Má se snižovat trestní odpovědnost mládeže?

(Aneb: Dobří holubi se vracejí)

vyšlo v časopisu „Rodinné listy“ v květnu 2016

 Jsou určitá témata, která se vracejí vždy každých pár let, vždy rozpoutají debatu a vždy zůstanou bez jednoznačných závěrů. Možná, že to je dobře, že odpovědi nejsou nalezeny, protože na základě jejich nenalezení a nevyřešení můžeme téma vždy znovu a znovu otevírat, přemýšlet o něm a hledáním odpovědí na problematické otázky se propracovávat k lepšímu pochopení světa okolo nás.

Jednou z takových otázek je bezesporu ta, zda snižovat či nesnižovat trestní odpovědnost mládeže. Ta je nyní stanovena na 15 let a vždy, když dojde k nějakému brutálnímu trestnému činu, jehož pachatel někdy jen o pár dnů nedosáhl patnáctileté hranice, ozve se široké publikum hlasů, dožadující se trestní odpovědnosti ještě nižších věkových kategorií, na příklad čtrnáctiletých. Mají či nemají být trestně zodpovědní?

Svůj názor a odůvodnění svého názoru předestřu níže, ale abych na přímou otázku dala přímou odpověď, řeknu to rovnou:

Trestní odpovědnost mládeže se r o z h o d n ě nemá snižovat.

Abych mohla objasnit důvody, které mne k mému názoru vedou, objasním nejdříve základní pojem, se kterým je nutno při řešení tohoto rébusu nakládat a od kterého se daná otázka odvíjí: totiž od pojmu MLÁDEŽ.  Abychom tento pojem mohli vydefinovat, potřebujeme se zabývat rozdělením lidského věku do jednotlivých kategorií a také uvést znaky, které tyto jednotlivé věkové kategorie určují.

Ve vývojové psychologii se obecně hovoří o rozdělení lidského života na období prenatální, novorozenecké, kojenecké, rané dětství do 3 let věku dítěte, předškolní věk do 7 let, školní dětství 7 – 11 let a pak následuje dospívání, tedy období, které nás začíná zajímat. Předešlemež, že jedním z významných znaků, podle kterého se lidský věk rozčleňuje, je stav motorických schopností jedince – který ovšem odpovídá stavu vyspělosti mozku, což se, jak pojednám dále, ukáže jako zcela zásadní hledisko.

Věk 11 – 15 let nazýváme pubescencí, a právě tento věk je věkem, do kterého by mělo dle názorů některých mých oponentů zasáhnout snížení věkové hranice trestní odpovědnosti. Toto období je charakterizováno jako stádium diferenciace a přestavby motoriky, když adolescence, která je určena věkovou hranicí 15 až 20 let, má být stádiem integrace a završováním motorického vývoje. Teprve po 20. roku dospívá jedinec do stádia mladší dospělosti, pro kterou je charakteristická kulminace motorické výkonnosti.

Vraťme se však k pubescenci a k adolescenci. Pro posouzení trestní zodpovědnosti a vůbec zodpovědnosti v tomto věku je nutno vědět, co se děje s „hardware“, který ten „software“, tedy zodpovědnost, produkuje. Hardware je pochopitelně mozek. V pubertě dochází nejen ke změně postavy, k dosažení pohlavní dospělosti a s ohledem na růst, někdy velmi překotný, též ke zhoršení koordinace pohybu. Z hlediska psychiky dochází k vývoji emočních vlastností člověka, charakteristická je velká vnímavost a citová labilita. Teprve nyní nastupuje formálně-abstraktní myšlení. V adolescenci se formálně-logické myšlení stabilizuje, dochází k vysoké mentální tvořivosti a k zakončení psychického zrání, kdy typové zařazení jedince se stává prakticky neměnným.

Proč tomu však tak je? Co je důvodem těchto zásadních změn, nastupujících v pubertě a dokončených v adolescenci? Je to kortikalizace mozku,[1]  tedy propojování neuronů v šedé kůře mozkové, navazování spojů jednotlivých neuronů a prorůstání neuronů z neokortexu do limbického systému, který se nalézá pod frontálním kortexem. Toto propojování šedé kůry mozkové a vývojově starší části mozku, která reguluje zejména emoční stavy, je přitom pro dozrávání mozku úplně zásadní.  Pouze na základně kortikalizace může dojít k tak zvané mentalizaci, tedy k takovému nastavení mozku, že ten je schopen úsudku, plánování a skutečně naplno může chápat příčinné souvislosti. Právě v období mezi pubertou a adolescencí však v rámci kortikalizace dochází k takové přeměně mozku, že můžeme dokonce vidět dočasný úbytek kortexu nad limbickým systémem, tedy, jinými slovy, aby se obě části hardware, tedy kortex a limbický systém mohly propojit, tak ta část mozku, ve které „sídlí rozum“, tedy kortex, se dočasně zmenší. To pak myslet je skutečně těžko… Závěrem je ještě nutno podotknout, že nejpozději, až v jednadvaceti letech, dorůstají čelní laloky mozku, kde jsou centra usuzování, uvažování, rozumu a vůle. Čelní laloky jsou kontrolním centrem celého našeho bytí a sídlí v nich, mimo jiné, i centra, která určují spiritualitu, vůli a morální zásady.

Jistě si vzpomínáte na lidové rčení „konečně dostal rozum“. Je pravdivé tak, jako většina lidových rčení – ovšem s tím upřesněním, že rozum se s postupujícím věkem „nedostává“, ale do rozumu se dorůstá. K dokončení vývoje centrální nervové soustavy, tedy mozku, tak, jak je popsáno výše, dochází až ve 21 letech. To naši předci velmi dobře vypozorovali, když právě k věku 21 let vztahovali hranici dospělosti, v dnešní době pak pasivní volební právo. Tuto biologickou hranici reflektovala i nejrůznější „esoterická“ učení, kdy na příklad rosenkruciáni rozdělili lidský věk do jednadvacetiletého módu: do 21 let byl člověk učněm, do 42 let tovaryšem a do 84 let zastával postavení mistra. Teprve po dosažení hranice 84 let měl člověk „právo“ začít fyzicky i psychicky chátrat.

Nicméně zpět ke kortikalizaci mozku. Právě dokončení tohoto procesu je znakem dospělosti – tedy získání „hardware“ pro to, aby jedinec mohl být plně odpovědný za své jednání, odpovědný za způsob, jakým nakládá se svým „software“. Pouze pro zajímavost dodávám, že k propojování neuronů, tedy ke „zrání“ mozku dochází výhradně ve spánku. Proto se doporučuje, aby pubescenti spali nejméně 9,5 hodiny denně. Teprve odeznění „spavého“ stádia, tak dobře známého každému rodiči adolescenta schopného v pohodě prospat celý víkend, je známkou definitivního fyzického a psychického dozrání jedince a známkou dosažení úplné dospělosti – tedy stavu, ve kterém je možno převzít úplnou zodpovědnost za své činy. (Pro úplnost: u dětí předčasně narozených je situace s dozráváním mozku ještě horší. Tam k prvnímu jakémusi vyrovnání se s mozky vrstevníků dochází skutečně až s ukončením puberty. Bohužel neznám ani jednoho trestního soudce soudícího trestné činy mládeže, kterého by vůbec napadlo se ptát na průběh těhotenství matky pachatele…)

Tímto výletem do biologie a neurovědy jsem zdůvodnila, proč považuji za naprosto nemožné posouvat hranici trestní zodpovědnosti dětí a mladistvých do nižších věkových ročníků. Je zřejmé, že – přes všeobecný odpor k tomuto novému názvosloví – jestliže nový občanský zákoník zvolil místo zažitého termínu „nezletilé dítě“ pojem „nesvéprávné dítě“, když pod pojmem „nesvéprávný“ je dlouhodobě zažit jiný obsah daného slova, totiž jako charakteristika osoby duševně méně vyvinuté, se sníženým intelektem, často psychicky postižené, tak se možná nechtěně trefil do černého. Dítě je do doby, než mu plně dozraje mozek, skutečně NESVÉPRÁVNÉ. Za své činy odpovídá pouze částečně, a pokud bychom měli otázku MÍRY schopnosti nést zodpovědnost za své činy zkoumat skutečně objektivně, měli bychom k tomu pouze jeden skutečně objektivní nástroj: funkční magnetickou rezonanci (fMRI)[2]. Tento přístroj umožňuje na základě změny míry okysličení krve v mozku a místního krevního průtoku nepřímo nalézat ty části mozkové kůry, které se podílejí na provedení kognitivní, motorické či jiné úlohy vykonávané měřeným subjektem. Může také zjistit vztah měřeného subjektu k dané činnosti (na příklad ke spáchání trestného činu).  Svým způsobem je možno funkční magnetickou rezonanci skutečně nazvat „čtečkou myšlenek“ a pro naši otázku ohledně věkové hranice u trestní odpovědnosti můžeme říci, že s její pomocí bychom mohli s velkou mírou pravděpodobnosti skutečně určit, do jaké míry si pachatel byl vědom své nekalé činnosti, do jaké míry ji byl schopen ovládnout, a tudíž do jaké míry je za svůj čin zodpovědný. Špatná zpráva je, že funkční magnetická rezonance je v ČR k disposici na asi čtyřech nebo pěti vysoce odborných pracovištích a slouží výhradně k experimentálním účelům.  Bude tedy i nadále docházet k tomu, že čtrnáctiletý vrah, měřící 185 cm, svede laickou (a bohužel velmi často i odbornou) veřejnost k tomu, aby byl hodnocen a trestán stejně jako dospělý, případně stejně jako ten patnáctiletý.

Jak ale vzniklou situaci vyřešit? Pakliže bychom biologické hledisko aplikovali důsledně, přicházel by trestněprávní postih v úvahu až od 21 let věku, což je nejen společensky nepřijatelné, ale opět to nezohledňuje fakt, že nedospělec sice není plně zodpovědný za své činy, ale na druhou stranu do oněch jednadvaceti nežije jako kukla, ze které se úderem jednadvacátých narozenin vyklube krásný nedotčený motýl.

Jestliže se na otázku trestní zodpovědnosti mládeže podíváme výše nastíněnou optikou, je zřejmé, že i hranice 15 let je silně, skutečně silně diskutabilní, protože 15. rok je prvním rokem adolescence, kdy hranice mezi adolescencí a pubescencí může být velmi nejasná a může podléhat zásadním individuálním výkyvům. Z hlediska biologie bych se proto spíš přimlouvala za zvýšení hranice trestněprávní zodpovědnosti, a to na 16 let. Snížení hranice trestně-právní zodpovědnosti naprosto nepřichází v úvahu, neboť se dostáváme do čistě pubertálního stádia vývoje jedince, ve kterém srovnávat mozek dospělého a pubescenta je totéž jako srovnávat motor Mercedesu a Velorexu. Jistě: jet se s tím v obou případech dá – ale zkuste říci servisnímu technikovi ve značkovém servisu Mercedesu, že jejich motor je přece stejný jako dvouválec 250 ccm z Jawy, užívaný v hadroletu. Obávám se, že v tu chvíli se stanete obětí násilného trestného činu. Přesto právě takovéhoto posuzování trestných činů mládeže se zastánci snížení hranice trestní odpovědnosti domáhají.

S lítostí musím konstatovat, že vše, co jsem dosud napsala, může být sice považováno za sice zajímavé, ale ve své podstatě to jsou „hraběcí rady“. Ohledně trestné činnosti mládeže a někdy i dětí je nutno hledat skutečně praktické řešení.

To je podle mého názoru jednoznačně obsaženo v ust. § 201 trestního zákoníku: ohrožování výchovy dítěte. Ať mi nikdo neříká, že mladistvý vrah, násilník, šikanovač, zloděj či podvodník se takovým stane ze dne na den, že náhle z ničeho nic se rozhodne si prostě někoho jen tak zavraždit, znásilnit, zmlátit, zešikanovat či něco si ukradnout či někoho podvést. S pravděpodobností blížící se absolutní jistotě je takový pubescent/adolescent problémovým jedincem, u kterého by byl čin, který by byl v případě, že by pachatel dosáhl hranici trestní zodpovědnosti, činem trestným, pouze vyvrcholením jeho předchozích krajně podezřelých aktivit. To jsou ty partičky, pokusy s lehkými drogami, zanedbávání školní docházky – všechny ty jevy, které se „řeší“ na pedagogických poradách, ale které takřka nikdy nevedou k žádnému výsledku. Přitom je zřejmé, že takovéto jednání pubescenta/adolescenta je velmi často výsledkem zanedbání rodičovské péče, která v momentě, kdy se dítě začne „stavět na zadní“, ustává a ve chvíli, kdy dítě výchovu a rodičovské limity potřebuje nejvíce, se beznadějně vytrácí.

Připomeňme si znění ust. § 201 TZ:

Ohrožování výchovy dítěte

(1) Kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že

  1. a)svádí ho k zahálčivému nebo nemravnému životu,
  2. b)umožní mu vést zahálčivý nebo nemravný život,
  3. c)umožní mu opatřovat pro sebe nebo pro jiného prostředky trestnou činností nebo jiným zavrženíhodným způsobem, nebo
  4. d)závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti,

bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

(2) Kdo umožní, byť i z nedbalosti, dítěti hru na výherním hracím přístroji, který je vybaven technickým zařízením, které ovlivňuje výsledek hry a které poskytuje možnost peněžité výhry, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti.

(3) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let bude pachatel potrestán,

  1. a)spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 ze zavrženíhodné pohnutky,
  2. b)pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu,
  3. c)spáchá-li takový čin opětovně, nebo
  4. d)získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.

Praxi advokátky, zabývající se nejen rodinným, ale i trestním právem, vykonávám přes 22 let. Přesto se mi nikdy, opakuji, n i k d y nedostal do rukou případ, kde by rodičům byť jen hrozilo odsouzení za ohrožení výchovy dítěte, a to ani v případech, kdy dítě po své naprosté zanedbání skončilo v dětském domově. Již mnohokrát jsem se zamyslela nad tím, jak je to možné. Podle mého názoru je to naprosto vadným způsobem výstavby naší sociální péče o mládež. Tzv. „OSPODy“ jsou zcela přetížené „kolizním opatrovnictvím“ dětí rozvádějících se rodičů, přičemž v naprosté většině případů jediné „ohrožení“, které těmto dětem hrozí je, že se stanou rukojmím pro vzájemné vyřizování si majetkových nároků rozvádějících se rodičů. Sociální pracovníci pak nemají čas na skutečně problémové děti a na dohled nad rodiči, kteří své povinnosti zanedbávají tak, že to může vést až k trestné činnosti jejich dětí.

Pokud bych měla shrnout závěry, plynoucí z neurologického posouzení právního problému hranice trestněprávní zodpovědnosti dětí a mládeže, pak je zřejmé, že názory plédující za snížení této hranice jsou přesně kontradiktorní biologickému stavu věci. Trest nemůže v žádném případě problém protiprávního jednání mladistvých pachatelů vyřešit a snížení hranice trestní zodpovědnosti nemůže mít ani odstrašující, tedy preventivní úlohu. Připomeňme si, že úsudek, předjímání a schopnost nést zodpovědnost za své činy nastupuje v plném rozsahu až s úplnou kortikalizací mozku a s ukončením růstu čelních mozkových laloků, tedy ve 21 letech. Jak by mozek čtrnáctiletého mohl obsáhnout totéž co mozek dospělý? Místo trestu musí nutně nastoupit léčba – pravděpodobně v detenčním ústavu – zaměřená na rozvoj neurologických funkcí a s intenzivním nácvikem sociálních dovedností. Pobyt v kriminálu by mohl přinést výsledky pouze v případě, že by se nacházel v Lurdách a v rámci výchovného působení na mladistvé zločince bychom spoléhali na fyziologicky podmíněný zázrak. Samozřejmostí by měla být rozsáhlá síť sociální péče pro mladistvé, která by však pomáhala nejen jim, ale která by uchopovala rodinu jako celek a ke změně životního stylu vedla nejen děti, ale i rodiče.

Pokud by moje rady měly být konkrétnější, pak předestírám svůj návrh na řešení trestné odpovědnosti dětí a mládeže (pravděpodobně značně překvapivě) takto:

  • Zcela zrušit úlohu OSPODu jako kolizního opatrovníka dětí rozvádějících se rodičů. Za kolizní opatrovníky dětí ustanovovat specializované ex offo advokáty, kteří by prošli minimem z psychologie a sociální práce. Pro stát by to, mimochodem, dle mého názoru vyšlo podstatně levněji.
  • Tím uvolnit ruce sociálním pracovníkům pro práci s problémovou mládeží a problémovými rodiči.
  • Významně posílit spolupráci sociálních pracovníků, policie a škol ve směru k dohledu nejen nad problémovými dětmi, ale i celými jejich rodinami.
  • A závěrem: rozhodně, skutečně rozhodně neházet zodpovědnost na děti… Ty jsou totiž odrazem NAŠICH nedostatků, ne těch svých…

———————————-

[1]                     k vývoji mozku řada článku na webové stránce US National Library of Medicine/Nationla institute o Health – www.pubmed.gov ,  na příklad článek  „The Basics of Brain Development“in: Neuropsychology Review:  http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2989000/

[2]                     prosím nezaměňovat s „magnetickou rezonancí“, která je na kdekterém lékařském pracovišti. „Funkční“ magnetická rezonance pracuje na stejném principu, ale je to přístroj o několik generací dál.

Posted in Nezařazené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv