I darebáci mají svá práva

(psáno pro Hospodářské noviny)

Českou společností se táhne debata, zda „případ Rath“ je záležitostí jednoho zkorumpovaného politika, nebo zda jde o systémovou záležitost s nepředvídatelnými důsledky. Pohleďme na věc z pohledu práva na spravedlivý proces.

Předpokladem spravedlivého procesu je souzení zákonným soudcem. Toho určuje trestní řád: je jím soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Státní zastupitelství je pak „orgánem veřejné žaloby“ a „je příslušné k zastupování státu u soudu, u něhož toto státní zastupitelství působí“. Jestliže je někdo souzen jiným soudem než určeným zákonem, je (od)souzen protizákonně, i kdyby se dopustil sebestrašnějších zločinů a důkazy byly nad slunce jasnější. Obdobně to je se státním zastupitelstvím. Jestliže je kdokoliv stíhán jiným státním zastupitelstvím, než má být, jde o porušení práva na spravedlivý proces a nelze takto dosáhnout spravedlivého výsledku.

To se stalo v případu David Rath. Ten, kdo přiřknul vyšetřování Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, došel asi k názoru, že podstatné je darebáka chytit, byť i právně ošemetnými postupy. Tomu se ale vzepřela jak značná část jak odborné tak laické veřejnosti. Vzkaz, který tímto rozhodnutím Nejvyšší státní zastupitelství vyslalo, je totiž nadmíru alarmující. V podstatě řeklo, že míra korupce a klientelismu v České republice dosáhla úrovně, kdy „velkou rybu“ nelze stíhat zákonným způsobem, protože na to zákon prostě nestačí. Darebáka lze stíhat pouze darebácky. Pak se však ptejme, proč vůbec koho stíhat, když práva se nelze domoci jinak, než bezprávím. Ptejme se také, jak je možné, že ti, kteří takový stav zákonů a zejména bezzubost personálního obsazení resortu spravedlnosti dopustili, jsou stále na svých místech, jak to, že se nadále považují za strážce zákona, když sami jednají protizákonně, ba protiústavně.

Přenesení případu D. Rath do Ústeckého kraje pak otvírá ještě další otázku: Co bylo skutečným důvodem tohoto jednání? Mohou být dva. Prvním je již fakticky přiznaná neschopnost státu „zatočit“ s těžkými zločinci. Druhou možností je, že zatčení D. Ratha není zahájením procesu likvidace korupce, ale naopak zoufalou akcí justičních špiček manipulovaných špičkami politickými, směřující k uchování korupčního prostředí, doslova „za každou cenu“ – zde za cenu ztráty jednoho muže.

Protože stíhání dalších podezřelých osob se nekoná, veřejnost se kloní k druhé alternativě a je zděšena. Jak to je ve skutečnosti, dozvíme se v nadcházejícím týdnu, kdy Nejvyšší správní soud rozhodne o dalším karierním osudu vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly. Dnes je zřejmé, že právní názor soudu na odvolání V. Rampuly je vytříben, a jak bude rozhodnuto, je alespoň některým již známo. Je možné, že přesun stíhání D. Ratha z Ústeckého do Středočeského kraje je předzvěstí tohoto rozhodnutí. Je možné, že tento přesun není krokem k respektování práva a Ústavy. Je možné, že je prvním krokem k tomu, abychom tak, jako říkáme „zlatej Topol“ začali říkat „zlatá Vesecká“. K tomu, aby blamáž zbankrotovaných idejí byla dokonána.

(publikováno v HN 5. června 2012)

Posted in Nezařazené
1 Comment » for I darebáci mají svá práva
  1. stodulka napsal:

    Dobrý den, dovolím si překopírovat názor z diskuze k blogu Z. Koudelky na Aktuálně se kterým se ztotožňuji. Mám totiž pocit, že zde s tím šibováním mezi prokuraturami se trochu maže samotný jev možné korupce či ovlivňování veřejných zakázek. Takže citace: „Asfalt napsal(a):

    Příslušnost státního zastupitelství není stanovena zákonem, ale ministerskou vyhláškou, tedy podzákonným předpisem. Stejně tak, jako nelze vyhláškou omezit např. svobodu pohybu (přotože ta může být omezena jen zákonem), nelze ani tvrdit, že nepříslušností státního zastupitelství podle vyhlášky byl porušen zákon.
    Ano, k základním právům patří, že nikdo nesmí být odňat svému zákonem stanovenému soudci. Nikoliv však státnímu zástupci a státní zástupce není soudce, nýbrž ten, kdo zastupuje stát. Je pak právem státu, koho zvolí svým zástupcem, stejně tak jako je právem účastníka soudního řízení, aby si zvolil, zda ho bude zastupovat JUDr. Vomáčka nebo JUDr. Knedlíková. Příslušnost státního zástupce ani preferenci Vomáčky před Knedlíkovou zákon nestanovil.
    Situace se nemění ani v rozhodnutích o vazbě a pod. v přípravném řízení, protože zde soud nerozhoduje ve věci, ale provádí dozor nad státním zástupcem (obdobně jako státní zástupce dozoruje policii).

    Autor uvedl: „Zde se střetává zájem na stíhání trestných činů se zásadou zákonnosti.“
    Zásada zákonnosti porušena nebyla. Zájem na ochraně společnosti před trestnou činností znamená i proveditelnost takové ochrany. V přípravném řízení nemusí být známy všechny skutečnosti o páchané trestné činnosti (kde všude byla spáchána, což pak vyvozuje místní příslušnost). Striktní požadavek na dodržení místní příslušnosti, která by pak byla stanovena zákonem, by mohl vést až v krajním případě k nemožnosti vedení trestního stíhání. O zmatcích a ztížení přípravného řízení vyvolanými neustálými změnami příslušných státních zástupců podle právě zjištěných poznatků z vyšetřování ani nemluvím (každý nový zástupce nikdy nebude tím, kdo byl u věci od počátku a ví o ní nejvíc, rozšiřuje se okruh seznámených osob, a tím další rizika, atd.)

    Myslím, že úvahy na dané téma jsou z formálního i praktického pohledu neopodstatněné.
    04. 06. 2012 | 11:03″

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv