Osvaldo Poli: Srdce táty

knižní recenze

(vydalo: Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2010)

K produkci Karmelitánského nakladatelství sahám vždy s jistým ostychem, neboť si nikdy nejsem jista, zda se z něj na mne nevyhrne nějaká zaručená informace, že dle katolické doktríny jsem předurčena k věčnému zatracení. Proto jsem knížku s názvem „Srdce táty“, napsanou ještě navíc italským autorem, brala do ruky asi s podobnými pocity, s jakými otvírali  Hagridovi studenti v Bradavicích knížku o chovu nebezpečných monster: nebylo úplně jasné, jestli mě náhodou knížka nekousne. Moji nedůvěru následně posílil fakt, že webovky „dottora“ www.osvaldopoli.com jsou výhradně v italštině a jako upoutávka na „new“ tam bliká odkaz „nuova rubrica settimanale su Famiglia Cristiana“. To jsem ani nemusela překládat….

Jelikož však knih s problematikou otcovské výchovy je pohříchu málo, rozhodla jsem se, že to risknu. Bylo to jedno z nejlepších čtenářských rozhodnutí, které jsem v posledním nejméně roce udělala.

Osvaldo Poli je psycholog a psychoterapeut, ovšem po přečtení knížky je o něm možno především říci toto: je to člověk, který ví, o čem píše. Je to laskavý člověk s velkým smyslem pro humor a pro pohled mimo zažité šablony a vzorce. Má mimořádnou schopnost čelit realitě takové, jaká skutečně je a odmítá hrát na „politickou korektnost“. Nemusíte s ním souhlasit, ale když souhlasit nebudete, budete mít zatraceně hodně práce sesumírovat stejně dobrá východiska jako má milý pan dottore a vyvodit z nich stejně dobré závěry, jako z nich vyvodil on. Není to žádný macho, ale přitom rozkrývá „klasickou“ stavbu rodiny takovou, jaká skutečně je, a jak ji má „načtenou“ ze zcela evidentně  mnohatisícového vzorku svých klientů.

Závěry, ke kterým přichází a které před čtenářem prezentuje, jsou tak přirozené a jasné, že člověk má chuť se kousnout do nosu za to, že na to nepřišel sám. Posměchu se však čtenář nemusí obávat, stejně jako se nemusí obávat toho, že na něj někde za rohem „bafnou“ fundamentalistické římsko-katolické poučky. Slovo „křesťanství“ nebo „katolicismus“ v knížce nenajdete ani jednou. V celé knížce však najdete hluboké pochopení a porozumění pro evropskou rodinu jako takovou, která svou tradicí bezpochyby křesťanskou je.

Knížka pojednává o vztahu otce k dítěti a o tom, jakým způsobem otcové děti vychovávají. Pro mne však byly zcela objevné kapitoly, v nichž autor pojednával nikoliv o vztazích otce k dětem, ale o vztazích otců k ženám jakožto k matkám svých dětí. Právě zde se rozkryla pravá hodnota díla.

V zásadě je možné teze Dr. Poliho shrnout následujícím způsobem:

Výchova dětí otcem a matkou je zcela jiná, přičemž obě jsou naprosto stejně potřebné a nezastupitelné. Ačkoliv ženy aplikují či mohou aplikovat i jisté atributy „mužské“ výchovy, v zásadě jim tento přístup není vlastní a samy matky při tomto způsobu trpí. Stejně tak se samozřejmě i u otců objevují „mateřské principy výchovy“, které otce mohou dovést až k nám dobře známému vzorci „máta“ – tedy napůl máma, napůl táta.  Autor to sice explicitně nikde nepíše, ale je zřejmé, že je toho názoru, že otcové mají v zásadě lepší schopnost nahradit chybějící matku než má matka schopnost nahradit chybějícího otce. Vyplývá to ze zcela rozdílného způsobu výchovy a uspokojování potřeb dítěte. Pro matku je naprostou prioritou, aby její dítě netrpělo, aby nebylo vystavováno nebezpečným či nepříjemným stavům a skutečnostem. Je kdykoliv hotova utřít jeho slzičky a jako dračice se pustit do toho, kdo by jejímu děťátku ublížil. Klíčem k tomuto jejímu postoji je naprostá empatie, se kterou se instinktivně umí dítěti přiblížit. Otec naproti tomu nemá takový problém s tím, že jeho dítě „není v pohodě“.  Jde mu primárně nikoliv o to, jak se dítě cítí v tu danou chvíli, ale o to, aby se dítě umělo se svým nepříjemným pocitem vyrovnat, poradit si s ním a do budoucna se s takovouto situací umělo samo vyrovnat a vypořádat. Otec vede dítě k samostatnosti a odvaze, a to i za cenu jeho aktuálního utrpení, které je pro matku prostě nepřijatelné. Z tohoto odlišného pohledu a odlišných cílů vyplývá i tenze mezi otcem a matkou, tenze mezi jejich výchovnými přístupy, které autor ovšem považuje za zcela legitimní, ba správné. Jediné, co po rodičích požaduje je, aby si uvědomili svoji vlastní pozici navzájem i svoji pozici k dítěti. Pravdou, kterou mohu potvrdit i ze své praxe rozvodové advokátky je, že právě této odlišné pozice si rodiče vědomi nejsou, což je zdrojem zásadních rozepří, hojně prezentovaných i před rozvodovými soudy. Zde je otec prezentován jako „nelida“, který není připraven dítě ochránit, ale sadisticky nechá dítě udělat chybu…. To, že tato chyba a poučení z ní je bezpodmínečně nutné pro další vývoj dítěte, neřeší ani opatrovnické soudy, obsazené povětšinou opět ženami, ani orgány sociálně- právní ochrany dětí, které jsou rovněž opět obsazeny ženami.

U otcovské výchovy samozřejmě naprosto nejde o to, aby dítě získávalo životní zkušenosti pouze za cenu bolestivých nárazů, kterým je vystavuje sadistický otec, ale jde o to, že komunikace otce s dítětem je prostě daleko přímější a otevřenější – možno opět říci tvrdší – než komunikace matky s dítětem. Současná psychologická praxe jak klinická tak psychoterapeutická vychází z toho, že vše, co dítě dělá, má příčinu v jednání rodičů, že je to reakce dítěte na nějakou rodičovskou akci, která, když se nepovede, tak svědčí o rodičovském selhání a dítě je vyviněno. Osvaldo Poli si dovoluje přijít s kacířskou, kdysi zcela běžnou, leč nyní naprosto pro „nekorektnost“ neakceptovatelnou myšlenkou: a co když za to může dítě? Co když je to prostě sígr, který zneužívá a manipuluje všemi kolem, protože takový prostě je? Konec konců, KDY se z dítěte stává osoba, nadaná svými specifickými charakterovými vlastnostmi? To je do svých osmnácti let zrcadlem maminky a tatínka, a pak náhle ze dne na den se stane osobností s vlastními charakterovými vlastnostmi, včetně případných charakterových vad? Všichni víme, že tomu tak není. Už na pískovišti v batolecím věku se děti projevují různě, platí na ně různé věci, a že co zabere na jednoho, nezabere na druhého, ví každý rodič, který kdy s dítkem na tom pískovišti byl – a to je v evropském prostoru asi tak odhadem 90% dospělé populace.

Tvrdost zrcadla, které dítěti nastavuje otec, vede přímo k psychickému růstu dítěte. Otec zavrhuje infantilizaci dítka a zároveň mu dodává sebejistoty, že není nutno být dokonalý. Dle úhelného kamene otcovské výchovy je možno velmi dobře žít se svými nedostatky, neboť, jak praví klasik, nikdo nejsme dokonalý. A dítě může být přesto milováno. Otec ovšem na druhou stranu dobře ví, že existuje jistá hranice, na které se musí zastavit ochota rodiče dítěti pomáhat a chránit ho, protože jinak z dítěte nikdy nevyroste zodpovědný dospělý. Otec servíruje dítěti jako naprostou nevyhnutelnost, že základem života je vzájemný respekt, a pokud tento respekt není ochotno dítě projevovat vůči svým nejbližším, tedy vůči rodičům, neexistuje automatická povinnost bezbřehého respektu rodiče vůči dítěti. Naproti tomu matka má tendenci se s dítětem osobně ztotožňovat. Utrpení dítěte je utrpení jako její vlastní. Je ochotna obětovat za něj vše, nejen mu pomáhat, ale vlastně za ně – v extrémních případech – i život žít, jen aby dítě samotné ten život nebolel.

Otcovský i mateřský princip výchovy a z toho vyplývajícího pohledu na svět dítě potřebuje stejnou měrou. Možná v různém věku dítěte potřebuje poměr obou přístupů upravit jinak, ale ani na porodním sále neplatí, že mamince náleží 100% a otci 0%. Ostatně, již na tom porodním sále dochází k fyzickému úkonu, který je celoživotním úkolem otců ve výchově: jsou to totiž právě otcové, účastnící se porodu, kteří bývají personálem často vyzváni k tomu, aby osobně přestříhli pupeční šňůru svého děťátka. A to je jejich úkolem i v životě. Bezbolestně, odborně, případně za pomoci odborníků, přestříhnout dítěti mentální pupeční šňůru a vypravit jej do života jako samostatného plně emancipovaného jedince. Nelze nevzpomenout teorie českých psychoterapeutů MUDr. Chvály a PhDr. Trapkové o rodině jako sociální děloze – podobnost je zcela zřejmá.

Z odlišnosti mateřského a otcovského výchovného způsobu vyplývá pro otce ještě jeden nesmírně důležitý úkol, totiž úkol chránit svou ženu, matku svých dětí. Nejde o fyzickou slabost ženy, nejde ani o její intelektuální nedostatečnost, jde o to, že každá žena, i ředitelka zeměkoule, je zcela bezbranná vůči přáním a nárokům svého milovaného dítěte, kterému by přece nejraději snesla modré z nebe. A právě v tuto chvíli vstupuje na scénu „zlý“ otec, který dítě, dožadující se neoprávněně a infantilně matčiných služeb, striktně odkáže do příslušných mezí. Tím zabrání tomu, aby se matka z neoprávněných nároků již třeba i dospívajícího dítěte nezhroutila. Což se často zhroutí právě ve chvíli, kdy po jejím boku žádný otec nestojí…. Tento závěr považuji za jeden z nejdůležitějších momentů knihy, neboť v době ženské emancipace jednoznačně vymezuje nezastupitelnou roli muže: roli, kterou obě pohlaví jen vzdáleně tuší a kterou je zcela politicky nekorektní vyslovit nahlas. To, že se „korektnost“ rozchází s realitou je moment, který musí soudobá společnost řešit a vyřešit tak, že se s touto falešnou „korektností“ rozloučí.

Tímto závěrem se autor dostává k hodnocení dnešní situace na „trhu výchovy“. Mateřský princip výchovy je silně preferován, otcovský princip – za naprostého nepochopení otců a za jejich častého ponižování – odmítán. Výsledkem jsou psychicky i fyzicky zcela zhroucené ženy, které se snaží „držet“ co to jde – a když to jít už skutečně přestane, bouchnou způsobem, který často vede k obrovskému emocionálnímu, ba i faktickému roztržení vztahu mezi matkou a dítětem v takové míře, že někdy trvá i řadu let, než se jej podaří napravit – a to bez záruky. Matky jsou do dna vyčerpané a z dětí vyrůstají nedospělí jedinci, kteří vždy věří, že realita je taková, jakou jim ji servíruje jejich milující maminka a když taková není, tak za to může ta matka, ale oni nikdy. Kromě toho je matka také „povinna“ přispěchat kdykoliv i dospělému dítěti na „pomoc“, aby se realita překryla s přáním dítěte, i kdyby to matičku život mělo stát. Že takovéto děti nejsou schopny se samy stát zodpovědnými rodiči a emancipovanými dospělými členy společnosti, je na bíle dni.

A to je vlastně všechno. V knížce najdete shora v krátkosti shrnuté téma rozebrané z mnoha úhlů pohledu, ale v zásadě je závěr vždy tentýž: děti potřebují matku A otce.  Není „nedostatkem“ matky, že nemůže otce plně nahradit a naopak. Psychologické posudky, zkoumající „kdo je lepší rodič“ mají asi stejnou vypovídající hodnotu jako zkoumat, zda je lepším reprezentantem ovoce hruška nebo jablko. Každý normální člověk chápe, že je možno se zabývat tím, jestli jsou jablko či hruška kyselé, červivé, nezralé anebo naopak slaďoučké, vyzrálé a krásně vybarvené. Kdo nezpůsobilost jablek a hrušek ke srovnávání bohužel vůbec nechápe, jsou samotní psychologové (tedy kromě Osvalda Poliho a pár i v Česku se vyskytujících výjimek) a zcela pravidelně též české opatrovnické soudy.

Proto nezbývá nic jiného, než doufat, že Karmelitánské nakladatelství vydalo recenzovanou knížku v dostatečném počtu, aby zbylo na všechny soudce, zabývající se rodinným právem, na všechny OSPODy – a kdyby zbyl sem tam nějaký kousek i na osoby potácející se v obdobném postavení jako recenzentka, totiž jako rodič pubertálního dítěte, snažící se zjistit, „co se to vlastně děje“, bylo by to moc fajn.

Tak utíkejte, ať vám ji nevyprodají.

 

 

Posted in Nezařazené
1 Comment » for Osvaldo Poli: Srdce táty
  1. juggler napsal:

    moc pekna recenze diky ni mne ta kniha zaujala ….. thx

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv