Kvótování

Jako diskriminační jednání je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva označován stav, který je ve svých VÝSLEDCÍCH diskriminační. Nezáleží tedy prý na tom, zda zákon diskriminuje či nikoliv, ale na tom, jaký je výsledek. Proto by se měla každá norma posouvat ve své úpravě tak dlouho, až by výsledek byl nediskriminační – a to bez ohledu na to, co je v zákonu vlastně napsáno.

Málo co vypadá tak krásně jako tato idea. Člověku se chce jásat a volat „Konečně na to přišli, konečně víme, jak napravit nespravedlnosti světa!“ Ano. Konečně pro každou dívku přijede princ na bílém koni, každý hloupý Honza dostane půl království a princezna bude pokud možno blondýna se čtverkama.

V tom, aby věci byly takto jednoduše řešitelné, nám brání pouze jedna drobná marginálie: přírodní zejména matematické zákonitosti. Ano, jedná se o tu matematiku, kterou jsme my, intelektuálové pyšnící se humanitním vzděláním, tak hluboce opovrhovali jako něčím zhola nepotřebným. Před matematikou jsme utíkali, ona však dohonila nás:

Společnost, jejíž tvar si přejeme upravit, je totiž součástí přírody, a proto i ona podléhá přírodním zákonům. I ve společnosti se objevují ty záhadné zákonitosti, projevující se ve tvaru sněhových vloček, mraků, hor, řek, pobřeží, stromů či kapradí. Říká se jim fraktály a jsou to soběpodobné do nekonečna se opakující útvary. To, že se vyskytují nejen v přírodě, ale i ve společnosti, věděli už staří hermetici, kteří před více než dvěma tisíci let zformovali ono známé jak nahoře – tak dole, jak na povrchu – tak uvnitř. Fraktály jsou nesmírně zajímavé útvary, které jsou matematicky obvykle vyjádřitelné poměrně jednoduchou rovnicí. Ovšem pozor – teď to přijde: stačí pranepatrný zásah do takového matematického vzorce, stačí naprosto nepatrně změnit výchozí podmínky, odkud se křivka fraktálu odvíjí, a vyjde vám něco totálně jiného. Říká se tomu „efekt mávnutí motýlího křídla“ a vymysleli to původně v souvislosti s předpovídáním počasí: stačí, aby v Amazonii motýl jinak mávnul křídly a řetězec příčin a následků se zřetězí tak, že na Floridě, tisíce kilometrů daleko, začne řádit ničivé tornádo. Předpovědět CO změnit a JAKÝM způsobem tak, abychom dosáhli kýženého výsledku, to je zatím nemožné. Větvení paralelních realit je tak obsáhlé, že spočítat to nezvládne nejen žádný z gigantických počítačů, co jich zatím na světě je, ale pořádně se s tímto jevem neuměl vypořádat ani nejprestižnější autor sci-fi, Isaac Asimov, zabývající se ve své knížce „Konec věčnosti“ právě umělými změnami skutečnosti.

Stanovení kvót podléhá právě zákonům „mávnutí motýlího křídla“. Jestliže do zákona – a žádný jiný nástroj reálně není k disposici – vtělíme, že výsledkem musí být 50% zastoupení žen v té které cílové skupině (parlamentu, správní radě, vládě) pak automaticky připojujeme k tomuto jednomu jistému bodu výslednice takřka nekonečné množství vedlejších efektů, o jejichž existenci víme pouze jedno: totiž, že určitě nějaké budou. Jak možná strašlivé mohou tyto vedlejší efekty být, jak dlouho mohou působit v čase, o tom nevíme nic.

Ano, i já bych si moc přála, aby ženy participovaly na moci, na světovém bohatství a aby měly adekvátní část rozhodovacích pravomocí v celé společnosti. Avšak víc než že si to přeji, bojím se následků nezamýšlených vedlejších efektů. Pohledem do historie zjišťuji, že nejstrašlivější následky pro lidstvo přinesly ideje, které hlásaly spravedlnost pro všechny a přinášely naději na lepší budoucnost. Nikde nevidím sebemenší záruku v tom, že i dnešní dobré úmysly těch, kteří si přejí uměle dosadit chtěný výsledek do reality všedních dnů, totiž participaci žen na moci a majetku, nepřinesou mnohonásobně větší utrpení než by mohly přinést případné kladné efekty.

Jak ale z tohoto dilema ven? Chceme určitého výsledku dosáhnout, ale není možné jej dosáhnout umělým roubováním štěpů budoucnosti na planý kmen přítomnosti. Odpověď je relativně jednoduchá, i když nikterak povzbuzující a potěšující.  Její podstatou je čas. Čas společenských změn totiž běží podstatně pomaleji než čas individuálního života. A přitom jen individuální život, jeho každodenní úsilí, může v čase tu změnu přinést. A to bez ohledu na to, že pro ten který individuální život změny nebude dosaženo…

U vědomí plynutí řeky času se …..čas od času…. zastavím při hrobu Boženy Němcové. U hrobu ženy, která vyslovila myšlenku, že by se chtěla narodit za sto padesát let – tedy v mojí době – kdy ženy budou svobodné a budou moci rozhodovat o svém vlastním osudu bez ohledu na vynucené sňatky, na vynucené finanční závislosti na svém manželovi. Božena Němcová věděla, kam směřuje. Věděla, že pro ni samotnou je cíl nedosažitelný, ale věděla, že přijde…. dokonce přesně odhadla, kdy ten čas nastane. A pro jeho dosažení udělala vše.

Naposledy jsem si na B. N. vzpomněla minulý pátek při tak banální náplni všedního dne, jako bylo doprovození mojí čtrnáctilené dcery na očkování proti rakovině děložního čípku. Božena Němcová zemřela ve svých 43 letech pravděpodobně na rakovinu dělohy. Plyne z toho všeho nějaké ponaučení? Ano. Cíl se dá přitáhnout. Děje se tak silou myšlenky a úsilím všedního dne. Mým úsilím, vaším úsilím. Úsilím, které se za našeho života asi vůbec neprojeví. Ale za sto padesát let se moje pra-pra-pra vnučka bude možná prohrabávat zašlými archiváliemi a řekne si: bože, co to měla ta moje bába tenkrát, před těmi sto padesáti lety za problémy. Jak nepochopitelné – jak absurdní. A řešení?  Jak samozřejmé…. pro ni…. a tím vlastně i pro mě.

(psáno pro Business Woman)

Posted in Nezařazené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv