Právo se zahalovat

disputace s Mgr. Hubertem Smejkalem, M.A. Ph.D.[1] a jeho článkem z Bulletinu Centra pro lidská práva a demokratizaci, 8/2014[2] a s JUDr. Danielem Bartoněm, LLM, Ph.D[3], který je prezentován v článku na Christnet.cz[4] .

Evropský soud pro lidská práva  ve Štrasburku rozhodl dle 1. července 2014 ve svém velkém sedmnáctičlenném senátu případ S.A.S. proti Francii. Pomiňme fakt, že právní hodnocení autora prvního článku se zcela ztotožňuje s Human Rights Watch, na jehož článek v textu také odkazuje[5]. Pojďme se podívat na to, o co vlastně šlo a proč jsou bezpochyby excelentní právníci rozhodnutím Soudu tak pobouřeni.

K případu:

Stěžovatelka pochází původně z Pákistánu se sama označuje jako oddanou muslimku, která chce chodit zahalená vždy, když k tomu pocítila „duchovní potřebu“, na příklad v období ramadánu. Prohlašovala, že je ochotná se kdykoliv odhalit kvůli identifikaci a že někdy, na příklad k lékaři, ani burku ani nikáb nenosí. Pokud chodí zahalená, činí tak zcela dobrovolně, jako výraz své náboženské víry.

Evropský soud se musel vypořádat s argumentací Francie, která evidentně zvolila taktiku „obrany kruhovou palbou“ a k podpoře svého stanoviska sezvala veškerou argumentaci Úmluvy, která se mohla alespoň trochu hodit. Myslím, že nescházelo mnoho a Francie by to bývala vzala namítáním porušením všeho čl. 1 Úmluvy počínaje a posledním článkem posledního dodatkového protokolu konče. Podle toho také vypadalo rozhodnutí soudu, který Francii značně skosil. Zopakujme si, co neprošlo:

Nejdříve Soud vyhodil Francii s jejím tvrzením, že “nevyčerpala všechny vnitrostátní opravné prostředky“. Za tento přístup je nutno ESLP pochválit, neboť vzdorovat zákonu tím, že proti němu vznesu soukromoprávní žalobu u místního prvoinstančního soudu, je evidentně blbost. Pozoruhodné ovšem je, že přesně takovýto postup ESLP vyžadoval v případě majitelů domů a regulaci nájemného, kdy prohlásil s vážnou tváří, že se těch asi 50.000 stěžovatelů mělo soudit o každý jeden regulovaný nájem jak se svými regulovanými nájemníky, tak posléze se státem.  Inu, v případě zahalování šátky nešlo o velké peníze, takže soud mohl pro jednou rozhodovat v intencích své vlastní předchozí judikatury a nikoliv na základě politických tlaků.

Stejně tak ESLP nepochybil, když zamítl argumentaci Francie, že stěžovatelka není obětí vzniklého právního stavu (tedy, řečeno jinak, že není aktivně legitimována k podání stížnosti). Soud správně uvedl, že aktivní legitimace stěžovatelky je dána tím, že zákon ji (subjektivně) staví před morální dilema, zda poruší zákon nebo zradí své náboženské přesvědčení.

Dále soud zvažoval, zda Francie zasáhla do práva na soukromí, které je chráněno čl. 8 Úmluvy a do svobody projevu náboženského vyznání, které je chráněno čl. 9. Autoři, jejichž články mne k sepsání této mojí úvahy přivedli, jásají nad rozhodnutím ESLP, že k porušení čl. 8 i čl. 9 došlo a navíc Francii neprošla její argumentace, že k této právní úpravě přistoupila z důvodu „ochrany veřejné bezpečnosti“. Chodit v burce či nikábu není nebezpečné, protože do sukní hanáckého kroje se trhaviny mohou schovat úplně stejně dobře, nehledě na to, že batoh na zádech dnes nosí úplně kde kdo, o čemž se mohli bohužel přesvědčit maratónci v Bostonu. Soud také zamítnul argumentaci, že by francouzská právní úprava mohla mít něco společného se zajištěním rovnosti mezi pohlavím. (To by mne zajímalo, co by se stalo, kdyby ve Francii nařídili unisex záchodky s toutéž argumentací. Obávám se, že páni zákonodárci by všichni skončili před soudem s obviněním z voyerství a pomlácení od kabelek sufražetek, mezi nimiž bych se bezpochyby nacházela i já – a v kabelce bych měla cihlu).

Tím ovšem jásot shora uvedených pánů kolegů končí, neb ESLP přistoupil k přežvýkávání další podotázky, zda k tomu, co Francie udělala, měla nějaký rozumný důvod, tedy, řečeno specifickým jazykem Úmluvy, zda k omezení práv bylo vhodné poukázat i na jinak dosti nepopulární odst. 2 citovaných článků. Protože ty druhé odstavce se málokdy čtou, tak je ocituji celé:

„čl. 8 odst. 2:

Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva (rozuměj práva na respektování soukromého a osobního života) zasahovat kromě případů, kdy je toto v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti….. ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

 

Analogicky pak odst. 2 u čl. 9 zní:

„Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

A právě u té „ochrany práv a svobod jiných“ dal Evropský soud Francii zapravdu a dívka šátkem dobrovolně halená ostrouhala. Neboť Francie pravila – a Soud jí dal zapravdu, že zahalování se šátkem, byť z náboženských důvodů, je něco, co porušuje „respekt pro minimální soubor hodnot otevřené demokratické společnosti“ a toto právě pod „ochranu práv a svobod jiných“ zařadili.

Kolegové p.t. Smejkal a p.t. Bartoň ovšem prezentují, řečeno diplomaticky, jiný právní názor a rozhodnutí Soudu velmi důrazně vytýkají. Jsou nespokojeni s tím, že Francie se dovolávala hodnot označených jako „le vivre ensemble“ (vzájemné soužití), když pod toto údajně vágní ustanovení  byly Francouzi zařazeny i takové hodnoty jako „bratrství“, „veřejná morálka“, „obecný zájem“ nebo „veřejný zájem“.  Dr. Bartoň prohlásil, že se jedná o „velmi obecné koncepty, do kterých se vleze takřka cokoli“.

Nu, Dr. Bartoňovi se tyto pojmy zdají vágní, mně se jeví být naprosto konkrétní. Stejně konkrétní jako pojmy, se kterými přece právo běžně zachází a pracuje, jako jsou třeba „dobré mravy“, „nápadně nevýhodné podmínky“, „bez zbytečného odkladu“ a tak podobně. Pro pochopení Francií citovaných charakteristik a hodnot, zaštítěných pojmem „hodnoty potřebné pro vzájemné soužití“ je však třeba jít ještě do dalších oblastí než je právo, což pohříchu nečiní ani nikdo z vážených kolegů, ani samotný Soud. Pro charakteristiky toho, co to je „vzájemné soužití“ je totiž nutno jít do sociologie, psychologie, kulturní antropologie a historie. Je nutno definovat, co je to to, co činí naši evropskou kulturu „naší“, a to pro nás, Evropany, rozpoznatelně na první pohled. Tímto úhelným kamenem naší kultury je to s v o b o d a. Draze jsme za ni zaplatili tisíciletým vývojem naší společnosti, desítkami miliony životů, neuvěřitelným množstvím chyb a monstrózním množstvím omylů o to absurdnějších, že mnohé z nich byly vykonány s tím nejlepším úmyslem.

„Svoboda“ je termín a pojem, kterým se ovšem ani soud, ani mnou kritizovaní autoři vůbec nezabývali. Dokonce ani Francii s jejím užitím kdejakého článku Úmluvy nenapadlo, že by se měla zabývat právě obranou svobody!  Přitom právě z problému SVOBODY daný případ vychází. Ona muslimská dívka totiž tvrdí, že se zahaluje SVOBODNĚ. Skutečně?

Co je to vlastně svoboda? Základním, ba přímo definičním znakem svobody je „schopnost a možnost vytvářet svůj vlastní život a být za to zodpovědný[6]. Z lingvistického hlediska je pojem svoboda značně rozsochatý a skrývá minimálně tyto významy[7]:

1)   Svoboda jako možnost uplatnit svoji vůli

2)   Svoboda jako nezávislost – a to nejen osobní, ale i národní či státní

3)   Svoboda jako stav osoby, která neuzavřela sňatek

4)   Svoboda jako stav bezstarostnosti a neomezenosti.

Všem těmto svobodám je pak společný jeden jmenovatel, a tím je neexistence postihu za svobodné jednání. A zde je první zádrhel, který měl Francii i ESLP zarazit, avšak ani po něm nevzdechli. Je jednání muslimských žen, které nosí a tvrdí, že chtějí nosit zahalenou vlasovou část hlavy, případně další části obličeje, případně šaty zcela zahalující postavu, skutečně svobodné? Skutečně jim nehrozí žádný postih, jestliže by toto nečinily? Ponechávám na každém čtenáři, aby si zodpověděl na tuto otázku sám a aby tak učinil u vědomí toho, že tresty nejsou ukládány jen trestním právem – ať evropským ať šaríou, ale že největším nepřítelem svobodného jednání je sociální přinucení. Ostrakizace, vyloučení z komunity při některém druhu chování je trestem, který je i dnes a i v Evropě běžně vnímán jako situace ohrožující život jedince. Možná již nikoliv tak bezprostředně a fatálně jako v minulosti, ale přesto. Abychom mohli zcela jednoznačně odpovědět na to, zda vůle, s níž chce stěžovatelka nosit šátek, či mít zakrytý obličej, musíme vyloučit, že by takové ženě, která by takto nečinila, nehrozilo doopravdy vůbec žádné nebezpečí. Jinými slovy, zda se může skutečně svobodně a bez hrozby jakýchkoliv následků rozhodnout, že takto oblečená a zahalená chodit nebude. Rozmyslete si dobře, než odpovíte, že určitě nehrozí, že jsme přece v Evropě. Ale i v Evropě každá lidská bytost žije ve svém sociálním prostředí. Ptejme se tedy dále: i v tomto svém sociálním prostředí má žena tuto volnost, anebo je sociální normou, že se bude více či méně zahalovat?  A ještě další otázka: jestliže se žena skutečně svobodně rozhodne, že se zahalovat nebude a to navzdory svému sociálnímu prostředí, může jí stát zaručit svou naprostou ochranu, dodržení a vynucení této její svobody vůči všem ostatním členům společnosti, včetně její sociální komunity?  Jestliže se mnou souhlasíte, že na tyto poslední otázky je odpověď NE, měli byste souhlasit se mnou i v tom, že s tou skutečnou svobodou zahalovat se to je nějaké…. nahnuté, řekla bych.

Dostáváme se totiž do situace, kdy při poskytnutí svobody zahalovat se není státem garantována svoboda nezahalovat se. A to je něco, co se bytostně dotýká jako ženy i mně. Protože jestliže dnes není Evropa schopna ochránit ženy z určitého sociálního prostředí proti jejich svobodné vůli NEzahalovat se a toleruje sociální tlak, které je k takovému jednání „svobodně“ vede, pak je otázka, jaký sociální tlak přijde na ženy příště. Ne na ty muslimské, ale na nás, na obyčejné matky, co v jedné ruce táhneme nákup a v druhé ruce vlečeme dítě do mateřské školky, abychom si za pár tisíc mohly jít dřepnout někam ke kase nebo do nějakého úřadu si vydělat na chléb náš vezdejší.

Paradoxně to, co vyslovil Evropský soud o lidská práva, nebylo pošlapání práv všech žen – muslimek, které se rozhodly se zahalovat. Bylo to potvrzení svobody nás, ostatních žen, ať muslimek ať jakéhokoliv jiného náboženství či ateistek, že nikdo nemá právo vyvíjet na nás jakýkoli sociální nátlak, abychom chodily jakkoliv oblečeny/neoblečeny, bychom e chovaly jakkoliv jen proto, že to je „sociální norma“, že jsme přece hodné poslušné holky. Navíc, zcela až absurdně, nám soud ochránil naši víru a naše právo ji svobodně projevovat. Například jiným způsobem než tak, že bychom svou víru – tedy své duševní a duchovní prožívání světa – dávaly najevo vnějškovými znaky.

Je to téměř neuvěřitelné, ale otázka zahalování se muslimských žen nemá s náboženstvím, náboženskými svobodami či svobodou vyznání vůbec nic společného. Jedná se čistě a jednoznačně o poskytnutí ochrany dle čl. 5 Úmluvy, který říká:

„Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost “…

Ano, já vím, že další věta článku 5, odst. 1 říká „Nikdo nesmí být zbaven svobody….“ a následuje výčet výjimek, kdy člověk může být zbaven svobody, jako je třeba „zákonné uvěznění“, takže k čl. 5 se takřka automaticky přiřazuje otázka zbavení svobody zejména v souvislosti s trestním právem.

Ale znova: CO JE TO SVOBODA?? JE TO OPRAVDU JEN VĚZENÍ? Nebo to jsou také sociální omezení, přímusy, faktické podrobení se povinnosti silnější než zákon??

Chápu, že oba vážení autoři mnou kritizovaných článků toto vůbec nechápou. Oba totiž jsou mladí, perspektivní, excelentně a exkluzivně vzdělaní muži s vysokým sociálním statusem (mimo jiné oba učící na univerzitách) a s ekonomickým statusem zajišťující jim podstatně vyšší než průměrný příjem. Chápu, že se těžko kdy setkali se sociálním distancem, s oním neviditelným stropem, zdmi i podlahou, které vás mučivě vytvarují do podoby, která má se svobodou a svobodnou vůli málo co společného. Chápu, že JUDr. Bartoň nahlíží na daný případ jako na případ omezení náboženského vyznání, neboť je primárně věřící, potom je muž a teprve na posledním místě stojí jeho člověčenství. Já jsem nejdříve člověk, potom jsem žena a tyto obě moje charakteristiky jsou korunovány vírou. Proto se nemůžeme asi názorově sejít.

Koho však vůbec nechápu, jsou ženy, které k tomuto případu mlčí.

Naprosto nechápu soudkyně – ano, soudkyně! – totiž ty dvě, které proti rozhodnutí ESLP ve věci „zahalování“ hlasovaly proti,

německou soudkyni Angeliku Nußberger a její švédskou kolegyni Helenu Jäderblom. Ty tvrdí, že soud „obětoval práva konkrétních jednotlivců abstraktním principům a posvětil zákaz nepřiměřený sledovanému cíli, přičemž tento cíl je navíc jen těžko slučitelný s důvody pro omezení lidských práv, které zná Evropská úmluva o lidských právech.

Nikoliv, milé dámy. Je mi líto, ale jste to vy dvě, kdo nechápete, že soud, jehož jste členkami, OCHRÁNIL práva poloviny osob, které spadají pod jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva. To je prakticky celá Evropa plus asijská část Ruska. Bratru více než 750 milionů lidí. Polovina z nich, tedy 375 milionů osob, jsou ženy. Ženy, které se ke svobodě protrpěly bezprávným postavením od starověku k novověku, ženy, jejichž nezávislé představitelky byly po staletí a po tisících upalovány jako čarodějnice, ženy, které si vymohly desítkami let tvrdých bojů hlasovací právo, ženy, které se dějinným dopuštěním dvou světových válek dopracovaly i k emancipaci pracovní, neboť při nedostatku pracovních sil  i jejich umu začalo být zapotřebí.

Tyto ženy a svobodu těchto žen Evropský soud ochránil a má za to můj neskonalý dík, jsem za to nevýslovně šťastná.

Moje štěstí by bylo dovršeno tím, kdyby tak zvaná veřejná ochránkyně ČR, paní Anna Šabatová a další představitelky lidskoprávních organizací, které do jedné mlčí, pochopily, že stojí na úplně špatné straně barikády. Na straně, která míří puškami proti ženám a jejich skutečným svobodám.

 

 



[3] JUDr. Bartoň je členem AK Toman, Devátý a partneři, viz: http://www.iustitia.cz/post/advocate?postId=32

[6] viz: Yalom, Irvin, D.: Existencíální psychoterapie. Portál, Praha 2006. Str. 225 a násl.

[7] viz: Samková, Klára, A.: Romská otázka – Psychologické důvody sociálního vyloučení Romů. Blinkr, Praha 2011, str. 16 – 31

Posted in Nezařazené
3 Comments » for Právo se zahalovat
  1. Viki napsal:

    Tak ono je to na mě poněkud složité, páč právníkem nejsem, nicméně mě v jedné chvíli napadlo, že dotaženo do důsledku bychom správně neměli trestat ani ženu (ba ani muže ne), která se svobodně rozhodne nedodržovat společenský úzus oblékání se (zahalování intimních míst) a nebýt přece slušnou holkou tím, že vyrazí do ulic zcela – řekněme – neoblečená. Mám takové tušení, že by to s její svobodou dopadlo velmi špatně, a to obratem. Nebo jsem to ňák špatně pochopil a jsem zcela vedle?

    • klara napsal:

      Jste vedle jen o kousek…. 🙂 naopak existuje něco, čemu se říká „veřejné pohoršení a co je trestáno právě v takových případech, o jakém hovoříte…. Nanahato“ je v Evropě chodit na nuda plážích, v parném létě je tolerováno na pláži opalování „nahoře bez“, ovšem, všiml/a jste si někdy, že když se žena „nahoře bez jde koupat do bazénu či do moře, obvykle si ten horní díl plavek oblékne? On totiž „společenský úzus“ všeobecného respektu je přesně to, co rozsudek ESLP naprosto přesně a precizně chrání. Čímž vůbec neříkám, že se tento úzus nemůže posunout jedním či druhým směrem, ale d doby, než se územ stane, nepožívá ochrany Soudu. Takže Pussy Riot by se asi u Soudu pro své počínání v chrámu ochrany nedovolaly, respektive, neměly by se dovolat….

  2. Viki napsal:

    No, nevím, nevím, ony ty holčiny teď prý dostaly jakousi cenu Václava Havla (to se k nim hodí, to je zase fakt), tak nevím, jestli by si nějaký ESLP na ně troufl. Ostatně, holkám by stačilo zajet do Česka, naši sluníčkáři, a že jich tu je, by je už ochránili. V nejhorším by je dali do Klokánku, tam by mohly vyučovat děti.
    Co se veřejného pohoršení týče, necítí to právě slimáci jako pohoršení, když je ženská bez šátku? Že je tím pro ně skoro nahá?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv