Odůvodnění odvolání do kárného rozhodnutí České advokátní komory, kterým jsem byla odsouzena za „proklínání tureckého velvyslance“

Česká advokátní komora

k rukám předsedy Kárné komise

JUDr. Petra Čápa

Národní tř. 16

110 00 Praha 1

V Praze dne 24. srpna 2018

Ke kárné žalobě sp. zn.:                                142/2016 a ke stížnosti 864/216/K

                                                                         odůvodnění odvolání

 

Vážený pane předsedo,

Dne 11. července 2018 jsem obdržela Vaši výzvu, abych odůvodnila své odvolání do kárného rozhodnutí. Požádala jsem o prodloužení lhůty, ve které mi bylo vyhověno. Bohužel tak mohu učinit z důvodů, které jsem uvedla ve svém přípisu ze dne 8. srpna 2018, až nyní.

Znovu připomínám, že o stížnosti č. 864/2016/K, která je obsahově stejná jako projednávaná kárná žaloba, nebylo dosud rozhodnuto. Je to již asi popáté, co žádám o zastavení této stížnosti z důvodu duplicity řízení.

Nyní tedy odůvodňuji odvolání do rozhodnutí kárného senátu výše uvedené spisové značky ze dne 16. 5. 2018 t a k t o:

ROZHODNUTÍ KÁRNÉHO SENÁTU JE VĚDOMĚ LŽIVÉ, PROTIZÁKONNÉ A PROTIÚSTAVNÍ

 Proto žádám okamžité zastavení mého kárného stíhání tak, jak je uvedeno v závěru tohoto odůvodnění.

 Odůvodnění tvrzení

I. 

Rozpor v aplikaci právní normy, Nesprávné posouzení právní otázky

Kárný senát mne odsoudil za to, že „při výkonu advokacie (jsem) nepostupovala tak, aby(ch) nesnižovala důstojnost advokátního stavu, když za tímto účelem (jsem) nedodržovala pravidla profesionální etiky ukládající jí povinnost všeobecně poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu.“

Tohoto jednání jsem se měla dopustit tak, že „dne 7. 6. 2016 v době od 19,00 do 21,00 hodin před budovou velvyslanectví Turecké republiky v Praze 6, Na Ořechovce 733/69, na shromáždění občanů s názvem „Veřejné čtení“, při kterém byl veřejně čten její projev ze dne 18. 5. 2016, který přednesla v |Poslanecké sněmovně ČR, vystoupila s projevem mířícím proti velvyslanci Turecké republiky, když pronesla: „A protože, pane velvyslanče nerozumíte diplomatickému protokolu, udělám teď něco, čemu budete rozumět: Proklínám vás, proklínám vás, proklínám vás, umřete dřív než zplodíte syny a umřete beze cti.“

Kárný senát se přitom odkázal na ust. § 17 zák. č. 85/1996 Sb. o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 usnesení představenstva ČAK č. 1/1997, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex).

Citované ust. zákona o advokacii zní:

„Advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis.“

Pro posouzení možnosti aplikace ust. § 17 zákona o advokacii je nutno se zabývat vymezením pojmu „výkon advokacie“. K tomu se vyjadřuje hned ust. § 1 zákona o advokacii, které zní takto:

„(1) Tento zákon upravuje podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování právních služeb advokáty (dále jen „výkon advokacie“).

(2) Poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Poskytováním právních služeb se rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu, je-li vykonáván advokátem.

Z uvedeného ustanovení § 1 vyplývá, že charakteristika úkonů, které jsou „výkonem advokacie“, je uvedena pouze demonstrativně nikoliv taxativně. Avšak přes demonstrativní výčet způsobu výkonu advokacie je zřejmé, že mezi tyto rozhodně nelze zařadit „účast na politickém shromáždění a vyslovování politického názoru advokátem“ tak, jak protiprávně učinil kárný senát. V žádném případě jednání kárně obžalované není možno podřadit pod ust. § 1 odst. 1 zák. o advokacii, tedy pod „poskytování právních služeb advokáty“. Pokud by ČAK trvala na podřazení této činnosti mezi právní služby, pak nezbývá než konstatovat, že rezignovala na právní vědu a za „poskytování právních služeb“ považuje též… proklínání. Je pravda, že historicky se právnické povolání vyvinulo z činnosti kněží, případně náboženských vůdců (viz Mojžíš), leč kárně stíhaná se do doby vydání kárného rozhodnutí hojila nadějí, že civilizace přece jen o nějaké cca 4000 let pokročila. Česká advokátní komora však zřejmě v tomto časovém období setrvala.

Není možno přehlédnout, že jednání kárně stíhané též nenaplňuje druhou pojmovou charakteristiku výkonu advokacie, totiž „vykonávání soustavně a za úplatu“. Kárně obžalovaná prohlašuje, že proklíná (resp. proklela) pouze jednorázově, a nikoliv za úplatu, i když té by se, samozřejmě, nevzpírala.

K otázce pojmu „výkon advokacie“ se též vyjadřuje Nejvyšší správní soud, a to ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2004, čj. As 34/2003-47, který je též uveden ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. Ej 368/2004, která je plně veřejně dostupná i v elektronické formě[1].

Protože kárný senát ČAK se navzdory tomu, že je složen ze tří advokátů tváří, že mu je judikatura Nejvyššího správního soudu neznámá a nepřístupná, nezbývá než z tohoto rozsudku obsáhle citovat. Především se Nejvyšší správní soud zabývá pojmem „výkon advokacie“, ke kterému se vyjadřuje takto:

 „Advokacii lze definovat jako činnost, nezávislé povolání vykonávané advokátem, tj. osobou právnicky vzdělanou, zvláště kvalifikovanou, která je zapsána v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. V citovaném ustanovení § 1 odst. 1 zákona o advokacii je obsažena legislativní zkratka „výkon advokacie“, tedy výkon tohoto nezávislého povolání, pod kterou zákonodárce podřadil jak vlastní poskytování právních služeb advokáty, tak podmínky, za nichž mohou být tyto právní služby poskytovány, Advokát přitom nemůže poskytovat právní služby libovolnou formou, ale jen způsobem stanoveným v zákoně a za podmínek v něm uvedených.“

 Ve zcela shodných intencích definuje činnost advokáta a výkon advokacie na svých webových stránkách i samotná Česká advokátní komora[2].

Kárně stíhaná opět připomíná, že se zúčastnila politického shromáždění, které nemělo s výkonem advokacie nic společného. Toto politické shromáždění – demonstrace – byla svolána svolavatelem (nikoliv kárně stíhanou) na podporu jejího jiného politického projevu, který opět neměl žádnou souvislost s výkonem advokacie.

Z VÝŠE UVEDENÝCH DŮVODŮ JE KÁRNĚ STÍHANÁ ZCELA PŘESVĚDČENA, ŽE UST. § 17 ODST. 1 ZÁKONA O ADVOKACII JE NA JEJÍ PŘÍPAD ZCELA NEAPLIKOVATELNÉ, Z ČEHOŽ OVŠEM VYPLÝVÁ, ŽE STEJNĚ TAK NEAPLIKOVATELNÉ JE I UST. ČL. 4 ODST. 1 TZV. „ETICKÉHO KODEXU ADVOKACIE“, neboť podzákonná norma nemůže rozšířit normu legislativně nadřízenou nad smysl, který jí dal zákonodárce (o čemž kárně stíhaná pojedná dále).

Česká advokátní komora vědomě nesprávně posoudila právní otázku a k tíži kárně stíhané úmyslně překroutila právní normu tak, aby bylo možné kárné stíhání odvolatelky.

Kárně stíhaná nepřehlédla tu část odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího soudu 5 As 34/2003-47, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že ust. čl. 4 odst. 1 dospěl k názoru, že se jedná o generální skutkovou podstatu pokrývající pravidla v celé jejich šíři“ takže údajně „Požadavek poctivosti, čestnosti a slušnosti platí tedy nejen pro výkon advokacie, ale i pro soukromý život advokáta, pro vztahy k jeho soukromým věřitelům a dlužníkům, pro jeho projevy na veřejnosti, pro jeho chování ve společenském styku atd.“ Tento svůj názor, jen tak volně utroušený, Nejvyšší správní soud naprosto neodůvodnil a sám se tak dopustil zcela nepřiměřeného rozšíření výkladu zákona na situace, se kterou zákonodárce zcela evidentně nepočítal. Dlužno také podotknout, že uvedený rozsudek se nezabýval „mimoadvokátní“ činností odvolatele, ale činností, která zcela bezprostředně s výkonem advokacie coby poskytováním právních služeb za úplatu souvisí. Z tohoto důvodu považuje kárně stíhaná tuto část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu za jsoucí v rozporu s tvrzeními v témž odůvodnění obsaženém výše, nehledě na další četné právní vady tohoto názoru, o kterých bude pojednáno dále.

 

 II.

Úvahy de lege ferenda

 Jak již výše kárně stíhaná naznačila, Česká advokátní komora dle jejího názoru při své rozhodovací činnosti neovládá základní pravidla pro dotváření práva tak jak jsou předmětem výuky na právnických fakultách již v prvních přednáškách právní teorie. Pro to, aby Česká advokátní komora mohla rozhodnout právně konformně, je nutno ovládat pravidla pro výklad práva.

Výklad práva spočívá v řešení významových nejasností, což je prováděno procesem poznání právní normy, která je obsažena v textu právního předpisu. Základem tohoto způsobu poznávání právní normy je poznatek, že právo zdaleka není pouze text zákona, ale na tento text je nutno vždy pohlížet z hlediska hledání spravedlnosti.

Zákon o advokacii lze spíše podřadit pod normy veřejného práva, neboť rozhodování České advokátní komory ve směru k jejím členům lze považovat – a to i ve smyslu standardní judikatury Nejvyššího správního soudu – za vrchnostenské, tedy nerovné, když Česká advokátní komora plní úkoly orgánů veřejné státní moci. Jedná se však o veřejné právo subjektivní, kdy ČAK rozhoduje individuálním správním aktem. O oprávněnosti této kvalifikace svědčí i fakt, že rozhodnutí České advokátní komory jsou oprávněny v přezkumném řízení dle soudního řádu správního správní soudy[3]. Přesto, že se tedy jedná o sui generis akt správního práva, je možno se odvolat na ust. § 2, a to zejména odst. 2 a 3 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., kde je precizně vysvětlen a stanoven způsob, jakým má být právo vykládáno, přičemž tento způsob výkladu práva/právní normy/právního předpisu je základem výkladu i právních norem veřejnoprávních. ust. § 2 odst. 2, 3 OZ zní takto:

„(2) Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.

(3) Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“

V souladu s takto obecně formulovanými pravidly výkladu práva/právního předpisu, je nutno zdůraznit, že z mnoha výkladů zákona může být v daném čase správný jen jeden.

Základním východiskem pro výklad práva/právního předpisu úvaha o racionálním zákonodárci. Ta předpokládá, že zákony nejsou tvořeny svévolně, ale zákonodárce jimi sleduje rozumné a rozeznatelné účely, které mají být použity v souladu s ideou práva a s existujícími hodnotovými východisky společnosti. Je proto možno považovat za absurdní výklad, prováděný nyní Českou advokátní komorou, že do zákona o advokacii zákonodárce napsal něco zcela jiného, (tedy upravil chování advokátů    p o u z e při výkonu advokacie) než chtěl ve skutečnosti, a co nyní ČAK fakticky nad rámec zákona neoprávněně d o p l ň u j e. Česká advokátní komora není zákonodárce a zásadně překročila své pravomoci. Protože kárný senát, jakož i kárný žalobce jsou osoby právnicky vzdělané, považuje kárně stíhaná tento jejich postup za úmyslný.

Pro demonstraci skutečnosti, že úmysl zákonodárce ve věci regulace chování advokátů při výkonu jejich práce advokáta a v jejich jiném, soukromém životě, byl úmysl zákonodárce zcela odlišný od toho, jak se nyní zákon o advokacii snaží dezinterpretovat Česká advokátní komora, kárně stíhaná předestírá různé způsoby úpravy „důstojného jednání… etc….“ pro různá právnická povolání. To jsou: soudci, státní zástupci, notáři a exekutoři. Tato právnická povolání jsou přitom odlišná od výkonu advokacie z jednoho zásadního hlediska, totiž podle toho, v jaké míře na sebe přebírají úkoly státu.

Zcela nejsvázanější s úkolem státu jsou soudci, kteří vydávají rozsudky “jménem republiky“ a o kterých je možno říci „stát jsem já – soudce“. Prakticky na stejné úrovni jsou státní zástupci, kteří vystupují v trestních řízeních jako „orgány veřejné žaloby v trestním řízení“[4]. Státní zástupci tedy zde přímo hájí zájmy státu na dodržování a vynucování práva. Dalšími v pořadí jsou notáři, kteří v celém jednom segmentu práva, totiž projednávání dědictví, vystupují jako soudní komisaři[5], takže minimálně v této oblasti je možno je považovat za součást výkonu státní (soudní) moci a za součást justice. Nejblíže advokátům jsou svým postavením exekutoři, ovšem i ty je možno vnímat do značné části jako součást justičního systému, kdy jsou beze zbytku vázání nalézacími rozhodnutími soudů, přičemž zde stále existuje paralela mezi soudními exekutory, kteří jsou přímo součástí systému justice[6] a tzv. „soukromými“ soudními exekutory[7], jejichž předmět činnosti je totožný. Dle ust. § 1 exekučního řádu je exekutor „Fyzická osoba… kterou stát pověřil exekutorským úřadem“ je tedy zřejmé, že exekutor přímo vykonává úkol státu. Regulace činnosti exekutorů státem se též projevuje, stejně jako u notářů, v regulaci počtu a rozmístění jejich úřadů. Oproti tomu na advokáta delegoval stát svou jedinou povinnost/ činnost: totiž zajistit právo na spravedlivý proces tak, aby stát dostál svým mezinárodním závazkům, a to zejména ve smyslu ust. čl. 6 Úmluvy o lidských právech a svobodách, případně čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod[8]. Jejich počet a působnost není státem regulována. Advokát je nedílnou součástí justice v tom smyslu, že umožňuje plnit státu jeho mezinárodně-právní a ústavní povinnost, a to tím, že převezme obhajobu ex offo. To je však jediné pouto, které jej se státem – co se náplně jeho práce týká – váže.    

Všechny výše uvedené právnické profese mají své chování regulované příslušnými zákony, které upravují jejich postavení, a to následujícím způsobem:

 

A

soudci

Chování soudců upravuje zákon č 6/2002 Sb. – zákon o soudech a soudcích, ve svém ust. § 80 takto:

㤠80

(1) Soudce a přísedící je povinen vykonávat svědomitě svou funkci a při výkonu funkce a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Soudce je povinen podávat oznámení o osobním zájmu, o činnostech, majetku, příjmech a závazcích podle zvláštního právního předpisu.

(4) Soudce je povinen při své činnosti mimo výkon funkce soudce a při výkonu svých politických práv si počínat tak, aby tato činnost neohrožovala nebo nenarušovala důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu nebo nenarušovala důstojnost soudcovské funkce anebo mu nebránila v řádném výkonu funkce soudce.

(5) Soudce je povinen ve svém osobním životě svým chováním dbát o to, aby nenarušovalo důstojnost soudcovské funkce a neohrožovalo nebo nenarušovalo důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.“

Zde je patrné, že zákonodárce speciálně myslel na to, že soudce je součástí justice – tedy příslušníkem jedné ze „státní moci“ i tehdy, jestliže funkci soudce nevykonává a zákon o soudech a soudcích reguluje i jeho soukromé a osobní jednání mimo výkon funkce.

 

B

státní zástupci

Chování státních zástupců je upraveno zákonem č. 283/1993 Sb., zákonem o státním zastupitelství, a to v ust. § 23 odst. 2, který zní:

„(2) Státní zástupce je při výkonu své funkce, ve svém osobním životě i při výkonu svých politických práv povinen vystříhat se všeho, co by mohlo vzbuzovat důvodné pochybnosti o dodržování povinností uvedených v odstavci 1, ohrozit vážnost funkce státního zástupce nebo vážnost státního zastupitelství anebo ohrozit důvěru v nestranný a odborný výkon působnosti státního zastupitelství nebo státního zástupce.“

Další části ustanovení § 23 zákona o státním zastupitelství jsou obsahově praktiky totožná s ust. § 80 zákona o soudech a soudcích, čímž je potvrzeno postavení státních zástupců v rámci oficiálního systému justice – jedné z „mocí“ státu. I v případě státních zástupců je explicitně uvedeno, že je – stejně jako soudce – povinen se vystříhat všeho, co by mohlo „ohrozit vážnost funkce“, a to i v soukromém životě. Stejně jako soudci, i státní zástupci jsou nabádáni ke zdrženlivosti při výkonu jejich politických práv.

Na tomto místě bude užitečné si připomenout, co to jsou „politická práva“. V české právním řádu jsou upravena v oddílu druhém Listiny základních práv a svobod, která se přímo jmenuje „politická práva“. Dle č. 17–23 LZPP to jsou: svoboda projevu a právo na informace, petiční právo, právo na pokojné shromažďování, právo svobodně se sdružovat, právo podílet se na správě věcí veřejných, právo na ochranu svobodné soutěže politických sil v demokratické společnosti a v neposlední řadě i právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod.

Je nutno zdůraznit, že (s výjimkami přesně stanovenými zákonem) nejsou ani soudci ani státní zástupci zkracováni na výkonu svých politických práv, pouze jsou nabádáni k tomu, aby dodržovali svou povinnost při výkonu těchto svých politických práv neohrozili vážnost své funkce.

 

C

notáři

Chování notářů je regulováno notářským řádem, zák. č.358/1992 Sb. Jediné ustanovení, které je možno ve smyslu regulace jednání notáře považovat omezení notáře obdobně, jak tomu je u státních zástupců a soudců, je ust. § 48, který zní:

(1) Notář, kandidát a koncipient jsou kárně odpovědni za kárné provinění.

(2) Kárným proviněním notáře, kandidáta nebo koncipienta je

a)závažné nebo opětovné porušení jeho povinností stanovených tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem nebo předpisem Komory, anebo usnesením orgánu notářské samosprávy, nebo

bzávažné nebo opětovné narušení důstojnosti notářského povolání jeho chováním.

Co je jednáním „proti důstojnosti notářského povolání“ přitom není nikde stanoveno, a to ani notářským kárným řádem. Na notáře je přímo delegováno státem jednání v celé jedné právní oblasti, tedy v projednávání dědictví, tudíž se jedná o právnické povolání, ve kterém jsou osoby, které jej vykonávají, těsněji propojeny s mocí soudní než advokáti. Přesto mají notáři benevolentnější zákon a vnitrostavovské normy než advokáti, co se regulace jejich chování týká.

 

D

exekutoři

Chování exekutorů jako vykonavatelů rozsudků, vydaných jménem republiky, je upraveno ust. zákona č. 120/2001 Sb. – exekučním řádem, a to konkrétně ust. § 2, který zní:

 „§ 2

(1) Exekutor vykonává exekuční činnost nezávisle. Při výkonu exekuční činnosti je vázaný jen Ústavou České republiky, zákony, jinými právními předpisy a rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení.

(2) Exekutor je povinen vykonávat svědomitě své povolání a při jeho výkonu a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost exekutorského povolání nebo ohrozit důvěru v nezávislý, nestranný a spravedlivý výkon exekuční činnosti.“

Na rozdíl od soudců a státních zástupců zde není odkaz na zdrženlivost při výkonu politických práv.

 

E

státní zaměstnanci

S ohledem na výše uvedené je zajímavé srovnání toho, jaké stát vyžaduje standardy vůči právnickým povoláním na straně jedné a jaké požaduje od svých vlastních zaměstnanců, tedy reprezentantů své vlastní moci. V tomto směru je nutno zohlednit ust. § 77 zákona č. 234/2014, zákona o státní službě, který je uveden v části třetí cit. zákona, která upravuje povinnosti a práva státních zaměstnanců, příkazy k výkonu služby a ocenění za příkladný výkon služby, který zní takto:

 (1) Státní zaměstnanec je povinen

  1. a) zachovávat při výkonu služby věrnost České republice,
  2. b) vykonávat službu nestranně, v mezích svého oprávnění a zdržet se při výkonu služby všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v jeho nestrannost,
  3. c) při výkonu služby dodržovat právní předpisy vztahující se k jejímu výkonu, služební předpisy a příkazy k výkonu služby,
  4. d) plnit služební úkoly osobně, řádně a včas,
  5. e) prohlubovat si vzdělání podle pokynů služebního orgánu,
  6. f) dodržovat služební kázeň,
  7. g) poskytovat informace o činnosti služebního úřadu podle zákona o svobodném přístupu k informacím, jestliže to patří k jeho služebním úkolům,
  8. h) zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dověděl při výkonu služby, a které v zájmu služebního úřadu nelze sdělovat jiným osobám; to neplatí, pokud byl této povinnosti zproštěn; povinnost zachovávat mlčenlivost, která státnímu zaměstnanci vyplývá z jiného zákona, není dotčena,
  9. i) zdržet se jednání, které by mohlo vést ke střetu veřejného zájmu se zájmy osobními, zejména nezneužívat informací nabytých v souvislosti s výkonem služby ve prospěch vlastní nebo jiného, jakož i nezneužívat postavení státního zaměstnance,
  10. j) v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody v hodnotě přesahující částku 300 Kč, s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných služebním orgánem,
  11. k) oznámit služebnímu orgánu, že je proti němu zahájeno trestní stíhání a v jaké věci,
  12. l) zastupovat představeného nebo státního zaměstnance na služebním místě zařazeném ve vyšší platové třídě,
  13. m) vykonávat službu ve výběrové komisi, zkušební komisi, při smírčím řízení, v kárné komisi a v dalších orgánech zřizovaných služebním orgánem podle služebního předpisu,
  14. n) zachovávat pravidla slušnosti vůči představeným, ostatním státním zaměstnancům a zaměstnancům ve správním úřadu a při úředním jednání,
  15. o) plně využívat služební dobu k výkonu služby,
  16. p) řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu služebním úřadem a střežit a ochraňovat majetek, který mu byl svěřen, před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím,
  17. q) při výkonu služby z jiného místa vykonávat službu pouze na místě sjednaném v dohodě o výkonu služby z jiného místa a dodržovat podmínky sjednané v této dohodě,
  18. r)při úředním ústním nebo písemném jednání s fyzickými osobami nebo právnickými osobami sdělit své jméno, popřípadě jména, a příjmení, služební označení a název organizačního útvaru služebního úřadu, v němž je zařazen,
  19. s) vykonávat službu při odvracení živelní pohromy nebo jiného hrozícího nebezpečí anebo se podílet na zmírnění jejich bezprostředních následků,
  20. t) dodržovat pravidla etiky státního zaměstnance vydaná služebním předpisem.

(2) Povinnosti podle odstavce 1 písm. a) a h) až k) je povinen státní zaměstnanec dodržovat, i když nevykonává službu.

(3) Víra, náboženství ani politické nebo jiné smýšlení státního zaměstnance nesmějí být na újmu řádného a nestranného výkonu jeho služby.

(4) Povinnosti zachovávat mlčenlivost o služebních věcech může státního zaměstnance zprostit služební orgán; vedoucího služebního úřadu může této povinnosti zprostit vedoucí nadřízeného služebního úřadu. Nemá-li služební úřad nadřízený služební úřad, může vedoucího služebního úřadu zprostit povinnosti zachovávat mlčenlivost náměstek pro státní službu.

(5) Povinnosti zachovávat mlčenlivost o služebních věcech může náměstka pro státní službu zprostit vláda nebo ministr vnitra na základě pověření vlády.

(6) Jiné zákony, které stanoví povinnost zachovávat mlčenlivost, nejsou odstavci 4 a 5 dotčeny.

 Z uvedeného vyplývá, že zákon neklade na státní zaměstnance žádná omezení pro jeho soukromý život. V tomto směru se tedy naskýtá otázka, proč právnická povolání jsou omezována ve svém soukromém a osobním životě více, než přímí státní zaměstnanci. Pochopitelné to může být při výkonu soudce a státního zástupce, při výkonu dalších právnických povolání pak takové omezení, které je v přímém rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který zní:

„Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“

Jakákoliv nadřazenost důstojnosti a nutnosti tuto důstojnost v mimořádné míře dodržovat pak s ohledem na zásah do základních ústavních práv a svobod je nutno takový zásah velmi přesně a důkladně odůvodnit. Kárně stíhaná je přesvědčena, že „Etický kodex“ advokátů (a pravděpodobně ani notářů a exekutorů) tímto způsobem odůvodněn není a že, ačkoliv tato pravidla byla přijata komorami právnických povolání, nikdo se nezabýval tím, zda takováto omezení jsou vůbec ústavně-právně konformní.

Pro omezení lidských práv je nutno aplikovat princip proporcionality, který je ovšem letitě upraven již standardní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva[9]. V nejobecnější rovině Evropský soud pro lidská práva opakovaně konstatoval, že „pro celou Úmluvu je inherentní hledání spravedlivé rovnováhy mezi obecnými zájmy společnosti a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce.[10]

Jednání kárně stíhané bylo realizováno na řádně ohlášené a povolené akci – politickém shromáždění – a kromě toho, že bylo reakcí na protiprávní konání velvyslance Turecka (což jednoznačně vyplývá z úvodních slov kárně žalované, která jsou citována i kárným senátem), představovalo vyjádření jejího politického názoru. Vyslovením svých myšlenek kárně stíhaná realizovala své právo, garantované v čl. 9 Evropské úmluvy lidských práv a svobod právě svobodu myšlení zajišťující. Tato svoboda a její dodržování je charakteristická pro demokratické země s demokratickým státním zřízením. Tvoří tzv. „vnitřní fórum“ jedince a jako taková je pro státní moc nedotknutelná. Její potlačování – evidentně tak blízké České advokátní komoře – je projevem totalitního jednání.

Se svobodou myšlení je spjata i svoboda projevu, garantovaná čl. 10 Úmluvy, kdy tato dvě práva společně s právem na svobodu shromažďování a sdružování tvoří triumvirát, zabezpečující politické fungování demokratického státu. Oproti tomuto výsostnému zájmu na udržení a ochranu mechanismů, které jsou garantem demokracie, pak stojí – v rámci „vyvažování zájmů“ ochrana údajné „důstojnosti“ advokáta. Odvolatelka – při vší úctě k advokátnímu stavu – považuje nutnost ochrany těchto dvou hodnot za absolutně nesouměřitelné. Je naprosto přesvědčena, že při aplikaci „testu proporcionality“ by zájem státu na „důstojnosti advokáta a advokátního stavu“ byl naprosto marginálním oproti nutnosti dodržet elementární politická práva, a to každého občana.

Kárně stíhaná považuje za nutné citovat ust. čl. 9 Úmluvy, a to odst. 2, který zní takto:

(2) Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Kárný senát se ani nenamáhal tvrdit, natož doložit, že penalizace kárně stíhané byla nutná, neboť přesvědčení, které dala najevo, bylo takového charakteru, že je bylo nutno omezit z důvodu, že „je to nezbytné v demokratické společnosti…“ Zcela rozhodně pak je nutno zdůraznit, že takovéto omezení, jak praví Úmluva, je nutno upravit explicitně zákonem a rozhodně není možné, aby kárně stíhaná byla penalizována na základě podzákonné normy, respektive, ještě spíše, na základě jejího individuálního osobního výkladu.

Zcela stejně, ve stejném duchu, může být omezeno i právo na svobodný projev ve smyslu čl. 10 Úmluvy, když možnost takovéhoto omezení je opět dána odst. 2, tentokráte k čl. 10. Ten zní takto:

(2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Kárně stíhaná žádá, aby kárný senát – alespoň ten odvolací, když toho prvoinstanční senát nebyl schopen, ba, pravděpodobně jej to ani nenapadlo, odůvodnil precizně, který zákon omezuje svobodu projevu tak, že to umožnilo kárné stíhání odvolatelky a dále, jaký zájem byl porušen, že bylo nutno zasáhnout do základních práv odvolatelky.

Závěrem kárně stíhaná považuje za nutné citovat čl. 17 Úmluvy, který má název „Zákaz zneužití práva“ a zní takto:

„Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví.“

Kárný senát ČAK se vyjádřil v tom smyslu, že chráněný zájem, který byl napaden, je „důstojnost advokátního stavu“. Je zřejmé, že rozhodovací činnost ČAKu směřuje proti čl. 17 Úmluvy. Dále je zřejmé, že pokud by „zachovávání důstojnosti“ v rámci výkonu profese mohlo být akceptovatelné při úvaze, že advokacie je součástí právního systému, garantovaného státem, pak takovéto omezení je naprosto neakceptovatelné pro omezení v projevech soukromé povahy, zejména pak politického přesvědčení, jehož prezentace je základem pro zachování demokratického zřízení země. Takové omezení by totiž bylo protiústavní a porušovalo by mezinárodní závazky, které Česká republika na poli lidských práv přijala. Proto ani do budoucna není takové omezení projevů soukromé povahy, učiněných mimo výkon advokacie, možné.

Na závěr tohoto oddílu argumentace kárně stíhaná připomíná tautologickou argumentaci ČAKu, uplatněnou na str. 5 shora odůvodnění kárného rozhodnutí. Jedná se o tento výrok:

Kárný žalobce je toho názoru, že jednání kárně obviněné, které jí je touto žalobou vytýkáno, překročilo meze, kdy advokát již důstojnosti a vážnosti advokátního stavu nedbá, byť pohnutky k takovému jednání mohly být opodstatněné. Za podstatné kárný žalobce považuje samu osobu kárně obviněné, která je natolik veřejnosti známá, že v podstatě každý ví, že je to JUDr. Samková a že je to advokátka.“

Tedy, jinými slovy, kárně stíhaná se dopustila údajného prohřešku jen tím, že je advokátka…. Jakékoliv jiné životní role dotyčné ČAK zcela sebestředně dotyčné upírá. Na tomto místě považuje kárně stíhaná za nutné upozornit na jisté drobnosti ze svého životopisu:

  • od června 1990 do června 1992 byla kárně stíhaná poslankyní Federálního shromáždění. V té době veřejně vystupovala a stala se na veřejnosti známou tak, jak jí to nyní vyčítá Česká advokátní komora. Vyjadřovala se k obecně politickým tématům, avšak zejména k tématům, která souvisela s lidskými právy a národnostními menšinami.
  • advokátkou se stala od 1. 1. 1994, tedy ČTYŘI ROKY POTÉ, co se ve veřejném prostoru etablovala jako politička.
  • v roce 2003 byla jmenovaná navržena tehdejším prezidentem Václavem Klausem na funkci soudkyně Ústavního soudu. Nebyla sice schválena Senátem, nicméně, dlužno říci, že na tuto funkci nebyla navržena jako advokátka, ale jako osoba veřejně činná, zastávající pregnantní lidskoprávní názory. K nominaci došlo za naprosté lhostejnosti České advokátní komory, jejíž členka měla být povýšena do soudcovského stavu na nejvyšším stupni, a stejně tak Česká advokátní komora mlčela, když byla kandidatura odvolatelky Senátem odmítnuta. V tomto případě bylo ČAKu členství odvolatelky v advokátní komoře tak říkajíc úplně lhostejné, stejně jako její další aktivity na poli literárním, veřejném, aktivistickém i právním.

Je tedy zřejmé, že Česká advokátní komora vědomě ignoruje skutečnost, že její členka se ve veřejném mínění etablovala nikoliv jako advokátka, ale jako politička. Nyní ale ČAK využívá svého mocenského postavení vůči jmenované, aby umlčela názory, a to politické názory, prosazované osobou, která je profesně advokátkou.

Z celého průběhu demonstrace před velvyslanectvím Turecka je zřejmé, že nikdo z přítomných, ba ani následně z těch, kdo se o této akci dozvěděli z médií, se k odvolatelce nevyjadřovali jako k advokátce, ale jako k osobě politicky veřejně činné! Celá událost jak před tureckým velvyslanectvím, tak události tomuto předcházející, neměly s advokacií naprosto nic společného a kárně stíhaná zde jako advokátka nevystupovala a ani tak nebyla veřejností vnímána. Jestliže Advokátní komora ve svém kárném rozsudku tvrdí opak, pak je povinna toto prokázat. Sama však neoznačila ani jeden důkaz, který by k tomuto vedl a který by vedl k oprávněnosti tohoto jejího názoru. Naopak, s ohledem na posun veřejného mínění za poslední dva roky, jakož i posun názorů značné části politické reprezentace k názorům blízkým kárně stíhané je možné, ba, pravděpodobné, že se Česká advokátní komora dostane do stejné pozice, jak se dostala ohledně svých ideologických postojů již v minulosti, když vyloučila ze svých řad židovské advokáty, následně zlikvidovala „třídně nevhodné“ advokáty po komunistickém převratu v roce 1948 a následně, po roce 1968 se stala nástrojem ideologické komunistické moci prosazující „socialistické právo a zákonnost“.

V současné době je tedy zřejmé, že ADVOKÁTNÍ KOMORA ZJEVNĚ ZNEUŽÍVÁ SVÉHO POSTAVENÍ K UMLČENÍ POLITICKÝCH NÁZORŮ, KTERÉ V DANOU CHVÍLI NEPOVAŽUJE ZA KONFORMNÍ S OFICIÁLNÍ VLÁDNÍ/STÁTNÍ DOKTRÍNOU.

S ohledem na známost odvolatelky – a to nikoliv jako advokátky, ale jako osoby veřejně politicky činné, je možné rozhodnutí kárného senátu vnímat také tak, že si na členství jmenované v České advokátní komoře „přihřívá svou polívčičku“ a snaží se fakticky vyšplhat po zádech kárně stíhané jako „taky advokátky“ do veřejného povědomí. Ačkoliv se tato interpretace může zdát absurdní, je nutno ji připustit, a to už jen s ohledem na letitě katastrofální mediální obraz České advokátní komory a advokátů v médiích a mezi veřejností…

Kárně stíhaná považuje za nutné se ještě vyjádřit k úvahám České advokátní komory ze strany 7 odůvodnění kárného rozhodnutí. Zde se kárný senát rozvášňuje nad srovnáváním diplomatů a advokátů, jejichž postoj má být souměřitelný, totiž diplomatický a uměřený. Odvolatelka s tímto souhlasí, ovšem znovu upozorňuje, že tohoto prohřešku proti diplomatickému protokolu, se frapantním způsobem dopustil právě velvyslanec Bigali – a to, mimochodem, navzdory tomu, že je sám také právník, takže i on musel velmi dobře vědět, co dělá – totiž, že jedná v rozporu s mezinárodní úmluvou, kterou je jeho země vázána. Kárně stíhaná na tomto místě obviňuje přímo Česku advokátní komoru a kárný senát, že jeho odůvodnění je naprostou fabulací. Jmenovitě zde poukazuje na tento výrok v odůvodnění kárného rozhodnutí: „Patrně pod vlivem excitace se však na místo některé z diplomatických možností uchýlila k teatrálnímu zlořečení s urážkou velvyslance o jeho neznalosti diplomatického protokolu.“ Tento výklad události již je opravdovou literární fikcí, když celé vystoupení odvolatelky je volně ke shlédnutí na You Tube[11] a je tedy možno zcela jednoznačně vyloučit, že by šlo o nějakou „excitaci“. Výklad České advokátní komory, že projev odvolatelky byl „teatrálním zlořečením“ je osobní interpretací členů senátu, která nemá opodstatnění ani v realitě – která je pregnantně zachycena – ani v žádném z důkazů. Kárný senát si prostě tento důvod vymyslel, aby nemusel akceptovat zcela logické vyjádření a vysvětlení odvolatelky. Česká advokátní komora obvinila svou členku za to, že „nařkla diplomata z neznalosti diplomatického protokolu“. Druhou možností a druhým vysvětlením jednání tureckého velvyslance Bigaliho ovšem není neznalost, ale úmyslná ignorace a pohrdání mezinárodní smlouvou a právním řádem. Vyslovení pravdy vadí České advokátní komoře víc než pravda samotná? Poukázání na porušování práva vadí víc než porušování samotné? To je pozoruhodný postoj od největší profesní právnické organizace…

 

III.

Ochrana veřejných zájmů

a subjektivismus rozhodnutí

Na straně 6 odůvodnění rozhodnutí České advokátní komory Kárný senát uvedl, že důvodem, proč je advokát povinen se chovat (dle názoru ČAK, který není zákonem podložen) určitým způsobem nejen při výkonu advokacie, ale i v soukromé sféře, je „ochrana advokátního stavu a ochrana veřejných zájmů“. Advokátní komora se nikdy neobtěžovala vysvětlit – a to ani v kárné žalobě, V ČEM SPOČÍVÁ OCHRANA ADVOKÁTNÍHO STAVU – tedy, před čím má být „advokátní stav“ chráněn a už vůbec není zřejmé, jaké veřejné zájmy byly chováním kárně stíhané poškozeny. Kárně stíhaná naopak prohlašuje – a ve svých vysvětleních i před kárným senátem – to opakovaně uváděla – že motivem jejího jednání byla OCHRANA VEŘEJNÝCH ZÁJMŮ, a to jmenovitě ochrana České republiky a jejího právního řádu, když velvyslanec Turecka právní řád České republiky – ale i právní řád Turecka!!! – zjevně porušil tím, že nerespektoval Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích a svévolně, nad rámec svého mandátu, zasahoval do vnitřních záležitostí země, ve které je na diplomatické misi. Tyto zásahy byly zcela zjevné, neboť velvyslanec se mohutně vyjadřoval k osobě kárně stíhané v médiích – dokonce v hlavním čase vysílání veřejnoprávní České televize, a požadoval její trestní stíhání. Kárně stíhaná se ráda nechá poučit členy České advokátní komory, jak takovéto jednání nepovažovat za porušení Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, která je součástí jak českého, tak tureckého právního řádu. Ze strany tureckého velvyslance jednoznačně došlo k porušení čl. 3 úmluvy, který zní:

 1) Funkcí diplomatické mise je mimo jiné:

a) zastupovat vysílající stát ve státě přijímajícím;

b) chránit zájmy vysílajícího státu a jeho příslušníků ve státě přijímajícím v rozsahu dovoleném mezinárodním právem;

c) vést jednání s vládou přijímajícího státu;

d) zjišťovat všemi zákonnými prostředky podmínky a vývoj v přijímajícím státě a podávat o nich zprávy vládě vysílajícího státu;

e) podporovat přátelské vztahy mezi vysílajícím a přijímajícím státem a rozvíjet jejich hospodářské, kulturní a vědecké styky.

Funkcí diplomatické mise vysílajícího státu rozhodně není přímé vměšování se do vnitřních záležitostí přijímajícího státu a požadování trestního stíhání občana přijímajícího státu. Pokud měl pan velvyslanec výhrady k některé události, měl postupovat dle diplomatického protokolu, měl se objednat u ministra zahraničí a případně mu předat diplomatickou nótu svého státu, avšak nikoliv vyřvávat v médiích hostitelské země své požadavky na trestní stíhání osoby, kterou sám svým z hlediska diplomatického protokolu svým nepřípustným jednáním (nejdřív si vymohl pozvání na akci, která nebyla pro něj a další diplomaty vůbec určena a následně demonstrativně a, aby bylo užito slov České advokátní komory „teatrálně“ tuto akci opustil) hrubě urazil. Kárně stíhaná tímto doporučuje kárnému senátu České advokátní komory, aby se nejdříve sám poučil o tom, co to je diplomatický protokol a teprve poté vyslovoval své nyní zjevně nekvalifikované soudy.

Je zřejmé, že ze strany kárně stíhané naprosto schází jakékoliv zavinění, ba i nedbalost, neboť zcela schází subjektivní stránka kárného provinění; přitom i ta je – alespoň ve formě nedbalosti – pro spáchání kárného provinění nezbytná stejně, jak tomu je u trestných činů a přečinů, když trestní řád je podpůrnou procesně-právní normou ke kárnému řízení. Úmyslem kárně stíhané bylo doručit velvyslanci, který zjevně ignoroval veškeré standardní komunikační kanály, nesouhlasné stanovisko s jeho jednáním. Veškerý další výklad kárného senátu na tomto poli je pouze literární tvorba románového charakteru. (Mimochodem – islám románovou tvorbu odsuzuje, ba zakazuje, protože se jedná o fikci, tedy lež. Tváří tvář literárním výkonům kárného senátu kárně stíhaná tento postoj islámu k tomuto literárnímu útvaru chápe.)

Kárně stíhaná si nemohla nevšimnout, že kárný senát se vůbec nezabýval dokazováním, zda BYLA důstojnost advokátního stavu porušena, zda někdo z široké veřejnosti tímto způsobem reagoval, zda vztáhl jednání odvolatelky k její profesi advokátky. Kárně stíhaná takovýto poznatek nemá. Česká advokátní komora nepředložila ani jeden důkaz o tom, že by veřejnost byla jejím výrokem, a to zejména coby výrokem advokátky pobouřena. Naopak je kárně stíhané známo, že na Českou advokátní komoru dorazily stovky e-mailů, odsuzujících jednání České advokátní komory vůči kárně stíhané; v tomto směru snad dokonce proběhla i nějaká petice. Je tedy zřejmé, že posuzování kárně stíhané jako „urážející (ohrožující) důstojnost advokátního stavu“ je naprosto subjektivní názor kárného senátu, který není opřen ani o jeden důkaz, ba dokonce ani o tvrzení tohoto kárného senátu! Kárné provinění musí mít jednoznačně vymezený obsah. Zde tento obsah vymezen není.

Kárně stíhaná se opakovaně snažila vysvětlit kárnému senátu důvod, proč použila takový způsob vyjadřování, jaký použila. Na tomto místě je nutno ještě zmínit tu část odůvodnění rozhodnutí kárného senátu, kde tvrdí, že „ke kárné žalobě samotné se kárné obviněná v tomto, ani v jiném podání nevyjádřila“. Zde je nutno poukázat na dvě skutečnosti:

  1. ve stejné věci jsou přes mnohačetné urgence o sloučení spisu, případně zastavení obsahově stejného řízení vedeny dvě věci: časově první byla stížnost, podaná tajemníkem komory JUDr. Ladislavem Krymem, která byla a je vedena stále pod spisovou značkou 596/2016. Druhou byla stížnost 864/2016, nyní kárného řízení 142/2016. Do obou věcí kárně stíhaná podávala řadu vysvětlení, které zcela objasňovaly její jednání i veškeré okolnosti, za kterých k tomuto jednání došlo. Přes to, že ČAK směřovalo nejméně pět žádostí o sloučení spisů, nebylo této žádosti vyhověno – ve spisech vládne chaos, a i když kárně stíhaná opakovaně žádala, aby podání, která v obsahově stejné věci předkládala k tomu kterému řízení, byly vzaty v potaz i v druhém řízení, zdá se, že tomu nebylo vyhověno. Pořádek ve spisu je elementárním základem pro spravedlivé rozhodnutí ve věci. Pokud ve spisu vládne takový chaos, jaký vládne ve spisech České advokátní komory, spravedlnost jde nutně stranou.
  2. Není pravda, že by se kárně stíhaná k věci nevyjadřovala: činila tak od samého počátku, před kárnou žalobou i v rámci jejího projednávání, přičemž žádala kárný senát, aby veškerá její předchozí podání byla považována za její vyjádření k věci. Toto kárný senát ignoroval a argumenty, které kárně stíhaná již i dříve uvedla, se vůbec nevyjádřil. Proto kárně stíhaná znovu poukazuje na svá níže uvedená podání a žádá, aby byla považována za součást její obhajoby. Kárný senát veškeré rozumové argumenty předkládané kárně stíhanou, zcela ignoroval. Kárně stíhaná speciálně upozorňuje na tato svá podání:                                                                                                                        aa) podání k č. 864/2016 K, 596/2016 K, 503/2016 K ze dne 29. 9. 2016 (6 stran)                                bb) podání k č. 864/2016 K, z 5. 2. 2017 (9 stran)

Jak se zdá z obsahu odůvodnění kárného rozhodnutí, tak za neetické jednání Česká advokátní komora považuje, že kárně stíhaná vyjádřila nesouhlas s velvyslancem Turecka tím, že jej „proklela“. To zřejmě považuje ČAK za „ponižující lidskou důstojnost“ uvedeného velvyslance. Přes opakované vysvětlení Česká advokátní komora tvá na svých europocentrických postojích, kdy nechápe, že ke každé osobě je nutno hovořit jazykem, kterému tato osoba rozumí, který je blízký jejímu kulturnímu okruhu. To také zcela vyplývá ze slov, která byla vyřčena: „a protože nerozumíte diplomatickému protokolu…“ Účelem vyřčených slov tedy zcela evidentně a prokazatelně nebylo někoho urazit, ale dopravit sdělení komunikačním způsobem, který je příjemci srozumitelný. Komora zcela ignoruje veškeré poznatky kulturní antropologie i komunikačních teorií, a to způsobem, který je možno považovat skutečně za ignoraci věd, které by měly být součástí všeobecného kulturního rozhledu (a to odvolatelka kárnému senátu ještě marně vysvětlovala základy hermeneutiky…)

Je tedy možno shrnout, že tvrzení České advokátní komory o tom, že jednání kárně stíhané je profesním pochybením „při výkonu advokacie“ je jednoznačně pouze subjektivním dojmem kárného žalobce a kárného senátu, který nemá oporu v ničem jiném než právě v jejich „dojmu“. To je dle názoru odvolatelky na uložení kárného trestu málo…

 

IV.

Oprávněnost projevu kárně stíhané

 Základem jednání kárně stíhané byl protiprávní stav, který panoval poté, co velvyslanec Turecka urazil Poslaneckou sněmovnu ČR a porušil Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích tím, že se otevřeně vměšoval do vnitřních záležitostí České republiky. Bylo povinností Poslanecké sněmovny i ministra zahraničních věcí PhDr. Lubomíra Zaorálka na tento protiprávní stav reagovat. Nikdo se však České republiky nezastal a na protiprávnost postupu velvyslance Turecka a diplomatů dalších islámských zemí nereagoval. Za této situace reagovala na protiprávní jednání velvyslance kárně stíhaná.

Pro postup kárně stíhané je nutno si uvědomit, proti jaké síle se vlastně postavila. (Kárně stíhaná přitom považuje za skutečný výsměch tvrzení kárného senátu, který ve svém odůvodnění uvedl že „…jednání kárně obviněné překročilo meze… byť pohnutky k takovému jednání mohly být opodstatněné.“ To tedy dle ČAK ve skutečnosti znamená, že advokát nemá právo se postavit zjevné protiprávnosti a protizákonnosti, páchané na jeho zemi. Kárně obviněná pochybuje, že kárný žalobce a kárný senát by měl dost odvahy toto jednou říct veřejně.)

Základem vystoupení kárně stíhané před velvyslanectvím Turecka a předtím v Poslanecké sněmovně je totiž její naprosto nezvratné přesvědčení, že Turecko, vedené svým současným prezidentem Erdoganem, je totalitní diktaturou, která bezprostředně – a to zejména v souvislosti s jeho evidentním spojenectvím s Ruskem – je nebezpečná západní Evropě, k níž si kárně obviněná dovoluje počítat i Českou republiku. V uplynulých dvou letech došlo v Turecku ke stíhání desítek tisíc (!!!) státních zástupců, sesazení tisícovek (!!!) soudců, trestní stíhání stovek akademických funkcionářů, profesorů, učenců, stíhání novinářů a v neposlední řadě i nynější věznění občanů České republiky, kteří se angažovali v osvobození Kurdistánů od Islámského státu, to vše bylo při bližším pohledu zřejmé již v době, kdy kárně stíhaná vyjadřovala svůj hluboký nesouhlas s protiprávním jednáním tureckého velvyslance na území ČR. Nyní, o dva roky později, je tato situace ještě zřetelnější. Protest proti diktatuře je ovšem evidentně dle České advokátní komory kárným proviněním.

Stejně tak jako proti totalitnímu režimu, kárně stíhaná vystupovala, vystupuje a bez ohledu na svou jakoukoliv penalizaci bude i nadále vystupovat proti islámu, který považuje nikoliv za náboženství, ale za totalitní ideologii. Členům kárného senátu je tento názor kárně stíhané dobře znám, kdy dokonce kárný žalobce uvedl v kárné žalobě, že „Jako osoba známá svým negativním stanoviskem k islámu byla kárně obviněná na den 18. 5. 2016 pozvána do Poslanecké sněmovny ČR na diskusní dopoledne na téma „Máme se bát islámu“, aby zde obhájila svá stanoviska.“ Pomineme-li fakt, že toto vůbec nebyl důvod, proč byla kárně stíhaná pozvána do Poslanecké sněmovny, je zřejmé, jaké stanovisko již předem kárný žalobce vůči kárně stíhané zaujal: totiž, že VE SKUTEČNOSTI není stíhaná za svůj výrok směrem k tureckému velvyslanci, ale za svůj postoj k islámu. Pokud by tomu tak nebylo, pak totiž nemá výrok v kárné žalobě vůbec žádné opodstatnění. Samozřejmě, že kárný senát vůbec nezajímalo, zda náhodou tento postoj kárně stíhané není oprávněný, což, mimochodem, svědčí o jeho neznalosti práva.

Otázka islámu a jeho slučitelnosti s Úmluvou o lidských právech a svobodách přitom již byla právně posouzena, a to v rozhodnutí Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Refah Partisi proti Turecku, 41340/98, 41342/98, 41343/98 a 41344/98 ze dne 13. 2. 2003. Tento rozsudek se zabýval stížností politické strany, která byla v té době v Turecku zakázána pro to, že její činnost odporovala principu sekularismu a ohrožovala demokratické principy státu. Tato politická strana se totiž rozhodla, že v Turecku zavede islámské právo šarí’a. Z uvedeného rozsudku považuje odvolatelka za nutné citovat následovně: 

„102. Navíc soud došel k názoru, že od státu nemůže být požadováno, aby čekal se zásahem do doby, kdy politická strana uchopí moc a začne provádět konkrétní kroky při realizaci politiky nekompatibilní s normami Úmluvy a demokracie, ačkoliv je nebezpečí této politiky dostatečně známo a přímo hrozí.“

 a dále: „120. Soud došel … k závěru, že úmysl zřídit režim založený na právu šaría byl explicitně vyjádřen… poslanci strany Refah…“ Nastolení práva šarí’a by přitom znamenalo nastolení plurality právních řádů, kdy každá osoba by se musela přihlásit k nějakému náboženství, podle kterého by pak na ni bylo aplikováno to které právo, což by vedlo k diskriminaci na základě náboženského přesvědčení (viz bod 116). Pluralita právních systémů dle různých náboženství přitom přímo vyplývá ze zavedení práva šarí’a tak, jak o něj usilovali členové a představitelé strany Refah. Velký senát zde zcela převzal argumentaci prvoinstančního rozsudku ESLP i tehdejšího Ústavního soudu Turecka, kde bylo uvedeno (viz citace v bodě 119): „Soud je toho názoru, že takový sociální model“… (nastolený právem šarí’a ) „by skoncoval s rolí státu jako subjektu zaručujícího jednotlivá práva a svobody a nestranného organizátora praktikování různých typů víry a náboženství v demokratické společnosti…a takový systém by nepopiratelně porušil princip nediskriminace mezi jedinci týkající se jejich nárokování veřejné svobody, který je jedním ze základních demokratických principů.“

Jinými slovy řečeno, právo šarí’a , které je neoddělitelně spjato s islámem – islám totiž nelze praktikovat „samostatně“, ale pouze zároveň v rámci islámského právního systému – je naprosto neslučitelné s hodnotami, danými Evropskou úmluvou lidských práv a svobod.

Řečeno tedy ještě jinak: jelikož turecký velvyslanec byl rovněž předsedou místní pražské skupiny Organizace islámské spolupráce,[12] je evidentní, že jeho zájmem bylo ochránit islám, tedy ideologii a zároveň i právní pořádek, vydávající se za náboženství, které/ která je neslučitelná s Evropskou úmluvou základních práv a svobod. To bylo i důvodem jeho vystoupení proti kritickému projevu odvolatelky v Poslanecké sněmovně, která na tento charakter islámu upozornila.

Česká republika je sekulárním státem, a i Česká advokátní komora je povinna obhajovat principy sekularismu, stejně jako principy demokracie, které islám, jak vyplývá z výše citovaného rozsudku ESLP, popírá. Česká advokátní komora je sama sekulární subjekt veřejnoprávní profesní samosprávy v sekulárním státě, který, samozřejmě, „prokletí“ neuznává, a proto jej neprohlašuje za trestný čin či přestupek. Jednání kárně stíhané je proto z hlediska obecného právního řádu nulitní, neb ze své podstaty nemůže mít žádné následky. Konání ČAKu vůči odvolatelce ovšem nastoluje otázku, jaký je skutečný postoj České advokátní komory k sekularismu a demokratickým hodnotám státu, ve kterém je organizována. Zdá se, že samotná komora buď sekularismus a demokratické principy neuznává (případně věří, že její členka je schopna svým prokletím skutečně způsobilá způsobit proklínanému újmu) anebo je ideologickým nástrojem určitých struktur, které evidentně slouží coby pátá kolona která islám a islámské právo šarí’a  v České republice prosazuje.

Protože je evidentní, že Česká advokátní komora ve svém důsledku pod záminkou blíže nespecifikované „důstojnosti advokátního stavu“, která měla údajně dojít úhony, přispívá k rozšiřování protidemokratických sil ohrožujících státní zřízení České republiky, dovolává se kárně stíhaná čl. 23 Listiny základních práv a svobod, který zní:

„Občané mají právo se postavit na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“

Odvolatelka připomíná, že její veškeré projevy, týkající se islámu, jsou odborně podloženými názory, které byly prezentovány vždy zcela pokojnou cestou. Naproti tomu představitelé České republiky, k nimž se, bohužel, řadí i Česká advokátní komora, zůstali proti zjevnému úmyslu tureckého velvyslance v ČR a dalších diplomatů z islámských zemí zcela nečinní a nejenom tehdy, ale i nyní se podvolují nátlaku muslimů a islámských zemí na toleranci muslimské víry, která v sobě neoddělitelně nese i nutnost nastolení jiného právního řádu, neslučitelného s principy lidských práv a svobod.

 

V.

Závěr

Ve smyslu výše uvedeného odvolatelka zcela popírá, že by se dopustila jakéhokoliv kárného provinění, a naopak obviňuje Českou advokátní komoru, že se jí coby své členky nezastala před útokem cizí antidemokratické mocnosti, reprezentované velvyslancem Turecka.

Odvolatelka upozorňuje, že z jednání České advokátní komory jí vznikla osobní újma, když na základě nepravomocného kárného rozhodnutí České advokátní komory byla zmíněna v „Souhrnné situační zprávě o projevech extremismu a předsudečné nenávisti“, vypracované Odborem bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra, z 13. 8. 2018. [13] Odvolatelka má za sebou více než dvě desítky let obhajob lidských práv a obhajovala desítky obětí rasově motivovaných trestných činů – samozřejmě pro bono a samozřejmě za naprosté lhostejnosti České advokátní komory. Tím, že je zmíněna v tomto dokumentu na základě kárného rozhodnutí ČAK[14], ocitlo se její jméno vedle takových osob jako je Adam Bartoš, Tomáš Vandas a obdobné rasistické postavy, což se jí skutečně hluboce dotklo. Jelikož případ kárného stíhání odvolatelky je od samého počátku komentován veřejností a médii, je tato zpráva nyní veřejností široce komentována. Proto odvolatelka žádá, aby Česká advokátní komora

  1. její kárné stíhání bezodkladně zastavila,
  2. se jí za toto její kárné stíhání veřejně omluvila.

 

JUDr. Klára Alžběta Samková, Ph.D.

klara.samkova@lawyers.cz

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

[1]             viz: http://sbirka.nssoud.cz/cz/profesni-samosprava-a-vykon-advokacie.p60.html

[2]           viz: https://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=1325

 

 

[3]             k otázce postavení České advokátní komory jako vrchnostenského reprezentanta státní moci viz Usnesení Nejvyššího správního soudu Konf 28/2014-55 ze dne 1. 8. 2017

[4]             viz ust. § 4 odst. 1 písm. a) zák. č. 283/1993 Sb.

[5]             viz ust. § 3 odst. 1 písm. a) bod 1 zák. č. 358/1992 Sb. – notářský řád

[6]             viz část šestá Občanského soudního řádu

[7]             viz zákonná úprava zák. č. 120/2001 Sb.

[8]             viz ust. čl. 37 odst. 2 LZPP: „Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.“

[9]             k tomu viz na příklad: Kmec, Kosař, Kratochvíl, Bobek Evropská úmluva o lidských právech, Nakladatelství C.H. Beck, 2012, str. 79 a násl. a dále

[10]           viz Soering proti Spojenému království a další rozsudky citované v publikaci viz výše

[11]           https://www.youtube.com/watch?v=1q2T50Tf-W0

[12]         viz: https://www.oic-oci.org/home/?lan=en Za zmínku stojí, že Index demokracie za rok 2010 sestavovaný společností Economist Intelligence Unit žádnou zemi OIC neoznačil za úplnou demokracii a jen 3 země označil za nefunkční demokracie. Zbytek byl zařazen buď mezi autoritativní režimy nebo hybridní režimy.

 

[13]           viz: http://www.mvcr.cz/clanek/ctvrtletni-zpravy-o-extremismu-odboru-bezpecnostni-politiky-mv.aspx

[14]           viz str. 4 zprávy: „Advokátka Klára Samková dostala pokutu ve výši 25.000,- Kč od České advokátní komory za prokletí tureckého velvyslance (v červnu 2016 se tento diplomat ohradil proti výroku Samkové přirovnávajícím islám k totalitním režimům). Advokátka se proti kárnému rozhodnutí odvolala.“

Posted in Nezařazené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv