Jste veřejně činná osobnost? Pak se o vás smí lhát…

Za máloco jsem nasbírala tolik negativních ohlasů jako za svou obhajobu útočníků v tak zvaném „mačetovém útoku“ v Novém Boru. Nakonec jsem byla i zbavena obhajoby, a to vše proto, aby se nenaplnilo to, co jsem deklarovala od samého počátku – totiž, skutečně objasnit, jak to celé bylo… Dnes, když znám pravdu, jak to skutečně celé bylo – a jsem vázána advokátní mlčenlivostí –  mi nezbývá, než skřípat zuby…

Aby ta pravda náhodou nevyšla nejevo, bylo učiněno vše, a to jak ze strany státního zastupitelství tak i obhájkyně jednoho z odsouzených, ustanovené ex offo (dodneška si lámu hlavu nad tím, co ji vedlo k jejím krokům. Vysvětlením možná je fakt, že výsledkem její obhajoby obžalovaného, který jí byl „přidělen“ bylo kromě mého vyloučení i zhoršení trestu jejího klienta z původních 3 let vězení na 15 let, přiřknutých mu odvolacím soudem), ba i Ústavního soudu. Nejenomže jsem byla z obhajoby odstraněna, ale soudy v mém případě vyslovily i velmi zajímavý rozsudek – a to jak v první, tak v druhé instanci. O MNĚ SE SMÍ LHÁT.  Můžete o mně říci cokoliv, i evidentní lež – pakliže se budete tak jako já bránit, zjistíte, že nemáte nárok na ochranu. Jako veřejně činná a známá osobnost mám povinnost snést jakékoliv pranýřování, jakoukoliv lež o sobě. Toť názor nejenom Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ale  i Vrchního soudu v Praze.

Takže jsem zvědavá, jak si s tím poradí Nejvyšší soud.. případně Ústavní soud… případně Evropský soud pro lidská práva.

Moje dovolání v dané věci, které souhrnně popisuje vzniklý stav, je zde:

 

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec

U Soudu 540/3

460 72 Liberec

ke sp. zn. 62 C 53/2012

V Praze dne 7. 10. 2014

žalobkyně:                        JUDr. Klára A. Samková, Ph.D

žalovaná:                          Irena Mašková

Žaloba o ochranu osobnosti –

DOVOLÁNÍ žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2014, č. j. 1 Co 36/2014 – 168

 

Přílohy:

–          Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2014, č. j. 1 Co 36/2014 – 168

–          Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 26. 7. 2013, č. j. 62 C 53/2012 – 133

 

I.

Náležitosti dovolání

1/    Dne 18. 7. 2014 rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 1 Co 36/2014 – 168 tak, že změnil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 26. 7. 2013, č. j. 62 C 53/2012 – 133, co do výše nákladů řízení před soudem prvního stupně, ve zbytku rozsudek potvrdil a dále stanovil žalobkyni povinnost k úhradě nákladů odvolacího řízení.

2/    Nadepsaný rozsudek Vrchního soudu v Praze byl žalobkyni doručen prostřednictvím datové schránky dne 8. 8. 2014.

3/    Žalobkyně podává proti nadepsanému rozsudku Vrchního soudu v Praze v zachovalé lhůtě toto své dovolání.

4/    Žalobkyně tímto svým dovoláním napadá nadepsaný rozsudek v celém rozsahu.

5/    Žalobkyně je osobou s právnickým vzděláním a advokátkou (evidenční číslo ČAK 3005), nemusí tedy být pro účely dovolacího řízení povinně zastoupena.

 

II.

Přípustnost dovolání

1/    Dovolání je podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se řízení končí.

2/    Přípustnost dovolání shledává žalobkyně dle § 237 OSŘ v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.

3/    Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci – právní otázky hmotného práva.

 

III.

Rekapitulace řízení a rozhodování obecných soudů

1/    Žalobkyně žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem napadla výrok žalované, publikovaný na zpravodajském serveru www.idnes.cz dne 6. 3. 2012 v článku s názvem Bojím se, aby mačetový útok nezametli pod koberec, říká starosta Boru ve znění:  „Mám pocit, že se to přesouvá úplně jinam. Najednou se objeví advokátka Samková a učí Romy lhát. Mně je jasné, proč to dělá. Chce se na tom zviditelnit a vrátit se do Parlamentu. Je to od ní politika a ta do toho nepatří.“  Žalobkyně požadovala omluvu za tento výrok, který dle jejího názoru zasáhl do jejích osobnostních práv.

2/    Soud prvního stupně svůj zamítavý rozsudek odůvodnil zejména tím, že posuzovaný napadený výrok rozdělil na 3 samostatné výroky a hodnotil potom každý zvlášť. Výrok č. 1: žalobkyně se v kauze tzv. mačetových útoků „objevila“ kvalifikoval jako hodnotící soud žalované, která ze svého pohledu za daných okolností hodnotila činnost osoby, která mohla postupovat účelově v zájmu obviněných a to na základě toho, že (i) žalovaná se vyjadřovala v emocionálně třeskutém prostředí, (ii) osoby obviněné nebyly do určitého okamžiku zastoupeny a vznik zastoupení útočníků představoval změnu, (iii) žalovaná reagovala na televizní reportáže a prezentaci události jedním z útočníků, se kterou nemohla souhlasit. Výrok č. 2: žalobkyně „učila Romy lhát“ sice dle odůvodnění rozsudku je svou podstatou tvrzením skutečnosti, soud jej nicméně přesto posoudil jako hodnotící soud a jako takový shledal přípustným. Výrok č. 3: žalobkyně se na případu tzv. mačetových útoků „chce zviditelnit a chce se vrátit do Parlamentu“ kvalifikoval soud jako „typický hodnotový soud“ a jako takový též shledal přípustným.

3/    Soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v meritu věci (ve věci nákladů řízení došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch žalobkyně) s tím, že uvedl, že soud prvního stupně správně posoudil výrok č. 2 jako skutkové tvrzení, přičemž toto skutkové tvrzení shledává přípustným i přes to, že jeho pravdivost nebyla před soudem prvního stupně prokázána, a to proto, že bylo prokázáno, že žalobkyně předmětný výrok tak, jak byl uveřejněn, neuvedla. Dále odvolací soud uvádí, že žalobkyni je třeba považovat za veřejně činnou osobu a že si již sama zvolila prostředek obrany proti žalované tím, že na ní, bezprostředně po vyjití předmětného článku, podala trestní oznámení pro podezření z přečinu pomluvy.

4/    S rozhodnutími a argumentací soudů se žalobkyně neztotožňuje a považuje je za nesprávné.

 

IV.

Právní názor žalobkyně

  1. A.    Rozdělení napadeného výroku na jednotlivé části a jejich zvláštní hodnocení

1/    Žalobkyně již ve svém odvolání uvedla, že nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně, když tento rozdělil napadený výrok žalované do třech částí a každou z nich potom posuzoval samostatně. Žalobkyně trvá na tom, že celý výrok je nutno hodnotit dohromady v kontextu jeho jednotlivých částí, nikoli hodnotit tyto části každou odděleně, bez ohledu na ty ostatní, jak se stalo. S touto připomínkou žalobkyně se odvolací soud nijak nevypořádal a potvrzením rozsudku naopak takový postup soudu prvního stupně potvrdil. Žalobkyně považuje za zásadní otázku, zda může soud od sebe odtrhávat jednotlivé části souvětí, spojeného navíc souřadnou spojkou „a“, a význam jeho jednotlivých částí posuzovat zvlášť. Z hlediska gramatického je souřadné spojení vět spojením vět mluvnicky na sobě nezávislých, které však spolu svým obsahem souvisí. Bezpochyby jiný význam má věta „žalobkyně se objevila“ a souvětí „žalobkyně se objevila a učí Romy lhát“, stejně jako věta „žalovaná zakopla“ a souvětí „žalovaná zakopla a zabodla nůž žalobkyni do zad“. Obecné soudy toto vůbec nevzaly v potaz, odvolací soud se s argumentací žalobkyně v tomto duchu vůbec nevypořádal, a tím došlo k nesprávnému právnímu posouzení napadeného výroku. Podle názoru žalobkyně je maximálně přípustné hodnocený výrok rozdělit na dvě části tak, jak byly rozděleny i gramaticky samotným autorem, tedy: (i) Najednou se objeví advokátka Samková a učí Romy lhát a (ii) Mně je jasné, proč to dělá. Chce se na tom zviditelnit a vrátit se do Parlamentu. Je to od ní politika a ta do toho nepatří. Přístup, který zvolil soud prvního stupně a který odvolací soud svým rozhodnutím potvrdil, nepřípustně změnil význam hodnoceného výroku a došlo tak ke zhoršení postavení žalobkyně ve sporu. Až ironicky v této souvislosti působí část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 13: „Soud neshledává opodstatněným přístup žalobkyně, která se snaží atomizovat posuzovaný výrok na jednotlivé části a slova, jejichž pravdivost či nepravdivost by měl soud zkoumat.“, vzhledem k tomu, že přesně toto učinil sám soud prvního stupně a soud odvolací to posvětil.

2/    Soud prvního stupně vyšel při hodnocení výroku č. 1: žalobkyně se v kauze tzv. mačetových útoků „objevila“, podle odůvodnění rozsudku z informace, že obvinění v kauze mačetového útoku v Novém Boru nebyli před angažováním žalobkyně právně zastoupeni. Tato informace byla nicméně mylná, protože všichni obvinění měli advokáta ex offo. Ze své vlastní vůle se posléze obrátili na žalobkyni s žádostí o právní služby, které se tato rozhodla vyhovět. Na tuto skutečnost upozornila žalobkyně již ve svém odvolání, ani v tomto případě nicméně odvolací soud její argument nereflektoval.

3/    Jak už je vysvětleno výše, podle názoru žalobkyně je bezpodmínečně nutné hodnotit minimálně první polovinu napadeného výroku, tedy větu: Najednou se objeví advokátka Samková a učí Romy lhát dohromady a soud jejím rozdělením pochybil. Tato věta je potom bezpochyby skutkovým tvrzením poukazujícím na to, že se žalobkyně najednou (a zřejmě o své vlastní vůli a ze své iniciativy) vložila do obhajoby obviněných a to nepoctivě. Jako skutkové tvrzení je potom nutné tuto část napadeného výroku též posuzovat.

  1. B.     Hodnotící soud vs. skutkové tvrzení

4/    Podle názoru žalobkyně se v případě věty: „Najednou se objeví advokátka Samková a učí Romy lhát,“ jedná zcela evidentně o skutkové tvrzení, a to skutkové tvrzení nepravdivé. Soud prvního stupně posoudil část výroku (žalobkyně) učí Romy lhát jako skutkové tvrzení, nicméně uvedl doslova: „Soud tak má za to, že výrok „učí Romy lhát“, je sice svojí formou skutkovým tvrzením, ale s ohledem na okolnosti vyjádření – situaci žalované, mediální kontext, třeskutost tématu – byl ve své podstatě hodnotícím úsudkem, který se vyjadřoval k tomu, jak na žalobkyni působilo vyjadřování obviněných poté, co se jejich obhajoby ujala žalobkyně.“ Odvolací soud se k tomuto hodnocení výroku soudem prvního stupně vůbec nevyjadřuje, ač konstatuje, že se ztotožňuje s názorem, že se jedná o skutkové tvrzení, jehož pravdivost nebyla prokázána a nelze ji ani dovodit. Na druhou stranu přípustnost tohoto skutkového tvrzení, resp. jeho nezávadnost pro žalobkyni, dovozuje odvolací soud tak, že dle jeho názoru: „bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že žalovaná předmětný výrok přesně tak, jak byl uveřejněn, neuvedla, a to přes to, že se s ním zásadně ztotožnila“. Aby bylo něco prokázáno, musí být zjištěn skutkový stav natolik, že nebudou přetrvávat důvodné pochybnosti. Soud prvního stupně k otázce, zda žalovaná uvedla či neuvedla předmětný výrok tak, jak byl uveřejněn, zjistil: „Svědek nevyloučil, že mohlo dojít k nějakému malému zkreslení.“ Podle názoru žalobkyně toto zjištění rozhodně nevyhoví zjištění skutkového stavu tak, aby nezůstaly důvodné pochybnosti, spíše naopak, a tedy v rozporu se závěrem odvolacího soudu to, že žalovaná předmětný výrok přesně tak, jak byl uveřejněn, neuvedla, prokázáno nebylo. Žalovaná se proti uveřejněnému výroku žádným způsobem neohradila a navíc se s ním zásadně ztotožnila. Z tohoto je patrné, že odvolací soud sice správně (stejně jako soud prvního stupně) posoudil tento výrok jako skutkové tvrzení, ovšem zcela nesprávně jej hodnotil a to na základě svých úsudků, které nemají oporu ve spise.

Žalobkyně je přesvědčena, že odvolací soud svým výše uvedeným hodnocením napadeného výroku pochybil. Zcela evidentně se jedná o tvrzení skutečnosti, jejíž pravdivost nebyla v řízení před soudem prokázána. V této souvislosti poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2004, sp. zn. 30 Cdo 923/2004: Vstup do politiky znamená konkludentní souhlas s větší mírou zveřejňování informací o své osobě, a to nejen informací pozitivních. Avšak zveřejnění (ať vědomě či nevědomě) nepravdivých informací o fyzické osobě je třeba v zásadě vždy posuzovat jako neoprávněný zásah do jejích osobnostních práv, a to i v případě, že příslušná informace případně nebude mít vysloveně difamační charakter. Žalovaná uveřejnila nepravdivou informaci o žalobkyni, která navíc měla významně difamační charakter (i s ohledem na její postavení advokáta), a toto její jednání je tudíž zcela evidentně zásahem do osobnostních práv žalobkyně.

5/    Ke druhé části napadeného výroku „Mně je jasné, proč to dělá. Chce se na tom zviditelnit a vrátit se do Parlamentu. Je to od ní politika a ta do toho nepatří.“, kterou soudy posoudily jako hodnotící soud, uvádí žalobkyně, že se v každém případě jedná o hodnotící soud nepřiměřený, a to zejména v obsahovém kontextu s první částí výroku (skutkovým tvrzením rozebraným výše). V první části výroku žalovaná uvedla o žalobkyni nepravdivé a zjevně difamující tvrzení, v té druhé na toto nepravdivé tvrzení navázala kritikou. Aby byla kritika ústavně konformní a tedy přípustná, musí být založena na dostatečném skutkovém základu. V tomto případě je ovšem kritika (hodnotící soud) založena na nepravdivé informaci (viz první část výroku) a tudíž absolutně nemůže být shledána přípustnou. Žalovaná de facto uvádí, že žalobkyně ve snaze se zviditelnit a získat osobní profit ve smyslu politického úspěchu jedná nepoctivě (a v rozporu s etikou advokáta) a nabádá jí zastupované klienty ke lžím. Taková kritika je difamující, poškozuje žalobkyni v jejím osobním i profesním životě a není ospravedlnitelná ani postavením žalobkyně jako veřejně známé osoby. V této souvislosti žalobkyně poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1310/2005: „Jestliže neoprávněný zásah objektivně poškozuje čest žalobce v podnikatelské sféře a snižuje tak jeho důstojnost ve společnosti, jde o zásah do práva na ochranu osobnosti.“

6/    Žalobkyně dále poukazuje na fakt, že je to žalovaná, komu z útoku na žalobkyni plyne prospěch. Žalobkyně od začátku svého angažmá v kauze deklarovala, že jejím zájmem je zjištění objektivní pravdy, tedy pokud možno skutečného průběhu událostí. Toto ovšem bezpochyby nebyl zájem žalované jako matky syna, který již v časných odpoledních hodinách (kolem 13hod) vysedává v baru a masivně konzumuje alkoholické nápoje. Faktem je, že důvodem – samozřejmě nepřiměřeného a zcela neakceptovatelného – útoku Romů na syna žalované a další  návštěvníky baru „Pivní pomoc“, kteří byli napadeni – bylo to, že to byl syn žalované, kdo před tím jako první napadl jednoho mladistvého Roma, o kterém bylo všeobecně známo, že je mdlého ducha. Ze strany Romů se jednalo o odvetnou akci vůči jednání syna žalované, což bezpochyby nijak nesnižuje závažnost jejich jednání, avšak vrhá to zcela odlišné světlo na syna žalované jakožto „oběť“ a na žalovanou jako jeho matku, která jej vychovala. Z prezentování žalobkyně jako advokátky, která své klienty nabádá ke lžím, tedy bezpochyby profitovala žalovaná, protože případné poukazování žalobkyně na tyto skutečnosti (viz výše) mohla smést jako účelové lži. Výrok žalované tak pomáhal tvořit mediální obraz žalované a jejího syna jako nevinných obětí, a to na úkor žalobkyně a její pověsti. Žalobkyně je přesvědčena, že ona kritika jejího jednání ze strany žalované byla účelovou a zištnou záležitostí a jako taková je zjevně nepřípustná. Žalovaná zneužila faktu, že je žalobkyně osobou veřejně známou, a parazitováním na této její veřejné známosti se (úspěšně) pokusila získat vlastní prospěch – mediální obraz nevinné oběti trestného činu. Žalobkyně na tyto skutečnosti poukazovala opakovaně v řízení před soudem prvního stupně i v řízení před soudem odvolacím, avšak soudy toto zcela pominuly a s argumenty žalobkyně se vůbec nevypořádaly.

  1. C.    Trestní oznámení a vyjádření do médií jako obrana žalobkyně

7/    Na straně 5 rozsudku odvolacího soudu tento uvádí, že: „přihlíží dále k tomu, že žalobkyně si již sama zvolila prostředek obrany proti žalované tím, že na ní, bezprostředně po vyjití předmětného článku, podala trestní oznámení pro podezření z přečinu pomluvy.“ Podle názoru žalobkyně je taková argumentace nepřípustná. Zatímco účelem trestní sankce v rámci práva veřejného je ochrana společnosti před pachatelem trestného činu, zabránění pachateli v další trestné činnosti a výchova pachatele, účelem žaloby na ochranu osobnosti je ochrana osoby, do jejíchž osobnostních práv bylo zasaženo, tedy upuštění o zásahu, pokud stále trvá, a odstranění škodlivého následku – např. poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Je nepřípustné směšovat prostředky veřejného práva a prostředky práva soukromého a tvrdit, že užití jedněch vylučuje užití druhých. Aplikace této logiky odvolacího soudu by vedla k závěru, že podáním trestního oznámení se oběť trestním právem zakázaného jednání diskvalifikuje z možnosti požadovat po pachateli trestného činu náhradu jí způsobené újmy soukromoprávní cestou.

V.

Právní otázky

1/    V kontextu výše uvedeného předestírá žalobkyně Nejvyššímu soudu k posouzení zejména tyto právní otázky:

                      i.            Může obecný soud při hodnocení napadeného výroku postupovat tak, že tento výrok napřed v rozporu s jeho významem i gramatickým členěním rozdělí, a posléze hodnotí každou takto vzniklou část samostatně, bez kontextu s částmi ostatními?

                    ii.            Je přípustné posuzovat výrok, který je svou podstatou evidentně skutkovým tvrzením, jako hodnotící soud a za jakých podmínek?

                  iii.            Je kritika založená na evidentně nepravdivém skutkovém základu přípustná?

                  iv.            Je přípustné, aby byla pověst osob veřejně známých zneužívána tak, že bude umožněno o těchto osobách šířit nepravdivé informace a na vlně zájmu o ně vytvářet účelově svůj vlastní mediální obraz? Tedy, je skutečně ochrana osobnosti veřejně známé osoby snížena natolik, že prakticky neexistuje?

                    v.            Je možné odmítnutí poskytnutí satisfakce žalobkyni žalovanou v rámci soukromoprávního řízení odůvodnit podáním trestního oznámení na žalovanou, tedy užitím trestněprávního prostředku?

 

VI.

Závěr

1/    V důsledku výše uvedeného žádá žalobkyně Nejvyšší soud, aby rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2014, č. j. 1 Co 36/2014 – 168, změnil tak, že se žalobě vyhovuje a přiznal žalobkyni též náhradu nákladů řízení.

2/    Neshledá-li dovolací soud podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, žádá žalobkyně, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2014, č. j. 1 Co 36/2014 – 168, zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

 

JUDr. Klára A. Samková, Ph. D.

 

Na závěr bych chtěla ještě poukázat na jednu věc: Advokáti jsou sdruženi, a to povinně sdruženi, v České advokátní komoře. Ta má hájit jejich zájmy. Nikoho ovšem z České advokátní komory nezajímá, že moje vedení obhajoby je podrobeno útoku médií a soukromých osob, že se o mně coby  advokátce dle rozsudku soudů v souvislosti s výkonem advokacie SMÍ LHÁT. Tedy, že do advokáta je možno kdykoliv jakkoliv kopnout, urazit jej, pošpinit, zlikvidovat… TO je skutečný obraz činnosti České advokátní komory. Protože pravda obvykle dříve či později vyjde najevo, jsem zvědavá, jaká bude ta pravda tentokrát: je tato nečinnost, která mne trvale poškozuje, namířená ze strany České advokátní komory jen proti mně osobně anebo to je výraz její všeobecné nečinnosti? Upřímně: kéž by to bylo to první… protože všeobecná nečinnost je o moc horší.

 

Posted in Nezařazené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv