You're in all Blogs Section

O úloze muže v 21. století

Všeobecně se tvrdí, že „mužství“, případně „mužnost“ je v úpadku a tak, jak přestává být primární úlohou muže využívání fyzické síly a fyzická ochrana potomků a jejich matek, vlastně přestávají být muži důležití. Mnozí – jak muži, tak „odborníci“ –  to řeší tím, že doporučují mužům, aby se vlastně stali ženami. Pravda, nedokonalými, protože nerodí a nekojí, ale přece jen ženami.

Tvrdím, že tento přístup je jedním z největších nepochopení „úlohy muže v 21. století“. Nejen proto, že muž nemůže být ženou, i kdyby chtěl, ale především proto, že kdyby se ženou stal (myšleno v psychickém slova smyslu) došlo by k tomu… no, k tomu, co asi tak k tomu, co vidíme kolem sebe.

Abychom situaci pochopili, musíme jít na ni „od lesa“, tedy od sociobiologie případně evoluční psychologie.  Když byly zkoumány z hlediska těchto věd vztahy mezi lidskými jedinci, došli badatelé k závěru, že vztahy jsou ve své intenzitě stupňovány takto:

Nejsilnějším druhem vztahu je vztah matka – dítě. Následuje vztah žena – žena, potom vztah muž – muž a teprve následně, jako nejméně soudržný je vztah žena – muž. Toto uspořádání intenzity vztahů se údajně vyvinulo jako důsledek milionů let evoluce našeho druhu, kdy ženy zůstávaly především „doma“ – tedy i v případě nomádského způsobu života v místě, kam se ostatní vraceli – zatímco muži se vydávali na lov. Matky chránily své děti a v případě nebezpečí jim byly pomocnicemi ostatní ženy, se kterými matky sdílely „domov“. Inu, samozřejmě. Muži povětšinou nebyli doma, byli na lovu, takže v případě náhlého nebezpečí se ženy musely podpořit navzájem. I muži potřebovali vzájemnou pomoc a ochranu, protože při lovu i střety s dalšími konkurenčními tlupami se museli spoléhat na své spolubojovníky – další muže v tlupě. V případě úlovku se muži vraceli „domů“, k ženám, kterým zajišťovali výživu, stejně jako svým dětem. K nim měli – a chápu, že se to dnešním otcům nelíbí, leč nabádám je, aby na tyto druhy vztahů hleděli očima milionů let – až sekundární vztah, kdy přednost měla vždy žena před dítětem. Protože – opět velmi pragmaticky – když ztratíte dítě, můžete si s ženou, která pohromu přežije, zplodit jiné.  Bez ženy, jak známo, děti nejsou, a navíc bez ženy rapidně klesá i možnost přežití dítěte, zejména malého.

Ano, takto to bylo, takto jsme se vyvinuli. Co však dnes? Ochranné úlohy ženy jsme delegovali na specializované muže, tedy policisty, vojáky, hasiče, záchranáře a podobné. Na „obyčejné“ muže té fyzické ochrany moc nezbylo – zbyla-li vůbec nějaká. S ženskou emancipací se pak zdá, že z muže se vyvinulo neužitečné stvoření, protože žena si alespoň v západní společnosti dokáže vydělat tolik, že je na muži nezávislá.

Vrátit se zpět, do původních genderových rolí, jak o tom sní mnozí tak zvaní konzervativci, je nemožné, protože, když nic jiného, sociální vzorce chování lze změnit pouze mocensky (ohledně žen na příklad vítězstvím islámu) případně též vývojem – a pochybuji, že by ženy byly ochotny se dobrovolně vzdát svých sociálních výdobytků, kterých, ještě navíc, si neužívají tak dlouho. Ostatně mám podezření, že by to nevyhovovalo ani řadě mužů.

Co tedy s tím? Jsou nám ti muži na něco? Ano, ženy muže potřebují – a dokonce v roli, která je u mužů tradiční. Totiž jako svoje ochránce. Před kým? Budete se divit: před vlastními dětmi…

Žena je totiž disponována (a prosím opět otce, aby to nebrali jako znevažování jejich citů k dětem, ale jako exkurz do evoluční psychologie) k bezpodmínečné lásce ke svému potomku. Ta není dána jen nějakými „vyššími morálními cíli“, ale prostě tím, že energetický vklad ženy do zplození, zrození a výchovy dítěte je tak velký, že je nutno jej opatrovat co nejlépe. Bezpodmínečná láska je ovšem něco naprosto… sebezničujícího. Pokud se podíváme na dnešní situaci rodičů – kteří jsou ovšem stejně jako kdysi ovládáni pudem učinit pro své potomky a jejich přežití to nejlepší – vidíme, že se často dostali do naprosto obludných bludišť. I dnes jsou matky ochotny udělat pro své děti prakticky cokoliv – a otcové je v tomto následují. Přitom takové ochrany dětí rozhodně není třeba.  V souvislosti s rozvody jsem těchto příběhů o nadrozměrné ochraně dětí vyslechla určitě stovky, ne-li tisíce. Jsou to zejména matky, které uklízí dětem pokojíčky, žehlí průšvihy ve škole a zařizují, co je nutno, a to až do úplného sebezničení. Jistě, i dnes je již řada mužů, kteří – řečeno starou terminologií – „pomáhají“. Je řada i těch, kteří participují na každodenním organizačním a pracovním chodu rodiny. Ale marně vzpomínám (a rozhodně to není tím, že bych se na toto téma bavila jen s rozvádějícími se rodiči), že bych slyšela o tom, že by v dnešních rodinách padaly ze strany mužů takovéto věty:

„Ne, maminka to dělat nebude. Maminka si teď sedne, protože je po práci unavená a kuchyň uklidíš TY.“

nebo

„Takto se k mámě chovat nebudeš, ještě jednou tě uslyším, že se chováš takto nevhodně, tak uvidíš…“ (A potomek by skutečně uviděl).

případně taky:

„Ne, miláčku, chápu, že naše/své dítě miluješ, ale takto se pro něj obětovat nebudeš. Já to zařídím.“

Místo toho mám plnou (rozvodovou) kancelář naprosto sedřených, vyšťavených, zničených, zneužitých matek, které se chtějí za každou cenu rozvést, protože už prostě vůbec nevládnou.

Na druhé straně pak sedí se svým advokátem muž, který kouká jako puk a vůbec nechápe, co se děje a proč.

Ženy s pláčem se přiznávají, že už jsou zničené tak, že už nenávidí nejen svého muže, ale i své děti. Následně jsou velmi udivené, že již britský významný psychoanalytik, Donald Woods Winnicott, identifikoval 18 důvodů, proč je zcela legitimní, aby ženy své potomky nenáviděly. A zároveň dodal, že každé dítě se snaží matku „zničit“, protože… a pozor, teď začne věda:

Winnicott rozlišuje mezi vztahováním se k objektu a používáním objektu. (Za objekt dosaďte primárně matku, sekundárně oba, respektive každého, rodiče) Vztahování se k objektu je popsáno v termínech subjektu coby izolovaného jedince (Winnicott, 1958, 1963), zatímco používání objektu (zde se vztahování k objektu předpokládá) zahrnuje několik nových rysů beroucích v úvahu povahu a chování objektu. Používání objektu vyžaduje, aby bylo skutečné ve smyslu reality sdílené se subjektem. Zde se nachází základní rozdíl mezi vztahováním se k objektu a používáním objektu – vztahování můžeme popsat výhradně v termínech jedincova subjektivního pohledu, zatímco používání zahrnuje přijetí nezávislé existence objektu. Vývojově vztahování se k objektu předchází používání objektu. Mezi vztahováním a používáním projde subjekt složitým procesem, na jehož konci umístí objekt vně oblast všemocné kontroly. Jinými slovy řečeno, subjekt pak vnímá objekt jako vnější jev namísto projikované osoby a ve skutečnosti ho uznává jako oddělenou a nezávislou bytost. Proměna od vztahování se k objektu k používání objektu znamená, že SUBJEKT ROZBÍJÍ OBJEKT. Winnicott popisuje řadu duševních pochodů následujícím způsobem:
Poté, co se subjekt vztahuje k objektu, rozbíjí objekt (objekt se stává vnějším), a objekt následně přežije rozbití subjektem. Ve výsledku objekt rozbíjení buď přežije nebo nepřežije. Pakliže objekt přežije, je přítomen, když mu subjekt sděluje „rozbil jsem tě“, a objekt přitom není rozbit. To je možný začátek lásky subjektu vůči objektu, protože objekt přežil a je dostupný k použití. Winnicott používá termín „destruction“ (rozbití, zničení), míní tím selhání objektu ve schopnosti přežít. Termínu „destruction“ je zapotřebí nikoliv k vyjádření impulsu subjektu ničit, ale kvůli náchylnosti objektu nepřežít.

Pokusím se to přeložit z psychoanalytičtiny do lidštiny. Matka, jak již řečeno, je objekt, dítě je subjekt. Dítě matku svými potřebami nejdříve plně ovládá, avšak k tomu, aby se stalo dospělým, musí tento vztah závislosti rozbít. To se pochopitelně pokusí udělat tím pro něj nejsnadnějším způsobem, totiž, že „zničí objekt“. Zničí matku, protože to vidí jako nejsnadnější způsob, jak se od ní odpoutat, jak se plně emancipovat. Ostatně, matka je pořád vedena svou biologicky podmíněnou touhou dítě ochraňovat, tedy pouto, založené na submisivitě dítěte, zachovat, a to i za cenu sebezničení. Protože, paradoxně, i pro ni je svým způsobem jednodušší se nechat zničit a tím dítě uvést do dospělosti než změnit svůj způsob chování.  Ostatně, je tak biologicky naprogramovaná, tak co s tím. Důkazem, že to skutečně takto funguje je, že i k řadě lidí, kteří hluboce překročili padesátku, se jejich stařičcí rodiče chovají jako k dětem a na obohacující vztah dvou vzájemně si blízkých dospělých, plně svéprávných a partnerských, rodiče nebyli schopni ke své škodě přistoupit. Skutečně svobodnými a „dospělými“ se stávají až šedesátníci, kterým rodiče definitivně zemřou. V řadě případů to skrytě vnímají jako úlevu, protože konečně jsou „doopravdy“ dospělí.  Čekat na smrt dlouhověkých rodičů je ovšem perspektiva, která řadě pubescentů a adolescentů zásadně nevyhovuje.  K Winnicottovi ještě připomeňme dalšího významného psychologa, G. Stanley Halla, který tvrdí, že adolescence je novým zrozením, po němž se dítě vynořuje jako kultivovaný jedinec „vyššího řádu“. Hall říká, že adolescence je stav, kdy „v lidské duši navzájem zápasí o nadvládu nejlepší a nejhorší impulzy“.

A za této situace je matka „naprogramována“ k tomu, aby své dítě podporovala do zcela sebezničující fáze, a to i za cenu zničení i svého partnerského vztahu, který by jí byl oporou v další fázi jejího života.

Winnicott své studie vypracovával na základě svých masivních zkušeností s dětmi, traumatizovaných válečnými událostmi. (A tak mi tak nějak přišlo, že problém Terezy Boučkové spočívá v tom, že si nenastudovala Winnicotta – ale kdo tehdy mohl, že…) Zde uvádí: „U traumatizovaného dítěte je potřeba nenávidět a být nenáviděno větší než potřeba revoltovat. Proto je v ozdravném procesu dítěte tak důležité, aby dospělý rodič jeho nenávist toleroval. Dítěti musí být dovoleno, aby manifestovalo svou nenávist, alerodič musí být schopen tolerovat obojí – jak nenávist dítěte, tak nenávist svou vlastní k dítěti (za to, že jej dítě nenávidí…)“ A k tomu ještě dodává: „Sentimentální matka je z pohledu dítěte naprosto k ničemu.“

Říkám si: a je dnes nějaké dítě, které není v dnešním složitém světě traumatizováno?

Pokusím se své mírně neuspořádané myšlenky shrnout:

  • Žena je evolučně vyvinuta k naprostému sebeobětování se pro dítě, a to i za cenu rozvratu vlastního partnerského života, který pro ni je v tu chvíli méně významný, ba je jí zátěží.
  • Dítě je schopno – dnes již v přeneseném slova smyslu – pečujícího rodiče „zabít“, jen proto, aby dosáhlo vlastní dospělosti. S tím, jak puberta a adolescence nastává stále dříve a dříve, pravděpodobně i tato touha „zabít objekt“ nastupuje stále dříve a dříve. Nějak mi tak přichází na mysl, že za tím „syndromem zavrženého rodiče“ dle Warshaka může být z velké části právě toto, protože „zabití“ se dnes projevuje manifestovanou nenávistí, případně vydíráním, případně vším obdobným.
  • Tváří v tvář této životní situaci dává žena přednost dítěti – a to i tomu, které „ji chce zabít“ a protože tlak reality na ni je naprosto nesnesitelný, rozvádí se. Myslí si, že si pomůže, když se jednoho břemene – nepodporujícího otce/partnera, zbaví.
  • K zabránění rozvodu a obnovení harmonického soužití partnerů by pravděpodobně v mnohých případech stačilo jediné: aby se otec dítěte matky masivně zastal a systematicky ji podporoval, a to někdy i proti její vlastní vůli, proti jejímu/jejich dítěti.

Kterýmžto pádem se to pokusím shrnout ještě jednou:

PÁNOVÉ – MUŽI – CHLAPI…. STÁLE VÁS MOC POTŘEBUJEME… a budeme vás potřebovat, i když budeme ředitelkami zeměkoule a nic vás nenahradí. Dokonce ani ostatní ženy ne, protože ty naše sebedestrukční sklony nezastaví, ba naopak je posílí.

STŮJTE PŘI NÁS – pak i my budeme stát při vás…

 

Posted in Nezařazené

Vzkaz pro účastnice mých „mentorských kruhů“ na Equal Pay Day 2017

Vážené a milé účastnice mého „mentoringu“ na BPW
(Business and professional women, viz http://bpwcr.cz/o-nas/) – Equal Pay Day 2017!!!

Především dovolte, abych vám každé poděkovala, že jste mi daly svou důvěru a přihlásily se k „mému“ stolu. Vnímám to tak, že vy, které jste za mnou přišly, jste měly dojem, že bych pro vás mohla být užitečná a mohly jste se něco ode mne dozvědět – a doufám, že jsem alespoň částečně tato vaše očekávání splnila.

Chtěla bych vás také požádat ještě jednou o omluvu za to, že ne na každou z vás se dostalo s vaším životním příběhem – jak vidět, tak v time managementu mám ještě co zlepšovat. Avšak každý příběh každé z vás je jedinečný, a to i navzdory tomu, že se v mnoha bodech tak překrývají… Jedinečné je totiž prožívání vnitřního života každou z vás a to nejde tak říkajíc okecat. Román „Anna Karenina“ začíná tvrzením, že „rodiny jsou šťastné všechny stejně, ale nešťastné jsou každá svým vlastním jedinečným způsobem“. Já si myslím, že to není až tak pravda. Myslím, že způsob, kterým jsme nešťastné, je velmi obdobný a bolí nás stejné věci – některou více, některou méně, ale v zásadě nám všem jde o totéž – totiž o to, aby svět – a to v úzkém slova smyslu naší rodiny a pracoviště, i širokém slova smyslu celého světa – fungoval a aby každý mohl láskyplně využívat potenciálu, který nám každému/každé je dán.

(Připomínám: mužský rod v češtině je zobecňujícího charakteru, tedy pod pojmem „pošťák“ myslí se pošťák i pošťačka, zatímco ženský rod je specifického charakteru a pod pojmem „pošťačka“ se rozhodně nemyslí pošťák… Takže se neobávejte využívat pouze mužský rod, nikoliv „každému/každé“, což jsem uvedla jako blbej příklad. Užívání mužského rodu ve zevšeobecňujícím generálním popisu je gramaticky správně, nebudujte falešný feminismus.)

Když se toto využívání vlastního, ale i cizího – zejména osob nám blízkých – potenciálu nedaří, jsme z toho nešťastné a máme dojem, že za to můžeme.  Což není pravda….

 

Tématem našeho setkání bylo „Speciál pro ženy s fobií z vlastní nedokonalosti“ a připomínala jsem vám, že za svůj osud můžeme pouze z 1/4, protože totiž pouze z 1/4 můžeme ovlivnit to, co se s námi děje… Pro ty, které mi nevěřily (a takové byly), posílám svůj starší článek na toto téma…

http://www.zrcadleni.cz/klicove-faktory-uspechu/

 

Když jej nyní pročítám, asi 8 let poté, co jsem jej skutečně napsala, je zde přece jen pár drobností, které bych změnila. Myslím si totiž, že s tím talentem a intelektem to není tak horké. Ba může to být těžce kontraproduktivní. Z Gaussovy křivky plyne, že IQ nad 130 má pouze 2 % obyvatel (viz:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Inteligen%C4%8Dn%C3%AD_kvocient),

k tomu je nutno přidat ještě jednu informaci, totiž, že rozdíl v IQ větší než 30 bodů vede ke ztrátě vzájemného porozumění. Jinými slovy, lidé s rozdílem IQ větším než 130 nesdílí společný svět, společnou realitu. Nerozumí si. Řada těch nadaných s IQ nad 130 si vůbec neuvědomí, v čem je jejich problém a stávají se z nich podivíni, neschopní komunikace s okolím, notoričtí stěžovatelé a zejména lidé, kteří vůbec nejsou schopni svůj potenciál využít – protože jim nikdy nikdo neřekl, v čem jejich problém spočívá.

S tím také koresponduje fakt, že cca 30 % nadaných jedinců s IQ nad 130 nedosáhne ani maturity…

No a žijte s takovým člověkem… což bylo téma, které se nám otevřelo při odpoledním setkání.

 

Před časem jsem se otázkou nadání zabývala i ve svém článku

http://www.zrcadleni.cz/nadani-jako-postizeni/

a nyní je asi správná doba, abych obě problematiky fúzovala:

 

V článku „Klíčové faktory úspěchu“ jsem napsala, že faktory, přinášející úspěch jsou tyto: Talent, píle, příležitost daná náhodou a příhodný čas. Nyní je již zřejmé, že i ten talent může být… kontraproduktivní.

Od doby, kdy jsme se viděly, jsem navíc ještě dostala do rukou drobnou knížku, kterou doporučuji vaší pozornosti: Jana Nikitin, Marie Hennecke a kol., „Nevěřte tvořivým a dalších 99 psychologických výzkumů“. Je v ní článek o psychologickými testy popsaném „syndromu čestného podvodníka“. Je popisován jako pocit „intenzivní intelektuální a profesní (a k tomu bych přidala i osobní) falešnosti u vysoce nadaných osob.“  Navzdory nadprůměrným úspěchům se totiž takoví lidé nejenom že považují za nedostatečné, ale navíc své úspěchy přisuzují nenadálému štěstí, náhodě nebo nízkým očekáváním nadřízených. Osoby trpící „syndromem podvodníka“ se obávají, že budou odhaleni jako podvodníci – kterými ovšem vůbec nejsou; jen prostě díky svému intelektu vyhodnotili očekávání ostatních kontra své vlastní přičinění nesprávně. Řekla bych, že jim schází referenční bod, co je „normální“.  Takoví lidé mají deprese, úzkostné stavy a tento pocit „podvodníka“ jim zcela brání ve využití jejich potenciálu.

Takže tímto se už dostáváme do úplného zmatku, kdy se zdá, že nefunguje vůbec nic…

Opak je pravdou.  Funguje VŠECHNO.  Není pravda, že „jen výsledky hovoří“. Neboť se ptám – co je výsledek? Každý jeden nepatrný okamžik, jedno ťuknutí na klávesnici, jeden foton činu – i to je čin… i to je výsledek. Každá z nás jich dělám tisíce denně. A tisíce denně jich NEuděláme. Proč? protože přece víc už nemůžeme… Je málo věcí, které můžeme skutečně udělat: můžeme zachovat si odstup vůči svým vlastním činům. Můžeme s laskavostí přijmout svá omezení, své nedokonalosti, můžeme přemýšlet a rozvažovat o skutečných motivech svého jednání a oprostit je od falešných záminek. A na závěr můžeme dospět k tomu asi nejvíc, čeho můžeme dosáhnout. Vyřknout totiž ta slova, která jsou nyní společenským tabu: MOHL BYS MI, PROSÍM, POMOCI???

Přeji vám, abyste se naučily tato slova vyslovovat s lehkostí, samozřejmostí a klidem v duši.

srdečně, Vaše, Klára

P.S. V odpolední skupině se našly takové, které projevily zájem o další setkání se mnou právě na téma nadání/podivínství a jak s ním žít. Kdo byste se se mnou chtěly potkat na témata, která jsme nakously, a to i dříve než na příštím  Equal Pay Day, napište mi. Na rozdíl od mnoha jiných, kteří o sobě tvrdí, že jsou „kouči“, „mentory“ případně „zasvěcenými“ či „vědmami“ nic z toho já skutečně nejsem. Jsem však přesvědčená o tom, že společnými silami jsme schopny dojít k relevantním závěrům, které zlepší život nás všech. Klára

 

Posted in Nezařazené

Justiční „kolo štěstí“ budí obavy

(napsáno pro přílohu Lidových novin „Právo a justice“. Souhrnný text (viz příloha dole) vyšel v Lidových novinách dne 3. 4. 2017

Otázka Lidových novin:
Měl by věci mezi soudce rozdělovat automatický generátor, jak navrhuje ministerstvo spravedlnosti? 
(Důvodem mají být údajné korupční praktiky při přidělování spisů dle dnešního postupného „kolečka“ daného rozvrhem práce. Považujete současný systém rozdělování věcí za problém?)

Odpověď:

Při vší úctě k Lidovým novinám, tohle je špatně položená otázka. LN jsou v tom ovšem částečně nevinně, protože už navrhované „řešení“ zastírá pravý stav věci, a i ono zastírá pravý stav věci, na otázky, které mají být kladeny, nejenom že neodpovídá, ale dokonce je ani nevznáší.

Problémem totiž není existence či neexistence „automatického generátoru“ (o kterém, mimochodem, se opakovaně prohlašuje, že na některých soudech již dávno existuje) ale to, že ani „automatický generátor“ vůbec neřeší to, co řešeno býti má, totiž průhledné, předvídatelné a dopředu i zpětně kontrolovatelné přidělování spisů.

Pokud si dnes chcete zjistit, komu bude váš psi přidělen, můžete strávit několik milých hodin intenzivním zkoumáním rozvrhu toho kterého soudu – a stejně se to nedozvíte. V naprosté většině případů je „rozvrh“ komplikovaný, neurčitý, propletený výjimkami. Přitom pravý opak má být správným cílem!!

Z tohoto hlediska je „náhodný generátor“, navrhovaný Ministerstvem spravedlnosti, naprosto pochybným experimentem, který vnese do systému pouze ZHORŠENÍ situace, v žádném případě zlepšení, či dokonce snad vyřešení problému. Ministerstvo spravedlnosti uvádí, že „dosavadní právní úprava ovšem zcela nevylučuje možnost, že bude dopředu možné odhadnout, který soudce či senát bude řešit následující napadnutou věc, a tudíž je zcela nevyhovující“. 

NAOPAK!!

Pakliže má existovat skutečně „zákonný soudce“, pak je zcela nezbytné, aby DOPŘEDU bylo možno zjistit, který soudce bude mít věc na starosti – a pokud by to měl být nějaký jiný, tak pouze na základě zákonných důvodů, jako je na příklad vyloučení soudce pro podjatost… TOTO je totiž určení zákonného soudce, nikoliv nějaký nevypočitatelný stroj, do jehož práce, jak Ministerstvo spravedlnosti samo uvádí, by stejně bylo zasahováno, jestliže by některý soudce byl „zavalen příliš obsáhlým případem“.

Ostatně představa, že rozdělování čísel je v dnešní době, kdy před napadením počítačového systému není dokonale chráněn naprosto nikdo, rozhodují de facto ajťáci, je něčím, nad čím se mi dělá vyloženě špatně. A to nehovořím o té „nenápadnosti“, že generátor rozdělování spisů má řídit centrálně Ministerstvo spravedlnosti. Což považuji jednak za pitomost z hlediska IT bezpečnosti, jednak za nemístné zasahování Ministerstva spravedlnosti do pravomocí soudů a předsedů soudů a za další vzdálení se průhlednosti přidělování spisů.

Takže, abych to shrnula: Výhodou ministra Pelikána coby ministra spravedlnosti je, že na rozdíl od jistých svých předchůdců nepěje. Tím by to však tak asi skončilo. Myslím, že náš rezort by si už konečně zasloužil někoho normálního, neb idea, že když byl někdo dlouholetým advokátem, tak bude vědět, co a jak v rezortu funguje a nefunguje, se evidentně nenaplnila.

Aneb, abych to řekla ještě pregnantněji, ať se jde pan ministr s tímhle dalším „superhypernápadem“ fakt …. si ho vetknout za klobouček s pérkem sojčím.

https://www.pressreader.com/czech-republic/lidove-noviny/20170324/281526520881158

Posted in Nezařazené

Povinnosti v rodině

(Psáno pro konferenci, uspořádanou v rámci „Pražského právnického jara“ na téma „Právní problémy dnešní rodiny – povinnosti v rodině)

Klasikou v praxi rodinněprávního právníka je vymáhání plnění povinností, které vyplývají jednomu či druhému rodiči z úpravy rodinného práva. Povinnosti vyživovací k manželovi, k dětem, povinnosti informační a povinnost respektovat souhlas či nesouhlas druhého rodiče v důležitých a závažných věcech, které se týkají zdraví, školy a místa pobytu dítěte.

Všechny tyto „povinnosti“ jsou vymožitelné soudně, v případě výživného manžela soud určí výživné svým rozhodnutím, v případě úpravy poměrů k dětem je porušení povinnosti jednoho rodiče až důvodem ke změně výchovných poměrů dítěte samotného.

V příslušné části Občanského zákoníku, který nahradil Zákon o rodině, je však zakotvena i řada povinností, které jsou deklaratorního charakteru, a na první pohled by se zdálo, že plnění těchto povinností je právně nevymahatelné.  V tomto textu se pokusím poukázat na to, že to s tou nevymahatelností není tak zlé – i když je nutno postupovat jinými cestami než přímou aplikací zákona v jeho paragrafové podobě.

Protože část druhá NOZu, která upravuje rodinné právo, obsahuje 320 paragrafů a je pro účely tohoto textu příliš obsáhlá, soustředím se pouze na některé povinnosti deklaratorního charakteru ve vztazích mezi rodiči a dětmi.

Prvním ustanovením, o kterém se praxe tváří jako kdyby nebylo, je § 855 odst. 2) NOZ, které říká

  • 855

(2) Účelem povinností a práv k dítěti je zajištění morálního a hmotného prospěchu dítěte.

Toto ustanovení je včleněno hned do prvního paragrafu oddílu 3, pojmenovaného „Rodiče a dítě“ z hlediska systematiky se tedy jedná o obecné ustanovení (což se také nachází v pododdíle 1, který je takto pojmenován), které by mělo být uplatňováno jako zásadní hledisko pro všechny další povinnosti a práva, která jsou vyjmenovaná dále. Můžeme dokonce říci, že pokud by dodržování povinností a práv nesměřovalo „k zajištění morálního a hmotného prospěchu dítěte“, bylo by takové plnění protizákonným, neboť by ve skutečnosti bylo obcházením účelu, ke kterému plnění povinností a práv k dítěti směřuje. Zvláštní pozornost je nutno věnovat tomu, že účelem práv a povinností je zajištění morálního „A“ hmotného prospěchu dítěte, tedy morální a hmotný prospěch dítěte je z hlediska matematického ve vztahu konjunkce; k hmotnému a morálnímu prospěchu má tedy docházet zároveň. Co když ale jsou hmotný a morální prospěch navzájem v rozporu? Co když dítě mimořádně finančně zajištěných rodičů se dožaduje na základě práva na „stejnou životní úroveň“ takového hmotného prospěchu, že je to nemorální?  O takových případech zákon mlčí a bude na soudech, aby podobné dilema filosoficko-právní úvahou posoudily.

Za neopominutelný pro naši úvahu musíme pokládat i ods. (1) citovaného § 855, který zní:

  • Rodiče a dítě mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva. Těchto vzájemných povinností a práv se nemohou vzdát; učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu.

Pod dojmem ust. § 855 odst. 1 se dostáváme k první výkladové obtíži: jestliže občanský zákoník hovoří o VZÁJEMNÝCH právech a povinnostech, pak je nutno předpokládat, že i kogentní právní normou stanovené povinnosti jsou relativního charakteru, neboť jsou podmíněna určitými protiplněními. Je zřejmé, že tato protiplnění mohou být i rozdílného charakteru tak, jak o nich hovoří zákon dále.

Pojďme se podívat na některé vzájemné povinnosti rodičů a dětí. Povinností rodičů vůči dětem je především rodičovská zodpovědnost, upravená v § 858 a dále v §§865 – 879; a rovněž vyživovací povinnost, která není součástí rodičovské zodpovědnosti a která je upravena v ust. § 859.

  • Další povinnosti rodičů je možno najít jako nikoliv explicitně vyjádřená, leč ze znění zákona vyplývající. Takovým je zejména ust. § 884, který zní:
  • 884
  • „Rodiče mají rozhodující úlohu ve výchově dítěte. Rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině.
  • Výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte.“

Plné znění uvedeného paragrafu uvádím z dobrého důvodu: protože neobsahuje kogentní právní a na první pohled vynutitelné jednání, tak s pravděpodobností blížící se jistotě toto ustanovení nikdo ani nečte. Přesto důsledky jeho existence jsou, respektive mohou být, dalekosáhlé. Neboť co se stane, jestliže rodiče nejsou svým dětem příkladem, ba naopak se chovají naprosto nepříkladně?  Jak je to potom s vynucováním dalšího „deklaratorního“ ustanovení, totiž ust. § 857, které říká, že

„(1) Dítě je povinno dbát svých rodičů“? Do jaké míry je v případě nevhodného chování rodičů dítě povinno dbát jejich „usměrňování“? Ačkoliv se otázka zdá zcela nepraktická, uvedu případ z praxe: Obrátila se na mne dívka ve věku šestnáct let a tři měsíce, zda bych jí mohla pomoci sepsat návrh na zesvéprávnění. Důvod? Nikoliv ten, který předpokládá zákon, totiž, že je dítě již natolik vyspělé, že je schopno se o sebe postarat, ale proto, že nadále odmítla být rukojmím v dlouholetých rozvodových a majetkových hádkách svých rodičů. Její právní zastupování jsme odmítla, protože jsem zastupovala jednoho z jejích rodičů (což byla také cesta, jak se k mému jménu vůbec dostala), ale neprodleně jsem o celé věci informovala OSPOD. K mému velkému překvapení tato instituce se k návrhu dívky vyjádřila kladně. S ohledem na obsah opatrovnického spisu dospěl i OSPOD k názoru, že jestliže se rodiče chovají tak, jak se chovají, je požadavek jejich dcery na zesvéprávnění zcela opodstatněný, protože její návrhy na řešení situace jsou nepoměrně dospělejší než jednání rodičů samotných.

Jak celá věc dopadla mi není známo, dovedu si však velmi dobře představit, že v momentě, kdy dotyčné dítě svéprávnosti dosáhne, podá na oba svoje rodiče žalobu na ochranu osobnosti za jejich zcela nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života, kterým jí prakticky zničili dětství. Jsem opravdu zvědavá, jak se s tím soud vypořádá a jak bude definovat zákonem požadovaný „příkladný způsob života a chování v rodině“.  Jsem také přesvědčena o tom, že žaloby podobného rázu se začnou množit – a to až do doby, než si všichni rodiče uvědomí, že svými rozvodovými aférami zcela nepoměrně zasahují do práv svých dětí na soukromý a rodinný život. Je nepochybné, že v uvedených případech se dostanou do kolize práva několika osob: rodičů navzájem, jakož i dětí vůči rodičům, a to buď oběma nebo jednomu. Úloha kolizních opatrovníků dětí se v těchto případech neuvěřitelným způsobem zvýší, a nejen podle mého názoru je již zcela neúnosné, aby kolizními opatrovníky v právních věcech byli sociální pracovníci, jejichž právní vzdělání se velmi často blíží nule. zastupování dítěte kolizním opatrovníkem z řad OSPODu totiž nemůže pokrýt právo dítěte na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech a svobodách – naopak, zastupování kolizním opatrovníkem z řad sociálních kurátorů v mnohých případech je fakticky odmítnutím a zamezením poskytnutí právní pomoci právně nejslabšímu účastníkovi řízení, totiž dítěti. Těžko si představit situaci absurdnější…

Abych však nehovořila pouze o právech dětí a o systematickém, systémovém a dlouhodobém pošlapávání těchto práv, posvítím si i na povinnosti rodičů, které bývají čím dál častěji zneužívány tentokráte dětmi. Jedná se o vyživovací povinnost rodičů vůči dětem, která již byla shora zmíněna a která je ust. v § 859 OZ. Podle ust. § 915 má být „životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte“.

Co to jsou „odůvodněné potřeby dítěte“ má velká část dětí, zejména zletilých studujících, úplné jasno: totiž představují si, že jejich rodiče mají povinnost platit prakticky jejich  veškeré náklady, přičemž pracující rodič a studující potomek mají v důsledku rozhodnutí soudu nejenom k disposici stejně velké částky, ale s ohledem na neexistující pracovní závazky studujících dětí na straně jedné a právní závazky, vyplývající z pracovně-právního vztahu či podnikatelských závazků na straně druhé způsobují, že  fakticky je životní úroveň rodiče podstatně nižší než životní úroveň dítěte. Pod pojem „životní úroveň“ totiž není možno započítat jen finanční příjem, ale také možnosti odpočinku, náročnost činnosti, kterou je nutno věnovat výdělku peněz a samozřejmě též psychický tlak, pod kterým rodič svou vyživovací povinnost plní. Uvědomme si, že neplnění vyživovací povinnosti je sankcionováno trestněprávně, změna výše výživného je záležitost, která se před soudem málokdy odehraje za dobu kratší jednoho roku, přičemž výživné je přednostně exekuovatelné, a to všemi prostředky zároveň: obstavením příjmu, zabavením věcí movitých a zřízením zástavního práva na věci nemovité. Jinými slovy, rodič se stává prakticky otrokem svého dítěte, kterému musí platit výživné stanovené soudem prakticky za jakýchkoliv okolností, pod pohrůžkou občansko-právních i trestních sankcí. O ničem takovém se vyživovanému dítěti ani nezdá, podobný tlak jej zcela míjí.

S naprostou pravidelností se při určování výživného „zapomíná“ na ustanovení § 886, který je pro jeho úplnou ignoraci opatrovnickými soudy také nutno citovat v úplnosti:

㤠886

  • Žije-li dítě s rodiči nebo některým z nich v rodinné domácnosti a je-li o ně řádně pečováno, podílí se i ono na péči o chod domácnosti. Tato povinnost dítěte zaniká zároveň s poskytováním výživy rodičů dítěti.
  • Dítě se podílí na péči o chod rodinné domácnosti vlastní prací, popřípadě peněžitými příspěvky, má-li vlastní příjem, anebo oběma způsoby. Pro určení rozsahu podílu dítěte na péči o chod rodinné domácnosti jsou rozhodné schopnosti a možnosti dítěte i odůvodněné potřeby členů rodiny.“

Pokud tedy dítě – ať zletilé či nezletilé – žije ve společné domácnosti, pak ze strany rodičů marně vznášené požadavky na dítě typu „ukliď si alespoň svůj pokoj“ z hlediska zákona zcela postrádají smyslu: k takovéto činnosti – a mnohé další – je totiž dítě povinno ZE ZÁKONA.  Což je, vsadím, se, značně překvapivé zjištění nejen pro děti, ale i pro řadu rodičů. Podle mého názoru, pokud dítě, ať zletilé či nezletilé, tyto povinnosti dané ust. § 886 neplní, je na místě krátit vyživovací povinnosti k dítěti. Rodič totiž musí povinnosti, které by mělo jinak plnit dítě vlastní prací či finančním plněním, zajistit jinak, zejména pomocí placené síly nebo vlastní prací. Čímž dochází ke snížení životní úrovně rodiče a tím i k nutnosti snížit životní úroveň potomka.

ZÁVĚR: Je zřejmé, že otázka povinností v rodině, zejména povinností, jejichž znění nevyplývá explicitně ze zákona anebo povinností, ke kterým není výslovně přiřazena sankce za jejich neplnění, je v současné právní praxi hrubě podceňována. Nejenom advokáti a soudci, ale i rodiče a děti se zcela míjejí s právním zakotvením povinností, které plynou z té stovky paragrafů Nového Občanského zákoníku. Výsledkem bude, že na dalších X let se soudci budou dobírat toho, co je skutečným obsahem a jaké jsou vzájemné souvislosti jednotlivých práv a povinností.

Jestli to není tím, že ze všech těch zákonných ustanovení zmizela ta jediná povinnost, která obsáhla všechny situace a učinila přítrž výkladovým neshodám.  Její znění je známo již minimálně dva a půl tisíce let:

„Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byla a dobře se ti vedlo na zemi.“

 

Posted in Nezařazené

A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Když u knížky začnete druhým dílem a potom se teprve dostanete k dílu prvnímu, byť i jen volně navazujícímu, tak obvykle máte dvě možnosti. Můžete dojít k názoru, že ten druhý díl, co jste četli jako první, je v zásadě blbej. Potom taky můžete dojít k závěru, že ten první díl byl vlastně jen takový „rozjezd“ k tomu druhému a je vlastně blbej ten první. A potom je ještě třetí možnost, totiž, že čtete dva díly volně na sebe navazujících románů se stejnými postavami od německého spisovatele Hanse Ratha a výsledkem je, že spíláte vydavatelství, v tomto případě vydavatelství Anch Books, jak to, že ještě není xakru přeloženej a vydanej ten díl třetí, protože výborné jsou díly prostě oba.

Tím druhým dílem, jehož hlavním hrdinou je neúspěšný psycholog Jakob Jakobi a který jsem četla nejdříve, je román „Ďábel je také jenom člověk“. Nad tím jsem se již rozplývala. Nyní se věnuji dílu prvnímu, čtenému v pořadí číslo dvě, nad kterým jsem rozplynulá již zcela.

Protože je to výborný. I když… ve srovnání s tím prvním dílem je přece jen občas vidět, že autor se teprve nadechoval, že rozmach je teprve možno očekávat v díle následujícím, nyní tedy doufejme v díle třetím. Oproti dílu druhému je díl první malinko méně svižný, což není způsobeno rozsahem díla, protože u obou knížek to je lehce přes 300 stran, ale proto, že autor udělal několik „odboček“ jak co se týká místa, tak co se týká osob. V tomto díle psycholog se svým pacientem cestuje vlakem za účelem poznání jeho rodiny, což bylo dle mého názoru poněkud… rozbředávající… a také postav je o poznání více. Dle mého názoru opět ke škodě věci.

Nicméně bezezbytku platí to, co již bylo řečeno o druhém díle: svižné čtení, hbité živoucí dialogy, do kterých se čtenáři chce vstoupit.

Dějová linka malinko zakrývá smysl knížky, totiž těch pár vět, které čtenáře navedou ke skutečnému obsahu díla. Do mysli se totiž neodbytně vetře několik podstatných myšlenek. Jako třeba: je Bůh skutečně všemocný? A má být všemocný? Co když není všemocný? Co když nás potřebuje stejně, jak my potřebujeme Jej? A co když opravdu nás, lidi, stvořil pro to, že pouze pomocí lidské nedokonalosti je možné, aby se jedinec posunul dál – a to dokonce i v případě, že je to Bůh?

Samozřejmě, že čtenář, který půjde jen po přímočarém ději, tyto otázky, jemně vetkané do přediva textu, může přehlédnout. Což je ovšem plus, protože ten, kdo odpovědi na ně nehledá, jimi není obtěžován a může se těšit z umně nahozeného příběhu.

Intelektuál je však potěšen obzvláště, a to nejen právě filosofickým podtextem románu. Z obsahu knížky je totiž vidět, že i autor je „intoš“, takže čtenář i pisatel se bezpečně pohybují na dobře známé „intošské“ půdě.

„O něco později sedím potmě v otcově pracovně. Za sebranými spisy Williama Jamese jsem našel velice staré brandy…“

Jojo, t o h l e je ta půda. My, dětičky z intelektuálních rodin, u nichž je existence domácího baru znakem příslušnosti k parvenu, jsme doma. Snad jen s tím rozdílem, že u nás za Ottovým slovníkem naučným bývá domácí slivovice. Ke třetímu dílu, na který se už bezmezně těším, si ji rozhodně naleju – na zdraví autora.

 

 

Posted in Nezařazené

Ďábel je taky jenom člověk

„Narodil jsem se ve Straelenu v Severním Porýní. Obyvatelé tohoto regionu se živí zemědělstvím a zahradničením. Kdo se nehodí ani na jedno, musí na gymnázium.Po maturitě jsem studoval filosofii, germanistiku a psychologii v Bonnu, což podle Úřadu práce představuje solidní základ, aby se člověk jednou mohl živit jako pomocník při žních. Pracoval jsem jako čerpadlář, stavební dělník, jevištní technik, později jako divadelní kritik a analyzoval jsem scénáře. Když mi v polovině 90. let nabídli místo v novinovém nakladatelství, působícím  v Německu, Česku a Maďarsku, vyměnil jsem už splacené lacláče zemědělského pomocníka za oblek s proužkem  a začal pracovat ve středním managementu. Krátce před svými čtyřicátinami jsem toho měl dost. Rozhodl jsem se zkusit štěstí v Berlín+ jako autor na volné noze. Tam žiju dodnes se svou ženou Michaelou Wiebusch  a synem Mattim.“

Myslím, že kdyby pan autor, jistý Hans Rath, nenapsal nikdy nic jiného než tento „vlastní živočichopis“, tak si zaslouží, aby byl zařazen mezi Pány Spisovatele. Zoufalství humanitních studií ve čtyřek pidiodstavcích…Samozřejmě, že jsem si tu knížku koupila, protože mne zaujal název. Nikdy jsem si to úplně přesně neuvědomovala, ale, vlastně, krutibrko, jak to je s tím ďáblem? Je to člověk? No jo, já vím, padlý anděl… vzbouřil se proti Bohu, nechtěl jej (tedy: Jej) poslouchat. To se tak někdy stává, bych tak řekla, i v lepších rodinách či v lepších podnicích. V podstatě jsem byla připravena na něco těsně vedle exorcismu a už už jsem dělal škvírku na poličce, na které se tísní teologie – religionistika – hermeneutika, s mírným přesahem do filosofie, která má samozřejmě poličku zvláštní. A ono ejhle, bim ho, román. A jakej – psychologickej! A jakej! Jako kdyby se s pan Hans Rath domluvil s panem Laurentem Gounellem, autorem neméně skvělého románu „Bůh chodí po světě vždycky inkognito“, spolu se mírně přiopili a řekli si, že napíší něco trochu podobného a něco vlastně úplně jiného… Oba lehce, svižně, s temperamentem, se záviděníhodnou znalostí psychologie a toho, „jak to na světě chodí“. A ještě jedno mají společné. Oba dobře vědí, jak moc, moc, moc, moc důležité je… mít tatínka… a jaký to je vskutku celoživotní průšvih, když není, respektive není tam, kde má být a tak, jak má být. Pokud někdo sbírá „pro-otcovské“ romány, může „Ďábla…“ lehce přiřadit. Rozuzlení je nečekané, a přitom logické.  Po celou dobu jste napjatí, a i když jste naprosto zorientovaní v ději, osobách i místech, vlastně vůbec nevíte, co se to děje. Vše do sebe zapadne na posledních deseti, maximálně patnácti stránkách, kde se ta skládačka poskládá a všechno je jako když vyluštíte křížovku. Jak mne to mohlo nenapadnout, říkáte si?  A smějete se…Já vím, prozrazovat děj se nemá, tak ho taky prozrazovat nebudu. Ale jednu myšlenku snad mohu: to, že podepíšete s ďáblem smlouvu, vůbec nic neznamená. Rozhodné pro to, zda jste propadli peklu nebo ne je, jak vy sami tu smlouvu vnímáte: peklu totiž propadnete až ve chvíli, kdy ji více méně dobrovolně a pod dojmem, že už to „stejně máte jistý a nic se nedá dělat“ začnete naplňovat… Což je případ, když se tak podívám po svých advokátských šifonérech, pravda pravdoucí. Vždy závisí na vlastní vůli, tedy, jak praví trestní zákon, na „subjektivní stránce (trestného) činu“. Aneb – pokud nepodlehnete sám, nikdo vás nemůže přinutit. A to je velké poznání. Co? Totiž to, že vše, ano, opravdu vše záleží na osobní integritě. Ne že by to nebyla makačka – to ostatně netvrdí ani pan Hans Rath – ale i jeho kniha dokazuje, že to stojí za to…

Co ke knize říci ještě? Je skvěle přeložená. Moje gratulace překladatelce, paní Michaele Škultéty. Čtete to a ani nevnímáte, že čtete. Hltáte stránky, padají do vás jak… ehm.. Němci do krytu…a jen tehdy, když se opravdu vědomě přinutíte, přečtete si stránčičku či dvě ještě jednou, nikoliv kvůli obsahu, ale abyste se pokochali živým dialogem, rychle plynoucím textem a popisem, který se neobtěžuje podrobnostmi, ale staví před vás obrazy, které přijímáte automaticky za své, aniž byste si uvědomili, jak se vám do hlavy vlastně dostaly. Díky tedy nakladatelství Anch Books za tento počin a hnedle medle metelím metelesku blesku do pro první volný díl trilogie hlavní postavy i „Ďábla…“, kterou je psycholog Jakob Jakobi, a který se jmenuje: „A Bůh pravil: Musíme si promluvit!“ Doufám ovšem, že paní Škultéty překládá i třetí díl volné trilogie, která by se měla jmenovat, jak pravil google translator „A Bůh řekl: Musíš mi pomoct!“

Dále bych si ovšem dovolila požádat p.t. nakladatelství Anch Books, aby vydalo i další knížku autora, avizovanou německou Wiki, kterážto se jmenuje nějak jako: „Arab a německý muset promluvit“, kteroužto měl pan Hans Rath ovšem napsat s… ehm… jistým panem  Hamed Abdel-Samad, o kterémžto německá Wikipedie praví: „Veřejnost, on je nejlépe známý jako autor islámu kritické známých prací. Abdel-Samad byl třetí z pěti dětí v sunnitské imáma narodil. Ve své autobiografii on se zmíní, že byly znásilněny ve věku čtyř let 15-letý a jedenáct let pětičlennou skupinu mladíků na hřbitově.  V roce 1995 přišel ve věku 23 let do Německa. Brzy poté, on si vzal 18 roků starý „vzpurnou levé učitel se zálibou v mysticismu“ získat německý pas.“  …. no a tak dále, račižte si to dočíst sami. To teda moc nevypadá na „wir schaffen das“, obzvláště když, óooooooo ty hrůzo, raděj jsem to v německém originále ani nečetla v naději, že to ten google přece jen trochu umravní, (leč nestalo se), se o tomto spoluautorovi pana Hanse Ratha píše dále: „Po Abdel-Samad dne 4. června 2013 ve svém projevu v Káhiře do Muslimské bratrstvo  islámský fašismus obvinil“ a řekl, „že to fašismus ospravedlnit v historii islámu“ je žádá, aby vraždy byly publikovány proti němu druhý den na internetu. Dne 7. června, nazvaný Assem Abdel-Maged , vůdce Gamaa Islamiya a spojenec prezidenta Mohammed Mursi, egyptské televizi vraždě Abdel-Samad dál, protože jeho poznámky byly urážkou proroka.“

No a ještě dále: „U příležitosti jeho knihy Mohamed – s vyúčtováním zastával v roce 2015 na pozvání Alternativou pro Německo přednášce v Dachau.“ A na závěr:„Abdel-Samad věří, že islám je náboženstvím unreformierbare (nereformovatelné – google transláč selhal), muslimové však mohla reformovat jejich hodnoty.“

No tak se na to podívejte. Skvělej Hans Rath – a s jak… ehm.. ďábelskou postavou se to stýká?!? Tak doufejme, že to Anch Books ustojí und es schafft das…

Posted in Nezařazené

PRÁVNÍ BAROMETR: Ohrožují podle vašeho názoru soukromé schůzky (tzv. na čtyři oči) mezi soudci (popř. soudními funkcionáři) a advokáty důvěru v nezávislost justice? 

Tento dotaz vznesl „Právní barometr“ Lidových novin s ohledem na článek

http://www.lidovky.cz/buresuv-obed-s-advokatem-pokornym-v-luxusni-restauraci-deli-justici-1jc-/zpravy-domov.aspx?c=A170112_190322_ln_domov_ele.

ve kterém je popisováno, jak se „známý advokát“ Radek Pokorný schází s předsedou Vrchního soudu v Praze, JUDr. Burešem. Nicméně položena obecně a nemíří tedy výlučně na některými právníky kritizovanou schůzku předsedy VS Praha Jaroslava Bureše s advokátem
Radkem Pokorným.

Výsledek dotazování přinesla tištěná verze „Práva a justice“ 6. března 2017

Na otázku jsem odpověděla takto:

Chci předeslat, že takováto schůzka nemůže být vůbec brána jako nějaký standardní příklad, podle kterého by se mělo o čemkoliv rozhodovat. A to kvůli osobám na obou stranách. JUDr. Radek Pokorný je sice rovněž advokát, ale to je – bez ohledu na šíři jeho advokátských aktivit – to nejmenší. Ve skutečnosti je šedou eminencí ČSSD, člověkem, který ji dlouhodobě fakticky ovládá a je typickým představitelem dnešní „skryté politiky“, kdy ve skutečnosti v politice rozhodují lidé nevolení – totiž buď „poradci“ typu Radka Pokorného nebo vrcholní státní úředníci, kteří jsou na jedné straně chránění služebním zákonem, na druhé straně se navzájem drží pod krkem vzájemnými mocenskými vazbami, takže výsledkem je naprostá nehybnost státního aparátu.

Stejně jako Radek Pokorný je typickým příkladem lobbisty v tom nejpejorativnějším slova smyslu, stejně tak je i JUDr. Bureš poznamenán svým působením ve vládě, a to jednak v Legislativní radě vlády, jednak jako ministr spravedlnosti.

Jeho schůzky s politickými představiteli žádal ministr Pelikán objasnit již jednou – viz  http://www.ceska-justice.cz/2015/03/jaroslav-bures-kauza-vecirek-je-pripravou-budouciho-utoku-na-nezavislost-soudu/

očividně bez jakéhokoliv úspěchu. Politickými ambicemi se JUDr. Bureš nikdy netajil a to, že se veřejně schází s různými politickými představiteli a dává všanc pověst nezávislosti justice – a je mu to očividně úplně jedno – je pouze důkazem, že spojení politiky a justice bere jako přirozené. Ostatně jako dlouholetý člen Komunistické strany si ze školení na VUMLu zajisté dobře pamatuje základní marxistickou poučku, že „právo je vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon!“ Proto jsem přesvědčená, že v návaznosti na schůzku Radka Pokorného a Jaroslava Bureše vůbec není možno posuzovat otázku, zda se mají advokáti a soudci scházet. To, proč se sešli, je kauza politická, tedy něco, co má rozhodovat Vrchní soud a co bude mít politický dopad…. čímž mne napadá, že na konci března má právně Vrchní soud rozhodovat o žalobě Česká Unie sportu, vedené dlouholetým souputníkem ČSSD, advokátem JUDr. Miroslavem Janstou na bývalého generálního ředitele Sazky a.s., JUDr. Aleše Hušáka. Protože v první instanci Česká unie sportu fatálně prohrála, začínám přemýšlet o tom, jestli náhodou jsme se právě nyní nedopátrali skutečného důvodu zářijové schůzky obou „zájmových osob“. Otázkou pro mne nepochopitelnou a nezodpověditelnou pouze je, proč se pánové scházejí v „luxusních restauracích“, kde je může každý vidět a nikoliv v řadové hospodě, kde je nikdo nepozná nebo – ó ty hrůzo – proč se nesetkají u sebe v kanceláři, když přece dle tvrzení minimálně JUDr. Bureše, spolu žádné právní nemravnosti neprojednávali.

Abych se však konečně dostala k odpovědi na otázku, zda se soudci mají či nemají scházet. Touto otázkou se již zabýval Ústavní soud, takže její položení je v podstatě nemístné. Jednalo se o případ, kdy bývalá ústavní soudkyně Iva Janů vyslovila svou podjatost v jistém případu proto, že se potkala se mnou na nějaké společenské akci. Její kolegové – ústavní soudci – toto její „podjatí“ moudře odmítli a pravili – podle mého názoru zcela přesně, že jak řemeslo advokátské, tak řemeslo soudcovské jsou řemesla nadmíru osamělá a kdyby se příslušníci jednoho či druhého stavu nesměli se sebou navzájem stýkat, došlo by fakticky k narušení jejich svobody pohybu a byli by odsouzeni k životu ve faktickém ghettu. Já si k tomu dovoluji dodat: a pokud by mělo jedno společenské setkání mít vliv na to, jak soudce rozhodne, tak jsme na tom opravdu hodně, ale hodně špatně… Čímž neříkám, že na tom špatně nejsme, ale z důvodů o mnoho jiných. Podle mého názoru by se soudci a advokáti naopak stýkat měli – a to nejlépe nejen při osobních schůzkách, které nemají s prací ani jednoho ani druhého co do činění, ale při stále opomíjeném institutu „předběžného projednání věci“. To umožní právníkům, aby si navzájem sdělili své postoje a soudu, aby předběžně vyjádřili svůj právní názor, a to bez emocí, které někdy situaci u soudu nepříjemně komplikují. Ovšem pravda je, že takovouto podmínkou funkčnosti „předběžného projednání věci“ je bezpodmínečné dodržování práva a spravedlnosti. A to není, bohužel,  problémem jen advokátů, ale  v řadě případů i soudců.


text článku, který vzešel z odpovědí dotazovaných právníků:

Pravidelná Příloha právo a justice 14 Pondělí 6. března 2017 LIDOVÉ NOVINY

Soudci nežijí za skleněnou zdí

Běžný společenský styk soudců s advokáty nemůže nijak podlamovat důvěru v nezávislost justice, míní většina účastníků pravidelné ankety LN. Jiné je to ovšem v situaci, kdy se soudci soukromě stýkají s politiky či lobbisty. KRISTIÁN LÉKO

Když LN nedávno informovaly o schůzce předsedy pražského vrchního soudu Jaroslava Bureše s přítelem premiéra Sobotky, advokátem Radkem Pokorným v luxusní pražské restauraci Kalina nedaleko Staroměstského náměstí, právnický stav to rozdělilo. Co je pro jednoho zcela běžné, je pro druhého nepřijatelné. Názorovou rozpolcenost ukázal i další díl pravidelné právnické ankety. „Český právnický rybník je malý, takže se blízkým setkáním různého druhu nelze vyhnout,“ míní jeden z respondentů, které jako vždy ponecháváme v anonymitě. Soudci a advokáti se často znají z fakulty, potkávají se na konferencích, píší společné publikace. Jejich stykům zkrátka nelze zabránit, zvláště v menších městech. Podle řady právníků je to ale správně: „Tato setkání otevírají náhled do problémů jiného stavu, do způsobu uvažování jiných, umožňují naučit se nahlížet problém jinou optikou.“ „Osobně mám poměrně hodně kamarádů a spolužáků v justici, se kterými se potkávám na sportech, společenských či akademických událostech. Tyto vztahy mohou fungovat, jen pokud se potkáváme jako kamarádi právníci a ne jako soudci a advokáti. Prostě nikdy nesklouznout k tomu, danou situaci zneužít,“ míní jeden pražský advokát. „Soudci i advokáti se znají, kamarádí spolu a někteří spolu i spí. Baví se o sportu, politice, práci či o sexu, ale kupodivu se vzájemně neovlivňují v rozhodování,“ líčí své zkušenosti advokátka z hlavního města. Podobně to vidí i tento respondent: „Soudci a advokáti se soukromě nesetkávají za účelem ovlivňování kauz. V advokacii jsem od roku 1969 a samozřejmě jsem se setkal i mezi čtyřma očima s různými soudci, ale nikdy to nebylo za účelem ovlivnění jejich rozhodnutí.“ „Je to stejné jako třeba schůzky politiků s byznysmeny či fotbalistů s rozhodčími. Vždy tam může být potenciál zneužití, neférového jednání a korupce. Ale většinou není. Protože lidé, ač se nám to možná nezdá, jsou většinou poctiví a slušní a jen výjimečně nepoctiví,“ dodává další z právníků. Někteří advokáti ale na otázku zareagovali tak, že je vlastně nepatřičné ji vůbec klást: „Rodinné, přátelské či pracovní schůzky, ať už ve více lidech, nebo mezi čtyřma očima, samy o sobě neznamenají vůbec nic. Otevírání spekulací o nekalých rejdech mezi advokáty a soudci chápu jako účelovou společenskou dehonestaci obou profesí, která povede k dalšímu podlomení důvěry ve spravedlnost v naší zemi.“ Řešila se kauza Rath? Co by mohlo být obsahem setkání mezi soudcem a advokátem takzvaně na čtyři oči? „Advokát a soudce, kteří nejsou blízkými přáteli, nemohou mít žádný přijatelný důvod k soukromé schůzce,“ míní zkušený advokát z Prahy. Podle něj je zvláště nepřijatelné, když se soudce schází s lidmi, kteří jsou vnímáni kontroverzně: „Takové schůzky, byť by byly nevinné, ohrožují pověst a nezávislost justice. Jestliže navíc jeden účastník uvádí, že o schůzku nešlo, a druhý ji přiznává, tak je zaděláno na malér a veřejnost je plně oprávněna pochybovat o integritě dotyčného soudce.“ Obecněji odpovídá tento zkušený soudce: „Náš talár přináší řadu omezení a jedním z nich je i bedlivý výběr akcí a schůzek, jichž se soudce účastní. Měl by si vždy položit klíčovou otázku, zda je někam pozván jen jako přítel, anebo hlavně jako nositel aktuálně zastávané funkce. Jde-li o druhý případ, a nejedná se o oficiální akci typu kladení věnců či státní oslavy, je dobré se z účasti omluvit.“ Mezi právníky vzbudila rozpaky i Burešova neochota oběd s Pokorným vysvětlit: „Jeho odpověď byla agresivní, což vyvolává pochybnosti. Pokud není schopen chápat zájem veřejnosti o svou integritu, tak na to místo nepatří.“ Výsledek ankety napovídá, že většina respondentů sice obecně nevidí v soukromých setkáních mezi soudci a advokáty problém, ale nad konkrétním rendez-vous v restaurantu Kalina se celá řada z nich pozastavila. „Vždy záleží na kontextu. Privátní schůzka soudce s advokátem, pokud dotyčný soudce aktuálně řeší advokátovu věc, je naprosto nepřijatelná. Důležité také bude, kde a jak se potkají. Něco jiného je schůzka či neformální popovídání na větší akci s více lidmi, něco jiného je schůzka mezi čtyřma očima. Důležité je také, kdo je ten advokát. Advokát-lobbista typu Radka Pokorného či Pavla Němce je jiný kalibr než běžný advokát, který obchoduje se svými právnickými dovednostmi, nikoliv s utvářením vlivové sítě v politice a justici,“ míní jeden z oslovených soudců. Demonstrace lobbistické síly Podobně to vidí i další právníci. „Jak vypadá situace, v níž předseda odvolacího soudu v metropoli země jde na oběd s o generaci mladším advokátem, proslulým svými lobbistickými aktivitami? Bylo by podivné, pokud by v pozorovateli dané situace vznikl jiný dojem, než že oběd se koná právě za účelem ohrožení nezávislosti soudní moci,“ argumentuje jeden z nich. „Je všeobecně známo, že v advokacii je řada lidí, kteří spojují právní služby a obchod s politickým vlivem. Možná je to přirozené, ale u těchto typů advokátů by soudci měli být krajně obezřetní, než se s nimi začnou scházet,“ dodává další z respondentů. Není to přitom ojedinělý názor: „Schází-li se nejznámější a nejvlivnější lobbista ČSSD a současně osobní přítel premiéra s předsedou vrchního soudu, který je bývalým ministrem za ČSSD, v situaci, kdy má vrchní soud rozhodovat v mimořádně citlivé kauze Davida Ratha, jež se může v důsledku týkat i samotné ČSSD, tak to samozřejmě důvěru v nezávislost justice ohrožuje. Tím spíše, když následně předseda vrchního soudu zjevně lže, když popírá, že by se schůzka uskutečnila.“ „Je pravda, že kolega Pokorný je vlivný lobbista. V takovém případě by měl být soudce mnohonásobně obezřetnější. Ale vybrat si ke spiklenecké schůzce právě restauraci Kalina ve frekventované době obědů by mohl toliko mentálně insuficientní jedinec,“ glosuje situaci jeden z advokátů. Jiný jeho kolega proto míní, že se jednalo jen o demonstraci síly: „Pokud by chtěli řešit něco nekalého,nepůjdou do známé restaurace.“

Posted in Nezařazené

Ještě pár slov…

Chtěla bych ještě napsat pár slov k sebevraždě pana Janaty a hlavně ke komentářům, které se objevují jak zde tak na Parlamentních listech. Velmi, opravdu velmi mi vadí nesoucitnost lidí a výroky typu „může si za to sám, však věděl, že je v exekuci“. Zajisté věděl, že je v exekuci. Ale existuje tady něco jako je zákon a jako je právo. A mělo by existovat něco jako soucit. Nikdo si nezničí život sám jen tak – prostě proto, že se mu zachce. Naprostá většina lidí, které znám – a znám jich jako advokátka opravdu velice moc – se snaží se svým životem popasovat jak nejlépe umí. 95% lidí, kteří za mnou chodí do kanceláře chtějí dodržovat zákon. Ale prostě život je nějak semlel a dostal je do situace, kterou neumí řešit. Myslím, že především by všichni ti kritici měli mít na paměti Listinu základních práv a svobod, a to článek 1, který zní: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech…“ Jde o tu důstojnost. A ta byla tady potlačena nejvíce. Pocit spravedlnosti je jedna z nejzákladnějších lidských potřeb – potřeb, které jsou vlastní člověku jako tvoru sociálnímu. Pocit nespravedlnosti je ten nejvíce devastující pocit, se kterým se člověk neumí vyrovnat. Věřte, po 23 letech advokacie vím, o čem mluvím. I se smrtí se člověk smíří, avšak s nespravedlností nikoliv. Po ní zůstane nezhojitelná rána. Proto si myslím, že bychom se měli všichni zamyslet a uznat, že všichni jsme nejen lidé chybující, ale máme i právo se chyb dopouštět. Nemáme právo je dělat ze lhostejnosti, nedbalosti nebo schválně… Ale to není, jak se mi jeví, tento případ. Nikdo nemá povinnost být dokonalý. A nikdo nemá právo, aby člověka chybujícího dostal do neřešitelné situace. A ještě na konec pár slov k tomu, že si nikdo nemá brát půjčky a vést rozmařilý život, To je zajisté pravda – ale víte na příklad, že zákonné úroky z prodlení u zdravotní pojišťovny jsou 18,25%? V době, kdy vám vrazí půjčku na 7% úrok na jakémkoliv rohu bez ručitele???
Abych ještě upřesnila pro ty, kteří si nepamatují stav před soukromými exekutory. Dříve jste jakýkoliv dluh, pohledávku, a to i na základě pravomocného rozsudku, hodit do koše a zapomenout na ni – nevymohli jste ji. To je naprosto špatně. Proto jsem přesvědčena, že soukromí exekutoři mají být. Ovšem situace, kdy se dluh 5x přeprodá, schválně se nedoručí, kam má a doručí se vědomě tam, kde je jisté, že se dlužník nevyskytuje, to je naprosto absurdní. Považuji za absurdní, aby náklady řízení a úroky z prodlení mnohonásobně převýšili dluh tak, že se dostane do nesplatitelné výše. Jedná se přitom o systémovou záležitost. Víte, kdo ji popsal poprvé a dle mého názoru nejlépe? Frederick Pohl ve svém slavném sci-fi románu „Obchodníci s vesmírem“. Vyšlo v roce 1952… vřele doporučuji!
Proto si dovoluji nabádat. Nevylévejte s vaničkou i dítě. Hledejme, kde je systémová chyba a přimějme politiky ji napravit. A nezapomínejme při tom, že soucit je základní lidská vlastnost.

To se mi líbíZobrazit další reakce

Komentář

Posted in Nezařazené

Proč nezaklepali??? (K sebevraždě pana Jaroslava Janoty)

… zeptala se ústavní soudkyně JUDr. Kateřina Šimáčková, když odůvodňovala nález Ústavního soudu ve věci mého klienta pana Skendera Bojku. Tomu se totiž o půl šesté ráno začala do domu dobývat policie a on, aniž by tušil, že se o policii jedná, jednou vystřelil ze své legálně držené zbraně. Střela se odrazila od kovového ostění vchodových dveří jeho domu a pod změněným úhlem prošla dveřmi, za kterými stál policista. Toho – na štěstí jen lehce – zranila. Následovalo odsouzení za pokus vraždy. Věc se dostala až k Nejvyššímu soudu a ten přes to, že Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že podle jeho názoru se jedná o putativní (domnělou) obranu, přímo ukázkový případ, moje dovolání odmítl jako nedůvodné. Takže podle Nejvyššího státního zastupitelství se trestný čin vůbec nestal podle Nejvyššího soudu nebylo co řešit…

To byla právní situace, za které jsme šli k Ústavnímu soudu. Faktická situace byla taková, že klient byl dva a půl roku (neoprávněně) ve výkonu trestu a jeho tři děti, z nichž nejmladšímu byly v době policejní dobyvatelské akce dva roky, se stále vzpamatovávaly ze zážitku z přepadení. Dům byl pod cenou prodán, rodinné podnikání v troskách, před manželkou zločince si „kamarádi“ odplivovali a přecházeli na druhou stranu ulice…

Po vyhraném případu pana Bojku se z mojí kanceláře, specializující se na rodinné právo, stala pobočka boje proti URNě. Přihlásilo se mi vícero lidí, kteří mi předložili důkazy o naprosto neakceptovatelném jednání policie. Přesvědčila jsem se, že pod záminkou „výkonu spravedlnosti“ tady jisté policejní útvary řádí, že Divoký Západ je proti tomu selankou. (Zvláštní: v Uherském Brodě střílel jen vrah – policie nikoliv). Případy, které se mi dostaly do rukou, měly několik společných jmenovatelů:

  • naprostá nepředvídatelnost jednání policie pro „pachatele“ a jejich rodiny.
  • naprostá neadekvátnost zásahu
  • nulová snaha o skutečné vyřešení problému: v zásadě šlo o to, udělat si „akci“, nikoliv… zaklepat.

K naprosto stejné situaci, jak přes kopírák, jako v případě mého klienta pana Skendera Bojku, došlo v případě pana Jaroslava Janoty, který byl nad ránem (dle svého popisu, dostupného na blogu http://janota.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=588297) přepaden exekutory a v domněnce, že mu jde o život, na ně vystřelil svou legálně drženou zbraní. Byl odsouzen na pokus vraždy s trestem 12 let „natvrdo“.  Nevěděl, jak čelit situaci jinak než sebevraždou skokem ze 7. patra.

Musím říci, že ačkoliv neznám spis a neměla bych se tedy jako advokát k ničemu vyjadřovat, myslím, že mám dostatek zkušeností a znalostí z případů, které jsou jeden jak druhý, abych mohla říci jedno:

UŽ MÁM NAŠÍ SLAVNÉ JUSTICE DOOPRAVDY D O S T.

Naprostá nepostižitelnost soudců dohromady s jejich neodvolatelností, platové ohodnocení, které je odůvodněno „nutností nezávislosti“ a které ve skutečnosti působí úplné odtržení soudců od reality, se kterou se potýká cca 80% obyvatel, lhostejnost, pocit moci (a bezmoci těch, kdo na soud vstupují v blahé naději, že se dočkají spravedlnosti), to vše je moje každodenní realita. Za 23 let, co pracuji jako advokátka, jsem absolvovala více než 4.000 soudů. Po té čtvrté tisícovce jsem je přestala počítat. Soudců, před jejichž rozsudkem jsem se klonila v úctě, bych napočítala na prstech jedné ruky… no možná dvou, ale dál bych už nešla.

Ačkoliv moje trestní agenda není v mojí kanceláři majoritní, mohu říci toto:  podle mého nejlepšího vědomí a svědomí minimálně jedna čtvrtina vězňů nemá co dělat ve vězení, ale má být v detenčních psychiatrických ústavech v lékařské péči. Nic není také jednoduššího než se stát recidivistou – stačí se jednou nebránit trestnímu příkazu a podruhé jste už známý zločinec. A nazývat naše věznice „nápravná zařízení“ může skutečně jen vyznavač sci – fi. Protože jestli se něčeho v ní opravdu nelze nadít, tak to je náprava.

Kromě lhostejnosti k lidským osudům, která se začíná rozlívat soudními budovami jako mrznoucí mlha, jsem v poslední době vypozorovala ještě jeden fenomén. Podotýkám, že jsem jej nezpozorovala sama, ale diskusí s kolegy advokáty jsem dospěla k názoru, že se jedná o obecný jev: je to lhostejnost k právu, lhostejnost ke spravedlnosti. Jako kdyby spravedlnost vyhořela. Jako kdyby už na ničem nezáleželo. Jako kdyby právo a bezpráví bylo jedno a totéž. Jako kdybychom všichni (ano, advokáti jsou na tom trochu lépe než soudci, protože těm žádný plat nechodí) byli duševně, duchovně a profesně vyhořelí tak, že jen čekáme na ránu z milosti.

Smrt pana Jaroslava Janoty mi připomíná smrt Jana Palacha. Oba říkají totéž: „Probuďte se, neboť temnota přichází. Čelte jí, bojujte s ní.“  Odkaz Jana Palacha, obávám se, jsme promarnili. Duše pana Janoty mi mrazivě svírá srdce v obavě, že jeho smrt, jeho odkaz promarníme taky…

Bůh dej pokoj jeho duši a pomoz nám všem, Pane…

Klára Samková, advokátka

Posted in Nezařazené

Pár vřelých slov o ČTK

Jak to je s ČTK: … a já prosťáček jsem se domnívala, že když je ČTK „veřejnoprávní“, tak je jejím úkolem „přinášet objektivní zpravodajství“. Ona to totiž sama tvrdí, neboť na své úvodní webové stránce píše:
„Česká tisková kancelář je zákonem zřízená veřejnoprávní instituce. Jejím posláním je poskytovat objektivní a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů. Není financována státem ani z koncesionářských poplatků.“
O.K., chápu, že si musí něčím vydělávat, ale já (opět – hlupáček) jsem se domnívala, že si vydělává PRODEJEM zpráv. Nikoliv tím, že zprávy UMOŽŇUJE PŘEDÁVAT. Neb zde existuje to, čemu říká „služba protext“ – viz: http://www.ctk.cz/sluzby/protext/
Ta sranda spočívá v tom, že když chcete čtk POSLAT zprávu (tedy rozuměj: poskytnout ji, aby ji čtk mohla prodat), tak si to musíte ZAPLATIT. ČTK o této „službě“ píše toto:
„Pomocí této placené služby můžete využít distribuční kanály ČTK k šíření vlastního tiskového sdělení. Zprávu obdrží odběratelé agenturního servisu, tedy média, ale i zástupci firem a státní správy.“ Nad ceníkem užasnete: http://www.protext.cz/protext-ctk.php
Počet zpráv Cena Délka
1 zpráva 2 500 Kč Délka: 150 slov (bez titulku a kontaktu), za každých dalších 30 slov navíc se cena zvyšuje o 300 Kč.
Předplatné
3 zprávy 6 300 Kč Délka: 500 slov, při přesažení limitu budou z předplatného odečteny 2 tiskové zprávy.
5 zpráv 9 500 Kč
10 zpráv 18 000 Kč
Uvedené ceny jsou bez 21% DPH

CO Z TOHO VYPLÝVÁ?? Poměrně jednoduše: „nedůležité“ zprávy jsou již cenzurovány předem. Nemají šanci se dostat ke čtenářům, protože jejich „vydavatelé“ prostě nemají na to, aby ČTK zaplatili.
Samozřejmě je moje chyba, že jsem se o toto nikdy nezajímala, ale mohu všem p.t. sledovatelům mojí fb stránky sdělit, že mne tento systém ….. na první našlápnutí a že jej rozhodně nepovažuji za „veřejnoprávní službu“, Ta dle mého názoru vypadá skutečně zcela, ale naprosto a zcela jinak…
Z čehož mi opět vyplývá.. co, pro všechny svaté, v této zemi funguje?? Bártův Egyptologický ústav, Bělohlávkova Česká filharmonie a Bobkova pražská ZOO…..
Hledám prezidenta s jménem na „B“. Jinak, jak vidno, nemáme šanci…

Posted in Nezařazené
Všechny příspěvky
Archiv