Od Úsvitu do Soumraku (poznámky ke krizi v Hnutí Úsvit)

Posledními dny byla v médiích opakovaně prezentována zpráva, že deset ze čtrnácti poslanců Hnutí Úsvit se rozhodlo vytvořit novou politickou stranu, která by spolupracovala s politickou stranou Marie Le Pen. Důvodem k tomuto kroku byl údajně fakt, že Hnutí Úsvit bylo uzavřeným politickým subjektem, který nepřijímal nové členy a nemohl se dále rozvíjet. Poslanci, kteří byli Tomiem Okamurou nazváni „pučisty“, se rozhodli tento trend uzavřenosti Hnutí Úsvit zvrátit a začít tvořit standardní politický subjekt.

Jelikož jsem od ledna do května 2014 byla vedoucí kandidátky Hnutí Úsvit do voleb do Evropského parlamentu, byla jsem osobně přítomna řadě událostí, které mají přímou souvislost s tímto krokem poslanců Hnutí Úsvit, který, budiž řečeno hned na začátku, naprosto chápu a z plného srdce podporuji. Podporuji jej bez ohledu na to, že mám zásadní pochybnosti o životaschopnosti tohoto projektu a obávám se, že šance, které zde byly, jsou již tak definitivně a fatálně ztracené, že ani dnešní krok již poslancům, příznivcům Hnutí Úsvit a potenciálním jeho členům nepomohou – kéž bych se mýlila.

Na spolupráci s panem Tomiem Okamurou jsem přistoupila poté, co jsem jej přes rok a půl zastupovala jako jeho advokátka a měla jsem dojem, že jej docela dobře znám. Uvěřila jsem mu, že svá slova o přímé demokracii myslí upřímně a že jeho soucit s nejchudšími a nejméně schopnými se bránit, je opravdový. Jakmile jsem se začala seznamovat se strukturou fungování Úsvitu zevnitř, s úděsem jsem začala zjišťovat, jak vše je jinak, že jsem se fatálně zmýlila.

První mojí srážkou s T. Okamurou bylo vedení eurokampaně. Naprosto neprofesionální, nepřipravené, bez jasného ideového záměru. Do toho ovšem jako na zavolanou přišla neobvyklá nabídka spolupráce. Již v půlce ledna 2014 navštívili T. Okamuru dva pánové z EFD, poslanecké frakce „Europe of Freedomand Democracy“ (Nyní klub „Evropa svobody a přímé demokracie“) Evropského parlamentu, kteří si zjistili, že podle analytického útvaru Evropského parlamentu má Hnutí Úsvit reálnou šanci obsadit jeden až dva poslanecké mandáty a přišli se informovat na možnost spolupráce.  EFD je/byl poslanecký klub vedený britským Europoslancem Nigelem Faragem. Schůzky s představiteli klubu jsem se jako vedoucí kandidátky zúčastnila i já a několik dalších osob, které si již přesně nepamatuji, domnívám se, že přítomen byl pan poslanec Fiala a pravděpodobně také pan poslanec Šarapatka, který se, pokud se nemýlím, ze schůzky omluvil a odešel před jejím závěrem.

Na této schůzce se probíraly názorové shody a rozdíly a předběžně strany zjistily, že jejich programy jsou dostatečně blízké na to, aby bylo možno jednat o spolupráci a o případném vstupu poslanců Úsvitu do této poslanecké frakce.

Na základě této schůzky u Tomia Okamury jsem byla frakcí EFD pozvána na jejich náklady do Paříže, kde se konala třídenní konference jejích europoslanců, doplněná o jednání poslaneckého klubu. Pan Farage se jednání neúčastnil, protože se intenzivně podílel na volební kampani k volbám do poslanecké sněmovny v Británii, avšak intenzivně jsem jednala s dalším prominentním členem klubu, panem Phillipem de Villiers a především s kolegou pana Farage, panem poslancem Rogerem Helmerem, se kterým mne velmi rychle spojily mimořádné osobní sympatie.

V dlouhých rozhovorech s výkonným aparátem FEDu i poslanci jsme zjistili, že program Hnutí Úsvit a názory poslaneckého klubu se výrazně překrývají a z Paříže jsem odlétala s tím, že potvrzení spolupráce Úsvitu s frakcí FED je vlastně jen formální záležitostí, ke které dojde na základě setkání pana Okamury s panem Faragem. Bylo dokonce předjednáno, že pan Farage by se zapojil i do volební kampaně Hnutí Úsvit, na příklad ve formě společných fotografií na billboardech s Tomiem Okamurou, se mnou jako vedoucí kandidátky do Evropského parlamentu a případně s dalšími členy kandidátky. Byla také domluvena „ideová pomoc“ od evropské politické strany MELD (Movement for a Europe of Liberties and Democracy), jejíž členové jsou povětšinou členy také poslanecké frakce Evropského parlamentu EFD. Tato ideová pomoc také probíhala, neboť v průběhu následné volební kampaně to byl můj jediný zdroj informací k politickým debatám. S výjimkou jednoho osmistránkového přehledu na téma „Ukrajina“ jsem za celou dobu od Úsvitu nedostala jedinou „notu“, jedinou informaci a velmi brzo jsem zjistila, že dožadovat se informací o tom, jaký názor a stanovisko má Úsvit k té či oné otázce, je naprosto zbytečné – nikdo to totiž nevěděl. Proto přiznávám, že názory, které jsem prezentovala ve veřejných debatách v rámci eurokampaně, byly názory mými osobními, vědomostně podpořené informacemi z MELDu a završené mým stovky hodin trvajícím samostudiem a komparací s programovým prohlášením Úsvitu k eurovolbám, na jehož tvorbě jsem se ovšem sama zásadním způsobem podílela a který byl panem Okamurou schválen. Jestliže jsem v debatách neobstála, dodatečně se svým příznivcům omlouvám, ale na rozdíl od všech ostatních lídrů, kteří měli k disposici stranický sekretariát a tým odborníků, jsem já měla k disposici MELD na e-mailu a svoji soukromou knihovnu.

Pikantní je, že jedním z bodů, které FED zajímalo, bylo, jak by se Hnutí Úsvit stavělo k situaci, kdyby se do Evropského parlamentu probojoval i zástupce Svobodných Petr Mach, který byl s FEDem v dlouholetých kontaktech (a nyní je členem této frakce). Ubezpečila jsem FED, že ani já osobně, ani Úsvit by s tím neměli nejmenší problémy, že v řadě bodů s panem Machem máme společné názory a vnímali bychom to jako obohacení politické scény a základ vzájemné podpory. To, že by se Úsvit do EP nedostal, nepředpokládal z Evropského parlamentu vůbec nikdo.

O výsledcích jednání v Paříži jsem okamžitě informovala pana Tomia Okamuru a předestřela mu několik termínů setkání s panem Faragem, a to jak v Bruselu, tak ve Štrasburku. Tyto termíny, které jsem opakovaně předjednávala, pan Okamura vždy na poslední chvíli odmítnul. Koncem března mi sdělil, že o spolupráci s panem Faragem nemá zájem, protože si ho „vygooglil“ a zjistil, že se v Čechách vyskytuje převážně ve spojení se jménem Václava Klause, což Tomio Okamura vnímal jako negativum. Řekl, že Klause nemá v Čechách nikdo rád a že spojení Úsvitu s Faragem by bylo proto kontraproduktivní. Marně jsem se mu snažila vysvětlit, že zde se jedná o evropské téma a o zabudování Úsvitu do evropských struktur, tedy, že tím dojde k významnému stabilizačnímu procesu, který se velmi pozitivně odrazí i v organizaci samotného Úsvitu uvnitř. Pan Okamura na svém odmítavém stanovisku setrval, z hovoru jsem pochopila, že politické aspekty spolupráce s frakcí v Europarlamentu vůbec nechápe.

V návaznosti na tento zásadní střet začalo docházet k mým dalším střetům s panem Okamurou, a to jak ohledně volební kampaně, tak budování Úsvitu jako takového.

Poté, co jsem se spolupodílela v listopadu 1989 na založení Romské občanské iniciativy, jsem nabyla přesvědčení, že na poli budování politické strany mne nemůže překvapit už opravdu vůbec nic. S lítostí konstatuji, že vedle Úsvitu byla Romská občanská iniciativa sofistikovaným propracovaným manažerským projektem s dokonalou administrativou.

Prvním problémem, na který jsem v rámci setkávání s voliči a příznivci Úsvitu v rámci výjezdů volební kampaně narazila, byl totální nedostatek komunikace. Ten podle mých vědomostí trvá doposud. Dovolat se na Úsvit bylo nemožné. Na e-maily nikdy nikdo nedostal žádnou odpověď. Setkávala jsem se s desítkami, ba stovkami lidí, kteří byli připraveni pro Úsvit pracovat, a to zdarma, na vlastní náklady a s nadšením, ale potřebovali alespoň nějaké minimální vedení. V některých místech jsem se setkávala se skupinami osob, které byly připraveny již začít pracovat na přípravě komunálních voleb, byly předpřipraveny komunální kandidátky, tyto skupiny byly dokonce oslovovány dalšími politickými subjekty za účelem předpřípravy případného koaličního jednání, avšak tyto skupiny lokálních aktivistů zůstávaly zcela osamoceny. Všichni věděli, že Úsvit prakticky nemá členy, proto potenciální koaliční partneři žádali alespoň minimální záruky pro to, aby skupiny osob, které samy sobě říkaly „Úsvit“, skutečně Úsvitem byly. Na základě těchto podnětů jsem začala na pana Okamuru naléhat na vytvoření stranické struktury, na vybudování stranického sekretariátu a nastavení funkční spolupráce s jednotlivými místy. Odpověď byla vždy stejná, totiž, že nejsou peníze. Problémy, se kterými jsem se setkávala, nabývaly na intenzitě, lidé, kterým jsem slíbila, že budu usilovat o změnu přístupu Úsvitu k základně jeho příznivců, mne opakovaně kontaktovali a ptali se, jak to vypadá. Bylo mi čím dál trapnější jim vysvětlovat, že pan Okamura moje návrhy na vytvoření standardní stranické struktury odmítá.  Zde je třeba říci, že pan Okamura též argumentoval, že je ve spojení se členskou základnou přes Facebook a byl neobyčejně hrdý na to, že má přes 100.000 příznivců, „lajků“ na své stránce. Opět jsme mu nebyla sto vyvrátit jeho přesvědčení, že každé ráno dostává 100.000 lidí na své FB stránky jeho poselství. Měl dojem, že 100.000 „lajků“ znamená zaručených 100.000 hlasů a pokud vím, tak ani expertům na komunikace na sociálních sítích nebyl ochoten naslouchat. Dovolte mi říci eufemisticky, že jsem z toho byla velmi smutná.

Tenze mezi mnou a panem Okamurou narůstala nejen ohledně fatální nekomunikace se základnou příznivců Úsvitu, ale též ohledně vedení kampaně. Řečeno krátce, nebylo zajištěno NIC.  Při volební kampani zajišťované „volebním štábem“ bloudilo pár kandidátů do EP liduprázdnými městy, kde nikdo ani nevěděl, že vůbec někdo přijede. Nakonec jsem to byla já, kdo vytipoval masově navštěvované akce a téměř nátlakem zorganizoval, aby se na tato místa jelo. Jednalo se o jarní trhy typu „Dům a zahrada“ v Lounech a Lysé nad Labem, kde kandidáti oslovovali kolemjdoucí a dávali jim volební letáky. Stejného charakteru bylo i setkávání s voliči v Olomouci na Flóře, kde jsme měli volební stánek hned vedle „Svobodných“. Byly to dva krásné dny, které jsme spolu ve vzájemné osobní i politické shodě agitovali. To byly skutečně intenzivní akce, které kromě prokazatelných oslovení voličů mi přinášely velký další efekt – totiž možnost skutečně s lidmi diskutovat a být jim na blízku. Jsem ráda za každé setkání, kterého mi bylo takto dopřáno.

Docházelo i k dalším a dalším „nesrovnalostem“. Byly vybrány kontroverzní volební plakáty s černými a bílými ovečkami, kopírující švýcarský volební plakát, ale já jsem nikde neviděla ani jeden. Údajně byly hned strženy. Kde? Kým? Jak? Není známo.

Začaly se natáčet volební šoty. V rozhlase jsem to na základě své vlastní přípravy zvládla, co se týkalo šotu v televizi, pan Okamura mi oznámil, že přestože jsem vedoucí kandidátky, nepočítá se mnou. Odůvodnil to tím, že si na mne nechal udělat volební průzkum a že vyvolává negativní reakce kvůli svému minulému „zastávání se Cikánů“. Okamžitě jsem mu navrhla, jak toto moje údajné negativum obrátit v pozitivum – máme alternativní program na řešení romského problému, který je zcela evidentně již více než dvacet let nejen v ČR řešen nefunkčně a špatně. Nabídla jsem přednášky na daná témata, masivní kritiku dosavadní pseudo-pro-romské politiky ČR ve směru k Romům, která je ve skutečnosti pouze podporou tzv. lidskoprávního nevládkovského etnobyznisu, poukázala jsem na svou knížku Romská otázka – psychologické důvody sociálního vyloučení Romů. Opět jsem nabídla mediální strategii a řešení, opět byla panem Okamurou odmítnuta. Televizní volební šoty pan Okamura „přidělil“ „trojce“ na kandidátce, paní JUDr. Kateřině Radostové, která před volbami nikdy s Úsvitem nespolupracovala. Pan Okamura však byl zcela evidentně fascinován jejím novým mercedesem, ve kterém se zúčastnila několika volebních výjezdů a jejími dizajnovými doplňky od předních módních návrhářů. S ohledem na volební program Úsvitu mi prezentace paní Radostové – a to naprosto bez ohledu na jakékoliv osobní sympatie či antipatie – přišla jako velmi nevhodná. Pan Okamura opět tyto moje připomínky nevnímal, pokud je reflektoval, považoval je za výraz mojí osobní žárlivosti. Marně jsem poukazovala na to, že pokud je mně vyčítána „pro-romská“ minulost, pak paní Radostová nemusí být nutně dobrou alternativou a voliče Úsvitu nemusí oslovit – k čemuž také došlo.

Na tomto místě chci uvést ještě dvě další zkušenosti, které vedly k zásadní roztržce mezi mnou a panem Okamurou, a to dávno před mým odvoláním, kde moje údajná „kauza“ byla dle mého nynějšího názoru pro pana Okamuru pouze vítanou záminkou.

První zkušeností bylo zjištění, že pan Okamura je naprosto fascinován volebními průzkumy. V podstatě byl a je ochoten udělat pouze to, co přináší zvýšení preferencí ve volebních průzkumech, a to jakýmkoliv způsobem. Marně jsem poukazovala na to, že je nutno mít dlouhodobou politickou koncepci a vizi, že není možno politikařit, ale mít politický a stranický koncept. Nic z toho neuznával. Pochopila jsem, že pan Okamura rozhodně není státník, ba že není ani politik. Je politikář.

Druhým důvodem naší zásadní neshody byl vztah pana Okamury k panu Babišovi. Zcela pragmaticky jsem (a zde v souladu i s některými dalšími poslanci či členy Úsvitu) poukazovala na to, že obyvatel – a tedy voličů – bude vždy pouze 100%, nikdy ne více. Jestliže vznikl nový politický subjekt, pak pochopitelně musí hlasy odebrat nějakému již existujícímu subjektu. Komupak? S ohledem na překryvy volebních témat bylo i dle volebních průzkumů 🙂 zřejmé, že největšími konkurenty Úsvitu je jednak Sociální demokracie, jednak, a to především, Hnutí ANO. Pan Okamura však zcela ZAKÁZAL jakékoliv vymezování se proti panu Babišovi, tedy, jak on říkal, „Andrejovi“. Důvod mi sdělil naprosto otevřeně: pan Babiš mu jménem Hnutí ANO údajně slíbil podporu v příštích prezidentských volbách. Zírala jsem nad tou politickou naivitou a marně jsem se mu snažila tuto jeho dle nejen mého názoru zcela irealistickou představu rozmluvit. Na mou otázku, vůči komu se tedy má Hnutí Úsvit vymezovat, jinými slovy, komu má přetáhnout voliče, pravil, že Sociální demokracii. Opět následovala (a nejedna) debata, kdy jsem se mu snažila vysvětlit, že podkopávat nejbližšího potenciálního systémového spojence je krajně nerozumné. „Jít tvrdě do Babiše“ jsem dostala jako příkaz dva dny před velkou květnovou televizní debatou, vysílanou z Brna, kdy, ehm, průzkumy veřejného mínění ukázaly, že voliči Úsvitu tento postoj od něj více méně očekávají. Argumenty a noty jsem však od pana Okamury ani Úsvitu (což jedno a totéž jest) nedostala.

O svém stažení z kandidátky Úsvitu se nyní nebudu vyjadřovat, protože zde doposud probíhá vyšetřování trestné činnosti, a to, podotýkám, nikoliv mojí. Je však zřejmé, že zájem pana Okamury nebylo věc řešit a vyřešit, ale využít jí k tomu, aby se mne mohl pod touto záminkou zbavit. Dlužno říci, že někteří členové Úsvitu jej před tímto krokem velmi varovali, že dojde k zásadnímu poškození volebních preferencí, což se také stalo.

Závěrem chci říci jedno: půlroční spolupráce s panem Okamurou na politickém poli mne nezvratně přesvědčila o tom, že tento nemá zájem na skutečném rozvinutí hnutí Úsvit jako normálního politického subjektu a že každý takovýto pokus (včetně těch mých, což jsem ovšem tehdy vůbec tak nechápala) považuje za osobní útok na něj samotného. Je zřejmé, že svého hegemonního postavení (které mu v zásadě nikdo neupíral!) se nehodlá v žádném případě vzdát. Potenciál svých příznivců, které odsoudil do role členů osobního fan klubu, dle mého názoru zcela promarnil. Spolupráci s mezinárodními politickými silami na evropském poli zcela bezdůvodně zhatil.

Dnes se poslanci jeho klubu snaží tyto pravděpodobně fatální chyby napravit. Obávám se, že již je pozdě. Pro ně i pro pana Okamuru. Znovu opakuji – kéž bych se mýlila. Legitimní pravice, zdůrazňující osobní svobodu, osobní zodpovědnost a přitom nepodléhající asociálnímu chování jak intelektuálního snobismu, tak oligarchické nadřazenosti, je nám třeba jako soli.

Na základě svých osobních zkušeností považuji proto aktivitu deseti poslanců poslaneckého klubu Úsvitu za zcela legitimní. Lituji pouze toho, že to byli mnozí i z nich, kdo se nechal ošálit mojí „romskou minulostí“ a v době, kdy jsme mohli společně věc vyřešit tak, jak ji řeší dnes oni, nesebrali dost sil k řešení situace způsobem, ke kterému se uchýlili nyní. Mohli jsme mít dva poslance v Evropském parlamentu, řadu lidí v komunální politice, možná nějakého senátora – a standardní politický subjekt se standardní strukturou. Věc dnes vnímám tak, že v žádném případě nejsou žádní pučisté: jsou to naopak ONI, kdo naplňují vize Hnutí Úsvit – ať už pod jakýmkoliv jménem. Proto přirovnávání k účelově založené straně LIDEM či jiná obdobná srovnání, považuji za nepřiléhavá.

Proto, ač s lítostí v srdci z mojí osobní prohry, přeji jim v jejich aktivitě plný zdar.

 

Posted in Nezařazené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv