O TLUSTÉ ČÁŘE (v dějinách) – od Bohumila Samka

Dne 3. 11. 2014 vyšel na Aktualně.cz dlouhý rozhovor s veřejnou ochránkyní práv, paní Annou Šabatovou.[1] Ta mimo jiné v něm uvedla:

„Po pětadvaceti letech už mě spíš zajímá, jak se ten který člověk choval v letech po převratu, kdy jsme přece už také prošli zkouškami odhalujícími charaktery.“

Zásadním způsobem se v rozhovoru vymezuje také ke svému otci, Jaroslavu Šabatovi, a k jeho někdejší činnosti. Referuje o něm jako o člověku, který měl zajisté své chyby, ale který byl vždy čestný a vždy mu šlo o „dobro věci“. Současníci Jaroslava Šabaty však na něj nevzpomínají tak, jako jeho dcera. Tlusté čáře za minulostí se brání.

Tlustá čára k vyrovnání s minulostí nevede. Přitom to je právě vyrovnání se s minulostí, kterého je pro zdraví, vlastní i národa, zapotřebí. Jestliže paní Šabatová preferuje „současnost“, tedy je pro ni nejdůležitější „jak se ten který člověk choval v letech po převratu“ a zakrývá znalost a definování postoje k tomu, co té „popřevratové“ době předcházelo, nutně prozrazuje alibistickou účelovost. V případě svého otce, Jaroslava Šabaty, mluví, jako by byla pamětnicí těch dob a tudíž měla oprávnění vydávat o nich svědectví „z první ruky“. Přitom v době, kterou tak pohnutlivě líčí, nahlížela svět nejprve „z obláčku“, od počátku 50. let z povijanu. Proto by bylo více než vhodné, aby nedezinterpretovala dějiny a o době, kterou sama nezažila, alespoň mlčela a selektivně nepředkládala, co snad říkají jiní.

V době batolecího věku paní Šabatové jsem se na filozofické fakultě tehdy ještě Masarykovy univerzity (1960-1990 J. E. Purkyně) účastnil seminářů k dějinám VKS(b) vedených jejím otcem, Jaroslavem Šabatou. Rozšafný asistent v nich zapáleně vyzýval studenty k diskusi. Ti však měli tolik rozumu, že pokud možno mlčeli, případě pronášeli „konfekční“ věty převzaté z přednášky. Byla to doba politických procesů. Tehdy jsme sice ještě nic nevěděli o působení svého učitele v poúnorové „akční trojce“ rozvracející životy vysokoškolských pedagogů i jejich žáků, byli jsme však citlivými svědky doby. Já například jsem živě vnímal proces se svým gymnaziálním spolužákem odsouzeným k mnohaletému vězení „za letáky“. Otec mého souseda ve znojemské školní lavici vyfasoval osmnáct roků za napomáhání při přechodu státní hranice. Ostatně soudruzi ze Šabatovy marx-leninské katedry se předvedli i na brněnské scéně, když z našeho ročníku vytipovali trojici reprezentující buržoazní přežitky a před ročníkovým plénem její členy přinutili k „posypání hlavy popelem“ a slibu nápravy, k níž dotyčné studenty měli vést osobní kurátoři.

Aktéři i přihlížející již z jeviště života postupně mizí, takže připomínám alespoň některé z těch, které otec paní veřejné ochránkyně práv pomáhal autoritativně „napravovat“:

Ministranta od brněnských kapucínů a studenta archivnictví Ivana Kršku (1932-2009).

Syna spolumajitele brněnské firmy Alpa Jiřího Vlka (1932-2012), emigranta z roku 1968 a posléze známého jako havlíčkovského autora píšícího pod jménem Jiří Morava.

Konečně pak třetího, posluchače dějin umění, „individualistu“ vyhýbajícího se kolektivu, který o Vánocích 1951 neuposlechl výzvy k nastoupení pracovní brigády na stavbě Nové huti Klementa Gottwalda, aby nahradil svátkující dělníky.

K dokreslení atmosféry doby pokračující i v dalších letech lze přiřadit například aféru jiného studenta historie na brněnské filozofické fakultě, Radovana Perky (1931-1991), mimo jiné člena ministrantského konventu u brněnského kostela sv. Tomáše, k jehož vyloučení ve 3. ročníku studia roku 1958 se Jaroslav Šabata přiznal roku 1997 v rozhovoru pro knihu Sedmkrát sedm kruhů. Jako tehdejší předseda fakultního výboru KSČ nemohl prý jinak. V této souvislosti pak také svoje působení ve zmíněné „trojce“ vyložil jako folklórní úkaz doby, aniž by se zmínil, kolik to poničil životů. Režimní prorektor František Hejl při připomínce 40. výročí „Vítězného Února“ v roce 1988 sdělil čtenářům časopisu Universitas (č. 1, s. 6), že „na naší univerzitě kontrolou studia neprošlo asi 22% posluchačů“!

Ve svém rozhovoru Jaroslav Šabata usoudil, že nyní je vše v pořádku, neboť po roce 1989 si přece s Radovanem podali ruce – a tím je minulost vyřízena. Zřejmě však nepochopil, že z Perkovy strany šlo zjevně o projev křesťanského odpuštění.

To vše a mnoho dalšího má pod onou „tlustou čárou“ zmizet? To už dnes neplatí? To už je dnes jedno? Takové flagrantní porušování lidských práv i obyčejné lidské slušnosti jejím otcem svědomí jejich nynější ochránkyni nezatěžuje?

Jestliže paní Anna Šabatová své (s)vědomí zatěžovat nemíní, pak vyvstává otázka, zda se s těmito skutky svého otce neztotožňuje a tlustou čárou nemíní jejich původce prostým mávnutím ruky z nich vyvinit.

Bohumil Samek



[1] viz: http://nazory.aktualne.cz/rozhovory/anna-sabatova-sila-slova-na-rozpoutane-besy-nestaci/r~16d5671e60de11e4b0c4002590604f2e/

Posted in Nezařazené
3 komentáře » for O TLUSTÉ ČÁŘE (v dějinách) – od Bohumila Samka
  1. Viki napsal:

    Nu, aspoň v případě Šabatových mlely Boží mlýny, na vlastní kůži poznali, co pomáhali zavádět. Andulu ze školy vyhodili, bratra Jana ani nepřijali, ač u přijímaček exceloval. A navíc je všechny zavřeli. Pravda, měli kliku, že už nebyla 50. léta a navíc přece jenom měli punc prominentů.

  2. Tomáš napsal:

    ad „folklórní úkaz doby“ (citace z článku)

    Soudružka Jiřina Švorcová mluvila o „koloritu dobu“, ve videu čas 5:42-9:00, odezva Pavla Tigrida ve videu čas 9:01-10:50.
    http://www.youtube.com/watch?v=ZTO2FTQaBhM

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv