DOPIS ÚČASTNICÍM LETOŠNÍHO ROČNÍKU KONFERENCE „ŽENY SOBĚ“ KE DNI ROVNOSTI PLATŮ (EQUAL PAY DAY), KONANÉ 18. – 19. 3. 2016:

„Moje milé mentee, tedy dívky, dámy a ženy, které jste se rozhodly, že stojí za to mi naslouchat.

Byla jsem poctěna vaší účastí u mého „kulatého stolu“. Letos jsem se poprvé zapojila do neuvěřitelné a monstrózní akce „Equal Pay Day“ a konference ŽENY SOBĚ, kterou organizuje každým rokem nezisková organizace Business & Professional Women.

Když se na to tak dívám zpětně, tak si říkám, proč vlastně až teď? Co jsem dělala/kde jsem se flákala těch uplynulých pět či šest let, zvláště když už minulý rok jsem dostala od Ivy Šťastné pozvánku a řekla jsem si, že todle mě fakt, ale fakt nezajímá…?
Jak vidět, k tomu, být mentorkou, je nutno dospět… což se evidentně k mým 53. narozeninám, které jsem slavila (tedy neslavila) několik dnů po setkání s vámi, i stalo.

Rosenkruciáni a zednáři rozdělovali života běh do tří etap: v první etapě, do 21 let, je člověk učněm. Do dvojnásobku této doby, do 42, je tovaryšem a teprve od 42 let se dostává do pozice, kdy je mistrem a může své vědomosti předávat dál. U mě se těch 42 evidentně překlopilo v 53. Možná, že toto moje opožděné zrání souvisí s tím, že mi v těchto měsících odcházejí ze života moji staří rodiče, čímž i já už definitivně musím čelit dospělosti. Protože kde nejsou rodiče, je jasné, že není ani dítě…

Speedmentoring „vynalezla“ Lenka Šťastná proto, aby se do mladších anebo méně zkušených kolegyň „nalilo“ v rychlém sledu to, k čemu se sama mentorka pomocí vlastního života propracovala. Myslím, že hlavním mottem takovýchto setkání by klidně mohlo být „nejste povinna zopakovat všechny chyby těch před sebou“. Lenka Šťastná ale zapomněla (asi) na jednu věc: totiž, jaký význam má toto setkání s mentees pro mentorky.

Když jste mentorka, musíte sama uznat, že máte co předávat. To vyžaduje značnou dávku sebevědomí a sebeuvědomění (což není totéž). Vyžaduje to i značnou dávku sebedůvěry, a to vše v zajímavém koktejlu přiznání si vlastního stárnutí, dohlédnutí na vlastí horizont, vyčerpání vlastního potenciálu. Prostě už víte, že nepřijede ani princ na bílém koni (v mém případě mohu spíše říci hurá: obléhací vojsko už odtáhlo), ani si nesplníte sny o projektech, pozicích a úspěších, kterými jste se pořád opájely či jste v ně doufaly tak, dejme tomu, do pětačtyřiceti.

Být mentorkou znamená, že víte, že existuje kdesi tam na obzoru kremační rošt, před kterým není kam se schovat. Což by mohlo vést k depresi.
Být mentorkou znamená najít účinný lék na tuto depresi, anebo lépe řečeno zajistit si vlastní nesmrtelnost. Protože jestliže jedno slovo ze mne přetrvá ve vašem vědomí, jestli si byť jen jednou řeknete, že jsem měla pravdu, jestli si jen jednou uvědomíte, že nemusíte opakovat moje chyby a můžete se na jejich základě posunout dál, pak můj život nebyl nadarmo. Vím, že to zní nadneseně, ale neberte to tak: setkání s vámi je pro mne utvrzením smyslu mého života, který byl vždy postaven za přebírání zodpovědnosti o druhé, vždy byl určován snahou, kterou jsem zde poprvé mohla uplatnit v praxi – a byla jsem u toho vítána: totiž předat svoje znalosti, ke kterým jsem se často dopracovala v potu tváře. Pokud můžete, prosím, použijte všechny moje nápady. Žijte mými idejemi, rozviňte každý náznak toho, co vás ode mne zaujalo, do vlastní šíře.

Když se probírám svým životem, je plný hořkých zklamání z nenaplněných tužeb: nikoliv po moci, sebezviditelnění, veřejných funkcích etc. etc. etc., jak mi je často předestíráno, ale po tom, aby se moje nápady a vědomosti uplatnily v praxi. Když vidím, že se věci dělají blbě a já jsem přesvědčena, že vím, jak se mají dělat alespoň lépe, když ne dobře, tak mě to přivádí k nepříčetnosti. Následkem čehož se snažím svoje ideje prosadit. A následně se dozvím, že jsem mocichtivá a „ambiciozní“. Ano, jsem. Mám ambici zastavit páchání blbostí, kdekoliv to bude možné a kdykoliv to uvidím. Čímž neříkám, že já mám vždy 100% pravdu, ale žádám, aby můj hlas byl slyšen. Posledních 25 let jsem si kvůli tomu už musela nesčetněkrát setřít slinu z tváře.

Proto si vám, svým věrným posluchačkám, dovolím dát nakonec jednu poslední radu: nenechejte se odradit. Je to váš život, vaše ideje, vaše rozhodnutí. Zkoumejte kriticky a sebekriticky své kroky, ale stůjte sama za sebou. Nakonec, když se to tak vezme, jediný, kdo vám nakonec zbude, že bude za vámi vždy stát, budete vždy a jenom vy. A až jednou ulehnete na smrtelné lože, tak jako my všechny, budete se také zodpovídat za svůj život jenom sama sobě. Myslím, že zjistit v takové nenapravitelné chvíli, že jste zradila sama sebe, že jste v sobě nenalezla dost sil být sama sebou, je horší než jakékoliv jiné zklamání….

Moje milé mentees, doufám, že se s řadou z vás uvidím i v příštím roce na Equal Pay Day.
Budu ráda, když se přidáte i jako členka k Business Professional Women a budete tak pokračovat v úžasné tradici aktivních českých žen. Zapojte se do našich aktivit pro ženy po celý rok. Více informací o členských výhodách najdete ZDE: http://bpwcr.cz/clenstvi-v-bpw-cr/.

A pro ty, které o letošní akci nevěděly, dejte vědět svůj názor, stejně jako své postřehy organizátorkám.
Nejlépe prolinkem ze: https://docs.google.com/…/1XSlDD7TteTN3WNmDVMBFxoo…/viewform. Váš názor organizátorky zajímá. Vaše připomínky a nápady nám pomohou zlepšit 8. ročník konference.

Nu a já budu také ráda za zpětnou vazbu, ráda se dozvím, jestli to moje povídání nebylo prostě jen tak plácání… to víte, když už je vidět na konci tunelu ten kremační rošt, tak ať vím, co zlepšit, než se k němu dokodrcám…
Těším se na setká(vá)ní a brzy na viděnou, vaše,

Klára“

Posted in Nezařazené
2 komentáře » for DOPIS ÚČASTNICÍM LETOŠNÍHO ROČNÍKU KONFERENCE „ŽENY SOBĚ“ KE DNI ROVNOSTI PLATŮ (EQUAL PAY DAY), KONANÉ 18. – 19. 3. 2016:
  1. Jana Kučerová, Ing. napsal:

    Ó, bože – perfektní!!! Pravdivé. Díky moc. Šedesátiletá Jana K..

  2. Gabriela Šťastná napsal:

    Klárko, rovnost platů je hezká věc a pro současné ještě mladé pracující ženy možná reálná. Ale co my „zralé“ důchodkyně, které jsme z vlastní hloupé přirozenosti podporovaly chlapy v jejich kariéře nebo aspoň v pohodlnosti docházky do práce, na úkor vlastní práce? Dnes máme daleko nižší důchod než právě oni chlapi, a titíž chlapi rozhodují o valorizaci důchodů, a tím rozevírají nůžky výše důchodů mezi námi. A výsledkem je ekonomická závislost na oněch chlapech, kterých bychom se nejraději zbavily, ale naše stále se vlastně snižující „výše“ důchodu nám v tom brání, nemluvě o tom, že si většina těch chlapů neuvědomuje, že by se samotní ani nedokázali o sebe postarat, ale to už je o něčem jiném, pro nás ženy nepodstatném.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv