Jan Antonín Novák – Smrtící sopky

(Nakladatelství XYZ, s.r.o., Praha 2011)

 

Coby rozvodový právník mám tendenci sahat po literatuře, která n e n í  nabita city a emocemi, neb proč relaxovat tím, s čím pracuji. Z tohoto úhlu pohledu se knížka Jana Antonína Nováka „Smrtící sopky – putování do středu země“ jevila jasnou volbou. Ovšem opět to nevyšlo, protože ze sopek se vyklubala ale sakra emoční záležitost. Vezměme to ale popořádku.

I když nejsem žádný sopkolog, do doby přečtení recenzované publikace jsem měla dojem, že vládnu poměrně slušným penzem vědomostí na dané téma, určitě přesahující to, čemu se obvykle říká „standardní všeobecné vzdělání.“  Prvním poznatkem bylo, že ten standard je opravdu ale hoooooodně nízko a můj nadstandard není o moc lepší. Zásluhu na tomto depresivním poznatku má fakt, že autor knihu pojal globálně, a to jednak přírodovědně, jednak historicky, jednak geograficky a jednak v časové ose od vzniku planety až po současnost – o které vskutku beze zbytku a nepřeneseně platí, že je žhavá.

Jako červená niť – chtělo by se říci niť přímo lávová – se táhne třistatřicetistránkovou knížkou jedno zásadní téma: Jestli jste si doposud mysleli, bobánci, že největší nebezpečí přichází z vesmíru, odkud na nás může spadnout meteorit a způsobit takovou změnu klimatu, že se z toho už tady nevybabřeme, krutě se mýlíte. Největší nebezpečí nám bublá pod nohama a není před ním úniku. O meteoritu si totiž můžeme alespoň teoreticky představit, že jej můžeme odklonit a po vzoru sci-fi rozbombardovat dříve, než dopadne na zem. Se sopkami však neuděláme vůbec nic, a to už proto, že jsou projevem životodárného tepu naší planety, který vůbec umožňuje existenci života. Chtít se pokusit jej zastavit je totéž – jak vtipně dodává autor – jako zastavit člověku srdce proto, aby se mu netřásla ruka. Problém sopek pak spočívá ovšem v tom, že důsledky jejich činnosti jsou nikoliv významu lokálního, ale globálního.  Problém není s lávou, obrovskými výboji statické elektřiny, bahnotoky  a pyroklastickým mračnem, které jsou více či méně lokálního významu. I když co to je „lokální význam“, když v případě výbuchu supervulkánu hovoříme třeba o milionu kilometrů krychlových hmoty, která zničí území o desítkách tisíc čtverečních kilometrů….. Hlavní problém je v tom, že při výbuchu v podstatě jakékoliv sopky se dostává do atmosféry velké množství jemných prachových částic, které nedovolí slunečnímu záření proniknout atmosférou. Nastává „jaderná zima“ – tedy významné ochlazení o desítky stupňů, vyhynutí živočichů i rostlin a přesměrování evoluce zcela jiným směrem. K tomuto tvrzení autor předkládá zcela fascinující množství pro mne jako laika nezpochybnitelných příkladů.  Třeba jak to bylo s tou Atlantidou. Jeví se takřka jistým, že existovala, a to na řeckém ostrově Théra, jinak také Santorini. Zde vybuchnul asi okolo r. 1625 př.n.l. obrovský vulkán, který zcela pohřbil město úžasné minojské civilizace, o kterém se zdá, že Kréta byla její provincií. Pozoruhodné je několik skutečností. Předně – dle geologického výzkumu se ukazuje, že původní minojské město mělo vskutku přesně to uspořádání, jak je popsal Platon: prstenec pevniny obkružující středové město, mezi tím prstenec moře s úzkým průlivem spojujícím jej s mořem vnějším. Zbytky onoho města se, mimochodem, odkryly v rámci další, neporovnatelně menší erupce stále zde existující sopky, zhruba před sto třiceti lety. Dalším fascinujícím faktem je, že o následcích tohoto obrovského výbuchu, který spláchnul Atlantidu do moře, referují historické záznamů z jiných částí světa. Jsou to kroniky z Číny, které hovoří o podivných žlutých mlhách, vyskytující se přesně v této době. Egyptský faraon Ahmose I pak nechal vztyčit kamenný obelisk, známý jako „Stéla bouří“, popisující strašlivou ničivou bouři, která Egypt znenadání postihla. Kupodivu se tak stalo ve stejné době, do které je zasazeno „deset ran egyptských“ zaznamenaných ve Starém Zákoně. Stejně jako měl výbuch sopky na Santorini ničivé důsledky pro minojskou civilizaci, měl další supervýbuch supersopky blízko Vesuvu, na tak zvaných Flegrejských polích, který s velkou pravděpodobností měl na svědomí vymření neandrtálců.

Kromě jednotlivostí, působivě seskupených do logických a na sebe navazujících celků, díky nimž se kniha čte vskutku jedním dechem, se čtenář ovšem dozví jen tak mimochodem věc zcela podstatnou: pochopí totiž, jak ta naše matička Země skutečně funguje. To, že v centru planety je kovové tekuté jádro, jsme se učili už na základce, stejně jako to, že toto jádro má plášť. To, že se jádro otočí zhruba o třetinu stupně ročně pomaleji než plášť a že tím vzniká magnetické pole, to jsme ale fakt nebrali. Autor však tato fakta předkládá čtenáři i nepřírodovědně vzdělanému ve velmi srozumitelné a přitom nesimplifikující formě. Též vyvodí před čtenářovými zraky důsledky, z tohoto jevu plynoucí pro celou existenci planety a života na ní. Srovná ji se situací ostatních těles v „blízkém“ vesmíru a výsledek tohoto hloubání je jasný. Sopky jsou „vedlejším produktem“ pohybu zemských ker, plujících na žhavém magmatu země. Tato struktura planety je přitom unikátní, alespoň ve Sluneční soustavě nezopakovaná a má úhelný význam pro možnost vzniku a udržení života na zemi. Zároveň ovšem sopky již nejméně dvacetkrát zásadním způsobem zasáhly do evolučního vývoje tohoto života, kdy jejich erupce změnily podmínky ekologické podmínky tak, že  nějaký problém „globálního oteplování“  je na úrovni zdravotní komplikace šušní v nosu. Autor zcela nezastřeně říká, a nezbývá, než s tím souhlasit, že před touto klimatickou změnou není úniku, přičemž právě lidstvo a lidská civilizace je ve své křehkosti jednoznačně nejohroženějším druhem a adeptem na vymření.

Jako rozvodový právník jsem začala a jako rozvodový právník skončím. Poselství této knížky je pro mne zcela jasné: lidi, přestaňte se hádat o nesmysly, přestaňte si činit ze svých životů peklo na zemi a napřete svůj intelektuální potenciál k tomu, jak vyřešit problém, před kterým dříve či později budeme stát: ty jemné částečky prachu v atmosféře se přece musí dát nějak zkondenzovat a atmosféru po výbuchu vyčistit a jako lidstvo musíme najít způsob, jak ve chvíli, kdy nám skutečně v nepřeneseném slova smyslu začne hořet půda pod nohama vzít ty nohy na ramena a pláchnout do vesmíru, kde žádné sopky nejsou. Hardware na to máme, software na to máme taky, takže to je jen o správném přesměrování emocí. Tož vzhůru!

Posted in Nezařazené
3 komentáře » for Jan Antonín Novák – Smrtící sopky
  1. Ivo Kaipr napsal:

    Zrovna jsem v pátek poslouchal v autě přednášku z Viničné o hromadných vymíráních. Které má vulkanismus na svědomí téměř vždy – jen se tak trochu neví, zda ho semtam impakty nemohou spustit :o)

    Proč se lidi nejsou ochotni zabývat něčím, co je evidentně nebezpečné pro existenci celého druhu?

    Protože to je evidentní jen pro malou vrstvu lidí. Ještě jsme nedorostli.

    Nebo nás ještě v době, kdy jsme už tak trochu dorostli, nenavštívilo to správně malé neštěstí.

    Někdy se přimlouvám o jakési očkování. Nějaké takové opravdu globální, ale spíš neštěstíčko než neštěstí. Lidi jsou zvyklí soupeřit. Potřebují nepřítele. Když ho nemají, vymyslí si ho, ber kde ber. Tak jako náš imunitní systém. Nemůže nebojovat.

    Tak snad kdyby se tenhle pravý nepřítel ukázal, sjednotíme se a pustíme se do činností, které mají smysl?

    Ale kdoví, když se tak dívám na nesmysly, kterými se snažíme odvrátit (z pohledu hrozícího glaciálu víceméně spásné) globální oteplování, možná je dobře, že necháme bádat ty, kteří jsou toho schopni, v klidu a skrytu.

    Vždycky se lze nějak uklidnit, dokud to opravdu nebouchne.

    Mimochodem, je tam taky o tom ostrově, kde měly být volby a tak místní náčelnictvo bagatelizovalo zjevnou přípravu sopky na výbuch, protože by evakuace mohla zamíchat kartami jinak, než byly dosud rozdány? Co to bylo, Mont Pelé, nebo si to blbě pamatuju?

  2. Jan A. Novák napsal:

    Náhodou jsem narazil na recenzi své vlastní knihy a lhal bych, kdybych tvrdil, že mi neudělala radost. Takže děkuji! Pokud byste měla zájem i o další úniky od rozvodové praxe z mé autorské dílny, dejte vědět, seženu,pošlu (viz můj web). Zdravím. J.A.N.

  3. Johanka napsal:

    Pěkná kniha, až na malé nepřesnosti. Chybí ale výčet použité literatury, tím ji autor degraduje skutečně pouze na „populární knihu“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv