You're in all Blogs Section

A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Když u knížky začnete druhým dílem a potom se teprve dostanete k dílu prvnímu, byť i jen volně navazujícímu, tak obvykle máte dvě možnosti. Můžete dojít k názoru, že ten druhý díl, co jste četli jako první, je v zásadě blběj. Potom taky můžete dojít k závěru, že ten první díl byl vlastně jen takový „rozjezd“ k tomu prvnímu a je vlastně blbej ten první. A potom je ještě třetí možnost, totiž, že čtete dva díly volně na sebe navazujících románů se stejnými postavami od německého spisovatele Hanse Ratha a výsledkem je, že spíláte vydavatelství, v tomto případě vydavatelství Anch Books, jak to, že ještě není xakru přeloženej a vydanej ten díl třetí, protože výborné jsou díly prostě oba.

Tím druhým dílem, jehož hlavním hrdinou je neúspěšný psycholog Jakob Jakobi a který jsem četla nejdříve, je román „Ďábel je také jenom člověk“. Nad tím jsem se již rozplývala. Nyní se věnuji dílu prvnímu, čtenému v pořadí číslu dvě, nad kterým jsem rozplynulá již zcela.

Protože je to výborný. I když… ve srovnání s tím prvním dílem je přece jen občas vidět, že autor se teprve nadechoval, že rozmach je teprve možno očekávat v díle následujícím, nyní tedy doufejme v díle třetím. Oproti dílu druhému je díl první malinko méně svižný, což není způsobeno rozsahem díla, protože u obou knížek to je lehce přes 300 stran, ale proto, že autor udělal několik „odboček“ jak co se týká místa, tak co se týká osob. V tomto díle psycholog se svým pacientem cestuje vlakem za účelem poznání jeho rodiny, což bylo dle mého názoru poněkud… rozbředávající… a také postav je o poznání více. Dle mého názoru opět ke škodě věci.

Nicméně bezezbytku platí to, co již řečeno o druhém díle: svižné čtení, hbité živoucí dialogy, do kterých se čtenáři chce vstoupit.

Dějová linka malinko zakrývá smysl knížky, totiž těch pár vět, které čtenáře navedou ke skutečnému obsahu díla. Do mysli se totiž neodbytně vetře několik podstatných myšlenek. Jako třeba: je Bůh skutečně všemocný? A má být všemocný? Co když není všemocný? Co když nás potřebuje stejně, jak my potřebujeme Jej? A co když opravdu nás, lidi, stvořil pro to, že pouze pomocí lidské nedokonalosti je možné, aby se jedinec posunul dál – a to dokonce i v případě, že je to Bůh?

Samozřejmě, že čtenář, který půjde jen po přímočarém ději, tyto otázky, jemně vetkané do přediva textu, může přehlédnout. Což je ovšem plus, protože ten, kdo odpovědi na ně nehledá, jimi není obtěžován a může se těšit s umně nahozeného příběhu.

Intelektuál je však potěšen obzvláště, a to nejen právě filosofickým podtextem románu. Z obsahu knížky je totiž vidět, že i autor je „intoš“, takže čtenář i pisatel se bezpečně pohybují na dobře známé „intošské“ půdě.

„O něco později sedím potmě v otcově pracovně. Za sebranými spisy Williama Jamese jsem našel velice staré brandy…“

Jojo, t o h l e je ta půda. My, dětičky z intelektuálních rodin, u nichž je existence domácího baru znakem příslušnosti k parvenu, jsme doma. Snad jen s tím rozdílem, že u nás za Ottovým slovníkem naučným bývá domácí slivovice. Ke třetímu dílu, na který se už bezmezně těším, si ji rozhodně naleju – na zdraví autora.

 

 

Posted in Nezařazené

Ďábel je taky jenom člověk

„Narodil jsem se ve Straelenu v Severním Porýní. Obyvatelé tohoto regionu se živí zemědělstvím a zahradničením. Kdo se nehodí ani na jedno, musí na gymnázium.Po maturitě jsem studoval filosofii, germanistiku a psychologii v Bonnu, což podle Úřadu práce představuje solidní základ, aby se člověk jednou mohl živit jako pomocník při žních. Pracoval jsem jako čerpadlář, stavební dělník, jevištní technik, později jako divadelní kritik a analyzoval jsem scénáře. Když mi v polovině 90. let nabídli místo v novinovém nakladatelství, působícím  v Německu, Česku a Maďarsku, vyměnil jsem už splacené lacláče zemědělského pomocníka za oblek s proužkem  a začal pracovat ve středním managementu. Krátce před svými čtyřicátinami jsem toho měl dost. Rozhodl jsem se zkusit štěstí v Berlín+ jako autor na volné noze. Tam žiju dodnes se svou ženou Michaelou Wiebusch  a synem Mattim.“

Myslím, že kdyby pan autor, jistý Hans Rath, nenapsal nikdy nic jiného než tento „vlastní živočichopis“, tak si zaslouží, aby byl zařazen mezi Pány Spisovatele. Zoufalství humanitních studií ve čtyřek pidiodstavcích…Samozřejmě, že jsem si tu knížku koupila, protože mne zaujal název. Nikdy jsem si to úplně přesně neuvědomovala, ale, vlastně, krutibrko, jak to je s tím ďáblem? Je to člověk? No jo, já vím, padlý anděl… vzbouřil se proti Bohu, nechtěl jej (tedy: Jej) poslouchat. To se tak někdy stává, bych tak řekla, i v lepších rodinách či v lepších podnicích. V podstatě jsem byla připravena na něco těsně vedle exorcismu a už už jsem dělal škvírku na poličce, na které se tísní teologie – religionistika – hermeneutika, s mírným přesahem do filosofie, která má samozřejmě poličku zvláštní. A ono ejhle, bim ho, román. A jakej – psychologickej! A jakej! Jako kdyby se s pan Hans Rath domluvil s panem Laurentem Gounellem, autorem neméně skvělého románu „Bůh chodí po světě vždycky inkognito“, spolu se mírně přiopili a řekli si, že napíší něco trochu podobného a něco vlastně úplně jiného… Oba lehce, svižně, s temperamentem, se záviděníhodnou znalostí psychologie a toho, „jak to na světě chodí“. A ještě jedno mají společné. Oba dobře vědí, jak moc, moc, moc, moc důležité je… mít tatínka… a jaký to je vskutku celoživotní průšvih, když není, respektive není tam, kde má být a tak, jak má být. Pokud někdo sbírá „pro-otcovské“ romány, může „Ďábla…“ lehce přiřadit. Rozuzlení je nečekané, a přitom logické.  Po celou dobu jste napjatí, a i když jste naprosto zorientovaní v ději, osobách i místech, vlastně vůbec nevíte, co se to děje. Vše do sebe zapadne na posledních deseti, maximálně patnácti stránkách, kde se ta skládačka poskládá a všechno je jako když vyluštíte křížovku. Jak mne to mohlo nenapadnout, říkáte si?  A smějete se…Já vím, prozrazovat děj se nemá, tak ho taky prozrazovat nebudu. Ale jednu myšlenku snad mohu: to, že podepíšete s ďáblem smlouvu, vůbec nic neznamená. Rozhodné pro to, zda jste propadli peklu nebo ne je, jak vy sami tu smlouvu vnímáte: peklu totiž propadnete až ve chvíli, kdy ji více méně dobrovolně a pod dojmem, že už to „stejně máte jistý a nic se nedá dělat“ začnete naplňovat… Což je případ, když se tak podívám po svých advokátských šifonérech, pravda pravdoucí. Vždy závisí na vlastní vůli, tedy, jak praví trestní zákon, na „subjektivní stránce (trestného) činu“. Aneb – pokud nepodlehnete sám, nikdo vás nemůže přinutit. A to je velké poznání. Co? Totiž to, že vše, ano, opravdu vše záleží na osobní integritě. Ne že by to nebyla makačka – to ostatně netvrdí ani pan Hans Rath – ale i jeho kniha dokazuje, že to stojí za to…

Co ke knize říci ještě? Je skvěle přeložená. Moje gratulace překladatelce, paní Michaele Škultéty. Čtete to a ani nevnímáte, že čtete. Hltáte stránky, padají do vás jak… ehm.. Němci do krytu…a jen tehdy, když se opravdu vědomě přinutíte, přečtete si stránčičku či dvě ještě jednou, nikoliv kvůli obsahu, ale abyste se pokochali živým dialogem, rychle plynoucím textem a popisem, který se neobtěžuje podrobnostmi, ale staví před vás obrazy, které přijímáte automaticky za své, aniž byste si uvědomili, jak se vám do hlavy vlastně dostaly. Díky tedy nakladatelství Anch Books za tento počin a hnedle medle metelím metelesku blesku do pro první volný díl trilogie hlavní postavy i „Ďábla…“, kterou je psycholog Jakob Jakobi, a který se jmenuje: „A Bůh pravil: Musíme si promluvit!“ Doufám ovšem, že paní Škultéty překládá i třetí díl volné trilogie, která by se měla jmenovat, jak pravil google translator „A Bůh řekl: Musíš mi pomoct!“

Dále bych si ovšem dovolila požádat p.t. nakladatelství Anch Books, aby vydalo i další knížku autora, avizovanou německou Wiki, kterážto se jmenuje nějak jako: „Arab a německý muset promluvit“, kteroužto měl pan Hans Rath ovšem napsat s… ehm… jistým panem  Hamed Abdel-Samad, o kterémžto německá Wikipedie praví: „Veřejnost, on je nejlépe známý jako autor islámu kritické známých prací. Abdel-Samad byl třetí z pěti dětí v sunnitské imáma narodil. Ve své autobiografii on se zmíní, že byly znásilněny ve věku čtyř let 15-letý a jedenáct let pětičlennou skupinu mladíků na hřbitově.  V roce 1995 přišel ve věku 23 let do Německa. Brzy poté, on si vzal 18 roků starý „vzpurnou levé učitel se zálibou v mysticismu“ získat německý pas.“  …. no a tak dále, račižte si to dočíst sami. To teda moc nevypadá na „wir schaffen das“, obzvláště když, óooooooo ty hrůzo, raděj jsem to v německém originále ani nečetla v naději, že to ten google přece jen trochu umravní, (leč nestalo se), se o tomto spoluautorovi pana Hanse Ratha píše dále: „Po Abdel-Samad dne 4. června 2013 ve svém projevu v Káhiře do Muslimské bratrstvo  islámský fašismus obvinil“ a řekl, „že to fašismus ospravedlnit v historii islámu“ je žádá, aby vraždy byly publikovány proti němu druhý den na internetu. Dne 7. června, nazvaný Assem Abdel-Maged , vůdce Gamaa Islamiya a spojenec prezidenta Mohammed Mursi, egyptské televizi vraždě Abdel-Samad dál, protože jeho poznámky byly urážkou proroka.“

No a ještě dále: „U příležitosti jeho knihy Mohamed – s vyúčtováním zastával v roce 2015 na pozvání Alternativou pro Německo přednášce v Dachau.“ A na závěr:„Abdel-Samad věří, že islám je náboženstvím unreformierbare (nereformovatelné – google transláč selhal), muslimové však mohla reformovat jejich hodnoty.“

No tak se na to podívejte. Skvělej Hans Rath – a s jak… ehm.. ďábelskou postavou se to stýká?!? Tak doufejme, že to Anch Books ustojí und es schafft das…

Posted in Nezařazené

PRÁVNÍ BAROMETR: Ohrožují podle vašeho názoru soukromé schůzky (tzv. na čtyři oči) mezi soudci (popř. soudními funkcionáři) a advokáty důvěru v nezávislost justice? 

Tento dotaz vznesl „Právní barometr“ Lidových novin s ohledem na článek

http://www.lidovky.cz/buresuv-obed-s-advokatem-pokornym-v-luxusni-restauraci-deli-justici-1jc-/zpravy-domov.aspx?c=A170112_190322_ln_domov_ele.

ve kterém je popisováno, jak se „známý advokát“ Radek Pokorný schází s předsedou Vrchního soudu v Praze, JUDr. Burešem. Nicméně položena obecně a nemíří tedy výlučně na některými právníky kritizovanou schůzku předsedy VS Praha Jaroslava Bureše s advokátem
Radkem Pokorným.

Výsledek dotazování přinesla tištěná verze „Práva a justice“ 6. března 2017

Na otázku jsem odpověděla takto:

Chci předeslat, že takováto schůzka nemůže být vůbec brána jako nějaký standardní příklad, podle kterého by se mělo o čemkoliv rozhodovat. A to kvůli osobám na obou stranách. JUDr. Radek Pokorný je sice rovněž advokát, ale to je – bez ohledu na šíři jeho advokátských aktivit – to nejmenší. Ve skutečnosti je šedou eminencí ČSSD, člověkem, který ji dlouhodobě fakticky ovládá a je typickým představitelem dnešní „skryté politiky“, kdy ve skutečnosti v politice rozhodují lidé nevolení – totiž buď „poradci“ typu Radka Pokorného nebo vrcholní státní úředníci, kteří jsou na jedné straně chránění služebním zákonem, na druhé straně se navzájem drží pod krkem vzájemnými mocenskými vazbami, takže výsledkem je naprostá nehybnost státního aparátu.

Stejně jako Radek Pokorný je typickým příkladem lobbisty v tom nejpejorativnějším slova smyslu, stejně tak je i JUDr. Bureš poznamenán svým působením ve vládě, a to jednak v Legislativní radě vlády, jednak jako ministr spravedlnosti.

Jeho schůzky s politickými představiteli žádal ministr Pelikán objasnit již jednou – viz  http://www.ceska-justice.cz/2015/03/jaroslav-bures-kauza-vecirek-je-pripravou-budouciho-utoku-na-nezavislost-soudu/

očividně bez jakéhokoliv úspěchu. Politickými ambicemi se JUDr. Bureš nikdy netajil a to, že se veřejně schází s různými politickými představiteli a dává všanc pověst nezávislosti justice – a je mu to očividně úplně jedno – je pouze důkazem, že spojení politiky a justice bere jako přirozené. Ostatně jako dlouholetý člen Komunistické strany si ze školení na VUMLu zajisté dobře pamatuje základní marxistickou poučku, že „právo je vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon!“ Proto jsem přesvědčená, že v návaznosti na schůzku Radka Pokorného a Jaroslava Bureše vůbec není možno posuzovat otázku, zda se mají advokáti a soudci scházet. To, proč se sešli, je kauza politická, tedy něco, co má rozhodovat Vrchní soud a co bude mít politický dopad…. čímž mne napadá, že na konci března má právně Vrchní soud rozhodovat o žalobě Česká Unie sportu, vedené dlouholetým souputníkem ČSSD, advokátem JUDr. Miroslavem Janstou na bývalého generálního ředitele Sazky a.s., JUDr. Aleše Hušáka. Protože v první instanci Česká unie sportu fatálně prohrála, začínám přemýšlet o tom, jestli náhodou jsme se právě nyní nedopátrali skutečného důvodu zářijové schůzky obou „zájmových osob“. Otázkou pro mne nepochopitelnou a nezodpověditelnou pouze je, proč se pánové scházejí v „luxusních restauracích“, kde je může každý vidět a nikoliv v řadové hospodě, kde je nikdo nepozná nebo – ó ty hrůzo – proč se nesetkají u sebe v kanceláři, když přece dle tvrzení minimálně JUDr. Bureše, spolu žádné právní nemravnosti neprojednávali.

Abych se však konečně dostala k odpovědi na otázku, zda se soudci mají či nemají scházet. Touto otázkou se již zabýval Ústavní soud, takže její položení je v podstatě nemístné. Jednalo se o případ, kdy bývalá ústavní soudkyně Iva Janů vyslovila svou podjatost v jistém případu proto, že se potkala se mnou na nějaké společenské akci. Její kolegové – ústavní soudci – toto její „podjatí“ moudře odmítli a pravili – podle mého názoru zcela přesně, že jak řemeslo advokátské, tak řemeslo soudcovské jsou řemesla nadmíru osamělá a kdyby se příslušníci jednoho či druhého stavu nesměli se sebou navzájem stýkat, došlo by fakticky k narušení jejich svobody pohybu a byli by odsouzeni k životu ve faktickém ghettu. Já si k tomu dovoluji dodat: a pokud by mělo jedno společenské setkání mít vliv na to, jak soudce rozhodne, tak jsme na tom opravdu hodně, ale hodně špatně… Čímž neříkám, že na tom špatně nejsme, ale z důvodů o mnoho jiných. Podle mého názoru by se soudci a advokáti naopak stýkat měli – a to nejlépe nejen při osobních schůzkách, které nemají s prací ani jednoho ani druhého co do činění, ale při stále opomíjeném institutu „předběžného projednání věci“. To umožní právníkům, aby si navzájem sdělili své postoje a soudu, aby předběžně vyjádřili svůj právní názor, a to bez emocí, které někdy situaci u soudu nepříjemně komplikují. Ovšem pravda je, že takovouto podmínkou funkčnosti „předběžného projednání věci“ je bezpodmínečné dodržování práva a spravedlnosti. A to není, bohužel,  problémem jen advokátů, ale  v řadě případů i soudců.


text článku, který vzešel z odpovědí dotazovaných právníků:

Pravidelná Příloha právo a justice 14 Pondělí 6. března 2017 LIDOVÉ NOVINY

Soudci nežijí za skleněnou zdí

Běžný společenský styk soudců s advokáty nemůže nijak podlamovat důvěru v nezávislost justice, míní většina účastníků pravidelné ankety LN. Jiné je to ovšem v situaci, kdy se soudci soukromě stýkají s politiky či lobbisty. KRISTIÁN LÉKO

Když LN nedávno informovaly o schůzce předsedy pražského vrchního soudu Jaroslava Bureše s přítelem premiéra Sobotky, advokátem Radkem Pokorným v luxusní pražské restauraci Kalina nedaleko Staroměstského náměstí, právnický stav to rozdělilo. Co je pro jednoho zcela běžné, je pro druhého nepřijatelné. Názorovou rozpolcenost ukázal i další díl pravidelné právnické ankety. „Český právnický rybník je malý, takže se blízkým setkáním různého druhu nelze vyhnout,“ míní jeden z respondentů, které jako vždy ponecháváme v anonymitě. Soudci a advokáti se často znají z fakulty, potkávají se na konferencích, píší společné publikace. Jejich stykům zkrátka nelze zabránit, zvláště v menších městech. Podle řady právníků je to ale správně: „Tato setkání otevírají náhled do problémů jiného stavu, do způsobu uvažování jiných, umožňují naučit se nahlížet problém jinou optikou.“ „Osobně mám poměrně hodně kamarádů a spolužáků v justici, se kterými se potkávám na sportech, společenských či akademických událostech. Tyto vztahy mohou fungovat, jen pokud se potkáváme jako kamarádi právníci a ne jako soudci a advokáti. Prostě nikdy nesklouznout k tomu, danou situaci zneužít,“ míní jeden pražský advokát. „Soudci i advokáti se znají, kamarádí spolu a někteří spolu i spí. Baví se o sportu, politice, práci či o sexu, ale kupodivu se vzájemně neovlivňují v rozhodování,“ líčí své zkušenosti advokátka z hlavního města. Podobně to vidí i tento respondent: „Soudci a advokáti se soukromě nesetkávají za účelem ovlivňování kauz. V advokacii jsem od roku 1969 a samozřejmě jsem se setkal i mezi čtyřma očima s různými soudci, ale nikdy to nebylo za účelem ovlivnění jejich rozhodnutí.“ „Je to stejné jako třeba schůzky politiků s byznysmeny či fotbalistů s rozhodčími. Vždy tam může být potenciál zneužití, neférového jednání a korupce. Ale většinou není. Protože lidé, ač se nám to možná nezdá, jsou většinou poctiví a slušní a jen výjimečně nepoctiví,“ dodává další z právníků. Někteří advokáti ale na otázku zareagovali tak, že je vlastně nepatřičné ji vůbec klást: „Rodinné, přátelské či pracovní schůzky, ať už ve více lidech, nebo mezi čtyřma očima, samy o sobě neznamenají vůbec nic. Otevírání spekulací o nekalých rejdech mezi advokáty a soudci chápu jako účelovou společenskou dehonestaci obou profesí, která povede k dalšímu podlomení důvěry ve spravedlnost v naší zemi.“ Řešila se kauza Rath? Co by mohlo být obsahem setkání mezi soudcem a advokátem takzvaně na čtyři oči? „Advokát a soudce, kteří nejsou blízkými přáteli, nemohou mít žádný přijatelný důvod k soukromé schůzce,“ míní zkušený advokát z Prahy. Podle něj je zvláště nepřijatelné, když se soudce schází s lidmi, kteří jsou vnímáni kontroverzně: „Takové schůzky, byť by byly nevinné, ohrožují pověst a nezávislost justice. Jestliže navíc jeden účastník uvádí, že o schůzku nešlo, a druhý ji přiznává, tak je zaděláno na malér a veřejnost je plně oprávněna pochybovat o integritě dotyčného soudce.“ Obecněji odpovídá tento zkušený soudce: „Náš talár přináší řadu omezení a jedním z nich je i bedlivý výběr akcí a schůzek, jichž se soudce účastní. Měl by si vždy položit klíčovou otázku, zda je někam pozván jen jako přítel, anebo hlavně jako nositel aktuálně zastávané funkce. Jde-li o druhý případ, a nejedná se o oficiální akci typu kladení věnců či státní oslavy, je dobré se z účasti omluvit.“ Mezi právníky vzbudila rozpaky i Burešova neochota oběd s Pokorným vysvětlit: „Jeho odpověď byla agresivní, což vyvolává pochybnosti. Pokud není schopen chápat zájem veřejnosti o svou integritu, tak na to místo nepatří.“ Výsledek ankety napovídá, že většina respondentů sice obecně nevidí v soukromých setkáních mezi soudci a advokáty problém, ale nad konkrétním rendez-vous v restaurantu Kalina se celá řada z nich pozastavila. „Vždy záleží na kontextu. Privátní schůzka soudce s advokátem, pokud dotyčný soudce aktuálně řeší advokátovu věc, je naprosto nepřijatelná. Důležité také bude, kde a jak se potkají. Něco jiného je schůzka či neformální popovídání na větší akci s více lidmi, něco jiného je schůzka mezi čtyřma očima. Důležité je také, kdo je ten advokát. Advokát-lobbista typu Radka Pokorného či Pavla Němce je jiný kalibr než běžný advokát, který obchoduje se svými právnickými dovednostmi, nikoliv s utvářením vlivové sítě v politice a justici,“ míní jeden z oslovených soudců. Demonstrace lobbistické síly Podobně to vidí i další právníci. „Jak vypadá situace, v níž předseda odvolacího soudu v metropoli země jde na oběd s o generaci mladším advokátem, proslulým svými lobbistickými aktivitami? Bylo by podivné, pokud by v pozorovateli dané situace vznikl jiný dojem, než že oběd se koná právě za účelem ohrožení nezávislosti soudní moci,“ argumentuje jeden z nich. „Je všeobecně známo, že v advokacii je řada lidí, kteří spojují právní služby a obchod s politickým vlivem. Možná je to přirozené, ale u těchto typů advokátů by soudci měli být krajně obezřetní, než se s nimi začnou scházet,“ dodává další z respondentů. Není to přitom ojedinělý názor: „Schází-li se nejznámější a nejvlivnější lobbista ČSSD a současně osobní přítel premiéra s předsedou vrchního soudu, který je bývalým ministrem za ČSSD, v situaci, kdy má vrchní soud rozhodovat v mimořádně citlivé kauze Davida Ratha, jež se může v důsledku týkat i samotné ČSSD, tak to samozřejmě důvěru v nezávislost justice ohrožuje. Tím spíše, když následně předseda vrchního soudu zjevně lže, když popírá, že by se schůzka uskutečnila.“ „Je pravda, že kolega Pokorný je vlivný lobbista. V takovém případě by měl být soudce mnohonásobně obezřetnější. Ale vybrat si ke spiklenecké schůzce právě restauraci Kalina ve frekventované době obědů by mohl toliko mentálně insuficientní jedinec,“ glosuje situaci jeden z advokátů. Jiný jeho kolega proto míní, že se jednalo jen o demonstraci síly: „Pokud by chtěli řešit něco nekalého,nepůjdou do známé restaurace.“

Posted in Nezařazené

Ještě pár slov…

Chtěla bych ještě napsat pár slov k sebevraždě pana Janaty a hlavně ke komentářům, které se objevují jak zde tak na Parlamentních listech. Velmi, opravdu velmi mi vadí nesoucitnost lidí a výroky typu „může si za to sám, však věděl, že je v exekuci“. Zajisté věděl, že je v exekuci. Ale existuje tady něco jako je zákon a jako je právo. A mělo by existovat něco jako soucit. Nikdo si nezničí život sám jen tak – prostě proto, že se mu zachce. Naprostá většina lidí, které znám – a znám jich jako advokátka opravdu velice moc – se snaží se svým životem popasovat jak nejlépe umí. 95% lidí, kteří za mnou chodí do kanceláře chtějí dodržovat zákon. Ale prostě život je nějak semlel a dostal je do situace, kterou neumí řešit. Myslím, že především by všichni ti kritici měli mít na paměti Listinu základních práv a svobod, a to článek 1, který zní: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech…“ Jde o tu důstojnost. A ta byla tady potlačena nejvíce. Pocit spravedlnosti je jedna z nejzákladnějších lidských potřeb – potřeb, které jsou vlastní člověku jako tvoru sociálnímu. Pocit nespravedlnosti je ten nejvíce devastující pocit, se kterým se člověk neumí vyrovnat. Věřte, po 23 letech advokacie vím, o čem mluvím. I se smrtí se člověk smíří, avšak s nespravedlností nikoliv. Po ní zůstane nezhojitelná rána. Proto si myslím, že bychom se měli všichni zamyslet a uznat, že všichni jsme nejen lidé chybující, ale máme i právo se chyb dopouštět. Nemáme právo je dělat ze lhostejnosti, nedbalosti nebo schválně… Ale to není, jak se mi jeví, tento případ. Nikdo nemá povinnost být dokonalý. A nikdo nemá právo, aby člověka chybujícího dostal do neřešitelné situace. A ještě na konec pár slov k tomu, že si nikdo nemá brát půjčky a vést rozmařilý život, To je zajisté pravda – ale víte na příklad, že zákonné úroky z prodlení u zdravotní pojišťovny jsou 18,25%? V době, kdy vám vrazí půjčku na 7% úrok na jakémkoliv rohu bez ručitele???
Abych ještě upřesnila pro ty, kteří si nepamatují stav před soukromými exekutory. Dříve jste jakýkoliv dluh, pohledávku, a to i na základě pravomocného rozsudku, hodit do koše a zapomenout na ni – nevymohli jste ji. To je naprosto špatně. Proto jsem přesvědčena, že soukromí exekutoři mají být. Ovšem situace, kdy se dluh 5x přeprodá, schválně se nedoručí, kam má a doručí se vědomě tam, kde je jisté, že se dlužník nevyskytuje, to je naprosto absurdní. Považuji za absurdní, aby náklady řízení a úroky z prodlení mnohonásobně převýšili dluh tak, že se dostane do nesplatitelné výše. Jedná se přitom o systémovou záležitost. Víte, kdo ji popsal poprvé a dle mého názoru nejlépe? Frederick Pohl ve svém slavném sci-fi románu „Obchodníci s vesmírem“. Vyšlo v roce 1952… vřele doporučuji!
Proto si dovoluji nabádat. Nevylévejte s vaničkou i dítě. Hledejme, kde je systémová chyba a přimějme politiky ji napravit. A nezapomínejme při tom, že soucit je základní lidská vlastnost.

To se mi líbíZobrazit další reakce

Komentář

Posted in Nezařazené

Proč nezaklepali??? (K sebevraždě pana Jaroslava Janoty)

… zeptala se ústavní soudkyně JUDr. Kateřina Šimáčková, když odůvodňovala nález Ústavního soudu ve věci mého klienta pana Skendera Bojku. Tomu se totiž o půl šesté ráno začala do domu dobývat policie a on, aniž by tušil, že se o policii jedná, jednou vystřelil ze své legálně držené zbraně. Střela se odrazila od kovového ostění vchodových dveří jeho domu a pod změněným úhlem prošla dveřmi, za kterými stál policista. Toho – na štěstí jen lehce – zranila. Následovalo odsouzení za pokus vraždy. Věc se dostala až k Nejvyššímu soudu a ten přes to, že Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že podle jeho názoru se jedná o putativní (domnělou) obranu, přímo ukázkový případ, moje dovolání odmítl jako nedůvodné. Takže podle Nejvyššího státního zastupitelství se trestný čin vůbec nestal podle Nejvyššího soudu nebylo co řešit…

To byla právní situace, za které jsme šli k Ústavnímu soudu. Faktická situace byla taková, že klient byl dva a půl roku (neoprávněně) ve výkonu trestu a jeho tři děti, z nichž nejmladšímu byly v době policejní dobyvatelské akce dva roky, se stále vzpamatovávaly ze zážitku z přepadení. Dům byl pod cenou prodán, rodinné podnikání v troskách, před manželkou zločince si „kamarádi“ odplivovali a přecházeli na druhou stranu ulice…

Po vyhraném případu pana Bojku se z mojí kanceláře, specializující se na rodinné právo, stala pobočka boje proti URNě. Přihlásilo se mi vícero lidí, kteří mi předložili důkazy o naprosto neakceptovatelném jednání policie. Přesvědčila jsem se, že pod záminkou „výkonu spravedlnosti“ tady jisté policejní útvary řádí, že Divoký Západ je proti tomu selankou. (Zvláštní: v Uherském Brodě střílel jen vrah – policie nikoliv). Případy, které se mi dostaly do rukou, měly několik společných jmenovatelů:

  • naprostá nepředvídatelnost jednání policie pro „pachatele“ a jejich rodiny.
  • naprostá neadekvátnost zásahu
  • nulová snaha o skutečné vyřešení problému: v zásadě šlo o to, udělat si „akci“, nikoliv… zaklepat.

K naprosto stejné situaci, jak přes kopírák, jako v případě mého klienta pana Skendera Bojku, došlo v případě pana Jaroslava Janoty, který byl nad ránem (dle svého popisu, dostupného na blogu http://janota.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=588297) přepaden exekutory a v domněnce, že mu jde o život, na ně vystřelil svou legálně drženou zbraní. Byl odsouzen na pokus vraždy s trestem 12 let „natvrdo“.  Nevěděl, jak čelit situaci jinak než sebevraždou skokem ze 7. patra.

Musím říci, že ačkoliv neznám spis a neměla bych se tedy jako advokát k ničemu vyjadřovat, myslím, že mám dostatek zkušeností a znalostí z případů, které jsou jeden jak druhý, abych mohla říci jedno:

UŽ MÁM NAŠÍ SLAVNÉ JUSTICE DOOPRAVDY D O S T.

Naprostá nepostižitelnost soudců dohromady s jejich neodvolatelností, platové ohodnocení, které je odůvodněno „nutností nezávislosti“ a které ve skutečnosti působí úplné odtržení soudců od reality, se kterou se potýká cca 80% obyvatel, lhostejnost, pocit moci (a bezmoci těch, kdo na soud vstupují v blahé naději, že se dočkají spravedlnosti), to vše je moje každodenní realita. Za 23 let, co pracuji jako advokátka, jsem absolvovala více než 4.000 soudů. Po té čtvrté tisícovce jsem je přestala počítat. Soudců, před jejichž rozsudkem jsem se klonila v úctě, bych napočítala na prstech jedné ruky… no možná dvou, ale dál bych už nešla.

Ačkoliv moje trestní agenda není v mojí kanceláři majoritní, mohu říci toto:  podle mého nejlepšího vědomí a svědomí minimálně jedna čtvrtina vězňů nemá co dělat ve vězení, ale má být v detenčních psychiatrických ústavech v lékařské péči. Nic není také jednoduššího než se stát recidivistou – stačí se jednou nebránit trestnímu příkazu a podruhé jste už známý zločinec. A nazývat naše věznice „nápravná zařízení“ může skutečně jen vyznavač sci – fi. Protože jestli se něčeho v ní opravdu nelze nadít, tak to je náprava.

Kromě lhostejnosti k lidským osudům, která se začíná rozlívat soudními budovami jako mrznoucí mlha, jsem v poslední době vypozorovala ještě jeden fenomén. Podotýkám, že jsem jej nezpozorovala sama, ale diskusí s kolegy advokáty jsem dospěla k názoru, že se jedná o obecný jev: je to lhostejnost k právu, lhostejnost ke spravedlnosti. Jako kdyby spravedlnost vyhořela. Jako kdyby už na ničem nezáleželo. Jako kdyby právo a bezpráví bylo jedno a totéž. Jako kdybychom všichni (ano, advokáti jsou na tom trochu lépe než soudci, protože těm žádný plat nechodí) byli duševně, duchovně a profesně vyhořelí tak, že jen čekáme na ránu z milosti.

Smrt pana Jaroslava Janoty mi připomíná smrt Jana Palacha. Oba říkají totéž: „Probuďte se, neboť temnota přichází. Čelte jí, bojujte s ní.“  Odkaz Jana Palacha, obávám se, jsme promarnili. Duše pana Janoty mi mrazivě svírá srdce v obavě, že jeho smrt, jeho odkaz promarníme taky…

Bůh dej pokoj jeho duši a pomoz nám všem, Pane…

Klára Samková, advokátka

Posted in Nezařazené

Pár vřelých slov o ČTK

Jak to je s ČTK: … a já prosťáček jsem se domnívala, že když je ČTK „veřejnoprávní“, tak je jejím úkolem „přinášet objektivní zpravodajství“. Ona to totiž sama tvrdí, neboť na své úvodní webové stránce píše:
„Česká tisková kancelář je zákonem zřízená veřejnoprávní instituce. Jejím posláním je poskytovat objektivní a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů. Není financována státem ani z koncesionářských poplatků.“
O.K., chápu, že si musí něčím vydělávat, ale já (opět – hlupáček) jsem se domnívala, že si vydělává PRODEJEM zpráv. Nikoliv tím, že zprávy UMOŽŇUJE PŘEDÁVAT. Neb zde existuje to, čemu říká „služba protext“ – viz: http://www.ctk.cz/sluzby/protext/
Ta sranda spočívá v tom, že když chcete čtk POSLAT zprávu (tedy rozuměj: poskytnout ji, aby ji čtk mohla prodat), tak si to musíte ZAPLATIT. ČTK o této „službě“ píše toto:
„Pomocí této placené služby můžete využít distribuční kanály ČTK k šíření vlastního tiskového sdělení. Zprávu obdrží odběratelé agenturního servisu, tedy média, ale i zástupci firem a státní správy.“ Nad ceníkem užasnete: http://www.protext.cz/protext-ctk.php
Počet zpráv Cena Délka
1 zpráva 2 500 Kč Délka: 150 slov (bez titulku a kontaktu), za každých dalších 30 slov navíc se cena zvyšuje o 300 Kč.
Předplatné
3 zprávy 6 300 Kč Délka: 500 slov, při přesažení limitu budou z předplatného odečteny 2 tiskové zprávy.
5 zpráv 9 500 Kč
10 zpráv 18 000 Kč
Uvedené ceny jsou bez 21% DPH

CO Z TOHO VYPLÝVÁ?? Poměrně jednoduše: „nedůležité“ zprávy jsou již cenzurovány předem. Nemají šanci se dostat ke čtenářům, protože jejich „vydavatelé“ prostě nemají na to, aby ČTK zaplatili.
Samozřejmě je moje chyba, že jsem se o toto nikdy nezajímala, ale mohu všem p.t. sledovatelům mojí fb stránky sdělit, že mne tento systém ….. na první našlápnutí a že jej rozhodně nepovažuji za „veřejnoprávní službu“, Ta dle mého názoru vypadá skutečně zcela, ale naprosto a zcela jinak…
Z čehož mi opět vyplývá.. co, pro všechny svaté, v této zemi funguje?? Bártův Egyptologický ústav, Bělohlávkova Česká filharmonie a Bobkova pražská ZOO…..
Hledám prezidenta s jménem na „B“. Jinak, jak vidno, nemáme šanci…

Posted in Nezařazené

Moje odpověď České advokátní komoře ve věci mého kárného stíhání pro „prokletí“ tureckého velvyslance

Česká advokátní komora

k rukám JUDr. Jana Mikše

předsedy kontrolní rady ČAK

v Praze, dne 5. února 2017

k vámi uváděné spisové značce        864/2016K

  • Žádost o sloučení s č. 596/2016
  • Doplnění k vyžádaným údajům o zdravotním stavu
  • Upozornění na rozsudek 9 Ad 23/2013-39 ze dne 30. 11. 2016
  • S dalšími návrhy na dokazování

 

Vážený pane předsedo,

dovoluji si Vás upozornit, že mne stíháte ve stejné věci – totiž v „proklínání tureckého velvyslance“ dvakrát. Myslím, že od dob ukončení čarodějnických procesů je dobrým zvykem za jeden (údajný) prohřešek stíhat také pouze jednou, ba, mám dokonce takové tušení, že je to jedna ze zásad trestního řízení, které je aplikováno per analogiam i na kárné řízení. Vřele doufám, že toto tušení má rovněž ČAK, a proto vyhoví mojí žádosti o sloučení stížnosti vedené pod č. 596/2016 podal JUDr. Ladislav Krym, tajemník ČAK. O tom, že v této věci na mne bude podána kárná žaloba, jste mne informoval svým přípisem ze dne 5. 12. 2016[1].  Zároveň tentýž den, totiž 5. 12. 2016, jste pod č. j. 864/2016 K na mne podal kárnou žalobu, a to na základě postoupení spisu od Policie České republiky, která dospěla k názoru, že trestný čin „proklínání“ dosud není obsažen v Trestním zákoníku ČR, a proto podnět tureckého velvyslance, aby bylo zahájeno vůči mně trestní stíhání, odložila.

K Vaší kárné žalobě si dovoluji upozornit na Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ad 23/2013 – 39 ze dne 30. listopadu 2016, kterým bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory[3]. V této věci shledávám řadu paralel s případem, ve kterém jste na mne podal obžalobu, a to zejména v těchto ohledech:

I.

Městský soud ve svém rozsudku konstatoval následující (viz str. 15 rozsudku):

…kárné provinění musí vždy znamenat určité porušení právních povinností, jejichž následkem je ohrožení hodnot, které jsou chráněny zákonem o advokacii a prováděcími předpisy. Etický kodex dává užitím neurčitých pojmů žalované (tedy České advokátní komoře) prostor, aby posoudila, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého pojmu či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán (tedy kárný senát ČAK) musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č.j. 5 As 32/2007 – 83, publ. pod 2362/2011 Sb. NSS). Tuto povinnost bylo třeba mít na paměti zejména v nyní posuzovaném případě, kdy se jednalo o správní trestání a kárné provinění žalobce na posouzení neurčitých právních pojmů „věcný“ a „střízlivý“.“

1) Stejně jako v rozhodnutích kárného senátu ČAK, který byl zrušen výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze, i v kárné žalobě, kterou jste na mne vznesl, vycházíte z právně neurčitých pojmů, které v žalobě svévolně interpretujete.  Ve své žalobě uvádíte, že jsem nepostupovala tak, abych nesnižovala důstojnost advokátního stavu s tím, že mám povinnost se chovat

  • poctivě
  • čestně
  • slušně

I ve smyslu výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze konstatuji, že Česká advokátní komora naprosto nevysvětlila a nekonkretizovala právně neurčité pojmy „důstojnost advokátního stavu“, „poctivost“, „čestnost“ a „slušnost“ a z e j m é n a, pokud tvrdí, že jsem nedodržela svou povinnost chovat se poctivě, čestně a slušně, nespecifikovala, jakým způsobem jsem se chovala nepoctivě, nečestně a neslušně. TEDY, přesně ve smyslu výše specifikovaného rozsudku se již v žalobě dopustila opomenutí, která jí jsou Městským soudem v Praze vyčítána. Nezabývá se totiž konkrétní skutkovou podstatou a okolnosti případu charakterizuje tak, že svědčí proti podané kárné žalobě, o čemž pojednám níže. Kromě toho ČAK ve své žalobě nevymezuje – a to ani rámcově – ani obsah ani význam neurčitého pojmu, jehož obsah mi právě klade za vinu.

Jinými slovy – Česká advokátní komora se ve své kárné žalobě chová zcela svévolně a zcela svévolně vykládá obsah etického kodexu, kterým je advokát vázán coby vnitrostavovským předpisem.

 

II.

1) Při sestavování kárné žaloby Českou advokátní komoru ani nenapadlo použít test proporcionality, což je elementární princip, se kterým pracuje jak Ústavní soud České republiky, tak Evropský soud pro lidská práva. Dříve, než podrobně vysvětlím tento princip, s lítostí konstatuji, že podanou žalobou žalobce projevil elementární neznalosti ústavního práva a Úmluvy o lidských právech a svobodách. Tím podle mého názoru poškozuje nikoliv jen žalovanou, ale především celou Českou advokátní komoru, její ostatní členy a pověst advokacie všeobecně.

2) Připomínám, že můj projev – „prokletí“ – tedy vyjádření nesouhlasu s jednáním tureckého velvyslance v kulturně-lingvistickém rámci, který zaručoval to, že mu skutečně porozumí, podléhá ochraně čl. 10 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, který zaručuje svobodu projevu. Protože mám důvodnou obavu, že České advokátní komoře znění tohoto článku není známo, musím jej celý citovat:

(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.

(2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházením nepokojům nebo zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“

3) Jak vyplývá z textu čl. 10 odst. 2, důvody, proč může být svoboda slova omezena, jsou dány taxativně. Žádám tedy, aby kárný žalobce k o n k r é t n ě uvedl, proč mám být trestána – tedy, proč má být pod sankcí omezována moje svoboda slova.  Žádám, aby mi bylo konkrétně sděleno a vysvětleno, jakým způsobem a mechanismem moje „proklínání“ ohrozilo

  1. národní bezpečnost
  2. územní celistvost ČR, případně Evropské unie
  3. veřejnou bezpečnost

a dále jak by pokračování mých projevů a jejich nesankcionování

  1. vedlo k nepokojům
  2. vedlo k zvýšení zločinnosti (!!!)

a dále jak

  1. bráněním mi v podobném jednání a jeho sankcionováním došlo/dojde k ochraně zdraví
  2. bráněním mi v podobném jednání a jeho sankcionováním došlo/dojde k ochraně morálky (a kdo určí jaké morálky a čí morálka bude brána jako relevantní)
  3. bude ochráněna pověst jiných, respektive, jak byla poškozena pověst jiných. Zde podotýkám, že zabráněním mi v projevu a v pokračování mých projevů obdobným směrem nemůže dojit k ochraně pověsti, respektive dobré pověsti tureckého velvyslance, neboť turecký velvyslanec, pan Ahmet Bigali již veškerou svou dobrou pověst ztratil několik dnů před mým vystoupením před tureckým velvyslanectvím, a to svým vlastním přičiněním – totiž svým projevem v České televizi. Není tedy možno chránit dobrou pověst někoho, kdo žádnou dobrou pověst nepožívá.
  4. byla a jsou ohrožena práva jiných, zejména tureckého velvyslance Ahmeta Bigaliho, když tento na území ČR evidentně požívá více práv než vlastní občan České republiky.
  5. bráněním mi v podobném jednání a jeho sankcionováním dojde k zabránění úniku důvěrných informací
  6. jakým způsobem dojde v případě bránění mi v podobném jednání a jeho sankcionováním dojde k zachování autority (v případě České advokátní komory mým sankcionováním autorita ČAK evidentně autoritu ztrácí)
  7. jakým způsobem moje jednání ohrozilo a nestrannost soudní moci

4) Pokud Česká advokátní komora nevysvětlí, jakým způsobem KONKRÉTNĚ moje jednání ohrozilo právem chráněné zájmy, přičemž tyto chráněné zájmy jsou uvedeny taxativně výše, nemá právo mne  sankcionovat, neboť evidentně překračuje své pravomoci a porušuje čl. 10 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.

5) Co se týká již zmíněného třístupňového testu proporcionality, respektive pětistupňového testu esenciality, pak zcela odkazuji na právní rozbor obsažený ve Velkém komentáři o Evropské úmluvě o lidských právech[4], což je publikace, která je součástí knihovního fondu knihovny České advokátní komory. Doporučuji k prostudování!

6) Trojstupňový – základní test proporcionality spočívá v tom, že ten, kdo posuzuje soulad jednání s Úmluvou (zde tedy soulad mého jednání s Úmluvou a důvodnost mého postihu Českou advokátní komorou), musí zohledňovat tři aspekty:

  1. zda je omezení mého práva n e z b y t n é  –  a to v demokratické společnosti
  2. zda takové omezení sleduje taxativně vymezené legitimní cíle (k tomu viz výše)
  3. zda takové omezení je přiměřené – tedy proporční k zásahu do práva, které je Úmluvou garantováno.

Podle mého názoru není zásah České advokátní komory, odvolávající se na podzákonnou právní normu neurčitého obsahu, tedy Etický kodex advokacie, ani nezbytné, ani nesleduje taxativně vymezené legitimní cíle ani není přiměřené.

7) Pro lepší pochopení naprosto bezprecedenčního zásahu České advokátní komory do mých Ústavou a Úmluvou zaručeného práva svobody slova cituji z výše specifikované publikace takto:

„V nejobecnější rovině ESLP konstatoval, že pro celou Úmluvu je inherentní hledání spravedlivé rovnováhy mezi obecnými zájmy společnosti a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce.“[5]

8) K tomu dále cituji odůvodnění rozsudku ESLP[6], které bylo vztaženo k čl. 17 Úmluvy, ale které jednoznačně prokazuje, že ve smyslu čl. 10 odst. 2 nemůže dojít k tomu, aby omezení mého práva na svobodu slova bylo shledáno v e smyslu testu proporcionality jako v demokratické společnosti nezbytné a proporční. Evropský soud totiž dospěl k tomuto názoru:

„ustanovení čl. 17 (zákaz zneužití práv, garantovaných Úmluvou) je ukotveno ve zřetelné ideologické a hodnotové volbě sytému Úmluvy s ohledem na typ s ní slučitelného společenského uspořádání. Tím je demokratický, pluralitní politický systém, respektující vládu práva a práva jednotlivce. Úmluva a orgány Úmluvy tak nezastávají „pouhé“ procesní pojetí demokracie, ale pojetí materiální, hodnotově jasně ukotvené. Čl 17 Evropské Úmluvy nicméně také stvrzuje, že i liberální pluralitní demokracie „má mít zuby“ musí být schopna bránit svému sebezničení tím, že by dávala osobám či hnutím s totalitními sklony nástroje k vlastnímu popření.“

9) Zde podotýkám, že jak moje vystoupení v Poslanecké sněmovně, tak i moje vystoupení před tureckým velvyslanectvím směřovalo k ochraně pluralitní demokracie, liberalismu, vládě práva a práv jednotlivce.  Všechna tato práva a ideologickou esenci Evropy a evropského práva totiž turecký velvyslanec svým jednáním popřel.

TÍM, ŽE MĚ ČESKÁ ADVOKÁTNÍ KOMORA ZA TOTO MOJE JEDNÁNÍ STÍHÁ, SE FAKTICKY STAVÍ NEJEN ZA OMEZENÍ PRÁVA NA SVOBODU SLOVA, ALE I ZA OMEZENÍ PLURALITNÍ DEMOKRACIE, LIBERALISMU, VLÁDY PRÁVA A PRÁV JEDNOTLIVCŮ.

III.

1) Česká advokátní komor dále ve své kárné žalobě uvedla, že „tomuto (tedy jednání kárně obviněné) jednání kárně obviněné věnovala pozornost i média a zejména Policie ČR, která kárně obviněné kárně obviněnou šetřila jako podezření z jednání, které má znaky přestupku na úseku proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích.“

Česká advokátní komora však „zapomněla“ na to, že podnětem k tomuto šetření policií bylo vystoupení právě tureckého velvyslance Ahmeta Bigaliho, který následně vystoupil v České televizi a žádal trestní stíhání kárně obviněné. Policie ČR neshledala v jednání kárně obviněné žádný trestný čin a o vedeném řízení informovala Českou advokátní komoru s tím, že kárně obviněná se  m o h l a  dopustit přestupku „proti důstojnosti“ advokáta. Nicméně PČR není oprávněna takovéto provinění zkoumat – od toho je pouze Česká advokátní komora. Ta však nyní argumentuje tím, že jestliže byla byl Policií ČR spis České advokátní komoře zaslán, tak že toto je samo o sobě důvodem pro kárné stíhání kárně obviněné. Musím říci, že nad touto logikou ČAK skutečně nenacházím slov, protože se vymyká i těm naprosto elementárním zásadám trestního i přestupkového řízení. V zásadě se ČAK ztotožnila s tím, že protože jsem byla šetřena policií ČR, je na místě mne kárně stíhat; ČAK se přitom žádným způsobem přestupek, kterého jsem se měla dopustit, tedy jakou skutkovou podstatu přestupku jsem měla naplnit, vůbec nenamáhala specifikovat – naprosto v rozporu s rozsudkem Městského soudu v Praze, výše citovaným.

IV.

Kárný žalobce ve své žalobě dále uvedl, že „jednání popsané ve výrokové části (rozuměj, moje „proklínání“) bylo sto snížit důstojnost advokátního stavu“… když  „je všeobecně známa jako advokátka“  a výrok jsem pronesla „na místě veřejně přístupném“,

PŘIČEMŽ

(na tomto veřejně přístupném místě) „se mohli nacházet nejen účastníci shromáždění, ale i ostatní občané, kterým nemuselo být známo, že shromáždění bylo svoláno jako reakce na vystoupení kárně obviněné v poslanecké sněmovně dne 18. 5. 2016. Bez znalostí těchto souvislostí pak jednání kárně obviněné mohla nezúčastněná veřejnost hodnotit jako jednání, kterým je narušováno občanské soužití, když velvyslanci Turecka tím bylo ubližováno na cti a kterým byl vydán v posměch.“

1) Skutečně mi není známo, kde kárný žalobce a Česká advokátní komora berou tu odvahu, aby vyslovovali přesvědčení, že co Čech to blb. Dovolím si připomenout pár faktů:

  • Samotná Česká advokátní komora ve své kárné žalobě uvedla (viz str 3, 2, odstavec shora), že „organizátoři (se) rozhodli přečíst ještě jednou projev kárně obviněné přímo před velvyslanectvím Turecké republiky. Samotné  ČAK je tedy známo, že celá akce proběhla jako reakce na můj projev ze dne 18. 5. 2016 a nepředestřela ani náznak důkazu o tom, že by mohl existovat někdo, kdo se na místě nacházel „náhodně“ a byl zmaten…
  • K faktické možnosti toho, že „někdo nebyl informován a byl zmaten, mohl si myslet, že tureckému velvyslanci bylo ubližováno na cti“ uvádím následující:
  1. tak, jak je popsáno v článku na idnes[7], na shromáždění dohlížely dvě desítky policistů a konalo se za kovovými zátarasy na protějším chodníku před tureckým velvyslanectvím. Na mapě jsem vyznačila, kde byly zátarasy – do ulice se nemohl dostat nikdo bez toho, aby prošel okolo policejního kordonu. Na rozdíl od České advokátní komory, která zjevně automaticky předpokládá naprostou tupost okolojdoucích, já důvodně předpokládám, že když někdo narazí na policejní kordon, tak se zeptá, co se děje.
  2. turecké velvyslanectví, před kterým ke shromáždění došlo, je na adrese Praha 6 – Střešovice, Na Ořechovce 733/69[8]. Jedná se o místní obslužnou komunikaci, která má domy vilového charakteru jen z jedné strany, neslouží jiné než lokální obsluze a jak uvedeno v médiích, byla přehrazena – a to na obou stranách – kovovými zátarasy. Pokud by se v tomto prostoru nacházel někdo neznalý poměrů (a to za předpokladu, že by neuměl číst, neboť transparenty přítomných vypovídaly jednoznačně, o co se jedná), pak by se tam mohl nacházet pouze za předpokladu, že by sestoupil z nebe. Prohlašuji místopřísežně, že z nebe nesestoupil nikdo, což může také potvrdit podstatně více než v médiích 20 uváděných policistů, kteří byli na místě. Jelikož na místě byly též policejní zásahové vozy „tzv. antony“ lze předpokládat, že z nebe spadlého by PČR umístila do těchto služebních vozidel.
  3. Odloučenost lokality je zřejmá i z pohledu „earth“[9] , kdy navíc uvádím, že mezi ulicí „Na Ořechovce“ a silnicí „Na Ořechovce“ se nachází prudký svážek zarostlý křovím. Při počtu hlídajících policistů lze opět důvodně předpokládat, že pokud by se tím křovím opět někdo prodíral, dopadl by stejně jak popsáno ad b)

NÁVRH DŮKAZŮ: Pokud i nadále bude Česká advokátní komora tvrdit, že někdo mohl se ocitnout na daném místě „bez znalostí souvislostí“ pak trvám na tom, aby si kárný senát

A)vyžádal záznam o policejní akci dne 7. 6. 2016 před velvyslanectvím Turecké republiky

B) bylo provedeno šetření na místě za účelem obhlídky terénu

2) Připomínám, že i ve všech dalších médiích, která o shromáždění před tureckým velvyslanectvím dne 7. června 2016 referovala, uváděla, že „jejich proslovům (rozuměj demonstrujících) předcházelo řetězové čtení sněmovního projevu Samkové“. Přičemž explicitně bylo uvedeno, že „asi padesátka lidí podpořila před velvyslanectvím Turecka advokátku Kláru Samkovou a svobodu slova a projevu“.[10] Totéž je uvedeno i v článku „Pošleme na vás své syny!…“[11]

3) Z uvedeného je zřejmé, že úvaha České advokátní komory a kárného předsedy kontrolní rady JUDr. Jana Mikše o tom, že by ostatní občané, kteří by nebyli znalí souvislostí, mohli moje jednání nějak hodnotit, nemá vůbec žádnou oporu v reáliích. Je to ve své podstatě románová fikce. Nikde není ani náznak toho, že by se někde někdo takový vyskytoval, že by někdo můj projev takto nějak hodnotil, a to ani ex post na příklad na chatech pod jednotlivými články či na sociálních sítích. A za toto neprokázané a neprokazatelné hodnocení mého projevu, ke kterému by došlo, jak pravila samotná Česká advokátní komora, „bez znalosti souvislostí“, mám nést zodpovědnost já.

4) Zde místopřísežně prohlašuji, že se necítím být oprávněna nést jakoukoliv zodpovědnost za to, co si kdo myslí, tím méně za to, co si kdo myslí na základě nedostatku informací. Na rozdíl od České advokátní komory mi je totiž snaha po určování toho, co si má kdo myslet a zabraňování lidem v jejich názorech a v prezentaci jejich názorů zcela cizí záležitostí, a to zejména u vědomí (jak jsem se na příklad přesvědčila při svém neúspěšném trestním oznámení na rapera s přezdívkou „Řezník“, bezostyšně ve svých písních propagujícího brutální násilí na ženách), že svoboda slova je chráněna až do míry hraničící s nabádáním k trestným činům. To se ovšem zjevně nevztahuje na advokáty, ti nemohou ani mluvit a pravděpodobně ani myslet, jak se znalostí, tak bez znalosti věci.

 

V.

1) V kárné žalobě mi je kladeno za vinu, že jsem porušila ust. § 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 etického kodexu advokáta.

Ust. § 17 zák. č. č. 85/1996 Sb. – o advokacii zní:

Advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis.

č. 4 Etického kodexu zní:

čl. 4

Důstojnost a vážnost stavu

(1) Advokát je všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu.

(2) Advokát je povinen plnit převzaté závazky. Závazek nebo ručení za cizí závazek smí převzít jen tehdy, je-li si jist jeho splněním.

(3) Projevy advokáta v souvislosti s výkonem advokacie jsou věcné, střízlivé a nikoliv vědomě nepravdivé.

(4) Jakékoliv obstarávání cizích záležitostí advokátem soustavně a za úplatu se pro účely Pravidel považuje za výkon advokacie.

2) Podle mého názoru je to, že Česká advokátní komora hodnotí a navíc sankcionuje můj projev, ke kterému došlo v naprosto jiných souvislostech než je výkon advokacie. Jsem veřejně činnou osobou a mám právo na to, abych vyjadřovala svůj názor, zejména politický názor, stejně jako kdokoliv jiný. Jak jsem již uvedla ve svém minulém vyjádření, bráno ex post, zákaz vyjadřování advokátů k politickým věcem by mimo jiné znamenal, že by s maximální pravděpodobností na příklad nevznikl samostatný Československý stát, protože JUDr. Alois Rašín, advokát, vyjadřoval svůj politický názor takovým způsobem, až byl odsouzen k trestu smrti za vyzvědačství a velezradu. Docela by mne zajímalo, jestli jej tehdejší Česká advokátní komora taky kárně stíhala za jeho politické názory.

3) Podle mého názoru je výklad České advokátní komory, kdy zasahuje i do nejintimnějších osobních, rodinných, majetkových poměrů a politických názorů svých členů právě na základě citovaného čl. 4 odst. 1 Etického kodexu advokátů, zcela v rozporu s Ústavou.

4) Tento svůj názor opírám o nález Ústavního soudu ze dne 25. října 1995, sp. zn. Pl. ÚS 17/952, podle kterého podzákonný předpis, aby byl ústavně konformní, se musí „držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona.“

5) Podle mého názoru se pojem „důstojnost advokát a advokátního stavu“, bez ohledu na cokoliv dalšího, může vztahovat jen a pouze na výkon advokacie, jinak naprosto ztrácí význam. Z České advokátní komory by se totiž při extenzivním výkladu stala fakticky sekta (a také tomu tak vlastně je), kde několik jedinců – byť i zvolených – určuje, co je a co není morálka, co je a co není důstojnost a vše, co není v souladu s jejich přesvědčením, tvrdě sankcionuje. To je klasická definice sekty.

6) Ustanovení čl. 4 odst. 1, pro jehož domnělé porušení jsem kárně stíhána, nejsou dostatečně určitá a umožňují extenzivní až šikanózní výklad, což pokládám právě za případ této kárné žaloby. Proto dle mého naprostého přesvědčení nelze takovýto výklad čl. 4 odst. 1 pokládat za legitimní sekundární normotvorbu předpokládanou ustanovením § 17 zákona o advokacii. Čl. 4 odst. 1 etického kodexu totiž rozšiřuje povinnosti advokáta nad rámec daný zákonem o advokacii zejména tím, že jeho projevy – včetně procesních projevů činěným jménem klienta – musejí být věcné, střízlivé a nikoli vědomě nepravdivé, a to kdykoliv, jakkoliv a kdekoliv. Pojem věcného a střízlivého projevu je svou podstatou mimoprávní a je silně závislý na osobnosti toho, kým je vnímán a posuzován.  Považuji za zcela nemožné a ústavně nekonformní, aby Česká advokátní komora odebírala svým členům ústavně zaručená práva dle subjektivního hodnocení svých momentálních představitelů.

7) Z této úvahy nelze dospět jinému závěru než k tomu, že ustanovení čl. 4 odst. 1etického kodexu, zejména ve světle extenzivního výkladu, který Česká advokátní komora vůči mně uplatnila, je vybočením z přípustného rozsahu a obsahu sekundární normotvorby, vyloženého ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu a rovněž představuje – pro svoji vágnost a neurčitost – porušení zásady nullum crimen, nulla poena sine lege. Tato zásada je vyjádřená v čl. 39 Listiny i čl. 7 Evropské úmluvy o lidských právech. Dle konstantní judikatury ESLP je nutné pojmy „trestný čin“ a „trest“ vykládat autonomně, nezávisle na tom, jak jsou jednání označena v jednotlivých vnitrostátních řádech. Protože kárný postih Českou advokátní komorou je správním trestáním (a také se na ně subsidiárně vztahuje trestní řád), je nezbytné, aby zásady trestního řízení, vyjádřené v Evropské úmluvě, plně dopadaly i na toto řízení.

8) Již jsem poukázala výše na třístupňový test proporcionality, který je standardně užíván Ústavním soudem.  Pokud jej aplikujeme na účel sledovaný podzákonným předpisem, vidíme, že tento test neobstojí. Účel sledovaný podzákonným předpisem (etickým kodexem) je sice legitimní, avšak etický kodex není v souladu s účelem zákona o advokacii. Tím je, stejně jako smyslem samotné advokacie, zajištění toho, aby advokát poskytoval klientům kvalitní právní služby. Zabezpečení důstojnosti a vážnosti advokátního stavu mimo výkon advokacie (a i tam to je dle mého názoru značně diskutabilní) naprosto s výkonem advokacie a s jeho kvalitou nesouvisí, a to zejména ne v podobě uplatňované v této kárné žalobě.

Na závěr ještě dodávám, že Česká advokátní komora NENÍ organizací, určenou k ochraně advokátů. Účel její existence naleznete pouze v hlavičce jejích webových stránek a zní takto:

Česká advokátní komora (ČAK) je největší samosprávnou právnickou profesní organizací v České republice. Zároveň vykonává veřejnou správu na úseku advokacie a jako taková chrání a garantuje kvalitu právních služeb poskytovaných advokáty.

Je to tedy kvazistátní orgán, který sám sebe žádnými dalšími úkoly mimo advokacii vůbec nedefinuje. I z tohoto hlediska je kárná žaloba v rozporu s účelem zákona o advokacii, a jak je dovozeno výše, v rozporu s Ústavou, kdy některé části Etického kodexu jsou zjevně protiústavní.

 

VI.

1) Jsem toho názoru, že „důstojnosti“ advokátního stavu neškodím já, ale kontrolní rada, zejména pak předseda kontrolní rady JUDr. Jan Mikš, který vypracoval žalobu ve značně kontroverzní věci způsobem, který vnáší pochybnosti o právní kvalifikaci a způsobilosti k argumentaci v dané věci. Ve své podstatě podaná žaloba směřuje k potlačení ústavně zaručených práv a svobod. Totéž je možno říci o tajemníkovi ČAK, JUDr. Ladislavu Krymovi, který na mne podal stížnost totožného obsahu. Podotýkám, že jsem se snažila o smírné a nemediální vyřízení celé věci, proto jsem se také obrátila dopisem na předsedu České advokátní komory s prosbou o určitý druh mediace. Ačkoliv od odeslání mého dopisu již uplynuly téměř dva měsíce, odpovědi jsem se nedočkala, takže je zřejmé, že Česká advokátní komora nemá o smírné řešení věci a zejména o zahlazení negativního dojmu z celé záležitosti na veřejnosti, zájem. Nad čímž vyslovuji svou lítost.

 

VII.

Pouze pro úplnost uvádím, že navrhuji, aby kárný senát kárnou žalobu z a m í t l,

A TO PRO JEJI NEDŮVODNOST, ZMATEČNOST, NEODŮVODNĚNOST A ZJEVNOU PROTIÚSTAVNOST.

 

                                                                JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.

 

Přílohy: dle poznámek pod čarou, příloha 1 – 9

[1] viz příloha č. 1 – přípis předsedy kontrolní rady ČAK, JUDr. Jana Mikše ze dne 5. 12. 2016 o podání kárné žaloby.

[2] viz příloha č. 2 – přehled „vyloučených dob“ a příloha č. 3 – pracovní neschopenka

[3] viz příloha č. 4 – Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ad 23/2013 – 39 ze dne 30. 11. 2016

[4] Kmec, Kosař, Kratochvíl, Bobek: Evropská úmluva o lidských právech, H. C. Beck, Praha 2012, str. 79 – 81 a dále 117 –  142

[5] viz pozn. 4, str. 79, odkaz na ca. Soering proti Spojenému Království, rozsudek pléna ESLP, § 89 a další odkazy na judikaturu tam uvedenou.

[6] viz pozn. 4, str. 126, odkaz na ca. Ždanoka proti Lotyšsku, rozsudek velkého senátu ze 16. 3. 2006, č. 5827/00, §§99 – 100 a další odkazy na judikaturu tam uvedenou.

[7] viz příloha č. 5 – článek na indes: „Samková a její příznivci demonstrovali u turecké ambasády“ ze dne 7. 6. 2016 http://zpravy.idnes.cz/samkova-protest-islam-turecke-velvyslanectvi-proklela-pjq-/domaci.aspx?c=A160607_203307_domaci_jj

[8] viz příloha č. 6 – mapa s vyznačením tureckého velvyslanectví

[9] viz příloha č. 7 – mapa s pohledem „earth“ s vyznačenými zátarasy

[10] viz příloha č. 8 – článek „Umřete dřív, než zplodíte syny, proklela Klára Samková tureckého velvyslance z 8. 6. 2016, viz: http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/umrete-driv-nez-zplodite-syny-proklela-klara-samkova-tureckeho-velvyslance–1621422

[11] viz příloha č. 9 – článek „Pošleme na vás své syny! hrozila Samková prřed tureckou ambasádou a velvyslance proklela“ ze dne 7. 6. 2016, viz: https://www.novinky.cz/domaci/405831-posleme-na-vas-sve-syny-hrozila-samkova-pred-tureckou-ambasadou-a-velvyslance-proklela.html

 

Posted in Nezařazené

K paterčatům…

Ráda bych řekla pár slov k k případu, o kterém hovoří níže uvedený odkaz:
1) Paní Kiňová si paterčata neobjednala, chtěla druhé dítě. Místo toho vzniklo pětinásobné těhotenství. Nebyla po hormonální léčbě, ani žádným způsobem o vícečetné těhotenství neusilovala ( ono to totiž ani nejde…). Alternativou k vícečetnému těhotenství byl pouze selektivní potrat, kdy by rozhodla, které z jejich dětí bude a nebude žít. Kdo ji za toto její rozhodnutí, že si děti nechá, kritizuje, dovolím si jej rovnou požádat, aby si mě odebral z přátel či mne přestal sledovat. (Ne, nejsem proti potratům, ale ctím rozhodnutí matky na potrat nejít). Takže tím bychom, doufám, měli vyřízené příspěvky „neměla pořizovat tolik dětí“.
2) Klub dvojčat a vícerčat uspořádal sbírku ve prospěch paní Kiňové a jejích dětí, ale jak se posléze ukázal, tak jen tehdy, když budou poslouchat. Když nebudou, nedostanou nic. Takže nedostanou… Z právního hlediska je to na dlouhý rozbor, který učiním – uvidíme, jestli v rámci odvolání. V každém případě jsou podvedeni všichni dárci, kteří paterčatům přispěli jakoukoliv částkou. Byly to zejména matky, které posílal často jen pár set korun jako výraz solidarity s matkou a dětmi. myslím, že rozhodně neměli v úmyslu dotovat rozpočedt Magistrátu hl. m. Prahy (který se v tomto případě chová neobyčejně laskavě a vstřícně, děkujeme…) To ovšem vyhlašovateli sbírky vůbec nevadilo – vlastně podvedl nejen ty, v jejichž prospěch sbírku uspořádal, ale právě i ty dárce…
3) Klub dvojčat a vícerčat ani paní Mgr. Klára Rulíková nikdy nevysvětlili, proč nechtějí peníze předat, když k tomu byly splněny všechny zákonné podmínky. Nic jiného než pomsta a zlý úmysl mne nenapadá. (pro úplnost dodávám: důvodem, proč matka ukončila spolupráci s Klubem bylo, že ten utrácel MOC a NEVHODNĚ. Matka chtěla šetřit… to jen abychom předešli pomluvám, že rodiče utrhovali dětem od úst a sbírku zneužívali…)
4) Před tím, než Klub převedl peníze na Magistrát, dala paní Kiňová na soud návrh na vydání předběžného opatření, aby soud zakázal manipulování s penězi. Soud to zamítl s tím, že nehrozí žádná újma a neprokázali jsme, že by hrozila… Rok na to žalobu zamítne s odůvodněním, že peníze již nemá žalovaný k disposici, neb je odeslal, takže žaloba je nedůvodná. Ovšem fakt je, že tuto situace, že peníze nejsou, zavinil soud, který žalobkyni neochránil, ač jej o to žádala… Hm… co kdybychom podali návrh na náhradu škody za nesprávné rozhodnutí soudu (ve věci předběžného opatření)? To mne bude zajímat, jak se s tím eventuálně soud vyrovná, že?

http://zpravy.idnes.cz/soud-kinova-cxs-/domaci.aspx?c=A170130_161606_domaci_cen

Posted in Nezařazené

O právním aktivismu:

Takové nějaké jakože shrnutí:
Vážení, dostávám do eml. i fb zpráv řadu nápadů a dotazů, jako třeba co takhle podat trestní oznámení na Šabatovou, anebo na toho a toho, anebo zažalovat toho a toho, a jak je vůbec možné to a to, když tady přece platí právo a toto je přece v rozporu s právem a tak..
Pokud stihnu na tyto dotazy/nápady/návrh odpovídat, tak zásadně odpovídám tak, že dělat tohle fakt nemá cenu. Proč? Protože tyto dotazy/nápad/návrhy vycházejí z jedné naprosto mylné premisy: totiž, že právo platí a především FUNGUJE. To je naprosto zásadní a kardinální omyl. Právo nefunguje (a to v řadě jiných oblastí než jen v souvislosti s islámem) a neplatí. Právo může být – a také bývá – ohnuto, dezinterpretováno a především POLITICKY POSUNUTO. Což je věc, na kterou už všichni zapomněli nebo jí odvykli anebo ji nezažili… Proto si dovolím všem, kteří by se kdy na mne s nějakým podobným dotazem/nápadem/návrhem obrátili, doporučit, aby si laskavě zopakovali dílo Karla Marxe a připomněli si jeho známý výrok, že
„PRÁVO JE VŮLE VLÁDNOUCÍ TŘÍDY POVÝŠENÁ NA ZÁKON.“
A jakouže tu máme vládnoucí třídu?? – Ano, děkuji, odpovězte si sami. Takže se nedivte – a to opět ve smyslu jak tak vidím pozapomenuté pravdy a doporučení, které si rovněž dovolím připomenout:
1) Nemysli!
2) Když myslíš, tak nemluv!
3) Když myslíš a mluvíš, tak nepiš!
4) Když myslíš, mluvíš a píšeš, tak nepodepisuj!
5) Když myslíš, mluvíš, píšeš a podepisuješ, tak se nediv!

Posted in Nezařazené

JÁ TO ŘÍKALA, JÁ TO ŘÍKALA, JÁ TO ŘÍKALA…

Ráno 18. 1. daly Parlamentní listy na web můj níže uvedený článek. Načež celé spadly a jsou nedostupné. Text proto dávám na svoje soukromé webové stránky.

 

Já to říkala, já to říkala, já to říkala…Tak by se daly shrnout moje komentáře k posledním výrokům na téma „dodržování práva“ ze strany německých právnických špiček.

  1. Hans-Jürgen Papier, bývalý předseda německého Ústavního soudu (2002 – 2010), vyjadřuje v deníku Die Welt velké obavy ohledně jednání v uprchlické krizi (českého čtenáře o tom informuje server Česká justice) a jako příklad uvádí jeho slova: „Ještě nikdy nebyla v právním řádu Spolkové republiky Německo trhlina mezi právem a realitou tak hluboká jako nyní. To nelze v dlouhodobém horizontu akceptovat. Jde o křiklavé selhání politiky.“ Jak to vidíte vy?

Domnívám se, že se nejedná o trhlinu, ale o naprosté rozdvojení skutečného znění zákonů (a to dle všech způsobů výkladu –  teleologického, historického, komparativního, lingvistického…), ale o úplné rozdvojení skutečného obsahu právních norem a jejich (pseudo)aplikací. Je to úplné popření právní vědy a musím říci, že tím, co se děje – a to nejenom v Německu – trpím nejen jako „člověk politický“, tedy politikou se zaobírající, ale především jako právník. Je to něco podobného jako kdybyste fyzikovi začali tvrdit, že přestala fungovat gravitace. Politika deformovala právo, zneužila ho, zničila ho jako vědu a jako funkční systém. A právníci k tomu – a to i v Čechách, s výjimkou vyjádření místopředsedy Nejvyššího soudu JUDr. Romana Fialy – z pro mne nepochopitelných důvodů mlčí. Skutečného vrcholu pak dosáhla Česká advokátní komora, která mne za stejné názory, které prezentuje bývalý předseda německého Ústavního soudu, kárně stíhá.

  1. Dále prohlásil, že nálada po útocích v Kolíně nad Rýnem se znatelně vychýlila. Události podle něho manifestovaly částečné selhání státu jako garanta svobody a bezpečnosti občanů. „Bylo to hrozné a hanebné,“ konstatoval pro deník Handelsblatt. I podle vás?

Musím se znovu opakovat: selhání státu je důsledkem jeho brutální manipulace s právem. Kdyby v Německu a v dalších postižených zemích EU dodržovali své vlastní právní normy, nikdy by se tragédie v Kolíně – ale ani ve Francii v Nice a na dalších místech – nemohla stát. Varovala jsem již před rokem před dvojím standardem aplikace práva: jedním na „starousedlíky“, tedy vlastní občany a osoby legálně a zákonně žijící v daném prostoru a tzv. „migranty“, na které se zákony náhle přestaly vztahovat. Právní řád se vyznačuje tím, že buď platí vůči všem anebo neplatí vůbec. To je jeho základní povahový rys. To se bere v prvním semestru na právech. Bohužel, politici toto vůbec nechápou. V případě, jako je Bohuslav Sobotka, kdy je dotyčný vzděláním právník, je to obzvlášť tristní. Pan Sobotka by měl nejen uvolnit premiérské křeslo, ale také vrátit diplom z právnické fakulty.

  1. Spolková vláda podle jeho vyjádření pro Die Welt překročila hranice: „Úzký rámec německého a evropského azylového práva byl vyhozen do vzduchu. Stávající právní předpisy byly uloženy k ledu. Azylová a uprchlická politika už dlouho trpí, protože se nerozlišuje mezi individuální ochranou před pronásledováním na jedné straně a řízenou přistěhovaleckou politikou z ekonomických důvodů na straně druhé.“ Co k tomu říci?

O azylovém právu skutečně něco vím, mimo jiné též proto, že v roce 1998 jsem byla rok členkou rozkladové komise Ministerstva vnitra pro udělování azylu. Tím se mi dostaly do rukou desítky spisů žadatelů o azyl a byla jsem podrobně z praktického hlediska seznámena se stovkami konkrétních případů konkrétních žadatelů, s tím, co všechno se v každém jednom případě šetřilo a jakým způsobem se postupovalo. Když vidím, co se nyní děje s „migranty“ v celé Evropě, nemohu než konstatovat, že to je nejen výsměch azylovému právu, ale je to taky výsměch všem těm žadatelům o azyl, kteří se v uplynulých desetiletích podrobili našim i ostatním azylovým předpisům, prošli celým nelehkým azylovým řízením a usilovali se o to, aby splnili právní předpisy země, ve které chtěli žít. Je to také plivnutí do tváře všem slušným občanům a osobám, které se zdržují se na územích jednotlivých evropských zemí v souladu s právem, a kteří zákony dodržují. A je potřeba se ptát: jestliže nyní eroduje azylové právo azylové, které právo bude erodovat jako další? Já sama vidím, jak brutálně eroduje rodinné právo: v uplynulých dvou měsících (naposledy včera) jsem se setkala se dvěma soudci, kteří naprosto nepokrytě tvrdili něco, co bylo v přímém rozporu se zněním zákona a nutili účastníky jednat podle jejich protiprávních – a v jednom případě protiústavních – vymyšleností. To bylo ještě nedávno prostě zcela nemyslitelné. Tato eroze práva – musím to říkat znovu a znovu – mne přivádí k naprostému zoufalství, protože dovedeno do konce ad absurdum, nakonec už nebude protiprávní ani vražda v přímém přenosu, natočená policejními kamerami. Ano, to je směr, který nabralo právo pod politickým dohledem posledních let.

  1. Bývalý předseda německého Ústavního soudu si také myslí, že nyní musí Merkelová zajistit jasné oddělení politiky žádostí o azyl od přistěhovalecké politiky a zabezpečit vnější hranice země. Může dočasně pozastavit schengenská pravidla a musí bránit nezákonným vstupům do země. V případě nutnosti se musí zavést kontroly cizinců a jejich oprávnění ke vstupu do země a nezákonné vstupy vyloučit.“ Je opravdu reálné, že k těmto krokům německá kancléřka přistoupí?

Po těchto krocích bylo reálné volat přede dvěma či třemi roky. Lidé nezaslepení mocí viděli, co se děje, již mnohem dříve. Ostatně, je to právě tři roky – na konci ledna 2014, kdy jsem u redaktora Veselovského, tehdy ještě v Českém rozhlasu, upozorňovala na zneužívání azylového práva a jeho naprosto nesprávnou aplikaci na tzv. „migranty“. Byla jsem označena za rasistku a xenofobku… Abych však odpověděla na otázku:  Po zabezpečení hranic Schengenu se volá již dlouho. Bezvýsledně. Derogace schengenských pravidel, tedy jejich zrušení (neboť nazývejme věci pravými jmény. Stejně jako mne neuvěřitelně… hnětou nápisy typu „zákaz otáčení vozidel v tunelu do protisměru“ anebo „upravte rychlost“, čímž se má myslet „zpomalte“, ale nikde to není napsané, stejně tak „pozastavení pravidel je z právního hlediska nesmysl… zákon buď platí, nebo ne, je účinný nebo ne…) je zcela nezbytné. A to i pro Českou republiku. Moc mne to mrzí, ale je opravdu potřeba obnovit účinnou ochranu státních hranic. Stejně tak ovšem v současné době není jiná možnost, než veškerou azylové zákonodárství zcela derogovat, tedy zrušit.  Není totiž možnost, jak se ochránit před jeho zneužíváním. TOTO je výsledek uměle vytvořených protiprávních snah o to, aby právo bylo realizováno i protiprávně, tak zvaně „pro dobro věci“. Stejně jako zneužívání azylového práva povede ke zrušení azylového práva, stejně jako školní inkluze povede k naprosté exkluzi, stejně jako zavedení minimální mzdy povede ke zhoršení postavení nejchudších a nejméně kvalifikovaných pracovníků na trhu…je to pořád jeden mechanismus: záměr se nepočítá. Sociální jevy a struktury nelze naprogramovat. Všichni, kdo se o takovouto utopii kdy pokusili, tak pohořeli. Což mne přivádí k další úvaze: kancléřka Merkelová, ať je jaká je, tak je vzdělaná osoba a ví, jak funguje – když nic jiného – příroda. Má doktorát z fyziky, takže musí vědět, že některé věci prostě nejdou předělat. Zároveň jako fyzička si musí být vědoma toho, že jestliže pracuje s vícero proměnnými (a těch v sociálních interakcích je neuvěřitelné množství), tak je výsledek takovýchto procesů prakticky nepředvídatelný. Je pozoruhodné, že právě fyzici umí s „nejistotami“ vícera proměnných velmi dobře, ba nejlépe, pracovat, což se projevuje na příklad tím, že nejlepší burzovní makléři mají právě vzdělání ve fyzice. Když se dívám na výsledky činnosti paní Merkelové, tane mi na mysli, že zcela zklamala nejen jako politička, ale že také úplně opustila způsob uvažování a zásady svého oboru. Což je tedy obzvláště smutné.

  1. Úmluva o lidských právech a základních svobodách vznikla v reakci národů na vyvražďování a zotročování lidí ve 2. světové válce v roce 1950. Na otázku serveru České justice jak obstála v dnešní zkoušce, odpověděl Aleš Pejchal, soudce Evropského soudu pro lidská práva: „Svoboda není a nemůže být bezbřehá, a pokud se společenství svobodných občanů rozhodne neposkytovat ochranu svobody někomu, kdo není členem tohoto společenství, pak toto rozhodnutí nemusí být v rozporu s Úmluvou. Je výsostnou pravomocí suverénního členského státu Rady Evropy, komu své hranice a jakým způsobem otevře a komu nikoli. Dnešní, dá se říci, bezbřehý volný pohyb jakýchkoli osob po Evropě Úmluvou chráněn není a nikdy nebyl.“ Souhlasíte s tímto jeho výkladem? Kdo obstál, a kdo ne?

Limity Úmluvy o lidských právech a základních svobodách je dána obecně ignorovaným článkem 17, který zní:

„Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoliv právo vyvíjet činnost nebo se dopouštět činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než stanoví Úmluva.“

Všechny země, které spadají pod jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva, článek 17 porušila a porušují jej i nadále na příklad tím, že prosazují tzv. „svobodu náboženství“, tedy islám, který sám má ve své náplni zničení ostatních svobod, chráněných Úmluvou. Nepochybuji o tom, že ve směru azylového práva měl JUDr. Pejchal na mysli právě ust. čl. 17. Z jeho strany se jedná o shrnutí dlouholeté standardní judikatury Evropského soudu pro lidská práva, což pro mne není naprosto nic překvapivého. Jen podobně fádně připomenu, že právě za tuto interpretaci jsem kárně stíhána Českou advokátní komorou…

  1. Objevují se názory, že v důsledku nynějších událostí proběhne revize toho, co jsou a nejsou základní lidská práva a svobody jako podstata naší civilizace. Co si o tom myslíte?

Revize základních práv a svobod naprosto není zapotřebí. Tato práva a svobody jsou jasné, srozumitelné a principiálně naprosto správné. To, co musí být naprosto „revidováno“, je způsob, jakým jsou tyto základní práva a svobody dezinterpretovány a zneužívány politiky. Toto totiž skutečně není možné! Na vině problémů nejsou „práva a svobody“, ale jejich účelové překrucování politiky, kteří mají dojem, že když mají moc, tak mohou naprosto vše. To je omyl, za který musí zaplatit především oni sami, a to jednoznačným odchode na smetiště dějin: a to jak svým vlastním – osobním – tak i co se týká ideologií, jejichž nositeli byli. Bohužel za jejich omyly budeme platit i my, a to dlouho a bolestně.

  1. „Lisabonská  smlouva je smlouvou, kterou mezi sebou uzavřely státy, nikdo jiný. Pokud bude dostatek vůle na straně států, které ji ratifikovaly, aby současnou situaci v Evropě začaly řešit poněkud jinak než doposud, nic jim v tom nebrání. Nechci jako příklad uvádět Velkou Británii, ale nakonec i to je možný postup, kterých je však mnohonásobně více. Záleží jen na evropských státech, resp. a to především, na vůli jejich občanů,“ uvedl také v rozhovoru pro Českou justici soudce Aleš Pejchal. Je to tak a očekáváte, že dojde k té změně řešení situace v Evropě?

Mám takový dojem, že JUDr. Pejchal začíná vidět věci nejen jako právník a soudce, ale také jako státník, k čemuž lze v podstatě jen gratulovat. Lisabonská smlouva může být kdykoliv jakkoliv revidována – stejně jako ona sama byla revizí a vyrostla na podkladu předcházejících unijních smluv. Je to ovšem otázka opravdu politické reprezentace jednotlivých zemí, zda k tomu dojde. To, že se politické názory obyvatel Evropy otáčejí, je zřejmé. Podle mého názoru je jen otázka času, kdy se do čela jednotlivých zemí dostanou politické reprezentace, pro které bude Lisabonská smlouva nepřijatelná, a začnou velmi usilovně pracovat na její revizi. Protože již nyní mezi těmito silami existuje jasné nad-národní či nad-státní ideové společenství a shoda, myslím si, že by tato práce mohla jít poměrně rychle. Jiná věc ovšem bude na straně jedné lisabonskou smlouvu zásadním způsobem změnit, další věc bude nějakým způsobem eliminovat škody, které svým dosavadním působením napáchala.

Osobně jsem toho názoru, že aby došlo k opravdovému narovnání poměrů v Evropě, bude nutno identifikovat, kdo za tím pokřivením poměrů stojí. Neboť jak vám řekne každý lékař, „dobrá diagnóza je půlka terapie“.  Mám zásadní pochybnosti o tom, že co se týká migrantů a migrace, tak se „jen tak“ rozhodlo pár milionů lidí, že se prostě seberou a půjdou do Evropy. To je krajně nepravděpodobné. Stejně tak je krajně nepravděpodobné, že „jen tak“ tady najednou začal markantně vystupovat islám a dožadovat se „svých práv“. Z psychologického hlediska se mi zdá celá věc velmi dobře promyšlená, cílící na slabiny a na slušnost Evropanů. Také je zřejmé, že celá akce „stěhujeme islám do Evropy“ byla velmi inteligentně zaměřena na dva druhy států: Zaprvé na ty, které měly největší „výčitky svědomí“. To byla jednak Francie s jejím „alžírským problémem“, Británie s jejím koloniálním problémem (i když tam se jim to dle mého názoru vymklo i následkem jejich snah v nějaké formě udržet Commonwealth) a dozvuky (po sto letech!!!) Sykes-Pikotovy dohody, a především Německo s jeho nacistickým traumatem.  Druhými cíli byly země, které neměly s islámem naprosto žádné zkušenosti, tedy země skandinávské. Kde se soudruhům z NDR, tedy rozuměj pravděpodobně ze Saúdské Arábie, vloudila chybička, byl špatný odhad ohledně marginalizovaných postkomunistických malých zemí, tedy Maďarska, Slovenska, České republiky, Polska a rovněž i Rakouska. Tady je dědictví a znalost toho, co to jsou tatarské a turecké, tedy islámské vpády, stále živé. Na Moravě se pořád prodávají „štramberské uši“, u Poláků je Michal Wołodyjowski stále národní hrdina a o Maďarsku a jeho islámských/tureckých zkušenostech lépe nehovořit. A ve Vídni mají i jiné vzpomínky než jen Mozartův „Turecký pochod“! A v Čechách? Mám dva kamarády: on má turecké příjmení, protože je pra-pra-prapotomkem jednoho janičářského generála, který u té Vídně uvízl a domů se již nevrátil. Ona je potomkem generála Kosciuszka. Svého času byli manželé a když jemu došly argumenty pro ospravedlnění čehokoliv, u vzpomínky na Jana Sobieského říkával pohnutlivě: „… a to máš za tu Vídeň!“  Což jsou ovšem přesně ty okamžiky, které tvoří to, čemu se říká „historická paměť národa“. A tu nelze zlikvidovat, vymazat – tu lze maximálně chvilkově potlačit. A právě pro tuto historickou paměť je islám ve střední Evropě naprosto nepřijatelný.

Poté, co bude skutečně identifikováno, „jak to všechno bylo“, bude nutno přijmout zásadní opatření, jak se tohoto jařma zbavit. Jeví se mi krajně pravděpodobné, že ideologický vpád islámu, mohutná „migrační krize“ a uměle navozený dekadentní úpadek evropské kultury a evropských hodnot je dán energetickou – tedy ropnou – hegemonií právě islámských států. Takže politický úkol se nám zde dostává do pozice úkolu zcela praktického: je nutno najít nový obrovský zdroj energie. V momentě, kdy bude tento zdroj nalezen a přiveden do užitné podoby, bude po islámu a po migrační krizi, jak říkával můj dědeček, „ajn cvaj“. Takže abych to řekla ještě jinak: nejlepší by bylo, kdyby se paní Merkel zase vrátila k té fyzice. Možná, že by vymyslela něco lepšího, než to, co se jí dosud podařilo v politice. I když, na druhou stranu, to by zase nebyl s ohledem na ty výsledky v politice, až tak velký problém, že…

 

 

Posted in Nezařazené
Všechny příspěvky
Archiv