Z MOJÍ FEMINISTICKÉ KORESPONDENCE:

…chtěla bych říci jen pár slov o tom, jak v podstatě krachuje spolupráce žen v byznisu. Přemýšlím o tom roky a sama jsem vytvořila něco, co nejen já považuji za unikum – ženský sebepodpůrný kolektiv. Čímž neříkám, že na mě nikdy žádná z mých spolupracovnic neudělala podraz: udělala a letěla. Stejně, jako by je udělal chlap – a taky by letěl…
Vyposlechla jsem si desetitisíce (nekecám) životních příběhů a snad mohu nějakým způsobem své zkušenosti podrobit syntéze.

Problém spočívá dle mého názoru v tomto:
Muži mohou být, jací být chtějí. Když to jsou zarputilci, opilci, šílení vědci nebo asketové, vládci, dobrodruzi nebo vzorní otcové rodin, pro každou z těchto rolí existuje vysvětlení a pochopení. Žena tuto sociální volnost nemá. Stále je zajatá ve stereotypech, které, pokud nedodržuje, jsou jí vyčítány. Stále se společnost dívá zvláštně na ženu, která se rozhodne věnovat se vědecké kariéře, nevdat se nemít dítě… Intelektuální činnost ženy (a samostatné podnikání samozřejmě JE intelektuální činnost) je stále nesmírně podceňována a panuje všeobecné přesvědčení, že rodinná role je vždy více než intelektuální uspokojení. Jako kdyby se vyšší city a vyšší potřeby žen téměř vůbec netýkaly… Jako kdyby se jich vyšší patra Maslowovy pyramidy vůbec netýkaly…

Stále platí, že profesionální život ženy je považován společností za nedobrovolnou náhražku „skutečného“ života ženy. Když muži odešli do války, jejich místo v továrnách zaujaly ženy. A jako kdyby to tak zůstalo. Ten pocit provizoria, ten pocit náhražky, ten stále přetrvává. Ženy spolu neobchodují, protože se stále stydí za to, že jsou obchodnice a podnikatelky. Stydí se přiznat, že je to baví, uspokojuje. Obchodovat s tou druhou je trochu jako být přistižena při masturbaci na dámském záchodku (omlouvám se za to přirovnání, ale chci zdůraznit ten pocit nepatřičnosti, i když vlastně o nic nepatřičného nejde). S kým byste chtěla sdílet okamžiky trapnosti a údajného důkazu vlastní nedostatečnosti?

Samotné ženy se od tohoto sebeobrazu neumí odtrhnout. Což je často podtrženo tím, že ve svém životě prostě chtějí OBOJE. Dítě, případně rodinu a k tomu to intelektuální potěšení z intelektuální práce a potěšení ze získání zisku… Jsou v začarovaném kruhu, ze kterého neumí odejít, protože nemají k tomu způsob. Jen velmi málo z nich je ochotno říci, že je jejich práce baví, naplňuje, že je baví vydělávat peníze, užívat si a působit ve světě tak, jak si ony samy představují. Paradoxně to jsou velmi často samotné ženy, které se uměle udržují v zastaralých sociálních rolích a vytvářejí to, co nazývám já osobně „syndromem klofajícího slepičího hejna“. Pakliže má spolupráce – a tím i jasný rozjezd žen – k něčemu být, musí se zbavit tohoto pocitu nevhodnosti. Musí přestat s těmi stereotypy úžasné matky a zároveň manželky a zároveň podnikatelky. Když je na místě ženy – podnikatelky muž, je jasné, že má svou sekretářku a doma nehne ani prstem. To je sociální status o kterém nikdo nepochybuje. Žena nejenomže tu sekretářku nemá, nejenomže sama vyšúruje, ale ještě je schopna hlásat blbosti, že ji mateřství a domácnost vůbec v podnikatelství neomezují, případně, že podnikání nemá negativní vliv na její péči o domácnost!! Taková pokrytecká lež!

Ubezpečuji vás, že posledních 20 let jsem neměla žehličku v ruce, s výjimkou přežehlení halenky do divadla. Po stejnou dobu jsem nedržela v ruce vysavač a vyskládávání a naskládávání myčky mne obtěžuje. Vaří zásadně moji partneři. A toto (samozřejmě nikoliv kvůli mně) se musí stát normálem. Pamatuji si, když jsem byla poprvé u Krause, tuším v roce 2008, tak se mne p. Kraus ptal, co a jak vařím. Odmítla jsem mu na to odpovědět, protože si mě nepozval do pořadu jako kuchařku, ale jako advokátku a pokud vím, tak pár pořadů přede mnou se kolegy advokáta Tomáše Sokola taky neptal, co vaří… Myslím, že to byl jeden z opravdu mála dílů, kde Krausovi došel dech a neměl, co říci… Dobře mu tak! Aby totiž bylo jasno: toto je emancipace, nikoliv kvóty. Emancipace je, paradoxně, ženská záležitost. Až se přestaneme diskriminovat my samy, pak teprve budeme tam, kde máme být.

Posted in Nezařazené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv