Jaký by měl být soudce?

V čísle 11 – 12 z roku 2012 časopisu Soudce je obsažen výběr ze zvukového záznamu konference pořádané Soudcovskou unií ČR na téma „Osobnost soudce vnějším pohledem“ se spoustou zajímavých příspěvků. Jeden z nich považuji za zásadní. Jeho autorem byl PhDr. Miroslav Kadlčík, akademický pracovník Justiční akademie, který uvedl:

„To, co mi chybí v psychologickém vyšetření u budoucích soudců, je test inteligence. Řeknete si: Jak to? Vždyť přece mají vysokou školu.“ Nemáte ponětí, kolik vysokoškolsky vzdělaných blbů jsem ve svém životě potkal. A inteligence je strukturální. Prostě některé složky inteligence mohou pro tu práci fungovat a některé ne.“

Na toto vyjádření reagoval Mgr. et Mgr. Jan Petrov, LLM, ředitel Justiční akademie, který uvedl:

„Ale přece při souzení jde o nějakou právnickou inteligenci, schopnost argumentovat, vysvětlit stranám, proč jsem spor rozhodl právě takto, vypořádat jejich námitky, což se v civilních rozhodnutích velmi často neděje, a přijde mi, že nikdo se tady nezabýval testováním této schopnosti. Možná až pan doktor Kadlčík – a to je ten test inteligence. Nevím, jestli to je zrovna ten správný test, ta správná hodnota, ale předpokládal bych, že každý soudce by měl mít IQ alespoň 110. Nevím, jestli ne 120. Samozřejmě 140 je moc. Když máte soudce Einsteina, jeho talent propadne, nemá žádnou velkou přidanou hodnotu. Ale myslím si, že nějaké minimum inteligence, schopnosti argumentace, obecného rozhledu, vedle mnoha osobních kvalitních rysů jako je odpovědnost, rozumnost, rozhodnost, vstřícnost atd., to by tam být mělo.“

Na základě těchto vyjádření se ptám, co se tedy v těch uplynulých dvaceti letech testovalo, když inteligence byla opomíjena, a na základě čeho se tedy naši soudci vybírali?

Na základě jakých psychologických aspektů byli uchazeči o soudcovské křeslo odmítáni a naopak přijímáni, zůstane zřejmě neobjasněnou záhadou, a to záhadou nejenom pro mne. Vždyť i jeden z dalších příspěvků konference vykládal o tom, jak jistá uchazečka byla z psychologických, avšak blíže neidentifikovaných důvodů odmítnuta, ovšem „její“ předsedkyně soudu ji nedala a stála za ní tak dlouho, až byla skutečně soudkyní jmenována a nyní již několik let velmi úspěšně soudí.

Uvedená vyjádření Dr. Kadlčíka a Mgr. Petrova mne vedlo k položení si dvou otázek. První z nich je: jak to vlastně je s tím IQ – kolik mají či nemají soudci mít?  Na tuto otázku si dovolím odpovědět, ačkoliv nejsem psycholožka, proto, že se psychologií, a to zejména posudkovou psychologií zabývám velmi dlouho a kromě toho se dlouhodobě zabývám velmi specifickou oblastí, totiž otázkou nadání. Druhou otázkou, která mi přišla na mysl, je: jaký by měl být soudce, jaké by měl mít vlastnosti, abych jej mohla respektovat?

Nejdříve k otázce inteligence soudce.

Intelekt, ať chceme nebo ne, je jedním ze základních aspektů, který formuje a určuje osobnost. Nehovoří nic o tom, jaký člověk je, neříká nic o jeho osobních vlastnostech, ale určuje, jakým způsobem reflektuje realitu, ve které se pohybuje. Abych předešla dohadům, uvedu předem, že hovořím o osobní inteligenci, kterou psychologové často nazývají „čistou mentální energií“ a za důležitou též pro soudce pokládám jazykovou inteligenci, případně matematicko-logickou inteligenci. Důvod, proč je dnes se soudci taková potíž, spočívá také v tom, že kultivace jazyka je něco, co je pominuto v prvním semestru v rámci „jazykového výkladu zákona“ a na práva chodí hlavně ti, který matematika nevoní. Že právo je v podstatě aplikovaná výroková logika a že bez základů znalosti tohoto oboru by se právník neměl minout, to už nikoho nezajímá. Za nutné považuji předeslat ještě jedno: rozhodně nejsem pro zavedení nějaké meritokracie, tedy vlády nadaných. Nelze však přehlédnout, že soudci posuzují chování jiných lidí – v tom je těžiště jejich práce – a musí být vybaveni k tomu porozumět i takovému chování, které vymyslí těch pár procentíček obyvatel, kterým Pán Bůh nadělil vyšší IQ a mají dojem, že toho mohou zneužívat vůči svým bližním.

Na tomto místě podotýkám, že intelekt se získává bezzásluhově, kolik narozením dostaneš, tolik jej máš, a i když je možno tréninkem, rozvojem a usilovnou prací se dobrat lepších výsledků, v zásadě s vlastní mozkovou kapacitou toho nikdo moc nenadělá.

Co se týká velikosti intelektu, zde je dlužno podotknout, že pan Mgr. Petrov v tom má úplně nejasno.

Albert Einstein měl podle standardního testu IQ okolo 160. Zdaleka nebyl nejnadanější. Zakladatel daktyloskopie Francis Galton, bratranec Charlese Darwina, měl dle zpětných propočtů IQ asi 200. Propočty dalších géniů vědy: Galileo Galilei IQ 185, René Descartes 180, Immanuel Kant 175, Charles Darwin 160.

Disponovat IQ okolo 120 znamená, že takto nadaný jedinec rozumí jednání asi 85% obyvatel. To je skvělé a mělo by to stačit – ovšem je nutno připustit, že protiprávní jednání ve svých nejsofistikovanějších formách je oblastí aktivit osob, které také mohou spadat do oněch 15% nadaných a jejich jednání soudce nebude schopen porozumět. IQ nad 130 má jen 2% osob, takže předpoklad, že soudce s IQ 130 by narazil na zdatnějšího jedince, jehož jednání nebude schopen pochopit a tudíž spravedlivě rozsoudit, je velmi malý. Proto na rozdíl od těch, kteří nepovažovali za nutné se IQ soudců zabývat, jsem toho názoru, že IQ 120 by mělo být hranicí, od které je vůbec možno začít o jmenování soudcem uvažovat. Pokud bude někdo namítat, že je to elitářství, mohu pouze připodotknout, že atomovou elektrárnu též nedáváte do správy osobě vládnoucí inteligencí postačující na učební obor kuchař – číšník.

Hranice intelektu 120 je velmi důležitá ještě z jednoho hlediska: podle mnohostranných výzkumů je prokázáno, že při IQ nad 120 již nepřináší žádnou kvalitativní změnu v životní úspěšnosti daného jedince. To je tedy ta dolní hranice, na kterou cílil Mgr. Petrov.

Intelekt znamená čistou mentální energii, se kterou je daný jedinec pochopit složité vztahy svého okolí. Každý soudce by měl být alespoň trochu jako Napoleon, jehož intelekt byl utvářený jednou schopností do takové míry, že je též o něm možno hovořit jako o géniovi. Tento vojevůdce a politik měl totiž mimořádnou schopnost vidět ve zmatených pohybech lidských mas strukturní linie řádu, jinými slovy, jako kdyby byl schopen proniknout chaosem a vidět jeho skrytý řád. To je výjimečné nadání schopnosti analogie; obvykle propojené se schopností generalizace. Generalizace je kreativní schopností vidět věci, které spolu souvisejí, pohromadě v definovaném celku (tj. chápat příčinné vztahy i zdánlivě nesouvisejících jevů). Právě generalizace a pochopení analogie analogií jsou ty schopnosti, kterými by měl disponovat především soudce, neboť to je způsob uvažování, který mu umožní správně rozhodnout.

Kromě výše uvedených schopností disponují jedinci, nadaní vysokým IQ, jednou další mimořádnou vlastností, a to mimořádnou psychickou stabilitou, ba dokonce jsou i tělesně zdatnější než je průměr. Což je dokázáno řadou studií, na příklad volně přístupných na stránkách amerického Ústavu národního zdraví, ale i odborné české literatuře týkající se nadání[1]. Zde se hovoří o tak zvaném Termanově souboru, kdy tato charakteristika nadaných lidí je obzvláště patrná u osob s IQ nad 140. Vysvětlení pro tyto korelace nejsou. Musíme se smířit s tím, že nadání a vysoké IQ je v podstatě „pozitivní deviace“, jejíž důvod těžko odhalit.

Jak vidíme, intelekt je úhelným kamenem, který určuje nejen psychickou osobnost jedince, ale mnohdy má vliv i na jeho fyzický stav, což při náročné práci není zanedbatelné. Samozřejmě existuje i řada mimointelektových faktorů a vlastností, které by měl dobrý soudce mít.

Především by měl mít permanentní vnitřní potřebu se vzdělávat, a to nejen ve svém oboru, ale především (!!!) mimo svůj obor. Mnohokrát jsem si vskutku zoufala, když jsem viděla „rodinné“ soudkyně, které soudily dlouhá léta a byly jim zcela neznámé elementární základy vývojové psychologie dítěte. Výsledky vypadaly podle toho. Dnes už to je trochu lepší, ale pořád nemohu dát ruku do ohně za to, že soudce je schopen rozlišit, co to je „daňový základ“, „obrat“, „zisk“, nehovoře o tom, že by byl schopen porozumět možným šarádám s odpočty DPH. To jsou všechno věci, které se neučí ani na právech, ani nejsou požadovány při justičních zkouškách, ale které by i soudce měl sám doplnit.

K dalším vlastnostem soudce patří ty, které nacházíme u vrcholových manažerů. Ano, já vím, že soudci nic nemanažují – s výjimkou života ostatních lidí…. Musí však plánovat svou činnost, a to nejen tím, že pohledem do notesu na nejbližší termín jednání, musí si umět rozvrhnout práci a musí mít více než jen základy psychologické práce s lidmi.

V článku časopisu Soudce, kterým jsem tuto svou úvahu začala, bylo popisováno, jak ubozí psychologové, kteří léta rozhodovali o tom, kdo nás bude a nebude soudit, nedostali od stávajících soudců takřka vůbec žádné odpovědi na otázku, jací by soudci měli být. Proto prý nemohli vytvořit „profesiograf“, který by shrnul požadované vlastnosti soudce. To je ovšem velmi zkratkovité odůvodnění, protože existují vlastnosti, které musí mít každý, kdo zasahuje do života velkého počtu lidí, který je odpovědný jen sám sobě a kdo musí řešit nestandardní časově náročné a hektické situace. Zkusím tyto vlastnosti vyjmenovat:

Na první místě by to měla být sociální inteligence. Spory, které mají soudci soudit, jsou totiž výsledkem VZTAHŮ a ty soudit evidentně nelze, pakliže nechápeme, o jaké vztahy se jedná. Soudce by měl disponovat emoční inteligencí, tedy schopností vcítit se do obou stran sporu – ovšem pak rozhodnout podle toho, co je správné a v souladu se zákonem. Porozumět se vcítěním by však měl motivům obou stran, i té, která zákon porušila. Empatie by pro něj měla být nástrojem poznání. Soudce musí rozumět vývoji vztahů v čase, neboť „syndrom pomalu vařené žáby“ nabývá v některých případech až obludných rozměrů a když bychom se podívali pouze na výsledný stav případu bez předporozumění jeho vývoje, mohli bychom dojít ke zcela mylným závěrům.

Z tohoto hlediska by soudce měl mít představivost v oblasti sociálních vztahů, a to samozřejmě za předpokladu chápání norem mezilidských vztahů. Soudce musí dále mít – jak již uvedeno výše – schopnost generalizace, schopnost se učit, být pružný v myšlení, měl by být schopen analogií a zároveň by měl velmi dobře chápat realitu. Měl by být všestranně vzdělán, a to zejména humanitně. Ať chceme či ne, žijeme totiž v zajetí našich kulturních archetypů a pokud je neznáme, jsme jako ti, kteří se potácí a propadají do hloubi temných rašelinišť, přes které je dávno vytyčena – pravda, těsně pod hladinou bažiny – bezpečná stezka kudy přejít na druhý břeh. Se vzdělaností a intelektem se snoubí i dlouhodobá paměť, a rovněž je potřeba jak verbální fluence, tak i lingvistického nadání ve smyslu porozumění jazyku. Vždyť je to právě jazyk, se kterým soudce pracuje.

Soudce by neměl být konfliktní člověk: měl by usilovat o dohodu, avšak měl by být na druhé straně schopen nastavit nepřekročitelné hranice a jejich dodržení vynutit. Neměl by se bát být „vládcem“ a toto s veškerou důsledností, avšak nenadřazeností, též provádět. Nikde jsem nečetla požadavek, že by soudce měl být statečný. A já si myslím, že to je dokonce jeden ze základních požadavků. Měl by být statečný vůči stranám i vůči onomu obvyklému a všudypřítomnému strachu prvoinstančních soudů „co tomu řekne odvolačka“… Což dnešní době personifikace, kdy ideje ustupují do pozadí a jsou nahrazovány vnímáním subalterního postavení, vidím obzvláště ostře.

Soudce by měl mít adekvátní vztah k odpovědnosti a měl by se vyznačovat jistou „tuhostí“ ve smyslu odolnosti. Rozhodně by měl být schopen se oprostit od nepříznivých reakcí druhých, nepodléhat společenské objednávce a tomu, čemu se dnes říká „veřejné mínění“.

Soudce, jak již řečeno, by měl mít vlastnosti dobrých vrcholových manažerů:

měl by být sociabilní, dobře adaptovaný, s apriorní vůlí k dohodě. Spolupracující, komunikativní, loajální k ideám práva a spravedlnosti, neagresivní a schopný týmové práce.

A nakonec ještě jedna vlastnost, která se nikde neuvádí, ale kterou já považuji za svrchovaně důležitou. Měl by být soucitný. Mnohokrát jsem se setkala se soudci, ze kterých přímo sršela jejich intelektuální a stavovská nadřazenost a kteří soudili podle hesla „když jste tak blbí a takhle jste si to zavařili, tak si to sežerte…“  To nesní správný přístup. Každý žije svůj život, jak nejlépe umí, nikdo svou situaci úmyslně nezhoršuje a před soud se často dostává proto, že se mu v životě něco nepovedlo. Správný, spravedlivý a pochopitelný rozsudek má velmi často v životě člověka přímo terapeutickou hodnotu. Často mu pomůže dát jeho život „zpátky na koleje“ a po karambolu, se kterým se musel obrátit na soud – či sám se stal protistranou – mu je zase dovoleno žít více méně normálním dalším životem. Ne nadarmo se říká, že institut soudce se vyvinul z role kněze. Kněz byl nadán silou odpouštět. Myslím, že i toto by měli mít soudci na paměti – a to i v případech, kdy se žaluje „třeba jen“ o peníze…

 

Tak, teď jsem to všechno vypsala a možná si řeknete, co tedy s tím. Co s tím? Všechny vlastnosti, které jsem uvedla výše, se dají velmi dobře odhalit pečlivě vyhodnocenou baterií testů. Nejde o to, že by takové lidi mezi právníky – adepty na soudcovské křeslo – nebylo možno najít. Naopak: vyselektovat je lze velmi jednoduše.  Pravda, na základě složitého metodologického aparátu, ale jestliže tvrdíme, že psychologie je skutečně věda a nikoliv šarlatánství ( a to já naprosto neochvějně tvrdím), pak vypracovat takovou metodologii nemůže být neřešitelný problém.

Stále však není zodpovězena ta základní otázka: JAKÉHO soudce vlastně chceme? Takového, jak jsem popsala výše, anebo hlavně toho, kdo se bude držet stanoviska odvolacího senátu a nebude dělat problémy? To je ta otázka, která zůstává nevyřešena a to je otázka, kterou psychologové opravdu nevyřeší. Je to otázka POLITICKÉHO ZADÁNÍ. A to, nemohu si pomoci, nebylo nikdy učiněno. A pakliže bylo, doposud se skrývá v utajení. Pokud o této otázce však nezačneme veřejně diskutovat, není možné se dobrat konečných závěrů.

P.S. O specifičnosti nadaných osob viz dále: http://psychologie.cz/vlastnosti-nadanych-lidi/

 

 



[1] na př. Hříbková, Lenka: Nadání a nadaní, Praha, Grada Publishing 2009:

 

 

Posted in Nezařazené
1 Comment » for Jaký by měl být soudce?
  1. Eva Koudelková napsal:

    To je opravdu perfektní článek.
    Ústavní soudce prof.JUDr. J.Musil napsal ve svém článku „Hodnocení znaleckého posudku“, že bychom měli vyžadovat, aby soudce měl základní znalosti o souzené věci a sledoval, zda závěry znaleckého posudku jsou logické.
    Můj manžel zemřel na sepsi proto, že lékaři hematologie, interny a chirurgie nebyli schopni spolu řádně komunikovat. Došlo k naprostému selhání zdravotního systému. Požadovali jsme znalecký posudek jediného znalce z tohoto oboru dr. Davida Marxe, který současně i ředitelem Spojené akreditační komise ve zdravotnictví. Cílem těchto akreditací je bezpečná nemocnice a to jak ve smyslu podávání léků, tak předávání informací mezi lékaři. Soudce nám však vysvětlil, že soudu je známo, že tato specializace v oboru zdravotnictví se týká ekonomických a výrobních postupů zdravotního zařízení, nikoliv spolupráce mezi jednotlivými lékařskými odděleními v nemocnici. Podívala jsem se na toho opravdu hezkého soudce a v duchu jsem si říkala, že by mi vůbec nevadilo, kdyby méně hezký, ale o to chytřejší. e.k.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv