Moje odpověď České advokátní komoře ve věci mého kárného stíhání pro „prokletí“ tureckého velvyslance

Česká advokátní komora

k rukám JUDr. Jana Mikše

předsedy kontrolní rady ČAK

v Praze, dne 5. února 2017

k vámi uváděné spisové značce        864/2016K

  • Žádost o sloučení s č. 596/2016
  • Doplnění k vyžádaným údajům o zdravotním stavu
  • Upozornění na rozsudek 9 Ad 23/2013-39 ze dne 30. 11. 2016
  • S dalšími návrhy na dokazování

 

Vážený pane předsedo,

dovoluji si Vás upozornit, že mne stíháte ve stejné věci – totiž v „proklínání tureckého velvyslance“ dvakrát. Myslím, že od dob ukončení čarodějnických procesů je dobrým zvykem za jeden (údajný) prohřešek stíhat také pouze jednou, ba, mám dokonce takové tušení, že je to jedna ze zásad trestního řízení, které je aplikováno per analogiam i na kárné řízení. Vřele doufám, že toto tušení má rovněž ČAK, a proto vyhoví mojí žádosti o sloučení stížnosti vedené pod č. 596/2016 podal JUDr. Ladislav Krym, tajemník ČAK. O tom, že v této věci na mne bude podána kárná žaloba, jste mne informoval svým přípisem ze dne 5. 12. 2016[1].  Zároveň tentýž den, totiž 5. 12. 2016, jste pod č. j. 864/2016 K na mne podal kárnou žalobu, a to na základě postoupení spisu od Policie České republiky, která dospěla k názoru, že trestný čin „proklínání“ dosud není obsažen v Trestním zákoníku ČR, a proto podnět tureckého velvyslance, aby bylo zahájeno vůči mně trestní stíhání, odložila.

K Vaší kárné žalobě si dovoluji upozornit na Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ad 23/2013 – 39 ze dne 30. listopadu 2016, kterým bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory[3]. V této věci shledávám řadu paralel s případem, ve kterém jste na mne podal obžalobu, a to zejména v těchto ohledech:

I.

Městský soud ve svém rozsudku konstatoval následující (viz str. 15 rozsudku):

…kárné provinění musí vždy znamenat určité porušení právních povinností, jejichž následkem je ohrožení hodnot, které jsou chráněny zákonem o advokacii a prováděcími předpisy. Etický kodex dává užitím neurčitých pojmů žalované (tedy České advokátní komoře) prostor, aby posoudila, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého pojmu či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán (tedy kárný senát ČAK) musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č.j. 5 As 32/2007 – 83, publ. pod 2362/2011 Sb. NSS). Tuto povinnost bylo třeba mít na paměti zejména v nyní posuzovaném případě, kdy se jednalo o správní trestání a kárné provinění žalobce na posouzení neurčitých právních pojmů „věcný“ a „střízlivý“.“

1) Stejně jako v rozhodnutích kárného senátu ČAK, který byl zrušen výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze, i v kárné žalobě, kterou jste na mne vznesl, vycházíte z právně neurčitých pojmů, které v žalobě svévolně interpretujete.  Ve své žalobě uvádíte, že jsem nepostupovala tak, abych nesnižovala důstojnost advokátního stavu s tím, že mám povinnost se chovat

  • poctivě
  • čestně
  • slušně

I ve smyslu výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze konstatuji, že Česká advokátní komora naprosto nevysvětlila a nekonkretizovala právně neurčité pojmy „důstojnost advokátního stavu“, „poctivost“, „čestnost“ a „slušnost“ a z e j m é n a, pokud tvrdí, že jsem nedodržela svou povinnost chovat se poctivě, čestně a slušně, nespecifikovala, jakým způsobem jsem se chovala nepoctivě, nečestně a neslušně. TEDY, přesně ve smyslu výše specifikovaného rozsudku se již v žalobě dopustila opomenutí, která jí jsou Městským soudem v Praze vyčítána. Nezabývá se totiž konkrétní skutkovou podstatou a okolnosti případu charakterizuje tak, že svědčí proti podané kárné žalobě, o čemž pojednám níže. Kromě toho ČAK ve své žalobě nevymezuje – a to ani rámcově – ani obsah ani význam neurčitého pojmu, jehož obsah mi právě klade za vinu.

Jinými slovy – Česká advokátní komora se ve své kárné žalobě chová zcela svévolně a zcela svévolně vykládá obsah etického kodexu, kterým je advokát vázán coby vnitrostavovským předpisem.

 

II.

1) Při sestavování kárné žaloby Českou advokátní komoru ani nenapadlo použít test proporcionality, což je elementární princip, se kterým pracuje jak Ústavní soud České republiky, tak Evropský soud pro lidská práva. Dříve, než podrobně vysvětlím tento princip, s lítostí konstatuji, že podanou žalobou žalobce projevil elementární neznalosti ústavního práva a Úmluvy o lidských právech a svobodách. Tím podle mého názoru poškozuje nikoliv jen žalovanou, ale především celou Českou advokátní komoru, její ostatní členy a pověst advokacie všeobecně.

2) Připomínám, že můj projev – „prokletí“ – tedy vyjádření nesouhlasu s jednáním tureckého velvyslance v kulturně-lingvistickém rámci, který zaručoval to, že mu skutečně porozumí, podléhá ochraně čl. 10 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, který zaručuje svobodu projevu. Protože mám důvodnou obavu, že České advokátní komoře znění tohoto článku není známo, musím jej celý citovat:

(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.

(2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházením nepokojům nebo zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“

3) Jak vyplývá z textu čl. 10 odst. 2, důvody, proč může být svoboda slova omezena, jsou dány taxativně. Žádám tedy, aby kárný žalobce k o n k r é t n ě uvedl, proč mám být trestána – tedy, proč má být pod sankcí omezována moje svoboda slova.  Žádám, aby mi bylo konkrétně sděleno a vysvětleno, jakým způsobem a mechanismem moje „proklínání“ ohrozilo

  1. národní bezpečnost
  2. územní celistvost ČR, případně Evropské unie
  3. veřejnou bezpečnost

a dále jak by pokračování mých projevů a jejich nesankcionování

  1. vedlo k nepokojům
  2. vedlo k zvýšení zločinnosti (!!!)

a dále jak

  1. bráněním mi v podobném jednání a jeho sankcionováním došlo/dojde k ochraně zdraví
  2. bráněním mi v podobném jednání a jeho sankcionováním došlo/dojde k ochraně morálky (a kdo určí jaké morálky a čí morálka bude brána jako relevantní)
  3. bude ochráněna pověst jiných, respektive, jak byla poškozena pověst jiných. Zde podotýkám, že zabráněním mi v projevu a v pokračování mých projevů obdobným směrem nemůže dojit k ochraně pověsti, respektive dobré pověsti tureckého velvyslance, neboť turecký velvyslanec, pan Ahmet Bigali již veškerou svou dobrou pověst ztratil několik dnů před mým vystoupením před tureckým velvyslanectvím, a to svým vlastním přičiněním – totiž svým projevem v České televizi. Není tedy možno chránit dobrou pověst někoho, kdo žádnou dobrou pověst nepožívá.
  4. byla a jsou ohrožena práva jiných, zejména tureckého velvyslance Ahmeta Bigaliho, když tento na území ČR evidentně požívá více práv než vlastní občan České republiky.
  5. bráněním mi v podobném jednání a jeho sankcionováním dojde k zabránění úniku důvěrných informací
  6. jakým způsobem dojde v případě bránění mi v podobném jednání a jeho sankcionováním dojde k zachování autority (v případě České advokátní komory mým sankcionováním autorita ČAK evidentně autoritu ztrácí)
  7. jakým způsobem moje jednání ohrozilo a nestrannost soudní moci

4) Pokud Česká advokátní komora nevysvětlí, jakým způsobem KONKRÉTNĚ moje jednání ohrozilo právem chráněné zájmy, přičemž tyto chráněné zájmy jsou uvedeny taxativně výše, nemá právo mne  sankcionovat, neboť evidentně překračuje své pravomoci a porušuje čl. 10 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.

5) Co se týká již zmíněného třístupňového testu proporcionality, respektive pětistupňového testu esenciality, pak zcela odkazuji na právní rozbor obsažený ve Velkém komentáři o Evropské úmluvě o lidských právech[4], což je publikace, která je součástí knihovního fondu knihovny České advokátní komory. Doporučuji k prostudování!

6) Trojstupňový – základní test proporcionality spočívá v tom, že ten, kdo posuzuje soulad jednání s Úmluvou (zde tedy soulad mého jednání s Úmluvou a důvodnost mého postihu Českou advokátní komorou), musí zohledňovat tři aspekty:

  1. zda je omezení mého práva n e z b y t n é  –  a to v demokratické společnosti
  2. zda takové omezení sleduje taxativně vymezené legitimní cíle (k tomu viz výše)
  3. zda takové omezení je přiměřené – tedy proporční k zásahu do práva, které je Úmluvou garantováno.

Podle mého názoru není zásah České advokátní komory, odvolávající se na podzákonnou právní normu neurčitého obsahu, tedy Etický kodex advokacie, ani nezbytné, ani nesleduje taxativně vymezené legitimní cíle ani není přiměřené.

7) Pro lepší pochopení naprosto bezprecedenčního zásahu České advokátní komory do mých Ústavou a Úmluvou zaručeného práva svobody slova cituji z výše specifikované publikace takto:

„V nejobecnější rovině ESLP konstatoval, že pro celou Úmluvu je inherentní hledání spravedlivé rovnováhy mezi obecnými zájmy společnosti a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce.“[5]

8) K tomu dále cituji odůvodnění rozsudku ESLP[6], které bylo vztaženo k čl. 17 Úmluvy, ale které jednoznačně prokazuje, že ve smyslu čl. 10 odst. 2 nemůže dojít k tomu, aby omezení mého práva na svobodu slova bylo shledáno v e smyslu testu proporcionality jako v demokratické společnosti nezbytné a proporční. Evropský soud totiž dospěl k tomuto názoru:

„ustanovení čl. 17 (zákaz zneužití práv, garantovaných Úmluvou) je ukotveno ve zřetelné ideologické a hodnotové volbě sytému Úmluvy s ohledem na typ s ní slučitelného společenského uspořádání. Tím je demokratický, pluralitní politický systém, respektující vládu práva a práva jednotlivce. Úmluva a orgány Úmluvy tak nezastávají „pouhé“ procesní pojetí demokracie, ale pojetí materiální, hodnotově jasně ukotvené. Čl 17 Evropské Úmluvy nicméně také stvrzuje, že i liberální pluralitní demokracie „má mít zuby“ musí být schopna bránit svému sebezničení tím, že by dávala osobám či hnutím s totalitními sklony nástroje k vlastnímu popření.“

9) Zde podotýkám, že jak moje vystoupení v Poslanecké sněmovně, tak i moje vystoupení před tureckým velvyslanectvím směřovalo k ochraně pluralitní demokracie, liberalismu, vládě práva a práv jednotlivce.  Všechna tato práva a ideologickou esenci Evropy a evropského práva totiž turecký velvyslanec svým jednáním popřel.

TÍM, ŽE MĚ ČESKÁ ADVOKÁTNÍ KOMORA ZA TOTO MOJE JEDNÁNÍ STÍHÁ, SE FAKTICKY STAVÍ NEJEN ZA OMEZENÍ PRÁVA NA SVOBODU SLOVA, ALE I ZA OMEZENÍ PLURALITNÍ DEMOKRACIE, LIBERALISMU, VLÁDY PRÁVA A PRÁV JEDNOTLIVCŮ.

III.

1) Česká advokátní komor dále ve své kárné žalobě uvedla, že „tomuto (tedy jednání kárně obviněné) jednání kárně obviněné věnovala pozornost i média a zejména Policie ČR, která kárně obviněné kárně obviněnou šetřila jako podezření z jednání, které má znaky přestupku na úseku proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích.“

Česká advokátní komora však „zapomněla“ na to, že podnětem k tomuto šetření policií bylo vystoupení právě tureckého velvyslance Ahmeta Bigaliho, který následně vystoupil v České televizi a žádal trestní stíhání kárně obviněné. Policie ČR neshledala v jednání kárně obviněné žádný trestný čin a o vedeném řízení informovala Českou advokátní komoru s tím, že kárně obviněná se  m o h l a  dopustit přestupku „proti důstojnosti“ advokáta. Nicméně PČR není oprávněna takovéto provinění zkoumat – od toho je pouze Česká advokátní komora. Ta však nyní argumentuje tím, že jestliže byla byl Policií ČR spis České advokátní komoře zaslán, tak že toto je samo o sobě důvodem pro kárné stíhání kárně obviněné. Musím říci, že nad touto logikou ČAK skutečně nenacházím slov, protože se vymyká i těm naprosto elementárním zásadám trestního i přestupkového řízení. V zásadě se ČAK ztotožnila s tím, že protože jsem byla šetřena policií ČR, je na místě mne kárně stíhat; ČAK se přitom žádným způsobem přestupek, kterého jsem se měla dopustit, tedy jakou skutkovou podstatu přestupku jsem měla naplnit, vůbec nenamáhala specifikovat – naprosto v rozporu s rozsudkem Městského soudu v Praze, výše citovaným.

IV.

Kárný žalobce ve své žalobě dále uvedl, že „jednání popsané ve výrokové části (rozuměj, moje „proklínání“) bylo sto snížit důstojnost advokátního stavu“… když  „je všeobecně známa jako advokátka“  a výrok jsem pronesla „na místě veřejně přístupném“,

PŘIČEMŽ

(na tomto veřejně přístupném místě) „se mohli nacházet nejen účastníci shromáždění, ale i ostatní občané, kterým nemuselo být známo, že shromáždění bylo svoláno jako reakce na vystoupení kárně obviněné v poslanecké sněmovně dne 18. 5. 2016. Bez znalostí těchto souvislostí pak jednání kárně obviněné mohla nezúčastněná veřejnost hodnotit jako jednání, kterým je narušováno občanské soužití, když velvyslanci Turecka tím bylo ubližováno na cti a kterým byl vydán v posměch.“

1) Skutečně mi není známo, kde kárný žalobce a Česká advokátní komora berou tu odvahu, aby vyslovovali přesvědčení, že co Čech to blb. Dovolím si připomenout pár faktů:

  • Samotná Česká advokátní komora ve své kárné žalobě uvedla (viz str 3, 2, odstavec shora), že „organizátoři (se) rozhodli přečíst ještě jednou projev kárně obviněné přímo před velvyslanectvím Turecké republiky. Samotné  ČAK je tedy známo, že celá akce proběhla jako reakce na můj projev ze dne 18. 5. 2016 a nepředestřela ani náznak důkazu o tom, že by mohl existovat někdo, kdo se na místě nacházel „náhodně“ a byl zmaten…
  • K faktické možnosti toho, že „někdo nebyl informován a byl zmaten, mohl si myslet, že tureckému velvyslanci bylo ubližováno na cti“ uvádím následující:
  1. tak, jak je popsáno v článku na idnes[7], na shromáždění dohlížely dvě desítky policistů a konalo se za kovovými zátarasy na protějším chodníku před tureckým velvyslanectvím. Na mapě jsem vyznačila, kde byly zátarasy – do ulice se nemohl dostat nikdo bez toho, aby prošel okolo policejního kordonu. Na rozdíl od České advokátní komory, která zjevně automaticky předpokládá naprostou tupost okolojdoucích, já důvodně předpokládám, že když někdo narazí na policejní kordon, tak se zeptá, co se děje.
  2. turecké velvyslanectví, před kterým ke shromáždění došlo, je na adrese Praha 6 – Střešovice, Na Ořechovce 733/69[8]. Jedná se o místní obslužnou komunikaci, která má domy vilového charakteru jen z jedné strany, neslouží jiné než lokální obsluze a jak uvedeno v médiích, byla přehrazena – a to na obou stranách – kovovými zátarasy. Pokud by se v tomto prostoru nacházel někdo neznalý poměrů (a to za předpokladu, že by neuměl číst, neboť transparenty přítomných vypovídaly jednoznačně, o co se jedná), pak by se tam mohl nacházet pouze za předpokladu, že by sestoupil z nebe. Prohlašuji místopřísežně, že z nebe nesestoupil nikdo, což může také potvrdit podstatně více než v médiích 20 uváděných policistů, kteří byli na místě. Jelikož na místě byly též policejní zásahové vozy „tzv. antony“ lze předpokládat, že z nebe spadlého by PČR umístila do těchto služebních vozidel.
  3. Odloučenost lokality je zřejmá i z pohledu „earth“[9] , kdy navíc uvádím, že mezi ulicí „Na Ořechovce“ a silnicí „Na Ořechovce“ se nachází prudký svážek zarostlý křovím. Při počtu hlídajících policistů lze opět důvodně předpokládat, že pokud by se tím křovím opět někdo prodíral, dopadl by stejně jak popsáno ad b)

NÁVRH DŮKAZŮ: Pokud i nadále bude Česká advokátní komora tvrdit, že někdo mohl se ocitnout na daném místě „bez znalostí souvislostí“ pak trvám na tom, aby si kárný senát

A)vyžádal záznam o policejní akci dne 7. 6. 2016 před velvyslanectvím Turecké republiky

B) bylo provedeno šetření na místě za účelem obhlídky terénu

2) Připomínám, že i ve všech dalších médiích, která o shromáždění před tureckým velvyslanectvím dne 7. června 2016 referovala, uváděla, že „jejich proslovům (rozuměj demonstrujících) předcházelo řetězové čtení sněmovního projevu Samkové“. Přičemž explicitně bylo uvedeno, že „asi padesátka lidí podpořila před velvyslanectvím Turecka advokátku Kláru Samkovou a svobodu slova a projevu“.[10] Totéž je uvedeno i v článku „Pošleme na vás své syny!…“[11]

3) Z uvedeného je zřejmé, že úvaha České advokátní komory a kárného předsedy kontrolní rady JUDr. Jana Mikše o tom, že by ostatní občané, kteří by nebyli znalí souvislostí, mohli moje jednání nějak hodnotit, nemá vůbec žádnou oporu v reáliích. Je to ve své podstatě románová fikce. Nikde není ani náznak toho, že by se někde někdo takový vyskytoval, že by někdo můj projev takto nějak hodnotil, a to ani ex post na příklad na chatech pod jednotlivými články či na sociálních sítích. A za toto neprokázané a neprokazatelné hodnocení mého projevu, ke kterému by došlo, jak pravila samotná Česká advokátní komora, „bez znalosti souvislostí“, mám nést zodpovědnost já.

4) Zde místopřísežně prohlašuji, že se necítím být oprávněna nést jakoukoliv zodpovědnost za to, co si kdo myslí, tím méně za to, co si kdo myslí na základě nedostatku informací. Na rozdíl od České advokátní komory mi je totiž snaha po určování toho, co si má kdo myslet a zabraňování lidem v jejich názorech a v prezentaci jejich názorů zcela cizí záležitostí, a to zejména u vědomí (jak jsem se na příklad přesvědčila při svém neúspěšném trestním oznámení na rapera s přezdívkou „Řezník“, bezostyšně ve svých písních propagujícího brutální násilí na ženách), že svoboda slova je chráněna až do míry hraničící s nabádáním k trestným činům. To se ovšem zjevně nevztahuje na advokáty, ti nemohou ani mluvit a pravděpodobně ani myslet, jak se znalostí, tak bez znalosti věci.

 

V.

1) V kárné žalobě mi je kladeno za vinu, že jsem porušila ust. § 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 etického kodexu advokáta.

Ust. § 17 zák. č. č. 85/1996 Sb. – o advokacii zní:

Advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis.

č. 4 Etického kodexu zní:

čl. 4

Důstojnost a vážnost stavu

(1) Advokát je všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu.

(2) Advokát je povinen plnit převzaté závazky. Závazek nebo ručení za cizí závazek smí převzít jen tehdy, je-li si jist jeho splněním.

(3) Projevy advokáta v souvislosti s výkonem advokacie jsou věcné, střízlivé a nikoliv vědomě nepravdivé.

(4) Jakékoliv obstarávání cizích záležitostí advokátem soustavně a za úplatu se pro účely Pravidel považuje za výkon advokacie.

2) Podle mého názoru je to, že Česká advokátní komora hodnotí a navíc sankcionuje můj projev, ke kterému došlo v naprosto jiných souvislostech než je výkon advokacie. Jsem veřejně činnou osobou a mám právo na to, abych vyjadřovala svůj názor, zejména politický názor, stejně jako kdokoliv jiný. Jak jsem již uvedla ve svém minulém vyjádření, bráno ex post, zákaz vyjadřování advokátů k politickým věcem by mimo jiné znamenal, že by s maximální pravděpodobností na příklad nevznikl samostatný Československý stát, protože JUDr. Alois Rašín, advokát, vyjadřoval svůj politický názor takovým způsobem, až byl odsouzen k trestu smrti za vyzvědačství a velezradu. Docela by mne zajímalo, jestli jej tehdejší Česká advokátní komora taky kárně stíhala za jeho politické názory.

3) Podle mého názoru je výklad České advokátní komory, kdy zasahuje i do nejintimnějších osobních, rodinných, majetkových poměrů a politických názorů svých členů právě na základě citovaného čl. 4 odst. 1 Etického kodexu advokátů, zcela v rozporu s Ústavou.

4) Tento svůj názor opírám o nález Ústavního soudu ze dne 25. října 1995, sp. zn. Pl. ÚS 17/952, podle kterého podzákonný předpis, aby byl ústavně konformní, se musí „držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona.“

5) Podle mého názoru se pojem „důstojnost advokát a advokátního stavu“, bez ohledu na cokoliv dalšího, může vztahovat jen a pouze na výkon advokacie, jinak naprosto ztrácí význam. Z České advokátní komory by se totiž při extenzivním výkladu stala fakticky sekta (a také tomu tak vlastně je), kde několik jedinců – byť i zvolených – určuje, co je a co není morálka, co je a co není důstojnost a vše, co není v souladu s jejich přesvědčením, tvrdě sankcionuje. To je klasická definice sekty.

6) Ustanovení čl. 4 odst. 1, pro jehož domnělé porušení jsem kárně stíhána, nejsou dostatečně určitá a umožňují extenzivní až šikanózní výklad, což pokládám právě za případ této kárné žaloby. Proto dle mého naprostého přesvědčení nelze takovýto výklad čl. 4 odst. 1 pokládat za legitimní sekundární normotvorbu předpokládanou ustanovením § 17 zákona o advokacii. Čl. 4 odst. 1 etického kodexu totiž rozšiřuje povinnosti advokáta nad rámec daný zákonem o advokacii zejména tím, že jeho projevy – včetně procesních projevů činěným jménem klienta – musejí být věcné, střízlivé a nikoli vědomě nepravdivé, a to kdykoliv, jakkoliv a kdekoliv. Pojem věcného a střízlivého projevu je svou podstatou mimoprávní a je silně závislý na osobnosti toho, kým je vnímán a posuzován.  Považuji za zcela nemožné a ústavně nekonformní, aby Česká advokátní komora odebírala svým členům ústavně zaručená práva dle subjektivního hodnocení svých momentálních představitelů.

7) Z této úvahy nelze dospět jinému závěru než k tomu, že ustanovení čl. 4 odst. 1etického kodexu, zejména ve světle extenzivního výkladu, který Česká advokátní komora vůči mně uplatnila, je vybočením z přípustného rozsahu a obsahu sekundární normotvorby, vyloženého ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu a rovněž představuje – pro svoji vágnost a neurčitost – porušení zásady nullum crimen, nulla poena sine lege. Tato zásada je vyjádřená v čl. 39 Listiny i čl. 7 Evropské úmluvy o lidských právech. Dle konstantní judikatury ESLP je nutné pojmy „trestný čin“ a „trest“ vykládat autonomně, nezávisle na tom, jak jsou jednání označena v jednotlivých vnitrostátních řádech. Protože kárný postih Českou advokátní komorou je správním trestáním (a také se na ně subsidiárně vztahuje trestní řád), je nezbytné, aby zásady trestního řízení, vyjádřené v Evropské úmluvě, plně dopadaly i na toto řízení.

8) Již jsem poukázala výše na třístupňový test proporcionality, který je standardně užíván Ústavním soudem.  Pokud jej aplikujeme na účel sledovaný podzákonným předpisem, vidíme, že tento test neobstojí. Účel sledovaný podzákonným předpisem (etickým kodexem) je sice legitimní, avšak etický kodex není v souladu s účelem zákona o advokacii. Tím je, stejně jako smyslem samotné advokacie, zajištění toho, aby advokát poskytoval klientům kvalitní právní služby. Zabezpečení důstojnosti a vážnosti advokátního stavu mimo výkon advokacie (a i tam to je dle mého názoru značně diskutabilní) naprosto s výkonem advokacie a s jeho kvalitou nesouvisí, a to zejména ne v podobě uplatňované v této kárné žalobě.

Na závěr ještě dodávám, že Česká advokátní komora NENÍ organizací, určenou k ochraně advokátů. Účel její existence naleznete pouze v hlavičce jejích webových stránek a zní takto:

Česká advokátní komora (ČAK) je největší samosprávnou právnickou profesní organizací v České republice. Zároveň vykonává veřejnou správu na úseku advokacie a jako taková chrání a garantuje kvalitu právních služeb poskytovaných advokáty.

Je to tedy kvazistátní orgán, který sám sebe žádnými dalšími úkoly mimo advokacii vůbec nedefinuje. I z tohoto hlediska je kárná žaloba v rozporu s účelem zákona o advokacii, a jak je dovozeno výše, v rozporu s Ústavou, kdy některé části Etického kodexu jsou zjevně protiústavní.

 

VI.

1) Jsem toho názoru, že „důstojnosti“ advokátního stavu neškodím já, ale kontrolní rada, zejména pak předseda kontrolní rady JUDr. Jan Mikš, který vypracoval žalobu ve značně kontroverzní věci způsobem, který vnáší pochybnosti o právní kvalifikaci a způsobilosti k argumentaci v dané věci. Ve své podstatě podaná žaloba směřuje k potlačení ústavně zaručených práv a svobod. Totéž je možno říci o tajemníkovi ČAK, JUDr. Ladislavu Krymovi, který na mne podal stížnost totožného obsahu. Podotýkám, že jsem se snažila o smírné a nemediální vyřízení celé věci, proto jsem se také obrátila dopisem na předsedu České advokátní komory s prosbou o určitý druh mediace. Ačkoliv od odeslání mého dopisu již uplynuly téměř dva měsíce, odpovědi jsem se nedočkala, takže je zřejmé, že Česká advokátní komora nemá o smírné řešení věci a zejména o zahlazení negativního dojmu z celé záležitosti na veřejnosti, zájem. Nad čímž vyslovuji svou lítost.

 

VII.

Pouze pro úplnost uvádím, že navrhuji, aby kárný senát kárnou žalobu z a m í t l,

A TO PRO JEJI NEDŮVODNOST, ZMATEČNOST, NEODŮVODNĚNOST A ZJEVNOU PROTIÚSTAVNOST.

 

                                                                JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.

 

Přílohy: dle poznámek pod čarou, příloha 1 – 9

[1] viz příloha č. 1 – přípis předsedy kontrolní rady ČAK, JUDr. Jana Mikše ze dne 5. 12. 2016 o podání kárné žaloby.

[2] viz příloha č. 2 – přehled „vyloučených dob“ a příloha č. 3 – pracovní neschopenka

[3] viz příloha č. 4 – Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ad 23/2013 – 39 ze dne 30. 11. 2016

[4] Kmec, Kosař, Kratochvíl, Bobek: Evropská úmluva o lidských právech, H. C. Beck, Praha 2012, str. 79 – 81 a dále 117 –  142

[5] viz pozn. 4, str. 79, odkaz na ca. Soering proti Spojenému Království, rozsudek pléna ESLP, § 89 a další odkazy na judikaturu tam uvedenou.

[6] viz pozn. 4, str. 126, odkaz na ca. Ždanoka proti Lotyšsku, rozsudek velkého senátu ze 16. 3. 2006, č. 5827/00, §§99 – 100 a další odkazy na judikaturu tam uvedenou.

[7] viz příloha č. 5 – článek na indes: „Samková a její příznivci demonstrovali u turecké ambasády“ ze dne 7. 6. 2016 http://zpravy.idnes.cz/samkova-protest-islam-turecke-velvyslanectvi-proklela-pjq-/domaci.aspx?c=A160607_203307_domaci_jj

[8] viz příloha č. 6 – mapa s vyznačením tureckého velvyslanectví

[9] viz příloha č. 7 – mapa s pohledem „earth“ s vyznačenými zátarasy

[10] viz příloha č. 8 – článek „Umřete dřív, než zplodíte syny, proklela Klára Samková tureckého velvyslance z 8. 6. 2016, viz: http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/umrete-driv-nez-zplodite-syny-proklela-klara-samkova-tureckeho-velvyslance–1621422

[11] viz příloha č. 9 – článek „Pošleme na vás své syny! hrozila Samková prřed tureckou ambasádou a velvyslance proklela“ ze dne 7. 6. 2016, viz: https://www.novinky.cz/domaci/405831-posleme-na-vas-sve-syny-hrozila-samkova-pred-tureckou-ambasadou-a-velvyslance-proklela.html

 

Posted in Nezařazené
1 Comment » for Moje odpověď České advokátní komoře ve věci mého kárného stíhání pro „prokletí“ tureckého velvyslance
  1. Zdravim…
    Problém je v nepochopení ústavy a hlavně v zákonů 120 sb. 1976 včetně opcniho protokolu 1981..
    Centrum odporu Stanek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv