Madona z Veveří

Říká se, že bez znalosti spisu se právník nemá k ničemu vyjadřovat. Já se však vyjádřím. Nejen jako právník, ale jako ten, kdo má k Veveří blízko a kdo má z osobních důvodů k jedné další gotické Madoně tak blízko, že si troufne se pasovat za právní patronku všech českých gotických madon.

OS Praha 1 rozhodl, že Národní Galerie musí církvi vydat obraz tzv. „Veverské madony“, nádherného to gotického obrazu, který je KULTURNÍM DĚDICTVÍM naší země.  Druhá instance rozsudek potvrdila a nyní se právník farnosti Veverské Bítýšky obrací na exekutora, aby obraz vymohl a Národní Galerii jej odebral. Národní Galerie proti rozsudku podala dovolání.

Nejdříve je dle mého názoru nutno se vyjádřit k tomu, jak to je se statusem obrazu jako takovým. Totiž, zda se skutečně jedná o „majetek“ církve a jak církev k tvorbě takovýchto obrazů v historii přistupovala:

Zajisté, že ve 14. století obraz vzniknul jako obraz ideologický, jako obraz náboženský. Nebylo mnoho obrazů, které vznikly jinak. „Světské“ obrazy se začaly objevovat až v renesanci a místem jejich zrodu a rozšiřování rozhodně nebyly Země Koruny České. Církev byla monopolním zadavatelem votivních předmětů a poskytovala tak prostor pro umělecké vyjádření umělcům své doby. Obraz zajisté vzniknul proto, aby měl náboženskou funkci. V podstatě pouze „náhodou“ však byl namalován někým, kdo skutečně malovat uměl a zanechal v něm hodnotu, která absolutně převyšuje onen ideologický účel vzniku malby. Veverská Madona zejména v dnešní době zcela ztratila svůj kultovní obsah a stala se nezaměnitelnou výpovědí o duchu a duši doby, o svém Mistru, o zemi, v níž vznikla.

Církev si ji ovšem nárokuje coby kultovní předmět. Což má dva rozměry.

Především nutno říci, že pro církev je (až na osvícené výjimky) jedno, jakou uměleckou kvalitu mají kultovní předměty, které používá ke své činnosti. Zda se jedná o devatenáctistoleťový barvotisk či o Veverskou madonu, je z církevního hlediska jedno. Církev totiž neuctívá obraz a jeho umělecké kvality, ale právě tu ideologii, která je na obrazu znázorněna – lhostejno jakým způsobem a v jaké kvalitě.  Z tohoto hlediska se tedy církvi má vydat něco, co nikdy neměla: nikdy totiž nevlastnila KULTURNÍ STATEK. Po celou dobu vlastnila KULTOVNÍ PŘEDMĚT, kterým Veverská Madona, stejně jako řada dalších dříve náboženských obrazů, dávno přestala být.  Z tohoto pohledu je tedy Církvi vydáváno něco, co nikdy nevlastnila.

K dokreslení poměru církve a umění nabízím svou osobní zkušenost: Jako dcera dvou historiků umění jsem byla od nejútlejšího dětství proháněna po všech výtvarných výstavách, které se objevily v blízkém i dalekém okolí mého rodiště. Nikoliv nepodstatnou část svého dětství jsem strávila sedíc na ponku v řezbářské dílně Heřmana Kotrby na brněnském Petrově, poslouchajíc jeho německo-latinsko-české brblání o svatých, které právě spravoval či vyřezával. A také jsem navštívila určitě desítky výstav tzv. „církevního umění“, které iniciovala právě církev. (A týkalo se to i výstavy církevního umění ve Vatikánu, což jsem si opravdu myslela, že by alespoň tam to mohlo být lepší). Měly společné jedno: díla v nich vystavená byla z uměleckého hlediska neskutečně špatná. Obvyklým průměrem počtu exponátů, na které se nedalo koukat, bylo a je cca 90%. Asi 8 % je snesitelných a 2% jsou díla dobrá až velmi dobrá. Dílo, které bylo z uměleckého hlediska výjimečné, se vyskytovalo taky zcela výjimečně a pokud se vyskytlo, tak s velkou pravděpodobností se tak nestalo na základě přímo církevních kruhů, ale kruhů okolo těchto kruhů se vyskytujících. To je třeba případ historie vzniku moderního kostela sv. Josefa v Senetářově s křížovou cestou, namalovanou Mikulášem Medkem a také případ oltářního obrazu v nedalekých Jedovnicích, namalovaným opět Mikulášem Medkem, zarámovaným sochařem Janem Koblasou a doprovázeným vitrážemi Josefa Istlera. K těmto uměleckým jménům ovšem patří ještě jméno nikdy nikde nezmiňované, jméno člověka, který způsobil, že tyto mimořádné kulturní počiny mohly být zrealizovány, totiž jméno prof. PhDr. Miloše Stehlíka. Což je ovšem jiný příběh.

Druhým aspektem poměru církve k vydávanému majetku je soustavná a dlouhodobá ignorace církve právě k těm aspektům vydávaných věcí movitých i nemovitých, které nepředstavují onen kultovní obsah, ale obsah kulturní. Církev usiluje o to, aby se předměty opět staly tím, čím byly kdysi, totiž předměty kultovními. Kostely nechť slouží věřícím, obrazy a sochy nechť znázorňují obsah věrouky. Z tohoto hlediska je církev dle svých možností ochotna o tyto artefakty pečovat. Pokud však tyto úkoly dané předměty neplní, je o ně církev (a nyní hovořím prakticky pouze o církvi římskokatolické) ochotna pečovat pouze v rámci zachování jejich majetkové podstaty. Jinými slovy, aby byla zachována jejich majetková hodnota. A ta je přetavitelná jako korunka Elišky Rejčky, zlatem z níž zaplácnul svého času Starobrněnský klášter své dluhy, bez ohledu na historickou a uměleckou hodnotu odkazu české královny. To jsou však hodnoty, které jsou zejména římskokatolické církvi značně cizí. Jsou to hodnoty kulturní a dějinné, hodnoty, které dokládají historii našeho národa na tomto území, hodnoty, které vytvářejí identitu našeho národa. Církev nezajímá, že stavby, sochy a obrazy, které původně vznikly jako předměty votivní, vytvořily a přetvořily svým staletým působením krajinu a duše lidí ku vzájemné symbióze tak, že, aniž bychom toto explicitně vnímali, vytvořili náš DOMOV. Každá kaplička v lukách a křížek v poli, Panna Maria ve štítu venkovského stavení a Sv. Antoníček na mostě tvoří onen kolorit našeho domova, který vnímáme za samozřejmý a který jako samozřejmý vnímat přestaneme, pokud je ohrožen. (Což se děje dnes). To je ta hodnota, která ve svých částech i ve svém souhrnu tvoří něco, o co církev nemá vůbec žádný zájem, avšak co patří k tomu vskutku nejcennějšímu, co máme. Z tohoto hlediska je nutno považovat vydání nejen Veverské Madony, ale i řady dalších nyní již pouze kulturních artefaktů církvi, za obrovskou a nenahraditelnou škodu, kterou naši politici způsobili svému národu – neboť mu vzali kus našeho společného domova, kus naší společné identity.

Nyní však zpět k Veverské madoně. Na prvním místě by měla být PRAVDA.  A jediná pravda, kterou můžeme nyní objektivně konstatovat (a to i bez znalosti spisu) je, že ani Obvodní soud pro Prahu 1, ani odvolací soud, a ani jedna ze soudících se stran neposoudila a nezhodnotila právní povahu celé věci „na úrovni doby“. Otázku vlastnictví totiž vůbec nerozpletla. To, že původně ve 30. letech, obraz VISEL v kapli na hradě Veveří, totiž vůbec neznamená, že je ve VLASTNÍCTVÍ farnosti Veverská Bítýška, jak i zřejmě její dnešní pan farář myslí. Je nutno ostatně připomenout, že právě ve 30. letech církev rozprodala řadu uměleckých děl, které již ke svému účelu nepotřebovala – na příklad Dürerovu Růžencovou slavnost. Pokud by sama církev měla dokládat nabývací tituly k řadě předmětů, ba i staveb, které jsou nyní za její vlastnictví považovány, mohla by se velmi snadno ocitnout ve stejné pozici, do jaké soud odsoudil v případu Veverské madony Národní Galerii. Totiž, že by tento nabývací titul neprokázala.

Kromě vlastnictví jako takového je ovšem ještě potřeba se zabývat tím, co Veverská Madona znamená a jak byla vyzdvižena na piedestal, na který je dnes poprávu kladena. Veverskou Madonu „objevil“, tedy rozpoznal její umělecké kvality, Eugen Dostál, první profesor dějin umění v Brně. O její časové určení vznikla „vědecká“ hádka, kdy odpůrcem datace prof. Dostála byl pražský prof. Květ. Církev do té doby vůbec netušila, jaký obraz visí v kostelíku, o který nedbala, vůbec nevěděla, co v něm má – a z jediného hlediska, které církev zajímalo, totiž z hlediska kultovního, jí to také bylo srdečně jedno. Dnes jí to jedno není. Proč? Rozhodně nikoliv proto, že by církev uznala, že tento obraz, stejně jako mnoho dalších, je „dědictvím národa“ a že by se o ně chtěla v budoucnu takto ku prospěchu národa starat. Z tohoto úhlu pohledu je nabídka církve, že přenechá obraz Národní Galerii na 50 let do užívání, když tato uzná její vlastnictví, zcela směšné. A po padesáti letech se stane co: to církev předpokládá, že o padesáti letech přestane už český národ existovat a uchovávání jeho dědictví a ducha už nebude zapotřebí? Pak může Veverská Madona zmizet v depozitářích církevního movitého majetku a být vystavena coby votivní obraz o mariánských svátcích – anebo, což je manýra, jejímiž svědky jsme denodenně – za zhlédnutí řádně zpoplatněna?

Na případu Veverské Madony se ukazuje v celé své nahotě dvojí zrůdnost: Tou první je zaprodanost politiků, kteří místo toho, aby církev vyplatili (když už chtěli právě církvím dávat náhradu za komunisty ukradený majetek, když na naprostou většinu vlastních okradených občanů se sprostě vykašlali) s naprostou lhostejností zakotvili v zákoně o tak zvaných církevních restitucích rabování národního kulturního dědictví. Druhá zrůdnost je zrůdnost církve. Ta zrůdnost nepramení z toho, že římskokatolické církvi jde o majetek. Ta pramení z toho, že jí nejde o národ.

Politická a církevní vůle a zvůle se protnuly v dokonale ahistorickém akordu bezpráví.

Někdy si začínám říkat, že si ty islamisty zasloužíme…

P.S. V polovině 50. let podnikali studenti brněnských dějin umění prázdninové soupisy uměleckých památek. Na jednom takovém „výpadu do terénu“ student již vyššího ročníku, jistý Bohumil Samek se svou o tři roky mladší kolegyní Evou, tehdy Zlatníkovou, zavítali do Šternberka. Tam u paty jednoho z pilířů kostela Zvěstování Panny Marie objevili sochu, úplně zasunutou a neznámou, ve které díky své skvělé teoretické průpravě získané od prof. Alberta Kutala i ve své mladické nezkušenosti rozpoznali unikátní dílo. Vytáhli Madonu na světlo a Bohumil vytáhnul fotoaparát. Na své první fotografii je slavná Šternberská madona vypodobena na pozadí, tvořeném těžkým hubertusovým kabátem fotografa. Na negativu fotografie byste mohli vidět prstíky dívky, pozdější manželky fotografa, která kabát patřičně natahovala, aby pozadí bylo pro sochu co nejpříznivější.  Když jsem se skoro deset let po objevu Šternberské Madony narodila, podařilo se mému otci nechat dát udělat ze sochy sádrový odlitek a ten mojí mámě daroval. Socha stála po celou dobu v blízkosti mojí dětské postýlky a laskavý obličej Madony na mne shlížel ve všech mých dětských nemocech a dozíral i na pokoj mého spánku. Čas od času, zejména když putuje po nějakých výstavách, zajdu se na „svou“ Madonu podívat v originále. Ten je na rozdíl od „mojí“ kopie polychromovaný a já se vždy znovu a znovu těším ze zářivé krásy sochy, v níž se v mých očích mísí rysy Bohorodičky s rysy mojí maminky. Když čtu o rozsudku OS Praha 1 a Městkého soudu v Praze, tak se ptám, jak dlouho budu moci ještě se z této krásy, která však pro mne nemá s vírou nic společného, těšit…

Posted in Nezařazené
1 Comment » for Madona z Veveří
  1. Luba napsal:

    Námitka paní doktorky proti takovéto podobě tzv. církevních restitucí je správná. Včetně poznámky, že katolické církvi nejde o národ.

    U nás katolická církev nikdy nebyla v postavení „církve národní“, jako tomu bylo např. v silně religiózním Polsku. Naše katolická církev byla církví „státotvornou“ – měla postavení jakési státostrany s ideologickým monopolem, a sloužila Bohu a trůnu (nebo naopak) – tedy habsburské monarchii, a sama sobě.

    S ideologickým monopolem šel ruku v ruce mocenský monopol, na jehož základě se CK ke svému majetku dopracovala. Po Bílé hoře a násilné rekatolizaci, v jehož důsledku uprchly elity národa, vyznávající jiné věrouky, než katolictví, do exilu – např. dle mého názoru světově nejvýznamnější Čech rodu moravského – Jan A. Komenský, rozený Segeš – po kataklyzmatu třicetileté války, války s náboženským podtextem, se CK stala, hlavně na Moravě, nejbohatším vlastníkem realit a jiných statků.

    Jak vidno, s majetkem CK se to má podobně, jako s majetkem jiné někdejší státostrany – „církve komunistické. I komunisté měli své spirituální a religiózní potřeby s vidinou internacionálního misijního poslání Kominterny – jak si pamatujeme, první komunisty zotročená země, SSSR, měla ve svém znaku zeměkouli, což bylo samo o sobě výmluvné a varující.

    Komunisté ovšem nemohli své brutální metody svést na Boží hněv a hladomory na Boží vůli, takže nadšení mas pro věc komunismu postupně ochládalo, zatímco daleko propracovanější ideologie „všeobjímající Boží lásky“ se šířila a šíří.

    Nic proti lásce, všechno proti autoritářským hlasatelům nezpochybnitelných dogmat, jsou-li nadáni ekonomickou a politickou mocí. Vše proti klerikálům!

    Našim zákonodárcům, kterým je zřejmě lhostejný princip spravedlnosti, jež by mělo právo respektovat především, se povedlo opět pozvednout katolickou církev na dříve (oprávněně) ztracený piedestal, a darováním majetků z ní udělali nejbohatšího vlastníka realit.

    CK tak získala postavení jakéhosi státu ve státě, a nezbývá než doufat, že toto suverénní postavení bude tato instituce využívat k humánním a humanitárním cílům – např. k pomoci těm, o které se stát (a právo) postarat neumí. Např. i formou církevního azylu.

    Zkušenost nás ale spíše učí, že za každým velkým majetkem se skrývá zločin. A historie nás učí, že dějiny církve katolické (a církví obecně) jsou dějinami násilí proti těm, které církevní autority označily za odpadlíky, heretiky, jinověrce, sektáře aj.

    Samozřejmě, že se mezi církevními hodnostáři našli i vynikající lidé, kteří šli proti proudu, a mysleli to s tou láskou k bližním a k národu vážně. Ale dobří a osobně poctiví lidé se našli i mezi komunisty, přesto to neznamená, že by komunistická ideologie byla následováníhodná, a že by měly být „Církvi komunistické“ navraceny její sekretariáty.

    Slovo závěrem:
    Nedávno na České televizi, kterou mnozí tak rádi pomlouvají, v pořadu „90 minut“ vystoupil ing. Karel Štícha, diecézní ekonom Arcibiskupství pražského. Téma znělo: Církevní restituce a tahanice o Madonu z Veveří.

    Na otázku, zda pan Štícha zná zdůvodnění zamítavého stanoviska čtyř soudců Ústavního soudu k tzv. církevním restitucím jsem dostal očekávatelnou odpověď, cituji:

    „Karel Štícha: „Ústavní soud o zákoně 428/2012 rozhodl v rámci procesních pravidel ústavního soudu a nepřijde mi důležité řešit názory jednotlivých účastníků tohoto procesu.“

    Ovšem, procesní pravidla a spravedlnost, to jsou odlišné kategorie.

    Nález Ústavního soudu zde:
    http://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Pl_-10-13_konecne_zneni__3_.pdf

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv