Islám a principy lidských práv

O evropské, respektive euro-americké společnosti a civilizaci se říká, že stojí na základech židovství, antiky a křesťanství. Toto tvrzení je pravdivé a jeho dosah je podstatně hlubší, než si v každodenním životě uvědomujeme. Kultura a civilizace totiž nejsou jen kostelíčky na náměstích, boží muka v poli a mimoděčné komentáře typu „panenko skákavá“, přejaté od předků, když už ani nevíme, co znamenají. (V tomto případě, jen tak mimochodem, je to dovolávání se k Panně Marii Pomocné v obci Skoky na Toužimsku). Je to způsob myšlení a také hierarchie hodnot, jejíž dodržování považujeme za slušné a správné, aniž bychom si vlastně byli vědomi proč.

Židovský Starý zákon vtisknul naší civilizaci vnímání příčin a následků jako událostí neochvějně spolu spjatých. Nic nepřichází „jen tak“. Dokonce i Bůh, mocný Jahve, se nezlobí na svůj lid jen proto, že se mu zachce, ale jeho hněv má svou příčinu a jeho trest je důsledkem chování jeho vyvoleného národa. Kromě příčinné souvislosti nám také židovská tradice dala cit pro historii, pro plynutí času. Na rozdíl od civilizací předchozích, pro které bylo vnímání času cyklické, Židé se pohybovali již na časové ose.

Antika nám jako své hlavní poselství předala racio. Ze všech světových kultur to byla jediná, která odmítla jakýkoliv mysticismus a trvala na důkazech. Logikou se museli řídit i antičtí bohové. Výsledkem antického způsobu myšlení byl platonismus a zejména novoplatonismus, který posléze nikoliv bezbolestně prolnul do způsobu uchopování reality jak západní, tak i ortodoxní křesťanskou církví.

Křesťanství přidala k židovské časovosti a antickému raciu věc do té doby nebývalou, vyskytující se pouze v buddhismu, a to je soucit. Jednalo se přitom o soucit kolektivní, nikoliv o buddhistickou ve své podstatě individualistickou snahu o dosažení individuální dokonalosti. Křesťanství v nebývalé míře otevřelo problém solidarity lidských bytostí a vzájemné odpovědnosti.

Otázku míry vzájemné solidarity, míry vzájemné zodpovědnosti a míru soudržnosti řešilo křesťanství 1900 let, kdy se snažilo zodpovědět otázku, KDO jsou vlastně ti, vůči nimž platí „miluj bližního svého jako sebe samého“. Po dlouhá staletí byla odpověď jasná: byli to pouze křesťané, a to navíc pouze křesťané určité té které denominace. Nelze zapomenout na dobytí Konstantinopole křižáckým západním vojskem roku 1204, kdy křižáci ztékali Theodosiánovy hradby Konstantinopole s křikem „mrtvý pravoslavný – dobrý pravoslavný“, nelze samozřejmě zapomenout na hrůzy třicetileté války, vedené primárně mezi státy vyznávajícími římskokatolické náboženství a státy s převahou příslušníků reformních církví, zejména kalvinismu a luteránství.

Otázku, kdo je „můj bližní“ vyřešilo pro Evropany a severoameričany až 20. století provedením toho největšího hříchu, kterého se kdy tato euro-americká civilizace dopustila, totiž židovským a romským holocaustem. Výsledkem tohoto strašlivého utrpení milionů lidí v koncentračních táborech a desítek milionů lidí na válečných frontách byla jednoznačná odpověď:

KAŽDÝ ČLOVĚK JE MŮJ BLIŽNÍ.

Výslednicí třítisíciletého intelektuálního úsilí od Genesis přes platonskou Akademii, zrušenou až císařem Justinianem roku 529, přes středověkou scholastiku až po boom nejrůznějších křesťanských církví a církviček v 19. a 20. století, je výrok velmi nenáboženský, výrok právní. Zní takto:

„článek 1

Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

článek 2

(1) Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.

(2) Žádný rozdíl nebude dále činěn z důvodu politického, právního nebo mezinárodního postavení země nebo území, k nimž určitá osoba přísluší, ať jde o zemi nebo území nezávislé nebo pod poručenstvím, nesamosprávné nebo podrobené jakémukoli jinému omezení suverenity.

Toto jsou základní ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv, která byla přijata Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948. I když se jedná o tak zvaně právně nezávazný dokument, jeho důsledek je dalekosáhlý: je totiž východiskem pro všechny další lidskoprávní úmluvy, které již mají právně závazný charakter a které se objevují znovu a znovu v právně sankcionovatelné podobě.

Nejde však jen o právní sankci, ba, nejde, kupodivu vůbec o právo jako takové. Jde o to, že těmito lidskoprávními úmluvami byl vyřešen zásadní filosoficko-etický problém, který lidstvo za nesmírných obětí intenzivně řešilo posledních 3000 let: totiž, kdo vlastně jsme, kdo jsme to MY  – a co z toho pro všechny vyplývá.

Znovu opakuji, že odpovědí na tyto otázky je, že „My“ jsme skutečně MY VŠICHNI. Velmi pěkně je to popsáno v čl. 1 české Listiny základních práv a svobod, která zní:

„Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, přijatá z popudu Winstona Churchilla jako reakce právě na proběhnuvší holocaust a druhou světovou válku, pak vypočítává ona práva a svobody, jejichž požívání musí jednotlivé státy svým obyvatelům, zejména pak občanům, zaručit. Málokdo si uvědomí, že tyto svobody, zaručené Evropskou úmluvou, jsou pandánem k povinnostem, které jsou obsaženy v Desateru, tedy k úhelnému prvnímu kodexu celé euroamerické civilizace.

 

Petrifikací křesťanských zásad transformovaných do katalogu lidských práv je Lisabonská smlouva, která ve svém článku 6 uznala, že Listina základních práv Evropské unie ze 7. prosince 2000 má stejnou právní sílu jako Lisabonská smlouva samotná.  Samozřejmě i tato Listina základních práv Evropské Unie vychází z Všeobecné deklarace lidských práv a i zde článek 1 zní:

„Lidská důstojnost je nedotknutelná. Musí být respektována a chráněna.“

Jak vidno, Evropská Unie je založena na křesťanských zásadách, na vyřešení filosofických a úhelných existenciálních otázek, které si naši předkové kladli. Proto musíme být velmi opatrní na jakoukoliv revizi těchto hodnot a být obezřetní k jakýmkoliv ústupkům.

Až doposud jsem zde psala o úhelných principech lidských práv, avšak nepadlo ani slovo o islámu. Položme si otázku, zda křesťanské lidskoprávní zásady, na jejichž základech stojí Evropa a tím i český právní řád – a to bez ohledu na řadu jeho nedokonalostí, ba v řadě případů i nesmyslů – je kompatibilní s islámem.

Nezapomeňme, že islám a islámské právo neprodělalo onen bolestný a miliony životů vykoupený boj o poznání rovnosti všech lidských bytostí. Islám nikdy nepřimknul k myšlence, že je to svoboda, a to individuální svoboda, která je nutnou podmínkou tvořivosti a rozvoje. Tento vývoj, toto poznání jsme podstoupili my, kteří máme za sebou křesťanskou minulost, avšak islám nikoliv. Dovolím si jen pro úplnost zdůraznit, že jestliže dnes mluvíme o křesťanství a křesťanském pojímání světa, nemáme na mysli nějaké modlářství svíčkových bab, ba dokonce nikoliv nutně ani vyznávání křesťanského náboženství, ale jedná se o způsob nazírání na svět okolo nás. V tomto směru i ateisté jsou produkty křesťanské kultury, ačkoliv se od křesťanského boha zcela distancovali.

Jestliže islám tvrdí, že si všichni lidé NEJSOU rovni, tedy, že lidé mají rozdílná postavení dle svého pohlaví a dle svého náboženství, pak ovšem je to z našeho pohledu krok zpět a zejména, je to znevážení všech našich obětí, které jsme pro své poznání o skutečné rovnosti lidí podstoupili. Islámské nazírání na jedince a jeho práva jsou v zásadě zcela nekompatibilní s našimi filosoficko-právními výdobytky.

Závěr. Uznáním islámu a jeho zásad tak, jak to muslimové požadují v našich zemích i v Evropě, přistupujeme na myšlenku, že ne všichni lidé si jsou rovni. Kácíme tím úhelný kámen našeho vlastního právního řádu a celého kulturního dědictví. Paradoxně bychom tím přiznali i to, že ani muslimové nám nejsou rovni v právech a povinnostech a implikace jejich vlastního právního systému by nám dovolila jednání, které by bylo protiprávní ve smyslu našich vlastních zákonů.

Jestliže se tedy muslimové dožadují zvláštního zacházení a zvláštních privilegií tak, jak tomu vidíme po celé Evropě, bourají tak úhelné prvky nejen našeho právního řádu, ale i své vlastní ochrany a svého vlastního statusu, na jehož dodržování z naší strany zásadně spoléhají. Jinými méně exaktními slovy můžeme říci, že prosazováním muslimského práva v Evropě muslimové získávají takřka jistotu výhry Darwinovy ceny na několik desetiletí dopředu.

Naskýtá se otázka, jak dál postupovat, co vlastně chtít.

Na jedné straně se zdá, že je naší povinností chránit právo kohokoliv jiného na to, být jiný – na příklad být muslim. Máme však také právo, respektive povinnost chránit námi vyznávaná a uznávaná práva vůči někomu, kdo tato práva sám neuznává?  Není vlastně námi prosazované právo jiných na neuznávání našich vlastních práv popřením našich vlastních povinností chránit náš vlastní právní řád?

Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, touto otázkou se dostáváme k nutnosti vyřešit znova tu stejnou, zcela úhelnou filosoficko-právní otázku naší civilizace, totiž otázku rovnosti. Jestliže uznáváme, že muslimové jsou nám rovni, je v tomto uznání implicitně obsaženo, že my jsme rovni muslimům. Pakliže však v jejich nazírání a pojetí jim my rovni nejsme – kde je rovnost? Dostáváme se opět k popření celého filosoficko-právního systému.

Dostáváme se do situace, kdy zjišťujeme, že tato otázka není naší otázkou, není naším problémem. Boj, který se nyní odehrává a který vypadá jako boj mezi islámem a evropskou kulturou, respektive křesťanstvím,  je v zásadě vnitroislámským bojem o jeho vlastní identitu a vlastní pojetí člověka. Kdo bude do budoucna pro muslimy člověk? Pouze muslim?

Tento boj o svou vlastní identitu si muslimovo musí vybojovat sami. A musí tak učinit mimo Evropu. Protože ta, ačkoliv je to k nevíře, s tímto jejich problémem nemá vůbec nic společného.

Klára Samková

 

Posted in Nezařazené
15 komentářů » for Islám a principy lidských práv
  1. Michal Konupcik napsal:

    wow. paní Samková, nebudu pokrytecky skrývat, že byly doby a situacie a kauzy, kdy jsem s Vámi naprosto nesouhlasil. Díky bohu nejsem právník a mohu si dovolit i kus selského rozumu a proto jsem minimálně jednou vystoupil proti Vašemu názoru. O to víc si dnes vážím této prezentace a plně ji podepisuji. Děkuji.

    • klara napsal:

      já ovšem po celou dobu říkám naprosto to stejné. Jenže když řeknu slovo „Cikán“ nebo „Rom“ tak každej má rudej hadr před očima a dál už vůbec neposlouchá, co říkám. Což to je ten problém…

  2. czert napsal:

    Z mého pohledu poněkud liberální názory a liberalismus se v otázce muslimského světa nevyplácí, jak je patrno z každodenních zpráv. Hledat nějakou střední cestu, paní Samková, znamená v toto chvíli strkat hlavu do písku, zde se jasně musí definovat, co je dobro a co je zlo, které v Evropě nechceme! V opačném případě to znamená, že jsem rektální alpinista na úrovni sluníčkářů, zelených žabiček a pitomců z Bruselu!

    • klara napsal:

      Pán si plete politiku a právně-filosofický rozbor. Smutné.

      • czert napsal:

        Právně-filosofických rozborů už zde bylo dost, málo tu je však činů paní, která ještě před nedávnem horovala za mačetové cikány…na náhlé procitnutí věřím asi tak jako na dnešní výstavbu autobusové zastávky v akci Z….

      • klara napsal:

        takže bohužel nechápete, že obhajoba tzv. mačetového útoku má úplně stejné kořeny jako můj postoj k islámu. Nejsdřív si sluníčka za potlesku takových, jak jste Vy, vyzkoušeli na Romech, kam až daleko mohou zajít ( a zjistili, že prakticky kamkoliv) a teď už to mohou bezpečně praktikovat na nás. Z nás všech udělali Cikány – s nataženou žebravou rukou, protože jiná možnost není, s nulovými pravomocemi a s nulovými možnostmi reálně rozhodovat o svém osudu. Koukám, ani jste si toho nevšiml. No nic. Další diskuse, jak vidím, se míjí účinkem.

  3. Vladislav Volný,em.biskup napsal:

    Paní doktorko,velmi Vám děkuji za velice pravdivý pohled na evropské hodnoty. Sohlasím.

  4. Lex napsal:

    Článek je bezesporu čtivý a nabízí se tvrdit, že skvěle vystihuje realitu.
    Přesto si myslím, že je třeba podotknout následující:
    Předkládáš otázky rovnosti v oblasti právní (vnitro-ústavní i mezinárodně právní), ale jádro pudla je, podle mne, v tom, že naše obecné „světské“ euroatlantické právo je právem ryze sekulárním, církevní právo stojí mimo stát a obecnou závaznost, kdežto islám se snaží nastolovat jednotu pravidel práva světského i církevního. Státy euroatlantické civilizace, které máš na mysli, se distancují od jakýchkoliv ideologií jako vůdčích, včetně náboženské, což pro islámské země neplatí (s čímž asi někdy trochu koketovaly i některé země s náboženstvím pravoslavným). A tak právo zemí euroatlantické civilizace nerozlišuje mezi jedinci podle národnosti, rasy či NÁBOŽENSTVÍ, ale vnímá je jako ryzí lidské bytosti BEZ těchto atributů, zatímco islám lidskou bytost vnímá prostřednictvím oné právní totožnosti (náboženské a „státní“).
    Z toho důvodu NIKDY nemůže dojít k jednotnému pohledu na svobody „našich“ lidí a muslimů, pokud se budou rigidně vázat na islám. Víra a náboženství jsou u „našich“ lidí věcí interní či intimní povahy a státem garantovaná svoboda jednotlivce znamená i individuální svobodu vyznání a praktikování náboženských obřadů, u muslimů však jde o povinnost, jejíž realizaci vyžadují po státu (i hostitelském – sic!). Není-li stát organizován podle pravidel islámu, nejde o realizaci svobody muslima.
    Také proto všude, kam imigrovali přistěhovalci jakýchkoliv ras a náboženství (ti „naši“ na prvním místě), neměli problém se asimilovat, uznávat pravidla organizace hostitelské země a časem s nimi srůst, zatímco muslim („skutečný“ muslim) toho není schopen, všude se bude snažit ovlivňovat věci veřejné až po politický a právní systém ke svému islámskému obrazu.

    Si myslím.
    Ale třeba se mýlím. Spíše asi ne.

  5. Jana Karlovská napsal:

    Děkuji, paní Samková, za studii. Nebudu usilovat o žádný z rozborů, jen napíšu svůj názor. Z pohledu dnešního studenta, který se naučil historii z dějepisných knih, je to určitě přínosné a poučné, snadno uchopitelné a „přebratelné“ za vlastní názor. A pak je už jen krůček k tomu převzít i strach, se kterým nyní každý druhý vystupuje proti islámu či proti státní podpoře Romů. Pátrám, kde se bere tak velká nevědomá nenávist. Je postavená na diskuzích v kruhu známých a na zprávách z oficiálních médií? Je vrostlá do našich myslí jinými manipulativními procesy, jako jsou filmy, předsudky a lži? Jako příklad uvedu dokument Bůh miluje Ugandu – o tom, co dokáží dnešní křesťané-misionáři vytvářet s lidmi jiného vyznání. Zmiňujete poučení z bojů křesťanů proti křesťanům v dobách minulých blízkých i vzdálenějších, zmíním i konání (!) křesťanů vůči domorodým kulturám v Americe, Austrálii, Africe. Jsme to my, Evropané a křesťané, kteří kážeme vodu a pijeme víno? Jsou to Evropané a křesťané, kteří dnes iniciují nejvíce válečných konfliktů v Africe a Asii? Ano, jsme. Historicky i dnes. Byl to synovec Zikmunda Freuda Edward Bernays, který vymyslel teorii, že cílem Ameriky je „učinit svět bezpečným pro demokracii“. Takže dodnes ve jménu boje za demokracii můžeme páchat jakékoliv zlo, křesťan na křesťanu i nekřesťanu. Totalita nikdy neskončila, je ještě agresivnější, protože skrytější. A jen potřebuje občas nějaké zástěrky. Rovnost nemůže dle mého vzniknout posilováním nenávisti, ale jen posilováním tolerance, důvěry a respektu. Příkladem může být i rozpad Jugoslávie, kdy soused muslim chodil v pohodě s ostatními do hospody, ale jen do té doby, než se jeho soused „dověděl“, že by mu vlastně měl vypálit dům a zastřelit ho i s rodinou…

    • klara napsal:

      obávám se, že s Vámi musím souhlasit – a je mi z toho nesmírně smutno… kl.

      • Lex napsal:

        Obávám se, Kláro, že ve stínu slečnou Karlovskou implicitně sdělovaného souhlasu se státní podporou Romů (což tobě pozitivně rozeznívá tvé „struny“) ti poněkud uniklo to mnohem podstatnější, co říká také, a co je naopak parketou pro tvůj boj. A také to, že slečna Karlovská jde poněkud „šejdrem“, že ji uniká příčinnost podstaty a jevu a že se zaměřuje na lichý cíl. Ze „zla“ ji vypadává mamon. A z iniciátorů „zla“ ji nějak vypadávají USA, které nahrazuje „námi“ – Evropany a křesťany.
        Nebo špatně studuje tu historii, o které se zmiňuje, jestli si myslí, že prakticky kterýkoliv z ozbrojených konfliktů po druhé světové válce v Africe či Asii iniciovali a iniciují Evropané a křesťané.

  6. Luba napsal:

    Mezi křesťanstvím a islámem je asi takový rozdíl, jako mezi „Panenkou Skákavou“ a „Panenkou Marií Skočickou“.
    Skoky (Mariastock) existovaly, Skočice existují. Oba votivní obrazy těchto vzdálených poutních míst jsou kopiemi obrazu Matky Boží Pomocné z bavorského Passau (Pasov, Castra Batavia). Jsou si podobné, jako malované vejce kraslici.

    „Panenka skákavá“ mi naskočí, když mi dojdou „ježkovy voči“ a nechci být sprostej. Na Skočickou si nevzpomenu, neb se nestala memem, a je součástí slovníku báby Pejzlerky ze zlatého fondu atheisty Haška Jaroslava. Je pravda, že občas něco někam přifařím, aniž bych si uvědomoval, že tento výraz souvisí s farou, farností a farářem.
    Tím jsem asi tak vyčerpal veškerý obsah své náboženskosti/zbožnosti.

    Rozdíl mezi soudobým křesťanstvím a soudobým islámem je v tom, že jedno zbožností není, a druhé jí zůstává. Ano – veškerá civilizovanost, modernita a hodnota křesťanství spočívá v tom, že ztratilo neomylnost dogmatu. Že ztratilo svou moc. Díky osvícenství.

    Kdo obnovuje moc církví a řádů, je potenciální zločinec a neřád. Neboť dogmatismus v jakékoli formě je v důsledcích škodlivý, ať je jeho obal sebechutnější a sebekrásnější.

    Islám touto vítanou destrukcí a dekonstrukcí neprošel, a proto zůstává „ideologií starých tmářů“. Zůstává dogmatickým. V tom se skrývá jeho možná nebezpečnost. Ano. „Nový islám“ se nijak podstatně neliší od „starého křesťanství“, včetně takové „veteše“ jako je zahalování žen a patriarchální mnohočetná a vícegenerační rodina.

    Co víc – islám do evropské kultury patří, pokud považujeme za součást Evropy Španělsko a pokud obdivujeme „maurský styl“. Antické dědictví nevymizelo z kulturní a vědecké paměti Evropy také díky arabským překladům. Nehledě na to, že řada evropských básníků a literátů se utápěla či inspirovala al-koholem (al-khahal), v arabských zemích rozumně zapovězeným.

    Mešity a minarety do budoucí Evropy patří, jako do ní patřily kdysi četné a překrásné synagogy, z nichž mnohá se muslimskému svatostánku i podobala. Křesťané Židy chvílemi tolerovali, ačkoli jim zlí Židé ukřižovali hodného Žida Ježíška (že byl Židem se nesmělo říkat). Tak není důvodu, aby hodní křesťané netolerovali v tomto epochálním zločinu nijak nezúčastněné moslemíny.

    Ač je to k nevíře, milí věřící i nevěřící, muslim se ničím neliší od nemuslima. Je úplně stejně stupidní, jako křesťan či nekřesťan. Muslim i křesťan páchají stejné teroristické činy, když je to baví a když jim to vyhovuje, a svou „víru“ přizpůsobí svým potřebám. Protože teror je taktika, nikoli ideologie! A kdo tvrdí, že islám se neliší od nacismu, je podlý lhář a podvodník!

    Končím větou Čecha, který islám a islámské země skutečně znal a zažil, končím větou katolického teologa s otevřenou, dogmaty nezatíženou myslí, větou orientalisty Aloise Musila:

    „Díváme se na islám jako na orientální vyznání, a přece je ve skutečnosti východním výběžkem evropské osvěty.“

1 Pings/Trackbacks for "Islám a principy lidských práv"

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv