezření, že jsou vedeni jako spolupracovníci Stb.

Zde žalobkyně odkazuje na přiléhavé rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, kde svým nálezem sp. zn. I ÚS 517/2010 Ústavní soud rozhodl, že informace o členství soudců v KSČ před rokem 1989 nejsou citlivým údajem podle zákona na ochranu osobních údajů a že představují podklad pro diskusi občanské společnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců. Kárné senáty jsou obdobou soudu, což je dáno mimo jiné i tím, že podpůrně se na něj vztahuje trestní řád. Žalobkyně je proto přesvědčena, že má právo vědět, zda členové kárných senátů byli členy KSČ, případně, zda jsou jejich jména uvedena ve složkách spolupracovníků Stb a jaký vztah mají ke svým jmenovcům z jejich domovských regionů, kteří v těchto složkách vedeni jsou. Těchto informací se žalobkyně marně domáhala již v rámci kárného řízení před Českou advokátní komorou.

Žalobkyně upozorňuje, že VŠICHNI TŘI členové odvolacího kárného senátu byli nomenklaturními kádry normalizačních let a u dvou z nich má důvodné pochybnosti ohledně jejich vztahů s StB.   Na základě těchto úvah žalobkyně jako osoba, která se přímo angažovala v obhajobě zájmů nově nastoleného polistopadového režimu uvádí, že z důvodů výše uvedených má zásadní pochybnosti o nepodjatosti všech členů kárných senátů a o objektivnosti řízení.

Proto stále setrvává na svých původních argumentech, pro které mají být obě rozhodnutí České advokátní komory zrušeny a přidává k nim navíc argument, že o jejích věcech rozhodovali lidé, kteří upřednostnili svoje vlastní politické názory a přesvědčení před objektivním posuzováním věci, takže nemohli rozhodnout spravedlivě.

 

Posted in Nezařazené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv