Úterý v Horách Kutných

V úterý v Kutné Hoře…. No jasně, že znám GASK (GAlerie Středočeského Kraje). Je ve starém jezuitském klášteře a shlíží z Hor kousek  od svaté Barbory… Je nádherná… Už od doby výstavy o Jagelloncích, předobrazu to  V4, ji miluju. Jestli se něco povedlo, tak její rekonstrukce, která přivedla k naprosté jednotě obsah a formu…. totiž, abyste rozuměli, výstavy, které GASK pořádá, svým obsahem naplňují formu barokní stavby dokonale.

Jedním takovým obsahem byl i úterní večer, kdy GASK uspořádal přednášku doc. Petra Robejška – no to víte, že na jakési další nekorektní téma!

Stále nahoru po schodech, výtahem, po dalších schodech až do podkroví. Stolice prastarých půdních trámů traktovaly prostor, v jehož zužující se perspektivě stála křehká postava přednášejícího. Barokní duch v moderním prostoru – nádherném, vkusném, vzdušném. Mezi posluchači řada lidí, které jsem neviděla… desítky let. Ano! Desítky let! Po skončení přednášky obětí a snad i slzy !?!

Poznámky:

– V Evropě je mír, ale to není zásluhou Evropské unie. To je proto, že demokracie spolu prostě nebojují… Občané v demokratické zemi totiž mají své politiky pod daleko větší kontrolou, než sáty nedemokratické a občané velmi neradi utrácejí za věci, které považují za nepotřebné: na příklad za zbraně. Občané brzdí od počátku mocenské ambice svých vlastních politiků, takže zachování míru je daleko snazší.

– V době ohrožení a nestability je národní stát jediná akceschopná entita, což se nyní ukazuje v přímém přenosu. Stojí za zmínku, že Anglie jako nejstarší demokracie jiný než národní a národnostní princip státu odmítla, protože jej považuje za nedemokratický. Proto také Anglie odmítla Spojené státy evropské.

– Demokracie je reprezentace mínění a zájmů společnosti a nikoliv fabrika na dobro, což si myslí tak zvaní „pravdoláskaři“. Demokracie neformuluje a nemá patent na správná rozhodnutí, ale reflektuje to, co si myslí většina, že je správně. A protože o tom většina demokraticky rozhodne, nese tato většina i dobrovolně a demokraticky důsledky svého rozhodnutí, a to i v případě, že se rozhodne špatně.

– Od samého počátku, kdy demokracie vznikla, dochází ke zkreslování demokratického procesu tím, že okamžitě startují  pokusy o vytlačení od moci toho, kdo vládnoucí představitele demokraticky zvolil, tedy lid. Přitom ze zvolených politiků se dříve i později vždy stávají političtí podnikatelé, kteří směřují k podnikatelskému zisku. Přímá vůle volitelů/lidu již není reprezentována politikou a politiky a dochází k osamostatnění nové mocenské kasty politiků.

– Nová je role médií, kdy dochází k tiché dohodě těch, kteří si myslí, že ví, jak má společnosti vypadat s těmi, kteří si myslí, že to dokáží, protože jsou u moci a jsou oběťmi svého vlastního spasitelského komplexu.

– Je pozoruhodné, jak média vyvíjejí obrovský tlak na konformitu – a to přeshraničně. Tento tlak je úplně stejný v Rakousku, Německu i u nás, a to bez vzájemné koordinace jednotlivých národních médií. Je to prostě momentální fenomén. Elity vlivu se prolínají s elitami moci, přičemž novináři se tváří, že oni jsou tím, co je společnost a co si společnost myslí – a politici jim to věří… takže dochází k oboustranné blamáži.

– Lidská práva podléhají ideologizaci hodnot. (Bože, to by se mělo tesat, dodávám já…)

– V Evropě existuje něco, co bych nazval snahou o „evropské tulení“, taková ta evropská Gemüglichkeit, že jako všichni se máme rádi, protože jsme z Evropy. Tak to prostě není.

– Evropská společnost má problém v motivačním systému. Materiální motivační systém již nefunguje, mluvíme o postmateriální době. Pro lidi přestává být důležité věci vlastnit, ale začínají přicházet na řadu jiné hodnoty, které se nedají koupit – zejména čas. Problém Evropy spočívá v tom, že si musí najít jinou motivační strukturu… začíná se uplatňovat idea „sharing economy“, kdy nezáleží na vlastnění toho či onoho, ale na uspokojení potřeb. Není potřeb totiž věci vlastnit, ale sdílet je. Přestává ono „předvádění se“ v míře vlastnictví – hovoříme o hodnotovém systému v postrůstové společnosti.

– Novináři a politici vytváří pomocí tak zvané „korektní mluvy“ novou virtuální realitu

– otázka: je Rusko hrozbou? Rusko je nestabilní systém a jako takový považuje za nebezpečné ty systému, které jsou v nějakém směru lepší. Na příklad jsou výkonnější, organizovanější, bohatší. Je to Rusko, které se cítí ohroženo, ne, že ohrožuje. Vždy, jako každý velký a navíc nestabilní systém se bude snažit o kontrolu vlivu svého předpolí. Nikdy od toho neustoupí. Nebude chtít kontrolovat, bude mu „stačit“ ovlivňovat několik zásadních faktorů, které mu zajistí bezpečnost…

Nu – a toť vše!

Na zpáteční cestě jsme se vydali „po staré“ a zastavili jsme se ve Vyžlovce ve vyhlášené hospodě, té, co je hned u cesty. No – a dopadlo to jako vždycky, když jedu z Kutné Hory. Zase jsme se totálně přežrali. Jinak to říct nejde. Kromě jiného na to padnul jeden 300g stejk s masem jak mandle…od místního řezníka, Argentina ať se jde schovat. No a já něco chobotnic či jakých oblud.

Robejšek, chobotnice a kusaneč hovězího. Život je krásnej.

Pro další info o Institutu 20/80 zde:

http://www.paratdnes.cz/2015/09/ZAVAZNE-Stante-se-signatarem-INICIATIVY-2080-Robejsek-Cilek-Zeleny-a-dalsi.html

Posted in Nezařazené
2 komentáře » for Úterý v Horách Kutných
  1. Luba napsal:

    Poznámka k poznámkám:

    – „V Evropě je mír, ale to není …“

    Nejprve si definujme, co je to demokracie.
    Demokracie není stav, je to dynamický proces. Není to něco, co se nám přihodilo, ale je to něco, na čem se podílíme – nebo na čem bychom se podílet měli.

    Kvalita demokracie závisí na kvalitě komunikace uvnitř demokratické společnosti a kvalitě kritiky – zpětné vazby. Hlupák a neumětel nemůže být dobrým kritikem. Nevzdělaný a sobecký člověk nemůže být dobrým demokratickým kritikem.

    V historii demokracií se vícekrát stalo, že se ryze demokratickými mechanismy k moci dostali lidé, kteří demokracii zničili. A mnohé státy vykazují některé formální demokratické znaky – např. svobodné volby, stranickou pluralitu, ochranu práv národních menšin – ale skutečnou moc přitom drží skupiny vyvolených na klanově-oligarchickém principu, takže reálné možnosti řadových občanů vývoj v zemi nějak ovlivnit jsou rovny nule.

    Zvláště pokud si uvědomíme, že občansky aktivních je v každé společnosti max. 5% lidí, a 60-80% občanů se díky dennodennímu pinožení za obstaráním chleba vezdejšího z principu nadosobními pravdami a ideály nezabývá, popř. na to intelektově a jazykově nestačí.

    Čili – cca 80% lidí je možné i v demokracii lehce oblbnout, pokud k tomu má příslušný demagog (lidový vůdce), či skupina demagogů, vůli, talent a prostředky. To tihle demagogové vědí, a tak prosazují např. lidová referenda coby „ten pravý demokratický nástroj“. Ovšem – správné rozhodnutí nevzniká hlasováním, stejně jako se nedá odhlasovat pravda. Pravda buď naším ideálem, demokratická buď naše cesta.

    Čili – pan Robejšek tvrdí něco, co není pravda – jaký vliv mají občané na strategická rozhodnutí politických praktiků a pragmatiků, např. o zbrojních zakázkách? Přece žádný!

    Mnoho konkrétních kauz ukazuje, že se pracovníci silových ministerstev nezajímají o názory a potřeby samotných uživatelů nakupované techniky a prostředků, natož řadových voličů, a nakoupí to, co je pro ně osobně z nejrůznějších důvodů výhodné. Takže si vojáci nakupují balistické vesty ze svého, neboť se bojí své životy svěřit „darovanému eráru“.

    Občané mohou pouze spoléhat na to, že jimi volené strany dosadí do rozhodujících funkcí kompetentní lidi, a pokud tyto strany jednají v rozporu s celospolečenským zájmem, mohou si voliči v příštích volbách zvolit stranu jinou. Nejspíše tu kritickou. Zpětnou vazbu občanům poskytují investigativní žurnalisté a opoziční strany.

    Předpokladem úspěšného fungování zastupitelské demokracie je, aby samotné strany fungovaly demokraticky – aby se vedla vnitrostranická diskuse o konkrétních problémech, a aby do funkcí šli lidé nejpovolanější, nikoli ti nejprotřelejší, kteří mají „vysezeno“.

    Je v zásadě špatné, že u nás neexistují strany masové a máme jen strany volební – tedy strany bez členstva. Strany, na podpoře svých členů nezávislé, se tak primárně zaměřují na zmanipulování co největšího počtu občanů ve volbách, a investují do reklamy, namísto toho, aby investovaly do svých straníků.

    Je v zásadně špatné, že neexistuje stranický tisk, a každý vydavatelský dům si hraje na nezávislost, což je jednak pokrytecké, a za druhé – nerealistické. Dobrá žurnalistika není „objektivní“ – je vždy hodnotově zakotvená. Už výběrem komentovaných témat.

    Očekávám tedy, že zase začnou vycházet černo-bílé tiskoviny politických stran, a oligarchizovaný vzájemně zaměnitelný bulvár zkrachuje, protože si nic jiného nezaslouží. Bylo by to prospěšné, a lidé by byli (možná) ochotnější vstupovat do stran.

    Dle Robejška je v Evropě mír, protože demokratické státy proti sobě prostě nebojují. Z principu.

    Dle výše napsaného by mělo být jasné, že je to špatná úvaha. V Evropě je mír, protože evropské národní státy mají společnou diskusní platformu, na které probírají a řeší problémy, hovoří spolu, a každý den překračují historicky dané příkopy tradiční nedůvěry mezi těmi, kteří se něčím liší – jazykem, kulturou, tradicí, stereotypy aj.

    Bylo by velmi špatné opětovně se zakopat do předem připravených pozic tradiční hlouposti mezi národy.

    Přitom by neměla být narušována přirozená pravidla správného rozhodování a soužití.
    Neměl by být narušován princip subsidiarity – co si mohou jednotliví lidé, státy a národy vyřešit uvnitř svého společenství, nemělo by být „řešeno“ na vyšší úrovni – prostě proto, že vyšší etáže rozhodování postrádají nezbytnou místní znalost, a mohou vnucovat toliko pomyslný ideál, což bývá kontraproduktivní. „EU“ má řešení toliko nabízet, když se k ní někdo s takovýmto požadavkem obrátí.

    Nabízí-li „Unie“ řešení špatné, „národní stát“ ho prostě odmítne. Samozřejmě nikoli bez řádného zdůvodnění, protože coby demokratický stát a národ s jinými státy a národy komunikujeme. Stačí mít patřičné sebevědomí a ruku svým partnerům vstřícně tisknout, nikoli ji nastavovat s vidinou bakšiše.

    O Evropské unii u nás koluje řada mýtů a legend, jejichž hlavním účelem je přenést osobní odpovědnost za vlastní selhání jejich vypravěčů na někoho jiného a cizího, nejlépe tamo daleko v Bruseli.

    Příkladem budiž kauza krachu českého cukrovarnictví.
    Stála za ním především ziskuchtivost českých privatizátorů. Před znárodněním cukrovary patřily samotným pěstitelům cukrovky. A podobně mohli být pěstitelé podílníky a vlastníky akcií cukrovarů i po Listopadu. Díky tradicím mohl vzniknout český cukrovárenský koncern, který by byl těžkou konkurencí dnes vysoce ziskovému německo-skandinávskému uskupení Nordzuker AG. Leč nestalo se.

    A drzí propagátoři „volného trhu bez přívlastků“, „zhasnutí“ a „české cesty“ teď ze všeho špatného viní Evropskou unii, kteréž jsme součástí, a mnozí jim to nekriticky a rádi věří.

  2. ra.ri.ta napsal:

    Již první slova poznámky svědčí, že není pochopeno, že válka děly se skutečně přežila, o to víc se válčí na poli ekonomickém. Váleční agresoři MMF, ECB, FED, dolar, EURO. Demokracie je jen kouřovou clonou pro fikci míru.

    Na poli ekonomickém je v Evropě dobojováno – rozparcelováno, no a další parcelace je možná již jen tradičně.

    Ale nebojte, i na tradiční zbraně nakonec i v té eurounijní demokratické Evropě dojde. Do pěti roků válčíme tradičně až se z nás bude kouřit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv