Takto soudit není možno…

Vážená paní

JUDr. Jana ČERVINKOVÁ

předsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 1

Obvodní soud pro Prahu 1

Ovocný trh 587/14

112 94 Praha

V Praze dne 3. ledna 2015

věc:            stížnost na soudkyni Mgr. Petru Lukáškovou

k věci sp. zn. 28 C XX/2008

 

Vážená paní předsedkyně,

jsem právní zástupkyně žalobců 1)XX, 2)XX a 3)XX proti žalované České republice – Ministerstvu financí.

Jedná se o žalobu na náhradu v restituční záležitosti. Věc byla Vašemu soudu vrácena Nejvyšším soudem s poměrně velmi přesným návodem, co a jak se má udělat.

Jednání před Vaším soudem trvalo dva roky, mezi jednotlivými nařízenými jednáními byly půlroční – a větší – rozestupy. K poslednímu odročení o tři měsíce došlo pouze a jen z viny soudu, kdy soud nedodal protistraně znalecký posudek, který měl již více než měsíc ve spisu. Jako důvod pak soud uvedl zcela lživé tvrzení, že za odročení může strana žalovaná, což naprosto nebyla pravda. Toto nepravdivé prohlášení velmi zhoršilo vztahy mezi účastníky a v posledku vedlo ke stížnosti (nikterak nereflektované) na postup soudu v dojemné shodě jak strany žalující, tak žalované.

V druhém případě, kdy soud měl rozesílat dodatky ke znaleckému posudku, byly již obě protistrany včetně znaleckého ústavu tak soudem „vycvičené“, že si svá vyjádření a dodatky znaleckého posudku posílaly navzájem samy a u soudu se domáhaly zaslání veškerých materiálů soudem pouze pro potvrzení své nestrannosti a autentičnosti materiálů, ke kterým se samy dostaly nestandardní komunikací se znaleckým ústavem. Pokud by obě strany nejednaly takto svépomocně, tak s pravděpodobností blížící se jistotě bylo by i další nařízené jednání zmařeno. Při vší úctě, paní předsedkyně, takový chaos ve vedení soudního spisu a instruktáži kanceláře jsem za 21 let svého výkonu advokacie ještě neviděla…

 Dne 22. 12. 2014 mi byl doručen rozsudek ve výše uvedené věci, stejně jako usnesení o přiznání odměny znalci a následné opravné usnesení o přiznání znalečného. Na základě dohody s klienty, kteří na základě odůvodnění rozsudku zcela ztratili důvěru v právní a politický systém ČR, jsem v jejich zastoupení nepodala odvolání.

Odůvodnění rozsudku dle názoru mého i mých klientů naprosto přesáhl meze snesitelnosti a je důvodem této stížnosti.

Pár slov o žalobcích:

Původními majiteli nemovitosti – rodinného domu se zahradou na ul. XXXX, Praha – Střešovice, byli manželé XX. Oba byli židovské národnosti (nikoliv vyznání, byli příslušníky církve Československé husitské), prošli koncentračními tábory. Paní XX v Osvětimi a posléze Mauthausenu byla podrobena nacistickým lékařským pokusům, v jejichž důsledku nemohla mít dítě. Proto jí byla umožněna adopce chlapce, který byl pojmenován XX. O tom, že je adoptovaným dítětem, se pan XX dozvěděl až na základě uplatnění restitučních nároků, kdy již jeho otec byl po smrti, a matka trpěla stařeckou demencí v rozsahu, kdy nebylo účelné se jí na cokoliv ptát. Zjištění, že je adoptovaný, panem XX hluboce otřáslo, protože se to dozvěděl až po své padesátce a v tomto věku zcela opravovat svou identitu je skutečně náročné.

V srpnu 1968 manželé XX i s tehdy čerstvě zletilým XX (nar. XX 1950) emigrovali do Švýcarska, kde všichni žili až do své smrti. Důvodem jejich emigrace byl jednoznačně strach z toho, že po vpádu cizích vojsk dojde k další perzekuci Židů tak, jak tomu bylo při předchozím vpádu cizích vojsk, a to nacistických v roce 1939, která přivedla je samotné i jejich rodiny do koncentračních a vyhlazovacích táborů s dobře známými následky.

Dlužno podotknout, že všechny tyto skutečnosti jsou opakovaně uvedeny ve spise, a to jak ve spise  původním, kdy žalobce, tehdy pan XX, žádal o naturální vydání domu, ve kterém se narodil a vyrostl do svých osmnácti let, tak ve spisu, kde je žádáno o finanční náhradu. Pro soudkyni tedy toto všechno musí být věci známé.

V průběhu řízení pan XX zemřel a na jeho místo nastoupily jeho dvě děti a pozůstalá manželka. Dnes už jde skutečně jen o uzavření cyklu života jedné rodiny, o důstojné rozloučení se s minulostí, která pro ně byla velmi tvrdá.

Za této situace vydala soudkyně, Mgr. Petra Lukášková rozsudek, se kterým v řadě bodů nesouhlasím, nicméně odlišný právní názor by mne nikdy nevedl k tomu, abych na soudce podávala osobní stížnost. Důvod, který mne vede k podání této stížnosti, je osobnostní struktura soudkyně, která se dle mého názoru projevila v takovém světle, že není možno, aby dále vykonávala funkci soudce.

Dovolte mi, abych z rozsudku, jehož plné znění přikládám, citovala, a to poslední odstavec na str. 4, ve kterém soudkyně doslova uvedla:

„Soud vzal na zřetel skutečnost, že právní předchůdci žalobců opustili nemovitost v roce 1968, aniž by k tomu byli státem nuceni, tudíž stát nemovitosti zabavil, přičemž si museli být vědomi skutečnosti, že již po roce 1948 docházelo k zabavení majetku osob, které opustily ČR, tj. odcházeli v roce 1968 do zahraničí s vědomím, že k veškerému majetku, který zanechají v ČR, pozbudou vlastnické právo.“

Moji klienti i já sama vnímám tuto formulaci jako faktické schválení sovětské okupace Československa v roce 1968, jako schválení komunistického režimu a popření zákona č. 198/1993 Sb. – Zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu.

Soudkyně zcela ignoruje fakt, že v tomto zákoně se mimo jiné praví, (viz § 2 odst. 1), že „…komunistický režim panující v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný a že KSČ, stejně jako podobné organizace, založené na její ideologii, byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou.“

Paní soudkyně již naprosto ignoruje § 3, který praví, že „odpor občanů proti tomuto režimu byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty…“

Z tohoto hlediska považují rozsudek OS Praha 1 nejenom za protiprávní, ale především za protiústavní, neboť svým zněním schvaluje zločiny komunismu.

V rovině osobní pak soudkyně zcela necitlivě, ba urážlivě, přehlíží celou tragédii rodiny XX, a to i přesto, že tato byla v rámci soudních jednání opakovaně vylíčena, takže jí musela být známa. Vpád cizích mocností – poprvé nacistického Německa v roce 1939 – ohrozil původní majitele na životě v nejelementárnější poloze. Druhý vpád cizích mocností – tedy vojsk Varšavského paktu a SSSR v roce 1968, pociťovali původní vlastníci nemovitosti jako stejně ohrožující. Pokud toto paní soudkyně není schopna pochopit a toto svoje nepochopení ještě veřejně demonstruje v odůvodnění svého rozsudku, pak nesdílí mentální prostor českého národa, jeho historii, nerozumí životu okolo sebe a není způsobilá vykonávat práci soudkyně.

 

Vážená paní předsedkyně,

je mi opravdu velmi líto, že se musím na Vás s touto stížností obrátit a s veškerou vážností Vás žádat o vyvolání kárného řízení, které by vedlo k ukončení soudcovské činnosti paní Mgr. Petry Lukáškové. Jsem přesvědčena, že soudce musí disponovat nejen explicitními znalostmi, tedy znalostmi své profese a odbornosti, ale také tak zvanými tacitními znalostmi[1]. Paní soudkyně svým postojem prokázala, že jí tyto znalosti zcela schází, že nerozumí životu okolo sebe a tím nemůže ani správně soudit. Je zřejmé, že je zcela závislá na explicitních znalostech, což jednoznačně potvrzuje i její matematicky brilantní výpočet nákladů řízení, kterému věnovala téměř celou stránku z odůvodnění svého rozsudku.   Avšak člověk, který nesdílí archetypy svého národa, prostě nemůže být soudcem…

Vážená paní předsedkyně, byla bych opravdu ráda, kdybyste tuto moji stížnost nevztáhla k úspěchu či neúspěchu ve věci. Moji klienti byli úspěšní pouze asi z 30%, přičemž co se týká úroků z prodlení, nebyli úspěšní vůbec, ačkoliv jsou toho názoru, že právní posouzení v této věci je zcela mylné. Přesto se rozhodli, že oni sami nebudou v řízení pokračovat, že se spokojí s tím, co jim Mgr. Lukášková přiznala. S čím se však nemohou ztotožnit ani oni, ani já – a to zejména majíc na paměti názory a postoje zemřelého pana XX, se kterým jsem dlouhá léta spolupracovala – nemůžeme přenést přes srdce, že by paní Mgr. Lukášková dalších cca 30 let soudila způsobem, který zde předvedla.

Prosím Vás proto o to, aby můj podnět byl posouzen s veškerou vážností, případně aby byl postoupen příslušným místům, které kárnou žalobu mohou vznést. Naději by ve mně vzbudilo, kdyby soudkyně Mgr. Petra Lukášková sama ze své funkce soudkyně odstoupila.

Dovoluji si Vás požádat o informaci, jak bylo s mojí stížností naloženo.

s pozdravem,

JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.


[1] dle definicí nalezených na internetu: tacitní znalost je skrytá, nevyslovená a nezaznamenaná znalost, která je silně svázána s činností, postupy, rutinami, idejemi, nápady, hodnotami a emocemi konkrétního člověka. Je to soubor dovedností, zkušeností, intuice, pravidel, principů, mentálních modelů a osobních představ každého z nás. Proto je téměř nemožné je vyjádřit a sdílet. Mají vysoce osobní charakter a dotyčný zaměstnanec nemusí ani o jejich existenci vědět. Tacitní znalosti nejsou vrozené. Každý jedinec si je vytváří sám. Jsou to osobní znalosti zahrnuté v individuální zkušenosti a obsahující nehmotné faktory jako jsou osobní přesvědčení, náhledy, je to znalost nevědomá, skrytá, neverbalizovaná. Je rovněž definována jako praktické know-how získané prostřednictvím zkušeností (nepřesně se jim říká intuice). Vlastnictví tacitních znalostí umožňuje vyvarovat se příliš brzkému či příliš pozdnímu rozhodnutí. Rozhodování tak díky tacitním znalostem s větší pravděpodobností povede k úspěšnému vyřešení problému a probíhá rychleji. Tacitní znalosti zaměstnanců jsou tak hlavním předpokladem úspěchu jedince a organizace.

Nebo:  Práce i sdílení tacitních znalostí jsou založeny na mezilidském kontaktu. K dispozici máme tři konkrétní nástroje. Jsou to příběhy, tzv. komunity a nástroje založené na učňovství. Příběhy vytvářejí základnu pro přenos tacitní znalosti v tacitní formě z jednoho nositele na druhého a výrazně pomáhají překonávat bariéry v myslích lidí. Komunity jsou malé nebo větší skupiny či sítě lidí, kteří mají nějaký společný zájem, přátelské vztahy a sdílí spolu znalosti. Komunitou může být skupina expertů řešících nějaký velký problém nebo i kamarádi, kteří spolu hrají fotbal. Typickou komunitou byli tři mušketýři (vlastně čtyři). Nástroje založené na učňovství jsou založeny na principu předávání znalosti při praktické činnosti. V dnešní době k nim patří nejenom učňovství samo, ale i koučing, mentoring a conseling. V rámci učňovství nepřebírá žák pouze znalosti profesní, ale také sociální dovednosti a archetypy.

Posted in Nezařazené
1 Comment » for Takto soudit není možno…
  1. Barbara Kubešová napsal:

    Souhlasím s doktorkou Samkovou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv