Komu panna náleží

Nový prostor nekupuji pravidelně, ale tentokrát mne velmi zaujal svým tématem vězeňství. Jako bonus jsem v něm objevila text paní Aleny Zemančíkové „Komu panna náleží“. Jsem přesvědčena, že autorka uhodila hřebíčkem na hlavičku. Ano – jsme emancipované… ale když po celodenní práci vyjdu ze své kanceláře na Václavák, zarazí mne ten zjevný nepoměr příběhů, kterými jsem se celý den zabývala a toho, co vidím. Kdyby forma a obsah měly souznít, tak po ulicích by chodily ženy v burkách. To je totiž vyjádření skutečného postavení žen, se kterým se – kupodivu v poslední době čím dál častěji – v poslední době setkávám.

Ženský hlas? Koho to zajímá…. a ženy, které pronikly do mužského světa, ve valné části svůj vlastní hlas ztratily. Na jejich vizi světa nikdo nedbá. Pakliže chtějí být úspěšné, ani ony na něj nedbají – nemohou, nesmí….

Děkuji paní Aleně Zemančíkové, že mi svůj text poslala a já jej zde mohu uveřejnit., Doufám, že se tím dostane k vícero lidem, zejména ženám, které si uvědomí, že mlčely už příliš dlouho. A jestli se pánové rozhýkají, že jsme „banda feministek“, daruji jim odpověď už předem „…a má jako bejt..?“

—————————-

Komu panna náleží?
Jedním z univerzálních mýtů evropské kultury je příběh o dívce ( princezně), která z tajemného důvodu mlčí. Její němota je posuzována jako nemoc a pan král vyhlásí, že kdo princeznu vyléčí, dostane ji za ženu a k tomu půl království. Nikdo to však nedokáže. Všichni pozvaní nápadníci, lékaři, šarlatáni i mágové nedokážou nic jiného, než mlčící princeznu přemlouvat a všelijak zaklínat, ale to není nic platné. Princezna totiž mlčí z vlastní vůle, z pozice cenné partie na prodej, z toho, že jí nikdo neklade rozumné otázky.
Krásně ten příběh zpracovává Božena Němcová v pohádce Moudrý zlatník. V ní nese mladý zlatnický tovaryš do královského zámku objednané šperky a vysloví přání předat je princezně osobně a pokusit se přimět ji k řeči. Král mu vyhoví, ale s lítostí, protože podle královského výroku ten, kdo se pokusí, ale nedokáže úkol splnit, bude o hlavu kratší, a zlatníkova chytrá hlava si zaslouží lepší osud.
Princezna sedí k útulném pokoji a zlatem vyšívá, její tvář je klidná a „zdá se býti tak bez života, jako obraz, co v zlatém rámci na zdi visel a ji co malé dítě představoval“.
Zlatník začne mluvit k obrazu: „Rozhodni ty, obraze krásný, krutý boj, jenž se v hradě tom vede: řezbář udělal pannu, krejčí na ni ušil šaty, ale mluvec jí dal řeč. Komu nyní ta panna náleží?“
To je konečně dobře položená otázka, v níž je obsaženo, kým má žena být. Zda jenom tělem ( řezbář udělal pannu), nebo ozdobou, jež zakrývá hříšnost ( krejčí jí ušil šaty) anebo je člověkem s duší, stejně nesmrtelnou jako duše muže? Výrazem duše je řeč a panna náleží tomu, kdo s ní jedná jako s člověkem sobě rovným, jako s člověkem s duší, jež se projevuje slovy.

Jan Werich ve své pohádce Rozum a štěstí ten mýtus převádí do stopy vypravěče-muže. Princezna nemluví prostě proto, že do ní všichni hustí pořád to samé a ona zatvrdila svou vůli a čeká na někoho, kdo ji přesvědčí svou inteligencí a důvtipem. Zlatník, (u Wericha zahradník), klade otázku ne obrazu, na němž je princezna namalována co dítě ( zřejmě v době, kdy ještě mluvila), ale zrcadlu, v němž se princezna co obraz odráží. A když mu princezna odpoví, chová se, jako by dál mluvil se zrcadlovým obrazem. A neptá se kouzelnou formulkou „rozhodni ty, obraze krásný“, ale vypráví jakoby vlastní příběh ze svých tovaryšských cest – řezbář udělal pannu, krejčí jí ušil šaty, já jsem ji naučil mluvit a pak jsme se o ni pohádali. Mládenec mimořádně osvědčí svou bystrost i fantazii a princezně zaimponuje tak, že odpoví – jednou, dvakrát i potřetí. Ale podstatu věci Werichovo převyprávění zamlžuje, Boženu Němcovou sice překonává smrští šťavnaté slovesnosti, ale její verze je tajemnější a jde víc k jádru věci., k otázce: je žena pouze tělem, krásně zahaleným hříchem, anebo oduševnělou bytostí? A když si v duchu rekapitulujeme život a osud Boženy Němcové, cítíme, že tahle lidová pohádka zrovna jí „mluvila z duše“, že to, oč jde princezně, aby byla uznána jako oduševnělá bytost a podle toho aby se s ní jednalo, tedy aby si směla vybrat muže a ten aby s ní svůj život sdílel i tím, že se jí bude na důležité věci ptát a v důležitých věcech jí bude odpovídat, že o to šlo v životě i Boženě Němcové.

Příběh o panně, která nemluví, je v jiné variaci příběhem pygmaliónským. Také v něm staví geniální Bernard Shaw ke konci své hry otázku, zda je možné s ženou, která má duši, protože má řeč ( dokonce velký jazykový talent) zacházet jako s pouhým tělem oblečeným do šatů. Ukazuje, že od té první otázky se odvíjí otázka rovnosti ženy a muže. Ale nejen to, také práva zasahovat do záležitostí společnosti bez balastu těla a šatu, tak, jako profesor Higgins, který o sebe nedbá, pouhou řečí, duchem, duší. Líza Doolittlová, pokud si vzpomínáte, od Higginse poté, co mu vyhrála sázku, odchází ( v muzikálu je jiný, sentimentální konec). A dnes vidíme, že při tom zatím zůstalo, že dál jsme se nedostali.
Divíme se, proč nejsou ženy v naší politice, proč jich dokonce ubývá. V anketě mezi různými elitními osobnostmi, které odpovídaly na otázku, kdo by měl být naším přímo voleným prezidentem, jich mnoho odpovědělo, že by to měla být žena. Novináři píší, že se ženy málo do politiky hlásí, ačkoliv jim nic nebrání, aby vstoupily do politických stran a pustily se do veřejného diskurzu. Že přece nemusí sedět u okna, nad sebou obraz, a šít zlatou nití, dveře jsou přece otevřené a všichni by měli radost, kdyby princezna promluvila. Jenomže princezna si klade neodbytnou otázku: co tím získá? A nemůže se ubránit podezření, že bude pouze s velkou slávou odvedena k oltáři ve světě, jemuž vládnou muži. Jak se pak prosadí na těch jejich golfech a himálajských výstupech, mezi jejich sklepy s výběrovými víny a drahými terénními auty? Co se změní, když tohle všechno princezna přijme a naučí se v tom chodit? A princezna má podezření, že ztratí duši a s ní i řeč a zůstane zase jen tím oblečeným tělem. Takhle si přece proradní ministří zahráli s jednou, která se dostala mezi ně a jejich způsoby, umístili ji mezi nejsilovější mužské rekvizity jako jsou tanky, letadla a brnění, zahráli před světem, že ji nechávají rozhodovat, že jí kladou podstatné otázky a na ty její že odpovídají, ale nebylo to tak. Zatímco panna zpívala vojenské písně, oni si za jejími zády rozhodli to, oč jim šlo, a ten nejprohnanější z nich, ministr financí, dokonce veřejně říká jako by se jí zastával, že ona za nic nemůže, protože přece ničemu nerozuměla. Že to bylo rozhodnutí mužů vlády.
Čím víc se množí volání po tom, aby se ženy do politiky hlásily, tím víc si myslím, že by naopak bylo třeba, aby z ní všechny manifestačně vystoupily. Aby na žádné kandidátce nebyla ani jediná žena, aby se žádná neucházela o prezidentskou ani o senátorskou funkci, aby ženy nekandidovaly v krajských volbách, zásadně. Chvíli by se nic nedělo, ale časem by se pan král musel začít tázat, proč ta princezna nemluví, není-li zakletá nebo nemocná anebo že nechce? Kdyby se neptal náš pan král, určitě by si toho všimli ti ze sousedních království. A teprve až by padla ta podstatná otázka, na niž odpověď zní, že panna náleží tomu, kdo s ní vede dialog a předpokládá u ní duši, teprve pak by bylo možno formulovat novou politiku.

Posted in Nezařazené
1 Comment » for Komu panna náleží
  1. Michaela napsal:

    … moc pěkné, děkuji….
    Jak je krásné být ženou, jen opravdu těžko po takovém zásahu kolektivní výchovy, kdy pracující žena byla nejvíc a zapomněla na svoje předurčení vytvářet lásku a domov, vyzdobovat vztah ke svému muži… místo toho děti do jeslí a honem ke strojům… aby rodina měla co jíst..a důsledky.. neseme doteď.. rozpadlé rodiny, osamocení…nešťastné ženy i muži… tak nás to naučily naše maminky, nezlobíme se na ně, babičky nám měly vychovat maminky… tak možná trochu dáme do pořádku ….pěkný podzim pro všechny

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv