Zapadlý(?) vlastenec Jakub Trnka

(Od mého tatínka, znojemského rodáka, PhDr. Bohumila Samka)

 

Kromě konvenčního data – 110. výročí narození – jsou dva důvody proč připomenout osobu někdejšího profesora znojemského gymnázia Jakuba Trnky (18. 7. 1903 – 28. 5. 1965): v souvislosti s prezidentskou volbou vynesená „nacionální karta“ a stále neujasněná otázka, v čem spočívá a čemu slouží vlastivěda, jaká by měla být a čím se liší – a co ji spojuje s „vědou“. Nebudu zde teoretizovat, pokusím se odpovědět – nebo odpověď alespoň naznačit – příkladem jednoho hodnotného života. Nemíním odpovídat, pouze napovědět. A také připomenout první poválečnou dobu, jejíž bezprostřední pamětníci s neúprosností času mizí.

Především k tomu „zapadlému(?) vlastenci“. Ví ještě někdo alespoň ve Znojmě, kdo byl Jakub Trnka? Pochybuji. Neměl by být ovšem zapomenut ani v místním kulturním kontextu, stejně, jak jej ve své paměti nepochybně udržují všichni, kteří se s ním jako se zaníceným učitelem dějepisu a filosofie, a vykladačem památek setkali. Stejně by neměl chybět v bohatě obsazeném nebi moravské vlastivědy.

Jakub Trnka sice nepatří do seznamu Znojemáků rodem, volbou a dlouholetým důsažným působením však nepochybně. Pocházel ze selského rodu vzdělávajícího půdu v Křenovicích nedaleko Slavkova u Brna, ve Znojmě pak patřil do první vlny kantorů, kteří po destrukci druhé světové války zahájili vzdělávací úsilí mladé generace a vytrvali tam až do konce svého života. Jeho vyučovací hodiny nespočívaly v pouhém vštěpování faktů do nevědomých hlav. Té různorodé vrstvě navrátilců a přistěhovalců osídlujících „pohraničí“ – od roku 1938 odloučeného od svého zázemí, onoho českého „zbytku republiky“ zvaného Protektorát Čechy a Morava – především ukazoval nové životní jistoty, cesty kde a jak je hledat a nalézat. Při výkladu římských dějin v období rozpadu říše a tvorbě „nového světa“ zdůrazňoval: „Uvědomte si, v jak velké době lidé tehdy žili!“ – a poukazoval na zkušenost bezprostředně prožitých válečných let v souvislosti s neuspořádanou současností. Často si tu větu připomínám dnes, kdy žijeme patrně v obdobně „velké době“, žehráme na ni a snad i ztrácíme víru v zítřek. Jakub – jak jsme ho běžně nazývali – ji díky svým myšlenkovým jistotám neztrácel nikdy.

Jakub Trnka byl hrdý, činorodý vlastenec, Sokol tělem i duší – oblečen v čamaře vedl nás v průvodu Prahou na posledním všesokolském sletu 1948. Byl vášnivý turista znalý svého kraje a toužící po poznávání všeho nového. Snažil se nás ukotvit v zemi, kterou obýváme, v místech, kde žijeme. Organizoval poznávací výlety do přírody a za památkami, činný byl i literárně. Již roku 1946 vydal rozsahem sice skromnou, ale poučenou Malou procházku Znojmem, o deset let později v pražském Státním tělovýchovném nakladatelství oblastního průvodce Podyjím; byl členem redakční rady Podyjí, sborníku pro muzejní a vlastivědnou práci vydávaném vlastivědným kroužkem při Jihomoravském muzeu ve Znojmě. Nechyběl nikde, kde „se něco dělo“: při obnově maleb v hradní rotundě, u přípravy podkladů pro vyhlášení Znojma městskou památkovou rezervací. Svým osobitým výkladem o znojemských památkách doprovázel pražské specialisty i místní zájemce, získával příznivce a obdivovatele genia loci. Získal i mne, kterého posléze přivedl k celoživotním směřování.

Ve škole to neměl Jakub Trnka snadné: měl na starosti třídu velice různorodého složení. Našimi spolužáky byli čtyři dominikánští novici, jejichž řádu o velikonocích 1950 tehdejší vládnoucí garnitura „zastavila činnost“ – a oni měli v příštím roce maturovat! V lavici s námi seděl kulakův syn Martin Závěrka (posléze lékař ve Znojmě) Jiří Grossmann zvaný George (též lékař znojemské nemocnice), židovský emigrant navrátivší se z Anglie, s omezenou znalostí češtiny. Syn „kriminálníka“ (důstojníka pohraniční stráže: mnohaleté vězení za napomáhání v „opuštění republiky“) Alois Pučalík (zubní lékař), dále pak Ivo Mareš poněkud svérázně chápající studentskou realitu, syn prvního starosty českého Znojma zahynuvšího v koncentračním táboře. A k tomu všemu ještě jeden (po Únoru) nebezpečně revoltující syn komunistického funkcionáře. Jako hrozinku na dortu tu Jakub Trnka měl v „pánské společnosti“ dvě děvčata a dokonce i syna ředitele gymnázia Miloše Nováka; to byl ovšem skvělý parťák, iniciátor mnohého, co vytváří vítanou vzpomínku na veselý studentský život.

Milošův otec byl nejprve předsedou okresního národního výboru, do gymnázia přišel (nebo byl „odejit“?) až po Únoru 1948. Ten neobyčejně múzický ředitel našel spřízněnou duši v profesoru hudební výchovy Otakaru Schützovi: společně ze žactva sestavili kompletní divadelní soubor i orchestr a nacvičili Škroupovu Fidlovačku. Po dvou desítkách představení ve znojemském divadle ten příležitostný soubor v rámci soutěže tvořivosti mládeže předvedlo svoje umění i v brněnské Redutě. Oba iniciátoři pozoruhodným způsobem „vydupali ze země“ orchestr: kde kdo hrál na housle – a tak některé houslisty přeškolili na violu; mezi venkovskými studenty se našli trumpetisté i klarinetisté, fatálně chyběl hoboj a tympány. I tu se našlo řešení: ředitel znojemské nemocnice zakoupil svému synovi nástroj a Jiří Dudek do půl roku příslušný part bezchybně ufoukal. Z hudební kruchty dominikánského kostela se vypůjčily barokní tympány (zda-li pak ty kotly ještě existují?) a nemajetný Vidomus natrénoval rytmus. Na svou dobu nejobdivuhodnější byl však závěr této „zájmové činnosti“. Koncem septimy nám soudruh ředitel bezohledně oznámil: „Konec zábavy, v příštím roce vás čeká maturita, vaší starostí je nyní učení“.

A tak oktáva A profesora Trnky počátkem června 1951 šťastně odmaturovala – bez ztráty květinky. Třídní profesor měl na tomto úspěchu nehynoucí zásluhu. Proto mu náleží alespoň tato vzpomínka – nejen místních, ale i těch, kteří se rozprchli, někteří i hodně daleko od svého bývalého domova. V učebnici vlastenectví a vlastivědy by pak Trnkův odstavec dobře posloužil jako školní pomůcka. Ovšem nejen tam: vypovídá totiž také o žádoucí cestě ke vzdělání a v obecné poloze o hodnotě osobní autority, angažovanosti, statečnosti a odvahy.

Bohumil Samek

Posted in Nezařazené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Všechny příspěvky
Archiv