O pamětní desce 17. listopadu 1989 (Aneb, když Česká advokátní komora nechce být domovník a zachová se jako domovník)

Bída ‒ pouze české památkové péče?

Průchod přízemkem domu na nároží pražské Nároční třídy a Mikulandské ulice, kde česká policie 17. listopadu 1989 mlátila studenty, se zavřel. Tamní pamětní deska s kompozicí tvořenou odlitky konkrétních rukou vytvořenou Otakarem Příhodou vznikla spontánně, jako memoriál; byla osazena již 20. února 1990, v duchu doby jakoby tajně, jako samozřejmost a bez povolení. Na svém místě pak vydržela dvacet sedm let. O výročích se u ní scházeli občané této země (a jejich zájem neopadá), poklonit se přicházeli politici, domácí i cizí.

Majitel domu ‒ Česká advokátní komora ‒ nyní na základě pečlivě vyargumentovaných důvodů vycházejících z odporu svého domovníka, který měl v popisu práce také úklid průchodu, pamětní desku vykázala do veřejného prostoru a průchod uzavřela. ČAK se zachovala s péčí řádného hospodáře, postupovala se souhlasem všech příslušných orgánů. Souhlasně se vyjádřila i památková péče, ovšem nikoliv vůči samotné desce (ta za památku prohlášena nebyla), ale vůči úpravě průčelí památkově chráněného Kaňkova pláce. Uzavření průchodu prý navrhli samotní památkáři, neboť barokní architektuře proražení průchodu, uskutečněné roku 1953 v rámci řešení místní dopravní situace, nikterak nesvědčí. A výsledek? Namísto někdejšího, v rámci možnosti relativně kultivovaného řešení svízelné místní dopravní situace, nastoupil s fasádou nesourodý „tvořivý” projekt, v němž historický dokument zanikl a pamětní deska tak osiřela.

Takováto technicistní památková péče, vycházející vstříc negativním trendům nynější doby, ovšem nepředstavuje náležitou péči o národní dědictví organicky vrostlé do současnosti, jeho společenské chápání, úctu, respekt, význam a starost o předání budoucím. Neučí společnost, co je důležité, aniž si to patrně sama uvědomuje. V případě Kaňkova paláce připouští likvidaci historického místa představujícího nezpochybnitelný historický dokument jako pramen poznání minulosti. Ostatně památkou, historickým dokumentem není pouze ona deska, ale samo podloubí se svým geniem loci. Jeho smysl precizně vyjadřuje text Petice proti uzavření podloubí na Národní třídě a přesunu pamětní desky 17. 11. 1989, formulovaný Marcelem Tomáškem. V nepochopení této skutečnosti spočívá základní omyl památkářů. Proto památková péče nedovedla (ani se nepokusila) vysvětlit, v čem spočívá „památečnost” místa politickým orgánům, jejichž absolutní nezájem je výsledkem celkového odklonu výrazné části společnosti (její reprezentace) od historických morálních hodnot. Vůbec ji nenapadlo podloubí s deskou prohlásit kulturní památkou, spravedlivěji řečeno národní kulturní památkou, a iniciovat variantní řešení nepochybně obtížné situace spočívající v provozu a údržbě onoho místa.

Není to poprvé, kdy se za trvání moderního českého státu děje něco podobného. Při rušení klášterů na jaře roku 1950 se také pálily papežské listiny. Takže jakási tradice tu již je.

Autor: PhDr. Bohumil Samek

PhDr. Bohumil Samek (* 20. května 1932 Znojmo) je český historik a historik umění zabývající se především uměleckými památkami na Moravě a ve Slezsku.

Maturoval na znojemském gymnáziu. V letech 19511956 vystudoval filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně (obor dějiny umění a dějepis). Na škole jej ovlivnily především přednášky Václava Richtra, Alberta Kutala a Antonína Friedla. Po škole pracoval v Muzeu města Brna. Od roku 1979 působil v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. V letech 19921993 působil jako ředitel Památkového ústavu v Brně. Je autorem stovky odborných studií a několika knih.

Posted in Nezařazené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv