Domácí porod ne? A co na to lidská práva?

Otázka domácích porodů a související problematiky spadá pod jedno velké téma, které bych mohla nazvat takto:

DO JAKÉ MÍRY JE STÁT OPRÁVNĚN ZESTÁTNIT NAŠE TĚLA?

Pod tuto otázku spadá podstatně více okruhů, a to jmenovitě:

1)      Má být očkování povinné ?

2)      Je možné akceptovat samoléčbu? – a to zejména konopím?

Samozřejmě, že stejně tak se můžeme ptát, do jaké míry je stát oprávněn zestátnit naše mysli a aplikovat toto na povinnou školní docházku (což je něco zcela jiného než vzdělávání), avšak do této šíře problematiky nebudeme zabíhat.

Pro posouzení daného problému se zdržme emocí a pokusme se pohledět na danou problematiku očima práva. Jedná se o situaci, která je typická pro mnohočetný konflikt jednotlivých lidských práv. Proto zásadním pohledem musí být široce uznávaný a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva velmi dobře zpracovaný princip proporcionality.  To znamená, že musí docházet k vyvažování jednotlivých práv a jednotlivých inherencí do toho kterého lidského práva tak, aby byla lidská práva ve svém celku poškozena co nejméně a aby byla poskytnuta maximální ochrana maximálnímu počtu subjektů, jejichž práva jsou skutečně dotčena.

V zásadě můžeme říci, že zde dochází ke kolizi těchto práv:

1)      právo matky na soukromý a rodinný život (včetně toho rodit doma v jí vyhovujícím prostředí) dle č. 8 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a svobodách kontra právo dítěte (ale i matky) na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny základních práv a svobod.

2)      právo společnosti na to, aby ženy přiváděly na svět děti bezpečně a přitom společnosti nevznikaly vícenáklady na péči (veřejný zájem) kontra právo matky i dítěte na soukromý a rodinný život. (soukromý zájem).

K posouzení těchto protikladů je přitom potřeba velmi důsledně přihlédnout k následujícím skutečnostem:

1)      Nikde není napsáno, že ochranu zdraví poskytuje stát pouze v porodnicích, že jinde tuto odpovědnost nemá. V čl. 31 Listiny je uvedeno, že právo na ochranu zdraví má každý s tím, že podmínky stanoví zákon. Avšak zákon jako právní norma nižší právní síly nemůže omezit právo na ochranu zdraví, které má absolutní charakter. Pokud zákon nastoluje situaci, že za určitých podmínek určitým způsobem zbavuje „každého“ ochrany zdraví, pak je to zákon protiústavní a je potřeba s ním naložit odpovídajícím způsobem.

2)      Z hlediska kolize veřejného a soukromého zájmu je potřeba rovnost subjektů, jejichž práva se vyvažují, (přičemž nutnost balancovaného vyvažování je dalším z principů, kde kterého Evropský soud pro lidská práva soudí) vyvažovat, do jaké míry je ta která strana nadána mocenskou silou, která může být uplatněna coby přímus k jednání druhé (soukromé) strany. Zde je evidentní, že hrozba zneužití veřejné moci je grandiozní – a to pod pohrůžkou odepření ústavně zaručeného práva na ochranu zdraví, tedy, in extremis, i pod výhružkou ponechání na pospas smrti. To je ovšem tak zjevná nerovnováha, že je bezpodmínečně nutné ji balancovat.

Za těchto právních podmínek se více než ztotožňuji s disentským stanoviskem JUDr. Elišky Wagnerové, vysloveným při vydání nálezu Ústavního soudu ÚS 26/2011, kde je na nutnost úpravy kolidujících zájmů jmenovitě poukazováno.

Osobně hodnotím situaci tak, že dnešní právní úprava ust. čl. 8 odst. 1, totiž právo matky na soukromý a rodinný život, zcela ignoruje a je ve zjevném nepoměru k protěžování veřejného zájmu, který v této formě navíc má zcela mocenský charakter, nemající žádné přiměřené (v judikatuře ESLP se užívá slovo „reasonable“) opodstatnění.

Z hlediska čistě neprávního je zřejmé, že jiná úprava než platí v České republice, a to ve směru k porodním domům (Nizozemí) nebo domácím porodům (Velká Británie) je zcela běžná a z hlediska organizace státní zdravotní péče se jedná o problém marginálního významu. Je tedy opět zřejmé, že postavení státu a jeho občana je ve zjevném nepoměru, a to v míře, která není odůvodněná a odůvodnitelná, ve prospěch státu. Toto znamená, že dochází k masivnímu porušování práva žen na soukromý a rodinný život  – a také práva na ochranu zdraví – tím, že je zabraňováno tzv. domácím porodům.

Na závěr bych chtěla ještě říci, že již citované usnesení Pléna Ústavního soudu s jeho negativním výrokem považuji za skandální, neboť má přesně takové charakteristiky, jaké Ústavní soud vyčítá obecným soudům: je plné formálního právního alibismu, který zbaběle odmítá čelit vzniklé právní situaci a ve svém důsledku vede k tomu, že celé jedné kategorii – totiž těhotným ženám – odepírá určitou část jejich lidských práv.

Přetrvávání tohoto stavu – opět za naprostého nezájmu vlády – považuji za alarmující.

 

 

Posted in Nezařazené
1 Comment » for Domácí porod ne? A co na to lidská práva?
  1. Tomáš napsal:

    Uvědomuji se, že příspěvek je mimo téma ‚domácí porody‘, není ale mimo téma ‚lidská práva‘ ….. takže když zde není, alespoň zatím, žádná diskuse, tak by to nemělo vadit.

    Abych nebyl úplně mimo téma, tak i trochu něco k domácím porodům, tam se přikláním k názoru lékařek(ty také rodí), které nejvíce chtějí kompromis, tzn. porodní domy, např. MUDr. Helena Máslová, viz následující odkaz.
    http://www.youtube.com/watch?v=b9WY5wiKwmc

    Když jsme u těch (lidských) práv, tak (naštěstí už) bývalý ministr Jaromír Drábek vymyslel(velmi přehnané slovo v tomto případě) dvě změny ‚veřejné služby‘:

    1. Od 1.1.2012 může být do veřejné služby zařazen každý kdo je nezaměstnaný 2 měsíce, bez ohledu na to zda od státu dostává nějaké peníze, tzn. podporu v nezaměstnanosti nebo sociální dávky, takže v praxi nastupovali na veřejnou službu i nezaměstnaní, kteří od státu nedostávali ani korunu(*), protože podpora v nezaměstnanosti je v průměru jen 1/2 roku a na sociální dávky úředně/právně „dosáhne“ pouze ten, který úřadu práce(dříve sociálce) prokáže úplnou nemajetnost sebe a členů své rodiny, úřad práce(dříve sociálka) velmi rád „přehazuje“ tzv. vyživovací povinnost na majetnější, tzn. ne zcela chudé, členy rodiny žádajícího(sociální dávky) nezaměstnaného, dokonce i na bývalé členy rodiny – podle českého práva platí vzájemná vyživovací povinnost mezi manželi i po rozvodu a to doživotně, bez ohledu na počet let, které od rozvodu uplynuly.

    * Stát těmto nezaměstnaným platil pouze pojištění. Pojištění se nedá jíst, jen pojištění před smrtí hlady neochrání.

    2. Drábek, jak příhodné jméno, rozhodl, že od 1.1.2012 nebude veřejná služba vůbec(!) placená, předtím, do konce roku 2011, veřejná služba maličko/trošku placená byla.

    Navíc organizace, u které nezaměstnaný z bodu ad 1, tzn. od státu ani koruna, vykonával veřejnou službu, neměla ze zákona takovému „zaměstnanci“ povinnost dát ani najíst, protože organizace neměly povinnost, tak 99% organizací najíst nedávalo s odůvodněním, že zákon jim to neukládá.

    Nezaměstnaným nebylo propláceno ani jízdné do místa výkonu veřejné služby, pokud nebylo v místě bydliště, to vždy nebylo, někteří nezaměstnaní museli za veřejnou službou ještě dojíždět a sami(!) si platit jízdné, tzn., v konečném důsledku, že někteří nezaměstnaní za neplacenou práci ještě platili!

    V konečném důsledku byl takový „zaměstnanec“ lacinější pracovní silou než otrok. Otrokář, pokud chtěl aby otrok pracoval, musel dát otrokovi alespoň najíst. Drábek dostal takové nezaměstnané do horšího (právního) postavení než byli otroci, ti najíst dostávali. Toto otrokářství s neviditelnými(jen právními) řetězy(myšleno obrazně) bylo dokonce pod úrovní otrokářství, protože otroci se mohou vzbouřit a utéci, někdy i úspěšně …… před platnými zákony není kam „utéci“.

    Dokonce i nacisté, pokud vězně, podle nacistických zvrácených měřítek, uznali za práce schopného, tak mu trochu, velmi nekvalitně, nepravidelně a nedostatečně najíst dávali, Drábek nedával najíst vůbec.

    Robota byla u nás zrušena císařským dekretem v roce 1848, právně zrušení roboty vstoupilo v platnost ke konci března 1849. Drábek robotu, i když to bylo pojmenováno jinak, u nás znovu zavedl od 1.1.2012.

    Pokud by Ústavní soud ČR veřejnou službu, jako neústavní a porušující všechno možné(to si každý může najít Googlem), ke konci roku nezrušil(přesný datum se mně nechce hledat), tak by takové „poměry“ platily, i právně, u nás dodnes.

    Následující den, po rozhodnutí ÚS o zrušení veřejné služby, se v médiích objevily velké nářky měst a obcí, kdože bude uklíííízet, že na to nemají penííííze. Když se přestane na všech radnicích krást, tak se peníze na zákonnou minimální mzdu, tzn 8 tis. hrubého, navíc poloviční úvazek(veřejná služba byla max. 20 hodin týdně, to přibližně/zhruba odpovídá polovičnímu úvazku) je jen 4 tisíce hrubého, najdou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv