You're in all Blogs Section

Vlastimil Vondruška – BREVIÁŘ POZITIVNÍ ANARCHIE

(vydalo vydavatelství: Moravská  Bastei MOBA, s.r.o., 2016)

Jistěže je řada knih, které by si člověk měl přečíst, případně, po kterých mlsně pokukuje a říká si – safra, mít tak čas… A nakonec je přečte a když se zamyslí, co si z nich pamatuje, má dojem, že nic…

Proto si alespoň já na přídeští dělám tužkou poznámky a ano, barbarsky si je podtrhávám. Knížka Vlastimila Vondrušky „Breviář pozitivní anarchie“ rozhodně stojí za přečtení, nicméně pro ty, kdo ten čas nemají, dovolím si podělit se o pár svých zcela nesouvislých poznámek. Myslím, že tato neuspořádaná mozaika vám může být doporučením, proč vzít knížku do ruky.

Na začátku autor vysvětluje název knihy:

Breviář je sbírka krátkých modliteb, které by si věřící měl stále opakovat. Cože si to máme opakovat dle autora? Podle mne toto: „Jsme v průšvihu a nemůžeme nad ním zavírat oči. Je čas akce.“

Anarchie má jednu vůdčí složku – a tou je skepse k autoritám. Ke kterým autoritám? K dnešní Vichystické vládě (autor příměru není V.V., ale můj kolega a kamarád Tomáš Tyl (JUDr., PhD.), sídlící v Bruselu a též ve Strakově akademii. Pozor na ně, na patolízaly…

Pozitivní – každý temný tunel má na konci světlo.  Ano – má. Když si čtu noviny z podzimu 1938 nebo Literární listy z léta 1968, které moji rodiče prozřetelně nevyhodili, leč uschovali, vidím tu strašlivou bídu, zoufalství a beznaděj…. ještě hlubší, než panuje dnes. Takže není potřeba upadnout na ještě nižší úroveň, ale vědět (autorem opět není V.V., ale můj klient A.H.), že historie českého národa, toť jen a pouze  vyjadřování „nesouhlasu se vstupem“. Poprvé jsme „nesouhlasili se vstupem“ za sv. Václava, který se to pokusil ošolíchat  úhradou 120 voly a 500 hřivnami stříbra, a to, kdo by to řekl, Německu. Odpor byl značný, se sv. Václavem si too tom „mírovém soužití s Německem“ nakonec  vyříkal jeho brácha ve Staré Boleslavi a dál už to jelo dalších více než tisíc let: nesouhlasili jsme se vstupem Braniborů. Dále jsme nesouhlasili  s nesvobodným hlásáním Slova Božího a vstupem mocensky podpořené zrovna tehdy vládnoucí ideologie, BTW prohlašované za víru. (Není nad svědectví z úst nepřítele – zde Enea Silvio Piccolominiho,(1405-1464), pozdějšího papeže, který ve své  „Historii české“ coby vrcholný církevní hodnostář tvrdil, že odklon Čechů od církve (rozuměj  – oficiální autority) je přímo jejich národní vlastnost. Pravděpodobně by se shodl s Reinhardem Heydrichem , který o Češích tvrdil, že to jsou smějící se bestie.)

K dalším „nesouhlasům se vstupem“ připomeňme tyto: Rovněž jsme nesouhlasili s dalším vstupem ideologie v podobě habsburské rekatolizace a jak vidno z kauzy „Mariánský sloup na Staromáku“, nesouhlasíme doposud. Dále jsme nesouhlasili se vstupem nacistických vojsk, stejně jako jsme nesouhlasili s poskytnutím bratrské pomoci spřátelených vojsk Varšavské smlouvy. Naposledy jsme, pokud mi je známo, úspěšně nesouhlasili s americkým radarem v Brdech. No a nyní nesouhlasíme se vstupem islámu…. Řekla bych, že soudruzi z Mekky i Medíny udělali někde v odhadu národa českého chybu…

To jsou všechno myšlenky, se kterými Vlastimil Vondruška hluboce souzní a jako erudovaný historik je dokládá přesnými argumenty a historickými prameny. Tedy žádné vymyšlenosti, ale fakta.

Pár poznámčiček, zcela bez ladu a skladu, dle mého soukromého výběru, přepisuji níže. Číslo je vždy číslem stránky:

44) historie chiliastického hnutí v Evropě vyvrcholila Václavem Havlem, pravým nástupcem Valdenských. (Což dává logiku, najednou můžeme chápat, proč nástupci Václava Havla tak milují islám – gnóze jako gnóze, že… dodávám já)

45) od vizionářství Václava Havla k elitářství jeho následovníků

46) v lidských dějinách nenajdeme jediný konflikt, kde by pravda a láska zvítězila

70) současný evropský kapitalismus je striktně monopolistický, centralizovaný a zcela popírající svobodu jedince na úkor ideí o spravedlivém sociálním státu.

77) za socialismu se měli mít dobře dělníci, za kapitalismu zaměstnavatelé a nyní stát, byrokracie a nevládní organizace

109) Komunistická strana řídila společnost oligarchicky ( a těm jejím nástupcům, pane, jak ta oligarchie jde – no jo, to je ta praxe… K.S.)

164) dochází k obcházení zákonů z ideologických důvodů

167) Čím horší je stát, tím víc má zákonů (Tacitus)

170) souzení x hledání spravedlnosti (kdo se dnes stará na soudech o spravedlnost, pche! K.S.)

173) má být více dětí? Každý vládce chtěl mít vždy co nejvíc poddaných (a platí to doposud…K.S.)

259) asi 45% lidí nezemře na léčenou nemoc, ale na vedlejší účinky léků

272) Proč se válčí? Aby se obsadila cizí území…

272) Římani vybudovali Limes Romanum – hranici Římské říše a tu staletí drželi. Hranice padla v momentě, kdy se přes ní začali přesouvat  nikoliv germánští válečníci, ale germánské rodiny, které se začaly na území Římské říše usazovat – no vyžeňte matky s dětmi… (Aneb, všechno tu už bylo – K.S.)

292) Multikulturalismus je proklamace k soužití lidí, kteří se chtějí respektovat, ale není to model soužití lidí, kteří jsou zcela jiní a ani netuší, co od sebe navzájem chtějí, co chtějí získat a co potlačit.

314) Rozdíl mezi křesťanstvím a islámem je ten, že křesťanství chce spasit svět, islám chce svět ovládnout.

315) Evropský ateismus odmítá Boha a Krista, ale obyvatelé Evropy jsou pevně zasazeni do duchovního světa křesťanských hodnot. (A navzdory svému ateismu s tím nemají sebemenší problém… K.S.)

NU A ZBYTEK SI PŘEČTĚTE…

 

Posted in Nezařazené

Znovu k Ústavním soudem posvěcené neoprávněnosti zveřejnění fotografie zloděje elektrického jízdního kola.

(Pro Richard Limburský a další…)

Především podívejme se na samotné rozhodnutí Ústavního soudu – neb je třeba jít vždy k prameni. (Odkaz je pod článkem.)

Dostala jsem několik zpráv, kde se mne ptáte, kterýže paragraf Občanského zákoníku hovoří proti smyslu usnesení Ústavního soudu, jak to zmiňuji ve svém nedávném statusu.

Osobnost člověka je ochraňována v oddíle 6 Občanského zákoníku, §§ 81 – 103. Ústavní soud vycházel, stejně jako soudy předešlé, z ustanovení § 84 OZ, který říká:
“ Zachytit jakýmkoliv způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením“.

Zloděj se zveřejněním své fotografie nesouhlasil, takže co, že jo…
Také ust. § 85, odst. 1 říká, že

„Rozšiřovat podobu člověka je možné jen s jeho svolením“.

Ovšem k první pochybnosti se dostáváme již v ust. § 86, kde je uvedeno:

„Nikdo nesmí zasáhnout DO SOUKROMÍ (zdůrazněno mnou) jiného, nemá-li k tomu ZÁKONNÝ DŮVOD. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové jiné záznamy o soukromé záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy.“

No teda sorryjako – ale krádež, jejíž cena 50.000,- Kč znamená, že jde ve smyslu ust. § 138 Trestního zákona o „větší škodu“ – je SOUKROMÝM ŽIVOTEM??? No tak to bych se na to podívala…Protože pak ovšem je otázkou, zda uplatňování trestního práva je skutečně věcí veřejnoprávní – což ovšem je úplně základní charakteristikou trestního práva! (Což se na příklad projevuje navenek tím, že se trestní rozsudky vydávají „jménem republiky“, a je to stát, který trestním rozsudkem trestá nejzávažnější porušení svého právního řádu).
I sám Ústavní soud ve svém nálezu uveřejněném jako č. 147/1998 Sb. uvádí:

„Veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt o jehož právech a povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci není v rovnoprávném postavení … a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektu.“

Takže – trestní soud rozhoduje o SOUKROMÉM ŽIVOTĚ pachatele? No, to je nesmysl, že….
K tomu bych ještě dodala, že každý občan dokonce má mít zájem na dodržování právního řádu své země a každý má k tomuto dodržování přispívat. To totiž, dle mého skromného právního názoru, vyplývá z čl. 2 odst. 3 Ústavy, který zní:

„(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“

Pozoruhodné je také připomenutí si ust. čl. 10 Listiny základních práv a svobod, kde odst. 1 zní takto:

„(1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.“

Můj dotaz zní: A CO MÁ BÝT CHRÁNĚNO U ZLODĚJE?? DOBRÉ JMÉNO??? A co zájem společnosti na dodržování zákonů a právního řádu a právního pořádku, což je klasický „veřejný statek“ a skutečná hodnota práva???

Abych se však vrátila k Občanskému zákoníku a evidentní rozpor, ve kterém Ústavní soud, jakož i soudy předchozí, rozhodly o ochraně zloděje. Relevantní je ustanovení § 88 odst. 1, které zní:

(1) Svolení /k pořizování záznamu a zveřejnění – pozn. K.S./ není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový záznam či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob.“

Co to jsou „právem chráněné zájmy“ je snad jasné a je dlužno připomenout, že existuje řada judikátů (a to i v rámci Ústavního soudu), kdy se soudy právě přípustností použití takto získaných zabýval. Momentálně jsem mimo ASPI a jen jak tam budu, najdu ona zmiňovaná rozhodnutí, kde zejména v pracovně-právních sporech, kde strana zaměstnance je evidentně slabší, soudy výslovně připouštějí jako důkaz i provedení nahrávek, o jejichž pořízení druhá strana nevěděla…
Místo těchto úvah, které obsahují daleko širší pojetí ústavnosti než takové, jaké provedl Ústavní soud, se tento soud zabýval „proporcionalitou“, což je Evropským soudem pro lidská práva široce rozpracovaná zásada, bohužel však dle mého názoru vedená poněkud jiným směrem, než jak ji aplikoval Ústavní soud. Ústavní soud se totiž nezabýval proporcionalitou zásahu do práva zloděje na ochranu jeho osobnosti (jejíž diskutabilnost je zmíněna výše) a právem na ochranu vlastnictví z jednoho níže popsaného hlediska. Než jej uvedu, podotknu, že ctím tu zásadu trestního práva, že ochrana veřejného zájmu na dodržování zákonnosti náleží jen a výhradně státu. NICMÉNĚ… cožpak neexistují právní instituty, které se vypořádávají s úlohou jednotlivce ve směru právě k dodržování zákonnosti? A co je potom institut „nutné obrany“ a „krajní nouze“ – tedy institutů, které jednoznačně určují míru a okolnosti, za kterých je dovoleno ne-státnímu subjektu svá práva obhajovat, a to bez ohledu na státní moc? A nyní ta úvaha a test proporcionality, který nebyl učiněn:
JAKÁ BY BYLA ŠANCE NA DOPADENÍ ZLODĚJE B E Z  ZVEŘEJNĚNÍ JEHO FOTOGRAFIE? Nebyla by náhodou prakticky nulová? (Připomínám – k dopadení zloděje došlo na základě zveřejnění jeho fotografie na sociálních sítích a internetu). Není tedy zveřejnění fotografie – a to navíc ke všemu, co již bylo uvedeno – určitá forma svépomoci v rozsahu právě KRAJNÍ NOUZE? A není náhodou dopadení zloděje a jeho spravedlivé potrestání soudem jménem republiky OBECNÝM A CHRÁNĚNÝM ZÁJMEM?
Tolik moje úvaha při pátku navečer…. Je mi líto, ale tentokrát se (zase) Ústavní soud dle mého názoru řádně sekl…

 

http://www.kurzy.cz/ven/?u=https%3A//ekolo.cz/uploads/assets/files/Rozhodnuti%2520US%2520-%2520ekolo.cz%2520vs.%2520UOOU.pdf&f=zr&c=wftPdf&r=http%3A//www.kurzy.cz/pdf/https%3A//ekolo.cz/uploads/assets/files/Rozhodnuti%2520US%2520-%2520ekolo.cz%2520vs.%2520UOOU.pdf&t=3142

 

Posted in Nezařazené

K trestnímu stíhání politiků

Skutečně nesnáším pana Babiše. Skutečně hluboce pohrdám Jiřím Čunkem.

A skutečně jsem zcela a zásadně proti jakémukoliv trestnímu stíhání – tzv. vydávání politických činitelů trestnímu stíhání. Protože důsledky jsou naprosto zhoubné…

V roce 2009 jsem obhajovala před mandátovým a imunitním výborem Poslanecké sněmovny pana Petra Wolfa (kdo pamatuje jeho jméno??), varovala jsem, že když se otevře Pandořina skříňka trestního stíhání, tak to nikdy nikdo nezastaví… Nu – a je to tady. Máme trestní zodpovědnost zastupitelů za špatné hlasování. Ale když máte „jen podezření! a neprokážete jej, tak máte dle Ústavního soudu platit…. Ovšem to, jak má být vyšetřováno, do jaké hloubky a v některých případech vůbec přinutit policii k práci – to ovlivnit nemůžete…. Přichází tedy na řadu možnost občanskoprávní řízení, pravděpodobně formou žaloby na ochranu osobnosti… no, tam máme možnosti rozvoje… Ovšem jiný způsob, jak prověřit činnost zastupitelů a poslanců prakticky neexistuje. Jak dopadly všechny „vyšetřovací komise“, dobře víme. A jak dopadne člověk, který na  „zvláštní“  způsob vyšetřování upozorní, víme taky – respektive alespoň já to vím velmi dobře: Když jsem v rámci obhajoby pražského primátora Tomáše Hudečka v cause Opencard řekla, že „orgány činné v trestním řízení jsou buď pitomé nebo podplacené“, stěžovala si na mne státní zástupkyně dozorující tento případ, JUDr. Dagmar Máchová, na České advokátní komoře. Ta mne vzápětí  potrestala tučnou pokutou, neb jsem se „chovala nedůstojně v rámci advokátního stavu“. Následně vyšetřovací komise Parlamentu zcela výjimečně k nějakému závěru došla, a to k tomu, že stěžovatelka JUDr. Dagmar Máchová by měla být trestně stíhána pro zásadní pochybení (v plurálu, prosím) při vyšetřování a dozorování causy Opencard… Mně ovšem moje pokuta, udělená mi Českou advokátní komorou, zůstala…

Co z toho plyne? Vraťme se na začátek… na začátku bylo trestní stíhání Tomáše Hudečka a dalších při řešení kauzy Opencard, kterou ovšem „zdědil“ po předchozí politické reprezentaci.

Trestní stíhání a trestní oznámení OPRAVDU není dobrým nástrojem pro politický boj. Jde o to, jakým způsobem postupovat, jak zabránit případné nekalé činnosti zastupitelů/poslanců.

Naskýtá se samozřejmě otázka odvolatelnosti politiků… Ale jsem přesvědčena, že pokud by takovýto právní institut byl ustanoven, dojde k velmi rychlé paralýze  všech volených těles a nebudeme dělat nic jiného než přezkoumávat, zda odvolávat či neodvolávat….

Takže, je to asi fádní, ale opravdu mne nic jiného nenapadá: žádný poslanec ani zastupitel nám nemůže dát jakoukoliv záruku za svou činnost poté, co bude zvolen. Veškeré pokusy, které provozovaly Věci Veřejné, případně které údajně provozuj ANO v podobě finančních penalizací, směnek, půjček a já nevím čeho ještě, (kromě toho že jsou protiústavní a protizákonné) jsou také naprosto nefunkční. Takže jediná korekce je – KAŽDÉ 4 ROKY VOLBY – A CHODIT K NIM….

Pro připomenutí moje řeč v Poslanecké sněmovně dne 6. 11. 2009 při obhajobě Petra Wolfa (http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/064schuz/s064258.htm)

Vážený pane předsedající, děkuji vám za slovo. Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, děkuji vám, že jste udělali tak mimořádný krok a dovolili mi promluvit. Jsem si vědoma toho, že se jedná snad o první záležitost a první věc, kdy právní zástupkyni jednoho z vás je umožněno tady mluvit.

Vy se všichni ptáte, proč je kauza mého klienta politická. A já vám to řeknu. Protože každá kauza s výjimkou snad nějakých dopravních nehod, o které kdy bylo jednáno proti poslanci nebo proti senátoru, byla politická. ***
(pokračuje Veselá-Samková)

Asi jako jediná z vás jsem měla možnost vidět celý spis senátora Jiřího Čunka. Dělo se mi tak jako právní zástupkyni paní Marcely Urbanové, jeho bývalé sekretářky. Mohu vás ubezpečit, že pochybení, kterých se tam dopustili policisté, byla v rozsahu asi tak jedné setiny toho, co jsem viděla v žádosti o vydání pana poslance Petra Wolfa. Je to, bohužel, smutný fakt. Přesto na začátku všech peripetií, kterých jsme byli svědky na poli politické scény, bylo rozhodnutí mandátového a imunitního výboru Senátu o vydání senátora Jiřího Čunka. Podle mého názoru to bylo mimořádně nešťastné rozhodnutí. Dneska máme na rozhodnutí Nejvyššího soudu, že to vyšetřování nebylo korektní. Já bych velmi ráda souhlasila s panem poslancem Škromachem a myslím si, že v zásadě má naprostou pravdu, když žádá, aby byla věc vyšetřena nezávislým soudem. Ale pane místopředsedo, byla zde kauza, ve které vystupoval místopředseda vlády, a stejně se policie nezdržela pochybení, stejně tato záležitost a toto trestní řízení téměř dva roky hýbalo politickou scénou České republiky. Dnes se o případ mého klienta zajímá Amnesty International.

Je klidně možné, že tím, že vydáte mého klienta, otevřete další Pandořinu skříňku a vůbec netušíte, ani já to netuším a nemůžeme to tušit, co vlastně vyjde všechno na povrch. Já osobně se toho velmi děsím. Ne kvůli tomu, že bych nevěřila tomu, že obhájím svého klienta ve věci trestněprávní, o tom podle mého právního přesvědčení není naprosto žádných pochyb. To já dokážu. Bude to možná trvat rok nebo dva nebo tři, ale mezitím tato kauza bude žít svým politickým životem stejně tak, jako už jím žije teď. Možná že to bude ke škodě nejenom této země, ale i vás.

Děkuji vám. (Potlesk v pravé části sálu.)

 

 

Posted in Nezařazené

ROZHOVOR   S KLÁROU SAMKOVOU NA SVOBODNÉM VYSÍLAČI

Rozhovor proběhl dne 22. 3. 2017 a jeho zvukový záznam je zde:

http://www.svobodny-vysilac.cz/?p=11020

Rozhovor se dotýká především knížky Kláry Samkové „Proč Islám nesmí do Česka“, srovnává kontinentální/anglosaské právo na straně jedné a právo šaría na straně druhé,  shrnuje ohlasy na projev K.S., přednesený v Parlamentu ČR  18. 5. 2016, dotýká se případu Paterčat…

 

VTJ: Krásný dobrý den, vážené posluchačky, vážení posluchači, vítám vás při poslechu pravidelného pořadu Hovory u klábosnice na Svobodném vysílači CS, studio Tapin Rádio, od mikrofonu vás zdraví Vítek a mým dnešním hostem, hostem pořadu Hovory u klábosnice je advokátka Klára Samková. Kláro, vítejte u nás!

KS: Dobrý den vespolek.

VTJ: V pražské kavárně Louvre jste představila knihu Proč islám nesmí do Česka. Kniha je vedená formou rozhovorů, které vedl novinář Svatopluk Štefl, knihu vydalo nakladatelství Bondy. Než tedy přistoupíme k samotné knize, nebo respektive k jejímu obsahu, zeptám se vás: bylo pro vás snadnější vést knihu formou rozhovoru, než psát knihu sama? Představovala pro vás tato koncepce určité oživení, nebo proč jste se rozhodla právě k této formě, pro tuto formu, co vás k tomu vedlo?

KS: Tak já jsem k této knize byla znásilněná. Protože já jsem žádnou knihu psát nechtěla, a přišel za mnou můj dlouholetý kamarád, majitel a jednatel nakladatelství Bondy doktor Luboš Koláček, a řekl: „Napiš knihu!“ A já jsem řekla: „Nenapíšu! Nemám čas! Musím roztáčet reálná kola kapitalismu!“ A on říkal: „Tak víš co? Tak my to namluvíme a přepíšeme a potom ty to jen tak jako lehce zkoriguješ.“ No, tak, dopadlo to tak, že jsem to zkorigovala těžce, a to těžce jak co do formy, tak co do obsahu, takže z mluveného dialogu vznikly takové trošku psané Hovory s TGM nebo něco podobného, čímž nemyslím tedy kvalitu obsahu, ale myslím tím tu formu, to znamená, že v podstatě se z toho stalo psané literární dílo. Takže o tom, že by se jednalo o skutečné rozhovory, abych tak řekla „per huba“, to není úplně prostě přesné. V každém případě já jsem zvyklá psát, napsala jsem za svůj život už asi desítky tisíc stran, to se nedá jako vůbec spočítat, a písemný projev mi je vlastní, takže mně nedělá problémy ani mluvit, ani psát. Moje deformace advokáta je v tomto naprosto stoprocentní. Uvědomte si, že já mám za sebou přes 4 000 na vlastním pozadí odsezených soudních případů, u soudů, jednání, po těch 4000 jsem to přestala počítat, takže já prostě klábosim naprosto co mi zobák stačí. No a s tím psaním je to totéž.

VTJ: Takže vám to nečiní problém. U nás je stále ještě nesnadné veřejně zaujímat kritická stanoviska vůči islámu. Bylo pro vás v tomto ohledu obtížné nalézt nakladatelství, které podstoupí soustředěný útok neziskovek a dalších obskurních organizací s nejasnou finanční podporou, zato s velmi jasnou řekněmě multikulturní rétorikou, a i navzdory tomu bude nakladatel ochotný vám knihu vydat? Pan Koláček se tedy nabídl, my jsme s ním mluvili i na srazu Svobodného vysílače a on nás právě angažoval k tomu, abychom vás kontaktovali na tuto knihu. Takže on, co on očekával?

KS: Já jsem… Tak zaprvé, jak jsem předeslala: s Lubošem Koláčkem se známe mnoho let, takže on, jako každý, kdo mě trochu zná, musí tušit, čeho se lze ode mě nadít. To je věc jedna. Věc druhá: já jsem žádné nakladatelství nevyhledala, jak jsem byla předeslala, bylo to nakladatelství Bondy, které mě přinutilo tu knížku napsat. Musím ovšem říct, že dneska jsem samozřejmě za to ráda, že Luboš teda na mě takřka zalehl a přinutil mě to dotáhnout do konce, protože na tu knížku je nutno pohlížet nejenom teda z hlediska antiislámu, ale taky jako na určitý dokument doby, a to doby, která byla určitým způsobem přelomová, protože jestli to takhle půjde ještě chvíli, tak ta knížka bude mainstreamová.

VTJ: Ta knížka jako by nepředběhla dobu, ona je totiž vsazená do kontextu současného děje, současných událostí a prakticky přesně vyjadřuje stav dnešní společnosti, nejenom tedy tuzemské společnosti, ale i evropské.

KS: Víte, mně bohužel byla odebrána Pánem Bohem taková schopnost zastírat. Já jsem se i v té advokacii propracovala do stavu, kdy si mohu dovolit odmítat klienty, kterým nevěřím. Nebo kterým principiálně nevěřím. Samozřejmě že každý se na své kauze, na svém případu nějakým způsobem podílí, já bych tak řekla „nějakou vinou“, nebo nějakým zapříčiněním, ale já prostě neberu případy, kde nejsem přesvědčená, že ten podíl toho zavinění je naprosto minimální vůči tomu následku, který se tomu člověku stal. A tady toto se stalo už takovým mým jakýmsi všeobecným přístupem k životu, a ta kniha to odráží úplně stejně. Já jsem nehledala nějaký populistický fráze.

VTJ: Jasně.

KS: Já jsem řekla a napsala to, co si skutečně myslím. Kromě toho bych ráda zdůraznila ještě jednu věc. Ta knížka, i když se jmenuje Proč nesmí islám do Česka, prvoplánovitě není protiislámská. Ale je to obrana evropského a českého právního řádu, který je s islámem naprosto neslučitelný a islám ho zásadním způsobem ohrožuje, a ohrožuje ho takovým způsobem, že rozkládá státy, rozkládá právní řády a rozkládá společnost, kulturu a civilizaci naši. A já k tomu nepřistupuji primárně jako ideolog nebo religionista, ale jako právník, kterému prostě se najednou jeho věda, protože já mám dva doktoráty z právní teorie, hroutí pod rukama. Představte si, kdyby fyzikovi přestala fungovat gravitace. Tak v podstatě mně se totéž, coby právníkovi, děje s islámem. A to je ten výchozí bod, ze kterého já jsem k islámu přistoupila. A proto třeba mě taky tak velice mrzí i nepochopení právnických kruhů, kteří říkají, že moje stanovisko je ideologické. To není pravda. Projev, který jsem měla v poslanecké sněmovně 18. května loňského roku, tedy 2016, který to vlastně všechno nastartoval, byl právním rozborem. To nebyla nějaká ideologická agitka. A mě prostě neobyčejně mrzí, pakliže bych použila velmi diplomatického slova, že na obranu vlastně té právní vědy a toho práva a právního řádu, který tady se dva a půl tisíce let vyvíjel, se nezvedla na jeho obranu skutečná hradba právníků a že já tady stojím víceméně osamocená. To mě skutečně velmi mrzí.

VTJ: Vy jste mi lehce trošku předběhla, ale k tomu se vrátíme v rámci kontinentálního a anglosaského práva, římského práva a vykonavatelnosti práva v našem pojetí a tak dále. Ale já bych ještě probral záležitosti ohledně té knihy, abychom to tedy nějak kompaktně uzavřeli. Od doby vydání této knihy uplynulo zhruba půl roku. S jakými mediálními ohlasy jste se Vy osobně setkala? Z pozice korporátních médií, myslím teď přednostně. Následuje obcházení po špičkách, ignorace, embargo, nebo jako snahu o jakousi konstruktivní polemiku? Je to vůbec možné v našem veřejném diskurzu, ve Vašem prostoru?

KS: Prosím vás, pro naše média ta kniha nevyšla.

VTJ: Takže embargo?

KS: To je naprosté a totální embargo, a je to samozřejmě, v momentě, kdy ta knížka vyšla, tak já jsem přestala být zvána na jakékoliv konference, jaksi diskuse, debaty, v podstatě jsem byla úplně odříznuta od veřejného prostoru a je to takové docela dost legrační. Já v mediálním prostoru působím 20 let nebo 25 nebo 27, od revoluce, a mám s řadou novinářů vypěstované nadstandardní vztahy v tom smyslu, že oni třeba když potřebují jenom nějaký názor právníka nebo poradit nebo se v něčem zorientovat, tak prostě úplně běžně zavolali a říkali „prosím vás, paní doktorko, já tady mám takový případ, mohla byste mně k tomu říct tři slova?“ A já jsem jim k tomu něco řekla. A nebo říkali „já tomu nerozumím, prosím vás a mám tady o tom něco napsat, nemohla byste mi k tomu něco říct?“ Od té doby, co vyšla ta knížka, je velké bílé ticho. Takže… No tak, co se dá dělat, že? Vlastně jediný, abych teda nekřivdila, tak stále přispívám do Lidových novin do Právního barometru, do anketních otázek, kde ovšem nejsou uvedeni ti autoři těch odpovědí, tam vždycky to je mezi padesáti a stovkou různých respondentů a pan redaktor z toho dává dohromady jakési takové stanovisko nebo co si o tom myslí právnická obec, o té otázce, tak v tom ještě pořád nějakým způsobem figuruji, a samozřejmě, že byly nějaké články v souvislosti s mým kárným stíháním Českou advokátní komorou. Ale to je v podstatě všechno.

VTJ: Vy jste absolvovala autogramiády v Praze a Ostravě, zatímco v Brně vám byla autogramiáda zrušena. Jak k tomu došlo a co bylo tím hlavním důvodem pro to, že kolem toho panovala poměrně emočně vypjatá situace?

KS: No, o tom já nemohu úplně otevřeně mluvit, protože já samozřejmě vím naprosto přesně, jak to bylo. Vím naprosto přesně, kdo přišel do toho knihkupectví a požádal, že to musí být zrušeno.

VTJ: A není škoda, že ho nemůžeme pojmenovat?

KS: Já jsem právník, nejsem schopná toto prokázat. Nemohu, nemám nikoho, kdo by byl ochoten veřejně říct „ano, byl jsem u toho a stalo se to tak a tak“. Proto v momentě, kdybych to já řekla, tak velmi dobře vím, že ten člověk by mě žaloval. Nicméně ta autogramiáda byla zrušena na přímý politický pokyn. V Brně.

VTJ: Aha, z brněnské radnice? Žít Brno a tak?

KS: Prosím vás, to jsem neřekla. Já říkám přímý politický pokyn.

VTJ: To říkám já. Víme asi, odkud vítr vane. Půjdeme dál. Pan Svatopluk Štefl se nechal slyšet, že sice s vámi souhlasí ohledně islámu, ale nesouhlasí s tuzemským odporem proti islámu, že prý naše země nemá ráda jinakost, jiné kultury. Kdybychom tu začali vyjmenovávat různé komunity, které v Česku působí desetiletí a se kterými Češi nemají absolutně žádný problém, byli bychom tu možná do příštího ramadánu. Ale myslíte si, že Češi jsou tak dogmaticky, striktně monoteističtí, že nesnesou jiné kultury mezi sebou?

KS: O Češích panuje mnoho mýtů. Některé z nich jsem popsala i ve své knize. Toto je jeden z nich. Dovolte mi opravdu teplé lidské slovo. Mě už to doopravdy…

VTJ: jste právník, nezapomeňte…

KS: A tak dále… jak se neustále Čechům nasazuje psí hlava. Víte, já svým způsobem pana Štefla chápu. Ale já trvám na tom, že islám je, co se týče obsahu své ideologie, na tom úplně stejně jako nacismus, fašismus a komunismus, a představte si, kdyby tady někdo začal hlásat toleranci vůči stalinistickým čistkám, nacistickým koncentračním táborům nebo fašistickému právu. To jsou trestné věci! Za to by skončil ve vězení! A jak to, že ideologie, která je obsahově naprosto totožná, ba dokonce bych řekla i horší, protože ona neničí jenom své nepřátele, jako třeba nacisti ničili své nepřátele, ona ničí i své příznivce a svoje vyznavače. Jak to, že toto má být tolerováno? To je pro mě nepochopitelné.

VTJ: Myslíte si, že je špatné projevit určité altruistické tendence nebo sklony k islámu, když jiné muslimské země s těmito uprchlíky nechtějí nic mít a jednoduše je do své země nevpouštějí, hovořím samozřejmě Katar, Omán, Kuvajt a tak dále, další země, není to tak trochu postavené na hlavu a řekněme licoměrné? Když se vrátím k panu Šteflovi, že nám vytýká tuzemský odpor vůči islámu, ale tento odpor mají vlastně islámisté, pardon, muslimové, sami mezi sebou v podstatě.

KS: Musíme vyjít z jedné věci. Pro muslimy nemá lidský život a lidské utrpení žádnou cenu. Je to evropská civilizace, která prošla velmi dlouhým a velmi bolestivým vývojem a propracovala se k velké míře soucitu a k tomu poznání, že každý člověk je bližní. V islámu dokonce ani vlastní člověk není bližní. Rozhodně ne žádná žena není bližní. Ideologie v islámu je zcela nadřazena nad hodnotu lidského života. A proto i otázka uprchlíků… vždyť to se vlastně… Dovolte mi to trošku přerušit. Vždyť to jsou věci, které se táhnou už od 60. let, od v podstatě doby, kdy Palestinci, palestinské hnutí odporu skončil v Jordánsku, v libanonských uprchlických táborech, kde tyto islámské země, které jsou stabilizované jako islámské, Saúdská Arábie, Katar, Omán, Spojené arabské emiráty, neposkytly svým souvěrcům žádné nebo minimální pomoc, vždy se jich snažili nějakým způsobem zbavit a vlastně z nich vyrobili nositele jednak ideologie, ale taky z těchto původních uprchlíků vyrobili to, čemu se říkávalo v rakousko-uherské armádě Kanonenfutter. To znamená v podstatě takový ty ubožáky, kteří se posílají do prvních řad, aby byli vystříleni a elitní jednotky mohly nastoupit. A já jsem přesvědčená, že i ti lidé, takzvaní uprchlíci, kteří jsou dneska v Evropě, tak že jsou vysláni sem právě těmito státy, těmito zeměmi, které vlastně nadřazují ideologii islámu nad obecně lidské hodnoty, vlastně jako Kanonenfutter. Jako někoho, kdo to má tady prorazit i za cenu osobních obětí, smrti, která má ještě navíc tedy ten status toho mučedníka. Já si myslím, že ze strany našich intelektuálů, mezi které samozřejmě řadím i pana Štefla, se jedná o hluboké nepochopení vůbec toho uvažování muslimského světa.

VTJ: Ono v podstatě až by tady nastal eventuálně onen chalífát, tak potom by teprve přišly tyto elitní země, ropné monarchie…

KS: Samozřejmě. A on tady ten zárodek těch budoucích organizátorů a budoucích vůdců je. Já si nedovedu představit, že by někoho jen tak napadlo si koupit jednu vesnici u Teplic a tu kompletně v podstatě obydlet, a o těch lidech my vůbec nic nevíme, my nevíme, jaké mají vazby, kdo je sem vyslal, no prosím vás, to mi řekněte, že se někdo ze Saúdské Arábie se jen tak rozhodne, že se půjde zakopat do Modlan. To je přece absurdní. Já jsem přesvědčena, že ti lidé to dostali za úkol a jsou to rozhodně jaksi bych tak řekla jiné druhy osob, než jsou ti uprchlíci. Jsou to, jak říkali dříve soudruzi, kádrové rezervy. A kádrové rezervy si myslím, že už jsou na místě, no a Kanonenfutter už je taky na místě, tak už jenom můžeme čekat, jaký bude další vývoj.

VTJ: Jsou docela důležité ty vazby, jak jsme hovořili o těch ropných monarchiích v Perském zálivu, jako je Omán, Katar, Kuvajt, Spojené arabské emiráty a tak dále, že vlastně většina těch zemí výrazným způsobem financovala kampaň Hillary Clintonové, samozřejmě včetně dalších zemí afrického Maghrebu, jako je například Alžírsko a tak dále, že ty arabské země mají fakticky přímé vazby na Spojené státy ohledně tedy ropy a těchto nerostů, to znamená, že ty vazby tu potom jsou i na ty západní vlády, to potom se můžeme jenom ptát, do jaké míry tyto vlády v těchto ropných monarchiích v Perském zálivu a i jinde v bohatých arabských zemích spolupracují s našimi elitami. Myslíte, že to je možné?

KS: Víte, to jsou věci, o kterých já nic nevím. Já samozřejmě mohu mít na věci nějaký názor, ale já jsem takovým obecným odpůrcem různých těch teorií o spiknutí a jaksi, Protokoly Siónských mudrců počínaje přes ilumináty,  skupinu Bilderberg a tady tyto věci. To mě nějak jaksi příliš nebere. Já si myslím, že peníze jsou všeobecně jaksi platná deviza, že, peníze jsou od toho, aby platily a podplácely, a bohužel i ze své advokátní praxe vím, že čím má kdo víc peněz, tím je nenasytnější a naprostá většina lidí, kteří přišli k velkým penězům, se z toho s odpuštěním zbláznila. Skutečně to neunesli a ztratili kontakt s realitou. Ale fakt je ten, že spousta lidí, a i teda z řad mých klientů se vlastně, no jaksi najednou neví, co s těma penězi, ale to je vůbec neodrazuje od toho, aby je dál nehromadili. Přitom je zcela evidentní, že jako ano, mohou mít více aut na různé příležitosti, ale ten zadek nepovezou ve více než v jednom zároveň. A víc než kolik jim toho obsáhne žaludek toho taky nesní, i kdyby to byl jaksi ten nejlepší kaviár, a jaksi více než tu cestu kolem světa si taky zařídit nemůžou. A já teda toto tak trošku nechápu, co v těchto měřítkách už s těmi penězi dělají. Ale zcela bezpečně je chyba na mojí straně, že jo, že to nechápu, oni to tak nevnímají a samozřejmě že když jim někdo ty prachy jaksi nacpe, tak je řada věcí, naprostá většina lidí, kteří mají naprosto neuvěřitelný platy, tak neodmítne. Já třeba si naprosto neumím představit, že by Česká národní banka se svou nynější intervencí k euru dělala to, co dělá, při zdravých smyslech a nebo bez hmotné zainteresovanosti. To i já, hloupý právník s minimálním ekonomickým vzděláním jaksi si umím spočítat, že ty stovky miliard, které stojí ta intervence ve prospěch eura, že to má jako určitý ekonomický dopady, a to nikoliv podle mého názoru ve prospěch státu. To jsou prostě věci, který jenom… můžeme říct, že peníze světem vládnou. A teď tedy ty islámské země mají těch peněz dost, a uvědomte si, že my jim ještě jako platíme! My jsme ti, kdo financují islámskou invazi. Protože řada podniků platí za halal certifikáty. To se platí jako velký peníze, za jeden výrobek zhruba 3 až 5 tisíc euro ročně. A teď halal výrobky nejsou jenom potraviny, to je obecně vžitý omyl. To jsou jakékoliv výrobky, nad jejichž výrobou je ideologický dohled. A ten ideologický dohled spočívá například v tom, že zaměstnanci, kteří vyrábějí halal výrobek, i kdyby to měl být penál na tužky pro prvňáky, nesmí mít na krku křížek. Například. No a komu se platí za tyto halal certifikáty? Islámským nadacím, které tady působí. Ty islámské nadace naprosto bezpečně musí mít pověření od nějakých islámských autorit, že tyto halal certifikáty smí vydávat, a naprosto bezpečně určitou část těchto finančních prostředků musí převádět do jaksi domovských zemí islámu. Které zpětně tady ty mešity a vlastně celou tu invazi teda financují. Tu si financujeme my sami! Tady vznikl v podstatě paralelní daňový systém, který zcela je mimo kontrolu státu, v podstatě ze strany těch islámských, muslimských subjektů je to nedovolený podnikání, a vůbec nikoho to nezajímá! Každý řemeslník je tady honěný s EET, ale tady prostě proudí statisíce, miliony, desítky milionů, peníze, který jsou úplně nedohledatelný, naprosto bez jakékoliv, jakéhokoliv dohledu státu! Jako já se skutečně teda panu Babišovi divím, protože aby si ministr financí tady nechal vyrůst paralelní daňový systém, to teda se hned tak každému nepovede.

VTJ: Prakticky u těchto islámských nadací můžeme pozorovat i takzvané černé fondy, tedy u nás v České republice, kdy část těch výdělků a profitu, které oni generují, tak odvádí právě do těchto černých fondů a nevykazují je v rámci daňového přiznání a tak dále. To znamená, že to jsou i další věci, podružné věci, o kterých jste mluvila.

KS: No tak já vycházím jenom z toho, co vím, tady o tomto nic nevím. To pouze mohu předpokládat. Myslím si, že i to, co vím a co mám podloženo a ověřeno, je dost hrozný na to, abychom se toho jaksi děsili. Protože mimo jiné je to naprostý obcházení českého právního řádu.

VTJ: Vy se v této knize snažíte bránit evropskou kulturu a kontinentální anglosaský systém práva. Shodneme se na tom, že naši kulturu a právo ztělesňují lidé, kteří propůjčují právu jeho vykonavatelnost. Že kdyby nebyli lidé, není ani právo. Tak jaké je však naše právo, když nedokážeme pojmenovat situaci pravými jmény, bojíme se naší justice za označení xenofob, rasista, extrémista, žijeme v době zadupávání, okřikování, žijeme v době vyvolávání viny bílého člověka za všechny hříchy a příkoří světa – netvoří tohle vražedný koktejl našeho práva, jehož pilíře se lámou a bortí pod nájezdem a invazí práva šaria?

KS: Co je to právo? Právo je způsob organizace společnosti. My máme zorganizovanou společnost tak, a máme jaksi za sebou pěkných pár set let nebo pár tisíc let, než jsme se k tomu po velkých bojích dopracovali, že základní hodnotou je člověk, lidská bytost, a právo má sloužit k tomu, aby se lidem žilo lépe. Toto ale není důvodem pro právo šaria. To je také samozřejmě organizace společnosti. Ale co je účelem organizace podle islámského práva? No vítězství islámu na celém světě! Tam nejde o jedince, o jeho rozvoj, o jeho hodnotu, kterou my tady všichni ctíme. Tam jestli islám je něčím, tak je právní ideologií a to právo je sluhou ideologie. Což samozřejmě my, co už máme odžito více let na tomto světě, si velmi dobře pamatujeme z dob reálného socialismu, kdy právo bylo podřízeno komunistické ideologii. A proto taky zejména moje starší generace je na islám tak nabroušená, protože máme ještě ta tykadýlka na to, jak vypadá ideologizace práva. Vypadá tak, jak vypadá právo šaria. Proto evropský nebo euro-americký právní systém, a je teďka jedno, jestli je to anglosaský právní systém nebo kontinentální právní systém, ty úhelný hodnoty obou jsou stejné, mají pouze jiné nástroje, jakými těch hodnot a docilování těch hodnot docilují, ale euro-americký systém práva je nekompatibilní s islámským právem šaria, protože euro-americkému právu nejde o ideologii, jde mu o spravedlnost. To je něco úplně jiného! A v momentě, kdy se tam ta ideologie dostala, tak to byl vždycky neuvěřitelný průser! To se prostě nedá říct vůbec jinak. Ať to bylo tedy nacistické právo, slavné norimberské zákony byly prostě ideologické zákony. Ať to byly komunistický zákony, přijatý v době komunismu, byly to zákony poplatné komunistické ideologii. Jakmile se do práva začne míchat ideologie, dopadne to katastrofálně. Proto je evidentní, že jestliže je tady právo, do kterého ne že se míchá ideologie, ale které je postaveno na ideologii a které je nástrojem ideologie, tak to prostě nemůže být nic jiného než průser rovněž. Tak, použila jsem jedno takové ne úplně spisovné slovo v češtině, za což se tedy omlouvám, ale skutečně nenacházím ve spisovném jazyce nic, čím by se to dalo adekvátně nahradit.

VTJ: Tak já myslím, že u nás v rádiu to fakticky nevadí, protože my si nehrajeme na nějakou puristicky vybroušenou češtinu…

KS: Tak jelikož, pakliže, pročež vám tu taky mohu jaksi prezentovat…

VTJ: Jasně. Ale – co s tím právě? Neměli bychom resuscitovat, nebo proč neresuscitujeme nástroje našich právních mechanismů, abychom se nepodvolovali intoxikaci práva šaria u nás? Muslimové třeba u nás stupňují požadavky, například nedávno delší přestávky ve školách na modlení, chtějí zřídit speciální místnosti uvnitř školních budov jako modliteben…

KS: Protože je to všechno protizákonné, protože školství je u nás ze zákona sekulární, to jako nikoho už nezajímá, že. Víte, dovolte mi takovou osobní paralelu. Abychom mohli tady tomuto čelit a opravdu dodržovat právní řád a pomocí toho právního řádu v podstatě velmi lehce a jednoduše odrazit všechny tady tyto útoky, tak bychom museli přiznat naši vlastní slabost a v mnoha směrech naše vlastní selhání. A to se nikomu nechce. Je to velmi obdobné jako v případě osobní psychoterapie, kdy spousta lidí, kteří se pustí do psychoanalýzy nebo existenciální terapie nebo jakéhokoliv druhu vlastně nějaké techniky, která má vést k osobnímu růstu, tak musí nahlédnout tváří v tvář i svým špatným vlastnostem a svým selháním. Z tohoto důvodu naprosto převažující část lidí z psychoterapie odchází. A vlastně ji nějakým způsobem zavrhuje, protože ten pohled na sebe samého je příliš bolestný. Protože jsme všichni tady vychováváni k tomu, že máme povinnost být dokonalí, krásní, mladí, dynamičtí, pravda hej, jaksi bez pupínků a bez, esteticky na úrovni, a pakliže takoví nejsme, tak jako bychom ztráceli svou lidskou hodnotu a tu možnost žít jako plnoprávné lidské bytosti. A za největší chybu a omyl, který si myslím, že naše dnešní civilizace euroamerická trpí, považuji to, že si nejsme schopni přiznat naši nedokonalost, naše selhání a naše prohry, kterých máme všichni spoustu. Podle mého názoru se každý člověk snaží žít svůj život, jak nejlépe umí, a za svou bohatou praxi a při setkání s těmi opravdu desítkami tisíc lidí, které jsem absolvovala jako advokátka, jako osoba veřejně činná, jsem ještě nepotkala člověka, který by si třeba řekl: „No tak máme sobotu odpoledne, tak co kdybych si teďka ten život schválně pokňahňal?“ Každý se snaží žít, jak nejlíp umí. Stejně tak se každý národ a každý právní snaží žít, jak nejlíp umí a dělat to, co umí nejlépe. A stejně jako v životě lidském, tak i v tom životě právním se prostě ledacos nepodaří, a myslím si, že je potřeba začít mluvit právě o těch prohrách, o těch osobních selháních a o těch problémech právního řádu, nedokonalostech a i kardinálních omylech, protože to je jediná možnost k nápravě. A myslím, že by se to mělo začít činit bez výčitek, protože jak jsem řekla, nikdo to nedělá schválně, ty chyby. Spousta lidí dělá strašně špatných věcí proto, že se bojí tu původní chybu přiznat. A já jsem byla vždycky velmi otevřená a myslím si, že klidně tím mohu začít sama a udělám to: mám za sebou dvě katastrofálně nepovedená manželství, můj rodinný život zcela selhal, profesně se cítím zcela nenaplněná, moje finanční situace naprosto není taková, jak bych si po nějakých 30 letech velmi pilné a usilovné práce představovala. Moje jediné dítě je jedno z nejkomplikovanějších stvoření, který jsem kdy v životě potkala. Prostě když bych vzala já svůj osobní život, tak je to v podstatě jedna velká katastrofa. No ale bohužel jsem to neuměla udělat líp. Nepodařilo se mi to. Tak se mám jít kvůli tomu hodit pod vlak? Prostě se budu snažit nadále žít, jak nejlíp umím a budu se snažit prostě přispět k nějakému obecnému zlepšení toho, co snad třeba zlepšit mohu. A já si myslím, že tady jakýsi takový coming-out by bylo potřeba udělat jako všeobecně a přiznat, co se nám teda jako všechno nepovedlo. Takový jak vy vždycky říkáte mladý a dynamický a úspěšný, no jo, no, ale tak jako když bychom vzali za těch posledních 27 let, co se všechno zadrbalo, tak to tady jsme taky do toho příštího ramadánu, že. Ale co – prostě v tu chvíli jsme to dělali, jak jsme nejlépe uměli, tak se pojďme tím přestat zatěžovat, co jsme zvorali, co se prostě nepovedlo, kdo nás podvedl, kde jsme měli falešný iluze, kde jsme byli naivní – no to je přece přirozené! Ale pojďme už to konečně říct, pojďme říct, že nás tady teď určitá skupina osob se snaží doběhnout a vlastně na nás parazituje, naprosto nehorázným způsobem, a zneužívá k tomu našich dobrých vlastností.

VTJ: Nemyslíte si právě, že ze strany korporátních médií tady dochází k určitému odvracení veřejnosti od reality, různými stovkami dokumentů o komunismu, o křivdách komunismu a tak dále, přičemž se vůbec neřeší ten porevoluční vývoj Československé a později České republiky, jakým způsobem tady docházelo k obrovským řekněme malverzacím, defraudacím a dalším…

KS: Nevím, co jsou to malverzace, to je na mě moc těžké slovo…

VTJ: Noo, tak tunelování, abychom se vyjádřili hezky česky. Tak, to se tu vůbec neřeší a řeší se tu pořád komunismus před dvaceti sedmi lety a současnost se neřeší.

KS: Uvědomte si, že většina aktérů těchto událostí a těchto toků, abych teda jako to tak nazvala kulantně, ještě žije a že jsou u moci. Ono i vlastně když se podívám třeba na historii Německa, tak o nacismu se začalo jaksi mluvit až na konci 60. let. To znamená nějakých 30 let po jeho nástupu, nebo 40. 30 let po prohraný válce. To jsou prostě generační věci a jestliže dneska my jsme schopni hovořit o komunismu, tak já to vidím jako velký posun. A já vám teď dokážu, že ten posun toho historického hodnocení skutečně existuje: Ještě před několika lety bylo naprosto nemožné, ať kladně nebo záporně, se zabývat událostmi konce druhé světové války, vyhnáním Němců, událostmi těsně po druhé světové válce dejme tomu od května roku 1945 a řadou podobných témat. Já jsem přesvědčena o tom, že před 10 lety by bylo úplně nemožné, aby vyšly knížky Kateřiny Tučkové jako třeba Fabrika, a podívejte se na knižní tvorbu pana Padevěta, ředitele nakladatelství Academia, jeho knížky Krvavé léto, Krvavé finále, které mapují jednak poslední měsíce války a neuvěřitelná zvěrstva, kterých se dopouštěli Němci při ústupu vlastně před sovětskou armádou, a potom ale neuvěřitelná zvěrstva, kterých se dopouštěli Češi těsně po skončení druhé světové války. To nejsou jenom lidové soudy, ale to jsou skutečně násilný, brutální, vraždící a vražedný akce. Kdy skutečně po Češích, kteří se jmenovali 7. května partyzány, zbyly desítky a stovky mrtvých. To jsou věci, o kterých se nedá donedávna, jako, nemluvilo, a dílo, které udělal pan Padevět, je podle mého názoru heroický. Stejně tak bych ráda zmínila novináře Luďka Navaru a jeho úžasné knížky Mlynáři od Babic a další, kde se zabývá v podstatě 50. léty. Ono to postupuje, tak, jak čas plyne, tak jsem přesvědčena o tom, že jednou dojde i na zhodnocení jak se dnes říká sladkých 90. let.

VTJ: A to už budou všichni bezpečně mrtví ale.

KS: To už prostě bude řada z těch lidí mrtvá, ale jako lidé, o kterých se dneska hovoří, to znamená lidé z roku 1945 a nebo z 50. let jsou také mrtví. Takže já to beru určitým způsobem fatalisticky, ona se ta historie s tím nějak vypořádá.

VTJ: Základní omyl čistě laického ateistického státu spočívá v tom, že oddělil činnost státu a jakési morální hranice a učinil tím pádem zákon a právo nezávislými na jakémsi institutu lidského dobra nebo obecného dobra nebo jak bych to řekl. A obecné spravedlnosti, což dovolilo matoucím způsobem zaměnit skutečnost výkonu moci s legitimitou moci, jo a tím to právo, které je oddělené…

KS: Vy mi fušujete do řemesla a myslím, že to říkáte strašně komplikovaně. Především si myslím – a jsem o tom hluboce přesvědčena – že s tím nemá nic moc co společného ateismus a že ani implementací křesťanských hodnot, přímo implementací křesťanských hodnot do evropského nebo českého právního řádu bychom si příliš nepomohli.

VTJ: Já si myslím spíš ty elementární, jako dobro a zlo…

KS: Ne, podívejte. Na právo znovu je nutno nahlížet jako na způsob organizace společnosti, který se vyvinul z nějakého důvodu. Tím důvodem bylo to, že s právem se společnosti jako celku i jedinci žije lépe. Tedy dodržování právního řádu je evoluční výhodou, a to v tom směru, že eliminuje třenice, eliminuje konflikty a zvyšuje takzvaný fitness přežití. A dneska já se dívám na právo, teď řeknu strašnou věc, rozuměl by mně pan profesor Cepl, z ekonomického hlediska. Dám vám příklad. Můj nenáviděný nový občanský zákoník, který místo já nevím osmi set paragrafů jich má 3000. Jestliže si vezmu všechny náklady, který ten nový občanský zákoník přinese, co všechno si každý subjekt musel upravit, stanovy nebo nějaký korporátní listiny, nájemní smlouvy, všichni právníci se to museli naučit, mimochodem ty poplatky obchodním rejstříkům a notářům, to musely být stovky milionů, to byla v podstatě skrytá zvláštní daň za podnikání. Tak já se ptám, když si dovedu tady představit ten obrovský vlastně náklad, já vám řeknu jenom příklad – nové vybavení knížkami a komentáři jenom v mojí malé advokátní kanceláři mě přišlo asi na 70 tisíc. Jo, to jsou prostě velký peníze a jenom jako díky tomu, že ve své kanceláři mám více advokátů, více advokátek, máme větší ten obrat, tak si to můžeme dovolit, ale prostě řada mých kolegů si nemůže dovolit stálý přístup do těch informačních systémů jako je ASPI nebo Lexis, nemá všechny ty komentáře, protože prostě jeden stojí několik tisíc. A teď to máte občanský zákoník, občanský soudní řád, zvláštní řízení soudní, zákon o korporacích, najednou tam prostě máte čtyři běžné metry nových knih, že jo, a když si vezmu na jedné straně tady tyto obrovské náklady, tak se ptám – a kde se ušetřilo? Je ten zákon pro běžného občana komfortnější? Pomohl mu? Ulehčil mu? No nikoliv! Není tomu tak. A proto ten zákon je v podstatě proti-evoluční. Tedy nesplňuje svůj účel. Tudíž je špatný. V momentě, kdy zákon, jakýkoliv zákon ztěžuje život, je to zákon špatný. Tak se totiž právo vyvinulo. A to je taky ten důvod, proč se vyvinulo.

VTJ: Hovoří advokátka Klára Samková, která je naším dnešním hostem Hovorů u klábosnice. My si zahrajeme písničku, potom přistoupíme k druhé polovině pořadu, který bude samozřejmě kratší, takže my se na chvíli loučíme, dáme si písničku, posloucháte Svobodný vysílač studio Tapin rádio, od mikrofonu vás zdraví Vítek a přejeme vám hezký večer.

VTJ: Tak, písnička nám dohrává, takže se tu opět hlásíme znovu, zdraví vás Vítek ze studia Tapin rádio na Svobodném vysílači.cs, posloucháte Hovory u klábosnice, jejichž dnešním hostem je advokátka Klára Samková. Kláro, já vás ještě jednou vítám u nás.

KS: Dobrý den, děkuju taky za pozvání, to jsem nějak opominula v první části pořadu.

VTJ: To vůbec nevadí. Ale přistoupíme ještě k dalším otázkám. My jsme se zmínili, že tato polovina, druhá polovina pořadu bude kratší, nejen proto, že tu máme ještě další záležitosti, které musíme vyřídit. Takže přistoupíme k další otázce. Vy jste přirovnala islám, a o tom už jste tady částečně mluvila v první polovině, k nacismu, fašismu a komunismu na semináři 18. května 2016, na což turecký velvyslanec Ahmet Bigali zareagoval okamžitým odchodem, společně s jeho diplomaty. To je mimochodem krásná demonstrace toho, jak se muslimové staví ke kritické debatě – prostě odejdou, nebaví se. A následně jste ho dokonce proklela 7. června 2016 před tureckou ambasádou, což vyústilo v žalobu vznesenou vůči vaší osobě. Jednalo se o bezprecedentní porušení Vídeňské úmluvy o diplomatických vztazích. Čeho konkrétně se tato žaloba týkala a jaký byl její průběh, jak se celá ta kauza vyvinula vlastně až do zproštění obvinění na vaši osobu?

KS: No, tak s tím zproštěním to tak trošku není úplně pravda. Protože já, takže… Za prvé: Nejedná se o obžalobu, ale o kárné řízení, které se mnou vede Česká advokátní komora. Ta byla původně dvě, ta kárná řízení, první se právě týkalo toho projevu v parlamentu, kdy tajemník ČAK doktor Krym žádal prošetření právě toho mého srovnání těchto tří totalitních ideologií.

VTJ: On vycházel z novin, že?

KS: To je celkem jeho problém, abych tak řekla, nicméně zde nebyla podána kárná žaloba a věc je ukončená. Jiná věc to je s tím proklínáním a já bych tady ráda trošku to takzvané proklínání vysvětlila. Základním způsobem komunikace mezilidské je řeč. Ta řeč však má nějaký obsah. A ten obsah je založen na tom, aby došlo k replikaci informace od toho, který tu informaci říká, k tomu, kdo tu informaci přijímá.

VTJ: Teď to je komplikované lehce pro mě… můžete to lehce zlaičtit?

KS: Když vám řeknu: Toto jablko je červené, tak obsahem je jakési sdělení, pod kterým vy si představíte červené jablko. Došlo ke 100% replikaci, protože já jsem si myslela na červené jablko, popsala jsem vám ho, že se jedná o červené jablko a vy jste si uměl představit červené jablko. Se stopkou, bez stopky, důležité je, že je to jablko, není to hruška, a je červené. A stejně tak jsem měla zájem na tom, aby pan velvyslanec Bigali pochopil, že absolutně nesouhlasím s jeho způsobem chování, s tím, jakým způsobem se vměšuje coby velvyslanec do záležitostí cizího státu, tedy České republiky, a nesouhlasím s tím, jakým způsobem pohrdl vlastně pohostinstvím poslance pana Soukupa a parlamentu České republiky. To, že on odešel se všemi těmi dalšími diplomaty, to není urážlivé vůči mně, ale to je urážlivé vůči Poslanecké sněmovně, kde se celá ta akce odehrávala. Z jeho chování a z následného vystoupení v televizi a následného podnětu k mému trestnímu stíhání, které bylo odloženo, bylo zřejmé, že pan velvyslanec Bigali vůbec neuznává a není schopen možná ani rozpoznat způsob vyjadřování pomocí evropského kodexu chování a pomocí evropského právního řádu. Tedy jinými slovy že ta informace ode mě k němu vůbec nedoputuje. Když mu řeknu – a taky jsem to řekla – že pan velvyslanec Bigali porušil Vídeňskou úmluvu. To po něm sklouzlo jak voda po peří, to se ho vůbec nedotklo, to ho vůbec nezajímalo a pravděpodobně to vůbec ani nepochopil. Jednalo se mi tedy, abych tak řekla, o doručení informace o hlubokém nesouhlasu s jeho chováním a o tom, že jeho jednání považuji za odporné, ponižující a lidsky, já nevím, jak bych to řekla, lidsky alarmující. Zvolila jsem tedy způsob komunikace, který vím, že funguje. Vím, že muslimové jsou neuvěřitelně pověrčiví. Tím, že jsem ho tedy proklela, jsem naprosto bezpečně doručila informaci o svém hlubokém nesouhlasu s jeho chováním. A jsem si 100% jistá, že ta informace byla přijata. To, že velvyslanec, diplomat, není schopen komunikovat způsobem, který by odpovídal jeho diplomatickému postavení, a musím se já uchylovat k těmto praktikám, skutečně není moje vina, to je jeho záležitost. A je to bohužel záležitost České republiky, která ho měla okamžitě vyhostit, samozřejmě. Toto moje proklínání bohužel ČAK, ač jsem se jí toto snažila vysvětlit a domnívám se, že toto moje vysvětlení je poměrně logické, považuje za kárné provinění a já jsem za toto své jednání vůči tureckému velvyslanci kárně stíhána, hrozí mi vysoká pokuta, případně i pozastavení výkonu advokacie. Úplně půvabné na tom je to odůvodnění té kárné žaloby, totiž že někdo mohl jít kolem a mohl být pohoršen tím, že proklínám velvyslance a mohl si to nedat do souvislosti s tím mým projevem v té sněmovně a s těmi všemi událostmi. Hele, to je opravdu jak z křišťálový koule vyvěštěno. Někdo by eventuálně mohl býti… v dnešní době, kdy dezinformace lítaj vzduchem, aniž by si toho kdokoliv všiml… No a dneska teda jsem s takovým obzvláště, já nechci říct zadostiučiněním, ale s takovým snad až spíš smutkem v duši poslouchala, jak se pan Putin s panem Erdoganem teda zase mohutně skamarádili, padli si do náruče, že jo, a my tady máme ministerstvo vlastně na potírání ruské a proruské propagandy, a já jsem stíhaná za to, že jsem se tady této turecko-ruské propagandě postavila o ¾ roku dřív, než teda tenhle slavnej úřad vznikl. Já si tady fakt připadám jak v blázinci.

VTJ: No jo, je to Kocourkov. Možná byste měla vyvíjet aktivity něco jako Pussy Riot a pak byste dostala kreativní disent.

KS: Víte, na druhou stranu já se tady dneska už dostávám do takové polohy téměř disidenta, no a abych tak řekla slovy klasika „Kdo z vás na to má?“. No to už se dneska ani nedá téměř docílit, takového statusu. No tak, já jsem připravená nést svůj úděl, ať bude jakýkoliv.

VTJ: No a člověk říká, že ty své chyby z minulosti, které se chce napravit a žít lépe, nevracet se pořád k té minulosti a nějakým způsobem se v tom nepřehrabovat, člověk si tím možná v budoucnu zadělává i na další problémy, ale prostě člověk to musí dělat, protože je to jeho princip, jeho krédo, jeho životní ne úděl, ale osud…

KS: Podívejte. Já už jsem tady řekla, že každý máme nějaké schopnosti a nějaké neschopnosti, věřte tomu, že jsem si velmi dobře vědomá toho, že moje schopnost komplikovat si svůj vlastní život je skutečně nepřeberná. Mnohokrát jsem se snažila tomu zabránit – nejde to. Tak holt se nedá nic dělat, aspoň se snažím prostě to nějak zužitkovat aspoň i k něčemu jinému než ke svým osobním průšvihům.

VTJ: Další věc: Vladimír Sáňka byl zproštěn obžaloby, je to předseda muslimské obce, pražské muslimské obce, za šíření radikální islámské knihy Základy tawheedu – Islámský koncept boha od Bilála Philipse, podle zprávy ministerstva vnitra kniha propaguje salafistický směr islámu, který hlásá netoleranci a nenávist k jiným náboženstvím. Nedávno jsem měl rozhovor taky s Martinem Konvičkou, který se vyjádřil v tom smyslu, že česká justice dává ruce pryč jak od islamofilů, tak od islamofobů. Jeho totiž také zprostili nějakého obvinění nedávno. Myslíte si, že je to takhle dobře nebo je to zbabělost naší justice postavit se k tomu čelem, viz například nedávné kauzy paní Kohoutové a muslimských šátečnic, které útočily ne na hidžábu, ale na nějakých papírech, že měly nesprávně. Nebo jde o nějaké zadání z vyšších míst? Protože oni by vás hrozně rádi obžalovali, ale jitřilo by to společenské klima jaksi a nahánělo body antiislámským stranám. A to je ten důvod, proč od toho dávají ruce pryč na obou stranách, nemyslíte?

KS: Nemyslím. Já si totiž myslím, že tady dochází k něčemu daleko horšímu. A to je k ignoraci práva, respektive k jeho ideologizaci. Protože tím, že se stavím, nebo respektive takto: tím, že se nestavím proti ideologizaci práva, a všechny ty muslimské záležitosti jsou ideologizací práva, tak sám soud to právo ideologizuje. Tím tedy, že v podstatě nepotrestal Sáňku, tak sám ten islám vlastně propaguje. Tedy – ideologizuje právo. Tím, že ta kniha je evidentně ideologická a evidentně je v rozporu s českým právním řádem, tím, že toto jednání zůstalo beztrestné, tak jednak byl pošlapán český právní řád, listina základních práv a svobod, a jednak ten soud sám se propůjčil k ideologizaci práva, protože umožnil další ideologické šíření tady tohoto vyznání. A této ideologie. Takže, víte, já právu… skutečně nesnáším takový ty morální soudy, jako že je někdo zbabělý, nebo že něco nějak nevnímá. Právo je tady od toho, aby se dodržovalo. A právo a spravedlnost, a já si to dovolím tady sfúzovat, fungují v binární soustavě. Ano – ne. Platí – neplatí. Právo nemůže platit jen trošku. V momentě, kdy se vlastně právo začne ohýbat, tak přestane platit úplně. A to je tento případ. A to je na tom to strašlivě nebezpečné. A to je to, co mi na tom vadí úplně nejvíc. Ne jenom to, že Sáňka tady šíří prostě bludy, které jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod, Ústavou a Úmluvou o základních právech a svobodách, ale to, že to vlastně zdeformovalo český právní řád, tím ho nadrolilo a tím ho vlastně ohrozilo. A to je podle mě daleko horší než nějaký Sáňka.

VTJ: Vytváří to určitý precedent, byť tedy nemáme anglosaské právo, ale…

KS: Otázka precedentu – je to otázka standardu, je to otázka právních standardů. A jestliže něco jednou nefunguje, tak to znamená, že se na to nelze spolehnout, to znamená, že už to není vykonatelný právo. A v momentě, kdy právo není vykonatelné, tak přestává být právem.

VTJ: Jasně. Když jsme u krás toho našeho práva, v podobě spršky žalob, což se stalo jakousi módou podávat žaloby všech na všechny za všechno, tak v jakém stavu je podaná žaloba na vás za knihu Proč islám nesmí do Česka panem Janem Čulíkem? Který že prý hanobíte rasy a náboženské přesvědčení.

KS: To já vůbec nevím, tato aktivita pana Čulíka ke mně nedorazila, stejně jako ke mně nedorazil pan Čulík ani osobně, ani zprostředkovaně, a abych opět citovala klasika, některé věci jsou pod možnosti mého vnímání a pod mými rozlišovacími schopnostmi. A pan Čulík je rozhodně pod mými rozlišovacími schopnostmi.

VTJ: Pod mikroskopem možná…

KS: Ne, ne, ne, to jako techniku nebudu špinit a nebudu ji zapleskávat takovýmito subjekty. To bych potom musela ty mikroskopický sklíčka čistit a ony potom praskají. To by bylo příliš mnoho energie nazmar.

VTJ: To je pravda. Nehledě k tomu ty prostředky, které byste musela nahradit za nové, zakoupit nový.

KS: No právě, no, představte si. No a to možná to by normální mikroskop nestačil, rozumíte, to bychom možná museli do elektronového.

VTJ: Ale je pravda, že je žalob podaných dost, například kontrolní rada České advokátní komory…

KS: Prosím vás, žalob je… jakých myslíte teď žalob?

VTJ: Na vás, na vás. Vy jste taková atraktivní pro ně docela.

KS: No jo, no. Teďka jede jenom proklínání, ty ostatní trestní věci, na kterých teda inicioval i pan velvyslanec Bigali, ty teda se všechny zfúzovaly do té advokátní komory. No jak jsem řekla – uvidíme, bratře Žižko.

VTJ: Tak, přistoupíme k dalšímu, předposlednímu tématu. A to je téma paterčata, ve kterém jste se začala angažovat a u určité části veřejnosti došlo k jistému nepochopení vašeho počínání v tomto případě. Alexandra Kiňová a Antonín Krosčen se nemohli dostat k penězům sbírky, jednalo se konkrétně o 616 713 Kč, kterou pro ně uspořádal Klub dvojčat a vícerčat. Paní Kiňová se obrátila na vás, vy jste tuto organizaci zažalovala, žalobu projednal 30. listopadu 2016 Obvodní soud pro Prahu 5. Paní Vítková Rulíková s tímto samozřejmě nesouhlasí. Zkuste nám ve zkratce vysvětlit, co tvoří hlavní podnět a podstatu vaší žaloby, celou genezi tohoto příběhu od začátku, řekněme.

KS: Víte co, já bych s dovolením začala od paterčat jako takových. Protože kolem toho a i v diskusích jak na facebooku, tak i pod články funguje neuvěřitelná řada mýtů. A hlavně naprosto neuvěřitelný výroky. A jeden z – pro mě – nejneuvěřitelnějších výroků, který jsem tam zaznamenala a který je dost častý, je „tak si neměla pořizovat tolik dětí“.

VTJ: Ona to věděla, kolik jich bude, jo?

KS: Což mně teda opravdu z toho skoro vlasy slezly hrůzou na hlavě, protože kdo tady toto tvrdí, tak si myslím, že by se měl postarat o to, aby paní Kiňová dostala Nobelovu cenu za fyziologii nebo něco takového, protože dělení buněk hele neovládá nikdo, jenom Kiňová, jo. Takže to prostě je věc, která se neustále vrací – „tak si neměli pořizovat tolik dětí“. Ona chtěla JEDNO dítě. To si myslím, že to je legitimní. Když někdo chce jedno dítě. A teprv až v 21. týdnu těhotenství se dozvěděla, že těch dětí bude 5, přičemž podotýkám, že od 24. týdne se zachraňují nedonošené děti, jako plody, a nabídli jí takzvaný selektivní potrat, to znamená, že prostě některý z těch vícerčat by v ní vlastně zabili a vytáhli a ty plody zredukovali. Ona tady toto odmítla a vlastně se k tomu Božímu nadělení, které já bych připodobnila k požáru, povodni, tornádu nebo prostě nějakému podobnému ničivému zemětřesení postavila čelem a řekla „no tak prostě já vám nedovolím tu redukci toho těhotenství a já si ty děcka nechám, pokusím se to s tím to nějak prostě vydržet“. Ona se vlastně zachovala velice přirozeně. Primárně mateřsky. Je možné, že vůbec nedovedla docenit a zhodnotit to, do jak obrovské míry tím riskuje svůj život a svoje zdraví, které dodneška je silně podlomené. Mimochodem, k dalším věcem, který, a výrokům, který mě teda úplně naprosto fascinovaly, kdy tam jednou ještě v nějakým myslím že jestli to bylo v tom pořadu nebo kde se říkalo, že teda paní Kiňová musí jít na plastiku. Načež se na facebooku rozvinula obrovská debata o tom, jaká to musí být svině, že teda ty peníze, který dostane pro ty děcka, utratí za nějaký vylepšovací zkrášlovací akce. Pod pojmem plastika se v tomto případě myslí takzvaná plastika břišní stěny, to znamená vlastně sešití těch roztrhaných svalů břišních, který se napnuly tím pateronásobným zvětšením, těmi pěti plody tak, že v podstatě všechny popraskaly, potrhaly se a dneska má paní Kiňová za sebou asi 3 nebo 4 operace s různě vlastně všívanými implantáty do břišní stěny, aby vůbec nějakým způsobem byla schopná fungovat. Ta nenávist, která se vůči tomu rozrostla, je obrovská.

VTJ: To je spíš nešťastně zvolený termín, když někdo řekne „plastika“…

KS: No jo, ale to je lékařský termín, to si nikdo jako nevymyslel. Prostě tomu se říká plastika břišní stěny. Každá žena po porodu ví, o čem se mluví.

VTJ: No tak to měli říct celé, když už, ne jenom plastiku, takhle jsem to myslel.

KS: Prostě, holt tak to chodí. Lidi si pod tím představují kdeco. Paní Rulíková vyhlásila sbírku, posléze se pohádaly o to, jakým způsobem ta sbírka má být použita, paradoxní je, že paní Kiňová nechtěla na ty peníze sahat a nechtěla, aby z toho byly placení různí pomocníci, ještě navíc teda za právních podmínek, nad kterými mně vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. To znamená, že paní Rulíková byla jediná, která vlastně mohla ty peníze obhospodařovat, a ona se rozhodla, že je nedá paní Kiňové, ale vrátí je na magistrát. Nebo dá je na magistrát. Soud zamítl tuto žalobu z toho důvodu, že přece peníze jsou na magistrátu, tak o co se jedná. No jo, ale jestliže je paní Kiňová dostane z magistrátu, tak ona je nedostane jako sbírkové peníze, ale jako dar. To znamená, že to je, abych tak řekla, jiný dotační titul. Tedy je to způsob financování, který sice nepodléhá dani darovací, ale jsou to finanční prostředky, které se započítávají do příjmu rodiny. To znamená, že ona vlastně přijde o všechny sociální dávky. Což je naprosto fatální, protože zároveň je vázána od magistrátu, že nesmí ten dar použít jiným způsobem, než pro který byla určená ta sbírka. To znamená například ne pro jídlo, například ne na úhradu nájmu, ne na věci, které byly vlastně kryty z těch sociálních dávek. To znamená, že ona vlastně následkem tohoto daru nebude mít z čeho žít. Což je samozřejmě svinstvo nejvyššího řádu, a je to teda pozoruhodný, že pan soudce, který zamítl naši žalobu, tady tento podle mě velmi jednoduchý, tuto velmi jednoduchou úvahu nebyl schopen pochopit a měl dojem, že vlastně tím, že paní Rulíková vrátila nebo dala ty peníze tomu magistrátu, tak že tím byl účel sbírky jakoby naplněn, že teda nemohl být naplněn tím původním způsobem. To ale  není pravda, protože ten důvod té sbírky tady stále existoval, ta paterčata neumřela, že? Takže vlastně paní Rulíková dosáhla významného zhoršení postavení paní Kiňové a jejích dětí, v podstatě je ohrozila na životě, a hlavně ona nepodvedla jenom paní Kiňovou, ona podvedla desítky a stovky těch drobných dárců, zejména dárkyň, protože tam přispívaly především ženy, které samy mají děti a ví, co to je, když teda je pět stejně starých dětí a máte pět nemocných dětí a pěti dětem rostou najednou zoubky a pět dětí máte najednou přebalit. Tak tyto dárce paní Rulíková podvedla. A já sama nevím, co s tím, jediné, až mi přijde podepsaná darovací smlouva od magistrátu, je, že se objednám k paní ministryni Marksové Tominové a budu se snažit tady toto prostě nějakým způsobem řešit zmírněním pro tvrdost zákona nebo něco podobného. Ale opakuji znovu: stojím si za to, že ze strany paní Rulíkové se jednalo o zneužití práva.

VTJ: Takže abychom to uzavřeli, vysvětlili, utvořili si základní obrázek, tedy hlavní spor se vede o formu té smlouvy na účet opatrovnické osoby, konkrétně jde o smlouvu o vydání sbírky versus darovací smlouvu…

KS: Ano, protože to vydání sbírky skutečně naplňuje ten původní účel té sbírky a má ten původní právní rámec. Kdežto ty peníze, které paní Kiňová případně dostane od toho magistrátu, i když ve stejné výši, tak nesplní ten právní rámec, tam dojde k určité metamorfóze těch peněz. Tím, že ty peníze vlastně protečou rozpočtem Magistrátu hlavního města Prahy, tak se změní jejich charakter, a to naprosto fatálním způsobem.

VTJ: Ti drobní dárci budou vlastně suplovat ten stát…

KS: Ano, oni v podstatě… no, to nejenom že budou suplovat ten stát, ale jde o to, z čeho ta rodina bude ve skutečnosti žít.

VTJ: Oni ty peníze taky mohou použít jenom na nějaké, jak jste říkala, nějaký účely…

KS: Pouze na některé účely, ano. Přesně tak.

VTJ: Tak, to by bylo k tomuto tématu. Blížíme se k závěru našeho rozhovoru. Předposlední otázka: vaší specializací jsou lidská práva, dosahujete rovněž četných úspěchů při obhajobě vašich klientů u Evropského soudu pro lidská práva…

KS: Bejvávalo…

VTJ: Ale když jste tady říkala o těch vašich chybách v minulosti, tak bychom měli připomenout i světlé stránky, tak proto to zmiňuju.

KS: No tak ano, mám vyhraných 15 soudů ve Štrasburku, ale víte, to byly v podstatě všechno 90. léta nebo začátek tisíciletí a Evropský soud pro lidská práva nyní následován naším Ústavním soudem a Nejvyšším soudem v podstatě se stal formální, formalistickou a zcela nefunkční soudní instancí. Já nemíním trávit svůj čas a prostředky svých klientů na účely, které jsou zcela nefunkční.

VTJ: K tomu se právě chci dostat. Máme tu totiž nález Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. února 2003, který rozhodl, že šaria je neslučitelná s demokracií. Případ Refa Partisi vs. Turecko.  Má-li někdo v programu šarii, má v programu potlačování demokracie , lidských práv a svobod. Tento nález ESLP je pohřben pod hromadou mrtvol z kol muslimských kamionů, takže jakou má právní validitu, váhu nebo relevanci?

KS: Vždyť jsem vám to teď řekla. Má zcela zásadní váhu, protože ten rozsudek nebo rozhodnutí, které samozřejmě znám, je velmi dobré a velmi propracované. Ale je ignorován samotným evropským právním řádem. To je totiž na tom to nejstrašnější. Že evropský právní řád jednotlivých zemí i ESLP, který tvoří jednu jurisdikci, je devalvován a ničen sebou samým. A to je, musím znovu opakovat, to nejstrašnější. Je to vlastně ústup z účelu práva a z jeho smyslu. A říkám, je to totéž, jako kdyby fyzikovi přestala fungovat gravitace. Tak se já cítím a řeknu vám, že já už nejsem nejmladší, mně je 54, že to jsou jako smutné profesní konce.

VTJ: No, pojďme se věnovat trošku veselejší otázce na konec. Na vašem facebookovém profilu jste uveřejnila varování: „Kdo mě osloví ‚madam‘, bude bez dalšího okamžitě blokován. Děkuji, konec hlášení.“ Co vám vadí na oslovení „madam“?

KS: Je to slovo původně francouzské, které ale v českém jazyce získalo jistý pejorativní nádech. Pod pojmem „madam“ je obvykle myšlen někdo nekompetentní, nafoukaný, povyšující se, a to slovo je používáno za účelem ponížení. Já se necítím ani nafoukaná, ani nekompetentní, ani povýšená a nedopustím, aby mě kdokoliv ponižoval, protože to je moje lidské právo. Takže nevidím důvod, když já umím každého slušně oslovit, proč by někdo nemohl slušně oslovit mě. Buď mými akademickými tituly, nebo paní Samková, a běžně mě všichni oslovují Kláro. Tak se taky podepisuji i v oficiálních dopisech, příjmení se nezříkám, nicméně na facebooku, v korespondenci, v e-mailové korespondenci se běžně podepisuji svým křestním jménem.

VTJ: Ono něco předcházelo tomu vašemu stavu, že jste to zveřejnila?

KS: Samozřejmě, protože přesně za tím účelem, jaký jsem tady popsala, bylo to slovo používáno.

VTJ: Já vím, ale co vás vedlo k tomu, že jste ten stav uveřejnila? O to mi jde, že třeba někdo vás naštval právě tímto oslovením a právě proto, důsledkem čeho jste ten stav uveřejnila…

KS: Já se vždycky vymezuji naprosto přesně vůči tomu, co se děje. A jestliže se tady dostal do popředí nějaký problém, který se začal jevit obecnějšího charakteru, tak jsem ho prostě na obecné rovině vyřešila. Tím to také skončilo. Tato epizoda.

VTJ: Mimochodem, taková poslední otázka. O právnících se tvrdí, že jste všichni takoví toporní, škrobení, nemáte příliš smysl pro humor, jako právníci… Jak se vůbec baví právníci ve společnosti? Dokážete se jako právníci uvolnit a nenuceně se bavit, dělat si šprýmy, o čem třeba žertujete s kolegy právníky?

KS: Tak za prvé, právníci se spolu moc nestýkají. Právničina je velmi osamocené povolání.

VTJ: Teambuildingy nemáte?

KS: Ne ne ne, prosím vás, teambuildingy ne, to … a podle toho, co o těchhle akcích vím, to by mě zabilo. Tak, to je jedna věc. Ještě osamocenější zaměstnání než advokátů je zaměstnání soudců, dlužno říct. Potom musím říct, že obvykle to, co je předmětem naší činnosti obvykle nebývá moc velká legrace. Takže to je taky problém. Kromě toho, ačkoliv se to možná bude zdát zvláštní, já nejsem příliš společenský člověk, mě jenom lidi baví a mám je ráda, ale abych si šla jen tak někam pokecat, to prostě jako úplně není můj šálek kávy. Nicméně to, že by o mně někdo řekl, že nemám smysl pro humor, si myslím, že by neměl správné informace a mohu to dokázat dokonce dvěma počiny. Zaprvé jsem sebrala z veřejných zdrojů a vydala tiskem malinkou knížečku, která se jmenuje „111 vtipů o advokátech“, která má docela i slušný komerční úspěch. A potom jsem také vydala takovou knížečku advokátních příběhů, která se jmenuje, nevím, jestli znáte slavné knížky Jamese Herriota „To by se veterináři stát nemělo“, tak já jsem vydala takovou malinkou knížečku, která se jmenuje „To by se advokátovi stát nemělo“. A tam jsem sepsala nějakých 30 příběhů ze své advokátní praxe, které jsou více či méně buď komického charakteru, a nebo  jejich účelem je ukázat advokátní praxi z té druhé strany, co všechno se skutečně může advokátovi přihodit a co všechno může mít vliv na úspěch jeho klientů.

VTJ: Jaký je nejkratší advokátní vtip? Vzpomenete si na nějaký?

KS: To teda si teď nevzpomenu. Ale tu knížečku tady mám, já jsem vám ji přinesla, a tak bych vám mohla nějaký vtip přečíst.

VTJ: No tak to bysme možná rádi slyšeli na konci pořadu, ale ještě se vás zeptám, než vyndáte tu knížku: takže vy se neautocenzurujete – „bacha, tenhle vtip už by mohl být příliš xenofobní, rasistický“, běží vám hlavou třeba odstavce paragrafu 356 trestního zákona… to není?

KS: Ne, tak já si myslím, že já ani rasistické, ani pseudorasistické vtipy nějak nevedu… ale já tady mám jeden takový krásný vtip, hele:

„Advokát zaparkoval nový mercedes, když v tom okolo projede kamion a utrhne jeho skvělému auťáku dveře. Advokát křičí na řidiče: „Ty gaunere, zničil jsi mi nové auto!“ A řidič mu odpoví: „Vy advokáti jste takoví materialisti! Ani jste si nevšiml, že nemáte levou ruku!“ Advokát pohlédne konsternovaně na své neexistující levé zápěstí a zaúpí: „Bože, kde mám svoje rolexky???“

VTJ: No, to se vás asi netýká, tohle…

KS: No, takovýchhle vtípků je tady 111, například: Víte, jak zachránit 5 topících se advokátů? – Ne. – To je dobře. Nebo: Minulou zimu byla strašná zima. Víte, podle čeho se to poznalo? Viděl jsem advokáta s rukama v jeho VLASTNÍCH kapsách!

VTJ: Tak ten se opravdu povedl. Tak, já vám Kláro děkuju, že jste si na nás udělala čas…

KS: Já děkuju mockrát za pozvání, knížky 111 vtipů o advokátech a To by se advokátovi stát nemělo – u všech dobrých knihkupců!

VTJ: Skvělý. Já si myslím, že Klára Samková se rozhodně nebojí nazývat a hovořit o věcech pravými jmény a doufám, že si z ní stále více z nás vezme příklad, že inspiruje řadu dalších lidí k tomu, abychom konečně ze sebe setřásli ten krunýř strachu hovořit kriticky o islámu a o věcech s ním spojených. Já vám paní doktorko teda ještě jednou děkuju, že jste si na nás udělala čas a pevně doufám, že si příště najdete čas a v příjemné konverzaci třeba u nepříjemných témat budeme třeba někdy příště pokračovat i tady u nás na Svobodném vysílači.

KS: Děkuji mnohokrát – nejsou nepříjemná témata. Mohou být obtížná témata, ale to, že je něco obtížné, to je součást života.

VTJ: Hovořila advokátka Klára Samková. Posloucháte Svobodný vysílač, studio Tapin rádio, zdraví vás Vítek, končí právě Hovory u klábosnice, tento pořad i další pořady z našeho vysílání si můžete stáhnout na našem archivu na stránkách svobodny-vysilac.cz, popřípadě si ho vyslechnout i na kanále YouTube. Já vás zdravím, od mikrofonu ještě jednou zdraví Vítek a přeji příjemný poslech dalších pořadů. Hezký večer!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Posted in Nezařazené

Mějme soucit s muslimskými migranty – a proto je nepříjmejme

Vážený pane p.t. Štroble,
 
dovolte mi, abych Vám ze srdce poděkovala za Váš blog – viz…
 
http://blog.aktualne.cz/blogy/daniel-strobl.php?itemid=29691
 
Až do dnešního dne jsem si sedávala ve svém kavárenském koutečku sama, bita z obou stran, jako matka poloromského dítěte poslouchající, jaká jsem rasistka, to ze strany jedné, a jaká jsem svině multikulturní, že jsem se spustila s Cikánem, ze strany druhé – a zároveň jaká jsem nehumánní xenofobka ze strany jedné a jaká jsem zasr…. multikulturalistka ze strany druhé.
 
Díky Vašemu blogu jsem nabyla přesvědčení, že v tom kavárenském koutečku nesedávám sama, ale nejméně s Vámi!
 
Ve Vašem článku není jednoho slova, které bych nepodepsala…. Ukazuje se totiž s naprostou naléhavostí, že pan Maslow se mýlil, když za základní potřebu člověka určil materiální zázemí, potřebné k životu. Základní potřebou člověka je úcta a pocit smysluplnosti vlastního žití. S touto potřebou se setkávám i jako advokátka dennodenně a právě nedostatek úcty v partnerství je důvodem takřka všech rozvodů, které pomáhám svým klientům řešit.
 
Úcty se, jak jste správně připomenul na konci svého článku, u nás v ČR ani jinde v Evropě naprosto nedostalo Romům – a podle toho to taky vypadá. Pouhé peníze nemohou nikdy tento problém vyřešit.
 
Postavení „migrantů“ v Evropě bude bezesporu ještě horší než je postavení Romů, protože ti alespoň teoreticky naší společnosti rozumí a drží se křesťanského kulturního okruhu.
 
U muslimů je otázka integrace a především porozumění naší společnosti předem vyloučena, protože mají zcela jiný vztah k Bohu, než mají křesťané. Jsem přesvědčena o tom, že skutečným neštěstím islámu – přičemž je absurdním paradoxem, že u muslimů je právě snaha o kontakt s Bohem a hledání transcendentna úhlavním kamenem jejich víry, a to nepoměrně intenzivněji než u křesťanů, snad s výjimkou křesťanských mystiků – je jejich gnostické pojetí víry; tedy způsob víry, který se kterým se křesťané vypořádali v rámci svých (i násilných) dialogů s ariány a katary…
 
Muslimové jsou přesvědčeni, že k Bohu se lze dobrat velkým mučednickým činem, zatímco křesťanství (ačkoliv mu úcta k mučednictví není cizí) se v zásadě rozhodlo pro „drobné skutky milosrdenství“ ve smyslu příkladu sv. Alžběty Durynské. (mojí patronky, mimochodem). Dobrat se k Bohu je prostě každodenní úmorná cesta a „zkratky“, o které se pokoušejí muslimové, prostě nefungují. Proto považuji jejich víru a jejich snahu o transcendentní uchopení reality za ve své podstatě tragickou, protože nefunkční.
 
To, že křesťané také ve své snaze dojití smyslu života a dosažení vztahu k Bohu nemusí být úspěšní, na věci nic nemění, neboť, řečeno slovy starokatolického biskupa Dušana Hejbala, „Pán Bůh není pojišťovna“.
 
Vážený pane Štroble, jsem přesvědčena o tom, že současní politici (pakliže politici vůbec „an sich“ vůbec jsou schopni mít takové předpoklady, zda se v jejich případě nejedná o oxymóron) nejsou schopni současnou krizi ohledně migrace vyřešit, protože jim samotným schází i byť jen touha po transcendenci. Z tohoto hlediska heslo „řídit stát jako firmu“ plně obnažuje tragedii nejen muslimů, ale i nás, lidí z křesťanského kulturního okruhu, kteří se svého přesahu a svého duchovního odkazu – jak správně poukazujete, jediné to zbraně vůči smrti, prázdnotě a nesmyslnosti života – vzdáváme.
 
v dokonalé úctě,
 
Klára Alžběta Samková

 

 
Posted in Nezařazené

Kárná žaloba

kárná žaloba 1.list kárná žaloba 2.list kárná žaloba 3.list kárná žaloba 4.list kárná žaloba 5.list kárná žaloba 6.list

Posted in Nezařazené

Dotazy na kandidáty do vrcholových orgánů České advokátní komory

Otázky pro kandidáty do představenstva ČAK, kontrolní rady, případně kárné komise:

ADRESÁTI:

Mgr. Kamil Blažek , Mgr. Štěpán Holub,  JUDr. Vladimír JirousekJUDr. Daniela KovářováJUDr. Martin Maisner, Ph.D., Mgr. Tomáš Matějovský, JUDr. Radim MiketaJUDr. Antonín MokrýJUDr. Petr MrázekMgr. Robert Němec, LL.M.JUDr. Monika Novotná, JUDr. Petr PoledníkJUDr. Tomáš SokolJUDr. František Smejkal, JUDr. Petr Toman LL.M., JUDr. Lenka Vidovičová LL.M. , JUDr. Jiří VšetečkaJUDr. Michal Žižlavský 

 

Vážení kandidáti „společné kandidátky“,

ve smyslu naší debaty, která proběhla v paláci Dunaj dne 26. 6. 2017 a kde jste mi přislíbili písemné odpovědi na moje četné dotazy, dovoluji si nyní obrátit se na každého z vás s žádostí o zodpovězení následujících otázek.

Prosím, vezměte na vědomí, že budu považovat za velmi užitečné, když se s vašimi odpověďmi budou moci seznámit i ostatní advokáti, případně veřejnost.

  • K OBECNÉMU VYMEZENÍ ADVOKACIE A KOMORY

Nikde, v žádném zákonu ani vnitrostavovském předpisu, včetně organizačního řádu, není vymezen ú č e l advokátní komory. Jediný „popis práce“ ČAKu se nachází na záhlaví webových stránek ČAKu , kde je uvedeno, že „Česká advokátní komora (ČAK) je největší samosprávnou právnickou profesní organizací v České republice. Zároveň vykonává veřejnou správu na úseku advokacie a jako taková chrání a garantuje kvalitu právních služeb poskytovaných advokáty.

Jiný účel ČAKu nikde vymezen není.

DOTAZY:

  1. hodláte nějak zakotvit účel České advokátní komory? Jestliže ano, jak?
  2. současný předseda ČAKu Martin Vychopeň opakovaně uvedl, že ČAK není organizace, která by měla sloužit k ochraně advokátů. Řekl, že je zastáncem německého modelu (viz jeho proslov k 25. výročí nezávislé advokacie), kdy advokátní komora je správním orgánem a že pokud advokáti chtějí mít organizaci, která bude obhajovat jejich zájmy, nechť si ji založí. Souhlasíte s tímto názorem dosavadního předsedy ČAK nebo máte jiný názor – jaký?
  3. Při diskusi padl názor, že ČAK nepořádá žádné společenské akce pro své členy. S tímto souhlasím. Advokacie je velmi osamělé řemeslo a profesní diskuse je nutná. Tento nedostatek je ale dán tím, že nikde se o ČAK nehovoří jako o SPOLKU v tom dobrém slova smyslu. Jste připraveni/ochotni prosazovat činnost ČAKu jako spolkové organizace, byť sdružující na profesní bázi? Jste tuto spolkovou činnost a spolkový účel připraveni prosadit i do na příklad zákona o advokacii nebo alespoň do vnitrostavovských předpisů, na příklad organizačního řádu?

 

  • KE ZPŮSOBU VOLBY DO ORGÁNŮ KOMORY:

V současné době jsou dva způsoby, jak kandidovat do orgánů ČAK. Jednak to je „doporučená kandidátka“ dosavadního představenstva ČAK, jednak to je možnost nezávislých kandidátů.

DOTAZY:

  1. Jakým způsobem je ustanovována „doporučená kandidátka“ – tedy ta Vaše? Většina z kandidátů, kteří se na debatě představili, uvedli, že „byli osloveni“. Pomlčeli o tom, kým. Dotaz směřuje zejména na současné členy představenstva, místopředsedu ČAKu JUDr. Mokrého a JUDr. Němce: probíhá v samotném představenstvu nějaká debata o tom, koho „oslovit“? Na základě čeho? kdo a jakým způsobem rozhoduje o tom, kdo bude a nebude „osloven“?
  2. v současné době je pro samostatné kandidáty zapotřebí, aby získali 50 podpisů od ostatních členů ČAK – advokátů, a to ve formě ověřeného podpisu. Tento způsob „ověřování“ advokáta považuji nejen za nedůstojný, ale naprosto zastaralý. V době, kdy ČAK se svými členy (a vice versa) komunikuje datovými schránkami s jasnou identifikací příjemce a odesílatele, je úředně ověřený podpis naprostým anachronismem. Jste připraveni ke změně v tomto způsobu podávání návrhu na kandidáty do orgánů ČAK?, tedy prostřednictvím datových schránek?
  3. Volba do všech orgánů ČAK je anonymní. To se však částečně netýká „nezávislých“ kandidátů, protože jejich původní podporovatelé se musí identifikovat, tedy, musí se veřejně postavit za postoje svých kandidátů. Bohužel jsem zaznamenala, že mnozí řadoví advokáti se bojí takto projevit, protože se obávají, že podporou „kontroverzního“ kandidáta by mohli mít sami s ČAKem nepříjemnosti. Jste připraveni navrhnout změnu systému navrhování „nezávislých“ kandidátů na příklad i tak, že by podpora nebyla potřeba a mohl by kandidovat každý, kdo se přihlásí?
  4. Kandidatura do jakéhokoliv orgánu ČAK se uzavírá drahnou dobu před sněmem – letos to bylo prakticky 5 měsíců. Kandidatura na úřad prezidenta ČR se uzavírá 66 dnů před uskutečněním volby. Tento nepoměr mi přijde absurdní. Jaký je váš názor na tuto lhůtu? Uvažujete o jeho případné změně?
  5. Co je důvodem nevyváženého poměru mužů a žen ve vaší společné kandidátce? (z celkového počtu 18 kandidátů 3 ženy). Kolik žen „bylo osloveno“ a kolik odmítlo?
  6. Jste ochotni sdělit – což je otázka především na současné členy představenstva – kolik dalších „nezávislých“ kandidátů do orgánů ČAK letos kandiduje? Dle zápisu zasedání představenstva ČAKu z května 2017 totiž vyplývá, že informace o nich jste se rozhodli diskutovat „per rollam“, takže není známo, kdo a kam z dalších advokátů kandiduje. Dle neoficiálních zdrojů je pouze jediný „nezávislý“ kandidát do představenstva. Považujete přesto volby za takovéto situace ze demokratické? Nesvědčí tato ne/účast dalších nezávislých kandidátů o odtržení „členské základny“ od současného vedení ČAKu, a to i odtržení od vás coby budoucího vedení ČAKu? Považujete za vhodné, aby se tato situace změnila a jak k tomu chcete případně přispět?
  • OBECNĚ K POMĚRŮM V ČESKÉ ADVOKÁTNÍ KOMOŘE

DOTAZY: 

  1. Současný předseda ČAKu, JUDr. Martin Vychopeň ve své odpovědi veřejné ochránkyni práv na dotaz, proč je málo žen v orgánech ČAKu odpověděl, že ženy nemají zájem do orgánů komory kandidovat, pravděpodobně z toho důvodu, že funkce v ČAKu jsou neplacené. Ztotožňujete se s tímto názorem? Co si myslíte, že je důvodem nízkého zastoupení žen v orgánech ČAKu (10 – 23%), když žen – advokátek je 48%?
  2. Kovářová ve svém článku na České justici tvrdí, že ženy nejsou ČAKem diskriminovány. Diskriminace je však dle genderových studií charakterizována jako „neodůvodněný rozdíl ve výsledku“; JUDr. Kovářová tedy popírá vědeckou charakteristiku diskriminace. V ČAK je „diskriminace ve výsledku“ zřejmá na první pohled, přičemž skutečně je nutno souhlasit s názorem, který v diskusi padl, že neexistuje žádný rozdíl mezi advokáty a advokátkami – ve vzdělání, společenském postavení etc. etc. etc., rozdíl je pouze ve výsledku. Diskriminace na straně jedné a „záhadné“ nerovnosti na straně druhé jsou přitom viditelným projevem nerovných a skrytě diskriminačních nebo skrytě protěžujících poměrů v ČAKu. Totéž, co o ženách, ale v opačném gardu, platí o „déle sloužících“ advokátech. Zejména v odvolacím kárném senátu je tato disproporce evidentní, neboť 90% jejích současných členů jsou advokáty z před r. 1989. I když i já jsem zastáncem kontinuity volených orgánů ČAKu – a zejména jejich práce – domnívám se, že tyto disproporce, totiž genderová a věková disproporce zabraňuje tomu, aby se zejména mladší členové ČAKu skutečně cítili být reprezentováni a tím klesá i jejich ochota ke spolupráci s ČAKem. Jaký je váš názor na tuto problematiku a hodláte na konci svého volebního období sami realizovat taková „doporučení“, aby byly tyto nerovnováhy vyrovnány?
  3. Proslýchá se, že v poslední době bylo přijato do zaměstnaneckého poměru ČAKu přijato několik nových zaměstnanců. Údajně se tak děje na základě většího či menšího nátlaku různých skupin kandidátů do organizačních struktur ČAK. Víte něco o tomto údajném jevu? Kolik nových zaměstnanců bylo přijato v roce 2017?
  4. Počítáte s tím, že tajemníkem ČAKu bude po zvolení „společné kandidátky“ JUDr. Ladislav Krym?
  5. Počítáte s nějakými změnami v managementu advokátní komory – na příklad vyhlášení výběrového řízení na manažera/výkonného ředitele ČAKu? Domníváte se, že tajemníkem ČAKu musí být nutně advokát?
  6. Při diskusi v paláci Dunaj padla i otázka členských příspěvků. Kandidující předseda JUDr. Jirousek uvedl, že je možno očekávat zvýšení členských příspěvků. Uvažujete o diferenciaci členských příspěvků na příklad tím způsobem, že by se platil nějaký „paušální“ členský příspěvek a k tomu dle skutečných příjmů advokáta?
  7. Upozorňuji na velmi obtížnou situaci mladých advokátek. Domnívám se, že je v zájmu celé společnosti, aby advokátní komora vycházela vstříc svým členkám, které se starají o malé dítě, tedy jsou na rodičovské „dovolené“. V současné době je možno přerušit výkon advokacie pouze na kalendářní pololetí. Jste schopni/ochotni prosazovat přerušení výkonu advokacie po jednotlivých měsících, případně na půl roku, ale počínaje kterýmkoliv měsícem v roce? (Mladým matkám – advokátkám – by to dost pomohlo…)
  8. Jste připraveni/ochotni jednat o snížení advokátních poplatků advokátkám (tedy i advokátům, pokud by byli na rodičovské „dovolené“) matkám – advokátkám, které si zpravidla nechávají v průběhu své „dovolené“ jen pár klientů na částečný úvazek, ale musí platit pojištění a příspěvky ve stejné výši jako na příklad členové mezinárodních advokátních kanceláří?
  9. Totéž se týká advokátů – důchodců, kteří vykonávají advokacii pouze na částečný úvazek.
  10. Ztotožňujete se s názorem kandidáta na předsedu JUDr. Jirouskem, který v debatě v paláci Dunaj prohlásil, že „kdo nemá na placení členských příspěvků České advokátní komoře, ať se jde živit něčím jiným“? Tento názor dle mého přesvědčení utvrzuje veřejnost v naprosto nepravdivém přesvědčení, že co advokát, to boháč. Jistěže naprostá většina advokátů má příjmy, které jsou nad průměrem mzdy v ČR, ale stejně tak naprostá většina advokátů naprosto není bohatá. Jste připraven/a bojovat proti stereotypu „co advokát – to boháč“?
  11. Jste ochotni se zabývat návrhem, který padl v diskusi z pléna, totiž vyjednání hromadných slev pro advokáty na př. na telekomunikační služby, připojení na internet apod.?
  12. jakým způsobem hodláte nadále komunikovat se svými členy? I já sama jsem se v průběhu let několikrát obrátila na představenstvo ČAK na příklad s dotazem, zda nějaké ustanovení smlouvy o právní pomoci je v souladu s vnitrostavovskými předpisy, zda je vhodné použít takové či onaké znění plné moci, případně jsem se dožadovala systémové rady v nějakém případu – na příklad vztah s klientem, problémy se soudy… NIKDY JSEM SE NEDOČKALA KONKRÉTNÍ ODPOVĚDI! Jsem přesvědčena, že ČAK má dbát o kvalitní výkon advokacie i pozitivními přístupy, nikoliv jen kárnými rozhodnutími. Jste připraveni k vytvoření tělesa, které by zodpovídalo členům obdobné dotazy?

 KE KONCIPIENTSKÝM ZKOUŠKÁM:

 DOTAZY:

  1. Hodláte i nadále trvat na tom, že se musí písemné zkoušky psát RUČNĚ, údajně z důvodu, aby se zabránilo opisování? Nebo jste k o n e č n ě ochotni zakoupit notebooky, které by sloužily pouze k psaní písemných zkoušek?
  2. Hodláte i nadále provozovat zkoušky tak, že je nutno se dostavit na zkoušky s lodním kufrem literatury, anebo poskytnete přístup na ASPI, případně jiný systém zákonů a judikatury, která se běžně používá v každodenní práci advokáta a její neexistence tedy simuluje neexistují podmínky skutečné práce?
  3. Jaký je váš názor na to, že zkoušek, alespoň ústních, by se měl účastnit advokát, u kterého je koncipient zaměstnán a který by jej měl školit?

 KE KOMUNIKACI PREZENTACI ADVOKÁTŮ

 DOTAZY:

  1. V rámci diskuse padlo několik návrhů, jak komunikovat, padla dokonce taková odvážná myšlenka jako zřídit ČAKu Facebookovou stránku. Současnému vedení bohužel uniklo, že v současné době jsou na FB aktivní tyto skupiny, jejichž činnost se ČAKu přímo dotýká. Jsou to:

uzavřená skupina „advokátní koncipienti“ (7860 členů)

uzavřená skupina „začínající advokáti“  (562 členů)

otevřená skupina „nespokojení advokáti“ (84 členů)

uzavřená skupina „advokátní zkoušky“ (2688 členů)

Pouze pro informaci dodávám, že pokud by se ČAK obtěžoval proniknutím do uzavřených skupin, zjistil by, že se o ČAKu v nich hovoří víc než jen nelichotivě!

To, že ČAK nemá dosud vlastní FB ani Twitterovou stránku, považuji za naprosté selhání práce tzv. tiskové mluvčí a kohokoliv dalšího, kdo má mediální obraz a informování členů i veřejnosti na starosti. Hodláte nadále pokračovat v současném trendu současné mluvčí ČAKu, který je neměnný tuším od roku 2005 nebo jste připraveni k inovacím, včetně zřízení FB a Twitterového účtu? Osobně se též přimlouvám za LinkedIn, což je sociální síť profesionálů…

  1. Proč není dávno na webových stránkách ČAKu vnitřní komunikační fórum „advokát“, kde by se mohli – na příklad – navzájem varovat před notoricky neplatícími klienty? Jste připraveni takovéto vnitřní komunikační fórum zavést?
  2. Jakým způsobem hodláte změnit webové stránky ČAKu, které jsou sice velmi rozsáhlé, ale naprosto chaotické? Na příklad nelze zjistit aktuální stav platných vnitrostavovských předpisů…

 

  • KE KÁRNÉMU ŘÍZENÍ

DOTAZY:

  1. Pokud je na advokáta podána stížnost, jediné, co Kontrolní komise udělá je, že tuto stížnost přepošle advokátovi, aby „se vyjádřil“. Platí tedy presumpce viny. Toto platí i pro evidentně psychopatické či notorické stěžovatele, u nichž je zřejmé, že se jedná o evidentní zneužití práva na stížnost. Totéž platí v četných případech, kdy si stěžovatelé stěžují na téhož advokáta v téže stejné věci a advokát se musí znovu k téže věci vyjadřovat. Zabýváte se možností alespoň minimální ochrany členů ČAK před takovýmito útoky?
  2. Neexistence ochrany advokátů před notorickými stěžovateli se projevuje i odmítnutím spolupráce ČAKu s OČTŘ. V kauze notorického stěžovatele Bohuslava Veselého, který na mne podal dvě neoprávněné stížnosti, přičemž ze spisu bylo zřejmé, že si před tím neoprávněně stěžoval minimálně na dva další advokáty, jsem podala na něj trestní oznámení pro křivé obvinění. Kontrolní rada odmítla stížnosti B. Veselého vydat Policii ČR s odůvodněním, že PČR „není účastníkem řízení o stížnosti“. Následkem toho lze předpokládat, že tento notorický stěžovatel dále ničí desítky advokátů, kteří mu jsou ustanovování ex offo. Jste připraveni/ochotni změnit přístup kontrolní rady k takovýmto případům, jste ochotni spolupracovat s PČR a ochránit své členy před soustavnou šikanou?
  3. Zaznamenala jsem, že Kontrolní komise není ani schopna zjistit, když si na stejnou věc stěžuje více stěžovatelů nebo se jedná o opakovanou stížnost a je schopna stížnost stejného obsahu vést pod několika čísly. Stejně tak „překlopení“ stížnosti do kárné žaloby znamená další přečíslování „případu“, což způsobí další chaos. Jste připraveni ke změnám organizačního řádu projednávání stížností, eventuálního vedení kárných žalob?
  4. do dnešního dne neexistuje nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo rozvrh jednak senátů kontrolní rady, jednak kárných senátů. Zejména ohledně kárných senátů to vidím jako problém, protože per analogiam je kárné řízení řízením trestním a zákonný soudce je jeho nutnou podmínkou pro zachování práva na spravedlivý proces, které je nutno dodržet i v rámci kárného řízení. Pomocí „kouřových signálů“ bylo možno vypozorovat, že pražští advokáti (pokud mi je známo) jsou předvoláváni do Brna, údajně z důvodu, aby „se co nejméně znali“. Pominu to, že v naší zemi, kde je k nejbližším hranicím odkudkoliv nejvíce 200km, je při práci advokáta tento požadavek absurdní. Jeho neurčitost a nezakotvenost (pokud bylo v tomto směru vydáno nějaké usnesení jakéhokoliv orgánu ČAKu, tak je nedohledatelné a bylo „ztraceno v překladu“) způsobuje na příklad takové absurdity, že předseda „mého“ kárného senátu má svou kancelář cca 800m od místa, kde mám já posledních 20 let svou pobočku… Jste připraveni ustavit a zveřejnit (alespoň pro advokáty) složení kárných senátů a způsob práce senátů kontrolní rady? Upozorňuji, že ke jménům kárných žalobců se již nelze dostat vůbec, stejně jako není znám fakt, na jakém základě jsou ustanovováni.
  5. Jste schopni zjistit a zveřejnit, na základě jakých kritérií jsou vybírání advokáti pro zastupování ČAK ve správních žalobách, které její členové vedou proti ČAK v rámci kárných žalob?
  6. Jste ochotni zveřejnit záznamy z minulých let a nadále zveřejňovat, kolik proběhlo správních žalob členů ČAKu na jejich domovskou organizaci a s jakým výsledkem, kolik správních žalob je nyní v běhu?
  • EX OFFO A „VINKLAŘINA“

 DOTAZY:

  1. „Shození“ ústavních povinností státu na bedra ČAKu a jednotlivých advokátů tak, aby byl zabezpečen alespoň minimální právní servis považuji nejen za protiústavní, ale zejména za ostudné. Z nástinu vašeho programu je zřejmé, že se touto situací zabýváte, avšak stále jste toho názoru, že by tuto bezplatnou pomoc měli poskytovat advokáti. Neuvažovali jste o prosazování analogie ke slovenskému zákonu Zákon č. 327/2005 Z. z., Zákonu o poskytovaní právnej pomoci osobám v materiálnej núdzi?
  2. Ve svém programu uvádíte, že jste za rozšíření tzv. advokátního procesu, tedy povinného zastoupení advokátem. Uvádíte i povinné zastoupení ve věcech opatrovnických. V tomto názoru s vámi naprosto souhlasím, ovšem jsem přesvědčena, že to mají být děti, které nutně mají být zastoupeny při rozvodu svých rodičů či úpravě jejich poměrů advokátem. Takovéto povinné zastoupení však vyžaduje velice rozsáhlou legislativní změnu – totiž zákona o zvláštním řízení soudním, o sociálně-právní ochraně dětí a mládeže, nového občanského zákoníku, nehledě na zákon o advokacii… Takováto rozsáhlá novela se neobejde bez dlouhodobě připravovaných legislativních prací. Jste připraveni iniciovat takovouto změnu, případně vytvořit samostatnou komisi ČAK pro přípravu takovéhoto velkého legislativního návrhu? Per analogiam bychom se mohli věnovat i dalším vámi zmíněným oblastem, kde by advokátní proces byl na místě a které zmiňujete, avšak k těmto se nemohu vyjádřit, protože se danými problematikami nezabývám. Pouze podporuji vaši snahu ustanovit advokátní přímus ve věcech týkajících se nemovitostí. při této příležitosti si kandidátům dovoluji připomenout, že když jsem se pokusila tuším v roce 2004 nabízet malým realitním kancelářím svoje služby, a to právě proto, že mi následkem jejich „činnosti“ chodily naprosto zoufalé případy, tak mne za tuto „nedovolenou reklamu“ komora kárně odstíhala. Doufám, že váš nynější program znamená obrat, který má na zřeteli především ochranu kupujících i prodávajících před realitními kancelářemi, u některých z nichž je právní úroveň stále naprosto zoufalá.
  3. Ohledně „vinklařiny“ tedy nedovoleného poskytování právních služeb si dovoluji upozornit na novou „únikovou cestu“, kdy jsou zakládány zcela účelově odbory, které ovšem nevyvíjejí žádnou další činnost kromě zastupování svých členů. Tento postup je posvěcen judikaturou Nejvyššího soudu (!!!) Jste připraveni vést s NS jednání o této věci?
  • REKLAMA

Za posledních deset let došlo k zásadnímu uvolnění reklamy u advokátů, takže vedle Bílé labutě se vznáší nad Prahou i Havel & Holásek 🙂 Budiž jim přáno. Uvolnění reklamy se však netýká adresné reklamy.  Což znamená, že letáky (na příklad) je možno zaplavit Prahu, porůznu je možno vidět (pro mne stále dosti legrační) billboardy advokátních kanceláří. Avšak nemůžete nabídnout právní služby těm, kteří je opravdu potřebují (Dám příklad: nedávno jsem zastupovala poškozenou v závažné dopravní nehodě. Poškozených bylo více, a to s následkem smrti osob blízkých. Poškození neměli vůbec ponětí o svých právech na náhradu škody. Uvažovala jsem, zda jim mám nabídnout právní pomoc. S ohledem na to, jakým šikanózním způsobem mne ČAK pronásleduje za věci, které jsou jinak běžnou praxí advokáta, jsem si to netroufla – ke škodě poškozeného. Ptám se, jestli to je normální…) Ve „specializaci“, která je uváděna na stránkách České advokátní komory (prosím, odstraňte ten @ v grafické podobě, ať se mohou e-mailové adresy přímo kopírovat!) jenom omezené množství specializací, které vůbec nejsou schopny popsat skutečnou specializaci advokáta. Přitom stále častěji a častěji se setkávám s případy kdy lidé i několikrát mění advokáta, protože prostě nemohou najít někoho, kdo se konkrétně specializuje na jejich specifický problém. Takovéto změny advokátů a nemožnost najít si odborníka (stále se ještě nejvíc chodí k advokátům podle toho, kdo koho zná, nikoliv dle odbornosti!!!) jsou ku škodě jak klientům, tak právnímu prostředí.

DOTAZ:

Jste připraveni zrušit tento zákaz „reklamy“ , který ve skutečnosti škodí těm, kteří hledají právní pomoc? Podle mého názoru by konkurence mezi advokáty měla být regulována morálními principy a samozřejmě zákazem nekalosoutěžního jednání, avšak nikoliv zákazem „reklamy“.

  • ZÁVĚR:

V závěru svého „výtahu z volebního programu“ uvádíte:

„Výchozím bodem a základním předpokladem geneze je vysoce erudované a za všech okolností etické poskytování právních služeb. Společným cílem kandidujících advokátů Komor je aby postavení a vnímání advokacie bylo přiměřenou reflexí té skutečnosti že advokátní stav je největším právním stavem ve státě.“

 Navzdory této vaší proklamaci je faktem, že Česká advokátní komora je odkladištěm všech těch, kteří v ostatních právních profesích (snad s výjimkou podnikových právníků) nejsou aktceptovatelní.  Začalo to v letech 1991-92, kdy dle nového zákona o soudech a soudcích museli odejít z justice soudci, kteří byli nejvíce spjati s komunistickým režimem. kam odešli? Do advokacie… Do advokacie odcházejí politici, když skončila jejich úspěšná kariéra, policisté – zejména vyšetřovatelé, kteří ovšem o ostatních oblastech práva nemají ani zdání, státní zástupci, kteří se, ehm, politicky či jinak neosvědčili a kteří kromě své oblasti trestního práva jsou na tom tak, že by advokátní zkoušky nikdy nesložili. Členství v KSČ nikdy nebylo na překážku tomu, být advokátem, a to ani vysokým funkcionářem ČAKu, což trvá doposud. Česká advokátní komora nikdy nevyžadovala lustrační osvědčení, takže v ní dodneška působí řada osob, které přímo spolupracovaly s komunistickou státní bezpečností. O tom, že ČAK evidentně nadržuje některým advokátům – některé trestně stíhané protěžuje, jiné likviduje, se píše již zcela veřejně. K tomu na příklad článek „Odsouzení Rittigova advokáta komoře nevadí. Jiného vyloučila i bez trestu, zadlužil se a oběsil“ z 18. 1. 2017[1]

Proto by mne zajímalo, jak hodláte coby nové představenstvo zajistit „etické poskytování právních služeb“ osobami, z nichž jistou část  považuje většina národa za zcela neetické.

Děkuji za vaše odpovědi,

JUDr. Klára Alžběta Samková, Ph.D.

od 1. 6. 1990 členka Komory komerčních právníků

od 1. 1. 1994 členka České advokátní komory

[1] viz:   https://zpravy.aktualne.cz/domaci/rittiguv-advokat-byl-odsouzen-muze-dal-hajit-jine-jinemu-to/r~9224cd16dcc811e683bb002590604f2e/?_ga=1.167209214.114247574.1484146651

 

Posted in Nezařazené

O úloze muže v 21. století

Všeobecně se tvrdí, že „mužství“, případně „mužnost“ je v úpadku a tak, jak přestává být primární úlohou muže využívání fyzické síly a fyzická ochrana potomků a jejich matek, vlastně přestávají být muži důležití. Mnozí – jak muži, tak „odborníci“ –  to řeší tím, že doporučují mužům, aby se vlastně stali ženami. Pravda, nedokonalými, protože nerodí a nekojí, ale přece jen ženami.

Tvrdím, že tento přístup je jedním z největších nepochopení „úlohy muže v 21. století“. Nejen proto, že muž nemůže být ženou, i kdyby chtěl, ale především proto, že kdyby se ženou stal (myšleno v psychickém slova smyslu) došlo by k tomu… no, k tomu, co asi tak k tomu, co vidíme kolem sebe.

Abychom situaci pochopili, musíme jít na ni „od lesa“, tedy od sociobiologie případně evoluční psychologie.  Když byly zkoumány z hlediska těchto věd vztahy mezi lidskými jedinci, došli badatelé k závěru, že vztahy jsou ve své intenzitě stupňovány takto:

Nejsilnějším druhem vztahu je vztah matka – dítě. Následuje vztah žena – žena, potom vztah muž – muž a teprve následně, jako nejméně soudržný je vztah žena – muž. Toto uspořádání intenzity vztahů se údajně vyvinulo jako důsledek milionů let evoluce našeho druhu, kdy ženy zůstávaly především „doma“ – tedy i v případě nomádského způsobu života v místě, kam se ostatní vraceli – zatímco muži se vydávali na lov. Matky chránily své děti a v případě nebezpečí jim byly pomocnicemi ostatní ženy, se kterými matky sdílely „domov“. Inu, samozřejmě. Muži povětšinou nebyli doma, byli na lovu, takže v případě náhlého nebezpečí se ženy musely podpořit navzájem. I muži potřebovali vzájemnou pomoc a ochranu, protože při lovu i střety s dalšími konkurenčními tlupami se museli spoléhat na své spolubojovníky – další muže v tlupě. V případě úlovku se muži vraceli „domů“, k ženám, kterým zajišťovali výživu, stejně jako svým dětem. K nim měli – a chápu, že se to dnešním otcům nelíbí, leč nabádám je, aby na tyto druhy vztahů hleděli očima milionů let – až sekundární vztah, kdy přednost měla vždy žena před dítětem. Protože – opět velmi pragmaticky – když ztratíte dítě, můžete si s ženou, která pohromu přežije, zplodit jiné.  Bez ženy, jak známo, děti nejsou, a navíc bez ženy rapidně klesá i možnost přežití dítěte, zejména malého.

Ano, takto to bylo, takto jsme se vyvinuli. Co však dnes? Ochranné úlohy ženy jsme delegovali na specializované muže, tedy policisty, vojáky, hasiče, záchranáře a podobné. Na „obyčejné“ muže té fyzické ochrany moc nezbylo – zbyla-li vůbec nějaká. S ženskou emancipací se pak zdá, že z muže se vyvinulo neužitečné stvoření, protože žena si alespoň v západní společnosti dokáže vydělat tolik, že je na muži nezávislá.

Vrátit se zpět, do původních genderových rolí, jak o tom sní mnozí tak zvaní konzervativci, je nemožné, protože, když nic jiného, sociální vzorce chování lze změnit pouze mocensky (ohledně žen na příklad vítězstvím islámu) případně též vývojem – a pochybuji, že by ženy byly ochotny se dobrovolně vzdát svých sociálních výdobytků, kterých, ještě navíc, si neužívají tak dlouho. Ostatně mám podezření, že by to nevyhovovalo ani řadě mužů.

Co tedy s tím? Jsou nám ti muži na něco? Ano, ženy muže potřebují – a dokonce v roli, která je u mužů tradiční. Totiž jako svoje ochránce. Před kým? Budete se divit: před vlastními dětmi…

Žena je totiž disponována (a prosím opět otce, aby to nebrali jako znevažování jejich citů k dětem, ale jako exkurz do evoluční psychologie) k bezpodmínečné lásce ke svému potomku. Ta není dána jen nějakými „vyššími morálními cíli“, ale prostě tím, že energetický vklad ženy do zplození, zrození a výchovy dítěte je tak velký, že je nutno jej opatrovat co nejlépe. Bezpodmínečná láska je ovšem něco naprosto… sebezničujícího. Pokud se podíváme na dnešní situaci rodičů – kteří jsou ovšem stejně jako kdysi ovládáni pudem učinit pro své potomky a jejich přežití to nejlepší – vidíme, že se často dostali do naprosto obludných bludišť. I dnes jsou matky ochotny udělat pro své děti prakticky cokoliv – a otcové je v tomto následují. Přitom takové ochrany dětí rozhodně není třeba.  V souvislosti s rozvody jsem těchto příběhů o nadrozměrné ochraně dětí vyslechla určitě stovky, ne-li tisíce. Jsou to zejména matky, které uklízí dětem pokojíčky, žehlí průšvihy ve škole a zařizují, co je nutno, a to až do úplného sebezničení. Jistě, i dnes je již řada mužů, kteří – řečeno starou terminologií – „pomáhají“. Je řada i těch, kteří participují na každodenním organizačním a pracovním chodu rodiny. Ale marně vzpomínám (a rozhodně to není tím, že bych se na toto téma bavila jen s rozvádějícími se rodiči), že bych slyšela o tom, že by v dnešních rodinách padaly ze strany mužů takovéto věty:

„Ne, maminka to dělat nebude. Maminka si teď sedne, protože je po práci unavená a kuchyň uklidíš TY.“

nebo

„Takto se k mámě chovat nebudeš, ještě jednou tě uslyším, že se chováš takto nevhodně, tak uvidíš…“ (A potomek by skutečně uviděl).

případně taky:

„Ne, miláčku, chápu, že naše/své dítě miluješ, ale takto se pro něj obětovat nebudeš. Já to zařídím.“

Místo toho mám plnou (rozvodovou) kancelář naprosto sedřených, vyšťavených, zničených, zneužitých matek, které se chtějí za každou cenu rozvést, protože už prostě vůbec nevládnou.

Na druhé straně pak sedí se svým advokátem muž, který kouká jako puk a vůbec nechápe, co se děje a proč.

Ženy s pláčem se přiznávají, že už jsou zničené tak, že už nenávidí nejen svého muže, ale i své děti. Následně jsou velmi udivené, že již britský významný psychoanalytik, Donald Woods Winnicott, identifikoval 18 důvodů, proč je zcela legitimní, aby ženy své potomky nenáviděly. A zároveň dodal, že každé dítě se snaží matku „zničit“, protože… a pozor, teď začne věda:

Winnicott rozlišuje mezi vztahováním se k objektu a používáním objektu. (Za objekt dosaďte primárně matku, sekundárně oba, respektive každého, rodiče) Vztahování se k objektu je popsáno v termínech subjektu coby izolovaného jedince (Winnicott, 1958, 1963), zatímco používání objektu (zde se vztahování k objektu předpokládá) zahrnuje několik nových rysů beroucích v úvahu povahu a chování objektu. Používání objektu vyžaduje, aby bylo skutečné ve smyslu reality sdílené se subjektem. Zde se nachází základní rozdíl mezi vztahováním se k objektu a používáním objektu – vztahování můžeme popsat výhradně v termínech jedincova subjektivního pohledu, zatímco používání zahrnuje přijetí nezávislé existence objektu. Vývojově vztahování se k objektu předchází používání objektu. Mezi vztahováním a používáním projde subjekt složitým procesem, na jehož konci umístí objekt vně oblast všemocné kontroly. Jinými slovy řečeno, subjekt pak vnímá objekt jako vnější jev namísto projikované osoby a ve skutečnosti ho uznává jako oddělenou a nezávislou bytost. Proměna od vztahování se k objektu k používání objektu znamená, že SUBJEKT ROZBÍJÍ OBJEKT. Winnicott popisuje řadu duševních pochodů následujícím způsobem:
Poté, co se subjekt vztahuje k objektu, rozbíjí objekt (objekt se stává vnějším), a objekt následně přežije rozbití subjektem. Ve výsledku objekt rozbíjení buď přežije nebo nepřežije. Pakliže objekt přežije, je přítomen, když mu subjekt sděluje „rozbil jsem tě“, a objekt přitom není rozbit. To je možný začátek lásky subjektu vůči objektu, protože objekt přežil a je dostupný k použití. Winnicott používá termín „destruction“ (rozbití, zničení), míní tím selhání objektu ve schopnosti přežít. Termínu „destruction“ je zapotřebí nikoliv k vyjádření impulsu subjektu ničit, ale kvůli náchylnosti objektu nepřežít.

Pokusím se to přeložit z psychoanalytičtiny do lidštiny. Matka, jak již řečeno, je objekt, dítě je subjekt. Dítě matku svými potřebami nejdříve plně ovládá, avšak k tomu, aby se stalo dospělým, musí tento vztah závislosti rozbít. To se pochopitelně pokusí udělat tím pro něj nejsnadnějším způsobem, totiž, že „zničí objekt“. Zničí matku, protože to vidí jako nejsnadnější způsob, jak se od ní odpoutat, jak se plně emancipovat. Ostatně, matka je pořád vedena svou biologicky podmíněnou touhou dítě ochraňovat, tedy pouto, založené na submisivitě dítěte, zachovat, a to i za cenu sebezničení. Protože, paradoxně, i pro ni je svým způsobem jednodušší se nechat zničit a tím dítě uvést do dospělosti než změnit svůj způsob chování.  Ostatně, je tak biologicky naprogramovaná, tak co s tím. Důkazem, že to skutečně takto funguje je, že i k řadě lidí, kteří hluboce překročili padesátku, se jejich stařičcí rodiče chovají jako k dětem a na obohacující vztah dvou vzájemně si blízkých dospělých, plně svéprávných a partnerských, rodiče nebyli schopni ke své škodě přistoupit. Skutečně svobodnými a „dospělými“ se stávají až šedesátníci, kterým rodiče definitivně zemřou. V řadě případů to skrytě vnímají jako úlevu, protože konečně jsou „doopravdy“ dospělí.  Čekat na smrt dlouhověkých rodičů je ovšem perspektiva, která řadě pubescentů a adolescentů zásadně nevyhovuje.  K Winnicottovi ještě připomeňme dalšího významného psychologa, G. Stanley Halla, který tvrdí, že adolescence je novým zrozením, po němž se dítě vynořuje jako kultivovaný jedinec „vyššího řádu“. Hall říká, že adolescence je stav, kdy „v lidské duši navzájem zápasí o nadvládu nejlepší a nejhorší impulzy“.

A za této situace je matka „naprogramována“ k tomu, aby své dítě podporovala do zcela sebezničující fáze, a to i za cenu zničení i svého partnerského vztahu, který by jí byl oporou v další fázi jejího života.

Winnicott své studie vypracovával na základě svých masivních zkušeností s dětmi, traumatizovaných válečnými událostmi. (A tak mi tak nějak přišlo, že problém Terezy Boučkové spočívá v tom, že si nenastudovala Winnicotta – ale kdo tehdy mohl, že…) Zde uvádí: „U traumatizovaného dítěte je potřeba nenávidět a být nenáviděno větší než potřeba revoltovat. Proto je v ozdravném procesu dítěte tak důležité, aby dospělý rodič jeho nenávist toleroval. Dítěti musí být dovoleno, aby manifestovalo svou nenávist, alerodič musí být schopen tolerovat obojí – jak nenávist dítěte, tak nenávist svou vlastní k dítěti (za to, že jej dítě nenávidí…)“ A k tomu ještě dodává: „Sentimentální matka je z pohledu dítěte naprosto k ničemu.“

Říkám si: a je dnes nějaké dítě, které není v dnešním složitém světě traumatizováno?

Pokusím se své mírně neuspořádané myšlenky shrnout:

  • Žena je evolučně vyvinuta k naprostému sebeobětování se pro dítě, a to i za cenu rozvratu vlastního partnerského života, který pro ni je v tu chvíli méně významný, ba je jí zátěží.
  • Dítě je schopno – dnes již v přeneseném slova smyslu – pečujícího rodiče „zabít“, jen proto, aby dosáhlo vlastní dospělosti. S tím, jak puberta a adolescence nastává stále dříve a dříve, pravděpodobně i tato touha „zabít objekt“ nastupuje stále dříve a dříve. Nějak mi tak přichází na mysl, že za tím „syndromem zavrženého rodiče“ dle Warshaka může být z velké části právě toto, protože „zabití“ se dnes projevuje manifestovanou nenávistí, případně vydíráním, případně vším obdobným.
  • Tváří v tvář této životní situaci dává žena přednost dítěti – a to i tomu, které „ji chce zabít“ a protože tlak reality na ni je naprosto nesnesitelný, rozvádí se. Myslí si, že si pomůže, když se jednoho břemene – nepodporujícího otce/partnera, zbaví.
  • K zabránění rozvodu a obnovení harmonického soužití partnerů by pravděpodobně v mnohých případech stačilo jediné: aby se otec dítěte matky masivně zastal a systematicky ji podporoval, a to někdy i proti její vlastní vůli, proti jejímu/jejich dítěti.

Kterýmžto pádem se to pokusím shrnout ještě jednou:

PÁNOVÉ – MUŽI – CHLAPI…. STÁLE VÁS MOC POTŘEBUJEME… a budeme vás potřebovat, i když budeme ředitelkami zeměkoule a nic vás nenahradí. Dokonce ani ostatní ženy ne, protože ty naše sebedestrukční sklony nezastaví, ba naopak je posílí.

STŮJTE PŘI NÁS – pak i my budeme stát při vás…

 

Posted in Nezařazené

Vzkaz pro účastnice mých „mentorských kruhů“ na Equal Pay Day 2017

Vážené a milé účastnice mého „mentoringu“ na BPW
(Business and professional women, viz http://bpwcr.cz/o-nas/) – Equal Pay Day 2017!!!

Především dovolte, abych vám každé poděkovala, že jste mi daly svou důvěru a přihlásily se k „mému“ stolu. Vnímám to tak, že vy, které jste za mnou přišly, jste měly dojem, že bych pro vás mohla být užitečná a mohly jste se něco ode mne dozvědět – a doufám, že jsem alespoň částečně tato vaše očekávání splnila.

Chtěla bych vás také požádat ještě jednou o omluvu za to, že ne na každou z vás se dostalo s vaším životním příběhem – jak vidět, tak v time managementu mám ještě co zlepšovat. Avšak každý příběh každé z vás je jedinečný, a to i navzdory tomu, že se v mnoha bodech tak překrývají… Jedinečné je totiž prožívání vnitřního života každou z vás a to nejde tak říkajíc okecat. Román „Anna Karenina“ začíná tvrzením, že „rodiny jsou šťastné všechny stejně, ale nešťastné jsou každá svým vlastním jedinečným způsobem“. Já si myslím, že to není až tak pravda. Myslím, že způsob, kterým jsme nešťastné, je velmi obdobný a bolí nás stejné věci – některou více, některou méně, ale v zásadě nám všem jde o totéž – totiž o to, aby svět – a to v úzkém slova smyslu naší rodiny a pracoviště, i širokém slova smyslu celého světa – fungoval a aby každý mohl láskyplně využívat potenciálu, který nám každému/každé je dán.

(Připomínám: mužský rod v češtině je zobecňujícího charakteru, tedy pod pojmem „pošťák“ myslí se pošťák i pošťačka, zatímco ženský rod je specifického charakteru a pod pojmem „pošťačka“ se rozhodně nemyslí pošťák… Takže se neobávejte využívat pouze mužský rod, nikoliv „každému/každé“, což jsem uvedla jako blbej příklad. Užívání mužského rodu ve zevšeobecňujícím generálním popisu je gramaticky správně, nebudujte falešný feminismus.)

Když se toto využívání vlastního, ale i cizího – zejména osob nám blízkých – potenciálu nedaří, jsme z toho nešťastné a máme dojem, že za to můžeme.  Což není pravda….

 

Tématem našeho setkání bylo „Speciál pro ženy s fobií z vlastní nedokonalosti“ a připomínala jsem vám, že za svůj osud můžeme pouze z 1/4, protože totiž pouze z 1/4 můžeme ovlivnit to, co se s námi děje… Pro ty, které mi nevěřily (a takové byly), posílám svůj starší článek na toto téma…

http://www.zrcadleni.cz/klicove-faktory-uspechu/

 

Když jej nyní pročítám, asi 8 let poté, co jsem jej skutečně napsala, je zde přece jen pár drobností, které bych změnila. Myslím si totiž, že s tím talentem a intelektem to není tak horké. Ba může to být těžce kontraproduktivní. Z Gaussovy křivky plyne, že IQ nad 130 má pouze 2 % obyvatel (viz:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Inteligen%C4%8Dn%C3%AD_kvocient),

k tomu je nutno přidat ještě jednu informaci, totiž, že rozdíl v IQ větší než 30 bodů vede ke ztrátě vzájemného porozumění. Jinými slovy, lidé s rozdílem IQ větším než 130 nesdílí společný svět, společnou realitu. Nerozumí si. Řada těch nadaných s IQ nad 130 si vůbec neuvědomí, v čem je jejich problém a stávají se z nich podivíni, neschopní komunikace s okolím, notoričtí stěžovatelé a zejména lidé, kteří vůbec nejsou schopni svůj potenciál využít – protože jim nikdy nikdo neřekl, v čem jejich problém spočívá.

S tím také koresponduje fakt, že cca 30 % nadaných jedinců s IQ nad 130 nedosáhne ani maturity…

No a žijte s takovým člověkem… což bylo téma, které se nám otevřelo při odpoledním setkání.

 

Před časem jsem se otázkou nadání zabývala i ve svém článku

http://www.zrcadleni.cz/nadani-jako-postizeni/

a nyní je asi správná doba, abych obě problematiky fúzovala:

 

V článku „Klíčové faktory úspěchu“ jsem napsala, že faktory, přinášející úspěch jsou tyto: Talent, píle, příležitost daná náhodou a příhodný čas. Nyní je již zřejmé, že i ten talent může být… kontraproduktivní.

Od doby, kdy jsme se viděly, jsem navíc ještě dostala do rukou drobnou knížku, kterou doporučuji vaší pozornosti: Jana Nikitin, Marie Hennecke a kol., „Nevěřte tvořivým a dalších 99 psychologických výzkumů“. Je v ní článek o psychologickými testy popsaném „syndromu čestného podvodníka“. Je popisován jako pocit „intenzivní intelektuální a profesní (a k tomu bych přidala i osobní) falešnosti u vysoce nadaných osob.“  Navzdory nadprůměrným úspěchům se totiž takoví lidé nejenom že považují za nedostatečné, ale navíc své úspěchy přisuzují nenadálému štěstí, náhodě nebo nízkým očekáváním nadřízených. Osoby trpící „syndromem podvodníka“ se obávají, že budou odhaleni jako podvodníci – kterými ovšem vůbec nejsou; jen prostě díky svému intelektu vyhodnotili očekávání ostatních kontra své vlastní přičinění nesprávně. Řekla bych, že jim schází referenční bod, co je „normální“.  Takoví lidé mají deprese, úzkostné stavy a tento pocit „podvodníka“ jim zcela brání ve využití jejich potenciálu.

Takže tímto se už dostáváme do úplného zmatku, kdy se zdá, že nefunguje vůbec nic…

Opak je pravdou.  Funguje VŠECHNO.  Není pravda, že „jen výsledky hovoří“. Neboť se ptám – co je výsledek? Každý jeden nepatrný okamžik, jedno ťuknutí na klávesnici, jeden foton činu – i to je čin… i to je výsledek. Každá z nás jich dělám tisíce denně. A tisíce denně jich NEuděláme. Proč? protože přece víc už nemůžeme… Je málo věcí, které můžeme skutečně udělat: můžeme zachovat si odstup vůči svým vlastním činům. Můžeme s laskavostí přijmout svá omezení, své nedokonalosti, můžeme přemýšlet a rozvažovat o skutečných motivech svého jednání a oprostit je od falešných záminek. A na závěr můžeme dospět k tomu asi nejvíc, čeho můžeme dosáhnout. Vyřknout totiž ta slova, která jsou nyní společenským tabu: MOHL BYS MI, PROSÍM, POMOCI???

Přeji vám, abyste se naučily tato slova vyslovovat s lehkostí, samozřejmostí a klidem v duši.

srdečně, Vaše, Klára

P.S. V odpolední skupině se našly takové, které projevily zájem o další setkání se mnou právě na téma nadání/podivínství a jak s ním žít. Kdo byste se se mnou chtěly potkat na témata, která jsme nakously, a to i dříve než na příštím  Equal Pay Day, napište mi. Na rozdíl od mnoha jiných, kteří o sobě tvrdí, že jsou „kouči“, „mentory“ případně „zasvěcenými“ či „vědmami“ nic z toho já skutečně nejsem. Jsem však přesvědčená o tom, že společnými silami jsme schopny dojít k relevantním závěrům, které zlepší život nás všech. Klára

 

Posted in Nezařazené

Justiční „kolo štěstí“ budí obavy

(napsáno pro přílohu Lidových novin „Právo a justice“. Souhrnný text (viz příloha dole) vyšel v Lidových novinách dne 3. 4. 2017

Otázka Lidových novin:
Měl by věci mezi soudce rozdělovat automatický generátor, jak navrhuje ministerstvo spravedlnosti? 
(Důvodem mají být údajné korupční praktiky při přidělování spisů dle dnešního postupného „kolečka“ daného rozvrhem práce. Považujete současný systém rozdělování věcí za problém?)

Odpověď:

Při vší úctě k Lidovým novinám, tohle je špatně položená otázka. LN jsou v tom ovšem částečně nevinně, protože už navrhované „řešení“ zastírá pravý stav věci, a i ono zastírá pravý stav věci, na otázky, které mají být kladeny, nejenom že neodpovídá, ale dokonce je ani nevznáší.

Problémem totiž není existence či neexistence „automatického generátoru“ (o kterém, mimochodem, se opakovaně prohlašuje, že na některých soudech již dávno existuje) ale to, že ani „automatický generátor“ vůbec neřeší to, co řešeno býti má, totiž průhledné, předvídatelné a dopředu i zpětně kontrolovatelné přidělování spisů.

Pokud si dnes chcete zjistit, komu bude váš psi přidělen, můžete strávit několik milých hodin intenzivním zkoumáním rozvrhu toho kterého soudu – a stejně se to nedozvíte. V naprosté většině případů je „rozvrh“ komplikovaný, neurčitý, propletený výjimkami. Přitom pravý opak má být správným cílem!!

Z tohoto hlediska je „náhodný generátor“, navrhovaný Ministerstvem spravedlnosti, naprosto pochybným experimentem, který vnese do systému pouze ZHORŠENÍ situace, v žádném případě zlepšení, či dokonce snad vyřešení problému. Ministerstvo spravedlnosti uvádí, že „dosavadní právní úprava ovšem zcela nevylučuje možnost, že bude dopředu možné odhadnout, který soudce či senát bude řešit následující napadnutou věc, a tudíž je zcela nevyhovující“. 

NAOPAK!!

Pakliže má existovat skutečně „zákonný soudce“, pak je zcela nezbytné, aby DOPŘEDU bylo možno zjistit, který soudce bude mít věc na starosti – a pokud by to měl být nějaký jiný, tak pouze na základě zákonných důvodů, jako je na příklad vyloučení soudce pro podjatost… TOTO je totiž určení zákonného soudce, nikoliv nějaký nevypočitatelný stroj, do jehož práce, jak Ministerstvo spravedlnosti samo uvádí, by stejně bylo zasahováno, jestliže by některý soudce byl „zavalen příliš obsáhlým případem“.

Ostatně představa, že rozdělování čísel je v dnešní době, kdy před napadením počítačového systému není dokonale chráněn naprosto nikdo, rozhodují de facto ajťáci, je něčím, nad čím se mi dělá vyloženě špatně. A to nehovořím o té „nenápadnosti“, že generátor rozdělování spisů má řídit centrálně Ministerstvo spravedlnosti. Což považuji jednak za pitomost z hlediska IT bezpečnosti, jednak za nemístné zasahování Ministerstva spravedlnosti do pravomocí soudů a předsedů soudů a za další vzdálení se průhlednosti přidělování spisů.

Takže, abych to shrnula: Výhodou ministra Pelikána coby ministra spravedlnosti je, že na rozdíl od jistých svých předchůdců nepěje. Tím by to však tak asi skončilo. Myslím, že náš rezort by si už konečně zasloužil někoho normálního, neb idea, že když byl někdo dlouholetým advokátem, tak bude vědět, co a jak v rezortu funguje a nefunguje, se evidentně nenaplnila.

Aneb, abych to řekla ještě pregnantněji, ať se jde pan ministr s tímhle dalším „superhypernápadem“ fakt …. si ho vetknout za klobouček s pérkem sojčím.

https://www.pressreader.com/czech-republic/lidove-noviny/20170324/281526520881158

Posted in Nezařazené
Všechny příspěvky
Archiv