Sebenormalizace

(Z mojí korespondence mým gymnaziálním spolužákům):

…Já osobně jsem plna skepse a tiše vzpomínám na komouše, kdy jsme si mohli užívat luxusu mít pouze jednoho třídního nepřítele….dnes už je spíše otázkou, kdo je přítel – či, zda je vůbec ještě možno na „naší“ politické scéně najít někoho, s kým se může slušně a normálně uvažující člověk ztotožnit tak, aby i u vědomí lidských chyb jej mohl považovat za „svého“ reprezentanta…
Po 24 letech se tedy dostáváme tam, kde jsme byli v dobách naší mladosti (což by mělo být vlastně pozitivní, ne??), totiž, že jsme „my“ a „oni“ , přičemž „my“ jsme zavaleni technikáliemi všedního dne, jejichž pravým důvodem existence je zamezit celkovému náhledu na život a jeho koncepční uchopení. Místo toho jsme smýkáni do mentálního otroctví, kdy naše mysl je zahlcována umělými informacemi, umělými problémy, umělým životem (viz seriály těch různých „Ordinací“ a „Pojišťoven“) a místo toho, abychom sledovali svoje vlastní životy, jsme nabádáni k tomu, abychom sledovali životy cizí – nejlépe v podání reality šou různých vil a vyvolených.

Říci, že se mi tento způsob života nelíbí, naprosto nevystihuje dostatečně můj poměr k dnešní realitě všedních dnů. Ne že se mi nelíbí, ale považuji jej za krutě nebezpečný, a to ze dvou důvodů.
Zaprvé nám skutečně vyssává naše životy, a to způsobem, který by mohli i mozkomorové paní Rowling závidět. Ještě více nebezpečné se mi však jeví to, že tento způsob života, který nám je imputován, je prezentován jako NORMÁLNÍ. Tedy jako standard, jemuž nepodvolit se normální není. Za komunistů jsme všichni do jednoho věděli, že systém, ve kterém žijeme, není normální. V našich gymnaziálních letech jsme si neuměli představit, že bychom mohli žít „normálně“, komunistický režim představoval nehnutelnou danost, a život bylo nutno žít v jejím rámci. Že ale ten rámec byl deformovaný, o tom jsme se dozvěděli nejpozději v momentě, kdy naši rodiče začali řešit vůbec to, abychom se na ten gympl dostali, že… a známky přitom nebyl ten problém, o který by bývalo bylo šlo….

Dnes je však doba taková, že realita, pokřivená, bez vize a bez měřítka správnosti, vhodnosti, slušnosti a taktnosti se nám předkládá jako normální.
To,co každodenně probíhá, je doba SEBENORMALIZACE.
Osobně se jí snažím – ne příliš úspěšně – vzepřít.

Posted in Nezařazené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv