Povinnosti v rodině

(Psáno pro konferenci, uspořádanou v rámci „Pražského právnického jara“ na téma „Právní problémy dnešní rodiny – povinnosti v rodině)

Klasikou v praxi rodinněprávního právníka je vymáhání plnění povinností, které vyplývají jednomu či druhému rodiči z úpravy rodinného práva. Povinnosti vyživovací k manželovi, k dětem, povinnosti informační a povinnost respektovat souhlas či nesouhlas druhého rodiče v důležitých a závažných věcech, které se týkají zdraví, školy a místa pobytu dítěte.

Všechny tyto „povinnosti“ jsou vymožitelné soudně, v případě výživného manžela soud určí výživné svým rozhodnutím, v případě úpravy poměrů k dětem je porušení povinnosti jednoho rodiče až důvodem ke změně výchovných poměrů dítěte samotného.

V příslušné části Občanského zákoníku, který nahradil Zákon o rodině, je však zakotvena i řada povinností, které jsou deklaratorního charakteru, a na první pohled by se zdálo, že plnění těchto povinností je právně nevymahatelné.  V tomto textu se pokusím poukázat na to, že to s tou nevymahatelností není tak zlé – i když je nutno postupovat jinými cestami než přímou aplikací zákona v jeho paragrafové podobě.

Protože část druhá NOZu, která upravuje rodinné právo, obsahuje 320 paragrafů a je pro účely tohoto textu příliš obsáhlá, soustředím se pouze na některé povinnosti deklaratorního charakteru ve vztazích mezi rodiči a dětmi.

Prvním ustanovením, o kterém se praxe tváří jako kdyby nebylo, je § 855 odst. 2) NOZ, které říká

  • 855

(2) Účelem povinností a práv k dítěti je zajištění morálního a hmotného prospěchu dítěte.

Toto ustanovení je včleněno hned do prvního paragrafu oddílu 3, pojmenovaného „Rodiče a dítě“ z hlediska systematiky se tedy jedná o obecné ustanovení (což se také nachází v pododdíle 1, který je takto pojmenován), které by mělo být uplatňováno jako zásadní hledisko pro všechny další povinnosti a práva, která jsou vyjmenovaná dále. Můžeme dokonce říci, že pokud by dodržování povinností a práv nesměřovalo „k zajištění morálního a hmotného prospěchu dítěte“, bylo by takové plnění protizákonným, neboť by ve skutečnosti bylo obcházením účelu, ke kterému plnění povinností a práv k dítěti směřuje. Zvláštní pozornost je nutno věnovat tomu, že účelem práv a povinností je zajištění morálního „A“ hmotného prospěchu dítěte, tedy morální a hmotný prospěch dítěte je z hlediska matematického ve vztahu konjunkce; k hmotnému a morálnímu prospěchu má tedy docházet zároveň. Co když ale jsou hmotný a morální prospěch navzájem v rozporu? Co když dítě mimořádně finančně zajištěných rodičů se dožaduje na základě práva na „stejnou životní úroveň“ takového hmotného prospěchu, že je to nemorální?  O takových případech zákon mlčí a bude na soudech, aby podobné dilema filosoficko-právní úvahou posoudily.

Za neopominutelný pro naši úvahu musíme pokládat i ods. (1) citovaného § 855, který zní:

  • Rodiče a dítě mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva. Těchto vzájemných povinností a práv se nemohou vzdát; učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu.

Pod dojmem ust. § 855 odst. 1 se dostáváme k první výkladové obtíži: jestliže občanský zákoník hovoří o VZÁJEMNÝCH právech a povinnostech, pak je nutno předpokládat, že i kogentní právní normou stanovené povinnosti jsou relativního charakteru, neboť jsou podmíněna určitými protiplněními. Je zřejmé, že tato protiplnění mohou být i rozdílného charakteru tak, jak o nich hovoří zákon dále.

Pojďme se podívat na některé vzájemné povinnosti rodičů a dětí. Povinností rodičů vůči dětem je především rodičovská zodpovědnost, upravená v § 858 a dále v §§865 – 879; a rovněž vyživovací povinnost, která není součástí rodičovské zodpovědnosti a která je upravena v ust. § 859.

  • Další povinnosti rodičů je možno najít jako nikoliv explicitně vyjádřená, leč ze znění zákona vyplývající. Takovým je zejména ust. § 884, který zní:
  • 884
  • „Rodiče mají rozhodující úlohu ve výchově dítěte. Rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině.
  • Výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte.“

Plné znění uvedeného paragrafu uvádím z dobrého důvodu: protože neobsahuje kogentní právní a na první pohled vynutitelné jednání, tak s pravděpodobností blížící se jistotě toto ustanovení nikdo ani nečte. Přesto důsledky jeho existence jsou, respektive mohou být, dalekosáhlé. Neboť co se stane, jestliže rodiče nejsou svým dětem příkladem, ba naopak se chovají naprosto nepříkladně?  Jak je to potom s vynucováním dalšího „deklaratorního“ ustanovení, totiž ust. § 857, které říká, že

„(1) Dítě je povinno dbát svých rodičů“? Do jaké míry je v případě nevhodného chování rodičů dítě povinno dbát jejich „usměrňování“? Ačkoliv se otázka zdá zcela nepraktická, uvedu případ z praxe: Obrátila se na mne dívka ve věku šestnáct let a tři měsíce, zda bych jí mohla pomoci sepsat návrh na zesvéprávnění. Důvod? Nikoliv ten, který předpokládá zákon, totiž, že je dítě již natolik vyspělé, že je schopno se o sebe postarat, ale proto, že nadále odmítla být rukojmím v dlouholetých rozvodových a majetkových hádkách svých rodičů. Její právní zastupování jsme odmítla, protože jsem zastupovala jednoho z jejích rodičů (což byla také cesta, jak se k mému jménu vůbec dostala), ale neprodleně jsem o celé věci informovala OSPOD. K mému velkému překvapení tato instituce se k návrhu dívky vyjádřila kladně. S ohledem na obsah opatrovnického spisu dospěl i OSPOD k názoru, že jestliže se rodiče chovají tak, jak se chovají, je požadavek jejich dcery na zesvéprávnění zcela opodstatněný, protože její návrhy na řešení situace jsou nepoměrně dospělejší než jednání rodičů samotných.

Jak celá věc dopadla mi není známo, dovedu si však velmi dobře představit, že v momentě, kdy dotyčné dítě svéprávnosti dosáhne, podá na oba svoje rodiče žalobu na ochranu osobnosti za jejich zcela nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života, kterým jí prakticky zničili dětství. Jsem opravdu zvědavá, jak se s tím soud vypořádá a jak bude definovat zákonem požadovaný „příkladný způsob života a chování v rodině“.  Jsem také přesvědčena o tom, že žaloby podobného rázu se začnou množit – a to až do doby, než si všichni rodiče uvědomí, že svými rozvodovými aférami zcela nepoměrně zasahují do práv svých dětí na soukromý a rodinný život. Je nepochybné, že v uvedených případech se dostanou do kolize práva několika osob: rodičů navzájem, jakož i dětí vůči rodičům, a to buď oběma nebo jednomu. Úloha kolizních opatrovníků dětí se v těchto případech neuvěřitelným způsobem zvýší, a nejen podle mého názoru je již zcela neúnosné, aby kolizními opatrovníky v právních věcech byli sociální pracovníci, jejichž právní vzdělání se velmi často blíží nule. zastupování dítěte kolizním opatrovníkem z řad OSPODu totiž nemůže pokrýt právo dítěte na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech a svobodách – naopak, zastupování kolizním opatrovníkem z řad sociálních kurátorů v mnohých případech je fakticky odmítnutím a zamezením poskytnutí právní pomoci právně nejslabšímu účastníkovi řízení, totiž dítěti. Těžko si představit situaci absurdnější…

Abych však nehovořila pouze o právech dětí a o systematickém, systémovém a dlouhodobém pošlapávání těchto práv, posvítím si i na povinnosti rodičů, které bývají čím dál častěji zneužívány tentokráte dětmi. Jedná se o vyživovací povinnost rodičů vůči dětem, která již byla shora zmíněna a která je ust. v § 859 OZ. Podle ust. § 915 má být „životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte“.

Co to jsou „odůvodněné potřeby dítěte“ má velká část dětí, zejména zletilých studujících, úplné jasno: totiž představují si, že jejich rodiče mají povinnost platit prakticky jejich  veškeré náklady, přičemž pracující rodič a studující potomek mají v důsledku rozhodnutí soudu nejenom k disposici stejně velké částky, ale s ohledem na neexistující pracovní závazky studujících dětí na straně jedné a právní závazky, vyplývající z pracovně-právního vztahu či podnikatelských závazků na straně druhé způsobují, že  fakticky je životní úroveň rodiče podstatně nižší než životní úroveň dítěte. Pod pojem „životní úroveň“ totiž není možno započítat jen finanční příjem, ale také možnosti odpočinku, náročnost činnosti, kterou je nutno věnovat výdělku peněz a samozřejmě též psychický tlak, pod kterým rodič svou vyživovací povinnost plní. Uvědomme si, že neplnění vyživovací povinnosti je sankcionováno trestněprávně, změna výše výživného je záležitost, která se před soudem málokdy odehraje za dobu kratší jednoho roku, přičemž výživné je přednostně exekuovatelné, a to všemi prostředky zároveň: obstavením příjmu, zabavením věcí movitých a zřízením zástavního práva na věci nemovité. Jinými slovy, rodič se stává prakticky otrokem svého dítěte, kterému musí platit výživné stanovené soudem prakticky za jakýchkoliv okolností, pod pohrůžkou občansko-právních i trestních sankcí. O ničem takovém se vyživovanému dítěti ani nezdá, podobný tlak jej zcela míjí.

S naprostou pravidelností se při určování výživného „zapomíná“ na ustanovení § 886, který je pro jeho úplnou ignoraci opatrovnickými soudy také nutno citovat v úplnosti:

㤠886

  • Žije-li dítě s rodiči nebo některým z nich v rodinné domácnosti a je-li o ně řádně pečováno, podílí se i ono na péči o chod domácnosti. Tato povinnost dítěte zaniká zároveň s poskytováním výživy rodičů dítěti.
  • Dítě se podílí na péči o chod rodinné domácnosti vlastní prací, popřípadě peněžitými příspěvky, má-li vlastní příjem, anebo oběma způsoby. Pro určení rozsahu podílu dítěte na péči o chod rodinné domácnosti jsou rozhodné schopnosti a možnosti dítěte i odůvodněné potřeby členů rodiny.“

Pokud tedy dítě – ať zletilé či nezletilé – žije ve společné domácnosti, pak ze strany rodičů marně vznášené požadavky na dítě typu „ukliď si alespoň svůj pokoj“ z hlediska zákona zcela postrádají smyslu: k takovéto činnosti – a mnohé další – je totiž dítě povinno ZE ZÁKONA.  Což je, vsadím, se, značně překvapivé zjištění nejen pro děti, ale i pro řadu rodičů. Podle mého názoru, pokud dítě, ať zletilé či nezletilé, tyto povinnosti dané ust. § 886 neplní, je na místě krátit vyživovací povinnosti k dítěti. Rodič totiž musí povinnosti, které by mělo jinak plnit dítě vlastní prací či finančním plněním, zajistit jinak, zejména pomocí placené síly nebo vlastní prací. Čímž dochází ke snížení životní úrovně rodiče a tím i k nutnosti snížit životní úroveň potomka.

ZÁVĚR: Je zřejmé, že otázka povinností v rodině, zejména povinností, jejichž znění nevyplývá explicitně ze zákona anebo povinností, ke kterým není výslovně přiřazena sankce za jejich neplnění, je v současné právní praxi hrubě podceňována. Nejenom advokáti a soudci, ale i rodiče a děti se zcela míjejí s právním zakotvením povinností, které plynou z té stovky paragrafů Nového Občanského zákoníku. Výsledkem bude, že na dalších X let se soudci budou dobírat toho, co je skutečným obsahem a jaké jsou vzájemné souvislosti jednotlivých práv a povinností.

Jestli to není tím, že ze všech těch zákonných ustanovení zmizela ta jediná povinnost, která obsáhla všechny situace a učinila přítrž výkladovým neshodám.  Její znění je známo již minimálně dva a půl tisíce let:

„Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byla a dobře se ti vedlo na zemi.“

 

Posted in Nezařazené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv