Pro Jana Bílého – aneb Islám jako naše šance

Pan Bílý je muž, od kterého se držím opodál, neb mi ostych jinak nedovolí. S ostychem bádám nad jím předestřená témata a přemýšlím, co s nimi…  Někdy ale ostych přeteče jako když se řekne „hrnečku vař“ a já musím říci nějaké slovo. Posledním podnětem k tomu, abych vstoupila do jeho prostoru, byl jeho článek o islámu a o tom, co znamená pro euroamerickou civilizaci.

Totiž tento: http://janbily.blogspot.cz/2014/10/islam-nas-svet-aneb-o-nemoznosti.html

Co vlastně islám znamená pro euroamerickou civilizaci? Znamená strašlivé a odpuzující zrcadlo. Je to obraz Doriana Greye, ten, který je schován na půdě, ten, na kterém se projevují všechny šrámy, hříchy, křivárny a zvěrstva, kterých se naše civilizace v průběhu těch zhruba dvou tisíc let dopustila na svém okolí.  Islámu nelze ustoupit, je nutno s ním bojovat. Je však stejně tak nutno přijmout fakt, že islám je zrcadlem našich vlastních jungovských stínů, našich vlastních duší. Je tím vším, čím jsme byli a čím rozhodně již být nechceme. To, že již nechceme jít touto ďábelskou cestou, kterou nám islám připomíná, však musí být doprovozeno našimi činy, naším duchovním růstem, našim uvědoměním si sebe sama a odvržením toho, čemu klasici říkali „imperialistické pozlátko vrahů z Wall streetu“. Ano, já vím, že to vyznívá pikantně, neupřímně, že to zavání „pražskou kavárnou“…. ale pakliže chceme přežít, musíme opustit náš svět, který je světem IMITACE. Dokud nezvnitřníme v sobě samých, dokud sami sebe a své hodnoty nezačneme brát vážně, dokud slova a činy nebudou v jednotě – do té doby nemůžeme nad islámem zvítězit. Z tohoto hlediska je islám pro euroamerickou civilizaci PŘÍLEŽITOSTÍ. Příležitostí k sebeobrodě, k níž bychom možná jinak nenašli ani důvod ani síly. Je to projekt na několik desítiletí – minimálně.  Je však zřejmé, že stále více lidí si je tohoto projektu a nutnosti jeho realizace vědomo…

Pan Bílý ve svém blogu píše o tom, jak evropská civilizace zplundrovala Egypt, s jakou neúctou se chovala k mumiím, k památkám  zemřelých. Tomuto názoru pana Bílého velmi dobře rozumím. Dokud noví pokořitelé hory budou na své cestě na Mount Everest překračovat zmrzlé zahynuvší horolezce, pro které se nikdy nenajde dost peněz, aby byli sneseni a s úctou pohřbeni (a je jich tam prý asi 200!!)  nemáme – ach ano, nemáme PRÁVO, aby islám nad námi nezvítězil… Dokud nenajdeme úctu k mrtvým, dokud nenajdeme úctu k slabým, k pošpiněným, zmrzačeným, nemocným, hloupým, neschopným, do té doby nemáme právo na nic. Ne, to není důvod pro to, abychom se nechali převálcovat, abychom uznali nadřazenost naší temné stránky a nechali ji zvítězit. Je to naopak důvod k tomu, abychom se jí navždy – a konečně vítězně – postavili.

Ano, možná to vypadá, že jsem se zbláznila, je skáču z tématu na téma, že sypu z rukávu nesourodé myšlenky, které nemají nic společného. Abych se napravila, další částí této mojí chvějivé úvahy bude  výňatek z mojí knížky „Po Evropě s maminkou“, kde se s dcerou zamýšlíme právě nad tím, co s těmi mumiemi, které jsou, kdo by to jen řekl, prostě mrtví lidé:

———————-

V Louvru jsme se s Dariou poprvé zamyslely nad tím, co s mumiemi. Rozhodně nemáme na mysli sargofágy, katafalky, pohřební kanopy. Máme na mysli lidská těla, která byla kdysi balzamována a uložena k věčnému spánku. A nyní tu leží v pečlivě udržované bezprašné atmosféře, ochraňována před rozpadem, coby kulturní artefakty. Jistěže jimi jsou. Vždyť i ona hovoří o neuvěřitelné dovednosti starých Egypťanů a hlavně o jejich vnitřním světě, ve kterém měla smrt své úhelné místo. Dodnes ani já ani dcera nevíme, co s tím. Pohřbít? To je moc fundamentalistické i na mě. Ale skutečnost, že jsou „artefakty“ těl vystaveny jako řadové exponáty, prostě nesu těžce. Nešlo by je dát alespoň v tom muzeu na jedno místo, vyhradit jim prostor, který by reflektoval smrt a skutečnost, že se díváme na ostatky mrtvých lidí? Vždyť jak mít úctu k živým, když nemáme ani dost úcty k mrtvým?!

 Nejlepší způsob, jak se vypořádat se zacházením s mumiemi, jsme objevily v samém nitru a středu místa, kam mumie patří, v Údolí králů, nacházejícím se kousek od egyptského Karnaku. Navštívily jsme jej rok po zážitcích v Louvru. Vchod do Tutanchamonovy hrobky je na rozdíl od vchodů do mnoha jiných královských hrobů mimořádně příkrý. I slézt do něj představovalo pro mne výkon, protože moje plíce, zvyklé na prach z archivů a kancelářských spisů, nemohly ten suchý vzduch pouště, vzduch bez jakékoli vůně, rozdýchat. Stejně jsme však byly ohromeny krásou výzdoby hrobu mladičkého faraona – živými barvami, chvějivými rysy postav znázorněných na zdech. A v pohřební komoře ležela mumie faraona přikrytá jeho poslední zlatou maskou. Byl zde znovu uložen tak, jak byl původně pohřben před více než 3 200 lety. Ptáte se, proč jsme se v jeho hrobě u jeho rakve pomodlily Otčenáš? Protože modlitba jako modlitba. Protože Bůh jako Bůh – protože Usírew stejně jako Hospodin, stejně jako – ale neříkejte to na mě – Alláh. Proto.

 

 

Posted in Nezařazené
1 Comment » for Pro Jana Bílého – aneb Islám jako naše šance
  1. Kamil Papežík napsal:

    Dobrý den
    Ve svém textu píšete: „Dokud noví pokořitelé hory budou na své cestě na Mount Everest překračovat zmrzlé zahynuvší horolezce, pro které se nikdy nenajde dost peněz, aby byli sneseni a s úctou pohřbeni (a je jich tam prý asi 200!!) nemáme – ach ano, nemáme PRÁVO, aby islám nad námi nezvítězil… Dokud nenajdeme úctu k mrtvým, dokud nenajdeme úctu k slabým, k pošpiněným, zmrzačeným, nemocným, hloupým, neschopným, do té doby nemáme právo na nic.“ Máte na mysli i mou rodinu, mé potomky? Pokud ano, musím s Vámi velmi hlasitě nesouhlasit. My máme právo na mír, domov, svobodu, jídlo, lásku, úsměv a další hezké věci. Vám se toto právo neodvažuji vnucovat. Mějte si právo na co chcete, ale nám naše právo neberte!!! Jestli nezodpovědní troubové lezou na nějaké vysoké hory a riskují své zdraví a životy, pak by tito lidé zasloužili naplácat od tatínka na holou. Podle mého názoru takoví lidé jsou sobečtí sebestřední a přidělávají svému okolí starosti jen pro svůj dobrý pocit, že někam vylezli. Nic dobrého lidstvu svým lezením na vysoké a nebezpečné místa nepřinášejí. Kdyby tu energii raději věnovali třeba sirotkům, nebo péči o staré a opuštěné spoluobčany… Nebo převýchově poblázněných muslimských vrahů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv