Jak jsem přišla o strach

(Z připravované knížky „Jak být advokátem – disentní stanovisko)

 Stalo se to v roce 1996, kdy na náměstí v Břeclavi. Parta mladých chlapců z místních lepších rodin rozhodla, že je málo srandy a zmlátila mladý romský manželský pár, shodou okolností také z lepších místních rodin. Otec zmláceného manžela, místní důstojný podnikatel ve stavebnictví, získal nejednu zakázku, když ne přímo od otců synů jeho syna zmlátivších, tak z jejich příbuzenstva zcela jistě, takže kdo jsou ti mlácení a kdo jsou ti mlátící, bylo jasné od první rány. Legrácka bohužel skončila ve chvíli, kdy se zjistilo, že zmlácený přišel o oko. To nikdy nepotěší, ale když je postižený normální zdravý mladý muž, žijící svůj normální novomanželský život a k postižení přijde jen proto, že  je Rom a že byl v nesprávný čas na nesprávném místě, tak to přijde… líto.

Obhajobu manželů P. jsem převzala s vědomím, že se jedná o jeden z prvních případů, kdy se do rasistického útoku zapojili tak zvaně „normální lidi“, tedy někdo, kdo se nehlásil ani ke skinheadům, ani k Sládkovým pseudorepublikánům, tedy, že se jedná o případ, ve kterém se ukazuje postoj „obyčejné nenávisti“.

Kupodivu stejně to pochopili i příslušníci hnutí skinheads, kteří situaci rovněž zanalyzovali a dospěli k přesvědčení, že se jim tady pěkně „zapojuje mládež“, navíc sama od sebe, a že této mládeži je potřeba poskytnout ochranu a ideologickou podporu.

V den řízení před trestním soudem jsem do Břeclavi přijela ranním vlakem. Auto jsem nevlastnila, a protože jsem si zavčasu zjistila, že z nádraží na soud to je necelého půldruhého kilometru, neviděla jsem problém v tom vydat se na soud pěšky.  Velmi rychle jsem zjistila, že o mém příjezdu jsou vedeny přesné informace a následně jsem zjistila, že byla přijata opatření i pro případ, že bych přijela autobusem. Celá trasa z nádraží až na soud byla totiž hojně lemována příslušníky hnutí skinheads, z nichž se záhy utvořila stále sílící skupinka, jejíž členové mne částečně předbíhali, částečně se drželi v závěsu, leč všichni statečně na mne pořvávali: „Samková, chceš nejdřív omrdat a potom zabít, anebo naopak? …Vykuchám ti střeva a pověsím tě za ně na lampu!“… Cikánská štětko… svině… kundo… uříznu ti hlavu… jestli cekneš  na jejich obhajobu, vyříznu ti piču“!

Pamatuju si přesně, že jsem měla na sobě dlouhý bílý kabát. Chlapci byla napasovaní do svých obvyklých černých bund a maskáčů, ideově obzvlášť zdatní jedinci byli obutí do martensek nebo kanad s červenými tkaničkami. Věděla jsem, co to znamená. Znamená to, že přes ruce nositele této obuvi přetekla nečistá cikánská krev – a to právě zásluhou toho dotyčného červenotkaničkáře.  Muselo to vypadat, jako když smečka psů doráží na slabý kus, který se podařilo odehnat od stáda. Snad proto každý, koho jsme na chodníku potkali, přešel na druhou stranu, ničeho si nevšímaje.

Srdce se mi sevřelo strachem. Pak děsem, pak hrůzou. Útočníci zkracovali vzdálenost mezi mnou a sebou, až mne úplně obkroužili a jen váhavě ustupovali ve směru mojí chůze. Zastavila jsem se a… a stalo se něco, co se evidentně stát nemělo. Někde vevnitř se něco ve mně zlomilo. Úplně jsem pocítila takové malé nehlučné „lup“…  A bylo po strachu. Zmizel? Rozplynul se?  Ne. To jen já jsem vystoupila ze svého těla, vznášela jsem se nad ním tak, jak to někdy popisují ti, kdo referují o přežití vlastní smrti. Dívala jsem se sama na sebe, jak stojím obkroužená asi třiceti nenávistnými postavami, vyholenými, obtloustlými, oděnými do falešně nablýskaných atributů moci. A najednou mi bylo úplně jedno, jestli mne zabijí. Jestli mne znásilní, utýrají… to vše za bílého dne uprostřed poklidného jihomoravského města, za naprostého nezájmu okolojdoucích chodců.

Prostě mi to bylo jedno… Viděla jsem se, jak postupuji vpřed, jak procházím tou osobou, která stála přímo ve směru mojí chůze, jak jí míjím, anebo ona uhýbá, anebo jí skutečně procházím. Byla jsem někde jinde. Křik ustal a jen koutkem oka jsem zahlédla v blízkosti svého obličeje nějaká křičící ústa. Došla jsem až k budově soudu, před kterou stála justiční stráž s brokovnicemi. Křik zřejmě pokračoval, protože jeden z členů stráže dal najevo svou nelibost a pohnul zbraní. Moji průvodci se nahrnuli okolo mne a přese mne do soudní budovy, ale mně to nevadilo. Jejich těla mi nemohla klást fyzický odpor – už nikdy.

Tento zvláštní již nikdy nezopakovaný pocit úplného rozdvojení sebe samotné měl trvalé následky. Již nikdy jsem se nebála. Nikdy. Můj život, já sama, moje bytost i mysl zůstala navždy svým způsobem rozdvojena. Už navždy se dívám na veškeré své prohry, trapasy, postihy, nepříjemnosti jako na problémy někoho, kdo nejsem já. Naposledy jsem si ten pocit připomenula, když mne odsoudila kárná komise ČAK za to, že jsem znevážila důstojnost advokáta tím, že jsem o státní zástupkyni Dagmar Máchové, vyšetřující causu Opencard  řekla, že orgány činné v trestním řízení jsou buď pitomé, nebo podplacené. Nemohla jsem se ubránit zasmání. Koho to odsuzujete – mne? Za stížnost člověka, který je pro svou činnost vyšetřován parlamentní komisí a má být trestně stíhán? Opět se dostavil onen zvláštní pocit, který jsem zaznamenala poprvé před budovou břeclavského soudu: začíná lehkým mrazením na hřbetu rukou a pokračuje poodstoupením od vlastního těla. Vy mi chcete ublížit, broučci? Skutečně? I kdybyste mne zabili, nemůže se vám to podařit. Protože to, co žiji ve svém těle, je jen zvláštní, náhražkový život, život, ve kterém je vášeň, strach, úsilí, zaangažovanost jen něčím, co je – náhražkou. Předstíráním, absurdním divadelním kusem, čekáním na Godota na zahradní slavnosti, kde jsem to já, kdo rozhoduje o tom, kdy se opona zatáhne a hra skončí, kde jsem to já, kdo rozhoduje o tom, zda bude nějaká děkovačka. Přičemž na tom, jestli bude či ne, vůbec nezáleží.

Případ manželů P. v Břeclavi měl naprosto úhelný dopad na celý můj další život jak osobní tak profesní. Já jsem se opravdu přestala bát. Ba můžeme říci, že jsem ztratila i pud sebezáchovy. Pokud někdy máte dojem, že se chovám jako blázen – ne, já jsem jen ztratila schopnost se bát. Přestalo mi záležet na mně samotné. Jsem od té doby schopna snášet jakékoli příkoří, nenávist, podrazy, nadávky a vždy mi to je líto – kvůli těm, kteří se tohoto jednání dopouštějí. Protože oni si myslí, že žijí svůj skutečný život, že ta nenávist, kterou mne zahrnují, skutečně JE skutečný život – a já vím, jak hluboce se mýlí.

Přeji všem, které kdy potkám, všem, kteří čtou tuto moji knížku, aby se nikdy k pocitu, který se stal trvalou součástí mne samotné, nepropracovali. Protože dobře vím, že od tohoto pocitu je jen malý, zcela nepatrný krůček ke smrti. Ke smrti, které se nebojím.

Posted in Nezařazené
7 komentářů » for Jak jsem přišla o strach
  1. Petr napsal:

    dobrý den,paní doktorko – někdy s Vašimi názory nesouhlasím,ale za tento článek máte ,,palec nahoru“ !!! vše dobré přeji – P.J.

  2. Alena Gronzíková napsal:

    Ahoj Kláro, vidíš, já jsem ani netušila jaký dopad na Tebe tato hnusná břeclavská kauza měla poté, co jsem Tě požádala o pomoc. Měj se …

  3. Hana Fogaraši napsal:

    paní doktorko, klobouk dolů ! Ne vždy s Vámi souhlasím, ale odvaha se cení. No a měla byste psát častěji !
    Hezké dny! 🙂

    Hana Fogaraši

  4. To je zajímavý. Zrovna minulou sobotu na knižním veletrhu mi na besedě kdosi položil otázku, jesti se nebojím všech těch šmejdů, co o nich píšu. A musela jsem se přiznat, že nebojím. A ani nevím proč se nebojím a ztrátu pudu sebezáchovy nepovažuju teda vůbec za svoji zásluhu. Ani žádný takový mimotělní prožitek jsem nikdy neměla. Na samém začátku jsem se totiž bála šíleně, když jsem to celý rozjela a pak mi jednoho dne jeden takovej šmejd volal a chtěl se sejít a chtěl se „domluvit“ abych o jeho „poctivé“ firmě přestala psát (asi mi chtěl dát prachy). Poslala jsem ho do háje (s těžkým srdcem, ale poslala). A tím telefonátem ze mě spadl celej ten strach a najednou jsem to všechno začala vnímat jako nějakou společenskou hru…a jako ohromnou bžundu 😉 Taky to udělalo cvak, když jsem mu vytípla hovor a od té chvíle to všecko sleduju tak nějak z povzdálí, přesně jak píšeš. A na tu Tvoji knížku se už moc těším! Ahoj! S.

  5. Jana Karlovská napsal:

    Pochopí jen ten, kdo to prožil. Přeju všem, aby se k odložení strachu propracovali, co nejméně brutálním způsobem. Víte, jak krásně pak bude na světě:-))? Děkuji a přeji krásný den všem!

  6. Beruška napsal:

    Ach Bože, co se to tady děje, připomíná mi to ukřižování J.Husa.

  7. Sláva napsal:

    Jste úžasná Kláro, Vaše zkušenosti a poznatky mi připomínají Ghándího, anebo jak píše Osho, jehož myšlenky se snažím postupně vstřebávat…držím Vám palce 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv