DOUBLETHINKING

Přemýšlím, jak je možné, že existuje v současné době tak obrovská propast mezi akademickou (nebo vůbec vzdělanou a taky oficiální) debatou na jedné straně a každodenní realitou na straně druhé. Málokterá analýza současného dění je ochotna plně zvážit jeho zřejmá politická, kulturní, ekonomická a vůbec životní rizika do budoucnosti. Jako kdyby ti analytici žili v jiném, nereálném světě, ve světě svých přání… a tam si kreslili své atraktory až ke vzdálené budoucnosti.
Vlastně jsme se dostali (po tom komunistickém) do dalšího období doublethinku: oficiálně uplatňujeme koncepty, které jsou zjevně pro zachycení a řešení současných problémů naprosto neefektivní. Vlastně naše oficiální koncepty ty skutečné problémy ještě vyostřují tím, že ukazují současnou institucionální neschopnost postavit se proti tlaku.
 
Když se ohlížím za svým životem a snažím se pojmenovat, co jsem vlastně celou tu dobu dělala (a mám stále častěji a častěji pocit, že jsem vlastně neudělala n i c…) docházím jenom k jednomu, úhelnému bodu svého života: čelila jsem doublethinkingu, Onomu dvojitému myšlení, kdy na povrchu je něco jiného než uvnitř, doma něco jiného než na veřejnosti… A když jsem na takovou licoměrnost narazila, tvrdě jsem na ni poukazovala, čímž jsme narazila…. Což se týkalo především Romů a romské otázky, kde licoměrnost oficiální státní politiky dosáhla svého vrcholu. Zde jsem se s doublethinkingem vypořádala ve své knížce: Romská otázka – Psychologické důvody sociálního vyloučení Romů“. Souběžně s romskou problematikou se zabývám dvojitým myšlením, dvojitými standarty, v právu a zeména v justici. Věřím, že s velkou částí licoměrnosti alespoň advokátní praxe a situace v justici všeobecně se vypořádám ve své knížce „Jak být advokátem“, kteRou stále ne a ne dopsat…
Je však čas uzavírání témat – dokud je čas… Protože nástup nových témat, respektive nového tématu, je neuvěřitelně rychlý. A vypořádat se s ním literárně nebude stačit….
Posted in Nezařazené
4 komentáře » for DOUBLETHINKING
  1. Luba napsal:

    Především – knihu „Romská otázka“ jsem četl. Paní doktorka v nich vydává problémy obecně lidské za specificky romské – což souvisí s tím, že nestudovala obecnou psychologii, zato zná Romy a jejich potíže se sebepojetím.

    Zajímavé přitom je, že má mnoho pochopení pro kulturní rozdílnost Romů a pro předsudky většinové společnosti vůči nim, přitom se tento její vhled ani v nejmenším netýká jinakosti jiných lidí – např. uprchlíků z muslimských zemí. Nejde náhodou o příklad toho, co sama kritizuje u druhých lidí, např. politiků – nejde o onen „orwellovský“ doublethink/doublethinking?

    Toto „dvojí myšlení“ je charakteristické pro člověka typu „homo sovieticus“ – tedy pro lidi z někdejšího „Tábora míru a socialismu“ – a platil hlavně pro členy bývalé státostrany, z nichž někteří se pro „lepší příští“ neštítili jakéhokoli krutého skutku (když se kácí les, létají třísky,, chyby se staly, ale vybudovali jsme lepší svět). Každý špatný čin lze dobře racionalizovat – umí to každý zločinec. Pak ho svědomí netíží.

    Lidi sovětského typu nejdeme i u nás – a nejsou jen mezi příznivci Miloše Zemana nebo komunistů. Příznakem je příchylnost mnoha našinců k ruskému vůdci Putinovi – nemá co dělat s rozumem, ale spíše se stádním instinktem a příchylností ke „starým jistotám“ – po desítky let vštěpovaným lžím, vydávaným za pravdu. Není nic divného na tom, že lidé, snadno ovlivnitelní reklamou a propagandou, upřednostňují tu, ke které jsou predisponováni léty, prožitými v říši jediné správné ideologie – v té říši, kterou prezident Reagan označil za Říši Zla.

    Socialista a španělský interbrigadista, Angličan George Orwell, kterého rádi citují proti socialismu bojující asociální ideologové, poukázal na rozpor mezi slovy a činy, který však není typický jen pro lidi, žijící v totalitních diktaturách.

    Vždyť např. věřící muž, a přitom kritik klerikalismu – prof. Masaryk – v Čapkových Hovorech poukázal na „podivný život kněžích“ – co tím myslel je zřejmé: např. život v celibátu ve spojení s „institutem farské kuchařky“.

    Jde tedy o problematiku letitou, procházející napříč staletími – adaptaci na prostředí: být zadobře s mocí/mocnými a dělat/myslet si to své. Např. slavný Machiavelli byl etikem – velmi dobře si uvědomoval, co je morální a co nikoli. Podobně Adam Smith. Ale oba slavní mužové si však zároveň uvědomovali mravní bídu mocných a správně odhadli své „reformní možnosti“ – že mravní apely a revoluce nepomohou. Vsadili na evoluci.

    Co se týče kritiky dvojího myšlení či dvojí morálky, naším klasikem může být Karel Michal (vl. jm. Pavel Buksa), autor scénáře k „trezorovému filmu“ Bílá paní. Jednou z nejlepších scén je ta, kdy předseda Národního výboru mluví k lidu, všichni vědí, že lže, ale přesto mu nadšeně tleskají – a když se jeden ctitel pravdy mezi tleskajícími ohradí, že to přece není pravda, jeho plácající soused ho okřikne: „To přece víme, ale copak to (předseda) může říct?! Ať žije soudruh předseda!“

    Když se někdo vyjádří ve smyslu: „Je sprostej, jako dlaždič“, vždy oponuji: „Kolik dlaždičů znáte?“. Osobně jsme poznal více sprostých doktorů, ale ani jednoho sprostého dlaždiče.
    Jako dlaždič pracoval i pan Pavel Buksa – tj. Karel Michal.

    Obávám se, že „dlaždička“ Samková nedláždí cestu k sebereflexi a demokratizaci, jak se o to snažil e-migrant Karel Michal, ale směrem právě opačným. Ale není divu – její živnost je snad na jistém morálním rozdvojení přímo založena.

    Bílá paní:
    https://www.youtube.com/watch?v=3g2WJ-d4UWQ

    • Tomáš napsal:

      Lubo, fakt dobrý. U Vás už je obecným zvykem, že Váš komentář je zajímavější než blog nad ním.

      Obávám se jen, že jen velmi málo lidí je Vaše komentáře schopno pochopit.

  2. Tomáš napsal:

    „dvojitými standarty, v právu a zeména v justici“

    Nejsou používány „dvojité standardy“, ale dokonce trojité. Třetím standardem je zvykové „právo“.

    Byl jsem fyzicky napaden opilcem, zavolal jsem na ožralého násilníka policii. Při výslechu mně policista(!) řekl, že s takovou banalitou nemám obtěžovat policii(ta má prý k řešení mnohem vážnější případy), ale že jsem si to měl „vyřešit“ sám za pomoci chlapského práva, tedy za pomoci zvykového „práva“.

  3. ra.ri.ta napsal:

    Rómská knížka napsaná, řešení opět žádné, neb neexistuje. Cigoš něrobí. A to tak, že od nepaměti. Nebo spíš jak je dochováno již víc jak tisíc roků.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv