Dopis předsedovi ČAK JUDr. Vladimíru Jirouskovi

Vážený pan

JUDr. Vladimír Jirousek

předseda České advokátní komory

Česká advokátní komora
Národní 16
110 00 Praha 1

V Praze dne 30. dubna 2018

věc: k otázce dalších vztahů mezi Českou advokátní komorou a její členkou

Klárou A. Samkovou

Vážený pane předsedo,

kdy jindy Vám psát než v předvečer Valpuržiny noci…

inu, tedy znovu:

Vážený pane předsedo,

každý z nás v životě udělá řadu chyb, některé z nich pak ovlivní jeho život fatálním způsobem již navždy. Já jsem udělala takovouto chybu v časném létě 2003, kdy jsem se zástupcem vlády České republiky, JUDr. Vítem Schormem, vyjednala pro své klienty, rozsáhlou romskou rodinu Červeňákových, ve věci jejich stížnosti vedené u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, s Českou republikou smír. Jedním z úhelných důvodů, proč jsem doporučila svým klientům postupovat smířlivě, byl i můj vnitřní ostych soudit se se svou vlastní zemí, s vládou, kterou jsem vnitřně považovala za svou. Důsledky tohoto mého postupu byly pro mne osobně katastrofální. Schválení smíru České republiky a mých klientů, včetně vyplacení nikoliv nepatrné náhrady za nemajetkovou újmu, časově kolidovalo s projednáváním mojí kandidatury na soudce Ústavního soudu Senátem ČR. Pod dojmem mediální masáže s palcovými titulky ve smyslu „vysoudila cikánům miliony“ se p.t. senátoři vůbec nezajímali o moje právní názory, ba dokonce ani o průběh dané mediálně sledované kauzy. Místo toho v kuloárech řešili zásadní otázku, zda jsem Židovka, Cikánka, židovská Cikánka či cikánská Židovka. Pokud se někdy potkáte s JUDr. Pithartem, tehdejším předsedou Senátu, může Vám tuto nanejvýš trapnou okolnost novodobých dějin naší horní komory potvrdit. Byla to právě tato okolnost, totiž mými klienty uzavřený smír s Českou republikou, která mne s pravděpodobností blížící se naprosté jistotě stála křeslo Ústavního soudce a navždy tak ovlivnila moji profesní kariéru.

V současné době se nacházím ve velmi obdobném postavení jako v roce 2003, s tím rozdílem, že ten, proti komu se mám bránit, není Česká republika, ale organizace, jejíž jsem členkou, totiž Česká advokátní komora.

Již dva roky jsem kárně stíhána za svoje údajně „advokáta nedůstojné chování“, kdy jsem v rámci veřejné demonstrace svolané před ambasádu Turecké (stále ještě) republiky tzv. „proklela“ tureckého velvyslance. K tomu „proklínání“ jen krátce: podstatou komunikace je, že informace je podávána v takové formě, že ten, komu je určena, je schopen ji přijmout a porozumět jí. Protože pan velvyslanec nechápe – anebo není ochoten se řídit – komunikací prostřednictvím práva a diplomatického protokolu, zvolila jsem ten způsob komunikace, tedy „prokletí“, ze kterého je i on schopen pochopit můj nesouhlas s jeho jednáním1. Pro pochopení celého mého kárného stíhání je však podstatná ta formulace kárné žaloby, která uvádí: „Jako osoba známá svým negativním stanoviskem k islámu byla kárně obviněná na den 18. 5. 2016 pozvána do Poslanecké sněmovny ČR na diskusní dopoledne na téma „Máme se bát islámu“, aby zde obhájila svá stanoviska.“

Pominu skutečnost, že nic z tohoto není pravda. O mém (pravda stále negativním) vztahu k islámu věděla relativně malá skupina lidí a rozhodně to nebyl důvod, proč jsem byla pozvána do Poslanecké sněmovny. Ten důvod byl, že jsem PRÁVNÍK zabývající se islámem z hlediska evropského právního řádu. Z přiložené pozvánky vyplývá, že součástí diskusního fóra byl přednáškový blok „Evropské právo a islám“, ve kterém jsem vystoupila nejen já, ale i poslankyně prof. JUDr. Helena Válková, CSc., která měla vystoupit přede mnou. Dlužno říci, že ačkoliv byla pozvána a dostavila se, ve skutečnosti odmítla vystoupit a řekla, že o dané problematice vlastně nic neví. Takže celý blok zbyl na mně. Pominu i to, že tato událost nemá s mým kárným stíháním vůbec nic společného, takže je zcela nesmyslné, aby byla v kárné žalobě vůbec zmiňována. Mou úlohou rozhodně nebylo jakkoliv obhajovat ani sebe, ani svoje stanoviska, ale prezentovat určitý názor. V tomto se tedy kárná žaloba mýlí.

Nicméně, ani tato elementární nepřesnost, obsažená v kárné obžalobě, není podstatná. Podstatné je, že základem mého kárného stíhání je veřejná prezentace mého politického a právního názoru – a to na půdě Poslanecké sněmovny – a moje účast na následné veřejné (mnou nepořádané) demonstraci, která byla vyjádřením značného zájmu veřejnosti nejen o mnou prezentovaný pohled na danou problematiku, ale zejména na jednání tureckého velvyslance, jehož jednání ve vztahu ke mně bylo předmětem masivní občanské kritiky. Jinak řečeno: Kárná žaloba České advokátní komory mne postihuje za vyjadřování mého politického a právního názoru, který jsem předestřela nikoliv v rámci výkonu advokacie, ale jako osoba dlouhodobě veřejně (byť mimo jakékoliv volené politické funkce) činná. Ještě jinak: Česká advokátní komora mne stíhá za můj občanský politický a právní názor. A odůvodňuje to „ohrožením důstojnosti advokátního stavu“.

Tato situace, totiž postihování advokátů za určité aspekty jejich osobnosti nesouvisející s advokacií, v české advokacii již několikrát byla: na přelomu let 1938–1939 Česká advokátní komora masivně vypudila ze svého středu své kolegy židovského původu, po komunistickém puči v roce 1948 masivně neobnovila „advokátní licence“ advokátům, jejichž názory a životní postoje nebyly kompatibilní s nově nastolenou ideologií.

Shodou okolností vědomosti o tomto ideologicky podmíněném historickém jednání České advokátní komory vůči jejím nepohodlným členům jsou částí mojí životní zkušenosti od nejútlejšího dětství. To jsem totiž prožila v Brně v jedné části rodinné dvouvily, kde druhou polovinu obývala rodina JUDr. Roberta Skuteckého2. Jeho životopis pro zajímavost kopíruji níže. Co pravděpodobná autorka daného životopisného hesla, spoluzakladatelka Muzea holocaustu ve Washingtonu, D.C., dcera JUDr. Skuteckého a moje vzácná přítelkyně, Dr.J. ing. arch. Illana Alena Breslaw Skutecká k údajům svého otce již neuvedla je fakt, že stejně jako byl její otec zbaven advokátní licence v roce 1939, byl zbaven možnosti vykonávat advokacii coby „ideově nevhodná osoba“ i podruhé, a to na základě rozhodnutí České advokátní komory v roce 1949. Od té doby až do své emigrace opravoval JUDr. Skutecký šicí stroje v brněnské Drutěvě.

Čeká mne, pane předsedo, rukou dnešní České advokátní komory stejný osud, jaký připravila laskavému muži mého dětství?

Vážený pane předsedo,

jsem obviněna z toho, že „moje jednání je způsobilé ohrozit vážnost advokátního stavu.“ Jestli někdo, vážený pane předsedo, ohrožuje důstojnost advokacie, tak je to jednání Kárné komise a Kárného senátu mým stíháním. Tyto orgány České advokátní komory tak totiž dávají veřejnosti najevo, že jsou připraveny stíhat člena advokátní komory za jeho ideové postoje. Můžeme se dohadovat o tom, zda to tak ve skutečnosti je či není (podle mého názoru je), ale v každém případě takto vnímá moje kárné stíhání veřejnost, včetně médií, která se o průběh řízení se mnou stále a iniciativně zajímají.

Dovolte mi, abych toto svoje obvinění zasadila do kontextu celého svého života.

Hodnocení každého člověka jeho okolím se sestává z řady faktorů. Jedním velmi ceněným faktorem je osobní a zejména morální integrita, tedy schopnost stát si za svými názory a být celistvou, harmonickou a synergickou osobností. Stejně tak je ovšem společností kladně hodnocen i fakt, že se člověk dovede poučit ze svých chyb a již je neopakuje.

Avšak co v případě, kdy úhelným prvkem integrované osobnosti je vlastnost, že se odmítá poučit ze svých vlastních chyb, ba že dokonce na nich lpí, že je opakuje, a to i tehdy, když jí je známo, že na to může šeredně doplatit – když už v minulosti se takto stalo? Přesně v této situaci se nacházím já. Ačkoliv jsem tak fatálně doplatila na svou snahu ochrany dobrého jména České republiky, kdy jsem hledala kompromis mezi zájmy svých klientů a své vlasti, snažím se i nyní o kompromis mezi zájmy své obhajoby vůči obviněním vzneseným vůči mně Českou advokátní komorou a Českou advokátní komorou, jíž jsem členkou. Je to značně schizofrenní situace… Avšak právě toto zohledňování zájmů obou stran, a to možná i na úkor mých vlastních práv, je nejvlastnější jádro mého já. Budu se hájit jen tehdy, jestli k tomu budu přinucena neústupností České advokátní komory, neústupností, kterou při vší úctě neváhám nazvat kontraproduktivní.

Vážený pane předsedo, jsem si vědoma toho, že by se mohlo zdát, že jsem to já, kdo je vůči České advokátní komoře v nepoměrně slabší pozici. Není tomu tak. Čím víc mne za moje údajně „nedůstojné“ jednání potrestáte, tím nedůstojněji bude vnímána Česká advokátní komora. Jako její člence mi to není jedno. Jak jsem již nastínila výše, jsem ve stejné pozici, jako jsem byla v otázce vyjednávání smíru pro svoje klienty v roce 2003. Per analogiam jsem nyní tlačena do pozice, kdy se budu muset intenzivně bránit. Prosím Českou advokátní komoru, abych to nemusela dělat. Nikoliv kvůli mně, ale kvůli ní. Čím více mne potrestáte, tím více ublížíte České advokátní komoře. Stane se tak k setrvalé a bez nějakého přehánění mohu říci že celosvětové ostudě České advokátní komory.

Proto se na Vás obracím, vážený pane předsedo, abyste zvážil z hlediska strategie České advokátní komory vůči veřejnosti a s ohledem na další politický vývoj v ČR i v Evropě, další postoje ČAKu vůči mojí osobě, včetně této – dle mého názoru naprosto nešťastně formulované – kárné žaloby.

Myslím, že nejen tato záležitost by si zasloužila našeho osobního setkání. Pakliže o ně a případně o objasnění poněkud nestandardních vztahů mne a České advokátní komory budete mít o to zájem, jsem Vám k disposici. Když ne – nedá se nic dělat. Tímto návrhem a upřímnou nabídkou ke smíru jsem vyčerpala na své straně všechny možnosti. A Vy sám víte, jak to v takovém případě bude všechno pokračovat dál…

V dokonalé úctě

Klára Alžběta Samková

Přílohy:

  1. Pozvánka do Poslanecké sněmovny na diskusi „Máme se bát islámu“ z 18. 5. 2016

  2. Kárná žaloba ze dne 5. 12. 2016

  3. Předvolání ke kárnému řízení na 16. 5. 2018

1 K otázce komunikace odkazuji obecně na hermeneutické vědy, specificky pak na:

Grondin, Jean: Úvod do hermeneutiky, Oikoymenh, Praha, 1997;

Gadamer, Hans-Georg: Člověk a řeč (výbor textů, uspořádal Jan Sokol), Oikoymenh, Praha, 1999

2 https://www.ushmm.org/wlc/en/idcard.php?ModuleId=10006749

Robert Skutecky born: MARCH 24, 1903 BRNO, CZECHOSLOVAKIA Robert was the second of three children born to Jewish parents in the Moravian capital of Brno, where his father ran a shipping company. Between 1909 and 1920 Robert lived with his widowed grandmother, who resided nearby. He completed secondary school in 1922, and then attended an international trade school in Vienna. Robert earned a doctorate in law from Charles University in Prague in 1930. 1933-39: After apprenticing as a lawyer for five years, I finally opened my own practice in Brno in January 1936. Three years later, in March 1939, the Germans occupied Bohemia and Moravia. Three months into the occupation I was forced out of the legal profession because I was Jewish. Then I was evicted from my apartment. That fall I applied for an exit visa, but my application went unanswered. 1940-45: Frustrated that I’d been disbarred, forced out of my apartment and denied an exit visa, I stormed into the local Gestapo office. I yelled at them and said, sarcastically, that I wanted to know what else I needed to do to make them happy. I was beaten for being impertinent, but they gave me an exit visa. On February 14, 1940, I arrived in Palestine [the Yishuv]. The following year, I enlisted in a British tank brigade and fought in North Africa against the Germans until 1943, when I joined the Czechoslovakian forces in Europe. Discharged in Europe from the Czechoslovakian army in July 1945, Robert returned to Brno after the war. He emigrated to Israel in 1973.

Copyright © United States Holocaust Memorial Museum, Washington, DC

Odpověď JUDr. Vladimíra Jirouska:

Posted in Nezařazené
4 komentáře » for Dopis předsedovi ČAK JUDr. Vladimíru Jirouskovi
  1. Matka Courage napsal:

    Vnímám to jako „ideologický spor“ (v jádru je to spor morální) na téma „Máme se bát islámu?“ ČAK se islámu bojí a bojí se (ovšemže je strach je jejím rysem) „prokletí“. Jako bič použije „známý NEGATIVNÍ vztah (k čemukoliv)… ČAK je směšná, a vypadá jako hloupá, ustrašená, pečující, smířlivá matka, která kárá své „dítě“, aby „neklelo“, protože se „pán“ (arogantní Turek) „urazí“ a bude se na „mámu“ (tj. ČAK) na ulici mračit z pod hrozivého obočí. On ten „pán“ je nebezpečný, divoký a nevypočitatelný. ČAK jímá hrůza při pohledu na barbara, který nerespektuje evropské právo. ČAK se noří do literatury, vytáhne pokroucený paragraf a bojuje jím proti hlasu ze svých řad 🙂 Fraška z domácnosti, kde se „takové věci neříkají“.
    Otázkou, na kterou se ještě nikdo nezeptal, zda na „pána“ muslima „prokletí“ účinkovalo. A můj osobní a též neověřený názor je ten, že v islámu, středověkém artefaktu, je „prokletí“ účinným argumentem či platným verbálním činem. Hlasovala bych.

    • klara napsal:

      z řízení u ČAK: kárný žalobce sdělil, že jsem tureckému velvyslanci VYHROŽOVALA. Z čehož ovšem plyne, že dle ČAK je „prokletí“ jednáním způsobilým způsobit újmu, tedy že jsem schopna svým prokletím skutečně ublížit. Moji argumentaci, že se jednalo o ZPŮSOB KOMUNIKACE v rámci použití kulturního vzorce příjemce komunikace (tedy tureckého velvyslance) ČAK naprosto nepobral… Tak se divím, proč máme vůbec teorii komunikace, ba i celý vědní obor tohoto se týkající, hermeneutiku….

      • Matka Courage napsal:

        Komunikační vzorec a způsob komunikace je „připosranost“. K tomu nepotřebuji hermeneutiku, pokud se nejedná o h. všeobecně lidskou. Pokud mě někdo urazí, odejdu ze sálu – prohrál jsem, jsem zbabělec. Ale ne ledajaký, budu chtít, aby byl urážející potrestán. Turecký velvyslanec je v přeneseném smyslu impotent, neschopný argumentu, zaštítěný dogmaty islámu, ve kterém je urážka postavena nad logiku. Tj. ještěří mozek je postaven nad šedou kůru mozkovou. V této hierarchii vývoje je prokletí zcela ideálním argumentem, jelikož ho ještěří mozek uslyší.
        Muslimovi ublížíte tak snadno, jako vzteklému dítěti. Každé slovo se může stát urážkou (taková upjatost k povrchům) a ČAK se identifikovala s ještěrem místo, aby identifikovala hloupost domnělosti urážky, jako nedospělost, která určitě nepatří do evropské kultury diplomacie… Namístě by bylo kroucení hlavou či smích a zvednuté obočí – to jsou legitimní argumenty. Parafráze F. Gumpa by mohla znít: „Pro ještěra je všechno zubaté.“

  2. KLára Samková napsal:

    to jsem se právě marně snažila ČAKu vysvětlit. Jestliže jsem velvyslanec a vědomě zasahuji do poměrů hostitelské země, tedy porušuji Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích, tak mi je „korektní“ vyjádření nesouhlasu u pozadí, neb se tak děje v systému, který očividně neuznávám a pohrdám jím.
    Váhám, jestli senát ČAK má politické instrukce, že Samkovou prostě odsoudit musí, anebo jestli neumí přemýšlet. Protože tato úvaha, na které se zcela shodujeme, je otázka čisté mentální energie kognitivní síly… Narážím na to stále, stále se snažím tlumočit ze 140 do 100, ale vždy znovu zadoufám, že bych v komunikačním okolí mohl najít někoho podobně „postiženého“ jako já. Beru to jako zenn-buddhistické cvičení ve své dovednosti předat informace….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv