O úloze muže v 21. století

Všeobecně se tvrdí, že „mužství“, případně „mužnost“ je v úpadku a tak, jak přestává být primární úlohou muže využívání fyzické síly a fyzická ochrana potomků a jejich matek, vlastně přestávají být muži důležití. Mnozí – jak muži, tak „odborníci“ –  to řeší tím, že doporučují mužům, aby se vlastně stali ženami. Pravda, nedokonalými, protože nerodí a nekojí, ale přece jen ženami.

Tvrdím, že tento přístup je jedním z největších nepochopení „úlohy muže v 21. století“. Nejen proto, že muž nemůže být ženou, i kdyby chtěl, ale především proto, že kdyby se ženou stal (myšleno v psychickém slova smyslu) došlo by k tomu… no, k tomu, co asi tak k tomu, co vidíme kolem sebe.

Abychom situaci pochopili, musíme jít na ni „od lesa“, tedy od sociobiologie případně evoluční psychologie.  Když byly zkoumány z hlediska těchto věd vztahy mezi lidskými jedinci, došli badatelé k závěru, že vztahy jsou ve své intenzitě stupňovány takto:

Nejsilnějším druhem vztahu je vztah matka – dítě. Následuje vztah žena – žena, potom vztah muž – muž a teprve následně, jako nejméně soudržný je vztah žena – muž. Toto uspořádání intenzity vztahů se údajně vyvinulo jako důsledek milionů let evoluce našeho druhu, kdy ženy zůstávaly především „doma“ – tedy i v případě nomádského způsobu života v místě, kam se ostatní vraceli – zatímco muži se vydávali na lov. Matky chránily své děti a v případě nebezpečí jim byly pomocnicemi ostatní ženy, se kterými matky sdílely „domov“. Inu, samozřejmě. Muži povětšinou nebyli doma, byli na lovu, takže v případě náhlého nebezpečí se ženy musely podpořit navzájem. I muži potřebovali vzájemnou pomoc a ochranu, protože při lovu i střety s dalšími konkurenčními tlupami se museli spoléhat na své spolubojovníky – další muže v tlupě. V případě úlovku se muži vraceli „domů“, k ženám, kterým zajišťovali výživu, stejně jako svým dětem. K nim měli – a chápu, že se to dnešním otcům nelíbí, leč nabádám je, aby na tyto druhy vztahů hleděli očima milionů let – až sekundární vztah, kdy přednost měla vždy žena před dítětem. Protože – opět velmi pragmaticky – když ztratíte dítě, můžete si s ženou, která pohromu přežije, zplodit jiné.  Bez ženy, jak známo, děti nejsou, a navíc bez ženy rapidně klesá i možnost přežití dítěte, zejména malého.

Ano, takto to bylo, takto jsme se vyvinuli. Co však dnes? Ochranné úlohy ženy jsme delegovali na specializované muže, tedy policisty, vojáky, hasiče, záchranáře a podobné. Na „obyčejné“ muže té fyzické ochrany moc nezbylo – zbyla-li vůbec nějaká. S ženskou emancipací se pak zdá, že z muže se vyvinulo neužitečné stvoření, protože žena si alespoň v západní společnosti dokáže vydělat tolik, že je na muži nezávislá.

Vrátit se zpět, do původních genderových rolí, jak o tom sní mnozí tak zvaní konzervativci, je nemožné, protože, když nic jiného, sociální vzorce chování lze změnit pouze mocensky (ohledně žen na příklad vítězstvím islámu) případně též vývojem – a pochybuji, že by ženy byly ochotny se dobrovolně vzdát svých sociálních výdobytků, kterých, ještě navíc, si neužívají tak dlouho. Ostatně mám podezření, že by to nevyhovovalo ani řadě mužů.

Co tedy s tím? Jsou nám ti muži na něco? Ano, ženy muže potřebují – a dokonce v roli, která je u mužů tradiční. Totiž jako svoje ochránce. Před kým? Budete se divit: před vlastními dětmi…

Žena je totiž disponována (a prosím opět otce, aby to nebrali jako znevažování jejich citů k dětem, ale jako exkurz do evoluční psychologie) k bezpodmínečné lásce ke svému potomku. Ta není dána jen nějakými „vyššími morálními cíli“, ale prostě tím, že energetický vklad ženy do zplození, zrození a výchovy dítěte je tak velký, že je nutno jej opatrovat co nejlépe. Bezpodmínečná láska je ovšem něco naprosto… sebezničujícího. Pokud se podíváme na dnešní situaci rodičů – kteří jsou ovšem stejně jako kdysi ovládáni pudem učinit pro své potomky a jejich přežití to nejlepší – vidíme, že se často dostali do naprosto obludných bludišť. I dnes jsou matky ochotny udělat pro své děti prakticky cokoliv – a otcové je v tomto následují. Přitom takové ochrany dětí rozhodně není třeba.  V souvislosti s rozvody jsem těchto příběhů o nadrozměrné ochraně dětí vyslechla určitě stovky, ne-li tisíce. Jsou to zejména matky, které uklízí dětem pokojíčky, žehlí průšvihy ve škole a zařizují, co je nutno, a to až do úplného sebezničení. Jistě, i dnes je již řada mužů, kteří – řečeno starou terminologií – „pomáhají“. Je řada i těch, kteří participují na každodenním organizačním a pracovním chodu rodiny. Ale marně vzpomínám (a rozhodně to není tím, že bych se na toto téma bavila jen s rozvádějícími se rodiči), že bych slyšela o tom, že by v dnešních rodinách padaly ze strany mužů takovéto věty:

„Ne, maminka to dělat nebude. Maminka si teď sedne, protože je po práci unavená a kuchyň uklidíš TY.“

nebo

„Takto se k mámě chovat nebudeš, ještě jednou tě uslyším, že se chováš takto nevhodně, tak uvidíš…“ (A potomek by skutečně uviděl).

případně taky:

„Ne, miláčku, chápu, že naše/své dítě miluješ, ale takto se pro něj obětovat nebudeš. Já to zařídím.“

Místo toho mám plnou (rozvodovou) kancelář naprosto sedřených, vyšťavených, zničených, zneužitých matek, které se chtějí za každou cenu rozvést, protože už prostě vůbec nevládnou.

Na druhé straně pak sedí se svým advokátem muž, který kouká jako puk a vůbec nechápe, co se děje a proč.

Ženy s pláčem se přiznávají, že už jsou zničené tak, že už nenávidí nejen svého muže, ale i své děti. Následně jsou velmi udivené, že již britský významný psychoanalytik, Donald Woods Winnicott, identifikoval 18 důvodů, proč je zcela legitimní, aby ženy své potomky nenáviděly. A zároveň dodal, že každé dítě se snaží matku „zničit“, protože… a pozor, teď začne věda:

Winnicott rozlišuje mezi vztahováním se k objektu a používáním objektu. (Za objekt dosaďte primárně matku, sekundárně oba, respektive každého, rodiče) Vztahování se k objektu je popsáno v termínech subjektu coby izolovaného jedince (Winnicott, 1958, 1963), zatímco používání objektu (zde se vztahování k objektu předpokládá) zahrnuje několik nových rysů beroucích v úvahu povahu a chování objektu. Používání objektu vyžaduje, aby bylo skutečné ve smyslu reality sdílené se subjektem. Zde se nachází základní rozdíl mezi vztahováním se k objektu a používáním objektu – vztahování můžeme popsat výhradně v termínech jedincova subjektivního pohledu, zatímco používání zahrnuje přijetí nezávislé existence objektu. Vývojově vztahování se k objektu předchází používání objektu. Mezi vztahováním a používáním projde subjekt složitým procesem, na jehož konci umístí objekt vně oblast všemocné kontroly. Jinými slovy řečeno, subjekt pak vnímá objekt jako vnější jev namísto projikované osoby a ve skutečnosti ho uznává jako oddělenou a nezávislou bytost. Proměna od vztahování se k objektu k používání objektu znamená, že SUBJEKT ROZBÍJÍ OBJEKT. Winnicott popisuje řadu duševních pochodů následujícím způsobem:
Poté, co se subjekt vztahuje k objektu, rozbíjí objekt (objekt se stává vnějším), a objekt následně přežije rozbití subjektem. Ve výsledku objekt rozbíjení buď přežije nebo nepřežije. Pakliže objekt přežije, je přítomen, když mu subjekt sděluje „rozbil jsem tě“, a objekt přitom není rozbit. To je možný začátek lásky subjektu vůči objektu, protože objekt přežil a je dostupný k použití. Winnicott používá termín „destruction“ (rozbití, zničení), míní tím selhání objektu ve schopnosti přežít. Termínu „destruction“ je zapotřebí nikoliv k vyjádření impulsu subjektu ničit, ale kvůli náchylnosti objektu nepřežít.

Pokusím se to přeložit z psychoanalytičtiny do lidštiny. Matka, jak již řečeno, je objekt, dítě je subjekt. Dítě matku svými potřebami nejdříve plně ovládá, avšak k tomu, aby se stalo dospělým, musí tento vztah závislosti rozbít. To se pochopitelně pokusí udělat tím pro něj nejsnadnějším způsobem, totiž, že „zničí objekt“. Zničí matku, protože to vidí jako nejsnadnější způsob, jak se od ní odpoutat, jak se plně emancipovat. Ostatně, matka je pořád vedena svou biologicky podmíněnou touhou dítě ochraňovat, tedy pouto, založené na submisivitě dítěte, zachovat, a to i za cenu sebezničení. Protože, paradoxně, i pro ni je svým způsobem jednodušší se nechat zničit a tím dítě uvést do dospělosti než změnit svůj způsob chování.  Ostatně, je tak biologicky naprogramovaná, tak co s tím. Důkazem, že to skutečně takto funguje je, že i k řadě lidí, kteří hluboce překročili padesátku, se jejich stařičcí rodiče chovají jako k dětem a na obohacující vztah dvou vzájemně si blízkých dospělých, plně svéprávných a partnerských, rodiče nebyli schopni ke své škodě přistoupit. Skutečně svobodnými a „dospělými“ se stávají až šedesátníci, kterým rodiče definitivně zemřou. V řadě případů to skrytě vnímají jako úlevu, protože konečně jsou „doopravdy“ dospělí.  Čekat na smrt dlouhověkých rodičů je ovšem perspektiva, která řadě pubescentů a adolescentů zásadně nevyhovuje.  K Winnicottovi ještě připomeňme dalšího významného psychologa, G. Stanley Halla, který tvrdí, že adolescence je novým zrozením, po němž se dítě vynořuje jako kultivovaný jedinec „vyššího řádu“. Hall říká, že adolescence je stav, kdy „v lidské duši navzájem zápasí o nadvládu nejlepší a nejhorší impulzy“.

A za této situace je matka „naprogramována“ k tomu, aby své dítě podporovala do zcela sebezničující fáze, a to i za cenu zničení i svého partnerského vztahu, který by jí byl oporou v další fázi jejího života.

Winnicott své studie vypracovával na základě svých masivních zkušeností s dětmi, traumatizovaných válečnými událostmi. (A tak mi tak nějak přišlo, že problém Terezy Boučkové spočívá v tom, že si nenastudovala Winnicotta – ale kdo tehdy mohl, že…) Zde uvádí: „U traumatizovaného dítěte je potřeba nenávidět a být nenáviděno větší než potřeba revoltovat. Proto je v ozdravném procesu dítěte tak důležité, aby dospělý rodič jeho nenávist toleroval. Dítěti musí být dovoleno, aby manifestovalo svou nenávist, alerodič musí být schopen tolerovat obojí – jak nenávist dítěte, tak nenávist svou vlastní k dítěti (za to, že jej dítě nenávidí…)“ A k tomu ještě dodává: „Sentimentální matka je z pohledu dítěte naprosto k ničemu.“

Říkám si: a je dnes nějaké dítě, které není v dnešním složitém světě traumatizováno?

Pokusím se své mírně neuspořádané myšlenky shrnout:

  • Žena je evolučně vyvinuta k naprostému sebeobětování se pro dítě, a to i za cenu rozvratu vlastního partnerského života, který pro ni je v tu chvíli méně významný, ba je jí zátěží.
  • Dítě je schopno – dnes již v přeneseném slova smyslu – pečujícího rodiče „zabít“, jen proto, aby dosáhlo vlastní dospělosti. S tím, jak puberta a adolescence nastává stále dříve a dříve, pravděpodobně i tato touha „zabít objekt“ nastupuje stále dříve a dříve. Nějak mi tak přichází na mysl, že za tím „syndromem zavrženého rodiče“ dle Warshaka může být z velké části právě toto, protože „zabití“ se dnes projevuje manifestovanou nenávistí, případně vydíráním, případně vším obdobným.
  • Tváří v tvář této životní situaci dává žena přednost dítěti – a to i tomu, které „ji chce zabít“ a protože tlak reality na ni je naprosto nesnesitelný, rozvádí se. Myslí si, že si pomůže, když se jednoho břemene – nepodporujícího otce/partnera, zbaví.
  • K zabránění rozvodu a obnovení harmonického soužití partnerů by pravděpodobně v mnohých případech stačilo jediné: aby se otec dítěte matky masivně zastal a systematicky ji podporoval, a to někdy i proti její vlastní vůli, proti jejímu/jejich dítěti.

Kterýmžto pádem se to pokusím shrnout ještě jednou:

PÁNOVÉ – MUŽI – CHLAPI…. STÁLE VÁS MOC POTŘEBUJEME… a budeme vás potřebovat, i když budeme ředitelkami zeměkoule a nic vás nenahradí. Dokonce ani ostatní ženy ne, protože ty naše sebedestrukční sklony nezastaví, ba naopak je posílí.

STŮJTE PŘI NÁS – pak i my budeme stát při vás…

 

Posted in Nezařazené
3 komentáře » for O úloze muže v 21. století
  1. Hana Kutějová napsal:

    Dobrý večer paní Kláro,
    velmi vystihující článek. Líbí se mi.

  2. Skeptik napsal:

    Ta pointa je zajímavá a neotřelá. Ale má to jeden háček: v dnešní době se dítě často nedá zvládnout kvůli zákazu fyzických trestů a navazující juvenilní justici. Tresty typu odebrání kapesného nejsou zdaleka tak efektivní. Co byste poradila, paní doktorko? Mají dnešní rodiče používat fyzické tresty i navzdory tlaku společnosti nebo rezignovat na smysluplnou výchovu nebo nemít děti nebo se odstěhovat do nějaké země, kde jsou „fyzické tresty“ tolerovány? Budu rád, pokud odpovíte 🙂

    • klara napsal:

      s fyzickými tresty nesouhlasím. A to nikoliv z „:lidskoprávních“ důvodů,ale z toho důvodu, že podle mých zkušeností – a to nejen vlastních, jsou naprosto neúčinné. Jsou to náhradní výchovné prostředky. Při negativním chování je nutno dítě zastavit, samozřejmě, ale nikoliv bitím. Zažila jsem případ, kdy matka byla zbavena rodičovských práv a byla pohnána k soudu za to, že se snažila zvládnout dítě, které trpělo temper tantrum – záchvaty vzteku. K tomu klinika Mayo zde:
      http://www.mayoclinic.org/healthy-lifestyle/infant-and-toddler-health/in-depth/tantrum/art-20047845

      Záchvaty vzteku u dětí jsou často NEUROLOGICKÉHO původu a pokud mi je známo, tak fackou ještě nikdy ke kortifikaci mozku nedošlo:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv