Vítězstvím k tragické prohře

Je fenoménem doby, že věci jisté stávají se nejistými a způsob života, na kterém se vytvořila naše civilizace, se rozpadá do nepředvídaných a nepředvídatelných zlomků, z nichž nejeví se, že by se mohlo poskládat něco jiného, nového a snad lepšího… Ostatně, jsme v časové nevýhodě: vývoj našeho biologického druhu trval miliony let a za tyto miliony let se prověřily určité druhy vazeb mezi jednotlivými osobami a evolučně byl vyselektovány ty nejúčinnější, ty vskutku trvanlivé.

Evoluční stabilita byla potencována kulturním imprintingem, jehož působení se rozbujelo zhruba před deseti tisíci let, odkdy skutečně můžeme začít mluvit o lidstvu jako o skupinách bytostí, podléhajících nikoliv jen biologickým danostem, ale též memeticky šířené evoluci kultury.

Vsadím se, že vůbec netušíte, o čem jsem to shora psala….

Pokusím se tedy znovu:

Říká se, že v současné společnosti lidé ztrácí vztahy, že se stávají součástí virtuálních sítí a ztrácí svou identitu. Je to pravda? Máme zde jeden důkaz, směřující k tomu, že skutečně to pravda je: aby totiž lidé mohli ztratit vztah, musí ztratit SAMI SEBE. Musí se sami sobě odcizit, musí si přestat být schopni hledět do tváře, musí přestat vnímat svou automatickou hodnotu, bezzásluhově danou pouhým zrozením. Tato hodnota je dána: cenu zaplatilo pár miliard let vývoje – od prvních přisedlých aminokyselin, které se začaly replikovat, využívajíce vhodného energeticky bohatého chemického prostředí až po bytost, zvanou člověk. Zda je tento člověk Rotschild nebo bezdomovec je z hlediska přírody naprostou marginálií.

Skutečnost, jestli tato bytost využívá virtuálních sítí je rovněž nepodstatné – je to totiž jen technikálie, která buď zprostředkuje anebo nezprostředkuje VZTAH.

Abychom mohli ztratit sami sebe, musíme ztratit nejdříve to, co je nám nejbližší, něco, co je součástí našeho já a co je přesto odděleno. Něco, co je s námi bytostně svázáno, ať už tomu říkáme jakkoliv (třeba karmicky anebo emocionálně anebo jen ekonomicky) a co přitom má nezadatelné právo na vlastní samostatnou na nás zcela nezávislou existenci.

Takovouto pozoruhodnou skrumáží „JÁ“, které je zároveň „NE-JÁ“ jsou samozřejmě děti.

Pokud bychom měli dnešní dobu a evropsko-americkou civilizaci charakterizovat nějakým základním společným rysem, tak to je ztráta dětí. Naprostá. Rodiče ztrácí děti, děti ztrácí rodiče, fenomén táhnoucí se od Austrálie přes Severoamerický kontinent, po celé Evropě a obkružující i Rusko, dává tušit rozsah tohoto nového jevu, který vskutku můžeme nazvat fenoménem naší doby.

Vskutku tragické je, že tento všeobecný rozpad vztahových sítí je umocňován obrovským psychickým utrpení desítek milionů jedinců, kteří touží se proti němu vzepřít, avšak, jsouce svázáni zvláštním mixem nenávisti a bezmoci, nemohou.

V realitě všedního dne jsme svědky utrpení desítek a statisíců dětí, žen – matek i mužů – otců, kteří tápou v nových druzích vztahů, aniž by docházelo ke kvantitativní přeměně těchto vztahů, k jejich nahrazení, k vytvoření vztahů nových či, ještě lépe, k zachování vztahů starých, ovšem na jiné, zcela svébytné úrovni.

Ach, těch intelektuálních obratů, které skrývají výše popsané řádky!!

Jak to funguje ve skutečnosti?

Nejobvyklejším modelem je, že muž a žena se rozejdou, a tak, jak jsou ženy již tisíce let podceňovány intelektuálně, jak jsou marginalizovány a zesměšňovány jejich intelektuální potřeby, stejně tak jsou nyní zesměšňovány a marginalizovány emocionální potřeby mužů. Dokonalá pomsta.

Bludný kruh vzájemných stereotypů, ujařmujících se navzájem způsobem, který vylučuje najít východisko, se znovu a znovu roztáčí v každém páru, kdy jeho členové se snaží dostát své sociální tváři, tedy, rozuměj, snaží se přijmout to jho, které na něj podobně postižení jedinci navlečou.

Tragickou součástí tohoto sociálního stereotypu je nečinnost naší justice.

Vždyť každý zen-buddhistický žáček ví, že ČAS je veličina sama o sobě, že bez ohledu na prázdnotu, kterou v sobě obsahuje, je čas naplněn svým vlastním bytím. Justice – toť odmítnutí přítomného okamžiku, toť propadnutí nekonečnému zhoubnému kolotoči…. nečinění…

Nemusí se nic dít – stačí nerozhodnout. Stačí ponechat věcem tak zvaně volný průběh – a dítě je spolehlivě ztraceno samo sobě, jeho rodič (tak zvaně nemající jej v péči) je ztracen sám sobě i svému NE-JÁ, svému dítěti…

Čas postačí k tomu, aby rodič, který má dítě ve své péči, jej zlomil. Vědomě či nevědomě. Plasticita dětského mozku je všeobecně známá a, konec konců, lidmi jsme se stali díky stále narůstající schopnosti odečítat emocionální stavy osob, se kterými sdílíme naše sociální prostředí.

Stačí, až čas přinese zlom a náhle soud rozhodne na základě jiných, změněných výpovědí dětí, které třeba o několik let dříve svého otce vřele milovaly a nyní o něm hovoří jako o vyvrheli a zločinci.

Jakmile je jednou nenávist k druhému rodiči vyvolána, klec padá a  druhý rodič, nejčastěji otec, jen bezmocně přihlíží na své JÁ – NE-JÁ, kterak se od něj odpoutává a přináší mu emocionální smrt.

Autoři, kteří se touto problematikou zabývají, Gardner, Warshak i u nás Bakalář se shodují, že mohou pomoci jen drastická opatření, odtrhující dítě od toho rodiče, v jehož péči pocítilo nenávist k rodiči druhému. Neboť přirozeným citem dítěte k rodiči je láska – nikoliv nenávist…

Je však toto řešení? Pravidelně dochází k výměně rolí. JÁ je odtrženo druhému rodiči – a on je ztrácí.

Nekonečný boj….

Kdo najde řešení tohoto problému, kdo si troufne najít lék?

Ačkoliv je to k nevíře, odpověď je zřejmá od doby, Karel Marx naostřil tužku a sepsal svoje teze o přerodu kvantity v kvalitu.

 

Pojďme ji hledat:

Existuje kritický bod, který druhý rodič, jeho právní zástupce (a ach, kéž by soudce!) potřebují poznat, bod, po jehož překonání se začne rodič, kterému je dítě svěřeno do péče, chovat patologicky.

Jakmile ten rodič, u kterého dítě není v péči, začne vyhrávat u soudu, psychologů či OSPODu, rodič, který dítě má u sebe péči, v předtuše svých vlastních emocionálních ztrát (a o ty jde především, nikoliv o dítě, to je pouze nástrojem), vyvolá totální teror. Opět bez ohledu na dítě, neboť to je ohroženo „pouze“ sekundárně. Primárně je ohrožen pečující rodič. Ohrožena je jeho integrita, jeho tvář, jeho osobní a sociální postavení ba dokonce prestiž.  Rodič, v jehož prospěch se karta začíná obracet, vlastně spouští tragický mechanismus, který je možno nazvat „vítězstvím k prohře“.

Tím, že soudy nekonají, že jednání se vleče řadu měsíců, ba i let, přítomné okamžiky se v hlavách všech zúčastněných – a dětí především – přetavují do podob, nezadajících si s vizemi schizofrenika.

Cožpak mohou soudy, samy postižené svou vlastní horlivou nečinností, samy odcizené sobě a svým citům, vůbec pomoci?

Napadá mne, že Jung pořád opakoval, že v moderní civilizaci nejde tolik o kvantitu života, ale o jeho kvalitu, která je přece rozhodující, která je nepoměrně důležitější.

A vzpomínáte na Heideggera? Již v roce 1935 odvodil, že kvantita se stala specifickou kvalitou…. a tak kvantita – třeba let, které nám jsou vyměřeny na světě vezdejším, vypovídají o kvalitě: O kvalitě jídla, zdravotní péče, životního prostředí….

Jak zvláštní že….

Pojďme – posíleni Marxem, Jungem a Heideggerem –  zpět k tomu tragickému botu zvratu, kdy tlak rodiče, majícího v péči děti, tlak rodiče ohroženého sociálním vyloučením i ztrátou své vlastní identity, překročí onu pomyslnou čáru a stane se z něj nástroj teroru.

Co s tím?

Přechod kvantity v kvalitu. Nejvhodnější strategie je soustředit se na kvalitu času s dětmi. Boj o kvantitu přinese patologickou obranu, který záhy přejde v patologický útok.

Nesoustřeďte se na kvantitu, soustřeďte se na kvalitu. Najděte svoje já v těch hodinách, které máte.  Zabrzděte boj za kvantitu a šetřete síly, až děti budou větší, odolnější, až se proti druhému rodiči – zcela logicky – obrátí samy.

Uchraňte je brainwashingu. Dejte jim něco, na co budou vzpomínat po celou tu dobu, kdy nebudou s Vámi. Něco, co jim nevezme nikdo – ani ten, kdo je jejich faktickou svou mentální součástí.

Že je to nespravedlivé?

Je to tragicky nespravedlivé.

Ten, který nemá dítě v péči, může vyhrát vše: u soudních znalců, u OSPOD, dočasně i soudu. Ale ztratí děti, protože moc druhého rodiče je rozhodující.

Vždyť vlastně – o co jde… o dítě? O vás….

I prohrou je možno dobrat se velkých vítězství….

Ztrátou sebe je možno dobrat se podstaty svého já.

Učiňte tak.

 

P.S. Díky za naslouchající ucho PhDr. Jiřího Tyla, klinického psychologa, který má na vzniku tohoto článku… ach, po těch létech, Jiří…. svůj podíl….

Posted in Nezařazené
3 komentáře » for Vítězstvím k tragické prohře
  1. Sara napsal:

    Zdravím. Já bych k tomu mohla říci něco z pozice toho dítěte. Vím , že Vy straníte těm odvrženým otcům, ale můj vlastní příběh, plus několik dalších, které jsem měla možnost sledovat ukazuje , že role otce není až tak jasná a užasná jak se snaží například p. Hodina a p. Fiala ukázat . Můj otec se taky domáhal péče a domáhal se ji značně krutě. Unášel mě v pyžamu oknem , když jsem měla neštovice a máma mu chtěla aspoň ukázat mě. Pokaždé když si mě vyzvedl, mě nejdřív odvezl , opravdu nevím co to tenkrát bylo, ale musela jsem svléknout a někdo mě okukoval a zapisoval kde mám jaký škrábanec , pupínek apod. Neuvěřitelně ponižující. Moje matka byla neustále ve stresu , takže jsem i já cítila, že to vše se děje kvůli mé maličkosti a moc dobře se mi nežilo nikde. Když jsem omylem před vlastním otcem, prokecla, že druhému otci říkám táto, tak začal ječet, křičet na mě a vyhrožovat , že s mou matkou zatočí , e jsem se z toho pozvracela . Jednou mě unesl a strčil uplně neznámým lidem a našla mě po nějaké době až policie . Jemu nězáleželo na mě , klidně mě strčil neznámým lidem a ujel, jen se mstil a bojoval, aby nemusel platit. Vysokoškolsky vzdělaný člověk.
    Když mi bylo asi 8 oženil se s ženou, která nemá ráda děti a taky je nikdy neměla, takže po čase jsem aspoň mohla zůstavat doma a nemusela jsem jezdit k nim, kde ona na mě byla zlá a otci jsem byla ukradená . V 13 už se o mě přestal zajímat uplně a když jsem otěhotněla při studiu , jediné co ho zajímalo, zda v tomto případě, ikdyž ještě studuji, ale je mi 18 by nemohl přestat platit ty 400 měsíčně. O tom jak mi koupil dárky a druhý den po vánocích je zas prodal už asi nemá cenu psát. Kdybych byla jediná s takhle hruzným zážitkem z otcovi rádoby výchovy, brala bych to jako smůlu, bohužel od té doby jsem celkem zblízka byla svědkem tak u 6 rodin téměř shodného příběhu . Obzvlášť jakmile se objeví tzv druhá žena, to už většinou bývá poslední kapka pro dítě z prvního manželství. Aktuálně bratr mého muže takto zavrhnul 10 letou dceru, která ho milovala, protože druhá žena čeká miminko a udajně dcera jí rozrušuje. Mám muže ráda, ale tak dobrými rodiči jako většina žen nejsou ani omylem

  2. jaroslav pospíšil napsal:

    prima článek-moc se rozepisovat nechci se svými(moudry)subjektivními(pojmy,dojmy,průjmy)vývody.Jen mi vrtá hlavou,že ten článek mi sedí(beru aji s chlupama).Samozřejmě společenský výstup nevyžaduju.Přesto si dovoluju „připomenout“že na cestě k tomuto chápání mi ještě hrozně pomohly knížky E.Fromma.A jako že Marxa nemohu přeceňovat(stejně jsem měl reparát 🙂 )tak před pár lety jsem pro porozumění přečetl od Engelse Původ rodiny(brožura A6,pár stránek),asi je to starší,takže jeho otázky Tam jsem objevil jako hluboké.
    Paradox života je neúprosný,porozumění s lidmi je nejkrásnější “ Věc „-pravidla klidného soužití vytvořit lze=přímá úměra s životními podmínkami.
    Takže přijměte tento kostrbatý,zato upřímný : díky.
    ad) vítězstvím k prohře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv