Úvahy o emancipaci

Celý život se mne bytostně dotýká, že jsem intelektuálně jako žena podceňována, že stále platí vtipy o „blbých blondýnách“, že se může hovořit o „vládě sebevrahů“, do které by žádná žena přece nešla a poslední kapkou do poháru mojí trpělivosti byl výrok Karla Schwarzenberga na adresu Vlasty Parkanové, že byla policií „vybrána“ ke stíhání proto, že je „slabá žena“, zatímco „oni“ jsou „ostřílení kozáci“. Žena, která působila jako ministryně spravedlnosti a ministrně obrany, žena, která se pohybuje 22 let ve vrcholové politice na nejvyšších příčkách, zůstává stále i po 22 letech „slabou ženou“!

Co si to vlastně ten hošánek – jó, pardon, „ostřílený kozák“ dovoluje?

Ačkoliv se poněkud vzpírám slovu feministka, jsem přesvědčena, že je nutno skutečně usilovat o skutečnou emancipaci ženy ve smyslu opravdové vnitřní svobody.

Vzpomínám na Boženu Němcovou, která řekla, že by se chtěla narodit o stopadesát let později, kdy budou mít ženy stejné možnosti jako muži. Jak vidět, ani těch 150 let nestačilo….

Emancipace má ovšem jako bůh Janus dvě tváře – mužskou a ženskou.

Jak může být emancipovaná žena když není emancipovaný muž? Jak se žena může těšit ze svého intelektu, když je zpochybňováno oprávnění muže těšit se ze svých emocí?
Co je to za nesmysl, že muž nemůže milovat? (A celou tu milostnou poesii, co se evropskou kulturou táhne asi 3000 let psal kdo – asi Paroubkovi Marťani) a jestliže miluje, což není přirozené že když lásku ztrácí, tak ji oplakává?? Což není přirozená jeho láska k dětem a příchylnost k domovu?

Tento můj postoj je také důvodem, proč celý život dělám to, co dělám, tedy pomáhám mužům v rodinném právu. V této oblasti jsou totiž ženy nikoliv emancipovány, ale v nespravedlivé výhodě – v tom smyslu, že mateřství a zejména péče o domácnost a potomstvo je jim vnucena sociální rolí v takové míře, že to je často proti jejich vlastním skutečným zájmům – zatímco muži zde jsou vyloženě v nevýhodě, a to na základě sociálních stereotypů, které jsou stejně nepravdivé jako vtipy o blbých blondýnách na kruhovém objezdu….

Moje úmysly jsou ve směru mužské emocionální emancipace ryze nečisté, utilitaristické a egoistické: hojím se totiž nadějí, že když se z mužů stanou emocionálně vyrovnané a otevřené bytosti, když dosáhnou možnosti skutečně projevovat svoje city a svoje emoční svazky tak, jak je cítí, ba když se je v mnoha případech NAUČÍ cítit a dávat najevo, tak teprve potom může žena využívat bez jakohokoliv ostychu, ba i bez autocenzury využít toho, k čemu směřuje: totiž své vnitřní emancipace a svobody v oblasti intelektuální…

Posted in Nezařazené
3 komentáře » for Úvahy o emancipaci
  1. Jiri Bakala napsal:

    Jsem ze staré školy,jak jsem napsal co když je pan kníže gentleman ze staré školy-který není genderově zatížen.Zažil jsem několikrát v americe i takové sceny -žena vchazela do dveří
    za ni šel muž ten ji odstrčil takže malém upadla a prošel jako první dveřmi-ta žena byla kamaradka a vysvětlila mne že kdyby to neudělal tak by ji třeba ponížil…. tož tak

    • klara napsal:

      Já to úplně chápu a americkou zkušeností jsem také prošla. Ale něco jiného je podržet dveře (běžně podržím dveře i muži jak hora, pkud vidím, že má plné ruce krámů, ba dokonce i tehdy, když je nemá a prochází normáně za mnou) a něco jiného je nařknout ženu z jelimánkovství, i když je 22 let aktivně činá v nejvyšší politice. To mi fakt přijde moc….

  2. imad napsal:

    Myslím, že to kníže pán takhle opravdu nemyslel. Sdílím s ním jeho názor, že Parkanová byla vybrána za oběť (osobně si myslím, že ty prachy jsou pod polštáři jiných kofrů) a že s ní bude snadnější „práce“. Jeho z podceňování žen nepodezřívám, na to je tu mnoho dalších, podívejme se zpět, kolik a kdo jmenoval ženy do vlády a jiných funkcí. Já sama někdy říkám, že jsem proti vlastní vůli emancipovaná. Vzdala jsem se kariéry, protože ji dělal můj muž, celkem dobrovolně, alespoň do doby, než vyrostou děti, protože on cestoval. Samozřejmě jen do doby, než ho klofla jiná, o dvacet let mladší a on zdrhnul jako spousta těch srábků A poprvé v životě jsem si připadala diskriminovaná a proti vlastní vůli emancipovaná. Tři roky jsem se soudila o trapných 1500 alimentů. U soudu odpovídala na úplně pitomé otázky, zatímco on se zbaběle nechal zastupovat právníkem. ano, jsme silnější a lepší, protože tohle všechno musíme vydržet, překousnout a jít dál. A jsem ráda, že se mi to daří. Nepřipadám si hůř než chlap.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv